Mnohem častěji než bych očekávala se setkávám s tím, že rodiče si kmotra vybírají výhradně kvůli pokrevnímu vztahu a náklonnosti, kterou cítí k tomuto blízkému člověku. Na tom samozřejmě není vůbec nic špatného, právě naopak. Volit ale kmotra a nehledět na jeho vztah k Bohu a k Církvi znamená riskovat, že povoláme do služby člověka, který na to povolání nemá a který úkol kmotra nedokáže naplňovat.
Nedávno jsem vedla rozhovor s blízkou osobou, která čeká dítě a se svým partnerem se bavili o tom, kdo budou kmotři. Tato moje kamarádka nemá žádný vztah k Církvi, myslím, že ani nevěří v Boží existenci. Upozornila jsem ji na to, co se při aktu křtu slibuje ze strany rodičů dítěte a stejně, což je úkolem kmotrů a k čemu se zavazují. Po několika minutách jsme společně zhodnotili, že křest by byl v jejich případě pouze povrchní ceremonie a oni by vystupovali v hlavních rolích jako šašci, kteří slibují něco, co nemají v úmyslu se snažit dodržet.
Mýty o kmotrovství
Mnoho rodičů žádá křest pro své dítě z důvodů, které jsou již na první pohled velmi nejasné či povrchní a rodiče sami se nezdají být žádnou zárukou křesťanské výchovy pro své dítě. Musíme ale přiznat, že dnes bychom jasné znalosti o křtu mnohdy nenašli ani u věřících lidí, kteří své dítě ve víře vychovávat chtějí a u nichž se o oprávněnosti křtu nepochybuje.
Existuje mnoho mýtů, které souvisí s úlohou křestního rodičovství, například:
* kmotr má být ze sourozenců rodičů, protože se to tak patří
* kmotrovství je privilegium pro toho, komu chci já jako rodič ukázat svou přízeň
* kmotr je někdo, kdo se o mé dítě materiální postará, kdyby se mně jako rodiči něco závažného stalo
* kmotr je ten, kdo se o dítě materiálně stará spolu s rodiči - dary minimálně na svátky
* kmotr je první a nejčastější babysitter (domácí opatrovnice dětí)
Všechny tyto okolnosti nebo motivy rodičů jsou samy o sobě dobré a také pochopitelné. Ale pokud jsou jediné, pokud se nehledí na morální kredit křestního rodiče (kmotra)a na jeho vztah k Bohu a k Církvi, pak ze křtu a z kmotrů děláme něco, čím nejsou a nemají být.
Křtem kmotři na sebe berou odpovědnost a povinnost starat se o křesťanskou výchovu dítěte - vést ho k Bohu, aby jednou sám mohl přijmout víru, kterou mu rodiče před Bohem a Církví slíbili, víru předávat a prohlubovat. Proto je nutné žadatelům o křest dítěte předkládat správný obraz křtu a také odhalit zdravé jádro jejich vlastních představ, na ně navázat a rozvíjet je.
Povolání křestního rodiče
Katechismus Katolické církve v bodě 1255 říká: ,,
Aby se milost křtu mohla rozvíjet, je důležitá pomoc rodičů. To je také úkol kmotra nebo kmotry, kteří mají být přesvědčenými věřícími, schopnými a ochotnými pomáhat nově pokřtěnému, dítěti nebo dospělému, na jeho cestě křesťanského života. Jejich úloha je skutečnou církevní službou."
Křestní rodičovství je církevní služba - tedy služba v Církvi a pro Církev. Spása duší je základním a posledním cílem Církve a jako služebník Církve na sebe bere křestní rodič úkol, že bude dítěti během jeho života pomáhat příkladem, modlitbou, rozhovory, případně jinými dostupnými způsoby. Pomáhat má dítěti v tom, aby dokázalo během svého života odpovědět na Boží volání, žít svátostným životem a následovat Krista.
Kmotr nenahrazuje rodiče při výchově, ani při výchově ve víře. Není nejdůležitější, odpovědnost za křesťanskou výchovu dítěte berou na sebe především rodiče. Ale měli bychom si být vědomi, co na sebe jako kmotři bereme, ačkoli to možná nevědí asi samotní rodiče, kteří nás o křestní rodičovství žádají. Měli bychom zvládnout polichocení, které nám rodiče svým požadavkem způsobí, a nepřijmout okamžitě roli (neboť je to především úkol, ne odměna), pokud o ní nic nevíme. Přijmout roli kmotra bychom ale měli až po zvážení našeho vztahu k Bohu a k Církvi, do které bude dítě přijato a za jehož křesťanskou výchovu se při křtu zaručujeme. Je to projev poctivosti a upřímnosti k sobě samému i k rodičům dítěte, když si přiznáme, že nejsme schopni či ochotni vzít na sebe závazek křestního rodičovství.
Křestní rodičovství však umí být krásná úloha, když ji správně uchopíme, uvědomíme si svou hodnotu pro dítě a vynaložíme alespoň minimální úsilí k tomu, abychom pro dítě a rodiče byli opravdu darem a požehnáním. O tom, jak se můžeme stát lepšími kmotry, si povíme v dalším článku.
Diana Hricová
Informace o autorovi:
Diana Hricová studuje na magisterském stupni Katolickou teologii na teologické fakultě Trnavské univerzity. Studii o Bohu a jeho lásce k člověku by nejraději věnovala celý život. S manželem Filipem se těší na svého prvního synka, který bude brzy v kolébce. Na zastolom.sk se věnuje tématu duchovního doprovázení dětí, svatým ženám a všemu možnému, co se jí právě dotkne.
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek z 8. 9. 2015 naleznete
zde.
