Někteří se dnes snaží zpochybnit i to, že Církev vůbec nějaký majetek vlastnila… Také na otázky o původu církevního majetku uvádí materiál Tiskového střediska ČBK zajímavá a pro mnohé málo známá fakta.
Jak Církev k majetku v minulosti přišla?
Nedá se mluvit o církevním majetku jako celku a o Církvi jako jediném bohatém vlastníkovi. Všechno mělo své určení k zabezpečování konkrétních cílů. Když měla být založena nová farnost, musel být zabezpečen provoz. To znamená, že se muselo pořídit pole či les, na němž se živil farář. Podobně patřily některé pozemky
kostelům. Z výtěžku takových pozemků se opravoval kostel. Majetek biskupství sloužil k zabezpečení domácnosti biskupa a jeho pracovníků, pro zabezpečení kněžského semináře atd.
Někteří tvrdí, že majetek Církvi nikdy nepatřil, takže není co vracet.
Popírání vlastnictví majetku církví v minulosti je nepřijatelný a nehistorický přístup. V dobách, kdy Církev nabyla či vytvořila většinu majetku, který se stane předmětem narovnání, se na vlastnictví či vymezení soukromého a veřejného nahlíželo zcela odlišným pohledem; dívat se na problematiku tohoto vlastnictví jako člověk žijící ve 21. století tedy není možné. Právní dokumenty
i legislativa věnující se této problematice a vzniklé na našem území v různých epochách podstatu církevního vlastnictví nikdy nezpochybnily. Například již
v listině olomouckého biskupa Zdíka o přenesení biskupského kostela od sv. Petra ke sv. Václavovi (datována rokem 1141) nalezneme soupis majetku spadající
pod nový sídelní kostel. I v Zemských deskách z dob vlády Přemysla Otakara II. nalézáme písemné doklady o tom, že různé církevní subjekty jako například biskupství, kapituly, farnosti atd. jsou vlastníky svého majetku. Rovněž v moderní době bylo vlastnictví Církve uznáváno; je tak třeba odmítnout tezi postavenou
na tom, že Církev měla od josefínských dob majetek jen jakoby v pronájmu.
Za vlastníka považoval Církev občanský zákoník z roku 1811 i Československý stát po roce 1918. Důkazem toho je pozemková reforma (dle zákona
ze 16. dubna 1919, který stanovil zábor pozemků nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy – 8. dubna 1920 pak vstoupil v platnost náhradový zákon, který určoval velikost náhrady za zabranou půdu – pozn. redakce), která zacházela s církevními majiteli jako s kterýmkoli jiným soukromým
vlastníkem a tzv. veřejné vlastnictví, tedy vlastnictví státu, krajů či obcí, bylo naopak ze záboru vyloučeno. Konfiskovat něco sobě samotnému (tedy státu) nelze.
Proč chce Církev vrátit pozemky, které kdysi dostala od státu darem?
Ano, najdeme ještě kláštery, které dostaly třeba ve 13. století od krále pozemky,
na nichž měly vybudovat klášter. Cisterciáci dostávali nejčastěji bažiny, které si měli vysušit a na nich stavět a budovat (například Velehrad). Proč tehdy král zval mnichy do různých krajů své země? Věděl, že dají lidem práci a naučí je novým zemědělským metodám, hospodaření, ale i stavebnictví, a to nemluvíme o přímém vzdělávání. Za tuto jejich službu veřejnosti jim dopředu zaplatil pozemkem. Nedělá se dnes totéž, když stát nabízí cizím firmám, které dají našim lidem práci, na několik let daňové prázdniny? Nedává i EU podnikatelům dotace na nová pracovní místa a vzdělávací projekty? Pokud je projekt úspěšný, podnikatel nic nevrací. Ty kláštery tehdy splnily dané projekty velmi úspěšně.
Tiskové středisko ČBK a www.apha.cz (autor František Jemelka, zkráceno, nadpis a perex redakce).
