Katolíci v Severní Americe a západní Evropě žijí v blízkosti schizoidních církví, které nás nabádají k tomu, abychom se vyhnuli tzv. "farizejství" a zároveň zapomněli na výzvu k pokání. Velké množství diecézí, farností a náboženských řádů podporují falešné oddělení mysli od srdce tvrdíc, že pravda a milosrdenství jsou v rozporu,
že spravedlnost a milosrdenství jsou relativně volné koncepty oddělené od základu, od Jediného, který je spravedlnost a milosrdenství, že nauka a pastorační praxe nemusí být konzistentní a že autentickým výkonem duchovní pravomoci je autoritářství.
Masivní zkaženost evangelikálního poslání Církve skrz teology-odpadlíky a ty, které formují, značně převažuje nad chybami pietistů mezi námi, kteří jsou velmi malou menšinou - řekl bych drobnou, možná i proporčně mikroskopickou. Během desetiletí jsme viděli, jak se naše církve mění podle falešné interpretace Druhého Vatikánského koncilu, liturgie se často stává sociálním rituálem zaměřeným na člověka. Také jsme byli svědky, jak byla nádherná učení našich předchozích papežů ignorována nebo vyvrácená, zmutovaná a nesprávně aplikovaná. My, řadoví členové národních církví, jsme zažili marginalizaci věřících katolíků, tiše jsme trpěli nespočet horlivých homilií vůči farizejství, které přirovnávaly k ortodoxii, zatímco ve většině diecézí jsme pouze sporadicky přijímali pevné poučky.
S novou generací apoštolských biskupů a kněží se situace v některých farnostech pomaličku zlepšuje, i když je tu ještě velmi dlouhá cesta, než nastane skutečná, nová renesance. Většina věřících Katolíků nadále nabízí své utrpení těm, kteří jim ho způsobují, pro konečné očištění a posílení Kristova těla v našich časech. Oni se snaží žít veritas a zároveň caritas jako jeden celek, uprostřed vnitřní nevěry našich církví a nepřátelského, společenského a politického prostředí našich národů, které do značné míry kapitulovaly vůči anti-life a anti-rodinným politikám.
Jak roky a desetiletí ubíhají, věrní Katolíci se stále více cítí jako zbitá menšina, ne jako pokrytecká "elita". Vědí, že jsou hříšní. Vědí, že potřebují milost. A kvůli tomu znají svou potřebu úplnosti Kristovy církve a evangelií pro autentický duchovní a svátostný život, uctívání Boha, na co byl člověk stvořen - aby měl vnitřní sílu milovat svého bližního jako sebe samého, osobu hned vedle stojící i všechny lidi na světě.
Na jedné ruce dokážu spočítat osoby, které jsem potkal během života a podobaly se stereotypu starých farizeů. Na druhé straně znám několik stovek láskyplných, hrdinsky obětavých lidí, kteří nesoudí druhé, ale kteří jsou kvůli věrnosti k víře považováni za hrozbu pro "jednotu" konkrétní Církve. Bezdůvodně byly často obětními beránky a hromosvody strachu a zlosti jiných. Většinou jsou těmi, které soudí. Pokud se někdy ohradily vůči falešnosti, které se učily v Božím domě, svatokrádeže a neposlušnosti vůči obecným normám bohoslužeb, udělaly tak soukromě a dobročinně. Církev učí, že to není jen jejich právo, ale někdy i povinnost (Kodex kanonického práva, článek 212 odstavec 3). Téměř vždy se setkávají s iracionálním hněvem nebo, v nejlepším případě, s lhostejností. Snášejíce negativní důsledky svého bolestivého úsilí, a jen s malým nebo žádným zlepšením jejich situace, mnozí podléhají sklíčenosti a nakonec se vracejí k mlčení. Jejich pocit marnosti roste jako rakovina v Kristově těle a příliš snadno vyvolává určitý druh paralýzy. Přijaly jako nutnost jednu z nejzákeřnějších a nejničivějších taktik, kterou noví farizeové používají při neutralizaci opozice. Věřící se znovu a znovu učí, že při bránění pravdy je obviní z farizejství.
V homilií během mše ze dne 29. června 1972 Pavel VI. řekl, že "Satanův dým proniká do Boží církve přes trhliny ve zdech". V projevu z roku 1977 se dostal dále:
Ocas ďábla funguje při rozpadu katolického světa.
Temnota Satana vstoupila a rozšířila se
po celé Katolické církve až na její vrchol.
Apostaze, ztráta víry, se šíří po celém světě
a proudí do nejvyšších úrovní Církve.
(Projev k šedesátému výročí
fatimských zjevení z 13. října 1977)
Volba tohoto neobvyklého popisu je významná, protože "ocas ďábla" odkazuje na pasáž z Knihy zjevení:
A ukázalo se veliké znamení na nebi:
Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama
a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.
Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech,
neboť přišla její hodina.
Tu se ukázalo na nebi jiné znamení:
Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami,
a na každé hlavě měl královskou korunu.
Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe
a svrhl je na zem.
A drak se postavil před ženu,
aby pohltil její dítě, jakmile se narodí.
(Zj. 12, 1-4).
-----------
Poznámka editora: Tento text je čtvrtou částí rozsáhlé eseje autora a malíře Michaela D. O'Briena o blížící se Velké apostazi (odpadu od víry).
První část je
zde druhá
tady a třetí
zde. Celou esej si můžete prohlédnout
zde.
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 30. 11. 2017
3. část tohoto cyklu (v češtině) - Nové farizejství dláždí cestu příchodu Antikrista - zde
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 21. 11. 2018 naleznete
zde.
