Přepis části přednášky, ve které se P. Santiago Martín zamýšlí nad nebezpečím, které hrozí dnešní církvi.
V tomto odpoledním zamyšlení se chci zastavit u otázky, která mi dělá mimořádné starosti. Až do té míry, že si myslím, že je ve hře – jak nikdy za 2 tisíce let – budoucnosti církve.
Na obzoru vidím reálnou možnost achizmatu s vážnými důsledky. Přirozeně, můj názor by neměl větší váhu, pokud by nebyl podpořen názorem lidí zběhlejších a významnějším, než jsem já.
Nynější používání pojme „milosrdenství“ je používání naprosto demagogické, a proto falešné a škodlivé.
Špatně chápaný pojem milosrdenství, oddělený od pojmu pravdy, a tedy pojmu lásky, může neskutečně uškodit člověku, kterému má být údajně ku prospěchu, a každopádně tělu církve, které se odsuzuje ke schizmatu.
Mám důvěru a mnozí se modlíme za to, aby se tak nestalo. Ale už se otevřeně mluví o rozkolu jako pravděpodobném. Myslím, že jsou v životě momenty, kdy je třeba mít odvahu mluvit. Mluvit přímo a čestně, protože – jak říkáme ve španělštině - kdo varuje, nezrazuje. Aby se nestaly určité věci, které velmi pravděpodobně nastanou, je teď rozhodující hodina pro to, abychom mluvili.
Dělají to jiní, zopakuji, že z jiných úhlů, ze stránky teologické, patristické, dogmatické, kanonické a já bych se chtěl k tématu postavit ze spirituální perspektivy.
Nový zákon není jediné zjevení, zjevení Krista doplňuje jiné zjevení. Zapomenout na to, je vzít budově základy a tedy vyprovokovat její zřícení.
Bůh je láska, ano. Ale první nás nenaučil, že je láska. První nás učil, že je Všemocný. První nás učil, že je Pán, a první nás naučil, že je Soudce. Soudce láskyplný, otcovský, milosrdný. Ale soudce.
Odvrhnout představu Boha jako soudce, mít soudce za kriminálníka, k tomu jsme se dopracovali.
Ježíš mluví o tom, že on je Cesta. A přebírá 10 přikázání jako něco, co nelze zrušit. Nikdo to nemůže udělat. Proto odmítat morálku, jako se děje v této chvíli, a říct, jako říkají mnozí, že křesťanství není moralizmus – čímž chtějí říci, že člověk může být křesťanem bez etického jednání – znamená zredukovat křesťanství na sentimentalismus.
Mám s Bohem více – méně vřelý citový vztah, ve kterém si dělám, co se mi zlíbí, a požaduji, aby byl Bůh se mnou spokojen.
Říci, že milosrdenství se má aplikovat za ignorance pravdy nebo proti pravdě, to znamená jít proti učení samotného Krista. On je Pravda. Nebo říct, že pravda neexistuje, nebo je nedosažitelná, nebo je relativní a není absolutní a objektivní, je nejen popírat dva tisíce let křesťanského myšlení – založeného na tom, o čem teď mluvím, na definici Boha darované samotným Bohem – ale popírat také předchozí období, myšlení samotné,
znamená to kulturně se vrátit do období před Sokratem.
Je třeba mít velkou odvahu nebo být velkým ignorantem, aby si člověk dovolil toto říci.
Odebrat z prostoru o lásce pravdu je přímé dogmatické falšování té řeči a vede k poškození dotyčného člověka.
Pán neříká tu definici v takovém pořadí náhodou, nýbrž v tom pořadí se má žít. Jsem cesta, pravda a život. Nemohu vejít do života, pokud to nepůjde skrze pravdu a pokud neujdu cestu. To církev vždycky chápala!
Pokud vezmeme pojem milosrdenství ze starého i nového zákona, uvědomíme si, že
Boží milosrdenství, které je nekonečné, je limitované – ne ze strany Boha, ale ze strany člověka. Ty si neurčuješ Boží odpuštění, určuješ si jeho přijetí. Boží milosrdenství může být chápáno jedině jako DAR, ne jako právo a to je další z bodů, ve kterém se demagogicky mate. Mám právo na …. Na co? Přijímat? Přijímání je dar. Mám nárok na … Na to, být knězem? Kněžství je dar.
Obrácení se člověka k Bohu nemůže být s požadavky práv, může to být jedině s postojem vděčnosti. Já nemám právo.
Boží milosrdenství je vždy milimetr ode mne. Vždy. Ale abych mohl překonat ten jeden milimetr,
musím říci – odpusť mi, musím otevřít dveře, lítostí, promiň mi. A musím je otevřít s předsevzetím nápravy. Promiň mi, budu se snažit to už nedělat.
A pak Boží milosrdenství, které už předtím vyšlo z Božího srdce, dojde ke mně a já ho zakusím, jako něco úžasného, co si nezasloužím, jako dárek, na který nemám nárok a odpovím mou vděčností, která musí být prokázána činy, nejen city.
První skutek milosrdenství, který nám Bůh prokazuje, je, že nám říká pravdu. Dostali jsme se do bodu, ve kterém milosrdenství považujeme za lež. Za podvod. A myslíme si, že jsme milosrdní, když lidem lžeme. Musím ti dát jednu špatnou zprávu a jednu dobrou. Jsi nemocný, ale ta nemoc má řešení. Tak to říká Ježíš. Ale my říkáme: Vy mi nemůžete dát špatnou zprávu, můžete jedině říci, že jsem zdravý, že jsem naprosto v pořádku. Promiň – ale pokud ti řeknu, že jsi zdravý, když jsi nemocný, nikdy se nevyléčíš a choroba se bude rozšiřovat. Tak nikdy nedosáhneš zdraví – štěstí. Ani tady, ani v nebi.
Můžeš přijímat Tělo a Krev Kristovu, jen pokud jsi připraven morálně – jsem cesta, a pokud jsi připraven věroučně – jsem pravda. Pokud přijímáš učení církve a pokud jsi v Boží milosti.
To je dvoutisíciletá tradice. Proto církev nemůže připustit k přijímání třeba protestanty.
Aplikujme to na konkrétní témata.
Mluví se o tom, že rozvedení a znovu sezdaní budou moci ke svatému přijímání bez anulovaného manželství. Dali na stůl toto téma, není prvořadě rodinným problémem, ale budou ho řešit na synodu o rodině. Dokonce kardinál Kasper, kterého papež František pověřil studiem předcházejícím tomuto synodu, normálně řekl, že pokud se toto nepovolí, nemá smysl synod pořádat. Pokud se znovu sezdaní nepřipustí k přijímání, to jsou jeho slova, nemá smysl dělat synod, protože by to bylo velké zklamání.
Navíc, postavit se k této otázce izolovaně, znamená nachystat zrádný podvod, o kterém musí vědět. Není možné si myslet, že ten, který to propaguje, o tom neví. Chci říct, pokud se otevřou dveře eucharistickému přijímání, za ignorance dvou bodů, o kterých jsem mluvil – být v milosti Boží a přijímat dogma - tedy za ignorance cesty a pravdy, chtít dojít do života, což je spojení s Bohem, bez předchozích cesty a pravdy, přijmout toto v tomto konkrétním případě, je otevřít dveře všem ostatním případům. Pokud se otevřou, už zůstanou otevřené.
Představuje se jako milosrdný – ten, který přijímá žádost oné osoby, která si přeje chodit k přijímání a nesplňuje podmínky. A řekneš jí, ano. Přijímej. Kdo jsi ty, abys to řekl? Když samotný Kristus stanovil tyto podmínky. Kdo jsi ty? Jsi Kristus? Jsi víc než Kristus? Jsi pánem toho sdělení? Odvolal jsi Krista jako zakladatele křesťanství a postavil ses na jeho místo.
Je třeba něco vymyslet a být inovativní, aby se vyřešil problém? Tak ano, ať se něco vymyslí a udělají se inovace, které jsou třeba, ale nikdy cestou, která jde proti Božímu slovu, proti doktríně církve, a která způsobí - opakuji - škodu nejen člověku, kterému se lže, který je podváděn a kterému je zamlčováno Boží slovo „Kdo jí a pije nehodně Tělo a Krev Krista, jí a pije své vlastní zatracení“ - zamlčuje se mu to k jeho zkáze, protože to přijímání mu nebude ku prospěchu – ale vážně se poškozuje také společenství, které směřuje jednoznačně k rozdělení, ke schizmatu, a je třeba varovat. Kdo na to upozorní, není zrádce. Je čas to říct. Předtím, než bude příliš pozdě. Předtím, než se zrealizují věci, při kterých mnozí budou moci říci, že se opravdu jde proti Božímu slovu a proti dvěma tisícům let církevní doktríny.
Cítím povinnost svědomí mluvit s touto jasností. Myslím, že jsme mnozí, kteří to děláme. Nevím, jestli to je marné, ale přišel čas o tom mluvit. Nemůžeme jít proti učení Krista. Nikdo, absolutně nikdo v Katolické církvi nemůže říct: Slyšeli jste, že Ježíš vám řekl, ale já vám říkám. Protože jenom Ježíš je Boží Syn a niko v Katolické církvi není bůh nad Boha. Nad Ježíše Krista v Katolické církvi není nikdo. Pokud si někdo myslí, že je více Bůh než Ježíš Kristus, je automaticky mimo Katolickou církev.
Chvíli se v tichosti pomodlíme.
Přepis videa z
Schizma v církvi: Kdo jsi ty, že se stavíš nad Boha
http://www.youtube.com/watch?v=3ylgjvGxiAc&feature=youtu.be
