Zemřela v osmadvaceti letech, aby zachránila svého nenarozeného syna.
Těžce zkoušená, avšak šťastná, s bezmeznou důvěrou přijímající „veliké
věci“, jež Bůh v jejím životě vykonal. Nová Gianna Beretta Molla.
Příběh Chiary Corbellové dojímá celý
svět.
Chiara je krásná dívka. Narodila se
v Římě v roce 1984. Její rodina je věřící
a angažuje se v hnutí Katolické charismatické
obnovy. Jako osmnáctiletá, v roce
2002, poznává Chiara na pouti do Medžugorje
Enrica, zamiluje se do něj a po několika
měsících proběhnou zásnuby.
Jejich vztah je velmi živý a pohnutý
a neobejde se bez roztržek. Blízkost bratří
františkánů však mladému páru pomáhá
činit závažná rozhodnutí. Manželství
uzavírají 21. září 2008 v Assisi. Zanedlouho
je Chiara těhotná. A zde nastává
první drama. Maria, dítě, které nosí pod
srdcem, má závažné postižení, kvůli němuž
nemůže po narození přežít.
Nezáleží na délce života
Enrico a Chiara se přesto rozhodují Marii
přijmout, dokonce s ještě větší láskou,
ačkoli mnozí jsou tímto rozhodnutím
zaskočeni a navrhují terapeutický potrat.
Dítě se narodí, ale po třiceti minutách
umírá. V ten den říká Chiara svým
nejbližším, že nezáleží na tom, jak dlouho
kdo žije: ona půlhodina s jejím dítětem
byla pro ni tou nejvzácnější chvílí
jejího života.
„Myslela jsem na Marii,“ vzpomíná
Chia ra, „také jí Pán daroval Syna, jenž
nebyl pro ni; zemřel a ona stála pod křížem
a musela se dívat, jak umírá. Díky
tomu jsem mohla nahlédnout, že není
v mé moci všechno a ihned pochopit,
a že Pán snad má plán, který je pro mě
zatím zahalen.“
Zvláštní Boží dar
Brzy následuje další těhotenství. Je až neuvěřitelné,
že i v tomto případě se objevují
těžká poškození dítěte. Oba manželé jsou
přesto připraveni Davida přijmout jako
svého milovaného syna. Pak se ukáže, že
ani on není schopen po narození přežít.
Později, v lednu 2011, na jednom veřejném
vystoupení Chiara řekne: „Pán
nám chtěl darovat zvláštní děti, Marii
a Davida, ale žádal po nás, abychom je
doprovodili jen do jejich narození. Dovolil
nám obejmout je, pokřtít a odevzdat
pokojně a s nesmírnou radostí
do rukou Otce.“
Jdu do nebe
Ten den oznámila něco, co všechny šokovalo:
zprávu o dalším těhotenství a zároveň
informaci o tom, že jí objevili nádor:
„Nyní nám svěřil toto třetí dítě, Františka,
který se má dobře a za krátkou dobu
se narodí, ale současně ode mne žádá,
abych se svěřila do jeho rukou, bez ohledu
na nádor, který jsem objevila před
několika týdny a který do budoucnosti
představuje velkou obavu. Ale my věříme,
že Bůh i teď vykoná veliké věci.“
Malý František se narodil v květnu
2011. Chiara – aby neztratila dítě – rozhodla,
že se nebude léčit. Léčbu zahájila
až po porodu, podstoupila operaci a bolestnou
chemoterapii s nadějí, že to ještě
bude účinné.
Na Zelený čtvrtek roku 2012 se však
od lékařů dozvěděla, že nádor se nepodařilo
zcela potlačit a že se v podstatě nachází
v terminálním stadiu. Chiara zemřela
ve věku 28 let 13. června 2012. V jednom
dopise svému malému Františkovi napsala:
„Jdu do nebe, abych tam byla spolu
s Marií a Davidem a ty zůstaň s tatínkem.
Já se budu odtud za vás modlit.“
Před svým „narozením pro nebe“
Chiara všem poděkovala: „Mám vás
všechny ráda!“
Pohřeb nebyl obyčejným pohřbem.
Účastnilo se ho víc než tisíc osob. Vévodilo
mu foto pěkné tváře Chiary, která
před smrtí vyjádřila přání, aby na jejím
pohřbu každý dostal symbol rodícího se
života: skutečně, každý měl v ruce květináč
s nějakou sazeničkou.
Nová Gianna Beretta Molla
Kardinál Vallini, zástupce papeže pro
die cézi Řím, řekl: „Máme tady novou
Gian nu Berettu Molla.“
Gianna, mladá lékařka, zemřela
v roce 1962 a v roce 2004 ji papež Jan Pavel
II. blahořečil. Také ona byla těhotná,
když se dověděla, že má rakovinu, a odmítla
léčení, které by uškodilo dítěti, jež
nosila ve svém lůně a po porodu by zemřelo.
Bylo to velmi dojímavé srovnání.
Chiara je dívkou našich dnů. Na You tube
se nachází dvacetiminutový záznam,
na kterém se svým charakteristickým
římským přízvukem vypráví o počátcích
svého dobrodružství s Bohem.
Jasné Boží odpovědi
V jednom okamžiku říká: „Bůh vkládá
do každého z nás pravdu, není možné se
s ní nesetkat.“
Manžel Enrico, když se ho ptali na to,
co znamenají tato její slova, řekl: „Tato
věta odkazuje na skutečnost, že dnešní
svět, podle našeho názoru, nabízí falešná
řešení tváří v tvář potratu, tváří v tvář
nemocnému dítěti, tváří v tvář starému
člověku na konci svého života, dokonce
včetně eutanazie…
Bůh odpovídá touto naší historií, která
byla psána tak nějak sama od sebe: my
jsme v těchto letech byli jen diváky. Bůh
odpovídá na mnohé, neuvěřitelně hluboké
otázky. Odpovídá však vždy velmi jasně.
My rádi fi lozofujeme o životě, o tom,
kdo jej stvořil, a nakonec jsme zmateni,
když ze sebe děláme pány života a snažíme
se uniknout před křížem, který nám
Pán daruje. Ve skutečnosti – pokračuje
Enrico – pokud tento kříž žiješ s Kristem,
není tak těžký, jak se zdá.
Odevzdáš-li se mu, zjistíš, že v tomto
ohni, v tomto kříži neshoříš a že v bolesti
nacházíš pokoj a ve smrti radost.“
Sladký kříž
Poté řekl: „Když jsem viděl, jak Chiara
umírá, byl jsem samozřejmě nesmírně
zraněn. Pak jsem sebral odvahu a několik
hodin před smrtí jsem se jí zeptal: Chiaro,
je ten kříž skutečně sladký, jak říká
Ježíš? Ona se na mě zahleděla, usmála se
a z posledních sil odpověděla: Ano, Enrico,
je velmi sladký. A tak celá naše rodina
neviděla jen to, že Chiara umírá pokojně;
viděli jsme, že umírá šťastná, a to je něco
úplně jiného.“
Naprostá odevzdanost Bohu
Když se otec Chiary, Roberto, podnikatel,
jenž byl funkcionářem v Confindustria
(Sdružení podnikatelů), dozvěděl, že
chemoterapie nepřináší pozitivní výsledky,
vzdal se své funkce, aby mohl být se
svou rodinou, ale také „aby změnil svůj
život a začal pomáhat bližním“.
V jednom dojímavém svědectví pro
televizní stanici SAT2000 (i to lze najít
na Youtube) vyprávěl, že když se o Veliké
noci dozvěděl, že už se nedá nic dělat, začalo
„nádherné období pro naši rodinu…
žili jsme spolu tak, jak nikdy předtím…
všichni spojeni v tom, jak zachránit
Chia ru… co se pak ovšem podle jejích
slov uskutečnilo jiným způsobem“.
Pan Roberto pak řekl tichým hlasem:
„Od své dcery jsem se naučil, že není důležitá
délka života, ale to, jak ho žijeme.
Za jeden rok jsem se od ní naučil víc než
za celý svůj život a to, co jsem se naučil,
nechci promarnit.“
Poté připomněl, že „když Chiara prožívala
okolnosti, které by leckoho zlomily,
nesnášela je trpně, ale přijala. Zcela se
svěřila Bohu. Byla si jistá, že když jí Bůh
dal tyto věci prožít, znamená to, že je to
tak správné“.
Církev, nádherná Boží zahrada
Chiara hrála na housle a ráda opakovala:
„Narodili jsme se a už nikdy nezemřeme.“
Ve světě existuje zahrada, v níž rostou
tyto nádherné květy, kde se stávají
tyto překrásné věci, na jiných místech
nepředstavitelné. Tímto místem, touto
zahradou je Církev Boží. Nikdo z mocných
a moudrých ji nezná.
Pro ně a pro jejich noviny je Církev
něčím jiným. Noviny rozmazávají aféry
týkající se Benedikta XVI. a úniku informací
ve Vatikánu. Mediální refl ektory se
zaměřují na církevní představitele, které
považují za „moderní“, nebo rozpitvávají
skandály. Ale v nádherné Boží zahradě,
kterou Benedikt XVI. miluje a zalévá,
tiše kvetou mladí jako Chiara Corbellová.
Nejen v místech, kde je křesťanství pronásledováno,
ale jak jsme viděli, i v Evropě.
Do této zahrady skutečně přichází
Ježíš, získává si a povolává také tuto generaci,
a tak můžeme vidět, jak se tyto
děti stávají přáteli Spasitele světa. Jsou
neviditelné pro média, ale veliké v očích
Božích.
Antonio Socci, (* 1959),
italský novinář
a spisovatel
Libero, 7. 10. 2012
Přeložil Mons. Ladislav Hučko
(Mezititulky redakce)
Antonio Socci
F. Fernández
RC Monitor 1/2013
http://res.claritatis.cz/?a=7&p=0
