On-line kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.:
Název: Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium (kázání 1.-15., Jan 1,1-18)
Charakteristika:14 působivých homilíí patrona kazatelů na první kapitolu Janova evangelia (Janův Prolog).

Kázání svatého Jana Zlatoústého

na Janovo evangelium (kázání 1.-15., Jan 1,1-18)

Prolog

Editor: P. Marek Dunda

A.M.I.M.S.
Apostolatus Mariae Immaculatae Matris Spei
(Apoštolát P. Marie Neposkvrněné - Matky Naděje)
Vranov nad Dyjí – Přímětice – Bítov
A. D. 2016

S církevním schválením Biskupství brněnského
č.j. Ep/1342/10 ze dne 28. 5. 2010.

Vychází s finanční podporou anonymní dárkyně z Prahy.

Název: Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium
(kázání 1.-15., Jan 1,1-18)
Podtitul: Prolog
Editor: P. Marek Dunda
Zpracovali: členové a spolupracovníci společenství FATYM Vranov nad Dyjí
Digitální úprava: Miroslav Candra (digitalizace ikony na obálce)
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov n. D. – Přímětice – Bítov
Výdání: první
Rok vydání: 2016
Náklad: 5.000 výtisků

Pro církevní potřebu vytiskl A.M.I.M.S.

Texty většiny publikací, které vydává A.M.I.M.S., najdete v kompltetní verzi na internetových stranách FATYMu www.fatym.com a na stranách A.M.I.M.S. www.amims.net.

Šířeno pod licencí Creative Commons CC BY 3.0 – celou publikaci nebo její části je tedy možné dále šířit, komerčně či nekomerčně, pokud uvedete autora a zdroj (úplný text licence najdete na http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


O Janovi z Antiochie, zvanému pro svou výmluvnost Chrysostomos, tj. Zlatoústý, lze říci, že je stále živý také díky svým literárním dílům. Jeden anonymní přepisovač o nich napsal, že „obíhají po celé zemi jako šlehající blesky“. (...) Zlatoústý patří mezí nejplodnější církevní Otce: dochovalo se nám jeho 17 traktátů, více než 700 autentických homilií, komentáře Matouše a Pavla (listy Římanům, Korinťanům, Efesanům a Židům) a 241 dopisů. Nebyl spekulativním teologem. Předával však tradiční a bezpečnou nauku církve v dobách teologických sporů...

Benedikt XVI., 19. září 2007, překlad podle radiovaticana.cz

Obsah

Od „průklepáků“ k nové edici
Kdo je svatý Jan Zlatoústý?
1. homilie - úvodní
2. homilie (na Jan 1,1)
3. homilie (na Jan 1,1)
4. homilie (na Jan 1,1)
5. homilie (na Jan 1,3-5)
6. homilie (na Jan 1,6-9)
7. homilie (na Jan 1,9)
8. homilie (na Jan 1,9-10)
9. homilie (na Jan 1,11)
10. homilie (na Jan 1,11-13)
11. homilie (na Jan 1,14)
12. homilie (na Jan 1,14)
13. homilie (na Jan 1,15)
14. homilie (na Jan 1,16-17)
15. homilie (na Jan 1,18)

Od „průklepáků“ k nové edici

Před časem mi při návštěvě jeden můj kamarád kněz sdělil, že na své faře našel po některém z předchůdců několik desítek kázání svatého Jana Zlatoústého. Vše bylo napsáno na průklepácích. Velmi kvalitní překlad řeckých kázání vznikl zřejmě v době totality. Jednalo se sice jen o část z 88 promluv svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium, ale výběr toho, co neznámý překladatel z řečtiny přeložil, rozhodně nebyl náhodný: šlo o 14 kázání, ve kterých se svatý Jan Zlatoústý velmi podrobně a působivě věnuje velkolepému úvodu Janova evangelia – takzvanému Janovu Prologu (tato kázání jsou obsažena ve svazku, který nyní držíte v ruce a jsou doplněna o jedno úvodní kázání, které celý cyklus 88 promluv otevíral) a pak o závěrečná kázání, která zachycují komentář k událostem, které jsou vrcholem Janova evangelia (od vzkříšení Lazara, přes pašijové události až po setkání se zmrtvýchvstalým Pánem Ježíšem – tato kázání k vydání teprve připravujeme a vyjdou, dá-li Bůh, v dalších dvou svazcích). Když jsme o nálezu rukopisů s překlady rozmlouvali, došli jsme k závěru, že promluvy svatého Jana Zlatoústého jsou natolik kvalitní a inspirující pro dnešní dobu, že by bylo škoda, kdybychom alespoň to, co je nyní k dispozici, nepřipravili pro vydání a nenabídli českému čtenáři. Někdo by mohl namítnout, že se s vydáním má počkat, až budou přeložena i zbylá kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium a opatřena přiměřeným kritickým aparátem a poznámkami. Doufám, že se takovéhoto vydání ještě většina z nás dožije. Sami sníme o tom, že se najde někdo, kdo přeloží zbývající kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium, ale i některá další z mnoha stovek jeho dochovaných promluv a dopisů. Rozhodli jsme se však na to nečekat...
V tuto chvíli nám jde o to, abychom přispěli k objevení tohoto velkého kazatele Církve širšími vrstvami věřících. Ale svatý Jan Zlatoústý se může stát také inspirací i pro nejednoho kněze, vždyť právě kazatelská služba mnohých může být obohacena i o netradiční přístup, který nalézáme u tohoto světce. Možná se i díky tomuto spisku najdou ti, kteří se postarají o kompletní vydání díla svatého Jana Zlatoústého. Ale i kdyby ne, již několik desítek přeložených a publikovaných kázání má velký význam, jak jsme se před časem přesvědčili, když jsme postupně v našem tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. vydali v pěti svazcích alespoň část kázání svatého Jana Marie Vianneye. Do té doby byla v českém jazykovém prostředí jeho kázání prakticky zcela neznámá. Nyní probudila zájem u tisíců lidí, jak o tom svědčí mnohatisícové dotisky těchto knížek (kázání svatého Jana Marie Vianneye je možno jen za příspěvek na tisk a poštovné objednat na www.amims.net a www.fatym.com – zde si je také můžete zdarma přečíst).

Kdo je svatý Jan Zlatoústý?

Svatý Jan Zlatoústý se narodil někdy mezi lety 340 až 350 a zemřel 407 po Kristu. Pokřtěn byl až v dospělosti. Postupně přijal jáhenské a kněžské svěcení a nakonec se stal konstantinopolským patriarchou. Dokázal velmi působivě povzbuzovat k dobru a rázně vystupovat proti zlu – bez ohledu na to, zda se ho dopouštěli chudí nebo bohatí. Na císařském dvoře tím byli zaskočeni. Nebyli na to zvyklí... Jan nakonec umírá ve vyhnanství (více např. na www.catholica.cz/?id=4450).
Mě osobně tento světec upoutal svérázným výrokem již před mnoha lety. Dlouho jsem pak nad jeho slovy musel přemýšlet a ze zkušenosti mu dávám zcela za pravdu. Mluvil totiž o hříchu, pokušiteli a modlitbě a o jejich vzájemné souvislosti. Řekl: ,,Kdo hřeší, je neomluvitelný. Kdyby se více modlil, nepřítel by nezvítězil.“ V dnešní moderní době sice nejsme zvyklí na takováto jednoznačná a pro někoho i tvrdá slova, ale světec jistě věděl, o čem mluví a každý si osobně může ověřit pravdivost tohoto jeho výroku.
Přál bych každému čtenáři této knížečky, aby v ní našel i další perly z myšlenek tohoto světce, a pak díky nim utvářel svůj život k oslavě Boží a ke své spáse.

P. Marek Dunda

1. homilie – úvodní

1. Když se dozvědí diváci pohanských her, že odněkud z daleka přišel nějaký vynikající atlet a držitel vítězných věnců, všichni se sbíhají, aby viděli jeho zápas, jeho umění a sílu. A můžeme sledovat celé to divadlo: mnoho desítek tisíc lidí, kteří napínají oči i mysl, aby jim nic neuniklo. A podobně, pokud mezi ně přijde obdivuhodný hudebník: všeho nechají (i když jde často o nutné a neodkladné činnosti), běží po schodištích a pak sedí a velmi pozorně naslouchají jeho slovům i hudebnímu doprovodu. A také vše mezi sebou hodnotí. Tak to mnozí dělají.
A opět ti, kteří jsou dobří v rétorice, dělají to samé s úctou k sofistům. Mají pro ně svá divadla. Jejich publikum jim tleská, hlučí a podrobně hodnotí vše, co bylo řečeno.
Když jde o řečníky, hudebníky a atlety, lidé sedí a vše pozorně sledují. O co větší zápal a pozornost byste měli projevovat vy v tomto případě! Vždyť tu nepůjde ani o hudebníka, ani o debatéra, který chce předvést své dovednosti. Půjde o člověka, který promlouvá z nebe, a jeho hlas je zřetelnější než hrom. Neboť jeho hlas prostoupil celou zemi. Obsadil ji a vyplnil ji. Nebylo to hlasitostí křiku, ale jeho jazyk vedla Boží milost.
A úžasné je, že tento skvělý zvuk není tvrdý ani nepříjemný. Je sladší a příjemnější než celá harmonie hudby. Dovede velmi uklidnit. Mimo to je nejvýš svatý a naplňuje úžasem. Je plný velkých tajemství. Přináší s sebou takové bohatství, že kdyby byli lidé připraveni ho s otevřenou myslí přijmout a pak si ho udržet, už by ani nemohli být pouhými lidmi. Nemohli by zůstat na zemi, ale stáli by nad všemi věcmi v celém tomto životě. Stávali by se podobnými andělům a přebývali by na zemi tak, jako by to bylo nebe.
2. Neboť „syn hromu“ (tak nazval apoštola Jana sám Ježíš - pozn. redakce), milovaný Kristem, pilíř církve po celém světě, který drží klíče od nebe, který pil Kristův kalich a byl přijat do církve Jeho křtem, ten, který ležel s velkou důvěrou na prsou svého Pána - tento muž přichází k nám. Ne jako herec ve hře. Neskrývá svou hlavu pod hereckou maskou. Má jiný způsob jak k nám promluvit. Nevystupuje na jeviště a není oblečený ve zlatém kostýmu. Ne, on přichází a má na sobě roucho neuvěřitelné krásy. Neboť on se zjeví před námi „oblečen do Pána Ježíše Krista“ (Řím 13,14); „Vy všichni pokřtěni v Krista, jste se do Krista oblékli“ (Gal 3,27). Je krásně „obutý odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje“ (Ef 6,15); opásaný je ne kolem pasu, ale kolem beder (Lk 12,35) pásem, který není vyroben ze šarlatové kůže a zvnějšku pobitý zlatem, ale utkaný a sestavený z pravdy samé. Nyní se objevuje před námi; nehraje žádnou roli, neboť s ním nepřichází nic falšovaného, žádná fikce, žádné bajky. Přichází, odhaluje svou tvář a odhaluje nám ryzí pravdu - nijak nezamaskovanou. Nesnaží se, aby mu díky jeho postojům, převleku a hlasu obecenstvo uvěřilo, že je někým jiným. Pro předání svého poselství nepotřebuje žádné hudební nástroje, jako je harfa, lyra a další. Všechny zasahuje svou řečí. Jeho hlas je sladší a přesvědčivější než jakákoliv hudba. Celé nebe je jeho scénou, jeho divadlem, jeho publikem - všichni andělé. A z lidí ti, kterým už je dáno být jako andělé, nebo se takovými touží stát. Protože nikdo jiný nemůže správně slyšet tuto harmonii a dále ji zviditelnit svým vlastním chováním. Všichni ostatní jsou jako malé děti, které slyší, ale nerozumí - protože mají úzkostné obavy o své sladkosti a o své dětinské hračky. Podobně jsou na tom ti, kteří si žijí vesele v přepychu, ti, kteří žijí jen pro bohatství, moc a smyslné požitky. Je pravda, že občas slyší, co se říká. Ale v jejich činech se neprojevuje nic velkého nebo ušlechtilého, když výsledkem jejich jednání jsou jenom hliněné cihly (nepálené cihly rozmáčí deště - pozn. redakce).
Při tomto apoštolovi (Janovi) stojí nebeské mocnosti. Žasnou nad krásou jeho duše, nad jeho porozuměním a nad rozkvětem jeho ctností, které mu vlil sám Kristus. On obdržel milost Ducha. Připravil jeho duši, jako by to byla lyra nádherně ozdobená šperky a zlatými strunami, aby přinesl výpověď o něčem velkém a vznešeném - o Duchu.
3. Potom člověk vidí, že už to není ten rybář, syn Zebedea, ale Ten, který zná „hlubiny Boží“ (1 Kor 2,10). Mám na mysli Ducha Svatého, který rozezní lyru a nechá nás patřičně naslouchat. Neboť on nám neřekne něco jako člověk, ale to, co říká, nám řekne z hloubky Ducha. Poví nám o tajných věcech, které „byly předtím“, které ani andělé nevěděli, neboť i oni se učili díky Janovi s námi a od nás věci, které víme my. To řekl i další z apoštolů: „Nyní se však skrze církev ukázala přerozmanitá Boží moudrost knížatům a mocnostem v nebi“ (Ef 3,10). Pokud se nebeská knížata a mocnosti, cherubíni a serafíni naučili tyto věci od církve, je zcela jasné, že byli neobyčejně pozorní při naslouchání tomuto učení. Je to pro nás velká čest, že se andělé tyto věci, které předtím neznali, učili s námi. Nemluvím nyní ale o jejich učení, nýbrž o našem. Naslouchejme tedy více v klidu a pokojně - nejen dnes a nejen ve dnech, kdy jsme posluchači, ale během celého života, poněvadž kdykoli je dobré slyšet Jeho.
Toužíme vědět, co se děje v královském paláci, co například král řekl, co udělal, jaké poradce si bere, když uvažuje o svých záležitostech. Při tom, po pravdě řečeno, nám do těchto věcí nic není. Mnohem víc mám poslouchat, co Bůh říká, zvláště když se to týká nás. A tohle všechno nám ten muž (Jan) říká tak samozřejmě, jako by byl přítelem samotného Krále, nebo spíše, jako by On Král promlouval skrze něj. Slyší od Něj všechny ty věci, které On slyší od samotného Otce: „Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15,15)
4. Tak, jako bychom se všichni seběhli, kdybychom uviděli, že se z nenadání někdo vyklonil dolů z nebe a slibuje nám popsat všechny věci, které tam jsou, přesně tak se chovejme nyní. Ten muž k nám mluví odtamtud. Není z tohoto světa - Kristus sám prohlašuje: „Nejste z tohoto světa.“ (srov. Jan 15,19) Z něj promluvil Duch Svatý, Všudypřítomný, který zná všechny věci Boží tak, jako zná to, co je vlastní duši člověka; Duch svatý, Duch spravedlivý, Duch vůdčí, který lidi vede za ruku do nebe; Duch který jim dává „nové oči“, aby viděli to, co má přijít, jakoby to už bylo přítomné - a dává jim dokonce ještě v těle podívat se na věci nebeské. Pokojně se Mu v celém svém životě odevzdejme.
Ať sem nepřichází nikdo bezduchý, netečný a hanebný, ale přenesme se do nebe - protože on promlouvá o těchto věcech k těm, kteří tam mají občanství. Nezískáme nic velkého z nebe, pokud budeme otálet na zemi. Protože Janova slova neznamenají nic pro ty, kteří se netouží osvobodit od života v bahně (v originále „svinského života“ - pozn. redakce), právě tak jako pro Jana jsou ničím věci tohoto světa.
Hřmění ohromuje naše duše a přitom jeho zvuk nenese žádný výzmam; ale hlas tohoto muže ať neděsí nikoho z věřících. Ať ;spíše osvobozuje od strachu a zmatení vyděsí pouze ďábly a ty, kteří jsou jejich otroky. Abychom se dozvěděli, jak moc je ohromuje, zachovejme si hluboké ticho, jak vnější, tak vnitřní, ale zejména to druhé - protože k čemu by bylo, že mlčí ústa, kdyby duše byla zmítaná neklidem? Mluvím o klidu duše, protože mi jde o naslouchání duše. Ať nás nesouží touha po bohatství, po slávě, ať nás netyranizuje hněv, ani spousty dalších vášní. Protože pak nejsme schopni vnímat vznešenost věcí, o kterých se mluví a správně pochopit strašnou a nevyslovitelnou povahu těchto tajemství a všechnu sílu, která je v těchto božských výrocích. Jestliže se člověk nedokáže dobře naučit melodii píšťaly nebo harfy, pokud se na ně plně nesoustředí, jak teprve musí naslouchat s nejčistší duší ten, kdo naslouchá zvukům tajemství.
5. Proto sám Kristus nabádal: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ (Mt 7,6) Nazýval tato slova perlami, i když ve skutečnosti jsou mnohem cennější než perly - protože my nemáme nic cennějšího, s čím bychom je mohli srovnávat. Podobně jejich sladkost přirovnával k medu - ne že by byla jen tak sladká, ale že nemáme nic sladšího. Aby se ukázalo, že předčí drahé kameny i sladkost medu, poslechni si proroka, který o nich říká: „Žádanější jsou než zlato a drahé kameny, sladší než med a včelí plástve.“ (Žalm 19,10) Ale to platí jen o zdravých. Proto dodává: „Neboť tvůj služebník je uchová.“ (Žalm 19,11) A zase na jiném místě, kde je nazývá sladkými, dodává: „pro má ústa“. Proto říká: „Sladší než med jsou pro má ústa“ (Žalm 119,103) A opět trvá na jejich nadřazenosti a říká: „Více než med a včelí plástev jsou pro má ústa.“ Neboť on se těšil pevnému zdraví. Ať se k těm slovům nepřibližujeme, když jsme nemocní - ale když svou duši uzdravíme, přijměme pokrm, který je nám nabídnutý.
Proto jsem se ještě po tak dlouhé předmluvě zatím nepokusil vyložit Janova slova: aby každý odložil slabosti, jako by vstupoval do samotného nebe. Smí vstoupit čistý, zbaven zloby, starostí a strachu o tento život i všech ostatních špatných vášní. Není možné, aby člověk získal něco velikého, pokud nejprve neočistil svou duši. A ať mi nikdo neříká, že do příštího setkání je málo času. Ne za pět dní, ale v jediném okamžiku, lze změnit svůj život. Řekněte mi, co je horší než lupič a vrah? Není to nejextrémnější druh hříchu? Přesto právě jeden takový vystoupal na vrchol dokonalosti a vkročil do ráje - a nepotřeboval k tomu den, ani půl dne, ale jen jediný okamžik. Člověk se může náhle změnit a stát se místo hlíny zlatem. Neboť od chvíle, kdy ctnosti a neřesti neurčuje přirozenost, je změna jednoduchá a nic nepřekonatelného jí nestojí v cestě. „ Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země.“ (Iz 1,19) Vidíte, že je zapotřebí jen vůle? Ne nějaké společné přání v zástupu lidí, ale opravdová vůle. Protože vím, že všichni si teď přejí vzlétnout do nebe, ale přání je nutné podpořit skutky. Obchodník si také přeje zbohatnout, a on na to nepřestane myslet. Připraví loď, dá dohromady posádku, najme kormidelníka, vybaví plavidlo zásobami, vypůjčí si peníze. Křižuje moře a pluje i do neznámých zemí. Zakusí mnohá nebezpečí a všechno ostatní, co znají ti, kteří se plaví po moři. Proto také my musíme ukázat naši vůli; neboť i my jsme vypluli na cestu - ne ze země do země, ale ze země do nebe. Veďme tedy svou mysl, aby dokázala kormidlovat vzhůru a naše „námořníky“ aby poslouchali; naše plavidlo ať je pevné, aby nebylo zaplaveno zvraty a malomyslnostmi života, nebo nebylo vyzdviženo závany prázdné slávy. Ať je naše plavidlo rychlé a lehké. Pokud takto řídíme naši loď, jsme kormidelníkem i posádkou, plujme s dobrým větrem a přivolejme Syna Božího, pravého Kormidelníka, který nenechá naši loďku potopit. I když budou dout desetitisíce větrů, on pohrozí větru i moři a místo zuřících vln vytvoří tišinu.
6. Pokud ses dal do pořádku, přijď na naše další shromáždění, jestliže alespoň trochu toužíš slyšet něco ke svému prospěchu a uložit si to ve své duši. Ať nikdo z vás není „okrajem cesty“, ať nikdo není „skalnatou půdu“ nebo „trnitou“ (srov. Mt 13,4-7) Staňme se připravenou půdou. Abychom do ní mohli s radostí zasít semeno, když vidíme čistou zemi. Ale je-li půda kamenitá nebo tvrdá, odpusťte nám (kazatelům - pozn. red.), pokud nebudeme chtít pracovat zbytečně. Neboť pokud by bylo třeba ustat v setí a začít sekat trny, bezpochyby by bylo mimořádnou pošetilostí vkládat semeno do neobdělané země.
Není vhodné, aby ten, kdo má výsadu naslouchat takovým věcem, měl podíl na ďáblově stolu: „Jakou účast má spravedlnost a nepravost?“ (2 Kor 6,14) Stojíte, nasloucháte Janovi a učíte se díky němu věci Ducha Svatého a pak jdete naslouchat běhnám, které mluví oplzle, chováte se odporně a navzájem se zraňujete? Jak se budete schopni očistit, jestliže se budete válet v takovém bahně? Proč musím vypočítávat takové nemravnosti? Všude je smích, všude je ostuda, všude hanba, zlořečení a posměšky, odpad a zkáza. Podívejte, varuji vás předem. Ať nikdo z těch, kdo se těší požehnání u tohoto stolu, nezničí svou duši touto zhoubnou podívanou. Vše, co se tam říká a dělá, je Satanovo představení. Ale vy jste s námi uzavřeli smlouvu, nebo spíše jste ji uzavřeli s Kristem, když vás zasvětil do svých tajemství. Co jste mu řekli o Satanových „skvělých podívaných“, jak jste se odřekli Satana a jeho andělů a společně s tím také tohohle všeho a slíbili jste, že na nic z toho už ani nepohlédnete! Je nemalý důvod k obavám, když přestáváte dbát na tyto sliby. Sami byste se měli cítit nehodnými těchto tajemství.
7. Copak nevidíte, že v královských palácích nejsou zločinci, ale ti, kteří byli vybráni a vyznamenáni? Ti jsou povoláni, aby sdíleli tu zvláštní přízeň a byli započteni mezi královy přátele. Přišel k nám posel z nebe poslaný samotným Bohem, aby s námi mluvil o určitých nezbytných záležitostech - a vy slyšíte co chce, slyšíte zprávu, kterou vám On posílá a odcházíte naslouchat nějakým komediantům. Jaké hromobití, jaké blesky z nebe by zasloužilo takové chování! Nesluší se jíst ze stolu ďáblů, ani jim naslouchat. A nesluší se být ve špinavých šatech u velkolepého stolu s tolika dobrými věcmi, které Bůh sám připravil. Jeho síla je taková, že může v okamžiku vynést do nebe, pokud k němu přistoupíme s prozíravou myslí. Proto není možné, aby ten, který je neustále pod vlivem slov Božích, mohl trvale zůstat v tomto přítomném bídném stavu; ale potřebuje přímo „okřídlit“, aby se mohl vznést k zemi, která je výše a zahlédl ten nesmírný poklad. To ať je tím, co všichni chceme dosáhnout skrze milost a milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista. Skrz něho a s ním budiž sláva Otci i Přesvatému Duchu, na věky věků. Amen.

2. Homilie

Jan 1,1: „Na počátku bylo Slovo“
1. Kdyby k nám mluvil Jan a vyprávěl nám své evangelium, bylo by nutné říci něco o jeho původu, vlasti a vzdělání. Poněvadž však ne on, ale Bůh mluví skrze něho k lidské přirozenosti, zdá se mi, že je zbytečné o tom mluvit. Ne, není to zbytečné, naopak je to nadmíru nutné. Když totiž poznáš, kdo byl, odkud pocházel, jaký to byl muž, a pak uslyšíš jeho hlas a jeho moudrost, tu teprve dobře poznáš, že to nebyl on sám, ale síla Boží, která hýbala jeho duší.
Z kterého města pocházel? Ze žádného. Z prosté vesnice, z opovrhované krajiny, z níž nepřicházelo nic dobrého. O Galileji totiž mluví zákoníci takto potupně: „Zkoumej a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane“ (Jan 7,52). Urážlivě o ní mluví i pravý Izraelita: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ (Jan 1,46). Nepocházel ani z žádného významného místa v této krajině, ani nepatřil k nějakému významnému rodu. Jeho otec byl chudý rybář, tak chudý, že i své děti musel učit tomuto řemeslu. Všichni víte, že žádný takový řemeslník nedá učit syna svému řemeslu, nenutí-li ho velká bída. Není chudobnějšího, prostšího a na vzdělání nejméně náročného povolání, než je povolání rybářské.
A přece i mezi nimi jsou jedni bohatší, jiní chudší. A tento náš apoštol patřil mezi ty chudší. Nelovil na širém moři, ale v jakési malé zátoce. A právě když tam byl se svým otcem a bratrem Jakubem a spravoval s nimi rozbité sítě (již to bylo známkou velké chudoby), povolal ho Kristus. Z toho můžeme poznat, že neměl žádné větší vzdělání. Ostatně i Lukáš dosvědčuje písemně, že byl nejen prostým, ale i neučeným člověkem (Sk 4,13). A právem. Byl tak chudý, že ani nechodil do školy, ani se nestýkal s učenými lidmi. Kdo byl tak chudý, že ani nechodil do školy, ani se nemohl stýkat s učenými lidmi, nýbrž jen s nakupovači ryb a kuchaři, čemu se mohl naučit od těchto tvrdých a nevzdělaných lidí? Nebyl to důvod, aby se podobal těm němým rybám?
A přece tento rybář z galilejské Betsaidy, který se točil jen kolem této zátoky, sítí a ryb, prostý člověk, jeden z nejprostších, který dříve, ani když se potom setkal s Kristem, neuměl psát, vizme, jak mluví a o čem nám hovoří. O polích, o řekách, o rybářských smlouvách? Někdo by čekal, že od rybáře uslyší mluvit o tomhle. Ale nebojte se, nic o tomhle neuslyšíme.
Uslyšíme o nebeských věcech a o tom, co předtím nikdo nikdy neznal. Oznamuje nám takovou vznešenou nauku a ten nejlepší způsob života a moudrost, jak mohl jen ten, který čerpal z pokladnic Ducha. (Jako by sestoupil přímo z nebe; dokonce ani ti, kteří byli v nebi, pravděpodobně o tom nevěděli, jak jsem řekl již dříve). Řekni mi, mohl by takto mluvit rybář, řečník, sofista či filozof a vůbec každý, kdo zná jen světskou moudrost? Lidská mysl prostě není schopna ani uvažovat o tom ryzím blaženém světě, o mocnostech, o nesmrtelnosti, o životě věčném, o povaze smrtelných těl, která se stanou (později) nesmrtelnými, o trestu, o budoucím soudu, o skládání účtů ze skutků, slov i myšlenek; vědět, co je člověk, co svět, co je opravdu člověk a co je jen zdánlivé, co je špatnost, co ctnost.
2. Něco z toho vypátrali přívrženci Platona a Pythagory. Ostatní filozofy nepotřebujeme ani připomínat, jak se tím stali nadmíru směšnými. Kteří si zaslouží obdiv a které lze považovat za koryfeje vědy, jsou ponejvíce ti, kteří napsali něco o státu a zákonech. A přece jejich názory jsou směšnější než názory dětí. Ženy činí společným vlastnictvím všech, naruby obracejí samotný život, podrývají vznešenost manželství a nařizují jiné podobné věci. A na to promarnili celý svůj život. O duši zanechali nadmíru potupné názory. Tvrdí, že lidská duše je moucha, komár, keř, že je samým bohem a mnoho jiných podobných nesmyslů. Nejen toto, ale i jejich nejistota je hodna obžaloby. Jako by se ocitli v mořské úžině a byli unášeni sem tam, neboť nestojí pevně za tím, o čem mluví.
Ne tak tento rybář. Všechno říká s jistotou, jako by stál na skále a nikdy nezakolísal. Nepocítil žádné rozpaky proto, že byl uznán za hodna vstoupit tam, kam nikdo vstoupit nemohl, protože skrze něho mluvil Pán. Ti však, kteří nebyli ani ve snu vpuštěni do královských síní, stýkali se na náměstích zase jen s lidmi; o neviditelných věcech vykládali své vlastní názory, a když chtěli mluvit o nevypověditelných věcech, dostali se do hrozných bludů. Jako slepí a opilí se navzájem potírali svými bludy; A nejen navzájem, ale často odporují i sami sobě. A tento prostý, neučený člověk z Betsaidy, syn Zebedeův? Ať se pohané tisíckrát smějí hrubému jménu, já řeknu zcela otevřeně: čím barbarštější se jim tento národ zdá a čím je vzdálenější od řecké vzdělanosti, tím jasněji nám řekne o tom, co se týká nás. A tento neučený barbar mluví o tom, co nikdo z pozemšťanů nikdy neznal. A nejen mluví, ale dovede i přesvědčit. Již toto by byl velký zázrak. Ale kromě tohoto je ještě přesvědčivějším důkazem, že jsou jeho slova inspirována Bohem, a to, že stále po všechny časy umí všechny přesvědčit. Kdo se nebude divit síle, jež v něm přebývá?
Jak jsem již řekl, nejlepším důkazem je skutečnost, že on nic nenařizuje ze své vlastní moci. Tedy tento barbar zajal svým evangeliem celý svět. Tělem žil ve střední Asii, kde žili přívrženci řecké filozofie; a odtud se stává postrachem démonů, poněvadž uprostřed nepřátel zaháněl svým světlem tmu a bořil hrad démonů. Duší však odešel na ono místo, jež příslušelo tomu, kdo něco takového vykonal. To, co hlásali pohané, umlklo a zaniklo.
Co hlásal on, září den ze dne jasněji. Na jedné straně září tento a ostatní rybáři. Na druhé straně, ačkoli se zdálo, že budou vládnout, umlkly názory Pythagory a Platona, jejichž jména dnes mnozí už ani neznají. Platona prý k sobě zvali i vladaři (tyrani), měl prý mnoho přátel a odplul prý na Sicílii. Pythagoras opanoval svou naukou (svými názory) velkou část Řecka, dovedl prý tisíce kouzel. Mluvit se zvířaty (i toto prý uměl) není nic jiného než kejklířské klamání lidí. Z mluvení se zvířaty nemá prospěch žádný člověk, naopak jen škodu. Pro rozumnou řeč je jistě způsobilejší lidská přirozenost než orli a dobytek, s nimiž prý on rozmlouval. On neučinil němé tvory rozumnými (ani by to člověku nebylo možné). Jen svými kouzly klamal pošetilé lidi. Lidi nenaučil ničemu užitečnému. Učil, že je stejné jíst boby jako hlavy svých rodičů, své posluchače přesvědčoval, že duše učitele jednou je keřem, jednou dívkou, jednou rybou. Nepominulo toto všechno a nezaniklo to nakonec právem? Právem a zaslouženě. To se však nestalo s naukou tohoto prostého a neučeného muže. Syřané, Egypťané, Indové, Peršané, Etiopané a tisíce jiných národů si přeložili do svého jazyka jeho učení. Lidé prostí se naučili být moudrými.
Tedy ne zbytečně jsem řekl, že divadlem se mu stal celý svět. Nenechal být lidi, aby se pošetile věnoval výchově zvířat, poněvadž by to byla zbytečná práce a hrozný nesmysl. Vyvaroval se tohoto i jiných vášní a usiloval jen o jediné: aby se celý svět naučil něčemu prospěšnému, co by mohlo přenést svět ze země do nebe. Proto nezahalil své učení do záhady a tmy, jako činili ti, kteří své špatné názory zahalovali rouškou tajemnosti. Učení tohoto je jasnější než sluneční paprsky, a proto se stalo známým lidem po celém světě. Nepřikazoval těm, kdo k němu přišli, aby pět let mlčeli, jako onen (Pythagoras); ani neučil, aby lidé seděli jako mrtvé kameny bez hnutí; ani nebájil, že všechno řídí čísla. Všechny tyto satanské, nechutné a zkázonosné názory odvrhl a mluvil tak srozumitelně, že nejen mužům, ale i ženám a dospívajícím bylo všechno jasné. Celá pozdější doba dosvědčuje jeho pravdu a prospěšnost všem posluchačům.
Celý svět získal a náš svět zbavil každé neobvyklé tragédie. Proto kdykoli to slyšíme, raději bychom dali svůj život, než abychom se zřekli učení, které nám on předal. V každém případě je z toho jasné, že to, čemu učí, není lidského původu, nýbrž že je to učení božské, z nebe, a že k nám přišlo prostřednictvím této Boží duše. Neuslyšíme hřmotná slova ani okázalou řeč ani krásný sloh či zbytečné ozdobné výrazy (je totiž daleko od lidské moudrosti), ale nepřemožitelnou božskou sílu, nestrojenou sílu pravd a celý soubor dober. Vzhledem k tomu, co ohlašuje, byla by přehnaná péče o krásné slovo zbytečná a hodila by se tak pro sofisty. Dokonce ani ne pro sofisty, jako spíše pro nerozumné děti. Asi jako kdyby filozof pohnal před soudce svého učitele za to, že se styděl za jeho umění, za jeho neumělá slova pronesená bez přípravy a nepřikrášlená vybranými slovními obraty, a jako by řekl: „Nesluší se, aby muž tohoto věku mluvil před vámi soudci jako chlapec.“ Hle, jak je to směšné! Tak byli ctižádostiví.
Ani u Platona není hodno obdivu nic kromě výše uvedeného. Otevři obílený hrob a uvidíš v něm plno hniloby, zápachu a práchnivějících kostí. Tak je tomu i s učením filozofů. Kdybys je zbavil hezkých slov, uvidíš plno odpornosti, zvláště kdybys rozebral jejich názory o duši, kterou zahrnují takovou úctou, že to hraničí až s rouháním. To je totiž ďábelská léčka, že nikdy nezachová správnou míru, nýbrž krajnostmi na obou stranách že se snaží svést k rouhání ty, kdo se nechají chytit. Jednou tvrdí, že duše má božskou přirozenost, jednou ji tak neúměrně a bezbožně vyvyšují, podruhé zase nesmírně urážejí, když ji kladou na roveň vepřům a oslům nebo ještě horším zvířatům. Ale dost toho. Ano, bylo by toho příliš mnoho. Kdyby bylo možné se od nich něčemu prospěšnému naučit, bylo by slušné i déle se u nich pozdržet. Jestli to mělo postačit k odhalení jejich hrůzných názorů, řekli jsme více, než bylo zapotřebí. Proto nechme stranou jejich bajky a chopme se své nauky přinesené nám z nebe jazykem tohoto rybáře, která neobsahuje žádný lidský názor.
Nuže tedy, uveďme jeho slova. Jako jsme na začátku napomenuli k pozornému poslechu, napomínáme i nyní. Co tedy tento evangelista říká hned na začátku?
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha.“ (Jan 1,1) Cítíš tu ohromnou sílu a jistotu? Netápe, nedohaduje se, ale mluví jako ten, který všechno potvrzuje. To je vlastnost učitele, že pevně stojí za tím, co říká. Jestliže učitel potřebuje druhého, aby mu potvrdil jeho slova, právem není počítán mezi učitele, ale mezi žáky. Někdo by však mohl říci, proč vynechal první příčinu a hned nám mluví o druhé? Odmítáme výraz „první a druhá“, protože božství je nad počtem a nad časem. Vyznáváme totiž, že Otec není nikým stvořen a Syn že je zrozen z Otce.
3. Dobrá, řekneš: Proč tedy vynechal Otce a mluví o Synu? Protože Otec byl znám všem; i když ne jako Otec, tedy aspoň jako Bůh. Jednorozený však znám nebyl. Proto si právem hned na začátku pospíšil uvést jej ve známost těm, kteří ho neznali. Ostatně nepomlčel ani o Otci. Pohleď na tu moudrost Ducha. Věděl, že lidé již odedávna a přede vším ostatním ctili a uznávali Boha. Proto mluví o počátku a hned dodává, že tím je Bůh; ne jako Platon, který říká jednou, že bohem je rozum, jindy zase že je jím duše. Toto je daleko od božské a věčné přirozenosti. Bůh nemá nic společného s námi a je velmi vzdálen od společenství s tvory. Myslím tím co do podstaty, nikoli co se týče jeho jednání. Proto ho nazval i Slovem. Chce ukázat, že toto Slovo je jednorozený Syn Boží. Kdyby jej hned na začátku nazval Synem, mohl by někdo myslet na zrození spojené s porodními bolestmi. Tímhle tedy odstranil toto podezření. Současně tím i prohlašuje, že Syn je z Otce i že se zrodil bez porodních bolestí.
Jak jsem již řekl, vidíš, že při řeči o Synu nemlčel ani o Otci? Nediv se ovšem, není-li to vysvětlení dokonalé. Mluvíme totiž o Bohu, jehož nelze slovy vylíčit ani plně poznat. Proto (Jan) nikde neužívá slovo „podstata,“ poněvadž nikdo nemůže říci, co je Bůh co do podstaty. Všude však ho poznáváme podle jeho činnosti. A toto Slovo uvidíme později, že se nazývá Světlem Světlo zase Životem. Nenazval jej Slovem pouze z tohoto důvodu, ale též proto, že nám měl (Syn) oznámit přání Otce. Praví totiž: „Vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,15). Nazývá jej ovšem i životem i světlem, poněvadž nám dal poznání světla a ze světla život. A vůbec není možné jedním, dvěma a ani třemi ani více slovy vystihnout Boží vlastnosti. Kéž bychom mohli aspoň mnoha slovy aspoň nejasně vyjádřit Boží vlastnosti!
Nenazval ho prostě Slovem, ale zvláštními přívlastky ho odlišil od jiných slov. Vidíš, že jsem neřekl zbytečně, že tento evangelista k nám mluví z nebe?
Hle, jak hned na počátku okřídlil duši posluchačů a jak povznesl jejich mysl do výše. Uvedl ji (duši) vysoko nad všechno, co se dá postřehnout, nad zemi, nad moře, nad nebesa; vyzdvihuji i „nad anděly“ nad cheruby a serafy i nad trůny, knížata a mocnosti, nad všechno tvorstvo. Co tedy? Když nás dovedl do takové výše, mohl nás zde zastavit? Nikoli. Když někdo člověka stojícího na mořském břehu a pozorujícího města, pobřeží, přístavy, dopraví doprostřed moře, zbaví jej sice dřívějšího pohledu, ale neomezil jeho rozhled, naopak poskytl mu nezměrnou podívanou. Tak i evangelista, když nás dovedl nad všechny tvory a doprovodil nás k vyšším světům, než jsou tvorové, opouští oko duše hledící do výše a nedává mu možnost postihnout nějaký konec tam nahoře, poněvadž žádného konce není. Když totiž rozum dojde až k počátku, ptá se, co je to počátek. Když pak najde ono „bylo“, jde dále a ve svém uvažování se nezastaví. Když však přes usilovné hledání nemůže rozum dál, vrací se znaven zpět.
Ono „na počátku bylo“ neznamená nic jiného než bytí stálé a věčné. Vidíš pravou moudrost a božskou nauku - ne jako u Řeků, kteří stanoví (bohům) čas a tvrdí, že jedni jsou starší, druzí mladší? Nic takového u nás. Je-li totiž Bůh, jako že je, neexistuje před ním nic; jestliže je vládcem a pánem všeho, pak všechno ostatní existuje až po něm, i tvorstvo a věky. Chtěl jsem podat ještě další důkazy, ale snad je naše mysl již unavená. Proto když jsem podal potřebné vysvětlení, skončím. Proč? Vím, že mnozí pociťujete nechuť, nemáte rádi dlouhé mluvení. To se však stává tehdy, když je duše obtížena četnými pozemskými břemeny. Oko, je-li čisté a zdravé, je bystré a neunaví se snadno, i když se dívá na sebenepatrnější předměty; když však z hlavy vytéká ošklivý hnis nebo když v dáli vystoupí hustá mlha, nemůže oko vidět ani větší předměty. Tak je tomu i s duší. Když je čistá a není nemocná, bystře vidí, co je třeba vidět. Když však je znetvořena mnoha vášněmi a ztratila dřívější ctnost, nesnadno se dostává do výše, rychle se unaví, padá zpět, upadá do spánku a lehkomyslnosti a nechá bez povšimnutí všechno, co vede k ctnosti. Konečně, ani se tomu ráda nevěnuje.
4. Aby se nám to nestalo (nepřestanu vás k tomu pobízet), posilněte svého ducha, abyste neslyšeli to, co uslyšeli věřící židé od Pavla. Řekl, že pro ně je řeč dlouhá a těžko srozumitelná, ne že by takovou byla, ale protože „máte o poslouchání malý zájem“ (Žid 5,11). Kdo je totiž slabý a nemocný, toho rozruší krátká i dlouhá řeč a to, co je lehko pochopitelné a jasné, považuje za nesnadno pochopitelné. Zde ať není nikdo takový. Zanech veškerou pozemskou starost, abys mohl poslouchat tuto nauku. Když posluchač myslí na peníze, pak nemůže pozorně poslouchat. Jedna vášeň se neubrání mnoha vášním. Jedna vášeň vyhání druhou a rozpolcená duše neodolá; naopak vítězná vášeň strhne na sebe všechno. Je tomu jako s dětmi. Kdo má jedno dítě, věnuje mu celou svou lásku; kdo jich má hodně, dělí svou lásku mezi všechny a k jednotlivým dětem pak není jeho láska stejně velká.
Stejně je tomu s mocí nebo silou. Co bychom řekli o lásce, jež pochází z vášně nebo nálady, zvláště když jsou takové lásky proti sobě: láska k penězům se staví proti lásce k pozornému naslouchání. Do nebe vejdeme, když jsme se vydali na cestu. Nemluvím tu o místu, ale o zvláštním stavu mysli, neboť i na zemi je možno stanout v nebi, být tam svými myšlenkami a slyšet odtamtud hlas. Nikdo tedy ať nenese s sebou do nebe pozemské starosti; nikdo, kdo zde stojíš, nezaměstnávej se příliš starostmi o svou domácnost! Co jsme zde získali a načerpali, máme odtud odnášet domů a mna náměstí a nemáme zatěžovat tento kostel starostmi, jež patří na náměstí a do rodiny. Proto přicházíme k učitelskému stolci, abychom odložili špínu, kterou jsme přinesli zvenku. Budeme-li myslet na to, co se venku řeklo nebo stalo, bylo by lépe vůbec sem nechodit.
Nikdo tedy nemysli v kostele na to, co se děje doma, nýbrž i doma mysli na to, co jsi slyšel v kostele. Toho si važme nade všechno. Toto se týká duše. Co se děje venku, to se týká těla. Ano, co slyšíme v kostele, týká se těla i duše. Proto ať je toto považováno za hlavní, vše ostatní za vedlejší. Jedno je pro budoucí i vezdejší život; to druhé ani pro vezdejší, nepoužíváme-li to k tomu, k čemu je to podle zákona určeno. Zde se nepoučíme pouze o tom, čím budeme v budoucnu a jak potom budeme žít, ale i jak si máme uspořádat vezdejší život. Tento dům je nemocnice, kde si máme vyléčit rány, které jsme utržili venku. Proto sem nevcházejme, abychom odcházeli s ještě dalšími ranami. Neposloucháme-li Ducha Svatého, když k nám mluví, nejen nesmyjeme dřívější hříchy, nýbrž dopustíme se i dalších.
Sledujme tedy pozorně, co nám odhaluje kniha. Nebude nám totiž později zapotřebí takové námahy, naučíme-li se hned na začátku základním principům a zásadám. Když hned na začátku vynaložíme trochu úsilí, budeme moci podle Pavla učit i jiné. (Řím 15,14) Tento apoštol (Jan) je velmi slavný a podává nám hodně nauky a vykládá ji víc než co jiného. Neposlouchejte tedy jen tak ledabyle. Budeme vykládat (evangelium) po malých částech, abyste to všechno lépe pochopili a neuniklo vám to z paměti. Bojme se, abychom nebyli obviněni z tohoto: „Kdybych byl nepřišel a k nim nemluvil, neměli by hřích“ (Jan 15,22). Co získáme více než ti, kdo neslyšeli nic, když si z kázání nic neodneseme domů a když v kázání hledáme jen krásu slov? Poskytněte nám tedy půdu k setbě a rádi budeme sít. Je-li někde bodláčí, nechť je pohltí oheň Ducha! Kdo má tvrdé a nepřátelské srdce, ať je učiní tímto ohněm měkkým a laskavým! Jestliže je někdo na cestě dušen změtí myšlenkových názorů, ať vejde do svého nitra a nedopřává sluchu myšlenkám, které se chtějí dostat dovnitř s loupeživým úmyslem. Pak uvidíme, že semeno ve vás klíčí. Budeme-li takto o sebe pečovat a bude-li se nám líbit tato duchovní řeč, jistě se zbavíme, když ne zcela, všech světských starostí. Proto poslouchejme pozorně, aby se o nás neřeklo: „Jsou jako hluchá zmije, která si zacpává uši“ (Žl 58,5). Řekni mi, čím se liší takový posluchač od zvířete? Což není nerozumnější než každý nerozumný tvor, neposlouchá-li, když Bůh mluví? Jestliže zalíbit se Bohu znamená být člověkem, pak ten, kdo toho nechce dosáhnout, není ničím jiným než zvířetem. Uvaž, když nás chce Kristus učinit rovnými andělům, jak by bylo strašné měnit se z lidí ve zvířata. Sloužit hříchu, honit se za penězi, hněvat se, kousat, kopat, to není vlastností člověka, ale zvířete. Zvířata mají své vášně, můžeme-li tak říci, je to v jejich přirozenosti; člověk však, který ztratil základní rozumné uvažování a odvrhl život podle Boha, stává se otrokem všech vášní a nikoli již pouze zvířetem, nýbrž mnohotvárnou obludou, která si nezaslouží slitování.
Každá špatnost pochází z rozhodnutí vůle. Kéž to nikdy neplatí o Kristově církvi! Máme totiž na mysli jen to nejlepší pro vás a pro vaši duši. Čím jsme si tím však jistější, tím více budeme usilovat a v kázáních povzbuzovat, abychom se dostali až na samý vrchol ctnosti a dosáhli slíbených dober. A těch kéž všichni dosáhneme milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož a v němž je Otci a Duchu Svatému sláva na věky věků. Amen.

3. Homilie

Jan 1,1: „Na počátku bylo Slovo“
1. Bylo by již zbytečné vybízet vás k pozornosti. Tak rychle jste to ukázali svými skutky. Je vás zde hodně; pozorně stojíte a až do posledního místa zaplňujete kostel, abyste slyšeli náš hlas. Tlačíte se a nechcete odejít z místa, dokud není rozpuštěno toto duchovní divadlo. Hlučně tleskáte, a podobně, což je známkou vašeho nadšení a vaší náklonnosti k nám. Proto je zbytečné vás napomínat. Bylo ovšem nutné vám to říci a napomenout vás k vytrvalosti. Buďte horliví nejen zde, ale i doma mluv o tom muž se ženou, otec se synem. Mluv o tom sám, totéž žádej od nich, všichni podejte důkaz. Nikdo neříkej, že děti tím nemáme zaměstnávat. Je třeba nejen je tím zaměstnávat, ale naopak věnovat tomu největší péči. Neříkám to proto, že byste tak nečinili. Ani nechci děti odvádět od jiného učení, ani vás od občanských povinností.
Ze sedmi dnů však jeden zasvěťme společnému Pánu náš všech. Když od služebnictva žádáme, aby nám neustále sloužilo, je správné, když Bohu nevěnujeme ani trochu volného času, zvláště když nás tato služba Bohu nic nestojí (Bůh totiž nic nepotřebuje), ale naopak když se všechno obrací k našemu prospěchu? Vy vodíte děti do divadel a neříkáte jim, že se mají učit, nebo podobně. Jestliže se má získat něco prospěšného pro duši, hned mluvíte o nedostatku času. Jak byste nedráždili Boha, když věnujete čas všemu možnému, ale věnovat čas věcem Božím, to pokládáte pro děti za obtížné a nevhodné?
Ne, tak ne, bratři. Tento věk nejvíce potřebuje tyto přednášky. Je svěží a rychle si zapamatuje, co bylo řečeno. Kázání se vrývá do jejich mysli jako do voskové tabulky. Ostatně, jejich život je na rozcestí mezi špatností a ctností. Kdo je tedy odvede od vchodu do špatnosti a zavede je na cestu dobrou, vtiskuje jim natrvalo správný způsob života. Když se jim stane zvykem jednat dobře, nejsou tak snadno nakloněni k špatnosti. Pak si jich budeme vážit i my staří lidé a budou prospěšní veřejnému životu, neboť i v jejich mládí se bude zračit věk dospělých lidí. Jak jsem již řekl, kdo prožívají kázání, kdo usedají k tomuto stolu, ať je to muž či žena či jinoch, aby smýšleli stejně jako takový apoštol, aby vykonali něco šlechetného a dobrého. Zkrotíme-li pouhým slovem divoká zvířata, tím spíše to dokážeme tímto duchovním učením u lidí, když je takový velký rozdíl mezi lékem a léčeným. V nás totiž není taková divokost jako u šelem. U šelem je to vrozené, u lidí to plyne z rozhodnutí vůle.
Rovněž ani moc slov není stejná. Jedna vychází z lidské mysli, druhá ze síly (moci) a milosti Ducha. Kdo se vzdává naděje sám nad sebou, ať si vzpomene na krotká zvířata a přestane pochybovat. Ať chodí vytrvale do této nemocnice a stále poslouchá zákony Ducha, a až přijde domů, ať si vepíše do paměti, co slyšel. Potom bude pevný a jistý a pocítí na sobě svůj růst. Uvidí-li totiž ďábel, že zákon je vepsán do jeho duše a jeho srdce že se stalo deskami, neodváží se vejít dovnitř. Kde spatří ďábel královské přípisy napsané ne na měděném sloupu, ale v bohumilé duši, neodváží se ani pohlédnout do očí a obrátí k nám již zdálky svá záda. Pro něho i pro jeho úmysly není nic strašnějšího než mysl, která se zabývá Bohem a duše, která čerpá z tohoto zdroje. Takovou duši neznepokojí světské starosti, i kdyby byly sebenepříjemnější. Taková duše se nenadýmá ani nevyvyšuje, i kdyby to pro ni bylo příznivé, a v takovém nečase a bouři zůstane klidná.,
2. Neklid v nás nezaviňuje vnější svět, ale naše slabá vůle. Kdyby nás znepokojovaly vnější události, museli by se všichni lidé znepokojovat. Všichni totiž plujeme po témže moři, jež není bez vln a příbojů. A jestliže se některých nedotkne bouře ani rozbouřené moře, je jasné, že bouři nezaviňují události, ale stav naší mysli. Připravme ji tedy tak, aby všechno snadno snášela, a nebude v nás ani bouře ani příbojů, ale stále jasný klid. Opravdu nevím, jak jsem se dostal k tomuto napomínání, protože jsem neměl v úmyslu o tom mluvit. Odpusťte mi tedy, že tak dlouho mluvím. Bojím se totiž, bojím se velmi, aby se má snaha neminula cílem. Kdybych o tom ovšem nebyl přesvědčen, nemluvil bych vám nyní o tom. Takto však jsem vám ulehčil, jak přistupovat dnes k zápasům, abyste nebyli unaveni.
Čekají nás zápasy s nepřáteli pravdy, se všemi, kdo usilují zničit slávu Syna Božího, ano i svou vlastní. Tato sláva ovšem trvá jako taková stále a žádný rouhavý jazyk ji nemůže oslabit; a ti zase, kteří usilují tuto slávu zničit, i když tvrdí, že se klanějí Synu Božímu, svolávají na svou hlavu kletbu a na svou duši trest.
Co tedy tvrdí oni na to, co my říkáme? Že ono „na počátku bylo Slovo“ neznamená věčnost. Bylo prý to řečeno i o nebi i o zemi. Jaká to ohromná, nestoudná bezbožnost! Já ti mluvím o Bohu, a ty mluvíš o zemi a o lidech na zemi. A protože Kristus se nazývá Synem Božím a Bohem a člověk rovněž synem Božím a bohem („Já jsem řekl: Jste bohy, všichni jste syny Nejvyššího,“ praví Žalm 81,6), ty se budeš přít s Jednorozeným o synovství a budeš říkat, že toto jeho synovství neznamená nic více než synovství tvé? Nikoli, řekneš. Avšak jednáš podle toho, aniž to řekneš slovem. Jak to? Poněvadž tvrdíš, že ty jsi stejně jako on přijal milost synovství. A když říkáš, že on není podle přirozenosti přirozeným Synem, nedokazuješ nic jiného, než že se stal synem z milosti. Ostatně, pohleďme, jaké doklady uvádějí o tomto svém tvrzení.
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná“ (Gen 1,1-2). „Byl jeden muž z Ramatajim-sófimu (1 Sam 1,1).“ To se zdá přesvědčivé. Přesvědčivé to sice je, ale k dokázání pravdivosti našeho učení. K dokázání pravdivosti jejich rouhání je to slabší než všechno jiné. Řekni mi, co má společného ono „stvořil“ s tím „bylo“? Co má Bůh společného s člověkem? Proč směšuješ, co se smísit nedá? Proč spojuješ, co se spojit nedá? Proč kladeš dolů to, co je nahoře? Věčnost nedokazuje pouze ono „bylo“, ale i ono „na počátku“ a „bylo Slovo“. Jako totiž ono „býti-jest“, když se mluví o člověku, značí pouze přítomný čas, když se však mluví o Bohu, značí to věčnost; tak ono „bylo“, když se mluví o naší přirozenosti, znamená pro nás čas, který minul, čas ohraničený; když se však mluví o Bohu, znamená věčnost.
Kdo tedy slyšel slovo „země“ a slovo „člověk“, tomu stačilo, aby je nepovažoval za nic víc než za bytosti stvořené. Co se totiž stalo, stalo se v čase nebo od věčnosti. Avšak Syn Boží je nejen nad časem, ale i nad světy; on je totiž jejich stvořitelem a tvůrcem. „Skrze něj také stvořil svět“ (Žid 1,2). Tvůrce předchází své stvořené dílo. Poněvadž však jsou tak nestoudní, že se i po tomto vysvětlení pyšní svými zásluhami, získává slovy „stvořil“ a „byl člověk“ posluchače na svou stranu a vyvrací veškerou jejich nestoudnost. Všechno totiž, co bylo stvořeno, i země i nebe, je stvořeno v čase, má počátek v čase a nic z toho, poněvadž to bylo stvořeno, není bez začátku. A proto když uslyšíš, že „stvořil zemi“ a že „byl člověk“, nemluv hlouposti a nesmysly.
Mohu uvést ještě další nehoráznost. Jakou? I když bylo o zemi řečeno ono „na počátku byla země“ a o člověku že „na počátku byl člověk“, ani po tom všem bychom přece nemohli zemi ani člověka pokládat za nic více, než co o nich nyní víme. Jméno „země“ a „člověk“, tak jak se toto jméno běžně užívá, nepřipouští, aby je mysl považovala za něco více, než za co je považujeme. Stejně je tomu u Slova. I kdyby se o něm mluvilo nevhodným způsobem, přece nikdy nemáme na mysli něco obyčejného a prostého. Proto říká o zemi „země byla pustá a prázdná“. A když řekl, že stvořil zemi a stanovil jí vlastní hranici, klidně pokračuje dále, protože ví, že nikdo není tak nerozumný, aby zemi považoval za nekonečnou (bez začátku) a nestvořenou. Slovo „země“ a „stvořil“ mohlo dostatečně přesvědčit i velkého pošetilce, že země není ani věčná ani nestvořená, nýbrž že byla učiněna v čase.
3. Mimoto ono „byl“ a „byla“ vztahující se k zemi a k člověku nevyjadřuje pouze prostou existenci (země a člověka). Vztahující se k člověku z určitého místa; vztahující se k zemi značí vlastnost země (jaká je). Neřekl prostě „země byla“, aniž něco dodal, nýbrž řekl, jaká byla po svém stvoření, například že „byla pustá a prázdná“, zakrytá a smísená s vodou. U Elkany neřekl pouze, že „byl člověk“, nýbrž dodal také, odkud pocházel, že byl syn Sufův z Ramanů.
U Slova tomu tak není. Stydím se mluvit o tom více. Vytýkáme-li jim, že takto jednají, když se to týká lidí, mezi nimiž je velký rozdíl, co se týče dokonalosti, i když jsou z jedné a téže podstaty, nebylo by vrcholem pošetilosti vyhnout se vyřešení této otázky, když co do přirozenosti a jiného je tu nekonečný rozdíl? Ale budiž nám milostivý ten, který je jimi tupen! My jsme nebyli důvodem takových řečí, ale oni bojují proti své vlastní spáse a sami nám zavdali příčinu.
Co tedy říkám? Že ono „bylo“ u Slova značí, že je věčné. „Na počátku bylo Slovo.“ Nutný důsledek toho však byl, že bylo u jiného. Poněvadž Bohu je nejvlastnější věčnost, dal toto na první místo. A aby někdo, kdo neslyšel ono „na počátku bylo“, neřekl, že je (Slovo) stvořené, pospíšil si říci: „Bylo u Boha,“ dříve než řekl, co bylo. Aby se někdo prostě nedomníval, že Otec před stvořením světa měl Slovo, či když stvořil svět, že ukázal své Slovo a že tehdy teprve bylo, druhým přídavkem, jak jsem již řekl, toto podezření odstranil. Neřekl totiž „bylo v Bohu“, nýbrž „bylo u Boha“ a tím ukázal na věčnost co do podstaty. Potom nám odhalil toto (tajemství) ještě jasněji, když dodal, že toto Slovo byl Bůh. Ale stvořené, řekneš.
Co tedy bránilo říci, že „na počátku byla země,“ ale že ji stvořil a od té chvíle byla? Co tedy bránilo, aby Jan neřekl také, že na počátku stvořil Bůh Slovo? Jestliže se Mojžíš takto vyjádřil o zemi z obavy, aby ji někdo nepovažoval za nestvořenou, tím větší obavu měl Jan, aby Syna nepovažovali za stvořeného. Svět je viditelný a mluví nám svou podstatou o svém Tvůrci („nebesa vypravují o Boží slávě“ - Žl 19,1). Syn však je neviditelný a stojí nekonečně vysoko nad tvorstvem.
Jestliže tedy nebylo třeba slov ani učení k poznání, že svět je stvořený, a prorok to přece řekl nade vše jasně, tím spíše by to byl řekl Jan o Synu, kdyby byl stvořen. Ano, ale Petr to řekl velmi jasně. Kde a kdy? Když mluvil k Židům, že Bůh jej ustanovil Pánem a Mesiášem (Sk 2,36). Proč jsi tedy neuvedl i následující slova: „Právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali?“ Což nevíš, že jedna slova se týkají nesmrtelné přirozenosti a druhá vtělení? Není-li tomu tak a všechno bys prostě vztahoval na božství, musel bys tvrdit, že božství (Bůh) trpí. Jestliže božství netrpí, tedy není ani stvořené. Jestliže totiž z božské a vyslovitelné přirozenosti vytryskla krev a jestliže místo těla sama božská přirozenost byla přibita hřeby na kříži a probodena, bylo by podle toho tvé tvrzení sofismatem. Jestliže se ani sám ďábel tak nerouhal, proč sám předstíráš takovou neomluvitelnou neznalost, jakou nepředstírali ani démoni? Ostatně, Pán a Kristus (Vykupitel) neznamená podstatu, nýbrž vyjadřuje to důstojnost. První (tj. Pán) znamená moc; druhé (tj. Kristus) znamená pomazání. Co tedy bys řekl o Synu Božím? Byl-li, jak vy říkáte, stvořen, nebylo by to namístě. Nebyl totiž napřed stvořen a teprve potom ho Bůh v úřadě potvrdil; ani nemá pořádnou vládu, nýbrž vládu odpovídající jeho přirozenosti a jeho podstatě. Na otázku, zda je králem, odpovídá: „Já jsem se proto narodil“ (Jan 18,37). Petr pak mluví o něm jako o někom, kdo byl vyvolen. Celá jeho řeč se týkala spásy lidí.
4. A proč se divíš Petrovi? Když Pavel mluvil k Atéňanům, nazývá jej pouze mužem. „Skrze muže, kterého k tomu určil,“ praví, „poskytl všem důkaz pro to, aby uvěřili, tím že ho vzkřísil z mrtvých“ (Sk 17,31). Nemluví o něm jako o Bohu, ani že je roven Bohu, (Flp 2,6) ani že je odleskem jeho slávy. (Žid 1,3)A právem. Nebyl ještě čas tak mluvit. Stačilo, aby uznali, že je člověkem, který vstal z mrtvých. Tak učinil i sám Kristus, a Pavel po jeho příkladu jedná také tak. Kristus nám totiž nezjevil hned své božství, nýbrž napřed byl považován za proroka, Krista, prostě za člověka.
Později vyjevil slovem i skutky, čím opravdu byl. Proto i Petr užívá na počátku stejný způsob, neboť to byla jeho první řeč před židy. Židé dosud nemohli vědět nic bezpečného o jeho božství, proto mluví jen o jeho lidské přirozenosti, aby jejich ucho bylo připraveno přijmout i další nauku. Kdyby si chtěl někdo projít celou Petrovu řeč od začátku, najde tam jasně, co říkám. I Petr jej nazývá mužem, mluví o utrpení, o zmrtvýchvstání i o zrození podle těla. A když Petr říká: „Ten pochází jako člověk z rodu Davidova“ (Řím 1,3), neučí nic jiného, než že ono „stvořil“ se týká lidské přirozenosti, jak i my vyznáváme. Avšak syn hromu k nám mluví o nevysvětlitelném a před věky jsoucím bytí. Proto místo „stvořil“ použil slovo „bylo“.
Kdyby byl (Kristus) stvořen, bylo by třeba přesně to definovat. Protože se Pavel bál, aby se některý pošetilec nedomníval, že Syn bude větší než Otec a jako zroditel mu bude podřízen, proto pravil v listě Korinťanům: „Když však říká, že všechno je mu podřízeno, je samozřejmě z toho vyňat ten, který mu všechno podřídil“ (1 Kor 15,27). Kdo by však věřil, že Otec se všemi ostatními bude podřízen Synu? A jestliže přece z obavy před tímto nesmyslným názorem pravil, „kromě Toho, který mu všechno podřídil“, tím spíše by se musel Jan bát, kdyby byl Syn Boží stvořen, aby ho někdo nepovažoval za nestvořeného a především, aby tomuto neučil. Nyní však, protože byl zrozen, právem neříká ani on (Jan) ani nikdo jiný, ani apoštol ani prorok, že (Syn) byl stvořen. Dokonce ani sám Jednorozený by to neopomenul říci, kdyby byl stvořen. Ten, který o sobě mluvil tak skromně, jistě by toto nezamlčel. Domnívám se, a ne bezdůvodně, že by spíše pomlčel o své vznešenosti, než aby zamlčel, že tuto vznešenost nemá. Tam byl rozumný důvod pomlčet o tom. Chtěl učit lidi pokoře, a proto pomlčel o svých přednostech. Zde však bys nemohl uvést žádný spravedlivý důvod k mlčení. Proč ten, který odmítal mluvit o svých přednostech, mlčel o svém zrození, byl-li stvořen? A tak ten, který když učil pokoře, často mluvil o svých slabostech, mnohem spíše by neopomenul říci, že byl stvořen. Což nevidíš, že mluví a jedná tak, aby ho nepokládali za nezrozeného, že přechází svou důstojnost a to, čím je a že se snižuje až k pokoře proroků? Ono „soudím podle toho, co slyším“ (Jan 5,30); „on mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat“ (Jan 12,49) a podobně, jsou slova, která používali proroci.
Jestliže neváhal užít taková pokorná slova, aby nevzniklo žádné podezření, tím spíše by řekl mnoho podobného, aby ho někdo nepokládal za nestvořeného, kdyby byl stvořen, jako například: Nedomnívejte se, že jsem zrozen od Otce; jsem stvořen, nejsem zrozen, ani nejsem téže podstaty jako Otec. Nyní však jedná zcela opačně. Mluví tak, že je nutí i proti jejich vůli, aby uznali pravý opak, jako třeba: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně“ (Jan 14,10); „Filipe, tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9); „aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce“ (Jan 5,23); „můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“ (Jan 5,17); „jako mne zná Otec, i já znám Otce“ (Jan 10,15). Všude, kde klade slůvko „jako“ a „tak“, říká, že „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30) a že není mezi nimi rozdíl. Svou moc dokazuje velmi často při různých příležitostech. Např.: „Mlč, buď zticha!“ (Mk 4,39). „Chci, buď čistý!“ (Mt 8,3). „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji: Vyjdi z něho!“! (Mk 9,25). I ono: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezabiješ!‘ Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22). Dává i jiná podobná přikázání, koná zázraky, a to dostatečně ukazuje na jeho moc. Ano, nepatrná část toho by stačila přesvědčit ty, kdo neztratili zcela rozum.
5. Opravdu, touha po slávě má strašnou moc. I při věcech zcela zřejmých může zaslepit mysl těch, kdo se stali jejími otroky, své vyznavače může přimět i k zatvrzelosti; jiné, kteří znají pravdu, aby zamítali Syna Božího, aby se zalíbili lidem. „Věřili v něho,“ praví evangelista, ale báli se k němu přiznat, aby nebyli vyloučeni ze synagogy“ (Jan 12,42). Svou spásu nabídli jiným.
Nemůže, opravdu nemůže člověk, který tak strašně otročí pozemské slávě, dosáhnout slávy u Boha. Proto je pokáral slovy: „Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha?“ (Jan 5,44). Je to jakási těžká opilost. Proto kdo takto onemocněl, těžko prohlédá. Tato opilost odvrací duši svých zajatců od nebe, připoutává je k zemi a nedovoluje jí prohlédnout k pravému světlu, nýbrž usiluje, aby se neustále válela v bahně. Ustanovuje svým zajatcům vládce tak mocné, že jim vládnou bez jakéhokoli rozkazování. Takovýto nemocný, ač mu to nikdo neporoučí, dělá všechno sám od sebe, o čem se domnívá, že tím pobaví své pány. Obléká se do krásných šatů, maluje si oči ne kvůli sobě, ale kvůli jiným; prochází se na náměstí s doprovodem, aby ho druzí obdivovali. Všechno, co dělá, dělá pouze proto, aby se zalíbil jiným. Může být něco horšího nad tuto nemoc? Aby ho druzí obdivovali, padá neustále hlouběji.
Co řekl Kristus, by stačilo k důkazu o tyranii této nemoci. Poznejme ji však ještě z dalšího! Zeptáš-li se někoho z občanů, kteří utrácejí strašné sumy peněz, proč vydávají tolik zlata, proč tolik utrácejí, neuslyšíš od nich nic jiného, než že se chtějí zalíbit lidem. A kdyby ses zeptal, co je to ten lid, řeknou: „Předmět, který působí hluk, který je strašně hněvivý, strašně pošetilý, který se snadno vzdouvá jako mořské vlny, který má často protichůdné názory.“ Když tedy má někdo takovéhoto vládce, není ubožejší než kdo jiný? Avšak když k němu lnou lidé světa, není to ještě tak strašné, ačkoli je to opravdu hrozné. Ale když takto onemocní lidé, kteří o sobě tvrdí, že se zřekli světa, je to horší, je to velmi hrozné. Prvním hrozí jen ztráta peněz, kdežto zde je ohrožena duše. Když zamění pravou víru za světskou slávu a pro svou slávu tupí Boha, řekni mi, není to strašná otupělost a šílenství?
Jiné vášně, i když přinášejí velkou škodu, přinášejí i jakousi rozkoš, třeba chvilkovou a krátkou. I milovník peněz i pijan i milovník žen prožívají kromě škody i jistou rozkoš, i když trvá jen krátce. Avšak zajatci této nemoci žijí životem velmi trpkým a neradostným. Nedosahují totiž toho, po čem tak vášnivě touží - mám na mysli světskou slávu. Proto se tato vášeň nenazývá slávou, ale, jak ji naši předkové už dávno nazvali, vychloubačstvím. Vychloubačství je prázdnota, neobsahuje v sobě nic vznešeného a krásného. Masky jsou napohled velmi krásné, uvnitř jsou však prázdné. I když proto lahodí tělesnému oku, přece nikdy nikoho nepodnítili, aby je miloval.
Tak je tomu, ano ještě hůře, s touhou být oslavován, poněvadž činí tuto nemoc těžko vyléčitelnou a tyranskou. Je krásná pouze napohled, uvnitř však není jen prázdná, ale i plná hanby a plodí krutou tyranii. Řekneš: Kde se tedy rodí tato tak nerozumná a žádnou rozkoš nepřinášející vášeň? Kde? Nikde jinde než v nízké a malomyslné duši. Kdo je lapen touto slávychtivostí, není schopen dělat smělé plány a myslet na něco velkého a vznešeného. Takový člověk se nutně stává nečestným, obyčejným, je bez vážnosti, je malý. Nic totiž nečiní pro ctnost, ale jen aby se zalíbil bezcenným lidem, všechno dělá, aby si získal jejich vratký a pochybený souhlas. Zaslouží si tedy, aby byl oslavován? Uvažuj! Kdyby se ho někdo zeptal, co (koho) považuje za lid, jistě ti řekne, že lidi lehkomyslné a bezstarostné. Proč? Chtěl bys být jako oni? Nedomnívám se, že bys chtěl být takový. Nebude tedy směšné štvát se za jejich poctami, když se jim nikdy nechceš podobat?
6. Kdybys pak namítl, že máš mnoho vytrvalých ctitelů, že je jich celé stádo, právě proto je nutné jimi co nejvíce pohrdat. Jestliže jsou takoví jednotlivci hodni pohrdání, tím spíše celý ten dav. Je-li nerozumnost jednotlivcova umocněna množstvím, ještě více vzroste. Jednotlivce je možno přivést na správnou cestu, všechny najednou však těžko, poněvadž pošetilost tu zesílila. Oni jednají jako stádo, jednou se kloní na tu, podruhé na onu stranu. Řekni mi, pachtili byste se po takovéto slávě davu? Prosím a zapřísahám vás: Ne. Vše obrací naruby, plodí lakotu, závist, zločiny, úklady, uraženým dává do rukou zbraně proti nevinným. Kdo je stižen takovou nemocí, nezná a nenavazuje přátelství, nikoho nemá v úctě, prostě na nikoho nebere ohled, všechno dobré vyhostil ze své duše, se všemi válčí, je nestálý a nelidský. Hněv, i když je to nesnesitelný tyran, nelomcuje duší stále, nýbrž jen tehdy, když k němu někdo zavdá podnět. Ale vychloubačnost je stále v plné síle. Není chvíle, abych tak řekl, kdy by přestala, ledaže jí stojí v cestě rozum. Podněcuje ke hříchu, a když náhodou konáme něco dobrého, bere nám to z rukou; někdy ani nedovolí něco dobrého vykonat. Jestliže Pavel nazývá lakomství modloslužbou (Ef 5,5), jak nazveme matku, kořen, zdroj toho, totiž vychloubačnost? Není ani možné nalézt správné pojmenování pro tuto špatnost.
Vzpamatujme se, milovaní, a svlékněme tento špatný šat, roztrhejme jej na kusy, staňme se svobodnými opravdovou svobodou a přijměme od Boha vznešenost, kterou nám nabízí. Nechtějme, aby nás mnoho lidí oslavovalo. Nic není směšnějšího a tak bezcenného a nic nepřináší tolik hanby a špatné pověsti jako tato vášeň. Na mnoha příkladech můžeme vidět, že touha po slávě přináší život neslavný a slávu že přináší, když se jí pohrdá a na ni se nemyslí, když se mluví a jedná tak, aby se to líbilo Bohu. Takto budeme moci dostat odměnu od toho, jenž vidí všechno, co děláme, a když se budeme snažit, aby jedině on byl naším divákem. Copak potřebujeme jiné oči, když Ten, který nám chce dát odměnu i pocty, vidí vždy naše skutky?
Když služebník koná všechno proto, aby se zalíbil pánu, a nepřeje si nic jiného, než aby to jeho pán viděl, a netouží po jiných očích, i kdyby to byly oči urozených diváků, nebylo by nesmyslné, abychom my vyhledávali diváky, kteří nám nic nepomohou, ale naopak ještě mohou uškodit a všechnu naši námahu obrátit vniveč? Prosím, nejednejme tak! Od koho přijmeme odměnu, toho si pozvěme, aby viděl a pochválil naše skutky. Chceme-li dosáhnout i této slávy, dosáhneme jí, když ji budeme hledat pouze u Boha. „Ty, kdo mne ctí, poctím.“ - praví Bůh (1 Sam 2,30).
A jako budeme mít nadbytek peněz, když jimi budeme pohrdat a když budeme hledat bohatství jen u Boha („Nejprve hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ - Mt 6,33), tak se může říci totéž i o slávě. Když štědré rozdávání peněz a touha po slávě nebudou spojeny s nebezpečím, tehdy i Bůh bude vůči nám štědrý. Peníze i sláva nejsou spojeny s nebezpečím tehdy, když nám neporoučejí a když nejsou našimi pány; když nejsme jejich otroky, ale když s nimi zacházíme jako jejich páni a lidé svobodní. Proto (Bůh) nechce, abychom je milovali, ani abychom jim byli podřízeni. Prosím, kdo to mohl říci jasněji než Pavel, který praví: „Nehledali jsme slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných“ (1 Sol 2,6). Kdo je bohatší než ten, kdo nic nemá a všechno má ve své moci? Když totiž, jak jsem řekl, nebudeme jimi ovládáni, tehdy jim budeme vládnout, tehdy je budeme mít.
Jestliže tedy toužíme po slávě, prchejme před slávou. Tak totiž zachováme Boží přikázání a budeme moci dosáhnout přítomných i budoucích dober milostí Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

4. Homilie

Jan 1,1: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha“
1. Učitelé neukládají svým žákům hned a najednou hodně těžkých úkolů, nýbrž pomalu a často je s nimi opakují, aby slova snáze utkvěla v paměti a aby se hned na začátku nelekli množství látky, neztratili zájem nebo se vůbec učení nevěnovali. Jsem si toho vědom a budu se snažit, abych vám práci ulehčil. Budu postupovat pomalu a po částech budu vpravovat do vašich duší, co se u tohoto svatého stolu vykládá. Proto budu mluvit o témže tématu, ne abych totéž opakoval, ale abych doplnil, co jsem zapomněl.
Nuže tedy, promluvme si o úvodních slovech!
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha.“ (Jan 1,1)
Když druzí evangelisté začali vtělením (narozením) - Matouš totiž praví: „Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova“; Lukáš nám na počátku vypráví o Marii; Marek téměř podobně, třeba začíná Janem Křtitelem - proč to Jan stručně shrnul do slov: „A Slovo se stalo tělem“? Přešel všechno ostatní, početí, narození, mládí, dospívání. Proč nám hned vypráví o věčném zrození? Co bylo důvodem, napsal později: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14). Ostatní evangelisté více mluvili o tom, co se týkalo těla (jako o člověku), byla tedy obava, že někteří povrchní posluchači ustrnou pouze na tomto názoru, jak se stalo Pavlu ze Samosaty. Aby je tedy odvrátil od pádu do takového špatného názoru a přivedl je k nebi, právě proto začíná vyprávěním o jeho věčné božské existenci.
Protože Matouš začal králem Herodem, Lukáš císařem Tiberiem a Marek křtem Janovým, toto všechno tedy Jan přešel a hned vystupuje nad čas a věky a tam vrhá mysl posluchačů slovy: „Na počátku bylo.“ Nevymezuje čas ani místo jako oni (ostatní evangelisté) Herodem, Tiberiem, Janem. K tomu, což je obzvláště obdivuhodné, ani tento evangelista (Jan) přes svou vzletnou řeč neopomněl mluvit o vtělení, ani oni, kteří o tom mluvili, nemlčeli o jeho věčné existenci. A plným právem. Jeden Duch totiž vedl duše všech evangelistů. Proto je u nich taková jednomyslnost, co se týká vyprávění.
Ty milovaný, když slyšíš o Slovu, varuj se těch, kteří říkají, že Slovo bylo nějakým stvořením, ale i těch, kteří pokládají Slovo za pouhé slovo. Mnoho je slov Božích, která pronášejí a mluví i andělé, ale žádné z těchto slov není Bůh. Všechna ona slova buď něco předvídají, nebo přikazují (Písmo totiž nazývá zákony Božími i příkazy a proroctví; proto i o andělech dodává: „Mocní silou, dbalí jeho rozkazů“ - Žl 103,20). Toto Slovo je však jakási bytost v osobním spojení vycházející od Otce bez utrpení. To naznačil, jak jsem řekl, názvem „Slovo“. Jako tedy ono „Na počátku bylo Slovo“ označuje věčnost, tak ono „to bylo na počátku u Boha“ znamená pro nás, že bylo (Slovo) věčné spolu s Otcem. Když totiž uslyšíš, že „na počátku bylo Slovo“, i když bys považoval Syna za věčného, aby sis nemyslel, že Otec je přece časově o něco starší a byl dříve, a abys nestanovil Jednorozenému počátek, proto dodal, že na počátku bylo u Boha.
Tedy že je věčný jako sám Otec. Otec totiž nikdy nebyl bez Slova, ale Bůh byl vždy u Boha ve vlastním osobním spojení. Řekneš: Proč tedy pravil, že „na světě byl“, když byl u Boha? Protože byl i u Boha i na světě. Otec ani Syn nemají hranic. Neboť jestliže „jeho velikost je nevýstižná“ (Žl 145,3) a „jeho moudrost je bez míry“ (Žl 147,5), plyne z toho, že ani bytí nemá počátek (v čase). Slyšel jsi, že „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gn 1,1)? Co myslíš tímto počátkem? Jistě, že toto bylo učiněno před vším viditelným. A tak když slyšíš o Jednorozeném, že „byl na počátku“, rozumíš tím, že On byl dříve než všechny rozumné bytosti a všechny věky. Někdo může říci: „Jak se může stát, že Syn není mladší než Otec? Je-li totiž něco z něčeho, nutně to musí být později než to, z čeho to bylo.“ Odpovídáme, že je to lidské myšlení a že ten, kdo takto myslí, vymyslí ještě nesmyslnější věci. Neposlouchejme takové názory. My nyní mluvíme o Bohu, ne o lidské přirozenosti, jež je nutně a konsekventně podrobena takovýmto závěrům. Pro úplnost zodpovíme méně obeznámeným a tímto i toto.
2. Řekni mi: Vychází sluneční paprsek z podstaty slunce či odjinud? Musíme dodat, ledaže bychom byli beze smyslů, že z podstaty slunce. A přece, i kdyby vycházel paprsek ze samého slunce, neřekli bychom, že je časově mladší než slunce, protože slunce nelze vidět bez paprsků. Jestliže tedy u těchto viditelných a poznatelných těles něco je, co je z něčeho a není to později než to, z čeho to je, že je tomu tak i u neviditelné a nevyslovitelné podstaty? Opravdu je tomu tak. Proto i Pavel jej nazval (Žid 1,3) tímto jménem. Neboť prohlásil, že je z Otce a že je věčný jako Otec. Nuže, řekni: Což nepovstaly všechny věky a doby skrze něho? To musí uznat každý, kdo není padlý na hlavu.
Není tedy rozdíl mezi Synem a Otcem. Není-li, není tedy také časově mladší, nýbrž je stejně věčný. Ono „před“ a „po“ vymezuje dobu. Tato slova si nikdo nedovede představit bez spojení s určitou dobou. Bůh však je nad dobou a nad časem. Kdybys tvrdil, že Syn má počátek, varuj se, abys pod vlivem takového uvažování nepřičítal i Otci počátek, že Otec byl dříve, a to je již počátek. Řekni mi, nepřipisuješ Synu nějaký čas či začátek, když tvrdíš, že Otec existoval dříve, a tak jdeš ještě dále za ten počátek? Zřejmě ano. Řekni mi, oč dříve existoval Otec? I kdybys řekl, že jen o málo dříve, již připisuješ Otci počátek. Jakmile totiž určuješ dobu, již mluvíš o rozdílu, ať je ten rozdíl malý nebo velký. Zde nelze určovat dobu, ledaže by obojí znamenalo počátek. A tak, pokud bylo na tobě, stanovil jsi Otci počátek a podle vás nebude ani Otec bez počátku. Vidíš, že Spasitel řekl pravdu a že jeho slova všude mluví o jeho moci? Která? „Kdo nectí Syna, nectí ani Otce“ (Jan 5,23). Vím, že je to pro mnohé nepochopitelné, proto váháme zabývat se takovými názory, protože ani lid s nimi nesouhlasí, a i kdyby souhlasil, jsou slabé a vratké.
„Úsudky lidí jsou ubohé a nejisté jsou jejich úvahy“ (Př 9,14). Raději bych se zeptal našich odpůrců, proč je řečeno u proroka: „Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně“ (Iz 43,10)? Jestliže je totiž Syn mladší než Otec, proč říká: „Nebude ani po mně?“ Což tím neodstraňujete samu existenci Jednorozeného? Nezbývá totiž nic jiného než buď se tohoto odvážit, nebo připustit božství ve vlastním osobním spojení Otce a Syna. Kde je pak pravda, že „všechno povstalo skrze ně“? Jestliže totiž čas je starší než on, proč tedy to, co bylo před ním, se stalo skrze něho?
Vidíš, do jakých pošetilostí se dostali, když jednou odhodili pravdu? Proč tedy evangelista neřekl, že povstal z ničeho, jak Pavel tvrdí o všem slovy: „oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17), nýbrž říká, že „na počátku byl“. A to je pravý opak. Právem. Bůh se ani nestává, ani nemá v sobě cosi staršího. To jsou pohanské názory. Pověz mi: Řekl bys, že Tvůrce věcí nesrovnatelně nepřevyšuje stvořené věci? Bude-li to, co bylo stvořeno, rovno Nestvořenému, kde bude ona nesrovnatelná vznešenost? Co však znamená ono „Já Hospodin jsem první, já budu též u posledních věcí“ (Iz 44,6); „přede mnou nebyl stvořen Bůh a nebude ani po mně“ (Iz 43,10)? Není-li totiž Syn téže podstaty, je to jiný Bůh. Není-li stejně věčný jako Otec, existuje až po Otci, a není-li téže podstaty s Otcem, plyne z toho, že byl učiněn. Namítnou-li, že to bylo řečeno kvůli rozlišení od model, proč právě pro toto rozlišení to brání mluvit o jediném pravém Bohu? Jestliže to bylo řečeno kvůli rozlišení, jak to potom vysvětlíš?
„Ani po mně,“ praví totiž, „nebude žádný jiný Bůh“ (Iz 43,10). Nevylučuji tím Syna, nýbrž že po mně není žádný jiný podobný Bůh, ne však, že by nebyl Syn. Ano, řekneš. Budeš tedy ono „přede mnou nebyl vytvořen jiný Bůh“ (Jan 17,3), chápat v tom smyslu, že sice nebyl žádný podobný Bůh, že však byl před ním aspoň Syn? Který ďábel by to řekl? Myslím, že ani ďábel by to neřekl. Ostatně, není-li Syn stejně věčný jako Otec, proč mluvíš o jeho životě bez konce? Má-li totiž počátek (z jedné strany), i kdyby pak byl bez konce (z druhé strany), přece nebude nekonečný. Nekonečnost musí být totiž nekonečná na obou stranách. Pavel to vysvětlil takto: „Neuvádí se, kdy začal žít a kdy skonal“ (Žid 7,3). Tím vysvětluje, že nemá ani začátek ani konec. Ani jedno ani druhé nemá hranice, není konec zde a není začátek tam.
Ale když je životem, jak to, že byla doba, kdy nebyl? Všichni by uznali, že je život vždy (věčný), že je bez začátku a bez konce, kdyby on opravdu životem byl, jak tomu skutečně je. Byla-li doba, kdy neexistoval, jak by mohl být životem všech, když jednou životem nebyl? Řekneš: Proč tedy Jan udal začátek slovy: „Na počátku“? Řekni mi, proč věnuješ pozornost slovu „na počátku“ a slovu „bylo“ a přehlížíš ono „bylo Slovo“? A když říká prorok Otci: „Od věčnosti do věčnosti jsi ty, Bože“ (Žl 90,2), nevymezil těmito slovy nějaké určité hranice? Nikoli. Označuje tím věčnost. Stejně uvažuj i zde. Evangelista nemluví o nějakých hranicích, neřekl, že měl počátek, nýbrž že „byl na počátku“. Tím slovem „byl“ vede k tomu, abys považoval Syna (za bytost) bez začátku. Avšak, řekneš, u slova „Otec“ je určitý člen, kdežto u slova „Syn“ není. Co odpovíš na to, když apoštol praví: „našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše“ (Tit 2,13) a „Bůh, který je nade všecko“ (Řím 9,5). Hle, ani zde u Syna nedal určitý člen, rovněž tak ani u Otce.
V listě Filipanům praví: „Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu“ (Flp 2,6) a v listě Římanům: „Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista“ (Řím 1,7). Zde bylo zbytečné dávat určitý člen, když ho dal často předtím. Jako totiž když praví o Otci: „Bůh je duch“ (Jan 4,24), i když před slovo „duch“ nepoložil určitý člen, nepopíráme tím, že Bůh nemá tělo, tak i zde. I když nebyl před slovo „Syn“ položen člen, nicméně proto přece je Syn Bohem. A proč? Třebaže totiž opakuje slovo „Bůh“, když nazval Boha Bohem, neoznačuje tím rozdíl v božství, ale naopak.
Když totiž předtím řekl: „A to Slovo byl Bůh“, aby se někdo nedomníval, že Syn je co do božství menší, ihned uvádí známky jeho opravdového božství, totiž věčnost: „To bylo na počátku u Boha“, moc stvořitelskou: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (Jan 1,3). I sám jeho Otec říká ústy proroků, že toto je známkou jsoucnosti Syna. I proroci často uvádějí tento druh důkazu, nejen aby dokázali Synovo božství, ale aby i zničili kult model. „Bohové, kteří neudělali nebe ani zemi, zmizí ze země i zpod nebes“ (Jer 10,11). „Já sám nebesa roztahuji“ (Iz 44,24). To je důkaz božství, který podává duše.
Jan sám se však nespokojil s těmito slovy, ale nazval jej životem a světlem. A tak je-li (Syn) stále s Otcem, stvořil-li sám všechno, dává-li život a život udržuje (to totiž nazval slovem „život“) a jestliže všechno osvěcuje, kdo by byl tak pošetilý, aby tvrdil, že evangelista se snažil umenšit božství právě tím, čím se dá nejvíce dokázat rovnost a stejnost s Otcem? Prosím, nespojujme vjedno tvora s Tvůrcem, abychom i my neuslyšeli: „Klaněli se tvoru místo Stvořiteli“ (Řím 1,25). I kdyby namítli, že se to vztahuje na nebesa, přece, i když se to týká nebes, zakázal vůbec uctívat tvora, což je pohanský bludný názor.
3. Nedopouštějme se tedy tohoto rouhání. Boží Syn přišel proto, aby nás odvedl od takového uctívání, proto vzal na sebe podobu služebníka, aby nás osvobodil od takové služby, proto se dal poplivat, proto se dal bít, proto podstoupil nejpotupnější smrt. Nedělejme znovu tyto pošetilosti, nevracejme se znovu ke své dřívější bezbožnosti, a dokonce do ještě horší. Není totiž stejné uctívat tvora a samého Tvůrce, a pokud je na nás, snížit Tvůrce na stupeň bezcenných tvorů. On zůstává stále takový, jaký je. „Ty však jsi týž a bez konce jsou tvá léta,“ praví žalmista (Žl 102,27). Oslavme ho tedy tak, jak jsme přijali od otců; oslavme ho vírou a skutky! Nic neprospěje ke spáse učení (dogmata), když život bude špatný. Proto uspořádejme život k libosti Boží, odhoďme daleko od sebe veškerou hanebnost, nespravedlnost a lakotu; žijme jako cizinci a poutníci, jimž je všechno pozemské cizí. Má-li někdo peníze a hodně majetku, užívej toho jako poutník, který ať rád či nerad, musí se toho vbrzku zbavit. Ublíží-li ti někdo, nehněvej se trvale, ano, ani jen chvilku. Apoštol nám nedovolil se hněvat ani jediný celý den.
„Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem,“ říká (Ef 4,26). A právem. Bylo by si přát, aby se ani v tomto krátkém čase nepřihodilo nic nepříjemného. Zastihne-li nás noc, věci se stanou horšími, protože vzpomínka zapaluje tisíce ohňů a poněvadž ve chvíli oddechu na to s trpkostí myslíme. Proto dříve než přijde tento zhoubný odpočinek a dříve než vzplane plamen se vší prudkostí, přikazuje předejít zlu a zlo uhasit. Proto je třeba co nejrychleji uhasit oheň a nedovolit mu vysoko vzplanout. Tato nemoc bývá příčinou mnohého zla. Rozvrátila celé domácnosti, rozbila staré zvyky a v krátkém čase a v okamžiku zavinila strašné tragédie.
„Hněv v krátkém čase všechno zničí“ (Sir 1,22). Nepouštějme tedy tuto šelmu z uzdy, ale dejme jí silný náhubek, strach z budoucího soudu. Zarmoutí-li tě přítel nebo rozčilí tě někdo z domácích, vzpomeň na svá provinění vůči Bohu i na to, že budeš-li laskavý, připravuješ si svou mírností mírný soud. „Odpusťte a bude vám odpuštěno“ (Lk 6,37). A bude po té nemoci. Zamysli se, zda ses někdy ve své prchlivosti opanoval a zda ses někdy nechal unést hněvem. Obojí srovnej a jistě ti to pomůže k nápravě. Řekni mi: Kdy ses sám pochválil? Když ses neovládl, nebo když ses ovládl? Nedělali jsme si po prvním zlobném výbuchu výčitky a nezastyděli jsme se, nelitovali jsme svých slov a skutků? Když se ovládneme, nejásáme a nejsme pyšní jako vítězové?
Vítězstvím nad hněvem je totiž neoplácet stejným (to je nejhorší porážka), ale klidně všechno snést a vyslechnout. Vítězem je ne ten, kdo ublíží, ale ten, kdo dovede snést křivdu. Hněváš-li se, neříkej: Postavím se proti, půjdu proti. Ani neříkej těm, kdo tě varují před hněvem: Nestrpím, aby odešel beztrestně ten, kdo mě zesměšnil. Nikdo se ti nebude smát, nikdo tě nezesměšní, leda když se uchýlíš k pomstě. Bude-li se smát tvému klidu, bude jednat jako pošetilec. Vítězíš-li, nehledej slávu u pošetilých, nýbrž za dostatečnou považuj slávu, kterou získáš u lidí rozumných. Ale proč ti uvádím malé bezvýznamné lidské divadlo? Hleď a pamatuj na Boha, a On tě pochválí. Koho On chválí, ten nepotřebuje hledat chválu u lidí. Lidé často chválí, buď aby se zavděčili nebo aby druhé znepřátelili. Taková chvála nepřináší užitek. Boží rozhodnutí je daleko takovéto rozkolísanosti a pochválenému přináší hodně prospěchu. O tuto chválu tedy usilujme!
4. Chceš vědět, jakým zlem je hněv? Zastav se na náměstí, kde se druzí hádají. Nesnadno prohlédneš odpornost, když tvá mysl bude zatemněna a zpita hněvem; když však budeš prost hněvu, tehdy budeš moci pozorovat své nitro na jiných, neboť tvůj soud nebude pokažen. Podívej se na kolem proudící dav, rozvášněný, jako šílený, jak si hanebně počíná. Když zuří v nitru hněv, vydechují ústa oheň, tvář se nadýmá, ruce se nespořádaně rozpínají, nohy směšně poskakují a hněvivě kopají do všeho, co jim přijde do cesty. Takoví lidé se ničím neliší od šílenců, ale ani od splašených oslů, kopají, koušou.
Rozhněvaný člověk nezná slušnost. Když se potom po tomhle směšném počínání vrátí domů a zamyslí se nad svým chováním, bědují a současně se i bojí, poněvadž uvažují, kdo vlastně byl příčinou jejich hněvu. Ve svém hněvu nemysleli na nic. Když však z něho vystřízlivěli, uvažují, kdo z přítomných byli přátelé a kdo nepřátelé a protivníci. Obojích se bojí. Jedněch proto, že je velmi potupili, druhých proto, že ti měli zábavu z jejich hanebného počínání. A došlo-li k hádce i k bitce, je strach tím větší. Například aby se nestalo něco zlého zbitému nebo aby horečka nepřivodila smrt nebo aby se rána nestala nezhojitelnou. A bylo ti zapotřebí se prát? Bylo třeba, aby ses hádal a nadával? Ani to ani ono.
Začátkem hádek jsou nadávky a proklínání. Nerozumnější obviňují zlé duchy a špatné časy. Avšak příčinou není špatná doba, ani to nezavinil zlý duch, nýbrž lidská špatnost. Sami si zlé duchy přivolávají, sami sobě škodí. Že srdce kypí hněvem, kouše a uráží? Znám to. Proto obdivuji ty, kdo zkrotí toto divoké zvíře. Budeme-li chtít, můžeme odehnat nemoc. Proč totiž, když nám ubližují lidé, kteří mají moc? Toto se nám nestává. Zda ne proto, že nás odrazuje strach, ne menší než hněv, a nedovoluje, aby hněv propukl?
A proč služebníci, které jsme nesčetněkrát urazili, zůstávají naprosto zticha? Zda ne proto, že je poutá totéž pouto? Nemysli však pouze na strach před Bohem, ale že sám Bůh tě trestá již tehdy, když ti káže mlčet, a pak všechno klidně sneseš. Řekni tomu, kdo na tebe doráží: Co ti mám udělat? Někdo jiný mi drží ruku i jazyk. A tvá slova budou tobě i jemu látkou k rozumné úvaze. Nyní však i kvůli lidem vydržíme velmi mnoho a často těm, kdo nás dráždí, říkáme: On mě popudil, ne ty. Před Bohem bychom neměli osvědčit takovouto opatrnost? Jakou máme potom čekat milost? I své duši řekneme: Bůh nás nyní popouzí a zadržuje naše ruce. Nevyskakujme, neposlouchejme víc lidi než Boha. Nepociťujeme hrůzu z takových slov? Nechci však, abyste pociťovali hrůzu jen z takové řeči, ale i z jednání. Bůh totiž přikázal nejen snést políčky, ale vydržet ještě mnohem více. My se však tvrdošíjně bráníme. Nejen že nechceme nic vydržet, ale my se i mstíme. Dokonce často první zdvihneme ruku a pokládáme za slabost, kdybychom nejednali jinak. A horší na tom je, že se považujeme za vítěze, když jsme poraženi a ležíme na zemi. I když dostaneme nesčetně ran od ďábla, věříme, že jsme ho přemohli.
Proto prosím, snažme se poznat, jak lze zvítězit, a podle toho jednejme. Trpět je totéž co být vyznamenán. Chceme-li totiž, aby nás Bůh prohlásil za vítěze, nejednejme v těchto zápasech podle předpisů o světských zápasech, ale zachovávejme zákon stanovený pro tyto zápasy Bohem a pak vše klidně sneseme. Tak zvítězíme i nad protivníky i nad vším pozemským a dosáhneme slíbených dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho a s ním buď Otci a Duchu svatému sláva, vláda, čest nyní i vždy i na věky věků. Amen.

5. Homilie

Jan 1,3: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“
1. Mojžíš začal ve Starém zákoně vyprávět události velmi názorně. Říká: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1). Pak dodává, že bylo stvořeno světlo, potom obloha, hvězdy, všechny druhy živočichů. Abychom se nezdržovali, uvádíme ve stručnosti jen toto. Tento evangelista (Jan) shrnuje toto i ještě vznešenější pravdy, zkrátka všechno, do jedné věty. A jistě právem, poněvadž to první bylo posluchačům známé a on se chce co nejdříve dostat k důležitějšímu úkolu, který si předsevzal, totiž nemluvit o díle, ale o tvůrci, který to všechno udělal. Mojžíš, i když mluví o malé části stvořeného díla (nic nám totiž nevypráví o neviditelných mocnostech), přece zůstává jen u tohoto. Evangelista, který spěchá vystoupit k samotnému Tvůrci, právem vše vynechává, a to, co řekl Mojžíš i o čem sám pomlčel, shrnul stručně do slov:
„Všechno povstalo skrze ně.“
Aby ses nedomníval, že tím měl na mysli pouze to, o čem vyprávěl Mojžíš, dodává:
„A bez něho nepovstalo nic, co jest.“
To znamená: z učiněných věcí, ať již viditelných či jen smysly poznatelných, se nic nestalo bez moci Syna. Nedáme tečku za slovem „nic“, jak činí bludaři. Oni totiž tvrdí, že Duch je stvořený, a proto čtou takto: „Co povstalo, v něm byl život.“ Takhle se to v žádném případě nemůže chápat. Předně zde nebylo ještě vhodné mluvit o Duchu, a pak, kdyby to konečně chtěl učinit, proč by mluvil tak nejasně? Odkud je totiž jisté, že to bylo řečeno o Duchu? Ostatně, shledáme podle tohoto tvrzení, že ne Duch, ale samotný Syn byl učiněn skrze sebe samého.
Dejte pozor, aby vám tohle neuniklo! Nuže, čtěme to podle jejich způsobu, a ještě zřetelněji nám vynikne jejich nesmyslnost: „Co povstalo, v něm byl život.“ Říkají, že zde život je totéž co Duch. Avšak (v evangeliu) život je nazýván světlem, neboť (evangelista) dodává: „A ten život byl světlem lidí“ (Jan 1,4). Podle nich tedy evangelista nazývá světlem lidí Ducha. Proč? Když však (evangelista) dodává: „Byl člověk od Boha,... aby svědčil o tom světle“ (Jan 1, 6-7), je nutné, aby i tady stejně řekli, že se tím míní Duch. (Evangelista) totiž nazývá toho, kterého předtím nazval Slovem, v následujících větách Bohem, životem a světlem. Toto Slovo, říká, byl život a ten život byl světlem lidí. Nuže tedy, Slovo bylo život a toto Slovo a život se pak stal tělem; život, to je Slovo, se stal tělem; „a viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn“ (Jan 1,14). Říkají-li tedy, že životem se zde rozumí Duch, pohleď, jaký nesmysl z toho vzniká: Duch, ne Syn, bude mít tělo; Duch bude jednorozeným Synem. Nebude-li tomu tak, upadnou při tomto svém čtení do jiné, ještě horší pošetilosti. Uznají-li totiž, že to bylo řečeno o Synu a neudělají-li rozdělovací znaménko a nebudou -li to číst jako my, museli by potom říci, že Syn byl učiněn skrze sebe samého (sám sebou).
Jestliže totiž Slovo byl život, jestliže v tom, co povstalo, byl život, pak podle takového čtení by byl sám v sobě a povstal by skrze sebe sama. Pak mezi jiným dodává (evangelista): „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn“ (Jan 1,14) . Hle, i jednorozený Syn bude podle jejich čtení Duch Svatý. Celá řeč se totiž točí kolem něho (Syna). Vidíte, odchýlí-li se řeč od pravdy, do jakých nesmyslů se dostane a kolik jich zplodí! Řekneš, že Duch není světlem? Je světlem, ale zde se nemluví o Duchu. I Bůh je duch, to je nemá tělo. Neznamená to však vždy duch Boha. A proč se divíš, říkáme-li to o Otci? O Paraklétovi (Utěšiteli) bychom to neřekli, protože kdekoli se mluví o Duchu, myslí se tím Paraklét. Jméno Paraklét by bylo vhodnější, protože ne všude, kde se mluví o Duchu, je tím míněn Paraklét.
Také Kristus se nazývá Boží mocí (silou, Boží moudrostí) (1 Kor 1,24); avšak ne všude, kde se mluví o Boží moci a moudrosti, míní se tím Kristus. Tak i zde, i když Duch osvěcuje, přece o něm evangelista nemluví. Přes všechny tyto nesmyslné závěry tvrdí neustále ti, kteří se staví proti pravdě, že „co povstalo, v tom byl život“, to znamená, že to, co povstalo, byl život. Proč? Copak byl životem sodomský trest, potopa, peklo a tisíce podobných skutečností? Ale my mluvíme o tvůrčí činnosti, říkají oni. Jistě i výše uvedené je projevem této tvůrčí činnosti. Abychom však důkladně vyvrátili jejich tvrzení, zeptáme se jich: Cožpak, prosím, je životem dřevo, kámen, předměty mrtvé a neživé? Cožpak vůbec i člověk je životem? Kdo by to tvrdil? Člověk není životem, je jen schopný života.
2. I na tomto vidíš znovu jejich nesmyslnost, a my mluvíme o tom jen proto, abychom z toho poznali jejich pošetilost. Tak (třeba) nic neříkají o tom, co je vlastní Duchu. Jakmile se totiž odchýlili, připisují lidem to, co bylo i podle jejich mínění právem řečeno o Duchu. Ostatně, podívejme se (důkladněji) na toto čtení.
Životem se tu nazývá tvor (stvoření), tedy je jím i světlo; a o něm přišel vydat svědectví Jan. Proč tedy není i on světlem? „On sám nebyl tím světlem“ (Jan 1,8), je řečeno. I on byl přece jedním z tvorů. Proč tedy není světlem? Proč však „na světě bylo a svět povstal skrze ně“ (Jan 1,10)? Byl tvor v tvoru a povstal tvor skrze tvora? Proč „svět ho nepoznal“? Tvor nepoznal tvora?
Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12). Ale dost smíchu. Prohlédněte si sami nesmyslnost jejich slov, abyste si nemysleli, že jen my sami si z toho tropíme žerty, a abychom zbytečně nemařili čas. Není-li to totiž řečeno o Duchu, jak již bylo dokázáno, ani o tvorech, a přece by se toho drželi, bude následovat to ze všeho nejnesmyslnější, o čem jsme již mluvili, že totiž Syn povstal skrze sebe sama. Jestliže pravé světlo je Syn, toto světlo bylo životem a život v něm byl učiněn (povstal), vyplývá z toho nutně podle jejich čtení, že se sám učinil.
Proto toho nechme a vraťme se ke správnému čtení a výkladu. Ke kterému? Slovem „všechno povstalo“ končí věta (pozn.překl.: podle originálního textu) a slovem „v něm byl život“ začíná věta nová. Smysl věty „bez něho nepovstalo nic, co jest“ je tento: Jestliže něco povstalo, nepovstalo to bez něho. Vidíš, jak krátkým dodatkem lze vyloučit všechny absurdnosti, které mohly vzniknout. K onomu „bez něho nepovstalo nic z toho“ doložit „co jest“ a přesně oddělit od sebe věci, poznatelné smysly a Ducha. Tohoto dodatku bylo zapotřebí, protože řekl, že „všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic z toho, co jest“. Někdo by totiž mohl říci, že povstalo-li tedy skrze něho všechno, povstal i Duch. Evangelista tím říká: Já totiž jsem řekl, povstalo-li něco, že to povstalo skrze něho, ať je to viditelné nebo duchové nebo na nebi. Proto jsem prostě neřekl, že všechno, nýbrž co povstalo, to je věci stvořené. Duch však není stvořen. Vidíš přesně vyhraněné učení? Připomněl stvoření věcí vnímatelných smysly, o nichž předtím mluvil Mojžíš; od nich pak vede pokročilejší výše, myslím k bytostem neviditelným, netělesným, a přitom oddělil Ducha svatého od všeho stvoření.
Tak i Pavel, inspirován touto milostí, pravil, že „v něm bylo stvořeno všechno“ (Kol 1,16). Viz i zde tutéž přesnost. Týž Duch totiž vedl tuto duši. Aby totiž někdo nevyloučil z Božího stvořitelského díla nějakou stvořenou věc jen proto, že by byla neviditelná, a mezi stvořené nepřiřadil Parakléta., přešel to, co je smysly vnímatelné, co bylo všem známé, a vypočítává to, co je v nebi, slovy: „Ať to jsou andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti“. Ono „ať“ přidané k jednotlivým výrazům neznamená nic jiného než ono „všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“. Jestliže ono „skrze“ pokládáš za vyjádření menší moci, slyš, co praví prorok: „Na začátku jsi položil základ zemi a nebesa jsou dílo tvých rukou“ (Žl 102,25). Co je řečeno o Otci jako o Stvořiteli, to říká o Synu. Neřekl by to, kdyby jej nepovažoval za stvořitele, nýbrž pouze za služebníka. Zde ono „skrze ně“ není řečeno kvůli ničemu jinému, než aby někdo nepovažoval Syna za nezrozeného. Pokud se týká tvůrčí moci, nemá (Syn) o nic menší moc než Otec. Slyš, co sám říká: „Jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce“ (Jan 5,21). Jestliže je tedy řečeno i o Synu ve Starém zákoně: „Na začátku jsi položil základ zemi“, je z toho zřejmá jeho tvůrčí moc. Kdybys tvrdil, že tu prorok mluvil o Otci a Pavel připsal Synu vlastnosti Otce, i tak je to stejné. Pavel by nepřipisoval Synu tutéž moc, jakou má Otec, kdyby nebyl pevně přesvědčen, že Syn je roven Otci. Bylo by totiž vrcholem drzosti připisovat bytosti nižší to, co patří bytosti neporovnatelně vyšší.
3. Syn však co do bytnosti není ani menší ani nižší než Otec. Proto se Pavel odvážil říci o Synu nejen toto, ale i jiné věci. Ono „z něhož“, což ty připisuješ jedině důstojnosti Otce, říká on o Synu těmito slovy: „Z něho“ (pozn. překl.: v českém překladu „z níž“ - rozuměj: z hlavy) „roste celé tělo“. „Ta přece dává celému tělu přes klouby a šlachy všechno, co tělo potřebuje, a drží ho pohromadě, takže potom tělo roste vzrůstem, který působí Bůh“ (Kol 2,19). A nespokojí se pouze s tímto, nýbrž i na jiném místě vás umlčel, když ono „skrze ně“, což podle tebe znamená, že Syn má menší moc, vztahuje na Otce. „Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem“ (l Kor 1,9). „Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko“ (Řím 11,26). A tak ono „z něho“ nepřipisuje pouze Synu, ale i Duchu. I Josefovi totiž pravil anděl: „Neboj se vzít k sobě svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20). Například i ono „v něm“, to je v Duchu, nezdráhá se prorok přičítat Bohu. „S Bohem si povedeme udatně, on rozdupá naše nepřátele“ (Žl 60,12). I Pavel praví: „Ve všech svých modlitbách prosím, aby mi už konečně - chce-li to Bůh - bylo dopřáno té radosti, že bych k vám mohl přijít“ (Řím 1,10). O Kristu říká totéž: „V Kristu Ježíši“ (Řím 6, 11.23). Takové věty bychom našli velmi často. Nebylo by tomu tak, kdyby všude nebyla táž bytnost. Aby sis nemyslel, že ono, „všechno povstalo skrze ně“ bylo nyní řečeno o zázracích, o kterých mluvili ostatní evangelisté, dodává dále:
„Na světě bylo a svět povstal skrze ně.“ Ne Duch, který je částí tvorů, ale který je nade všemi tvory.
Avšak pokračujme: Když Jan mluvil o stvořitelské činnosti, jako například že „všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“, zmínil se i o jeho starostlivosti větou:
„V něm byl život.“
Aby některý nevěřící neuvažoval, kolik a co povstalo skrze ně, dodává, že „v něm byl život“. Jako nikdy neoslabíš pramen prýštící z bezedné propasti, i kdybys bral z něho stále vodu, tak nikdy nebude oslabena činorodá moc Jednorozeného, ze které toho tolik povstalo. Raději užiji vlastní evangelistův výraz, totiž světlo, o němž hned nato dodává: „A ten život byl světlem lidí.“ Jako světlo, třeba svítí na tisíce lidí, neztrácí nijak na své síle, tak i Bůh před svou činností i po ní zůstává stále týž, neztrácí na své síle a svou činností se neunaví. I kdyby měl stvořit tisíce podobných světů, třeba i nekonečných, na všechno by stačil, nejen stvořit je, ale i udržet. Jméno „život“ není zde pouze výrazem činorodosti, ale i péče o zachování a udržení tvorů. Je tu i náznak zmrtvýchvstání, a touto radostnou zprávou začíná. Když totiž k nám přijde život, je konec vlády smrti; když nás osvěcuje světlo, není temnoty; vždy v nás zůstává život a smrt nemůže nad ním vládnout. A tak, co bylo řečeno o Otci, dá se právem říci i o tomto (Synu), že „v něm žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28). I Pavel to prohlašuje slovy: „Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kristus) je dříve než všechno ostatní a všechno má trvání v něm“ (Kol 1,16-17). Proto je nazýván kořenem a základem.
Když pak uslyšíš, že „v něm byl život“, nepovažuj ho za bytost složenou. Když totiž později mluví o Otci, praví: „Jako totiž Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě“ (Jan 5,26). Jako neřekneš, že Otec je bytost složená, tak to neříkej ani o Synu. Na jiném místě totiž říká, že „Bůh je světlo“ (1 Jan 1,5), že „přebývá v nepřístupném světle“ (1 Tim 6,16). To vše je řečeno, ne abychom myslili na nějakou složenou bytost, ale abychom se pozvolna dostávali k vrcholu nauky. Poněvadž by totiž někdo nesnadno pochopil, jakým způsobem v něm existuje život, mluví napřed o tom, co je snáze pochopitelné; poučenější pak vede výše. Kdo totiž řekl: „Dal mu, aby měl život“ (Jan 5,26), týž praví: „Já jsem život“ (Jan 14,6) a jinde „Já jsem světlo“ (Jan 8,12).
A řekni mi, jaké je to světlo? Není poznatelné smysly, ale je to světlo duchovní, jež osvěcuje samu duši. Protože Kristus prohlásí, že „nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li ho Otec“ (Jan 6,44), řekl evangelista již předem, že On to je, kdo osvěcuje. Uslyšíš-li tedy něco podobného o Otci, věř, že to je vlastností nejen Otce, ale i Syna, neboť „všechno, co má Otec je i moje“ (Jan 16,15).
Tedy předně nás poučil o jeho stvořitelské činnosti, zadruhé do věty „ten život byl světlem lidí“ (Jan 1,4) shrnul, dobra, která svým příchodem přinesl duši. Neřekl (evangelista), že byl světlem židů, nýbrž všech lidí. Ne pouze židům, ale i pohanům se dostalo takového poznání, a toto světlo patřilo společně všem.
A proč nemluví o andělech, ale jenom o lidech? Protože mluví o lidské přirozenosti a lidem přišel zvěstovat dobra.

Jan 1,5: „To, světlo svítí v temnotě.“
Tmou je tu smrt a blud. Světlo vnímatelné smysly neosvítí tuto tmu. Slovo Boží však zazářilo uprostřed vládnoucího bludu a blud zničilo. On přišel i mezi samotnou smrt. Ji přemohl tak, že mrtvé vyrval smrti. Poněvadž tedy ani smrt ani blud nepřemohly světlo, proto praví: „A temnota ho nepohltila.“ Toto světlo je nepřemožitelné, ale nerado přebývá v duších, které se nechtějí nechat osvítit.
4. I kdyby všechno nepohltilo, neznepokojuj se tím. Bůh k nám nepřistupuje násilím, ale působí na vůli a rozum. Nezavírej dveře tomuto světlu a bude ti velmi dobře. Toto světlo přichází skrze víru, a když jednou přijde, osvítí bohatě toho, kdo je přijal, a povedeš-li čistý život, zůstane trvale uvnitř. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Jako nemůže nikdo vychutnat sluneční paprsek, neotevře-li oči, tak nemůže vychutnat ani tuto záři, neotevře-li oči své duše a nezbystří-li zrak. Jak se to může stát? Zbavíme-li duši všech špatností. Hřích je tma, a hustá tma. Je to zřejmé z toho, že nutí duši jednat neuváženě a nerozumně. „Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu“ (Jan 3,20). „Vždyť člověku je už hanba jen o tom i mluvit, co ti lidé potají páchají“ (Ef 5,12). Jako ve tmě nerozeznáme přítele od nepřítele, nepoznáváme předměty, tak je tomu i s hříchem. Lakomec nerozlišuje přítele od nepřítele; kdo druhému strojí úklady, je znepřátelen se všemi. Jedním slovem: každý, kdo hřeší, neliší se od opilců a zuřivců, protože ztrácí schopnost rozeznávat dobré od zlého. Jako v noci, když není světlo, vidíme vše stejné, dřevo, olovo, železo, stříbro, zlato, drahokam. Tak kdo žije nejistě, nezná ctnost zdrženlivosti ani krásu moudrosti. Ve tmě,jak jsem řekl, ztrácejí i drahokamy svou krásu ne svou vinou, ale protože ji nevidíme. Nás, kteří žijeme v hříších, nepostihuje pouze toto neštěstí, ale i to, že žijeme v neustálém strachu. Kdo jsou v bezměsíční noci, i kdyby je nikdo nevystrašil, mají strach. Kdo hřeší, rovněž se necítí bezpeční, i kdyby jim nikdo nevytýkal. Všeho se bojí, všechny podezřívavě pozorují, bičováni svědomím; vše jim nahání strach, všechno působí úzkost, na všechno hledí se strachem. Varujme se tedy takového bědného života! Po takovém bědném životě bude následovat smrt, smrt nesmrtelná. Na onom světě není totiž konce trestu a zde na zemi se nijak neliší od šílenců ti, kdo si vymýšlejí věci, které vůbec neexistují, Myslí si, že jsou bohatí, ačkoli nejsou. Myslí si, že žijí v rozkoši, ačkoli tomu tak není. Dříve nepocítí, že je to všechno klam, dokud se nezbaví tohoto šílenství, dokud se neprobudí ze sna. Proto Pavel všem přikazuje jednat rozvážně a bdít. Kristus totéž. Kdo jedná rozvážně a je bdělý, i kdyby se dostal do spárů hříchu, rychle jej setřese. Kdo však spí a je nedbalý o sebe, ani nepociťuje, že je v moci hříchu. Proto nespěme! Není noc, ale den. „Veďme počestný život jako ve dne“ (Řím 13,13). Nic není hanebnějšího nad hřích. Menším zlem, pokud se týče hanebného jednání, je nevšimnout si nahých než nevšimnout si hřešících nebo chybujících. Být nahý není takové provinění, neboť to často zaviňuje chudoba; nad hříšníka není nic hanebnějšího a nectnějšího. Vzpomeňme na ty, kdo jsou pohnáni před soud pro loupež nebo vlastní obohacování, jak hanebně, směšně a nestoudně jednají a drze zapírají. Jsme tak hrozně nešťastní, vidíme-li někoho s nedbale přehozeným pláštěm, že to ani nemůžeme snést, a takovému hned šat upravujeme. Když však někdo z našich bližních chodí po hlavě, za to se vůbec nestydíme. Řekni mi, co je hanebnějšího, než když muž jde k nevěstce? Co je směšnějšího nad prostopášníka, nad pomlouvače či závistivce? Čím to, že toto se nám nezdá tak hanebné jako chodit nahý? To je pouhý zvyk. Toto nikdo nikdy dobrovolně nechtěl; onoho se beze studu všichni odvažují. Kdyby někdo přišel mezi anděly, u nichž se nic takového nikdy nestalo, tehdy by viděl, jak je to všechno směšné. A co mluvím o andělech. Kdyby si někdo u nás přivedl do královských síní nevěstku, vyspal se tam s ní, nebo by tam byl přistižen opilý nebo páchal jiné podobné hanebnosti, byl by co nejpřísněji potrestán. Není-li v královských síních dovoleno odvážit se něčeho takového, tím spíše tam, kde je král stále přítomen a dívá se. Kdybychom se něčeho takového odvážili, podstoupíme ten nejpřísnější trest. Proto, prosím, buďme ve svém životě mírní a čistí. Máme totiž také krále, který se neustále dívá na naše jednání. Aby tedy na nás stále v hojnosti svítilo světlo, uvolněme cestu paprsku! Tak totiž budeme i zde požívat budoucích dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož a s nímž budiž Otci spolu s Duchem sláva na věky věků. Amen.

6. Homilie

Jan 1,6: „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan“
Když evangelista řekl úvodem zcela metodicky, co pokládal za nutné říci o Bohu Slovu, přichází k vyslanci Slova, svému jmenovci Janovi. Slyšíš-li, že „byl poslán od Boha“ (Mal 3,1), nemysli, že od něho uslyšíš obyčejná lidská slova. To nebudou slova jeho vlastní, ale Toho, který ho poslal. Proto je nazýván též poslem. Posel nikdy neoznamuje své vlastní myšlenky.
Ono „přišel“ (v originále „vystoupil“ - „egeneto“ - pozn. překl.) zde neznačí, že přišel (Jan) z vlastní iniciativy, ale že byl poslán. „Byl poslaný od Boha.“
Proč tedy říkají, že ono „ačkoli má božskou přirozenost“ (Flp 2,6) nelze chápat tak, že by byl Syn roven Otci, protože není za tím rozdělovací znaménko (tečka)? Což zde není řeč o Otci? Co tedy odpovíme proroku na jeho slova: „Hle, posílám proroka před svou tváří, aby připravil tvou cestu“ (Mal 3,1; Mk 1,2)? Ono „svou“ a „tvou“ označuje dvě osoby.

Jan 1,7: „Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle.“
Co to značí? Někdo by snad řekl: Copak může služebník podávat svědectví o pánu? Ale když uvidíš, že On (Ježíš) nejen dává o sobě svědčit služebníku, nýbrž uvidíš, jak přichází k němu (k služebníkovi) a jak se dává spolu se židy od něho pokřtít, nežasneš ještě víc a nejsi na rozpacích? Netřeba se však znepokojovat ani lekat, nýbrž žasnout nad nevýslovnou dobrotou. Kdyby někdo ještě zůstal na pochybách, řekne mu totéž, co řekl Janovi: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili vůli Boží“ (Mt 3,15). A kdyby byl někdo ještě více znepokojen, řekne mu znovu totéž, co říkal židům: „Já nepřijímám svědectví od člověka“ (Jan 5,34).
A není-li třeba tohoto svědectví, proč byl Jan poslán od Boha? Proč tedy, když (Ježíš) nepotřeboval svědectví? Kdyby někdo tvrdil, že potřeboval, byl by to vrchol rouhání. Sám Jan nás poučuje: „Aby všichni uvěřili skrze něho.“ I sám Kristus, aby si nemysleli, že sám sobě odporuje, pravil: „Já nepřijímám svědectví od člověka“ (Jan 5,34). Jindy praví: „Někdo jiný“ - to mluvil o Janovi - „je to, kdo svědčí o mně, a vím, že svědectví, které o mně vydává, je právoplatné“ (Jan 5,32). Jindy zase: „Nepřijímám svědectví od člověka,“ ale hned k tomu dodává: „Ale toto říkám, abyste byli spaseni“ (Jan 5,34). Jako by tím řekl. Jsem Bůh a pravý Syn Boží; mé bytí je nesmrtelné a blažené a nepotřebuje žádné svědectví; i kdyby nikdo nechtěl o mně svědčit, nebyl bych co do přirozenosti o nic menší. Protože mi však leží na srdci spása mnohých, proto jsem se tak pokořil, že jsem svolil, aby člověk o mně vydával svědectví. Takto pro povrchnost a nepochopení židů měla víra v něho do budoucnosti lepší vyhlídky. Proto tedy vzal na sebe tělo, aby, kdyby přišel pouze ve svém božství, nepřivedl všechny do záhuby. Proto poslal jako hlasatele člověka, aby, až uslyší posluchači jim známý hlas, byli přístupnější. Že nepotřeboval vůbec jeho (Janovo) svědectví, k tomu stačilo, aby se zjevil v pouhé své božské přirozenosti - a všechny by ohromil. To však neučinil, poněvadž, jak jsem již řekl, byl by všechny přivedl do zkázy. Nikdo by nemohl snést to úžasně silné světlo. Proto vzal na sebe tělo a úkolem svědčit pověřil jednoho z našich spoluslužebníků. Všechno přece konal pro spasení lidí a nemyslel jenom na svou důstojnost, nýbrž na prospěšnost a snazší pochopení posluchačů. Sám to naznačil slovy: „Toto říkám, abyste vy byli spaseni“ (Kan 5,34). I evangelista říká totéž co Pán. Po slovech „aby svědčil o tom světle“ dodal ještě: „aby všichni uvěřili skrze něho.“
Jako by tím chtěl říci: Nedomnívejte se, že Jan Křtitel přišel vydat svědectví jen proto, aby dodal váhy Pánovým slovům. Proto nepřišel, nýbrž aby jeho rodáci skrze něho uvěřili. Že to (evangelista) řekl proto, aby odstranil jejich pochybnosti, vyplývá z následujících slov. Dodává totiž:

Jan 1,8: „On sám nebyl tím světlem.“
Kdyby to totiž neřekl kvůli odstranění takovýchto pochybností, bylo by to zbytečné a bylo by to spíše opakování než vysvětlení. Když totiž řekl, že byl poslán, „aby svědčil o světle“, proč ještě dodává: „on sám nebyl tím světlem“? To nebylo zbytečné a bezdůvodné. My si často více vážíme toho, kdo vydává svědectví, než toho, o kom se svědectví vydává. Aby se tedy takto nikdo nedíval na Jana, ukazuje hned na začátku, kdo je ten, který vydává svědectví a kdo ten, jemuž je svědectví vydáno, a jaký je mezi nimi rozdíl. A jakmile ukázal na nesrovnatelnou důstojnost (Kristovu), pokračuje bez jakýchkoli obav. Ať potom napadne pošetilce cokoli absurdního, po odstranění tohoto podezření může snadno bez překážek mluvit dále o učení (nauce).
Modlete se tedy, abychom, když nám bylo zjeveno něco tak úžasného, vedli život čistý a svatý, hodný takového učení. Vždyť učení bez dobrých skutků nám nic neprospěje. Kdybychom měli čistou víru a rozuměli Písmu, kdybychom nevedli dobrý život., nic není na překážku, abychom se nedostali do pekelného ohně a nebyli páleni věčně neuhasitelným plamenem. Jako ti, kdo jednali dobře, vstanou k životu věčnému, tak zase ti, kdo se odvážili opaku, vstanou k nekonečnému trestu. Proto se všemožně snažme, abychom to, co jsme získali pravou vírou, neztratili špatným jednáním. Když zde na zemi budeme zbožně žít, můžeme s důvěrou očekávat Krista, a této blaženosti se nic nevyrovná. Řiďme se výše uvedeným a dělejme vše ke slávě Boha. Jemu spolu s jednorozeným Synem a Duchem svatým sláva na věky věků. Amen

7. Homilie

Jan 1,9: „Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět“
1. Vroucně milované děti, pomalu, po částech vás hostíme myšlenkami z Písem a nepodáváme vše najednou, aby vám tak byla snáze zajištěna ochrana pevných základů. Kdo při stavbě domu přikládá na kameny, dosud k sobě ještě pevně nepřilnuté, kameny další, staví zeď nepevnou, jež hrozí zborcením. Kdo čeká, až zatvrdne malta a pomalu staví, buduje dům pevný, který dlouho vydrží. Tyto stavitele napodobujeme i my a stejným způsobem budujeme vaše duše. Bojíme se totiž, aby při chvatném položení prvních základů nevzaly za své úvahy postavené na těchto nepevných základech. Neboť mysl by nestačila pojmout všechno najednou.
Co tedy budeme dnes číst?
„Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět.“
(Evangelista) řekl o Janovi, že přišel, „aby svědčil o Světle“ a že byl poslán. Aby tedy nikdo, když slyší tato slova, nevyvozoval z příchodu svědka určité pochybnosti o tom, o němž se vydává svědectví, rozptyluje nejistoty tím, že přichází k bytí přesahujícímu každý počátek a nemajícímu konec. Jak je možné (aby byl Světlem), řekneš, když je Synem? Mluvíme o Bohu, a ty se ptáš, jak? Nehrozíš se takové otázky? Kdyby se tě někdo zeptal, jakým způsobem bude naše duše a tělo požívat nesmrtelného života, vysměješ se takové otázce, jako by se lidská mysl neměla na to ptát, ale jen věřit, jako by se tím už neměla zabývat, protože k důkazu nestačí moc mluvícího. Jestliže však o Onom, který stvořil duši i tělo a kterého nelze srovnávat se žádným tvorem, říkáme, že nemá začátek, ty se budeš ptát, jak se to stalo? Kdo se zdravým rozumem by to mohl říci?
Slyšel jsi, že „bylo světlo pravé“.
Proč se zbytečně snažíš, abys onen nekonečný život, který nelze postihnout, postihl svým rozumem? Proč pátráš po tom, co se vypátrat nedá? Proč zbytečně zkoumáš, co se vyzkoumat nedá? Hledej kořen slunečních paprsků a nenajdeš jej. A přece se proto nezlobíš ani těžce neneseš svou slabost. Proč jsi tedy takovým pošetilým odvážlivcem, jedná-li se o něco daleko vznešenějšího? Syn hromu Jan, hrající na duchovní polnici, když slyšel od Ducha ono „bylo“, už se na nic neptal. A ty, neobdařený takovou milostí, který mluvíš podle svého slabého rozumu, pokoušíš se překročit hranici poznání? Nikdy se nemůžeš měřit ve schopnosti poznání s ním. Ďábel má takovouto metodu: své posluchače žene za hranice určené nám Bohem, jako bychom mohli dosáhnout daleko více; když však je nalákal takovými nadějemi a zbavil je Boží milosti, nejen jim nic nedá (proč, když je to ďábel?), nýbrž ani nedovolí vrátit se tam, kde jsme dříve bezpečně a klidně dleli, a zavádí do bludného kruhu, kde se již nikdy nemůžeme zastavit. Tak zavinil vyhnání prarodičů. Oslepil je nadějí na dokonalejší poznání a větší slávu a pak je bez ostychu zbavil i toho, co měli. Nejen se nestali rovnými Bohu, jak jim sliboval, nýbrž uvrhl je pod moc smrti. Požitím ovoce ze stromu nejen nic nezískali, ale také nemálo ztratili z onoho vědění, které měli, a to právě nadějí na dokonalejší poznání. Tehdy se poprvé začali stydět za svou nahotu, kterou před svým oklamáním nepociťovali. Když viděli, že jsou nazí, že nemají šaty a jiné věci, pravím, připadalo jim to strašné.
Aby se to nestalo i nám, poslouchejme Boha, zachovávejme jeho přikázání. Nebuďme zbytečně zvědaví, abychom jako oni neztratili dobra, která nám byla dána. Toužili nalézt počátek života bez konce a ztratili i to, co mohli mít. Nenalezli, co hledali (to ani není možné), a ztratili zdravou víru v Jednorozeného. Nepřekračujme staré hranice stanovené našimi otci, všude se podřiďme zákonům Ducha, a když slyšíme, že „bylo světlo pravé“, nesnažme se pátrat dál. Konečně, ani se nedozvíme víc, než říkají tato slova. Kdyby se narodil (Bůh) jako člověk, bylo by nutné, aby byl rozdíl mezi zploditelem a zplozeným; Poněvadž však (Bůh) zplodil nevyslovitelným způsobem a jak se na Boha sluší, užívej slova „před“ a „po“. Tato slova vymezuje čas. Syn však je stvořitelem všeho času.
2. Tedy ne Otec, ale bratr, řekneš. Pověz mi, je to nutné? Kdybychom tvrdili, že Otec i Syn jsou zcela odlišného původu, pak bys to mohl říci plným právem. Tvrdíme-li však, že Otec nemá počátek a že nebyl zrozen, Syn pak že sice nemá počátek, ale byl zrozen, co nás potom nutí vést takové bezbožné řeči? Naprosto nic. Vezměme světelný paprsek (odlesk světla). Vnímáme jej spolu s předmětem, z něhož vychází. Proto, abys nepodezříval, že je rozdíl mezi Otcem a Synem, i Pavel nazval Syna odleskem. (Žid 1,3) A slovo „Světlo“ naznačuje totéž. Tímto způsobem opravuje hezky po pořádku pošetilé názory, jež by se mohly vyskytnout. Jestliže jsi slyšel mluvit o odlesku, nedomnívej se, že může být zbaven téže podstaty. To by byla bezbožnost a bláznovství sabeliánů a marceliánů. My tak nesmýšlíme. My tvrdíme, že Syn je téže podstaty. Proto když Pavel řekl, že je odleskem, dodal, že je i „výrazná podoba jeho podstaty“ (Žid 1,3), aby tak vysvětlil, že Syn je téže podstaty, jejímž je výrazem. Aby se lidem vysvětlily Boží vlastnosti, k tomu nestačí jedno slovo. Ale je žádoucí, abychom z mnoha výrazů vybrali vždy ty nejvhodnější. Tak totiž budeme moci Boha důstojně oslavit. Důstojně, říkám, pokud je to v našich silách. Kdyby se někdo domníval, že důstojně oslavuje Boha, když říká, že zná Boha tak jako sebe, právě ten Boha vůbec nezná.
Když to víme, setrvejme na bezpečném poznání, „které nám zanechali očití svědkové a služebníci Slova“ (Lk 1,2), a po dalším již nepátrejme. Dvojí škoda potkává ty, kdo byli stiženi touto nemocí: jednak zcela pošetile a zbytečně hledají, co nalézt nemohou; jednak provokují Boha ke hněvu, neboť se pokoušejí vyvrátit hranice poznání, Jím určené. Jak to provokuje ke hněvu, netřeba vám vykládat, to víte všichni. Proto zanechme své drzé ješitnosti a poslouchejme Boží slova s posvátnou hrůzou, aby nás On neustále chránil. „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem“ (Iz 66,2). Zanechme tedy této zhoubné zvědavosti, pokořme své srdce, bědujme nad svými hříchy, jak přikázal Kristus, vyčítejme si svá provinění, zamysleme se nad svými hříchy, kterých jsme se dosud dopustili, a snažme se to všemožně smýt.
Bůh nám totiž ukázal k tomu cesty. „Vypověz,“ praví, „napřed hříchy své, abys byl ospravedlněn“ (Iz 43,26). „Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil... a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem“ (Žl 32,5). Nemálo nám přispívá k umenšení tíže hříchů, když si je často připomínáme a žalujeme na sebe. Je i jiná účinnější cesta: nevzpomínat ve zlém na ty, kdo se vůči nám provinili, a odpustit všem, kteří nám ublížili. Chceš poznat i třetí cestu? Slyš Daniela: „Proto vykupuj své hříchy almužnami a své nepravosti soustrastí s chudými“ (Dan 4,27). Je i další cesta: „stále a vytrvale se modlit k Bohu za všechny lidi“ (1 Tim 2,1). Nemalou útěchu a odpuštění hříchů nám přináší půst spojený s laskavostí vůči druhým. I ten uhasíná velký Boží hněv. „Voda uhasí planoucí oheň a milosrdenství usmíří hříchy“ (Sir 3,30).
Jděme tedy po všech těchto cestách. Půjdeme-li stále po nich a vynaložíme k tomu veškeré úsilí, smyjeme nejen minulé hříchy, ale i pro budoucnost získáme velmi mnoho. Neposkytneme tím totiž ďáblu místo, odkud by nás mohl napadnout, ani neupadneme do lehkomyslného života ani do záhuby. Když ďábel vidí nečinnost, zahálku a žádné úsilí o řádný život, vyvolává mezi jiným ony nerozumné otázky a škodlivé disputace. Zabraňme mu tedy vstoupit, buďme střízliví a bděme, abychom po tomto krátkém čase užívali věčně nesmrtelných dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho a s ním buď Otci spolu s Duchem svatým sláva na věky věků. Amen.

8. Homilie

Jan 1,9: „Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět“
1. Protože v předcházející promluvě zabránil výklad nauky, že nebylo vyloženo všechno, co bylo přečteno, nebude ani dnes vadit, když promluvíme o tomtéž tématu.
Kdo jsou tedy ti, kteří tvrdí, že On (Kristus) není pravý Bůh? Mluví se totiž o Něm jako o „pravém světle“ (Jan 14,6), jinde zase jako o pravdě samé a životu. Nuže, když jsme se již k tomu dostali, vyšetříme i toto. Ve vašem zájmu je dnes nutné se o tom zmínit.
Osvěcuje-li každého člověka při příchodu na tento svět, proč je tolik lidí neosvícených? Neuznávají totiž všichni Kristův majestát. A jak osvěcuje každého člověka? To záleží na člověku. Jestliže někteří dobrovolně zavírají oči své duše a nechtějí přijmout paprsky tohoto světla, nezavinilo světlo, že nevidí, nýbrž oni se ve své pošetilosti dobrovolně zbavují tohoto daru. Milost se totiž vylévá na všechny, nikoho nevyjímá, ani žida ani pohana ani Skythu ani svobodného člověka ani otroka, ani muže ani ženu, ani starce ani mladíka. Přichází ke všem bez rozdílu, všechny pokládá za hodny stejné pocty. Kdo však nechtějí požívat tohoto daru, ti ať si plným právem přičtou svou slepotu za svou vinu. Vstup je otevřen všem a nikdo ve vstupu nebrání. Kdo tedy z vlastní viny setrvávají venku, hynou ne vinou jiných, ale svou vlastní.

Jan 1,10: „Na světě bylo.“
Není ovšem stejně staré jako svět, naprosto ne. Proto dodává (evangelista):
„A svět povstal skrze ně.“
Takto tě znovu přivádí k oné věčné existenci Jednorozeného. Kdo totiž uslyšel, že vše je jeho dílem, ať to byl člověk velmi pošetilý nebo nepřítel a odpůrce Boží slávy, musí chtě nechtě uznat, že On je Stvořitel a že existuje dříve než všechno stvořené. Proto se vždy musím divit tvrdošíjné pošetilosti Pavla ze Samosaty, jak se odvážil nevidět tak samozřejmou pravdu a dobrovolně se vrhl do propasti. Nebloudil z neznalosti, nýbrž znal to velmi dobře stejně jako židé. Židé pro lidské ohledy zradili pravou víru. Věděli sice, že On je jednorozeným Synem Božím, ale ze strachu před vládnoucí třídou, aby nebyli vyhnáni ze synagogy, se k tomu nepřiznali. I tento aby se zavděčil prý jakési ženě, vydal všanc svou spásu. Strašná, opravdu strašná je tyranie slavomamu. Pořádně dovede zaslepit oči moudrých, nejsou-li bdělí. Tato vášeň je mnohem dravější než úplatkářství. Proto také Kristus pravil židům: „Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha?“ (Jan 5,44).
„Ale svět ho nepoznal.“
Zde nazývá světem lidi zkažené, lpící na pozemských věcech, dav, lid kolísavý a nerozumný. Přátelé Boží a všichni obdivuhodní lidé jej znali již před jeho vtělením. Kristus výslovně jmenuje patriarchu. „Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se“ (Jan 8,56). Aby je pokáral, pravil o Davidovi: „Jakpak ho může David z podnětu Ducha nazývat Pánem? Říká přece: Řekl Hospodin mému Pánu: Zasedni po mé pravici“ (Mt 22,43; Mk 12,36; Lk 20,42). Často jim připomíná Mojžíše. O ostatních prorocích mluví apoštol. Petr praví, že všichni proroci od Samuela jej znali a dávno předtím ohlašovali jeho příchod. „Také ostatní proroci, co jich prorokovalo od Samuela dále, poukazovali zřejmě na tyto dny“ (Sk 3,24). Jakubovi, jeho otci a dědovi, se zjevil, rozmlouval s nimi a přislíbil jim mnoho dober, což také splnil. Co tedy řekl sám (Kristus)? „Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli“ (Lk 10,24). Vskutku jej neznali? Znali velmi dobře. Někteří vyvozují z těchto slov, že ho neznali, já se však pokusím právě z toho dokázat, že ho znali. Říká: „Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy.“ Mnozí tedy věděli, že On přijde mezi lidi a zařídí, co zařídil. Kdyby to nevěděli, nepřáli by si to vidět. Nikdo, kdo něco nezná, nebude po tom toužit. Znali tedy Syna Božího, i že přijde mezi lidi. Co tedy neznali a co neslyšeli? To, co vy nyní znáte a slyšíte. Oni slyšeli jeho hlas a viděli Ho, avšak ne když vzal na sebe lidské tělo, ani když pobýval mezi lidmi, ani když k nim tak otevřeně mluvil. To naznačil On sám. Neřekl prostě: „Toužili mě vidět.“ Ale co řekl? „Co vy vidíte.“ Neřekl: „Slyšeli mě.“ Ale co? „Co vy slyšíte.“ A tak, třeba nespatřili jeho příchod v lidském těle, přece věděli, že tento příchod nastane, a po něm toužili. Uvěřili v něho, třeba jej nespatřili v těle. Když tedy nám pohané předhazují: „Co činil Kristus předtím po celou tu dobu, než přišel mezi lidi, a proč přišel až v poslední chvíli, aby se postaral o naši spásu, když tak dlouho předtím o nás nedbal?“, odpovíme, že On již před tímto příchodem byl na světě a již dávno myslel, co učiní, a znali jej všichni, kdo toho byli hodni. Protože ho tehdy neznali všichni, nýbrž jen lidé šlechetní a ctnostní, jen proto říkáme, že nebyl znám. Podle toho ani vy nechcete uznat, aby se mu lidé klaněli, poněvadž ani nyní ho všichni neznají. Avšak jako ani v přítomné době, jen proto, že jej všichni neznají, nikdo nepopře, že ho mnozí poznali, tak nelze pochybovat, že On i v dřívějších dobách byl znám mnohým, ano všem oněm šlechetným a obdivuhodným mužům.
2. Někdo by mohl namítnout: A proč tehdy ne všichni se ho přidrželi a jej ctili, nýbrž jen spravedliví? I já se zeptám: Proč ani dnes jej všichni neznají? A co mluvím o Kristu. Proč nepoznali všichni ani tehdy ani dnes ani Jeho Otce? Jedni totiž tvrdí, že vše je samo od sebe; druzí zase, že o svět se starají démoni. Jsou i takoví, kteří si vytvořili vedle tohoto (pravého) Boha jiného boha. Někteří z nich rouhavě tvrdí, že existuje síla naprosto odlišná a zákony Boží že jsou dílem zlého ducha. Co tedy? Zda řekneme, že Bůh je špatný? I tohle o něm někteří rouhavě tvrdí. Pryč od takové vrcholné pošetilosti! Kdybychom se chtěli řídit úsudkem šílenců, nic nebrání, abychom i my nezešíleli. Jistě nikdo neřekne, že slunce jako takové je škodlivé očím jen proto, že někteří mají nemocné oči; nýbrž řekneme o něm, že je jasné, jak to posuzují lidé se zdravým zrakem. Ani o medu nikdo neřekne, že je hořký, protože se některým nemocným takový zdá. A o Bohu budou rozhodovat podle mínění nemocných, zda není, zda je špatný, zda se stará či nestará? Kdo by řekl, že mají zdravý rozum? Kdo by neřekl, že jsou to šílenci a hrozní pošetilci? „Svět ho nepoznal,“ namítneš. Ale ti, jichž svět nebyl hoden, ti jej poznali.
Když připomněl ty, kteří jej nepoznali, uvádí stručně i příčinu, proč jej nepoznali. Neřekl prostě, že nikdo ho nepoznal, ale že „svět ho nepoznal“, to je lidé, kteří přilnuli pouze ke světu a kteří myslí jenom na světské věci. Kristus se tak obyčejně vyjadřuje. Například: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal“ (Lk 17,25). Svět tedy, jak jsem již řekl, nepoznal ne jenom jeho, ale ani jeho Otce. Nic totiž nezneklidňuje duši tak jako lpění na vezdejších věcech. Když to víte, zřekněte se světa a opovrhněte, pokud je to možné, věcmi, které příliš zaměstnávají naši mysl. Žádná velká škoda nám z toho nevzejde, a co je hlavní, prospěje nám to. Člověk, který příliš lpí na pozemských věcech, nemůže dostat nebeská dobra, ale naopak je ztratí, bude-li usilovat o dobra pozemská. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu,“ praví Pán (Mt 6,24). Abychom k jednomu přilnuli, musíme druhé nenávidět. To dokazuje zkušenost. Kdo se vysmáli touze po penězích, ti nejvíce milují Boha, jak se patří. Naopak zase ti, kdo peníze obdivují, ponejvíce z nich nemají žádnou radost. Jakmile si duše jednou zamilovala peníze, nesnadno odmítne vykonat nebo říci něco, co Boha provokuje, neboť se stala otrokyní jiného pána a činí pravý opak, než co přikazuje Bůh.
Proto se probuďme, uvažme, čí jsme služebníci, zamilujme si jen jeho (Boží) království. Naříkejme a plačme nad svou minulostí, v níž jsme sloužili mamonu. Odhoďme již jednou jeho nesnesitelně těžké jho a nesme jho Kristovo! Nepřikazuje nám nic takového jako mamon. Mamon přikazuje znepřátelit se se všemi; Kristus naopak všechny miloval. Mamon nedovoluje těm, kdo přilnuli k hlíně a blátu (tím je totiž zlato), chvíli oddechu ani v noci. Kristus nás zbavuje této zbytečné a nerozumné starosti a přikazuje shromažďovat si v nebesích poklady založené ne na nespravedlnosti vůči druhým., ale na vlastní spravedlnosti. Onen nám po celé té naší námaze nebude moci pomoct, až budeme tam (na onom světě) trestáni a až budeme trpět za to, že jsme zachovávali jeho příkazy, ano, sám nám rozdělá oheň. Tento, přikazuje-li podat číši studené vody, neodmítne ani za tento skutek odměnu, ale štědře nás odmění. Není tedy vrcholem pošetilosti zříci se tak milé služby, jež přináší tolik dobrého, a sloužit nevděčnému tyranu, který ani zde ani tam nemůže pomoci svým věrným služebníkům? Není strašné pouze toto, a že nebrání trestané, ale že k tomu přidává, jak jsem již řekl, tisíceré bědy těm, kteří ho poslouchají. Většina totiž těch, kteří jsou tam trestáni, jsou trestáni proto, že se stali otroky peněz, že si zamilovali zlato a nepodporovali potřebné.
Abychom to nezažili i my, rozdejme peníze chudým, zbavme duši zde (na zemi) škodlivých starostí a tam (na onom světě) připraveného trestu. Uložme spravedlnost v nebesích, místo jmění na zemi shromažďujme poklady, které nám nikdo nemůže vzít, poklady, které mohou s námi jít do nebe, které nám mohou pomoci v nebezpečí a soudce učinit milostivým. A ten kéž je nám milostivý nyní i v onen den! Kéž užíváme v hojnosti oněch dober, připravených těm, kdo ho milují, milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista! Jemu buď spolu s Otcem a Duchem svatým sláva nyní i vždy i na věky věků! Amen.

9. Homilie

Jan 1,11: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“
1. Budete-li se snažit, aby vám dřívější úvahy utkvěly v paměti, rádi budeme pokračovat, protože budeme vidět, že je z toho nějaký prospěch. Opakujte si, co vám bylo již řečeno, poněvadž si to lépe zapamatujete. Tím také ostatní rychleji pochopíte a pro nás to pak bude snadnější práce. Kdo zapomíná, vždy bude potřebovat učitele a nikdy nebude nic vědět. Kdo však si chrání, co se dozvěděl, a další k tomu přidává, stane se záhy z žáka učitelem a bude prospěšný nejen sobě, nýbrž i ostatním. Doufám tedy, že tomu bude podobně i s tímto kázáním, o tom mě přesvědčuje vaše opravdová snaha mě poslouchat.
Nuže, uložme ve vašich myslích jako v nejbezpečnějším trezoru Pánovo stříbro. Pokud nám pomůže milost Ducha, vyložíme dnes, co jsme si vzali za svůj úkol.
Slovy „svět ho nepoznal“ (Jan 1,10) měl evangelista na mysli onu dřívější dobu. Pak přišel k době jeho veřejného působení a praví:
„Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“
Vlastními zde nazývá židy, vyvolený národ, ale i všechny lidi, jím stvořené. A jako předtím, jakoby žasl nad pošetilostí mnohých a jako by se styděl za lidskou povahu, pravil, že svět od něho stvořený nepoznal svého Tvůrce. I zde opět těžce nese nevděčnost židů a mnoha jiných lidí a ještě bolestněji žaluje, že vlastní ho nepřijali, ačkoli k nim sám přišel.
Žasl nad tím nejen sám, ale i proroci. I Pavel se nad tím později zhrozil. Proroci volali jménem Krista: „Slouží mi lid, který jsem neznal, poslouchají mě na jediné slovo. Cizinci se ucházejí o mou přízeň, strachem jsou stiženi, v hrůze opouštějí své tvrze“ (Žl 18,44-45). „Spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli“ (Iz 52,15). „Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali“(Iz 45,1). Pavel pravil v listě Římanům: „Oč Izraelité usilují, toho nedosáhli, ale dosáhli toho ti vyvolení“ (Řím 11,7). Co tedy řekneme? Že „pohané, kteří o ospravedlnění neusilovali, ospravedlnění dostali; Izraelité však k cíli zákona nedospěli“ (Řím 9,30).
Opravdu podivuhodné, jak ti, kteří byli vychováni prorockými knihami, kteří denně slyší Mojžíše mluvit o Kristově příchodu a potom i proroky, kteří denně viděli Krista konat zázraky - a Kristus pobýval pouze mezi nimi, nedovoloval svým učedníkům jít mezi pohany ani vejít do samařského města, což ani sám nedělal a často říkával, že „je poslán k zahynulým ovcím z izraelského domu“ (Mt 15,24) - že oni po tolika znameních a třebaže denně slyšeli proroky i samotného Krista, jak je denně napomínal, byli tak strašně zaslepeni, že nikdo z nich nemohl být přiveden k víře v něho.
Pohané však nic z toho neznali a ani ve snu neslyšeli o Božích zázracích. Znali jen nesmyslné báje (tak totiž nazývám onu vnější moudrost), znali jen tlachy básníků, uctívali kameny a dřevo, jejich nauka ani morálka neměla v sobě nic zdravého a prospěšného (jejich život byl horší a proklatější než samo jejich učení). Jak jinak by mohlo být? Chtěli, aby se jejich bohové radovali z kdejakých neřestí, uctívali je obscénními řečmi i skutky. A to nazývali slavnostmi a poctou. K tomu přistupují ještě ohavné vraždy a prznění dětí, v čemž napodobovali své bohy. A přece, ačkoli se octli na dně špatnosti, byli náhle jako nějakým strojem vytaženi vzhůru a ukázali se nám na samém vrcholu nebes. Jak a proč se to stalo? Slyš Pavla! I tento světec se snažil přijít tomu na kloub a neustal dříve, dokud nenašel příčinu, aby ji pak všem sdělil. Jak se to stalo a proč je obestřela taková slepota? Slyš jeho! Jemu byl svěřen tento úkol. Co tedy říká, aby rozptýlil pochybnosti mnoha lidí: „Upadli do omylu při usuzování, jak Bůh ospravedlňuje, a chtěli k tomu dojít sami, a proto se nepodřídili Božímu způsobu ospravedlnění“ (Řím 10,3). Proto zašli tak daleko. A totéž vysvětluje ještě jinými slovy: „Co tedy řekneme? Že pohané, kteří o ospravedlnění neusilovali, ospravedlnění dostali, totiž ospravedlnění na základě víry. Izraelité však, kteří se o spravedlnost ze Zákona snažili, k (cíli) Zákona nedospěli. A proč se to stalo? Protože o to usilovali ne na základě víry, ale jako by to šlo na základě skutků. Narazili na kámen úrazu“ (Řím 9,30-32). Smysl toho je tento: Jejich nevíra se stala příčinou jejich špatnosti; a tuto nevíru zrodila povýšenost. Dostalo se jim většího poznání než pohanům. Dostali Zákon, poznali Boha a jiné, co připomíná Pavel. Když však po Kristově příchodu viděli, že se skrze víru dostává pohanům stejné cti, že není rozdíl mezi tím, který byl obřezán, a mezi tím, kdo byl pohanského původu, upadli ve své povýšenosti do závisti a nesnesli tak nevýslovně velikou dobrotivost Pána. A to nepocházelo z ničeho jiného než z nadutosti, špatnosti a nenávisti.
2. Jakou škodu, ze všech nejpošetilejší, vám přináší péče, jíž se dostává jiným? Jste tím zkráceni ve svých dobrech? Opravdu slepá je špatnost: nedovoluje ihned zpozorovat potřebné. Rozhořčeni nad tím, že měli být postaveni na roveň pohanům, tasili meč proti sobě a tím přišli o Boží přízeň. A právem. „Příteli, nekřivdím ti,“ praví Pán. „Chci i tomuhle poslednímu dát jako tobě“ (Mt 20,13). Ano, nezasloužili si, aby s nimi ztratil slovo. Tento (dělník), i když reptal, přece mohl mluvit aspoň o námaze a horku dne. O čem však mohli mluvit oni? O ničem takovém. Proroci jim stále vytýkali lehkomyslnost, prostopášnost a tisíce jiných špatností, jimiž byli pohoršením pohanům i Bohu. Pavel to vysvětlil slovy: „Rozdílu není“ (mezi židem a pohanem). „Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění. zdarma“ (Řím 10,12; Řím 3,22-24). Celá kapitola tohoto listu je věnována tomuto tématu. V předcházející kapitole ukazuje, že si zaslouží velký trest. „Všichni, kdo Zákon měli a zhřešili, budou odsouzeni na základě Zákona“ (Řím 2,12). To znamená: přísněji, protože žalobcem není pouze přirozenost, nýbrž i Zákon. Nejen pro toto, ale též za to, že zavinili, že se i pohané rouhali Bohu. „Vždyť vaší vinou se o Bohu mluví rouhavě mezi pohany“ (Iz 52,5; Řím 2,24). Velice je to trápilo, neboť věřícím z obřízky se to zdálo neuvěřitelné. Proto obžalovali Petra, když se k nim vrátil z Cézareje, že přišel k mužům neobřezaným a s nimi jedl (Sk 11,3). I když byli poučeni, že to bylo přání Boží, přece se divili, proč je dar Ducha vylit i na pohany (Sk 10,45). Vzrušeně tvrdili, že by nic takového neočekávali. A protože (Pavel) věděl, že právě toto oni těžce nesou, dělá všechno, aby odstranil jejich prudce se vzdouvající povýšenectví. A pohleď, jak to dělá.
Když mluvil o pohanech a když ukázal, že nemají naprosto žádnou obhajobu ani naději na spasení, a když jim vytkl jejich převrácené názory a nečistý život, obrací se v řeči k židům. Když shrnul všechno, co o nich řekl prorok, že někteří z nich byli darební, zákeřní, potměšilí, že se všichni stali neužitečnými, že nikdo nehledá Boha a všichni že sešli z cesty (Řím 3,12), a podobně, dodal: „Víme však, že co Zákon říká, platí pro ty, kdo jsou Zákonu podrobeni. A tak musí všichni umlknout a celý svět musí uznat, že je před Bohem vinen“ (Řím 3,19). „Všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy“ (Řím 3,23). Proč se tedy, žide, tak vynášíš? Proč se chlubíš? Tvá ústa, tvé povýšenectví to zavinily. Je veta po tvé nadřazenosti a i ty ses stal jako ostatní svět podřízeným a stejně jako všichni ostatní potřebuješ být ospravedlněn milostí. Slušelo se, i kdybys správně žil a požíval velké důvěry u Boha, abys nezáviděl těm, kteří Boží dobrotivostí dosáhnou slitování a spásy. Vrcholem špatnosti bylo trápit se, že dober se dostalo také jiným, zvláště když to nepůjde na tvůj účet. Kdyby spásou jiných vzala za své tvá dobra, právem bys mohl reptat, třebaže ti, kteří se naučili jednat moudře, by tak nečinili. Jestliže tvé zásluhy nerozmnožuje potrestání druhého, ani jeho štěstí je nezmenšuje, proč tě mrzí, že milost spasení je dána také druhým? I kdybys byl jedním z vynikajících lidí, nesmíš, jak jsem řekl, závidět pohanům milost spasení. Když pak hřešíš jako oni, když Pána urážíš, když jiným závidíš dobré, jako by pouze tobě měla patřit milost, zasloužíš nejen za závist a domýšlivost, ale i za takovou pošetilost ty nejtěžší tresty, poněvadž jsi vsadil do svého nitra kořen všeho zla, pýchu. Proto pravil kterýsi mudrc: „Počátkem hříchu je pýcha“ (Sir 10,13). To znamená, že je kořenem, zdrojem, matkou. Takto prarodiče ztratili svou blaženost, takto i ďábel, který je oklamal, byl svržen ze svého výsostného postavení. Proto když onen zloduch věděl, že takový hřích může někoho srazit ze samých nebes, snažil se touto cestou zbavit Adama ráje. Zlákal jej slibem, že se vyrovná Bohu, a pak ho srazil do pekelné propasti. Nic totiž tak neodcizuje Boží lásce a neodevzdává pekelnému ohni jako tyranství a pýcha. Když ta se nás zmocní, stává se celý život nečistým, i kdybychom žili čistě a panensky, postili se, modlili, dávali almužny a konali jiné dobré skutky. „Hospodin má každého domýšlivce v ohavnosti“ (Př 16,5). Potlačme tedy tuto nadutost duše a odstraňme tuto pýchu, chceme-li být čistí a vyhnout se ďáblem nastraženému trestu. Že pyšného stihne tentýž trest jako ďábla, slyš Pavla: „Nesmí to být člověk teprve nedávno obrácený, aby mu to snad nestouplo do hlavy a nepropadl stejnému odsouzení jako ďábel“ (1 Tim 3,6). Jaký je to trest? Aby nepropadl témuž odsouzení, praví, témuž trestu. Jak tedy, řekneš, může člověk uniknout této pohromě? Když uváží svou povahu, množství svých hříchů i množství utrpení tam, i to, že všechno zde na zemi zdánlivě krásné není nic jiného než tráva a rychle vadnoucí jarní květy. Budeme-li mít toto stále na mysli a budeme-li mít stále před očima lidi, kteří velmi vynikli ctnostmi, nesnadno nás bude moci podnítit k pýše ďábel, i kdyby o to usiloval sebevíc, a svést nás na cestu, na kterou nás láká. Bůh pokorných, laskavý a mírný, nechť nám i vám dá srdce pokorné a zkroušené.
Tak totiž budeme moci snadno konat i jiná dobra ke slávě našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho a s ním buď Otci i Duchu svatému sláva na věky věků. Amen.

10. Homilie

Jan 1,11: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“
1. Dobrotivý a štědrý Bůh dělá všechno, milovaný, abychom zářili ctnostmi. Chce nás učinit slavnými, ale nikoho nenutí násilím, jen radou a dobrodiním přitahuje k sobě ty, kdo chtějí. Proto když přišel, jedni ho přijali, druzí nikoli. Nechce, aby mu někdo sloužil přinucen násilím, ale aby mu všichni sloužili rádi, dobrovolně a s láskou. Když lidé potřebují služby svých služebníků, podřizují je i proti jejich vůli služebním předpisům. Bůh však nic nepotřebuje, není podroben žádné nutnosti, jakou jsou svíráni lidé, všechno dělá pro naši spásu a nás činí pány našeho jednání. Proto kdo nechce, nikoho násilím nenutí. Myslí jenom na náš prospěch. Sloužit z přinucení a proti své vůli bylo by totéž, jako vůbec nesloužit. Proč tedy trestá, řekneš, ty, kteří ho nechtějí poslouchat? Proč pohrozil peklem těm, kteří neposlouchají jeho přikázání? Jako dobrý Bůh se od nás neodvrací, i když ho třeba neposloucháme, a dokonce i když se od něho odvracíme a utíkáme. Když jsme však sešli z dřívější cesty šlechetnosti a nechtěli se na ni vrátit, ani když nám k tomu radil, ani když nám prokazoval dobrodiní, volí druhou cestu trpkou, ale nutnou, totiž tresty a utrpení. Neváží-li si člověk první cesty, nutně musí nastoupit druhou. I zákonodárci stanoví těžké tresty za nezachovávání zákonů, a přece se od nich neodvracíme, ano vážíme si jich právě proto, že stanovili tresty. Postarali se, ačkoli často ani nevěděli, že někteří budou potřebovat pomoc jejich zákonů. Starají se o pořádek v našem soukromém a veřejném životě tím, že řádné vyznamenávají poctami a nepořádné a nezbedné drží na uzdě tresty. Obdivujeme-li se jim a milujeme-li je právě pro toto, nemusíme tím spíše obdivovat Boha pro jeho starostlivost? Nekonečný je rozdíl mezi starostlivostí jejich a Boží vůči nám. Nevýslovné a nepředstavitelné je bohatství jeho dobroty. Pohleď! „Do vlastního přišel“, ne že by to potřeboval (jak jsme řekli, Bůh nic nepotřebuje), ale aby prokazoval dobro. Ale ačkoli přišel do vlastního, aby svým pomohl, vlastní ho nepřijali. Ano, zapudili jej. Ale ani na tom nebylo dost. Odvlekli ho za vinici a tam ho zabili (Mt 21,39). A ani potom nezavřel dveře před pokáním, ale dovolil jim, aby i po takovém zločinu, budou-li chtít, smyli vírou v něho zločiny a stali se rovnými těm, kteří se ničeho takového nedopustili, ano aby byli rovni i těm nejvěrnějším. Že to neříkám jen tak nebo pro potěšení, to dosvědčuje všechno to, co se stalo blaženému Pavlovi. Pronásledoval Krista po jeho smrti, spolu s ostatními kamenoval Kristova učedníka. Poněvadž se však obrátil, doznal své dřívější poblouznění a přispěchal k tomu, kterého pronásledoval, vzal jej Kristus mezi své přátele, a to mezi přední, ustanovil jej hlasatelem a učitelem celého světa. Ten, který se dříve rouhal, urážel a pronásledoval Krista, sám se beze studu honosí Boží dobrotivostí a dosvědčuje to. Ano, své dřívější jednání oznámil všem ve svých listech jako na nějakém veřejném sloupu. Měl za to, že velikost Božího daru vynikne lépe, poznají-li všichni jeho dřívější život, než kdyby váhal odhalit přede všemi své dřívější poblouzení. Proto často a často připomíná, jak pronásledoval církev, jak jí strojil úklady, jak jí vypověděl boj. Jednou říká: „Nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev“ (1 Kor 15,9). Jednou: „Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě“ (1 Tim 1,13). Jindy zase: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze“ (Gal 1,13).
2. Jako by se chtěl odměnit Kristu za jeho shovívavost s ním, ukazoval na sebe, jaký byl a jakého nepřítele a odpůrce Kristus zachránil; s velkou otevřeností mluví o boji, který vypověděl na počátku se vší vášnivostí Kristu. Ochabujícím tím dává novou naději. Říká, že Kristus proto přišel k němu, aby na něm prvním ukázal svou velkodušnost a nezměrné bohatství své dobroty pro poučení těm, kteří v budoucnu uvěří v něho a v život věčný (1 Tim 1,16). Lidé se více provinili, než aby to zasluhovalo milost.
Na to poukazuje evangelista slovy: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“
Odkud přišel Ten, jenž všechno naplňuje a všude je přítomen? Jaké místo opustil? Ten, jenž všechno udržuje a zachovává svou rukou? Neopustil žádné místo (jak by mohl?), jenom k nám sestoupil. Byl na světě, ale jeho přítomnost nebylo vidět, protože nebyl poznán. Proto se ukázal tím, že sestoupil a vzal na sebe naše tělo. A toto zjevení a sestoupení nazývá příchodem. Obdivuhodné je, že se učedník nestydí za ponížení svého Mistra, ale veřejně je zaznamenává. I to je známkou učedníkovy pravdomluvnosti. Stydí se za ty, kteří urážejí, nestydí se za toho, který je urážen. Kristus ponížením ještě více zazářil a po té potupě byl k svým nepřátelům ještě laskavější. Je (židy) však všichni pokládali za zločinné nevděčníky, protože Krista, který přišel, aby jim přinesl tolik dobrého, vyhnali jako úhlavního nepřítele. Nepřineslo jim škodu pouze to, co dostali ti, kdo šli za ním. Co dostali?

Jan 1,12: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“
Světče, proč neříkáš, jaký trest stihl ty, kdo ho nepřijali, nýbrž říkáš jen, že když přišel do vlastního, jeho vlastní ho nepřijali? Proč jsi nedodal, co je za to čeká, jaký trest podstoupí? Jistě bys je takto více poděsil a hrozbou bys obměkčil jejich zatvrzelou ješitnost. Proč jsi to tedy zamlčel? Jaký horší trest by ještě mohl být, řekl by on, když se nemohou stát Božími dětmi, ačkoli jim k tomu byla dána možnost, a když se dobrovolně zřekli takové důstojnosti a takové pocty? Nebudou ovšem potrestáni jenom tím, že se jim tohoto dobra nedostane. Na ně čeká neuhasitelný oheň, jak to později jasně prohlásil. Prozatím mluví o nevýslovných dobrech, jimiž budou obdarováni ti, kdo ho přijali. Stručně to říká těmito slovy: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Ať jsou to otroci či svobodní, Řekové či barbaři nebo Skythové, prostí či učení, muži nebo ženy, děti nebo starci, vznešení či nevznešení, bohatí nebo chudí, vládci či poddaní, všichni budou takto poctěni. Víra a milost Ducha smývající všechny světské nerovnosti staví všechny na jednu rovinu a poznamenává je královským charakterem. Co se může rovnat této dobrotivosti? Král, stvořený z téže hlíny jako my, nepokládá za důstojné zařadit do královského vojska své služebníky, kteří jsou ze stejného masa a často jsou mravně lepší než on. Ale Pán se nezdráhá zapsat mezi své děti celníky, mágy, otroky, lidi nejnižších tříd, lidi tělesně vadné a zohavené. Taková je moc víry v Krista, tak veliká je milost. Jako oheň, přijde-li do styku se zlatou rudou, záhy vytaví zlato, tak, ano ještě více, křest, který nás omyl, činí z lidí podobných blátu lidi zlaté. Když Duch vstoupí do našich duší jako onehdy v podobě ohně, sežehne obraz z hlíny a vytvoří nový, jasný nebeský obraz (1 Kor 15,49), zářící jako čerstvě vytavený kov. A proč neřekl, že je učinil dětmi Božími, nýbrž že jim „dal moc stát se Božími dětmi“? Tím naznačuje, že je zapotřebí velkého úsilí, abychom si obraz synovství, vtisknutý nám do duše při křtu, uchovali stále neposkvrněný a neporušený. Zároveň prozrazuje, že nám tuto moc nikdo neodejme, jestliže ji sami svou vinou neztratíme. Jestliže ti, kdo dostali od lidí nějakou moc, mají ji jen potud, pokud ji mají ti., kdo jim ji dali, tím spíše my, kterým se dostalo takové cti od Boha, neučiníme-li nic nedůstojného této moci, budeme mocnější než všichni. Neboť ten, který nás takto vyznamenal, je mocnější a lepší než všichni. Zároveň také chce ukázat, že milost se nedává prostě komukoli, nýbrž jen těm, kteří ji chtějí a o ni usilují. V jejich moci totiž je stát se dítkami. Nechtějí-li dar přijmout, nepřichází k nim ani nepůsobí.
3. Všude tedy vylučuje přinucení a vyzdvihuje svobodné rozhodnutí. A to i nyní řekl. V těchto tajemstvích na jedné straně stojí Bůh se svou milostí, na druhé člověk se svou vírou. Nadále je třeba velikého úsilí. Abychom si totiž uchovali čistotu, nestačí být jen pokřtěn a věřit, ale chceme-li mít stále užitek z radostného daru, musíme vést život hodný toho daru. To však dal Bůh do naší moci. Mystické zrození a smytí všech dřívějších hříchů se uskutečňuje křtem; abychom však nadále zůstali čistí a abychom se znovu neposkvrnili (hříchem), to je v naší moci. Proto připomněl i způsob našeho zrození. Přirovnal jej k tělesnému narození a ukazuje na jeho vznešenost slovy:

Jan 1,13: „Kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“
Srovnáním s prvním narozením z krve a vůle těla máme poznat vznešenost druhého zrození skrze milost, máme o něm vznešeně smýšlet, vážit si tohoto daru a napříště také podle toho žít. Nemálo se musíme bát, abychom toto krásné roucho neposkvrnili lehkomyslností a hříchy a nebyli vyhnáni z ložnice ženichovy jako oněch pět pošetilých panen (Mt 25; Mt 22) nebo ten, který neměl svatební šat. I tento byl jedním z pozvaných, avšak urazil svým oblečením hostitele, který mu prokázal takovou čest. Slyš, jak žalostný trest jej stihl, že je to až k pláči: Dostavil se na onu hostinu, ale nejen se jí nesmí zúčastnit, ale byl i svázán na rukou a na nohou a uvržen do temností vnějších, kde je věčný pláč a skřípění zubů. Milovaní, nedomnívejte se, že nám postačí ke spáse víra. Nepovedeme-li čistý život, dostavíme-li se v šatech, nedůstojných tohoto pozvání, nic nebrání, abychom nezakusili totéž co onen ubožák. Je totiž absurdní, když Ten, který je Bůh a Král, se nestydí povolat prosté lidi, žebráky, když i na rozcestí je zve na hostinu, abychom my byli tak neslušní, že bychom se ani po takové poctě, jež nám byla prokázána, nechtěli polepšit, ale i po pozvání zůstali špatní a vůči takové hostitelově dobrotivosti se chovali jako opilí. Nepozval nás totiž k této duchovní a posvátnou hrůzu budící účasti na tajemstvích, abychom k nim přistupovali s dřívější špatností, ale abychom byli bez té hanebnosti oblečeni do šatů, jaké mají mít pozvaní ke královské hostině. Nechceme-li splnit, co vyžaduje ono pozvání, nepřičítejme to za vinu tomu, který nás tolik poctil, ale sobě. Nikoli on, ale my sami se vylučujeme z onoho obdivuhodného sboru hostí. On vykonal všechno, co bylo na něm: uchystal svatbu, připravil svatební hostinu, poslal své posly, uvítal příchozí, nešetřil poctami. My však jsme svými špinavými šaty urazili jeho, hosty i svatební slavnost, a proto jsme právem odmítnuti. On chce, aby byla svatba důstojná, váží si hostí, proto hosty nestoudné a drzé vyhání.
Kdyby totiž dovolil přijít v takovémhle šatu, potupil by sebe i hosty. Kéž by nikdo z nás ani nikdo jiný nezakusil toto od hostitele! Proto dříve než by se to mohlo stát, je toto všechno napsáno, abychom hrozbami Písma byli varováni a nedopustili se něčeho, co by mělo za následek trest a potupení, a abychom to poznali jen ze slov (Písma) a v krásném šatě se ubírali k místu, k němuž jsme povoláni. Kéž toto všichni zažijeme milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista! Skrze něho a s ním buď Otci i Duchu svatému sláva, čest a vláda nyní i vždy a na věky věků. Amen.

11. Homilie

Jan 1,14: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“
1. Dříve než budu pokračovat ve výkladu evangelia, mám k vám jednu prosbu, Neodmítněte mi ji. Nežádám nic těžkého nebo obtížného, a bude to prospěšné nejen mně, ale i vám. Ano, vám snad to bude daleko prospěšnější. Co od vás žádám? Aby si každý na začátku týdne či během týdne vzal doma do ruky onu část evangelia, která vám bude předčítána, častěji si ji přečetl, dobře promyslil, a poznamenal si, co je nejasné nebo zdánlivě proti rozumu. Promyslíte-li ,si již všechno předem, než jdete na kázání, pomůže to vám i nám. Nám totiž nedá výklad tolik práce, poněvadž již obsah znáte, vy pak budete nejen pozorně poslouchat a lépe chápat výklad, ale snadněji budete moci poučovat druhé. Budou-li mnozí ze zde přítomných takto jednat, naučí se ke svému velkému prospěchu Písmu i našemu výkladu, k němuž potom nebudeme potřebovat ani celý rok. Jak se tomu budou moci naučit, když se tomu budou věnovat jen příležitostně a krátký čas? Naříkají-li si někteří, že mají hodně jiných povinností a starostí, že jsou zcela zaneprázdněni záležitostmi veřejnými i soukromými, není to malá vina, když se zavalují takovými starostmi a tolik lpí na světských věcech, že nemají ani trochu času věnovat se tomu, co je velmi nutné. Potom jsou tu všelijaké výmluvy, svalují vinu na rozmluvy s přáteli, na návštěvu divadel a koňských dostihů, kde často stráví celé dny, a přece jim to nijak nevadí ani není obtížné. Neutrácejte čas takovýmito malichernostmi. Budete-li se věnovat Bohu, bude vám ono připadat malicherné a bezcenné a nebudete se tomu vůbec věnovat. Jak v takovém duševním rozpoložení mohou klidně dýchat a pohlédnout do tohoto slunce? Lehkomyslní mají ještě jinou nerozumnou výmluvu. Že nemají a nemohou dostat knihy. Mluví-li tak bohatí, je to směšné. Protože se však domnívám, že i mnozí z chudých se na toto neustále vymlouvají, zeptám se raději, zda, i kdyby byli sebechudší, nemají všechny potřebné nástroje ke svému řemeslu? Není absurdní, když se v tomto případě nevymlouváme na chudobu a děláme všechno k odstranění překážek, vymlouvat se tam, kde nám kyne takový prospěch, na zaneprázdnění a chudobu? Ostatně, i kdyby přesto byli tak chudí, není možné, když se zde stále čte Písmo, aby neznali, co svatá Písma obsahují. Kdyby se vám to zdálo nemožné, právem se vám to tak zdá. Mnozí totiž nevěnují čtení velkou pozornost, splní jen svou denní povinnost a hned chvátají domů. A někteří, i když zde zůstanou, nejsou na tom o nic lépe než ti, kteří odešli, protože jsou zde přítomni jen tělem. Ale abychom vás stále nezahrnovali výčitkami a neztráceli tím zbytečně čas, přistupme ke slovům evangelia. Je již také na čase. Dávejte však pozor, aby vám nic z toho, co se řekne, neuniklo. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
Když řekl, že z Boha se zrodili ti, kteří jej přijali, a že se stali dětmi Božími, uvádí důvod a předpoklady této nevýslovné pocty. A tím je to, že Slovo se stalo tělem a že Pán vzal na sebe podobu služebníka. Stal se totiž Synem člověka, ačkoli byl vlastním Synem Božím, aby lidské syny učinil Božími dětmi. Ačkoli se vznešenost spojuje s bezvýznamností, přece jí to nic neubírá na její slávě. Naopak, bezvýznamnost tím jen získává. A to se stalo i u Krista. Svým sestoupením nijak neoslabil svou vlastní přirozenost, nás pak, kteří jsme stále dleli v necti a ve tmě, přivedl k nevýslovné slávě. Ani král, promluví-li laskavě s žebrákem nebo chudákem, nedělá nic špatného a onoho člověka učiní u všech váženým a slavným. Jestliže důstojnost urozeného člověka, která je mu jen propůjčena, nijak neutrpí při styku s neurozeným, tím méně ona ryzí, blažená bytnost, jež od nikoho nepřijala svou důstojnost, která ani nevznikla ani nezaniká a která má všechna dobra věčně a trvale. A tak když uslyšíš, že „Slovo se stalo tělem“, neděs se ani neklesej na mysli. Ta bytnost se neproměnila v tělo (i pomyslet na to by bylo něčím hříšným), zůstává, čím je, jenom přijala podobu služebníka.
2. Proč tedy užívá slovo „stalo se“? Aby umlčel heretiky. Někteří totiž tvrdí, že všechno, co se týkalo vtělení, byla jen fantazie, zdání, domněnka. Proto, aby předem odmítl jejich rouhání, použil ono slovo „stalo se“. Nechtěl tím vyjádřit změnu bytnosti, naprosto ne, ale přijetí opravdového těla. Když například praví: „Kristus nás vykoupil z kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás“ (Gal 3,13), neříká tím, že ztratil svou vlastní slávu a proměnil se v kletbu. To by si nevymysleli ani démoni ani blázni ani šílenci. K takovým šíleným závěrům vede bezbožnost. Smysl těch slov je tento: (Kristus) vzal místo nás na sebe onu kletbu, protože nechce, abychom byli prokleti. Tak i zde když praví, že (Slovo) se stalo tělem, neříká tím, že (Kristus) proměnil své božství v tělo, nýbrž jen že tělo přijal a božství zůstalo neporušené. A kdyby řekli, že Bůh, který všechno může, mohl by se proměnit i v člověka, řekneme jim i to, že všechno může, pokud (přitom) zůstane Bohem. Kdyby se proměnil, a kdyby se proměnil v něco horšího, jak by byl potom ještě Bohem? Proměnění je velmi daleko od oné nesmrtelné přirozenosti. Proto i prorok řekl: „Ona pominou, ty však zůstáváš, to vše zetlí jak oděv, jako šat je vyměňuješ, a mění se. Ty však jsi týž a bez konce jsou tvá léta“ (Žl 102,27). Tato bytnost se nemůže v nic lepšího změnit. Nad Boha není nic lepšího, v co by se rozhodl vejít. A co mluvím o lepším? Není nic, co by se mu aspoň mohlo rovnat. Z toho následuje, že kdyby se proměnil, proměnil by se v něco horšího. To však by již nemohl být Bůh. Ale rouhání se obrátilo proti těm, kdo to tvrdili. Že ono „stalo se“ bylo řečeno právě proto, abys nepokládal Krista za nějakou vidinu, posuď z dalších slov, jimiž upřesňuje smysl a odstraňuje jakékoli podezření. Dodal totiž:
„A přebývalo mezi námi.“
Jako by tím chtěl říci: Z toho „stalo se“ nevyvozuj nic absurdního. Nemluvil jsem o změně oné neměnné přirozenosti, nýbrž jen o přebývání. Přebývání není totéž co obydlí. Přebývat znamená bydlet, dlít v něčem jiném. Jinak by to nebylo přebývání. Nic totiž nebydlí v sobě samém. Tím jiným rozumím jiné co do podstaty. Jednotou a spojením jsou totiž Bůh Slovo a tělo jedno, nebylo to smíšení ani zničení podstaty, nýbrž nevyslovitelné a nepochopitelné spojení. Nepátrej, jak se to stalo. Jak se to stalo, to ví jen On (Bůh) sám.
Jaký to byl příbytek, v němž přebýval? Slyš, co praví prorok: „V onen den postavím padající Davidův stánek“ (Am 9,11). Padla, padla naše přirozenost pádem nezadržitelným a potřebovala k záchraně onu jedinou silnou ruku. Nemohla by totiž jinak povstat, kdyby jí ten, který ji na počátku stvořil, nepodal ruku a nestvořil znovu zrozením z vody a Ducha. Hle, jak úžasné tajemství! Za svůj příbytek si zvolil naše tělo, ne aby je znovu opustil, ale aby v něm stále přebýval. Kdyby totiž toho nebylo, neuznal by tělo za hodné královského trůnu a nedovolil by, aby se mu v jeho těle klaněla všechna nebeská vojska, andělé, archandělé, trůny, knížetstva, panstva, mocnosti. Která lidská řeč či rozum bude moci vystihnout takovouto nesmírnou poctu, prokázanou lidskému pokolení? Který anděl, který archanděl? Nikdo z nebešťanů ani z pozemšťanů. Takové jsou skutky Boží a taková jsou jeho nadpřirozená dobrodiní, že k jejich vylíčení nestačí ani lidský jazyk, ale ani moc andělů.
V tichosti tedy skončíme rozmluvu. Jenom vás napomenu, abychom v náhradu dali svému Dobrodinci to, co nám opět přinese zisk, a to úzkostlivou péči o svou duši. I to je důkazem jeho dobrotivosti, že ač nepotřebuje nikoho z nás, postačí mu, když se staráme o svou duši. Proto by bylo vrcholem pošetilosti a zasloužilo by nejpřísnější tresty, když se nám dostalo takové pocty, když z toho máme takový prospěch a když nás v odměnu čeká tolik dobrého, nestarat se o ni. Za to všechno vzdejme chválu dobrotivému Bohu ne pouze slovy, ale daleko více skutky, abychom za to dosáhli dober. A těch nechť všichni dosáhneme milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho a s ním buď Otci i Duchu svatému sláva na věky věků. Amen.

12. Homilie

Jan 1,14: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“
1. Snad jsme se vám nedávno stali příliš nepříjemnými a nesnesitelnými pro svá tvrdá slova a pro dlouhé mluvení proti mnohým, kteří berou slova na lehkou váhu. Kdybychom to dělali jen proto, že bychom vás chtěli urážet, právem by to vzbudilo vaši nevoli. Jestliže však bez ohledu na sympatie posluchačů měli jsme na zřeteli jen váš prospěch, kéž byste aspoň spravedlivě uznali naši starostlivost o vás, i když už o ni nemáte zájem. Bojíme se, a velmi se bojíme, že v budoucnu budete těžko skládat účty, když přestože my vynakládáme takové úsilí, vy neprojevíte aspoň trochu pozornosti. Proto vás neustále nutíme k bdělosti a burcujeme vás ze sna, aby vám nic z toho, co je řečeno, neuniklo. Jenom tak budete moci bezpečně žít zde a v onen den předstoupit před soudnou stolici Kristovu. Předevčírem jsme vámi dost otřásli, nuže, dnes se místo úvodu hned pustíme do výkladu.
„Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn.“
Když řekl, že jsme se stali dětmi Božími, a když ukázal, že se to stalo ne jinak, než že se Slovo stalo tělem, znovu mluví o dalším užitku pro nás. O jakém? „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn.“ Tu bychom nespatřili, kdyby se nezjevil v našem těle. Současníci Mojžíšovi nemohli pohledět do jeho tváře, ačkoli byl člověkem jako my, neboť tak zářila slávou., že ji tento spravedlivý halil do závoje, aby onu ohromnou slávu zakryl a mohl tak ukázat laskavou a milou tvář proroka. Jak bychom tedy my, lidé z hlíny a země mohli snést nezakryté božství, když je nemohly snést ani nebeské mocnosti? Proto přebýval mezi námi, abychom i my mohli k němu přijít, s ním mluvit a s ním svobodně pobývat.
Co znamená ono „slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn“? I mnozí z proroků byli oslaveni, jako například Mojžíš, Eliáš, Elizeus. Jeden byl na ohnivém voze (2 Král 6,17), druhý byl vzat do nebe; po nich Daniel a tři mládenci a další a další, kteří konali zázraky. Byli oslaveni i andělé, kteří se zjevili lidem ve svém lesku; a nejen andělé, ale i cherubové, serafové ve velké slávě se zjevili proroku. Od těch všech nás evangelista odvádí; od slávy tvorů a našich spoluslužebníků odvrací naši mysl a vede nás až na samý vrchol dober. Neviděli jsme slávu proroka, ani anděla, ani archanděla, ani nebeských mocností, ani nikoho z tvorů, ale slávu samého Pána, samého Krále, jeho pravého Syna, Pána nás všech. Ono „jako“ neznamená podobnost, ani přirovnání, ale potvrzení, vylučující jakoukoli pochybnost. Jako by tím řekl: Viděli jsme slávu, jaká patří jednorozenému a vlastnímu Synu Božímu, Králi všech. Je to všeobecný zvyk takto se vyjadřovat a já ho neodmítám. Nemám v úmyslu blýskat se krásnými slovy a vytříbenou řečí, myslím jen na váš prospěch. Přesto nic nebrání, abych se nedovolával tohoto všeobecného zvyku. A jaký je to zvyk? Někteří třeba spatří krále nádherně ozdobeného a zářícího drahokamy. Chtějí-li druhým vylíčit všechnu tu nádheru a slávu, popisují po svém nádheru purpurových květů na rouchu, velikost kamenů, bělost mezků, zlato spřežení, třpytící se pokrývky. A když toto všechno nestačilo vylíčit všechnu tu krásu, stále přidávají. Co je třeba říkat ještě více? Zkrátka jako král. Tím „jako“ nechtějí líčit někoho, kdo se podobá králi, ale samotného krále. Tak činí i evangelista. Tím „jako“ chtěl vyjádřit tu nesrovnatelně velikou slávu. Všichni jiní, andělé, archandělé, proroci dělali všechno z příkazu. On (Kristus) však to dělá mocí, jež patří králi a pánu. Vždyť i zástupy se divily, že učil jako ten, kdo má moc (Mt 7,29).
2. Jak jsem řekl, zjevili se s velikou slávou na zemi i andělé, jako například Danielovi, Davidovi, Mojžíšovi. Všechno však činili jako poslušní služebníci Pána. On (Kristus) však opravdu jako Pán a vládce všech, třebaže se zjevil v prosté podobě. A přece i tak poznalo tvorstvo svého Pána. Jak? Hvězda povolala mudrce, aby se mu přišli poklonit, sestoupil velký zástup andělů, aby Pánu sloužili a velebili jej chvalozpěvy. Povstali i jiní hlasatelé. Všichni si navzájem sdělovali to nevyslovitelné tajemství: pastýřům andělé. Gabriel Marii a Alžbětě, Simeon a Anna těm, kdo byli v chrámě. Neradovali se pouze muži a ženy, ale chlapec, který nevyšel ještě z matčina lůna. Onen obyvatel pouště, který se jmenoval jako evangelista, zaplesal v matčině lůně. A to bylo v době narození. A když (Kristus) dospěl, znovu se udály zázraky. daleko větší než ty první. Ne hvězda z nebe, ne andělé a archandělé, ne Gabriel či Michael, ale sám nebeský Otec jej ohlásil a s Otcem přilétl k němu Paraklét, vznášel se nad ním a mluvil. A proto právem řekl: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn.“ A nejen z tohoto důvodu, ale i pro to, co následovalo. Neohlašují nám ho totiž jen pastýři, vdovy či starci, ale i sama příroda volá hlasitěji než každá polnice, že i zde je slyšet její ozvěnu (hlas). Pověst o něm se donesla až do Sýrie (Mt 4,24) a všem ho odhalila. Všechno všude volalo, že přišel král nebes. Všude prchli zlí duchové, odhalený ďábel ustoupil; i sama smrt byla zatím dočasně zastavena, aby potom byla úplně zničena. Je veta po slabosti, hroby vydávaly mrtvé, zlí duchové opouštěli posedlé, nemoci nemocné. Bylo vidět podivné a zvláštní věci i to, co si přáli vidět proroci a neviděli; bylo vidět znovu uzdravené oči (Jan 9,6-7), splněno to, co by si všichni přáli vidět; jak Bůh stvořil Adama ze země, to všem ukázal v krátkosti a lépe na Kristu; rozleptané a chromé údy byly znovu dány do původního stavu; mrtvé ruce se znovu pohybovaly; zchromlé nohy náhle vyskočily, ohluchlé uši znovu slyšely, ústa, která dříve byla němá, promluvila. Jako velmi dovedný stavitel znovu opraví stářím se rozpadající dům, tak on znovu spravil polámané údy, uvolněné znovu spojil a úplně rozpadlé uvedl znovu do původního stavu. A co říci o přetvoření duše, která si zasluhuje větší péči než tělo? Tělesné zdraví je velká věc, ale mnohem důležitější je zdraví duše; o tolik důležitější, oč vznešenější je duše než tělo. A nejen z tohoto důvodu. Tělo totiž koná to, co od něho Stvořitel žádá, a nijak neodporuje. Duše však je pánem nad sebou, má svobodu jednání, nemusí ve všem poslouchat Boha. Bůh ji nechce mít krásnou a ctnostnou proti její vůli a z přinucení, poněvadž to už by nebyla ctnost. Ale je třeba, aby ona chtěla a ráda poslechla, aby se stala krásnou ráda a dobrovolně. A to je daleko těžší než jakékoli jiné uzdravení. A přece i to učinil a kterýkoli druh špatnosti je vyhnán. A jako nejen uzdravil tělo, ale uvedl je do stavu naprostého zdraví, tak i duše nejen vytrhl ze špatnosti, ale vyzdvihl je až na samý vrchol ctnosti. Celník se stal apoštolem; člověk, který pronásledoval, rouhal se a ubližoval, stal se apoštolem světa; mudrci se stali učiteli židů; lotr se stal občanem ráje; nevěstka vynikla velkou vírou; Kananejka a Samařanka, ta druhá, pravím, byla nevěstka a svým kázáím jako nějakou sítí přivedla své krajany ke Kristu, ta první vírou a vytrvalostí způsobila, že zlý duch utekl z duše její dcery. I jiní, ještě daleko horší, byli ihned připuštěni mezi učedníky. Všechno se najednou měnilo: tělesné neduhy se měnily ve zdraví, nemoc duše v krásnou ctnost. Ne jenom dva či tři či pět či deset či dvacet či sto lidí, ale celá města a národy se měnily. Kdo vylíčí moudrost přikázání, sílu nebeských zákonů, krásu andělského života? (Kristus) nám totiž přinesl takový život, dal nám takové zákony, takové zařízení, že ti, kteří se tím řídí, stávají se rychle anděly, a pokud je to možné, i podobnými Bohu, i kdyby snad byli horší než všichni ostatní lidé.
3. Všechny tyto zázraky vykonané na těle, na duši i na ostatním, dále příkazy, ony nevýslovné dary, cennější než nebe, zákony i zřízení, rady, přislíbení i jeho muka shrnul evangelista v té podivuhodné větě, plné vznešené nauky: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“
Neobdivujme ho (Krista) pouze pro jeho zázraky, ale i pro jeho utrpení. Byl přibit na kříž, byl bičován, popliván, byl bit od těch, kterým prokázal dobro. To, co se jeví jako velmi potupné, to uznal za hodné řeči a nazval to slávou. To totiž nezpůsobila jen starost a láska, ale i jeho nevýslovná moc. Tehdy byla zničena smrt, sňata kletba, zahanbení démoni byli vystaveni posměchu, úpis s hříchy byl přibit na kříž. Protože byly tyto zázraky neviditelné, udály se některé, které ukazovaly, že skutečně byl jednorozeným Synem Božím a Pánem všeho tvorstva. Když totiž to svaté tělo ještě viselo (na kříži), odvrátilo slunce paprsky, zachvěla se země a ponořila se do tmy, otvíraly se hroby, země pukala a nekonečný zástup mrtvých rychle vyšel (z hrobů) a vešel do města. A zatímco zapečetěné kameny ležely na jeho hrobě, vstal Ukřižovaný z mrtvých a velikou mocí obdařil tehdy jedenáct učedníků a poslal je k lidem v celém světě, aby jako lékaři napravovali život, zasévali všude na zemi poznání nebeské nauky, ničili moc démonů, učili o nevýslovně velkých•dobrech, zvěstovali nesmrtelnost duše, věčný život, nekonečné odměny přesahující každé pomyšlení. Na toto a ještě na daleko více, co sám poznal, ale o čem nechtěl psát, poněvadž by to svět nepochopil, neboť „kdyby měla být vypsána každá věc zvlášť, myslím, že by celý svět neobsáhl knihy o tom napsané“ (Jan 21,25), na to všechno myslel, když zvolal: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Kdo dostali milost, že viděli takové zázraky, poslouchali takové učení, komu se dostalo takového daru, musí žít životem hodným této nauky, aby se jim i tam (v nebi) dostalo dober. Náš Pán Ježíš Kristus nepřišel proto, abychom viděli jeho slávu pouze zde (na zemi), ale i tam, proto pravil: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu“ (Jan 17,24). Byla-li tato sláva (na zemi) tak obrovská, co potom říci o oné (v nebesích)? Nezjeví se na prchavé zemi, dokud nosíme ještě smrtelné tělo, ale zjeví se v nesmrtelném, nepomíjejícím těle a v takové kráse, že ji nikdo nemůže vylíčit slovy.
Ó blažení, třikrát blažení, kteří budou hodni spatřit tuto slávu! O ní říká prorok: „Pryč s bezbožníkem, na Hospodinovu důstojnost nebude hledět“ (Iz 26,10). Chraň Bůh, aby někdo z nás musel pryč, aby ji nikdy nespatřil! Kdyby se nám jí nemělo dostat, právem by se o nás mohlo říci: Lépe by bylo, kdybychom se nenarodili. Vždyť proč žijeme, proč dýcháme? Co jsme, zbavíme-li se sami tohoto pohledu? Nebudeme-li nikdy moci spatřit našeho Pána? Je-li život těch, kdo nevidí sluneční světlo, horší než smrt, co soudíš potom o těch, kteří nikdy nespatří takové světlo? Zde (na zemi) spočívá trest pouze v tom jednom, tam (na onom světě) ne jenom v tom. I kdyby to byl jenom tento jeden trest, byl by to trest o tolik těžší, oč ono slunce vyniká nad slunce vesmírné. Je však nutné očekávat i další trest. Kdo totiž nespatří ono slunce, nechodí pouze ve tmách, ale je neustále pálen, běduje, skřípe zuby a zakouší nesčetná jiná muka. Nepohrdejme proto svou spásou, abychom pro nedbalost a lenost v tomto krátkém čase nebyli věčně trestáni. Bděme, buďme střízliví, dělejme všechno, aby se nám dostalo oněch dober a abychom byli daleko od oné ohnivé řeky protékající s velkým hukotem před oním hrozným tribunálem. Kdo jednou do ní spadne, zůstane tam trvale a nikdo jej nezachrání od trestu, ani otec ani matka ani bratr. To říkají proroci. Jeden praví: „Nevykoupí se bratr, nemožno vykoupit člověka,“ (Žl 49,7) Ezechiel to ještě doplňuje: „I kdyby stanuli Noe, Job, Daniel, nevysvobodí ani své syny a dcery“ (Ez 14,16). Tam pomůže jen jedno: přímluva dobrých skutků. Kdo tuto přímluvu nemá, nebude moci být jiným způsobem zachráněn. Mějme to tedy stále na mysli. Očisťme svůj život a učiňme jej krásným, abychom s důvěrou viděli Pána a dosáhli slíbených dober milostí a laskavostí našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho a s ním buď Otci i Duchu svatému sláva nyní i vždy i na věky věků. Amen.

13. Homilie

Jan 1,15: „Jan o něm vydával svědectví a volal: ‚To je ten, o kterém jsem řekl: Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já‘“
1. Neběžíme do prázdna, nenamáháme se zbytečně, nesejeme na skálu? Nezapadají semena na cestu nebo do bodláčí? Bojím se, velmi se bojím, že naše setba bude zbytečná, i když mi má práce nepřinese žádnou škodu. Námaha, práce rolníka a práce učitele není totiž stejná. Nedá-li země úrodu, hodnou rolníkovy námahy, nedostane se rolníkovi často po dlouholeté námaze, strádání a potu od nikoho útěchy, smutně a se studem se vrací z mlatu domů ke své manželce a k dětem, nikdo neodmění jeho dlouhotrvající námahu. Nám se však nic takového nestane. I kdyby obdělávaná půda nepřinesla úrodu, třebaže jsme k tomu vynaložili všechno své úsilí, Pán země i náš nedopustí, abychom odešli s prázdnýma rukama, ale odmění nás. „Každý vezme vlastní odměnu podle své námahy“ (1 Kor 3,8), tedy ne podle výsledku své práce. Že je tomu tak, slyš: „Lidský synu, promluv k tomu lidu, ať poslechnou nebo ne“ (Ez 2,5). U Ezechiela se o tom můžeme poučit. Za to, že strážce ohlásil, čeho je třeba se varovat a co si zvolit, zachránil svou duši, i když ho nikdo neposlechl (Ez 3,18; Ez 33,9). Třebaže je to pro nás velkou útěchou, když věříme v odplatu, vidíme-li, že naše námaha je zbytečná, necítíme se o nic lépe než rolníci, kteří bědují, pláčou, stydí se a zakrývají si tvář. Je to soucit učitele a starostlivost otce. Mojžíš se mohl zbavit svého nevděčného židovského národa, mohl s větší mocí a skvěleji vládnout jinému národu, neboť Bůh mu řekl: „Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ“ (Ex 32,10). A přece tento muž, poněvadž byl svatý a byl Božím služebníkem, poněvadž byl opravdovým a šlechetným přítelem, nesnesl tento hlas. Raději si přál zahynout se svým svěřeným lidem než být zachráněn a dosáhnout větší moci. Takový má být ten, komu je svěřena starost o duše. Bylo by absurdní, jestliže se otec nechce zříci ani svých nezdárných dětí, abychom střídali své žáky, dávali přednost brzy těm, brzy oněm a po nich zase dalším a nikomu z nich neprojevili své přátelství. Ať nás nikdo z ničeho takového nepodezírá! Věříme, že se vyznamenáváte ve víře v Ježíše Krista a v díle lásky vůči všem (2 Kor 8,7). Říkám to proto, protože chceme, aby vaše horlivost byla ještě větší, a protože se snažíme, abyste v ctnostném životě den ze dne rostli. Hloubku slov (evangelia), která vykládáme, budete moci pochopit, bude-li váš duchovní zrak jasný a bystrý, nebude-li zalepen hlenem špatnosti. Co tedy dnes budeme vykládat?.
„Jan o něm vydával svědectví a volal: ‚To je ten, o kterém jsem řekl: Ten, který po mně přijde, byl dříve než já.‘“ (Jan 1,15).
Náš evangelista se velmi často vrací k Janovi a často uvádí jeho svědectví. Nečiní tak bezdůvodně, ale úmyslně. Všichni židé ho měli ve velké úctě (i Josef, který o něm pěl chvály a domníval se, že válka a zpustošení města byl trest za Janovu smrt.) (Pozn. red.: Patrně je míněn Josef Flavius). Proto, aby se židé zastyděli, připomíná jim stále jeho svědectví. Ostatní evangelisté připomínají starší proroky a upozorňují posluchače, co ten který z proroků řekl o Kristu. Tak když se (Kristus) narodil, je řečeno: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna“ (Mt 1,22; Iz 7,14). Když se Kristu strojí úklady a je všude hledán, aby byl v předčasném věku Herodem zabit, uvádějí se Jeremiášova slova: „ V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké bědování. Ráchel oplakává svoje děti. Není k utišení. Už nejsou“ (Mt 2,18; Jer 31,15). Když se Kristus vracel z Egypta, připomínají to slova proroka Ozeáše: „Z Egypta jsem povolal svého syna“ (Mt 2,15; Oz 11,1). Tak činí všude. Tento evangelista však uvádí svědectví čerstvé a mnohem přesvědčivější. Nedovolává se dávno mrtvých, ale žijícího, který ukazoval na přicházejícího a dokonce ho křtil. Tohoto uvádí stále nikoli proto, že by služebník mohl učinit Pána hodnověrnějším, nýbrž aby vyšel vstříc nedokonalosti posluchačů. Kdyby Kristus nepřijal podobu služebníka, těžko by ho poznali. Tak také kdyby hlasem služebníka nepřipravil sluch jeho spoluslužebníků, mnozí židé by nepřijali jeho slovo.
2. Byla to ovšem také příprava na něco velkého a obdivuhodného. Když totiž někdo mluví o sobě, je jeho svědectví podezřelé a často i uráží mysl posluchačů. Proto přichází svědčit jiný. Mimoto mnozí spíše přijímají hlas známý, ve své mateřštině, poněvadž mu rozumějí. Proto bylo slyšet z nebe hlas jednou či dvakrát, hlas Janův však často, stále. Kdo byli prosti všech lidských slabostí a vášní, mohli slyšet hlas z nebe a nepotřebovali hlas lidský, ve všem poslouchali onen hlas nebeský a nechali se jím vést. Druzí, kteří ještě lpěli na zemi a byli zahaleni mnoha mrákotami, potřebovali tento pokornější hlas. Jan, který ze sebe svlékl všechnu pozemskost, nepotřeboval lidské učitele. „Ten, který mě poslal křtít vodou,“ praví, „mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, ten to je‘“ (Jan 1,33). Židé byli ještě dětmi. Nemohli se povznést do takové výše, potřebovali za učitele člověka, který jim nemluvil nic z vlastního, ale který jim oznamoval nebeské věci. Co tedy říká evangelista?
„Ten o něm vydával svědectví a volal.“
Co znamená ono „volal“?
„To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘“
Svědectví velmi tajemné, a přitom tak pokorné. Neřekl: „Tento je jednorozený Syn Boží.“ Co pravil? „Ten, o kterém jsem řekl: Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Matky ptáčat nenaučí svá mláďata létat hned, ani za jediný den. Nejprve je pouze vyvádějí z hnízda, potom jim dovolí si odpočinout, pak je znovu učí létat. Následující den přidávají více, a tak jim ponenáhlu dovolují vzlétnout do patřičné výše. Stejným způsobem ani svatý Jan nevedl hned židy k nebeským výšinám, nýbrž pomalu je učil vzlétat od země, když říkal, že Kristus je větší než on. To zatím nebylo málo. Posluchači mohli uvěřit, že ten, kterého dosud neviděli a který ještě neučinil žádný zázrak, je větší než slavný a obdivuhodný muž Jan, jehož považovali za anděla. Zatím se (Jan) snažil vpravit do mysli posluchačů, že ten, o němž se vydává svědectví, je větší než ten, který svědectví vydává, a že větší je ten, který má přijít, než ten, který přišel, a že ten, který se dosud nezjevil, je slavnější než tento velmi slavný. Pohleď, jak rozumně uvádí svědectví! Nejen jim představuje Krista již přítomného, ale mluví o něm ještě dříve, než přišel. To znamenají ona slova: „To je ten, o kterém jsem řekl“. I Matouš píše, že Jan pravil, když k němu přicházeli lidé: „Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já. Jemu nejsem hoden ani opánky přinést“ (Lk 3,16). Proč tak učinil Jan ještě před Kristovým příchodem? Aby svým svědectvím připravil na jeho příchod a mysl posluchačů aby byla připravena na toho, o němž mluvil, a nikoho aby pak nezarazil jeho prostý oděv. Kdyby vůbec nic neslyšeli a pak najednou by spatřili Krista, kdyby o něm neměli tak velkolepé svědectví, jednoduchý Kristus by byl přílišným protikladem toho, co bylo o něm řečeno. Kristus totiž nosil tak prostý oděv, že i Samařanky, nevěstky, celníci bez ostychu k němu přicházeli a s ním rozmlouvali.
3. Jak jsem řekl, kdyby hned jak Jan mluvil, spatřili Krista, vysmáli by se Janovu svědectví. Nyní však, když často slyšeli o Kristu, dříve než se zjevil, vzbudila řeč o něm zvědavost a měla opačný účinek. Když spatřili toho, o němž bylo vydáno svědectví, neodmítli jeho učení, nýbrž uvěřili tomu, co bylo již řečeno, a považovali jej za slavnějšího.
Ono „který přijde po mně“ znamená: kterého já ohlašuji, ne který se narodil až po mně. To naznačuje i Matouš slovy: „Ten, který má přijít po mně“. Nemluví tu o jeho narození z Marie, ale o jeho příchodu vzhledem k (Janovu) kázání. Kdyby mluvil o zrození, neřekl by „má přijít“, nýbrž „přišel“. Když Jan mluvil, Kristus se totiž už narodil (byl na světě). Kvůli tomu, že jsem přišel dříve, abych ho ohlásil, nepokládejte mě za většího, než je on. Já jsem daleko menší, o tolik menší, že si ani nezasloužím být mezi jeho služebníky. To totiž znamená ono „byl dříve než já“. U Matouše to prohlašuje jinak: „Jemu nejsem hoden ani opánky přinést.“ Že se tvrzením „byl dříve než já“ nemyslí Kristův příchod co do bytí, vyplývá z dovětku „neboť byl dříve než já“. Kdo by byl tak pošetilý a nerozumný, aby nevěděl, že kdo byl dříve než on (Jan), také dříve existoval? Slova „ten, který přijde po mně,... byl dříve než já“ neznamenají nic jiného než onu věčnou existenci. Jinak by věta neměla smysl a příčina by byla bezdůvodně nadhozena. Naopak totiž, kdyby toto chtěl osvětlit, musel by říci, že „kdo za mnou přichází, byl dříve než já, poněvadž byl i přede mnou“. Neboť byl-li někdo dříve, může se právem říci důvod, proč byl dříve. Že však byl dříve, to ještě není důvod, proč byl dříve. Co říkáme, opírá se o zdravý rozum. Všichni víte, že vysvětlení potřebují místa nejasná, nikoli jasná. Kdyby tu byla řeč o bytí (existenci), nebylo by nejasné, že kdo je dříve, musí také dříve existovat. Zde se však mluví o důstojnosti, a proto se právem snaží odstranit onu zdánlivou vnitřní nesrovnalost. Je totiž pravděpodobné, že mnozí budou na pochybách, proč a z jakého důvodu ten, který přichází po něm, je před ním, to znamená, proč má být vznešenější. Na tyto otázky odpovídá oním: „On byl dříve než já.“ Není přede mnou tím, že mě po nějakém úspěchu zatlačil do pozadí, ale poněvadž „byl dříve než já“, i když přichází později než já.
A proč, řekneš, mluví o jeho zjevném příchodu, o jeho slávě a o tom, co ještě neskončilo, jako o tom, co se již stalo? Neřekl totiž „bude“, nýbrž „je.“ To bylo již zvykem proroků, kteří mluví o budoucích věcech jako o tom, co se už stalo. Když Izaiáš mluví o jeho (Kristově) smrti, neřekl: „Bude jako ovce veden na porážku“, ale „jako ovce je veden na porážku“ (Iz 53,7), třebaže Kristus ještě nevzal na sebe tělo. Co se mělo stát v budoucnosti, o tom prorok vypráví, jako by se to již stalo. Také když David mluví o křižování, neřekl: „Probodnou mi ruce i nohy“, ale „probodli mi ruce i nohy...,dělí se o můj oděv, losují o můj šat“ (Žl 22,16-18). A když mluví o zrádci, který se ještě nenarodil, říká toto: „I můj přítel, kterému jsem důvěřoval, který jídal z mého chleba, strojil mi úklady“ (Žl 41,9). Když mluví o tom, co se stalo při křižování, praví rovněž: „Do pokrmu mi dali žluč a v žízni mě napojili octem“ (Žl 69,21).
4. Chcete, abychom pokračovali, nebo vám to prozatím stačí? Já si myslím, že to stačí. I když jsme toho mnoho nevyložili, šli jsme více do hloubky. A to není o nic snazší práce. Bojíme se, abychom vás příliš nepřetěžovali, a proto skončíme. Co říci nejvhodnějšího na závěr? Vzdát Bohu patřičnou chválu, ne jenom slovy, ale raději skutky. „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt 5,16). Milovaný, není nic lepšího než dobrý život. Jeden z mudrců prohlašuje: „Stezka spravedlivých je jak jasné světlo“ (Př 4,18). Svítí opravdu nejen těm, kteří rozsvěcují světlo svými činy a vedou dobrý život, ale i jejich bližním. Nalijme tedy oleje do těch svítilen, aby plamen byl větší a světlo jasnější. Tento olej nemá takovou moc jen nyní, ale měl ji i při dřívějších obětech. „Chci olej, ne oběť“ (Mt 12,7; Oz 6,6). A právem. Onen oltář neměl duši, tento ano. Tam se předkládaná oběť stává pokrmem ohně, končí prachem a vysype se na popeliště a dým se rozptýlí v přírodě. Zde není nic takového, ale oběť přináší ovoce. Když Pavel líčil poklady Korinťanů, kteří se starali o potřebné, napsal: „Vždyť práce v této posvátné službě nejen pomáhá křesťanům v jejich rozmanitých nedostatcích, ale velmi přispívá k tomu, že jich mnoho za to děkuje Bohu“ (2 Kor 9,12). „Oni potom chválí Boha za to, že se řídíte zásadami Kristova evangelia, které vyznáváte, a že se s nimi - a tím se všemi - velkodušně dělíte. Také se pak za vás modlí a po vás touží“ (2 Kor 9,13.14). Vidíš, jak (Pavel) mluví o děkování, o chvále Boha a častých prosbách těch, kterým se dostalo dobrodiní, o horlivějším projevu lásky? Obětujme tedy, milovaní, obětujme denně na těchto oltářích! Tato oběť je účinnější než modlitby, půst a mnohé jiné. Jen ať pochází ze spravedlivého zisku, z poctivé práce; a každý ať je prost lakoty, krádeže a násilí. Takové obětní dary Bůh připouští a od ostatních se odvrací a nenávidí je. Nechce být uctíván za cenu (neštěstí) bídy jiných. Takováto oběť je nečistá, přináší kletbu, Boha spíše uráží, než usmiřuje. Proto je třeba snažit se ze všech sil, abychom pod rouškou uctění toho, jehož chceme uctívat, neudělali něco nečestného. Jestliže Kain, který obětoval pořádné obětní dary a nikoho nepoškodil, byl velmi přísně potrestán, nezakusíme my něco ještě horšího, když přinášíme k oběti něco ukradeného nebo uloupeného? Bůh sám nám ohlásil smysl tohoto přikázání: máme být milosrdní a nemáme týrat své spoluslužebníky. Kdo jednomu bere a druhému dává, ten neprokazuje milosrdenství, nýbrž uráží a dopouští se nejvyššího bezpráví. Jako nerodí kámen olivu, tak ani krutost neplodí dobročinnost. Z takového kořene nikdy nevyroste almužna. Proto vás zapřísahám, nepřihlížejme pouze k tomu, abychom podporovali potřebné, ale též k tomu, abychom je nepodporovali na účet jiných. „Jeden se modlí, druhý proklíná: čí hlas vyslyší Pán?“ (Sir 34,24)
Budeme-li jednat poctivě, budeme moci milostí dosáhnout hojné vlídnosti, slitování a odpuštění hříchů, kterých jsme se po dlouhou dobu dopouštěli, a budeme moci uniknout té ohnivé řece. Té kéž bychom byli všichni uchráněni a vešli do království nebeského milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista! Skrze něho a s ním buď Otci a Duchu svatému sláva na věky věků. Amen.

14. Homilie

Jan 1,16: „Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí“
1. Předtím jsme řekli, že Jan, aby odstranil pochybnosti těch, kdo se budou sami sebe ptát, proč Kristus přišel sice později se svou zvěstí, a přece má přednost a je slavnější, dodal: „Neboť byl dříve než já.“
To byl jeden důvod. Ale dodává hned další. Jaký?
„Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí.“ Pak uvádí ještě další:

Jan 1,17: „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.“
Řekneš: A co znamená ono „všichni jsme dostali z jeho plnosti“? O tom teď pojednáme. Tím říká, že on nedává z něčeho přijatého, ale že on sám je zdrojem a kořenem všech dober. On sám je život, světlo, pravda; nepodržuje poklady dober pro sebe, ale rozdává je všem, a přesto jsou tyto pokladnice stále plné. V ničem není zkrácen, přestože rozdává jiným. Vždy je zdrojem, a přestože všem dává z těchto dober, má stále dost. Co dávám, to jsem dostal od někoho, je to nepatrná část celku jako nepatrná kapka v nesmírném, nekonečném moři. A ani toto přirovnání nemůže vystihnout, co tím chceme říci. Kdybys vzal z moře kapku, zmenšil bys tím moře, třebaže téměř neviditelně. O onom prvním zdroji se to říci nedá. I kdyby člověk z něho čerpal sebevíce, nikdy není oslaben. Proto je třeba přejít k jinému přirovnání. I to bude nedostačující a nebude moci plně vystihnout, co tím chceme říci, ale přiblíží nás to k tomu více než ono první. Předpokládejme totiž zdroj ohně. Z tohoto zdroje je zapáleno tisíc, dva, tři nebo daleko více tisíc světel. Ztratil tím tento zdroj na síle, když svou energii předal dalším? To je každému jasné. Jestliže u hmotných těles, jež se odnětím části zmenší, můžeme vidět něco, co jim i po předání něčeho ze sebe druhým nijak nevadí, tím spíše je tomu u oné nehmotné a věčné věci. Když tedy v našem případě to, co se předává, je hmotnou bytností a dělí se i nedělí, tím spíše je tomu, jde-li o činnost, a to o činnosti bytnosti nehmotné.
Proto i Jan pravil: „Všichni jsme dostali z jeho plnosti“ a své svědectví připojuje k svědectví Křtitelovu. Ono „všichni jsme dostali z jeho plnosti“ nejsou slova Předchůdcova, ale Pánova učedníkova. Smysl je tento: nedomnívejte se, že my, kteří jsme s ním (Kristem) prožili dlouhý čas, spolu s ním jedli, že my svědčíme o něm z nějaké náklonnosti. I Jan, který ho předtím vůbec neviděl ani se s ním nesetkal, nýbrž až když ho křtil, když ho spatřil mezi jinými, jak všechno přijal, zvolal: „Byl dříve než já.“ I my všichni, nás dvanáct, tři sta, pět set, tři tisíce, pět tisíc, desetitisíce židů, všechno to množství věřících dřívějších, nynějších i budoucích jsme dostali z jeho plnosti. Co jsme dostali?
„Milost za milostí.“
Jakou za jakou? Za milost Staré úmluvy milost Nové úmluvy. Jako byla dvojí spravedlnost („co do spravedlnosti, jak ji předpisoval Zákon, jsem byl bez úhony“ - Flp 3,6), je i dvojí víra („která je z víry a vede k víře“ - Řím 1,17), dvojí synovství („byli přijati za syny“ - Řím 9,4), dvojí sláva („když se tak slavně projevilo to, co je pomíjející, oč větší slávu má to, co je trvalé“ - 2 Kor 3,11), dvojí zákon („vždyť zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, tě osvobodil“ - Řím 8,2), dvojí služba („protože sloužíme Bohu způsobem vnitřním“ - Flp 3,3), dvojí úmluva („uzavřu s vámi novou smlouvu, ne takovou, jakou jsem uzavřel s vašimi otci“ - Jer 31,31), dvojí posvěcení, dvojí křest, dvojí oběť, dvojí chrám, dvojí obřízka, tak i dvojí milost. První je předobraz, toto je pravda. Stejná jména, ale nestejný obsah. U obrazů, kde je člověk malován bílou a černou barvou, aby se co nejvíce podobal skutečnému člověku, říkáme, že je to člověk; u soch, ať je člověk ze zlata nebo z hlíny, nazývá se člověk stále sochou. Tam je to obraz, zde pravda.
2. Tedy, i když věci mají stejné jméno, nepovažuj je za totožné, ale též ne za naprosto odlišné. Předobraz nebyl daleko od pravdy, byl nejasný a pravda tak nevynikala. Jaký je tedy rozdíl mezi tím vším? Chcete, abychom promluvili o jednom či druhém z toho, co bylo řečeno? Tím se vám ostatní objasní a uvidíme, že ony starozákonní předpisy byly jakoby pro děti, tyto jako by byly určeny pro muže, ony jako by byly určeny pro lidi, tyto pro anděly. Chcete-li, začněme samotným synovstvím. Jaký je rozdíl mezi dřívějším synovstvím a tímto? Ono bylo projevem pocty, zde však je to skutečnost. O onom se praví: „Já jsem řekl: ‚Jste bohy, všichni jste syny Nejvyššího‘“ (Žl 82,6); o tomto však: „ Zrodili se z Boha“ (Jan 1,13). Jak a jakým způsobem? Koupelí znovuzrození a obnovením Duchem svatým. Oni sice byli nazýváni syny, ale měli ještě ducha služebnosti. Zůstávali totiž stále služebníky, v porobě, třebaže byli poctěni tímto názvem. My však jsme se stali svobodnými; nebyli jsme pouze poctěni tímto jménem, ale skutečně. To vysvětluje Pavel: „Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: ‚Abba, Otče!‘“ (Řím 8,15). My jsme se znovu zrodili a byli jsme takřka přetvořeni, a proto jsme byli nazváni syny. Pozná-li někdo způsob posvěcení tam a zde, uvidí velký rozdíl. Oni byli tak nazváni proto, aby se neklaněli modlám, necizoložili; my se však stáváme svatými nejen touto zdrženlivostí, ale ještě daleko většími hodnotami. Tohoto daru se nám dostalo předně příchodem Ducha svatého, potom způsobem našeho života, který je daleko ušlechtilejší než židovský. Že to není vychloubání, slyš, co jim praví Hospodin: „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, ... kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec, ani ten, kdo se dotazuje mrtvých,... poněvadž jste svatý lid“ (Dt 18,10). U nich tedy svatost znamenala vzdalovat se modloslužebných předpisů. U nás tomu tak není. „Aby byla svatá na těle i na duši“ (1 Kor 7,34). „Usilujte o pokoj mezi všemi lidmi a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána“ (Žid 12,14). „Stále více s Boží bázní pokračujme ve svatosti“ (2 Kor 7,1). Název „svatý“ nemá u všech, o nichž se tak mluví, vždy tentýž smysl. I Bůh se nazývá svatý, ale jeho svatost není jako naše. Proto když uslyšel prorok tento hlas od serafů, slyš, co praví: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím“ (Iz 6,5). Třebaže byl on svatý a čistý, srovnáme-li svatost svou se svatostí nebeskou, jsme nečistí. Svatí jsou andělé, svatí jsou archandělé, cherubové a serafové, ale tato jejich svatost je opět jiná, jako je rozdíl mezi námi a oněmi vyššími bytostmi. Mohli bychom ve srovnání pokračovat, ale vidím, že bych řeč příliš protáhl. Proto nebudeme pokračovat dál a ponecháme to za úkol vám. I vám je možno doma dalším srovnáním poznat onen rozdíl. „Moudrému dej, a bude ještě moudřejší,“ říká se (Př 9,9). My jsme začali, vy dokončete. Musíme opět pokračovat.
Po slovech „všichni jsme dostali z jeho plnosti“ dodal: „a to milost za milostí.“ Ukázal tím, že i židé byli milostí zachráněni. Nevyvolil jsem vás proto, že vás bylo mnoho, ale kvůli vašim otcům (Dt 7,7). Jestliže tedy nebyli vyvoleni Bohem pro vlastní zásluhy, je zřejmé, že té pocty dosáhli milostí. I my všichni jsme byli spaseni milostí, ne však stejným způsobem, ne za okolností stejných, ale daleko vznešenějších. Proto milost nám prokázaná není stejného druhu. Nebyly nám totiž jen odpuštěny hříchy - to máme s nimi společné, protože všichni zhřešili - ale dostalo se nám též ospravedlnění, synovství a mnohem bohatší milosti Ducha. Touto milostí jsme se stali milými Bohu, již ne jenom jako služebníci, ale jako synové a přátelé. Proto říká: „milost za milostí“. Vždyť milostí byl i zákon, i to, že jsme povstali z ničeho. Neobdrželi jsme totiž tuto odměnu za své dřívější zásluhy (jak, když jsme neexistovali?), ale Bůh nás vždy předchází svým dobrodiním. Stvořil nás z ničeho, na svět přicházíme se zákonem, co máme a co nemáme dělat; dal nám nepokažený tribunál svědomí, což bylo dílem velké milosti a nevýslovné dobrotivosti. Když byl tento zákon porušen, obnovil ho psaným zákonem, a to bylo rovněž dílem milosti. Je totiž všeobecný názor, že ti, kdo jednou pošlapali přikázání, mají být co nejpřísněji potrestáni. To se ovšem nestalo. Byla opět dána lhůta k nápravě a odpuštění, které jsme si nezasloužili. Bylo sjednáno milosrdenstvím a milostí. Že je to dílo milosti a milosrdenství, slyš Davida: „Hospodin koná spravedlivé skutky, zjednává právo všem utlačenýopspodin je dobrý a dokonalým. Oznámil své plány Mojžíšovi, izraelským synům své skutky“ (Žl 103,6-7). „Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu“ (Žl 25,8).
3. Je tedy třeba přijmout tento zákon jako dílo milosrdenství, slitování a milosti. Proto když pravil: „milost za milostí“, aby zdůraznil velilkost darů, dodává:

Jan 1,17: „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.“
Vidíte, jak prostě a stručně Jan Křtitel i učedník vedou posluchače k nejvyššímu poznání, když je předem připravili jednoduššími pravdami. Jan Křtitel srovnává se sebou toho, jenž se vymyká jakémukoli srovnání, ukazuje na jeho převahu slovy: „Má větší důstojnost“, s dodatkem „byl dříve než já“. Evangelista však jde ještě dále než Jan Křtitel.
Nesrovnává jej s Janem, ale s tím, který požíval u židů většího obdivu než Jan Křtitel, totiž s Mojžíšem. Praví: „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.“ Pohleď na tu uváženost! Nehledí na osobu, ale na jednání. Aby totiž mělo být dokázáno něco daleko vznešenějšího, nutně museli oni nevděčníci znát názor a mínění o Kristu. Svědčí-li skutky, jež nelze podezírat ani popírat, jistě též poskytnou nevěřícím správný názor. Jakými je jejich autoři zanechali, takoví zůstávají; proto jejich svědectví je prosto jakéhokoli podezírání. Viz však, jak ohleduplně jedná s těmi, kdo nechtějí jen tak uvěřit. Nevyzdvihuje jeho (Kristovu) převahu, ale prostými slovy ukazuje na rozdíl tím, že staví oproti Zákonu milost a pravdu. Proti slovu „přišly milost a pravda“ staví slovo: „byl dán (Zákon)“. Mezi těmi slovy je velký rozdíl. Ono „byl dán“ je určeno služebníku, který něco od jiného přijal s příkazem dát to jiným. Ono „milost a pravda přišly“ platí o králi, který svou mocí odpouští všechny hříchy (Mt 9,2). Abyste však věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy, říká ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů“ (Mt 5,6). Vidíš, jak milost přichází skrze něho? Viz i pravdu! Na milost ukazuje událost s lotrem, dar křtu i milost Ducha byly dány skrze něho a mnoho dalšího. Pravdu uvidíme ještě jasněji, poznáme-li předobrazy. Předobrazy vylíčily, co se v budoucnu v Novém zákoně splní. Kristus to svým příchodem splnil. Podívejme se na některé předobrazy. Všechny nelze nyní uvést. Avšak i z několika, které nyní uvedu, pochopíte ostatní. Chcete, abychom začali utrpením? Co říká předobraz? Vezměte beránka na rodinu, obětujte ho a čiňte, jak nařídil a ustanovil Hospodin (Ex 12,3). Ne tak Kristus. Kristus totiž nepřikázal dělat toto, ale sám sebe obětuje Otci jako oběť.
4. Pohleď na předobraz v Mojžíšovi a na skutečnost v Ježíši Kristu (Ex 17,12). Na hoře Sinaji, když Amalečané válčili s Hebrejci, Aron a Hor podpírali Mojžíšovi ruce (Ex 17,12), Kristus však sám rozepjal ruce na kříži. Vidíš předobraz a skutečnost. Zákon říkal: „Buď proklet, kdo nebude plnit slova tohoto Zákona a dodržovat je“ (Dt 27,26). A co říká milost? „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Pavel: „Kristus nás vykoupil z té kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás“ (Gal 3,13).
Když se nám dostalo tolika milosti a pravdy, nebuďme, prosím, vůči tak velikému daru lehkomyslní. Čím větší se nám dostává cti, tím větší povinnost máme žít ctnostně. Kdo málo dostal, i když málo dává, nezaslouží si takové odsouzení; komu se však dostalo nejvyšších poct a dává málo nebo nepatrně, zaslouží si mnohem větší trest. Kéž bychom vás z něčeho takového nepodezřívali! Věříme v Pánu, že vaše duše vzlétly od země k nebi, a ačkoli žijete ve světě, že nemáte nic společného se světem. A přece, i když jsme o tom přesvědčeni, nepřestaneme vás stále pobízet. Ani ve světských závodech diváci nepovzbuzují ty, kdo padli a leží na zemi, ale ty, kdo v závodě odhodlaně běží. Kteří jednou ztratili naději na vítězství a které nelze povzbuzováním přimět k povstání, ti zůstávají bez povšimnutí. Zde však je možné přece jen doufat nejen ve vás, kteří jste ostražití, ale i v ty, kteří klesli, budou-li chtít povstat. Proto děláme všechno, prosíme, povzbuzujeme, káráme, vytýkáme, chválíme, abychom vám dopomohli ke spáse. Proto neneste těžko naše časté napomínání k řádnému životu! Nemluvíme tak, abychom vás uváděli do malomyslnosti, ale abychom vám vlili novou naději. To, o čem se mluví teď a ještě se bude mluvit, nevztahuje se jen na vás, ale i na nás. I my sami potřebujeme poučení. Třebas to říkáme my, nic nebrání, aby to nebylo řečeno i o nás. Slovo napravilo hříšníka, slovo, co nadále odvádí člověka pořádného a bezhříšného od hříchu. Léčení a lék jsou pro všechny, podávání léků se však řídí podle potřeby jednotlivců. Proto tomu, kdo řádně užívá léky, léčení pomáhá, kdo však ránu neléčí, nemoc si zhoršuje a špatně skončí. Nebědujme tedy, když jsme léčeni. Naopak tím více se radujeme, i když způsob nauky někdy působí bolest, protože později nám přinese velmi příjemné ovoce.
Dělejme tedy všechno, abychom bez ran a zranění, jež způsobují duši zuby hříchu, vstoupili na onen svět a byli hodni uzřít Ježíše Krista, abychom nebyli v onen den vydáni věčně trestajícím mocnostem, nýbrž těm, které by nás uvedly do nebeského dědictví, jež je připraveno těm, kdo milují Krista.
Kéž bychom toho všichni dosáhli milostí a laskavostí našeho Pána Ježíše Krista! Jemu buď sláva a vláda na věky věků. Amen.

15. Homilie

Jan 1,18:„Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí (lůně) Otcově, ten o něm podal zprávu“
1. Bůh nechce, abychom jména či slova Písma pouze slyšeli, ale abychom jim také porozuměli. Proto blažený David často předeslal ke svým žalmům „Dej mi, abych pochopil“, nebo říkal: „Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona“ (Žl 32,42; Žl 119,18). Jeho syn učí, že moudrost se musí hledat tak horlivě jako stříbro, ano více než zlato (Př 2,4; Př 3,14; Jan 5,39). Pán napomíná židy, aby hledali v Písmech. Nás nutí k takovému hledání ještě víc. Neřekl by to, kdyby to bylo možné hned při prvním pohledu pochopit. Co je totiž jasné a takřka na dosah ruky, to nikdo nikdy nebude hledat, jenom to, co je nejasné, a to vyžaduje dost práce. Proto praví, že Písma jsou skrytý poklad, aby nás pobídl k takovému hledání (Př 2,4; Mt 13,44). Řekli jsme to proto, abychom k Písmům nepřistupovali bezmyšlenkovitě, ale dobře připraveni. Slyší-li někdo jeho slova a nepromyslí je řádně, vidí jen literu a všechno o Bohu se mu zdá hrozně absurdní. Bude jej (Boha) považovat za člověka, tvrdého jak železo, hněvivého, strašného, a za něco ještě strašnějšího. Pozná-li však hluboký smysl těch slov, nebude mít takové absurdní názory (Zj 1,15). I v tomto našem dnešním čtení se říká, že Bůh má lůno, jako je mají hmotná těla. Jistě není nikdo tak pošetilý, aby se domníval, že něco nehmotného má tělo. Nuže, abychom tedy všechno správně v duchovním smyslu pochopili, vyložíme si dříve uvedenou větu.
„Boha nikdo nikdy neviděl.“
Jak došel evangelista k takovému závěru? Napřed ukázal na přebohatou míru Kristových darů a na nezměrný rozdíl mezi jeho ustanoveními a ustanoveními danými skrze Mojžíše a teprve potom chce rozumně odůvodnit tento rozdíl. Mojžíš byl jen služebníkem, pomocníkem, a proto splnil menší úkol; Pán a Král a jako Syn Králův, poněvadž je s Otcem a neustále na něho patří, přinesl nám daleko více. Proto ona slova „Boha nikdo nikdy neviděl.“ Co tedy řekneme Izaiášovi na jeho slova: „Spatřil jsem Pána. Seděl na vysokém a vznosném trůnu“ (Iz 6,1). Co říci Janovi na to, že viděl jeho slávu? (Jan 12,41) Co Ezechielovi? I on ho viděl sedět vysoko nad cheruby (Ez 1; Ez 10). Co Danielovi, když říká: „Usedl Věkovitý“ (Dan 7,9)? Co Mojžíšovi na jeho slova: „Dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe“ (Ex 33,13). Jakub dostal příjmení Izrael, a Izrael značí toho, jenž vidí Boha.
I jiní viděli Boha. Proč tedy říká Jan: „Boha nikdo nikdy neviděl“? Aby ukázal na rozdíl mezi viděním a přímým patřením. Kdyby totiž oni viděli samotnou bytnost Boží, nebyli by ji viděli tak rozdílným způsobem. Ona je totiž jednoduchá, bez určitého tvaru, nesložená, nepopsatelná, nesedí, nestojí, nechodí. Všechny tyto vlastnosti se vztahují na hmotné tělo. Jaký je Bůh, ví jen on sám. To prohlásil skrze kteréhosi proroka sám Bůh Otec. „Mluvím k prorokům a dávám mnohá vidění,“ praví, „skrze proroky předkládám podobenství“ (Oz 12,10). To znamená: přizpůsobil jsem se, neukázal jsem svou pravou podstatu. A protože jeho Syn k nám měl přijít v pravém těle, připravoval je již dávno předtím, aby viděli Boží podstatu, pokud je ovšem možné ji vidět. Vždyť co je Bůh (jak vypadá), nevidí nejen proroci, ale ani andělé ani archandělé. I kdyby ses jich zeptal, neřeknou ti nic o jeho skutečné podstatě, jenom budou pět: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). Zeptáš-li se nebeských mocností, nedovíš se o ničem jiném než o tom, že jejich úkolem je chválit Boha. „Chvalte ho, všichni jeho andělé“ (Žl 148,2). Tedy jedině Syn a Duch Svatý ho vidí. Jak by mohl tvor vidět Boha, který je nestvořený? Když totiž nemůžeme jasně vidět nehmotnou bytost, třebaže je stvořená, což se často ukázalo na andělech, mnohem méně budeme moci vidět bytost nehmotnou a nestvořenou. Proto také Pavel praví: „Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže“ (1 Tim 6,16). A netýká se to jen Otce, a nikoli Syna, naprosto ne. Týká se to i Syna. Že je to vlastností i Syna, slyš, co prohlašuje Pavel: „On je věrný obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15). A protože je obrazem Neviditelného, je i nám neviditelný. Jinak by nebyl obrazem. Nediv se, říká-li jinde: „Bůh přišel v lidské přirozenosti“ (1 Tim 3,16). Zjevil se v těle, ale nezjevil svou vlastní podstatu. Týž Pavel ukazuje, že je neviditelný nejen lidem, ale i andělským mocnostem. Ke slovům „přišel v lidské přirozenosti“ dodává: „ukázal se andělům“.
2. A tak se ukázal andělům, když vzal na sebe tělo. Předtím však ho tak nevídali, protože podstata byla pro ně neviditelná. Řekneš: Proč praví Kristus: „Varujte se, abyste někým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce“ (Mt 18,10). Co to znamená? Což má Bůh tvář a je omezen jenom na nebe? Věru, nikdo není tak pošetilý, aby tvrdil něco takového. Co se tím tedy myslí? Jako mluví o duchovním vidění, které je nám možné, a o smýšlení o Bohu, když praví „blahoslavení čistého srdce, neboť budou vidět Boha“ (Mt 5,8), tak je to možné i andělům, protože oni pro svou čistou povahu nemyslí na nic jiného než na Boha. Proto také sám říká: „Otce nezná nikdo, jenom Syn“ (Mt 10,27). Co tedy? Žijeme všichni v nevědomosti? Nikoli. Nikdo však to neví jako Syn. Jako ho v mezích možnosti mnozí viděli, avšak nikdo neviděl jeho podstatu, tak i nyní všichni známe Boha, ale nikdo nepoznal podstatu, leda ten, který se z něho zrodil. Poznáním zde nazývá přímé patření a dosažení, takové, jaké má Otec o Synu. „Jako mne zná Otec a já znám Otce“ (Jan 10,15).
Pohleď, jak jasně evangelista mluví. Když totiž řekl, že „Boha nikdo nikdy neviděl“, neřekl, že Syn, který ho viděl, to vyprávěl, ale dodal něco více, než je vidět, a to: „který spočívá v lůně (náručí) Otcově“. Být v lůně je něco víc než vidět. Kdo totiž jenom vidí, nemá tak přesné poznání věcí; kdo však přebývá přímo v lůně, nemá nic, co by neznal. Když tedy slyšíš, že „nikdo nezná Otce než Syn“, abys nenamítl, že i když ho zná lépe než ostatní, přece nezná, jaký je, proto evangelista říká, že Syn je v lůně Otcově, a Kristus říká, že zná Otce tak jako Otec Syna. Zeptej se tedy toho, kdo tomu nechce rozumět: „Řekni mi, zná Otec Syna?“ Odpoví ti, že ano, není-li to ovšem zrovna šílenec. Potom se ho zeptejme i na toto: Zda ho zná a vidí přímým patřením a poznáním a zda zná dobře, jaký je. I to přizná. Tak uvažuj i o přímém poznání Syna o Otci. Sám totiž řekl: „Jako mne zná Otec, tak i já znám Otce“ (Jan 10,15), nebo na jiném místě: „Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, kdo je od Boha, viděl Otce“ (Jan 6,46). Proto jak jsem řekl, mluví evangelista o lůnu, a tímto jedním slovem nám vysvětluje jak naprosté příbuzenství a soupodstatnost, tak vzájemné poznání a stejnou moc. Otec by neměl v lůně někoho, kdo není téže podstaty, a On (Syn) by se neodvážil přebývat v lůně Otcově, kdyby byl služebníkem jako všichni ostatní. To je výsada jenom pravého Syna, který požívá velké důvěry u Otce a který není o nic menší než Otec. Chceš poznat jeho věčnost? Slyš, co praví Mojžíš o Otci! Když se totiž (Mojžíš) ptal, co by měl odpovědět, kdyby se ho Egypťané ptali, kdo je ten, který ho poslal, dostal rozkaz, aby řekl: „Ten, který je“ (Ex 3,14). Ono „Ten, který je“ znamená věčného, bez počátku, toho, který opravdu je. Rovněž ono „na počátku byl“ znamená věčného. Tentýž výrok použil i Jan, aby ukázal, že Syn je bez počátku a od věčnosti je v Otcově lůně. Aby ses nedomníval, že když má společné jméno s námi, je jedním ze synů, kteří se stali syny milostí, je tu odlišovací znamení a to jej odlišuje od synů, kteří se jimi stali milostí. Nestačí-li ti to a ty se ještě nedovedeš odpoutat od pozemského smýšlení, slyš jméno ještě přiléhavější: „Jednorozený“. A protože se nedovedeš odpoutat od výrazů, které vyjadřují prostředí kolem nás, nebudu se zdráhat pronést o Bohu i ten náš lidský výraz „lůno“. Jen si pod ním nepředstavuj něco nedůstojného. Vidíš dobrotivost a prozíravost Pána? Bůh nechává o sobě užívat i nedůstojné výrazy, abys, třebaže jsi stále v zajetí pozemských představ, myslel i na něco velmi vznešeného. A ty stále zůstáváš při zemi? Řekni mi, proč se zde mluví o lůně, když je to výraz značící něco hmotného? Abychom si představovali, že Bůh má tělo? Nikoli, naprosto ne, řekneš. Proč tedy? Vždyť není-li tím slovem vyjádřeno, že je pravým Synem, ani že Bůh má tělo, je to slovo zbytečné a nepotřebné. Proč tedy je to řečeno? Nepřestanu se tě vyptávat. Není jasné, že z toho nemáme vyvozovat nic jiného, než že On je opravdu Jednorozený, neboť je stejně věčný jako Otec? „On o něm podal zprávu.“
O čem podal zprávu? Že „Boha nikdy nikdo neviděl“, že je jeden Bůh. Avšak toto říkali i proroci. I Mojžíš při každé příležitosti volal: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Dt 6,4). A Izaiáš: „Přede mnou nebyl vytvořen Bůh, ani nebude po mně“ (Iz 43,10).
3. Co jsme se tedy dozvěděli od Syna, který spočívá v lůně Otcově? Co od Jednorozeného? Že především vykazuje tutéž činnost jako Otec, pak že jsme dostali jasnější nauku, že jsme poznali, že Bůh je duch a že ti, kdo se mu klanějí, mají se mu klanět v duchu a v pravdě (Jan 4,24). A ještě toto: „že Boha nelze vidět, že ho nikdo kromě Syna nezná“ (Mt 11,27), že Otec je pravým Otcem Jednorozeného a že známe všechno ostatní, co o něm (o Otci) bylo řečeno. Ono „ten o něm podal zprávu“ ukazuje na jasnější a bezpečnější nauku, kterou dal nejen židům, ale i celému světu. Proroky ani všichni židé neposlouchali, Jednorozeného Božího však uposlechl celý svět. Výklad nauky zde to nejlépe dosvědčuje. Proto se nazývá Slovem a Andělem veliké rady. Poněvadž jsme tedy byli uznáni hodnými lepší a dokonalejší nauky a Bůh k nám promluvil v těchto posledních dnech ne skrze proroky, ale skrze Syna (Žid 1,1), žijme daleko lépe, aby to odpovídalo takové cti. Bylo by nemístné, když On se tak ponížil, že s námi chce mluvit ne prostřednictvím služebníků, ale sám, kdybychom neukázali nic více než oni. Oni měli Mojžíše, my máme učitelem Pána Mojžíšova. Ukažme tedy moudrost, hodnou takové pocty, a nemějme nic společného se zemí. Proto nám přinesl nauku z nebes, aby tam se obrátila naše mysl a abychom, pokud je to v našich silách, napodobili Učitele. Řekneš: A jak je možné napodobit Krista? Když děláme všechno ve prospěch celku a nehledáme pouze svůj vlastní prospěch. „Vždyť ani Kristus neměl zalíbení sám v sobě. Je přece psáno: Potupy těch, kdo tě tupili, padly na mne“ (Řím 15,3; Žl 69,9). „Žádný tedy nesmí dbát jenom o to, co prospívá jemu“ (1 Kor 10,24). Proto nechť náš prospěch je k prospěchu bližního, neboť i prospěch bližního je prospěchem naším. „Jsme jedním tělem v Kristu, k sobě navzájem jsme však údy“ (Řím 12,5). Nebuďme tedy sobci! A nikdo neříkej: To není můj přítel, ani příbuzný, ani soused, nic mi do něho není, jak k němu mohu jít, jak s ním mluvit? I kdyby nebyl příbuzným, i kdyby nebyl přítelem, je to člověk jako ty, má téhož Pána, je to tvůj spoluslužebník a bydlí na téže zemi jako ty. Věří-li jako ty, hle, je tvým údem. Může-li tolik dokázat pouhé přátelství, oč více pak příbuzenství z víry. A nemáme si prokazovat náklonnost, jaká je mezi přáteli, ale jaká spojuje navzájem úd s údem. Nad toto přátelství a společenství nenalezneš nic lepšího. O bratru bys jistě neřekl: „Směšné! Co je to za příbuzného?“ „Všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo“ (1 Kor 12,13). Proč v jedno tělo? Abychom se od sebe neoddělovali, ale vzájemným společenstvím a přátelstvím abychom zachovali jednotu těla. Nepohrdejme tedy bližním, abychom nepohrdali sami sebou. „Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu“ (Ef 5,29). Proto nám dal Bůh za jediný dům tento svět, všechno spravedlivě rozdělil, a jedno slunce zapálil všem, jednu střechu - nebe - roztáhl, připravil jeden stůl - zemi. A rozprostřel i druhý stůl, mnohem vznešenější, ale i ten je jeden. To vědí ti, kdo se účastní na tajemstvích. Všem dal jeden způsob duchovního zrození; pro všechny je jedna vlast v nebesích; z téhož kalicha všichni pijeme. Nedal více bohatému a méně chudému, ale všechny bez rozdílu povolal a všem dal stejně hmotné i duchovní statky. Odkud tedy v životě taková nerovnoměrnost? Z lakoty a domýšlivosti bohatých. Bratři, nechť se to již nestane! A když nás obecenství a nutnost spojuje dohromady, nedejme se rozdělit pozemskými malichernostmi, totiž bohatstvím a chudobou, pokrevním příbuzenstvím, hněvem či přátelstvím. Ať ani stín toho nepadá na ty, kteří jsou svázáni nejvyšší láskou. Toto pouto nezlomme, a pak nic a nikdo ze zlých duchů nebude moci tuto jednotu roztrhnout.
Kéž bychom toho všichni dosáhli milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista! Skrze něho a s ním buď Otci i Duchu Svatému sláva nyní i vždy i na věky věků. Amen.