Mše svatá a duše v očistci

Když jednou opustíme tento svět, nic si nemůžeme tak přát, jako aby za naši duši byla sloužena mše svatá. Oběť na oltáři je totiž nesmírná pomoc a daleko překračuje všechny modlitby, pokání a dobré skutky.





Nemělo by to být pro nás těžké k pochopení, když pomyslíme na to, že mše svatá je stejná oběť, kterou Ježíš přinesl, a má svou obrovskou smírnou cenu. Obětovaný Ježíš je „pravá oběť na smíření našich hříchů“ (1 Jan 2,2) a božská krev se vylévá „na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28). Mši svaté se absolutně nic nevyrovná a ovoce této Oběti se může rozšířit na neomezený počet duší. Jednou během slavení mše svaté v kostele sv. Pavla u Tří pramenů v Římě viděl svatý Bernard nekonečný žebřík, který sahal až k nebi. Mnoho andělů po něm ustavičně sestupovalo a odnášeli do nebe duše z očistce osvobozené Ježíšovou obětí, kterou kněží obnovují na oltářích světa. Když tedy zemře některý z našich rodičů, starejme se o to, aby byly slouženy mše svaté a účastněme se jich, a to více než o květiny a pohřební průvod.

Když se blahoslavený Jan z Avily nacházel na smrtelné posteli, tázali se ho bratři, co si nejvíce přeje po své smrti. Blahoslavený odpověděl. „Mše!... Mše!... Nic jiného než mše!...“





O P. Piovi z Pietrelciny se vypráví, že měl mnoho zjevení duší, které přicházely požádat o pomoc mší svatých, aby mohly opustit očistec. Jednou sloužil mši svatou za otce jednoho spolubratra. Na konci mše svaté řekl P. Pio spolubratrovi: „Dnes ráno vstoupila duše tvého otce do nebe.“ Spolubratr měl z toho velikou radost, ale řekl P. Piovi: „Můj otec zemřel před dvaatřiceti roky!“ „Můj synu,“ odpověděl P. Pio, „před Bohem se za všechno platí!“ A je to mše svatá, která nám zajišťuje cenu nekonečné hodnoty: Tělo a Krev Ježíše, neposkvrněného Beránka (Zj 5,12).

V jednom svém kázání uvedl svatý farář Arský příklad kněze, který sloužil mši svatou za svého zemřelého přítele a po pozdvihování se takto modlil: „Otče svatý a věčný, udělejme výměnu: Ty máš v očistci duši mého přítele, a já mám ve svých rukou tělo Tvého Syna. Vysvoboď mého přítele, a já ti obětuji Tvého Syna se všemi zásluhami jeho umučení a smrti.“

Připomeňme si, že všechny prosby jsou dobrá a doporučeníhodná věc, ale pokud můžeme, dejme především sloužit mši svatou (třeba i 30 gregoriánských mší) za duše v očistci nám drahé.

V životě bl. Jindřicha Suso čteme, že již v mládí uzavřel se svým spolubratrem tuto smlouvu: „Kdo z nás přežije toho druhého, uspíší příchod do nebe toho, kdo odešel na věčnost, tím, že za něho bude sloužit každý týden mši svatou.“ Druh bl. Jindřicha zemřel v misiích jako první. Blahoslavený si vzpomněl na slib o něco později. Protože byl zavalen intencemi, nahrazoval týdenní mše modlitbou a kajícími skutky. Ale přítel se mu zjevil a vytkl mu to: „Nestačí mi tvoje modlitby a pokání. Potřebuji Ježíšovu krev, protože naše dluhy a naše viny splácíme Ježíšovou krví“ (Kol 1,14).

Také velký svatý Jeroným napsal, že s každou zbožně slouženou mší svatou vychází mnoho duší z očistce a spějí do nebe. Totéž je možno říct o mších, kterých se zbožně účastníme.

Svatá Magdaléna de Pazzi, slavná karmelitánská mystička, měla ve zvyku obětovat Ježíšovu krev za duše v očistci a v jedné extázi jí Ježíš ukázal, kolik duší je opravdu vysvobozeno obětí božské krve. Ani tomu nemůže být jinak, protože – jak učí svatý Tomáš Akvinský – jedna kapka Ježíšovy krve může spasit od každého hříchu celý svět. Modleme se za duše v očistci a vysvobozujme je z jejich trestu tím, že za ně dáváme sloužit mnoho mší svatých a také se jich účastněme. „Všechny dobré skutky dohromady nemohou vynahradit jednu mši svatou, protože ony jsou dílem lidským, zatímco mše svatá je dílem Božím,“ říkal sv. farář Arský.