Leoš Ryška - zakladatel a ředitel Televize NOE, jednatel společnosti Telepace s.r.o., a ředitel Festivalu dobrých zpráv. Absolvoval UK Praha a následně VOŠF Zlín, je dlouholetý producent, kameraman, střihač a režisér. S kamerou procestoval řadu míst v Asii, Africe i Latinské Americe, aby dokumentární tvorbou upozornil na neřešené problémy lidské bídy a bolesti. Řada z těchto snímků získala ocenění na tuzemských i zahraničních filmových festivalech. Baví ho spolupráce se všemi, kteří plují proti komerčnímu proudu.
Řada z vás určitě zná ředitele TV NOE – otce Leoše Ryšku. Tuto televizi – TV NOE (televizi dobrých zpráv – www.tvnoe.cz) zakládal společně s otcem Martinem Holíkem - ředitelem Rádia Proglas -www.proglas.cz. Jelikož dělám pro tuto televizi dobrých zpráv dobrovolnickou službu – službu KANOE (kamarád/ka NOE), rozhodla jsem se udělat rozhovor s tímto katolickým knězem. Člověkem velmi lidským, který má velké srdce pro druhé. Již v lednu 2012 na setkání dobrovolníků, které se uskutečnilo v Ostravě v budově TV NOE, jsem se s otcem Leošem domluvila, že bych s ním velmi ráda udělala rozhovor. Přislíbil, že mi odpoví na několik otázek. Podařilo se to právě nedávno. Rozhovor se uskutečnil na brněnském výstavišti, na skvělé akci, která mě přitahuje již řadu let. Jedná se o Katolickou charismatickou konferenci. Rozhovor probíhal uvnitř osobního auta TV NOE. Byl velmi příjemný a s nadšením jsem poslouchala velmi silné, povzbudivé a působivé věty otce Leoše. Byla to moje další životní zkušenost dělat poprvé rozhovor přímo v osobním autě. Sami se do nich začtěte a přemýšlejte nad svým životem, duchovním rozměrem či hendikepovanými lidmi. Myslím si, že víra v Boha může ovlivnit celou naši zemi, pokud lidé otevřou svá srdce pro Boha, Jeho lásku a dobro. Vždyť co je lepšího, než jít v těžkých zkouškách a životních křížích společně s tím nejlepším přítelem, který nás v ničem a nikdy nezklame. Naopak, pomůže nám otevřít nový duchovní obzor, radost ze života a z lásky, kterou můžeme předávat ostatním lidem. Není nic krásnějšího, než milovat Boha celým svým srdcem, celým svým tělem, celou svou duší či celým svým bytím. Pak se může život stát radostnějším a veselejším. Sama to zažívám dennodenně a musím říci, že díky TV NOE jsem našla ten nejlepší dar – dar víry, za který jsem moc šťastná. Byla jsem od dětství věřící, ale řekla bych spíše ten spící nebo hledající křesťan. TV NOE mě opravdu probudila k víře a smyslu jejího praktikování. Celé TV NOE za to budu velmi vděčná. Začtěte se do těchto slov, která se hluboce dotkla nitra mého srdce a velmi mě duchovně posílila. Totéž přeji i vám.
1. Jak vnímáte roli zdravotně znevýhodněných v naší společnosti?
Myslím si, že jsou tito lidé pro naši společnost velmi užiteční, protože těm, kteří jsou citliví, nastavují jiný pohled. Říká se, že společnost je tak silná, jak je silný její nejslabší jedinec. Myslím si, že Ti, kteří mají nějaké postižení či hendikep, jsou velkým požehnáním pro ty ostatní, kteří ho nemají. Jednak si zdravý člověk snadněji uvědomí, jakým nezaslouženým darem je zdraví. To je velmi důležité. Vnímám, že člověk s hendikepem je bohatší, někdy i vnitřně krásnější, než ten, kdo si žije v pohodě a nemá žádné problémy. Samozřejmě v uvozovkách, protože každý má nějaký problém. Potom ten člověk hendikepovaný dá možnost nebo prostor ke konání dobra. A to dvojím způsobem. Buď on sám koná veliké dobro. Často vidím, jak tito lidé dokážou úžasné věci. Druhý rozměr je takový, že dávají prostor zdravému člověku ke konání dobra. To je důležité i v rodinách, kde mají například postižené dítě, sourozenci pak mají velmi vyvinuté sociální cítění a jsou daleko lépe vybavení do života. Když to poposunu do duchovní roviny, tak často díky těmto hendikepovaným se udá v takovéto rodině nějaký zázrak. Konkrétně vím o jedné rodině, kde se narodila postižená dcera Zuzanka, která měla nejtěžší stupeň mozkové obrny. Ona díky té obrně a svému postižení přitáhla k Bohu celou rodinu. Maminku, tatínka i své sourozence. Ti postupně konvertovali, dali se pokřtít, a před Bohem uzavřeli i svátost manželství. Zuzanka je už nyní na věčnosti a oni často říkají, že to ona jim vyprosila kontakt s Bohem. Kdyby ji neměli, tak dneska žijí úplně jinak. Ne tak kvalitně a tak krásným způsobem života, protože dceruška jim přinesla další životní rozměr. A to si myslím, že je to tak v mnoha a mnoha příkladech.
2. Myslíte si, že víra může ovlivnit životy těchto lidí?
Určitě. Víra je totiž obrovskou vnitřní silou každého. Jak pro zdravého, tak i nemocného. Například, když je ten člověk upoutaný na vozíček nebo to může být i nějaká psychická bolest či problém, tak je to nějaké omezení a víra dá tomu omezení křídla. Říkám to možná i nějak hloupě, ale mě to tak napadlo. Víra pomůže přenést přes těžké úskalí těžkosti, které život přináší u postižení. Znám příklady lidí, kteří díky své víře dokázali držet nad vodou mnoho lidí. Vím o jednom člověku, který trpěl svalovou dystrofií. Jezdili k němu lidé z daleka. Byl nemohoucí a zkroucený, ale ten laskavý pohled a to, co říkal lidem, kteří přišli na návštěvu, bylo tak silné a hluboké, že všichni odcházeli hodně povzbuzeni. I když byl takový 30 kilový věchýtek slaboučký, tak uměl rozdávat kolem sebe tolik lásky a energie, protože měl víru. On žil z Boha. Neustále se modlil a byl na Boha napojený. Jazykem si otáčel listy Bible a rád ji četl. Už je také na věčnosti. Byl to člověk těžce zkoušený bolestmi, ale on uvěřil. To si myslím, že je ta pravá víra. Umíral krásně a důstojně a těšil se na setkání s Bohem tváří v tvář. Ostatně všichni se tam jednou dostaneme. Každého to jednou čeká - nebeská brána a otevřená Boží náruč. Člověk, který své postižení přijme, žije v obrovské naději, lásce a Božím milosrdenství. Myslí víc na ty druhé. Je velkým zdrojem požehnání a posily. Takže víra je nesmírně důležitá. Je mně líto člověka, který víru nemá, protože to musí být obrovské utrpení, které přináší depresi, a lidé jsou tak nešťastní. Víra dává i větší sílu v lásce. Věřící člověk dokáže i více milovat. Tak se spojí tyto dvojité nádoby. Protože i víra je nějakým způsobem vztah lásky k Někomu, kterého sice nevidím, ale koho mám rád a vděčím mu za svůj život. Tak jako láska musí růst, tak i víra. Čím více roste, tím je člověk šťastnější a radostnější. Takže je to o nějakém růstu. Stejné je to i s láskou. Jestli je na tom člověk věřící lépe – ano, ale bylo by to málo, kdyby člověk jenom věřil, ale nemiloval, nebo byl nějak zahořklý. Víra je totiž záležitostí rozumu i srdce. Obojí musí být v rovnováze. Víra, která se projevuje skutky lásky. Taková víra je pak silou a má pak obrovský přínos pro každého. Nejen pro lidi, kteří jsou hendikepovaní.
3. Jsou tito lidé důležití pro naši společnost a proč?
Ano, jsou moc důležití, protože jim společnost nastavuje jakési zrcadlo. Já jsem to už říkal, že společnost je tak silná, jako je silný její nejslabší jedinec. Takže musíme myslet na toho nejslabšího jedince a jeho přínos. Já tomu nerozumím, proč je vůbec postižení? To bychom museli jít ke kořenům zla a vůbec toho, proč musíme trpět za někoho, který kdysi dávno udělal něco špatně. Nevíme, proč je tomu tak. Je to nějaké tajemství. Víme, že to tajemství utrpení má nějaký smysl. K pochopení utrpení a kříže mi pomohla moje babička. Ta si ještě před smrtí nechala napsat na hrob větu:„Nevíš, že bez kříže do nebe nikdo nevejde?“ Všichni z rodiny se divili a komentovali to slovy: „Mamko, co jsi to tam nechala napsat?“ Ona věděla, co nám tím chce říci.... Vždy, když stojíme nad jejím hrobem, modlíme se, vzpomínáme a přemýšlíme nad moudrostí této věty. Takže kříž je velmi důležitý a hendikepovaní díky svému kříži pomáhají vykupovat svět. Jsou velkým požehnáním pro ostatní. My tomu nerozumíme, proč to tak má být. Ale má to nějaký smysl. Mě napadá možná nezvyklé přirovnání. Když se někdo v životě zasvětí Bohu, např. když řádové sestřičky slouží v nemocnicích a modlí se v klášterech, tak v této službě a modlitbě v tichu samoty nesou Bohu tíhu celého světa. Oni v klášterech nevnímají, že jsou zavření v klauzuře. Naopak. Oni se tam cítí úžasně svobodní a všechnu tu energii a sílu modliteb dávají jako oběť za všechny trpící. Myslím si, že jsou obrovským požehnáním a díky jejich modlitbám se dějí zázraky. Podobně je tomu u hendikepovaných, kteří si sice své postižení dobrovolně nevybrali, ale pokud jej přijmou, tak ho mohou proměnit v něco úžasně krásného.
4. Co byste vzkázal zdravotně postiženým nebo sociálně vyloučeným?
Aby našli nějakého anděla strážného. Někoho, kdo jim pomůže. Kdo jim bude oporou. Přenese je přes všechna těžká úskalí a ulehčí jim jejich kříž. Aby vnímali, že je má stále někdo rád. Také bych jim chtěl popřát, aby pocítili radost z dávání. Aby si uvědomili, že ať jsou na tom jakkoliv, že mohou vždy dávat. Jejich obdarování může být daleko hodnotnější, kvalitativnější a silnější, než kdyby byli zdraví. Může to být daleko hlubší obdarovávání. Napadl mě takový příklad: naše dramaturgyně Naděžda Urbášková, která pracuje v televizi NOE, se potkala s jednou paní, která vykládala o svém synu, který měl autohavárii, která mu zanechala těžce zraněnou hlavu a přišel o polovinu mozku. Zůstal úplně bez paměti, ale postupně se mu paměť začíná vracet. Co je zajímavé, nezapomněl na slova Ježíš, Bůh, Maria.., umí se modlit a hovořit s Bohem. Jeho maminka mu dala k lůžku ovladač a televizi. On si sám našel program televize NOE a začal se na ni dívat. Říkala, že když jednou za ním do pokojíčku přišla, byla zrovna v televizi mše svatá. Vzal si růženec a měl ho přitisknutý na svém srdci a v oku měl slzu. Ztotožnil se s tím, co viděl a hluboce to prožíval. Nebo jindy zase vzlykavě říkal: „Mami já jsem jak v nebi.“ V tuto chvíli byl v televizi Noe koncert vážné hudby. Dramaturgyně Naděžda Urbášková byla velmi mile potěšena, protože tyto pořady připravuje. „Já na to musím stále myslet.“ zamyšleně dodává otec Leoš Ryška. Jak je ten člověk krásný. On už nemůže myslet, ale přesto má duši a ta je podstatou lidského bytí. Jeho duše je krásná a čistá. Je jednak blízká Bohu a také je schopná obdarovávat i druhé lidi. Myslím si, že každý takový člověk, který má nějaké postižení, nebo je jakýmkoliv způsobem zatlačován na okraj společnosti, by si měl uvědomit, že je nesmírně cenný. Je darem pro rodinu a pro své okolí. Může i rozdávat, protože má co dávat. Má totiž svou duši.
Dana Mičolová
redaktorka
www.lidemezilidmi.cz