Je ještě evangelizace aktuální? Nenahradila ji Církev mezináboženským dialogem? Co charakterizuje dialog s muslimy? Ekumenizmus, kam až může zajít? Existuje možnost spásy mimo Katolickou církev? Jsou všechna náboženství stejná? A je jedno, jakou má kdo víru?
K zodpovězení těchto a podobných otázek může napomoci tato část pojednání. Má název
Deformace koncilního učení
1. část článku - naleznete zde
2. část článku - naleznete zde
**********
Deformace koncilního učení
Dílo koncilu často ničily teologicky nesprávné názory, především
náboženský relativismus, hlásající, že jedno náboženství je stejně dobré jako druhé.
Mezináboženský dialog
„Ve vzájemném vztahu katolíka a nekatolíka jsou oba partneři rovnocenní lidé, to však" - jak píše emeritní prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, slovenský kardinál Tomko – „
neznamená, že by všechny náboženství byly v téže rovině. A to platí i pro jejich zakladatele. Já mohu sám sebe klást na stejnou úroveň, nebo i nižší než partnera, se kterým vedu dialog, ale
nemohu klást Ježíše Krista na roveň jiných zakladatelů nebo pod ně. Moje víra v Ježíše Krista, Bohočlověka, je součástí totožnosti mého náboženství a mé osobní nábožnosti, kterou musím při vstupu do dialogu vyznávat právě proto, abych byl v něm upřímný! A žádný vyznavač jiného náboženství si nenárokuje z důvodu rovnosti představovat svého zakladatele jako Bohočlověka.“(31)
Tato slova obzvláště výstižně charakterizují
dialog Katolické církve s muslimy.
Pokud i uznáme, že katolíci a muslimové se odvolávají na toto stejného Boha Stvořitele, v žádném případě to neznamená rovnost obou náboženství, protože zakladatelem Katolické církve je Ježíš Kristus, Bohočlověk, Bůh i Člověk v jedné osobě, neomylná bytost bez hříchu, kdežto zakladatelem islámu je nedokonalý a hříšný člověk Mohamed. Proto je katolická víra dílem Boha, zatímco islám je dílem člověka.
Jak uvádí kardinál Tomko,
jednotlivá náboženství nejenže nejsou stejné, ale jsou různá, ba i protikladná v některých pravdách, normách, praktikách. Není nijak možné považovat je za rovnocenná a vzájemně se doplňující. Víra křesťana je značně odlišná od víry muslima, hinduisty, či buddhisty, i když mezi nimi lze objevit podobné či blízké myšlenky. Náboženství tedy nejsou ani stejné, ani navzájem rovnocenná. (32)
Z učení Druhého vatikánského koncilu jasně a jednoznačně vyplývá, že
jediným pravým náboženstvím je Katolická, apoštolská církev. (33)
A v téže deklaraci se uvádí, že
podle Kristovy vůle Katolická církev je učitelkou pravdy, která má za úkol hlásat a hodnověrně učit pravdu - Krista, a svou autoritou deklarovat a potvrzovat zásady mravního řádu. (34)
Koncil tedy jasně, jednoznačně a nedvojsmyslně deklaroval, že jediným pravým náboženstvím je Katolická církev, kterou Kristus založil, aby přinesla spásu všem lidem, a kterou Pán Ježíš pověřil, aby šířila katolickou víru mezi všemi lidmi.
Jak uvádí Stanček,
„mezináboženský dialog je prostředkem na vzájemné poznávání a obohacování.
Nenahrazuje hlásání evangelia, ale je jeho přípravou. Má být veden v přesvědčení, že Kristus je tou pravou cestou k Bohu a Církev je tou nejjistější cestou spásy. Duch svatý působí v srdci každého člověka, pokud je zaměřeno na pravdu, dobro, na Boha... Dialog nemá být konfrontací náboženství, ale spíše setkáním věřících různých náboženství. Představiteli dialogu jsou osoby, skupiny a komunity, které se navzájem otevírají a spolu komunikují, a ne náboženské systémy, které lze nanejvýš studovat a porovnávat.“ (35)
Proto
v dialogu s jinověrci „nesmí dojít ke zřeknutí se svých názorů ve prospěch partnera. Nesmí se projevit falešná mírumilovnost.“ (36)
Nebylo by správné dialog podceňovat ale ani přeceňovat a již vůbec ne ho absolutizovat či démonizovat. Je jen jednou z mnoha forem misijní činnosti, které má k dispozici Katolická církev po koncilu. Misiologie zná mnoho dalších, jako jsou svědectví, evangelizace, inkulturace, atd.
V podmínkách globalizace musí univerzální církev nacházet nové misijní formy, přičemž musí zůstat „věrná svému misijnímu poslání, musí všem lidem hlásat evangelium a vést se všemi prostředími a skupinami dialog... Mise je věcí místní i univerzální Církve. Je to globální mise v globálním světě. Křesťanství je nositelem úžasné naděje, kterou nabízí světu. Pokud se před ní svět uzavře, zestárne. Pokud se však svět této naději otevře, objeví svou skutečnou hodnotu a nabude nepředstavitelnou tvůrčí energii mládí.“ (37)
Papež Jan Pavel II. ve své encyklice
Redemptoris missio mimo jiného uvádí:
„
Mezináboženský dialog je částí poslání Církve hlásat evangelium. Když se chápe jako metoda a prostředek k vzájemnému poznání a obohacení, nestojí v protikladu k misím ad gentes, ale má zvláštní vazbu k nim a je dokonce jejich výrazem... V Kristu volá Bůh k sobě všechny národy a chce jim vyjádřit plnost svého zjevení a lásky ... Koncil a následné projevy učitelského úřadu toto vše dostatečně zdůraznili a stále setrvávali na tom, že spása a plnost zjevení přicházejí z Krista a že dialog neosvobozuje od hlásání evangelia. Ve světle ekonomie spásy nevidí Církev žádný rozpor mezi hlásáním Krista a mezináboženským dialogem, ale ví, že obojí je třeba spojit v oblasti misí ad gentes. Je však třeba, aby si oba elementy zachovaly tak vnitřní úzkou spojitost, jakož i svou rozdílnost, aby nebyly zaměňovány ani zneužívány a aby nebyly považovány za vyměnitelné.“ (38)
V žádném případě tedy není pravdivé tvrzení, že by se Katolická církev prostřednictvím dialogu měla zříkat své jedině pravé víry. To platí jak pro dialog s nekřesťany tak pro ekumenický dialog. Posláním ekumenismu není překonávat propasti za každou cenu a sjednocovat nesjednotitelné.
Je třeba připomenout, že Druhý vatikánský koncil se ekumenismem zabýval především v dekretu
Unitatis redintegratio, okrajově i v dekretu
Ad gentes a oba
tyto dokumenty svým podpisem odsouhlasil i pozdější velký odpůrce pokoncilní Katolické církve arcibiskup Lefèbvre, na kterého se unisono odvolává většina odpůrců koncilu. Nelze pochybovat o principiální správnosti těchto koncilních dokumentů, které při uplatňování ekumenismu v praxi
kategoricky vyžadují zachování katolického učení. Koncil totiž deklaruje:
„Je bezpodmínečně třeba jasně vyložit celou nauku. Nic není tak cizí ekumenismu jako falešný irenismus, který poškozuje čistotu katolické nauky a zatemňuje její původní a jistý smysl.“ (39)
Jiný dokument koncilu zase uvádí: „
Pokud to dovolí náboženská situace, má se podporovat ekumenická aktivita – s vyloučením všeho zdání indiferentismu a konfuzionismu...“ (40)
Koncil nežádal usilovat o návrat odloučených křesťanských církví k Římu za každou cenu, ale právě naopak, varoval před neuváženým přístupem k ekumenismu slovy: „
Tento posvátný sněm vybízí věřící, aby se zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty. Neboť jejich ekumenická činnost musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala Katolická církev...“ (41)
Špatný výklad
To, že dnes někteří představitelé Katolické církve deformují výklad koncilních dokumentů, není vina koncilu. Koncil přece jasně stanovil, že z ekumenického dialogu má být vyloučen jakýkoliv falešný irenizmus, indiferentismus a konfuzionismus!
Problémy tohoto druhu způsobily zednáři, ultramodernisté či liberálové, kteří se infiltrovali do všech struktur Katolické církve se záměrem za každou cenu ji modernizovat, liberalizovat a sekularizovat bez ohledu na to, že si počínají v rozporu s katolickým učením. Jsou mnohem nebezpečnější než otevření nepřátelé Církve, protože se ohánějí koncilními dokumenty, ve skutečnosti však deformují učení koncilu a zneužívají ho pro vlastní záměry.
Spása nekatolíků
Dalším závažným problémem bylo nesprávně pochopené a uplatňované učení o spáse nekatolíků. Tuto nauku hlásal již v minulosti
papež Pius IX., který „
prohlásil, že Bůh neodpírá svou milost těm, kteří žijí podle svědomí, ale bez vlastní viny neznají Kristovu církev, plní však Boží vůli, tak jak ji poznávají...“ (42)
Jezuita Kajpr kromě jiného píše: „
Tedy dne 9. prosince 1854, ve své promluvě ke kardinálům, promlouval Pius IX.: ,Víra nás zavazuje, abychom věřili, že nikdo nemůže být spasen mimo apoštolskou Církev římskou, která je jedinou spásnou archou, mimo níž musí zahynout každý, kdo se v ní nenalézá.´ Pius IX. nikdy neplatil za tzv. pokrokového papeže... Je však třeba jej poslouchat až do konce. Pokračuje: ,Nicméně je však třeba se stejnou jistotou vyznávat, že ti, kteří bez vlastní viny neznají pravé náboženství, nejsou nikterak před Pánem za to odpovědní... Až budeme osvobozeni z pout tohoto těla a uvidíme Boha tváří v tvář, pochopíme, v jak těsnou a velkolepou jednotu splývá Boží spravedlnost a Boží milosrdenství. Nikdy však se nebude nedostávat milosti Boží těm, kteří s upřimným srdcem touží po světle obrození a prosí za ně.´“ (43)
Tentýž papež ve své encyklice
Quanto conficiamur moerore, která byla namířena proti indiferentismu,
označil v roce 1863 názor, že lidé, kteří žijí v omylu a mimo Katolickou církev mohou dosáhnout věčný život, za závažný omyl, dodává ale, že pro lidi, kteří trpí nepřekonatelným nedostatkem poznání Katolické církve, je přece jen možné omilostnění i mimo Katolickou církev. (44)
Mimořádně konzervativní papež Pius IX. se k této problematice několikrát veřejně vyjádřil. Ve „
svém proslovu Singulari quidam v roce 1854 bez okolků vysvětluje, že věta ,mimo Církve není spásy´ je formální pravdou víry, dodává ale, že z této axiomy jsou vyjmuti ti, kteří pravou Církev neznají a nikdo nemůže určit hranice této jejich nevědomosti.“ (45)
Druhý vatikánský koncil toto učení naplno rozvinul. Ve věrouční konstituci
Lumen gentium o Církvi deklaruje: „
Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“ (46)
Ale na jiném místě téže konstituce se píše, že „
Spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4).
Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. (47)
Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život. “ (48)
Podle toho tedy
katolík, který v plném rozsahu poznal, že Katolickou církev založil Ježíš Kristus jako potřebnou ke spáse duše, a přesto svou Církev opustí, vystavuje svou duši smrtelné hrozbě věčného zatracení.
Rovněž nekatolík, který neomylně zjistí, že Katolickou církev založil Ježíš Kristus jako potřebnou ke spáse duše, a přesto do ní odmítá vstoupit, vystavuje svou duši smrtelné hrozbě věčného zatracení.
Nicméně ten, který ne vlastní vinou neznal katolickou víru, je vyňat z této axiomy.
Je v tom jistá dialektika, ale na dialektice je postaveno celé katolické učení a bez dialektického myšlení nelze proniknout do hloubky katolického učení ani pochopit Druhý vatikánský koncil.
Mylné závěry
Takže koncil správně učil, že princip
Extra Ecclesiam nulla salus (
Mimo církve není spásy) a priori nevylučuje ze spásy nekatolíky, kteří z nevlastní viny neměli možnost poznat katolické učení.
Někteří teologové však z toho začali vyvozovat mylný závěr, že v tomto případě je vlastně jedno, jestli je člověk katolík, nebo ne, protože pokud i nekatolíci mohou být spaseni, není nutná jejich konverze na katolickou víru.
Jde však o evidentní deformaci koncilního učení.
Jediná pravá cesta ke spáse vede přes Katolickou církev a povinnost hlásat evangelium platí pro Katolickou církev v každé době, ba bude platit až do konce časů.
Koncil na to poukazuje ve více dokumentech.
Například v dekretu
Ad gentes se uvádí:
„
Proto připadá Církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům. ,Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce´ (Ef 4,16).
Poslání Církve se tedy uskutečňuje, když v poslušnosti Kristova příkazu a vedena milostí a láskou Ducha Svatého začíná být naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy a přivádí je příkladem života i kázáním, svátostmi a ostatními prostředky milosti k víře, ke svobodě a ke Kristovu pokoji. Tak jim otvírá volnou a jistou cestu k plné účasti na Kristově tajemství.“ (49)
4. část článku
naleznete zde
Napsal a pro www.fatym.com do češtiny přeložil
Karol Dučák
Slovenský originál článku byl zveřejněn v periodiku Duchovný pastier, revue pre teológiu a duchovný život, č. 8/2016, na str. 387-402. Vydává Spolok svätého Vojtecha Trnava.
Poznámky:
(31) Tomko, J.
Misie do tretieho tisícročia, s. 299-300.
(32) Srov. Tomko,
J. Misie do tretieho tisícročia, s. 300.
(33) Srov. Druhý vatikánsky koncil, deklarácia
Dignitatis humanae, č. 1.
(34) Srov. Druhý vatikánský koncil, deklarace
Dignitatis humanae, č. 14.
(35) Stanček Ľ.
Porozumieť misiológii, s. 46-47.
(36) Stanček Ľ.
Porozumieť misiológii, s. 13.
(37) Bučko, L.
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 323-324.
(38) JÁN PAVOL II., Encyklika
Redemptoris missio, č. 55.
(39) Druhý vatikánsky koncil, dekret
Unitatis redintegratio, č. 11.
(40) Druhý vatikánsky koncil, dekret
Ad gentes, č. 15.
(41) Druhý vatikánsky koncil, dekrét
Unitatis redintegratio, č. 24.
(42)
Viem, komu som uveril, s. 270.
(43) Kajpr, A.
Svědectví doby, s. 63.
(44) Srov. Pius IX.
Quanto conficiamur maerore.
(45) Schumacher, J.
Außerhalb der Kirche kein Heil?, s. 3.
(46) Druhý vatikánský koncil, konstituce
Lumen gentium, č. 14.
(47) Srov. list Kongregace sv. oficia arcibiskupu bostonskému: Denz. 3869-72.
(48) Druhý vatikánský koncil, konstituce
Lumen gentium, č. 16.
(49) Druhý vatikánsky koncil, dekret
Ad gentes, č. 5.
