Když jsme zde hovořili o tom, co se děje s lidmi, kteří opustili tento svět, byla řeč o nebi, o věčné a plné radosti těch lidí, kteří zemřeli jako Boží přátelé, kteří měli čistou duši, nebyli zatíženi žádným hříchem. Také jsme si připomněli, že může nastat případ, kdy zemřelí naopak nikdy k Bohu nedojdou. Během svého života se totiž Boha zřekli, odmítli jeho přikázání, jednali proti lásce a svých vážných hříchů nelitovali a neočistili se z nich. Tito lidé jsou navěky zavrženi v pekle.
Ovšem víme, že mnoho lidí umírá ve stavu, který neumožňuje ani vstup do nebe, ale ani si nezaslouží věčný trest.
Tito lidé umírají v milosti posvěcující, v přátelství s Bohem, ovšem ještě se nezbavili všech nedokonalostí, jsou zatíženi lehkými hříchy nebo odpuštěné hříchy neodčinili. Do nebe ovšem nic nečistého vejít nemůže. Bůh ale ve svém nekonečném milosrdenství nabízí těmto lidem možnost očisty i po smrti. Katechismus proto učí, že je očistný oheň, v němž duše věřících určitý čas trpí, a tak jsou očištěny, aby mohly vejít do věčné blaženosti.
Písmo svaté nikde slovo očistec přímo nepoužívá, a proto například protestanté v očistec vůbec nevěří a za své zemřelé se nemodlí. Přece ale
katolická nauka na Písmu svatém založena je. Už Starý Zákon (2 Mak 39-45) svědčí o tom, jak se
Juda Makabejský modlil a přinášel oběti za padlé vojáky. Kdyby byli v nebi, už to nepotřebují, kdyby byli navěky zavrženi, ani modlitba jim už nepomůže. Juda byl přesvědčen, že je možnost odpuštění některých hříchů i po smrti a že my můžeme zemřelým v jejich očistě pomoci. Podobně víme i o prvních křesťanech, že se za své zemřelé modlili. Slova Pána Ježíše (Mt 5, 22-26) také naznačují jakýsi
dočasný trest, který nastupuje po smrti. Hovoří o člověku, který se nesmířil se svým bližním: „
Budeš uvržen do vězení a nevyjdeš odtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ Sv. Pavel (1 Kor 3, 10-15) zase mluví o člověku, jehož životní dílo nebylo dokonalé: „
On utrpí škodu, sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“
Jaká je tedy
podstata očistce, proč tam přicházejí lidské duše a proč tam trpí?
Jde tedy o lidi, jejichž duše je poskvrněna hříchy a jejich následky. Když pak takový člověk stane před Bohem, zjistí, že k němu sice patří, ale ještě není schopen přebývat v jeho přítomnosti. Nebe se pro něj na čas uzavře. Člověk má jistou spásu, ví, že přijde do nebe, můžeme říci, že do nebe už „zdálky vidí“, vidí jeho nádheru, ale není schopen tam vejít. Táhnou jej dolů ještě jeho nedokonalosti, jeho duše je ještě příliš spoutaná věcmi tohoto světa.
Tato rozpolcenost, tato dosud nenaplněná touha být s Bohem v nebi člověku způsobí nesmírnou bolest, lidé proto v očistci velmi trpí. Ovšem právě touto bolestí se touha člověka po Bohu a jeho láska postupně očišťuje. Dříve či později pak může vstoupit do nebeské slávy. Někdo je v očistci jen „okamžik“, někdo zde může trpět třeba i tisíce let, pokud jen pro velké Boží milosrdenství „o vlásek“ unikl peklu a je zatížen mnoha hříchy, které musí odčinit.
Mnoho lidí, zvláště světců, mělo dar „nahlédnout“ do očistce nebo s dušemi v očistci rozmlouvali. Byla to např. světice 15. století Kateřina Janovská. Ona říká:
Bůh stvořil duše svobodné, čisté, bez poskvrny, s vědomou touhou přijít k němu. Potom ovšem každým hříchem v průběhu života se dává člověk odvést od tohoto přímého směru k Bohu. Po smrti opět tato počáteční touha po Bohu vystupuje do popředí. Nyní však již zcela čistá a velice mocná. Celou svou bytostí člověk nyní touží po blízkosti toho, který ho stvořil. Poprvé nyní člověk poznává Boha hluboce, jasně a bezprostředně. Současně však v jeho světle poznává i sám sebe i vidí všechnu tu špínu a rez viny, kterou způsobily lidské hříchy, vlažnost, malá
láska. A tehdy jasně vidí, že je nemožné, aby se s pozůstatky svých špatností objevil před Nejsvětějším Bohem. Člověk sám tehdy z hloubi duše touží po očištění, které jej uschopní pro Boží čistotu a svatost.
A Bůh ve své veliké lásce umožňuje takové očišťování. To samo nespočívá v ničem jiném než v zesilování touhy člověka po Bohu, kterou sice měl během svého života, ale také ji zasypával tisícerými jinými věcmi, které se mu tehdy zdály důležitější. Nyní, když již poznal Boha způsobem, který nekonečně překonává to, jak ho znal na zemi, propukne jeho hlad po Bohu s takovou silou a neodolatelností, že mu to způsobí nesmírný žal a trápení, které je podobné utrpení pekla, ovšem s tím, že v očistci je jistota, že touha být s Bohem bude nakonec naplněna. Tak jsou na místě očišťování spojeny ta největší bolest s tou největší radostí.
Představíme-li si duši jako studené železo zasažené rzí, pak Bůh je ohněm, ve kterém se ono železo ohřívá, očišťuje se, v ohni se spalují všechny nedokonalosti. Lidská duše se postupně stává Bohu stále bližší podobně jako rozžhavené železo, které pozorovatel od ohně již téměř neodliší. Toto očistné období duše tedy končí okamžikem jakési mystické svatby, kdy je lidská duše žhavostí své lásky, tak podobná svému Božskému ženichovi, Ježíši Kristu.
Sv. Kateřina nás tedy učí dívat se na
očistcový oheň jako na dar, který uschopňuje člověka k plné účasti na Bohu a jeho lásce. Očistcový oheň je již sám tou láskou, která uchvacuje člověka a probouzí v něm odpověď lásky, která nejdříve stravuje všechno, co stojí v cestě konečnému a dokonalému spojení s Bohem. To očišťování je ovšem nesmírně bolestné. Sv. Bernard píše, že
očistcový oheň je horší a palčivější než jakékoli utrpení pozemské, bolest je ještě větší, než jakou prošli mnozí mučedníci.
Jak se očistci vyhnout?
Víme už, jak bolestný a těžký je očistec. Proto je potřeba vědět, jak se mu vyhnout. Samozřejmě je nutné
bojovat s hříchem, který nás vzdaluje od Boha a naopak
žít láskou, která k Bohu přivádí. Když už se hříchu dopustíme, je nutné
hříchu litovat a přijmout rozhřešení ve svaté zpovědi.
To ale není všechno. Nějaké následky hříchu ještě zůstávají. Jak říká sv. Bernard: „
Po ráně zbývá jizva.“ Bůh nám odpustil, peklo nám nehrozí, ale přece zde zůstalo zlo, které je třeba nahradit.
Následky hříchů můžeme na zemi odčinit konáním dobrých skutků, modlitbou, posty a také tím, že utrpení, jež nás v životě potkávají, jako nemoci, strádání a hlavně umírání a smrt trpělivě přijímáme. I získáváním odpustků dosahujeme odpuštění časných trestů. Nejsou-li tresty za hříchy odpykány úplně zde na zemi, zbytek se musí vytrpět v očistci.
Ale pozor,
tresty na věčnosti nelze vůbec srovnat s bolestmi zde na zemi. Opět sv. Kateřina Janovská říká, že
kdo v tomto životě činí pokání za své hříchy, zaplatí několika haléři dluh mnoha tisíc dukátů; odkládá-li však pokání až na věčnost, platí nepatrný dluh několika haléřů mnoha tisíci dukátů. Tedy je mnohem snadnější očistit se zde v tomto životě. Kdo si své hříchy ponese přes bránu smrti, bude trpět nesrovnatelně víc. To všechno nás má také
varovat před tím, abychom podceňovali lehké hříchy. Každé braní jména Božího nadarmo, každá lež, pomluva, neláska, hněv, lenost v duchovním životě a mnohé jiné věci nám pak v očistci přijdou velmi draho. V očistcovém ohni se spálí i přehnané lpění na věcech tohoto světa. Lidé nestřídmí v jídle a pití, pyšní, lakomí, závistiví nebo leniví se z toho všeho budou muset důkladně a bolestně očistit.
O duších v očistci se právem hovoří jako o ubohých duších, které potřebují pomoc.
Nemohou už jako za života na zemi odčiňovat své chyby dobrými skutky. Jejich utrpení už jim nepřináší žádné zásluhy. Jak ale dobře víme, duším v očistci můžeme pomoci my, kteří ještě žijeme zde na zemi. Naše zásluhy jsou ku prospěchu nám samotným, můžeme je ale také darovat právě duším v očistci.
Nejvíc můžeme pomáhat obětí mše svaté. Tu není možno ničím jiným nahradit. Obzvláště pomáhají tzv. gregoriánské mše, které se za zemřelého přinášejí 30 po sobě následujících dnů. Po mši svaté nejúčinnějším prostředkem je
svatý růženec. Modlitbou růžence bývají denně vysvobozovány četné duše, které by jinak musely trpět ještě řadu let. Doporučujeme je tak mocné přímluvě Matky Boží. Dále je to
pobožnost křížové cesty. Ta přináší duším velkou úlevu, když při ní obětujeme utrpení a smrt Spasitele a bolesti Panny Marie. Můžeme po každém zastavení připojit prosbu: „
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi a nad dušemi v očistci“. Dále jsou to jakékoli naše
dobré skutky, oběti a utrpení. Bl. Kateřina Emmerichová říká: „
Není možno ani změřit, jak velkou útěchu působí duším v očistci naše sebezápory a malé oběti. Musíme je však obětovat za duše v očistci.“ Neocenitelným pokladem jsou
odpustky (dnes se samozřejmě neprodávají), tedy skutky a modlitby ustanovené Církví, protože ty podstatně zkracují utrpení duší v očistci. Dobře známe odpustky konané na počátku listopadu, ale musíme vědět, že je lze získávat po celý rok – a to zvláště při modlitbě růžence, při adoraci, četbou Písma svatého, při poutích a mnoha dalších příležitostech. Kdo v životě často získává odpustky pro duše v očistci, získá spíše než kdokoliv jiný milost, že se jemu dostane odpustků v hodině smrti. Zmiňme ještě
kropení hrobů svěcenou vodou, zapalování posvěcených svíček za zemřelé. I v tomto je přítomna modlitba celé Církve.
Mnozí lidé se mylně domnívají, že přijdou o své zásluhy, když je obětují někomu jinému, tedy duším v očistci. Ve skutečnosti však nic neztrácejí, ale naopak mají dvojnásobnou zásluhu, neboť jednak vykonali dobrý skutek a zároveň jeho obětováním vykonali skutek milosrdenství. Současně také získávají přátele v očistci a ti za ně budou jednou v nebi prosit. Pán Ježíš hledí na oběť za duše v očistci, jako by byla dána jemu, přece řekl: "
Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili."
Kdo na zemi nezapomínal na duše v očistci, trpí potom sám v očistci jen velmi málo nebo dokonce vůbec. Dojde u Boha slitování, protože: "
Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství." Sv. farář Arský ještě říkal: "
Kdybychom věděli, jakou moc mají tyto dobré duše v očistci nad Srdcem Božím, a kdybychom věděli, jakých milostí je možné získat jejich přímluvou, určitě bychom na ně nezapomínali.“
Nejhůře se vede duším lidí, kteří nenáleželi ke katolické Církvi, neboť na ně se její přímluvy nevztahují. Katolická Církev se modlí jen za zemřelé v Kristu, to je za ty, kdo k ní náleželi. Při mši sv. se modlí kněz za zemřelé slovy: „
kteří nás předešli se znamením víry“, tedy katolické víry. Kateřina Emmerichová také říká, že ti, kdo nenáleželi k Církvi katolické, mají v očistci zvláštní místo a trpí více, neboť se jim nedostává pomoci z oběti mše sv., v níž nevěřili, a z modliteb Církve za zemřelé.
Sv. Kateřina Janovská nás nakonec vyzývá, abychom již nyní v tomto životě z každého dne učinili cestu k pravé lásce, k našemu skutečnému cíli. Prosí každého, aby se nenechal zaslepit ničím z tohoto světa, co by jej odvádělo od našeho Stvořitele. Abychom se tak dobře připravili pro onen rozhodující bod obratu, kdy se ve smrti definitivně octneme před Boží tváří.
P. Mgr. Jaroslav Jirásek, kněz Královéhradecké diecéze, 15. 11. 2015
(Na Fatym.com vydáno 22. 7. 2018; 17. 11. 2019 - 1360; 29. 10. 2020 - 2859 přečtení)
Z cyklu promluv již vyšlo:
Eschatologie - o posledních věcech 1. - Stáří a smrt z pohledu filosofie
Eschatologie - o posledních věcech 2. - Smrt ve Starém Zákoně.
Eschatologie - o posledních věcech 3. - Smrt v Novém Zákoně
Eschatologie - o posledních věcech 4. - Smrt a osobní soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 5: Nebe
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 6 - peklo
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 7 - očistec
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 8 - události před koncem světa
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 9 - Církev na konci časů
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 10 - Antikrist
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 1)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2a)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2b)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 3.
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 12 - Druhý Kristův příchod a poslední soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 13. - Nové nebe a nová země
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 14. - Reinkarnace