On-line kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.: Informativní brožurka o tom, jak FATYM dělá lidové misie, která může posloužit zvláště těm, kdo se chtějí dobře na misie připravit.
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov n. D. - Přímětice - Bítov, v roce 2008
Pro církevní potřebu vytiskl A.M.I.M.S.

DĚDICTVÍ OTCŮ ZACHOVEJ NÁM, PANE
ANEB LIDOVÉ MISIE S FATYMEM

autor: P. Marek Dunda
korektura: Jana Brabcová, Pavel Julinek
ilustrace: Jana Janoušková
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov n. D. - Přímětice - Bítov, v roce 2008
Pro církevní potřebu vytiskl A.M.I.M.S.
2. přepracované vydání (První vyšlo v roce 2005)

Úvod

Proč tato brožurka?

Od roku 1997 se společenství Fatym věnuje také lidovým misiím. Zjišťujeme, že lidové misie jsou velmi důležitým obdobím v životě každé farnosti, kde se konají. Mnozí lidé po dobrém prožití lidových misií naberou „nový dech“ a sílu správně žít. Aby misie mohly přinést svůj užitek, je třeba se na ně dobře připravit. Mnoho lidí zná lidové misie už jen z doslechu nebo z vyprávění starších rodinných členů. Proto jsme se rozhodli sestavit tuto informativní brožurku, která může posloužit zvlášť těm, kdo se chtějí dobře na misie připravit.
Chtěl bych také dodat, že vždy záleží na těch, kdo lidové misie vedou. Oni totiž stanovují program. V této brožurce nabízíme jakousi kostru průběhu misií tak, jak je prožívají lidé ve farnostech, kde misie vede Fatym. Tím chci jen říci, že misie s redemptoristy, jezuity, saletiny nebo jinými společenstvími mohou mít zcela jiný průběh. Způsob, jakým probíhají lidové misie s Fatymem, dlouho krystalizoval a stále se vyvíjí. Zkoumali jsme ve starých zápisech ve farních kronikách, jak dříve v naší zemi misie probíhaly. Radili jsme se s řeholníky, kteří misie zažili a nebo jejichž řeholní společenství se na misiích tradičně podílelo. Vypravili jsme se sbírat zkušenosti do zahraničí (Itálie, Polsko, USA). Na základě nejcennější rady, kterou nám před několika lety udělil jeden velmi zkušený lidový misionář z Itálie, jsme pak postupně vypracovali plán pro lidové misie, který odpovídá našemu prostředí.
Náš způsob vedení misií má dvě zcela rozdílné varianty, a to pro poměrně zbožné farnosti především moravského typu a pro farnosti duchovně mrtvé nebo téměř duchovně mrtvé pohraničního rázu. To, kterou variantu zvolíme, se rozhoduje již dávno před misiemi. Po dohodě s tamějším duchovním správcem se zvažuje, které možné prvky budou do programu zařazeny a které naopak v dané chvíli použity nebudou. Tato brožurka se zabývá pouze onou první variantou lidových misií, a to pro poměrně nábožensky zachovalé farnosti, kde ještě věřící chodí do kostela a mají jakýsi kontakt s farností.
Druhá varianta zde rozebraná není, v některých směrech se té první sice podobá, ale těžiště je přesunuto jinam. Všichni, kdo se podíleli na vzniku tohoto spisku, mají v srdci jedno přání: Přispět k dobrému prožití lidových misií těm, kdo mají příležitost se jich zúčastnit.

Historický pohled na význam misií

Počátky lidových misií

V naší zemi sehrály lidové misie velmi důležitou úlohu. Pravidelně bývaly téměř v každé farnosti už od 17. století. Vedením lidových misií se zabývali především jezuité. Ti pořádali v době rekatolizace i tzv. kající misie. Dále se v naší zemi misiím hodně věnovali a opět znovu věnují redemptoristé. Díky lidovým misiím se mnoho lidí vrátilo k životu s církví a mnozí prostřednictvím misií mohli obnovit svoji horlivost pro šíření dobra. Když procházíme našimi obcemi, často můžeme vidět starý misijní kříž s letopočtem, kdy se lidové misie ve farnosti konaly. Rozmezí mezi opakováním jednotlivých misií bývá mezi 5 až 15 roky. Misie nejsou pouze českou či moravskou záležitostí, ale jsou nerozlučně spjaty s životem církve na celém světě.

Světci a misie

Řada světců prožila lidové misie jako rozhodující okamžik svého života, např. sv. Maxmilián Kolbe nebo sv. Jan Maria Vianney. Mnozí světci se na lidových misí podíleli, např. sv. Evžen Mazenod přispěl k návratu Francie k životu z víry v pohnutých dobách po francouzské revoluci. To, jak si lidových misí vážil sv. Alfons z Liguori, poznáváme z jeho velmi silného výroku: „Farář, který pozve do své farnosti misionáře, si předem může být jist svou spásou.“

Situace po 2. světové válce

Po 2. světové válce proběhly lidové misie v mnoha farnostech. Poslední záznamy na misijních křížích nacházíme z roku 1947-1948. Od té doby se lidové misie u nás konat nesměly. Po pádu totality se možnost pořádat lidové misie opět otevřela, ale podmínky v naší společnosti byly už zcela jiné a původní způsoby používané před více než 50 lety se ukázaly být málo účinné. Postupně se hledala cesta, jak znovu uvést v našich podmínkách lidové misie do života. Misionáři našli svoje originální cesty, a proto mohou misie vypadat v podání různých řeholních společenství odlišně. Jedno však mají vždy společné. Misie jsou dobou mimořádných milostí pro farnost a těm, kdo zde žijí, se nabízí příležitost víc se otevřít Boží lásce.

Mysli si, co chceš…

Velmi charakteristická se mi zdá větička, kterou prý končívali svoje kázaní kazatelé při lidových misiích zhruba před sto lety: „Mysli si, co chceš, dělej si, co chceš, ale pamatuj, že jednou zemřeš a souzen budeš.“ Vystihuje totiž, že misionáři nikoho nenutí, aby víru přijal nebo podle ní žil, ale předkládají neměnné pravdy tak, aby to bylo k jeho dobru, aby rozpoznal, že víra není něco cizího a aby obstál jednou při konečném zúčtování.

Příprava na misie

Několik let předem

Většinou to bývá takto: Zazvoní telefon, ozve se pan farář a požádá o misie ve své farnosti. Vzhledem k velkému zájmu se misie většinou uskuteční za několik let. Předběžně se dohodne plánovaný termín a misionáři a farníci se za lidové misie začínají modlit. Zhruba rok před lidovými misiemi je stanoven konkrétní termín a rozvržen bližší průběh celé přípravy. Od té doby začnou farnost navštěvovat někteří z těch, kdo pak při lidových misií budou konat službu misionářů. Jejich návštěva je většinou krátká, ale cílená. Občas se objeví na nedělní bohoslužbě a mají promluvu, která připravuje farníky na dobré prožití misií. I místní kněz v té době častěji o misiích mluví, povzbuzuje věřící k jejich dobrému prožití i k modlitbě za ně.

Několik měsíců předem

Je vhodné, když se najdou pamětníci, kteří zažili poslední misie, a farníkům o nich podají svědectví. Koordinátor misií také přijíždí oslovit ty, kdo jsou ochotni pomoci při vlastním misijním týdnu a bezprostředně před ním. Do farnosti přijíždějí i ti, kdo mají při misiích na starost vedení jednotlivých bodů programu. Spolupracovníci misií přizvou ke konkrétní spolupráci i místní farníky, např. se zapojí do úvodní hry pro děti, při níž budou vypomáhat na jednotlivých stanovištích. Několik měsíců před zahájením misií doladí koordinátor ve spolupráci s místním duchovním správcem přesný program misií.

Bezprostřední příprava

Zhruba měsíc před misiemi se osobně rozdá do každé domácnosti informační dopis o misiích a o tom, jak asi budou probíhat. Zhruba 14 dnů před zahájením misií začíná žehnání domů. V týdnu před misiemi je rozdáván misijní zpravodaj a misionáři se svými spolupracovníky navštěvují školy, školky i střední školy a učiliště a podávají dětem a mladým informace o blížících se lidových misiích. Den před zahájením misií (v sobotu dopoledne) děti a mládež roznášejí misijní koláčky a zvou všechny k dobrému prožití nadcházejících misií.

Přednáška o Bibli

V rámci přípravy na lidové misie (asi 1-2 týdny před misiemi) jezdí do farnosti otec Pavel Zahradníček, ThD. Ten mívá odbornou a velmi zajímavou přednášku o Bibli. Často doplňuje i osobní zkušenosti z míst, kde se odehrály biblické události. Občas svůj výklad zpestří diapozitivy. Přednáška je určena pro širokou veřejnost a zvláště pro ty, kdo se chtějí podrobněji seznámit s tématikou Bible. Přednáška je také doplněna možností diskuse a fundovaným zodpovězením dotazů.

Význam přípravy

Doba přípravy je velmi důležitá. Zvláště je třeba, aby si lidé na misie udělali čas, byli doma a mohli se účastnit alespoň některých částí bohatého programu. Je vhodné v této době vypustit vše ostatní a nachystat si osobní program tak, aby nic nerušilo klidné prožití těchto výjimečných dnů. Dále je vhodné, aby ti, kdo pochopili důležitost misií, o tom mluvili se všemi, kdo ve farnosti žijí, a podali jim správný pohled na misie. Misie se totiž netýkají nějakého fanatického přemlouvání na víru, ale mají přispět k tomu, aby každý v sobě obnovil to nejlepší, vyřešil minulost a našel sílu dobře se nasměrovat pro budoucnost. Zjednodušeně bych to vystihl obměněným sloganem jisté německé společnosti: Věčnost může přijít.
K dobré přípravě na misie patří především modlitba za zdar misií. Prosím všechny, aby se podle svých možností k modlitbě za misie připojili.

Misijní zpravodaj

Jak už bylo dříve poznamenáno, zhruba 1 až 2 týdny před zahájením vlastních misií bývá do všech domácností roznášen misijní zpravodaj. V něm jsou podrobné informace o průběhu a programu lidových misií. Tento zpravodaj je dílem farníků i misionářů. Část článků bývá přímo z prostředí farnosti, ve které misie probíhají, někdy je dokonce něco přidáno od pamětníků nebo z farní kroniky o tom, jak misie ve farnosti probíhaly dříve. Často se jedná o velmi zajímavé informace.
Druhou část článků ve zpravodaji tvoří příspěvky misionářů. Jsou představeni ti, kdo do farnosti přijedou, misionáři podávají různé pokyny k tomu, jak co nejlépe misie prožít a jak se připravit na jejich důležité okamžiky.
Doporučuji věnovat zpravodaji zvýšenou pozornost a dobře si prohlédnout zvláště misijní program, aby nic důležitého nebylo přehlédnuto a promeškáno. Je důležité, že se zpravodaj předává osobně do všech domácností s případným vysvětlením pro ty, kdo se ptají.

Žehnání domů

Ve větší míře jsme se žehnání domů začali věnovat teprve po lidových misiích v Benešově. Tehdy náš jáhen Mirek Slavíček žehnal domy doslova ve dne v noci. Stále byli další a další zájemci, kteří čekali na jeho návštěvu. Od té doby jsme žehnání zařadili do misií jako neoddělitelnou součást misijního programu.

Jak probíhá žehnání domů a bytů

Asi týden před zahájením lidových misií bývá žehnání domů a bytů. Misionáři, kněží a jáhni procházejí farností dům od domu, dveře od dveří. Vždy zazvoní, představí se a vysvětli, že při lidových misiích se nabízí možnost požehnat dům. Záleží na tom, s kým se potkají. Je-li zájem o požehnání domu, bývá toto požehnání většinou krátké a není při něm třeba nic zvláštního. Misionář většinou zůstane hned v první místnosti nebo chodbě domu či bytu a pronáší krátkou modlitbu, na jejímž závěru pokropí z místa, na kterém stojí, příbytek svěcenou vodou. Předá domácím podepsanou listinu s vysvětlením, co požehnání domu znamená. Často přidá i nějakou drobnou upomínku na tuto událost. Je vhodné, aby se pro okamžik žehnání shromáždila celá rodina a všichni, kdo v domě přebývají, a v duchu se připojili k modlitbě pronášené misionářem. Zbývá dodat, že za požehnání domu se neplatí a že to není žádný magický úkon, ale svátostina. Ze svátostiny může mít každý takový užitek, nakolik se skrze víru otevře pro spolupráci s ní.

Význam požehnání

Je vhodné, když se může žehnání domu časem opět opakovat. Není třeba čekat na příští misie, ale je dobré pozvat jednou za rok místního kněze, aby žehnání obnovil. Skrze kněžské požehnání se v domě přerušuje kontinuita toho, co bylo pokaženo hříchem a toto prostředí se stává více otevřeným pro život dobra a odmítání zla. Když se lidé v požehnaném domě modlí, účinnost požehnání se rozmnožuje. Když se v požehnaném domě hřeší, vliv požehnání se oslabuje. Po tak dlouhé době, co v naší zemi nemohly lidové misie pravidelně probíhat, je jistě nejvýš vhodné, aby se skrze požehnání domu přerušila spojitost s dřívějšími hříchy, které mohou dané prostředí nevhodně ovlivňovat.
Ještě bych zmínil, že pokud někdo vyloženě nechce, aby byl jeho dům či byt požehnán, misionář se nevnucuje, krátce ale srdečně se rozloučí a pokračuje dál. Je však škoda nevyužít této možnosti.

Co je vhodné a čeho se vyvarovat

Návštěva misionáře při žehnání domu se pro mnohé může stát i příležitostí zeptat se kněze na věci, které mi v oblasti víry nebo života církve dělají starosti. Někdy je to i příležitost požádat o svatou zpověď nebo prodiskutovat duchovní problém. Často mají zbožní lidé tendenci pozvat misionáře dál a pohostit ho. Není to však nejvhodnější, protože skupinka misionářů má projít celou farnost, nejen se zastavit u prvních nejzbožnějších. Pro návštěvu pak bude prostor v době misií. Každý si totiž může misionáře pozvat, promluvit s ním a blíže se seznámit. Je vhodné třeba požádat misionáře, aby požehnal dětem, rodičům nebo nemocným. Je možné zasvětit rodinu Božskému Srdci Ježíšovu atd. Platí však, že misionáři nepřijeli na hostinu, ale odvést svůj díl práce pro farnost při lidových misiích.

Zvaní a koláčky

Někteří se možná podiví, proč se dopis a zpravodaj předávají osobně, proč to všechno misionáři nepředají naráz až při žehnání domů. Největší údiv zřejmě provází to, když den před zahájením misií rozdávají děti a mládež misijní koláčky a zvou na misie. Samozřejmě že by bylo možné si tyto čtyři návštěvy v domácnostech odpustit. Ale pak bychom nemuseli dělat téměř nic.
Návštěvy nemají za cíl nikoho otravovat nebo znepříjemňovat život nevěřícím, ale mají přispět ke správnému pochopení toho, že misie jsou jedním velkým pozváním pro úplně všechny, aby v sobě obnovili to nejlepší. Opakované pozvání vede k tomu, že o misiích začnou uvažovat i ti, kdo by je jinak přehlédli. Návštěva s koláčky vede k tomu, že všichni, i ti, kdo se misií jinak nezúčastní, je mohou alespoň ochutnat, třeba jen koláček. Na tomto místě patří vyslovit velký dík obětavým farnicím, které se před misiemi domluví a ony dobré koláčky napečou.

Vlastní misijní týden

První den

Vlastní misie začínají nedělními dopoledními bohoslužbami, ty bývají v pravidelnou dobu, ale vede je hlavní kazatel lidových misií. V neděli odpoledne pak bývá velká hra pro děti „Hon za klíčem k pokladu“. Navečer pak bývá první promluva misijního kazatele.

Bohoslužby

Během týdne jsou bohoslužby denně, a to častěji než obvykle. Počet bohoslužeb je ovlivněn tím, o jak velkou a živou farnost se jedná. Kázání bývají většinou delší než obvykle, jejich délka se pohybuje kolem 30 minut. Po každém kázání by měli účastníci bohoslužby uvažovat o důležitých myšlenkách této promluvy. Během týdne bývají také stavovské promluvy. V živějších farnostech program denně pamatuje i na děti a mládež, a to mší svatou určenou zvlášť pro ně.

Svátost smíření

Do čtvrtka se nezpovídá. Zpovídat se začne teprve ve čtvrtek odpoledne a příležitost k této svátosti je i v dalších dnech. Promluvy v úvodu týdne jsou totiž zaměřeny tak, aby se všichni mohli lépe připravit na důkladnější svatou zpověď. Proto se začíná zpovídat až po té, co tyto klíčové promluvy zazní.

Další důležité události misijního týdne

V půli týdne bývá kající procesí. V pátek je postní den, věřící jsou vyzváni, aby drželi tak přísný půst jako na Popeleční středu nebo na Velký pátek. Tento půst mají obětovat za zdar lidových misií. Z pátku na sobotu bývá v kostele celonoční adorace před vystavenou Nejsvětější svátostí. Zde je příležitost přistoupit ke svaté zpovědi pro ty, kdo buď nemají dost odvahy, aby přišli během dne, nebo pro ty, kdo si chtějí vyprosit před Nejsvětější svátostí zvláštní milost pro přijetí svátosti pokání. V sobotu dopoledne bývá mše svatá se společným udělováním pomazání nemocných. K večeru je pak hlavní bohoslužba celého misijního týdne, patří k ní také požehnání misijního kříže a jeho postavení.

Závěr misií

V neděli pak bývá běžný program nedělních bohoslužeb. Při nich hlavní misionář shrnuje poselství celých misií a uděluje plnomocné odpustky těm, kdo se po celý týden misií účastnili. Odpoledne většinou bývá závěrečné požehnání a Te Deum. Potom hlavní misionář odpovídá na ústní i písemné dotazy. Členové misijního týmu přijíždějí a odjíždějí postupně, každý má svůj konkrétní úkol a po jeho splnění se vrací domů ke své další práci.

Co jsou misie

Lidové misie nejsou nic jiného než duchovní cvičení pro celou obec. Zjednodušeně řečeno: Do farnosti přijede několik kněží, kteří mají mnoho kázání a vedou spoustu dalších přídavných programů. Pokud možno se kontaktují téměř se všemi lidmi a snaží se každého povzbudit, aby se v něm probudilo to nejlepší, co v něm je. Misie se netýkají jenom lidí vzdálených víře, ale především těch nejzbožnějších. Všichni mají být lidovými misiemi povzbuzeni, aby se v nich znovu upevnilo dobro.

Lidové misie jako šance

Lidové misie jsou dobou mimořádných milostí. Často lidé čekají na vhodný okamžik, aby něco dali do pořádku, aby s něčím začali. Misie jsou k tomu ideální příležitostí. Nabízejí šanci vyřešit minulost, ujasnit vztahy a nabrat co nejlepší směr pro budoucnost. Po misiích to není nikdy stejné jako před nimi. Buď tato jedinečná šance zůstane promarněna a už se nemusí opakovat, nebo bude správně využita, a tím se stane obrovským zdrojem milostí pro život toho, kdo ji využil, i pro celé jeho okolí. Misie jsou dobou, která se přímo nabízí k tomu, abychom vyřešili to, co se řešit má. Je to čas pro usmíření tam, kde je napětí, je to čas pro vrácení toho, co se má vrátit. Je to doba pro úplné vyznání všech hříchů a pro pokání za ně. Je to doba pro velké zastavení a přehodnocení všeho, co v životě považuji za důležité. Je to doba pro nové pochopení základů naší víry. A je to také čas pro realizaci rozhodnutí, o kterých víme již delší dobu, že jsou dobrá, ale která odkládáme.

Co vše se může stát o misiích

My, kdo jsme měli tu milost opakovaně se zúčastnit lidových misií, jsme měli vždy znovu příležitost děkovat Pánu Bohu a žasnout. Museli jsme přiznat, že to, co zažíváme, není naše zásluha. Děkovali jsme Pánu Bohu za nečekané milosti. Mnohokrát jsme mohli děkovat za zpovědi po dlouhé řadě let, za vyznání dlouho zamlčovaných hříchů, za opravdové usmíření rozhádaných. Mohli jsme se radovat z církevní svatby po mnoha letech civilního manželství. Také jsme zažili radost z nového návratu k horlivému prožívání víry. Děkovali jsme Pánu Bohu za započatou modlitbu v rodinách. Byli jsme svědky velkých i malých řešení tzv. neřešitelných problémů. Opakovaně jsme zažili skutečnou obnovu dříve skomírající farnosti. Děkovali jsme za nový a opravdový návrat k životu ze svátostí. Pro mě samého je to velká milost, kdykoliv se mohu účastnit dalších misií, protože zažívám opakovaně to, co by se dalo nazvat duchovními zázraky.

Lidové misie jako milost

Bůh dává při lidových misiích ohromné milosti. Pokaždé jinak – každé misie jsou totiž jiné – ale vždy jsme znovu potěšeni, že Bůh si lidové misie používá jako prostředek, skrze který chce hodně obdarovat ty, kdo je využijí. Když listuji starými záznamy z lidových misií, vnímám, že Pán Bůh vždycky misie používal k tomu, aby zahrnul svůj lid velkým požehnáním.
Musím přiznat, že dříve byly misie provázeny ještě větší odezvou, než jakou dnes zažíváme my. V některých záznamech jsem se dočetl, že při misiích se celá farní obec vrátila k životu ze svátostí. Ve Velkém Meziříčí chodíval na začátku 20. století při lidových misiích poslouchat kázání misionářů i tamější evangelický pastor atd.
My jsme zatím ještě nezažili, že by se úplně všichni otevřeli milosti, která v misiích přichází. Ale i kdyby tuto obrovskou milost využil k návratu a vyřešení svého života jen jediný člověk, mělo by to smyl. Na těch asi 30 misiích, které jsme už s naším týmem absolvovali, však těchto Božích milostí využilo mnoho lidí, takže kdykoli na misie vzpomínám, vždy musím Pánu Bohu děkovat. Přál bych milost misií všem farnostem a vůbec všem lidem.

Úvodní nedělní bohoslužby

Úvodní nedělní bohoslužby

Je velmi dobré, když se lidé mohou účastnit misijního programu hned od začátku vlastního misijního týdne. Celý program misií totiž tvoří jeden celek. Stává se nám, že účastníků misií den ode dne přibývá a ti, kdo se připojí až poslední den, většinou litují, že jim nikdo dost důrazně nevysvětlil jedinečnost této události. Oficiální začátek misií je při nedělních bohoslužbách. Ty jsou ve stejné době jako jindy, jediným rozdílem je, že je slouží hlavní misionář a má při nich úvodní kázání, které obsahuje základní rady, jak prožívat následující dny. Je vhodné, aby pravidelní účastníci nedělních bohoslužeb byli denně na misijní mši svaté. Bohoslužby při lidových misiích jsou slavnostní a mají přiměřeně odpovídat slavnostnímu období lidových misií.

Hra pro děti

Hra pro děti

Hned první den lidových misií (v neděli odpoledne) se koná velká hra pro děti, která se jmenuje Hon za klíčem k pokladu. Organizují ji většinou katechetky, které jsou spolupracovnicemi misijního týmu, a nakolik to jde, zvou k realizaci místní mladé a ochotné věřící a katechety. Hra by se měla týkat co nejširšího okruhu dětí, které díky této hře na vlastní kůži prožijí, že začalo něco mimořádného a že se jich misie také týkají. Dá se přepokládat, že pak rády přijdou i na další program pro děti a také snadněji ve svých rodinách vysvětlí, že se misií není třeba bát a že si při nich každá generace přijde na své. Je vhodné, když se o misiích, o programu a misijních myšlenkách diskutuje v kruhu rodiny, mezi sousedy, mezi spolupracovníky. Snadněji se tak pochopí a upevní poselství lidových misií.

Odpolední úvodní kázání

V neděli odpoledne, v době, kdy už je po velké misijní hře pro děti, bývá v kostele úvodní kázání misií. Trochu navazuje na dopolední promluvu hlavního misionáře při nedělních bohoslužbách. Tato první promluva otevře hlavní témata misií, která se dotýkají především vyřešení minulosti, uspořádání hodnot, rozpoznání dobra a zla a nasměrování k životu podle křesťanských hodnot.

Program ve všední den

Prostor pro modlitbu

Program v misijním týdnu má dvě úrovně. Jednak jsou to aktivní nabídky, jednak prostor pro modlitbu. Tento prostor pro modlitbu je určen všem, kdo chápou její důležitost. Ti jsou zváni, aby v tomto týdnu nelitovali času, strávili i delší chvíle v modlitbě a obětovali ji za ty, kdo potřebují zvláštní Boží milost, aby mohli využít tuto jedinečnou šanci. Výsledek misií totiž nezáleží na lidské schopnosti, dovednosti nebo na schopnostech misionářů. Ovoce misií záleží na Boží milosti, a tu si můžeme pro sebe i pro druhé od Pána vyprosit. Proto také bývá po ranní mši svaté a následné promluvě vystavena Nejsvětější svátost k soukromé adoraci a modlitbě. Nejsvětější svátost je takto vystavena od pondělí do pátku po celé dopoledne.

Odpoledne (od pondělí do pátku)

Odpoledne pak v kostele bývá jakýsi blok modliteb a promluv. Většinou zde nechybí růženec, korunka k Božímu milosrdenství, pobožnost Chvála chvála, kázání o duchovním životě, seznámení s doporučovanou knihou atd. Vše vrcholí společnou večerní mší svatou s kázáním hlavního misionáře. Potom následuje stavovská promluva. Kromě toho bývá denně ještě i mše svatá pro děti a pro mládež. Tyto dvě bohoslužby bývají obvykle někde mimo tradiční prostor kostela (např. ve filiálním kostele či kapli, na faře nebo na jiném vhodném místě).
Ve vyhrazených hodinách jsou misionáři také k dispozici k soukromým rozhovorům. Kromě toho navštěvují ještě nemocné, tak jak jim byli předem hlášeni, a také přicházejí na návštěvu k těm, kdo si je z nějakého důvodu pozvali.

Sobota

V sobotu obvyklý misijní program není. Jsou tři mše svaté s misijním kázáním. Ta první bývá v 5 hodin ráno. Slouží se na konci celonoční adorace a je určena především pro mládež, ale i pro všechny ostatní. Při druhé mši svaté, která bývá v sobotu dopoledne, se kostel většinou zaplní staršími a nemocnými lidmi, kteří při této slavnostní bohoslužbě přijímají svátost pomazání nemocných. Potřetí se kostel zaplní v sobotu v podvečer na hlavní bohoslužbě celého týdne. Ta je vyvrcholením celých lidových misií. Požehnání misijního kříže a jeho následné postavení a přihlášení se ke kříži bývá nezapomenutelným zážitkem, který se hluboce vryje do vzpomínek všem zúčastněným.

Úmíráček

Jednou zvláštností při lidových misií s Fatymem je zvonění umíráčkem. Převzali jsme tento prvek od misionářů oblátů Panny Marie z misií v polském Gorzowě. Umíráček zvoní i několikrát denně. Po každém kázání kazatel vyzve všechny přítomné, aby si klekli a v naprostém tichu se pomodlili každý sám v srdci 3x Zdrávas Maria za ty, kdo jsou duchovně mrtví a kdo nejvíc Boží milost potřebují. Do této modlitby zaznívá hlas umíráčku. Ti, kdo jsou přítomni v kostele, mají také rozvažovat o tom, že se blíží chvíle, kdy jednou budeme odcházet z tohoto světa. Na tuto chvíli chceme být co nejlépe připraveni. Právě misie mohou přispět k tomu, abychom se smrti nebáli. Kdo je připraven, není zaskočen.

Umíráček za duchovně mrtvé

Opakované zvonění umíráčkem má zvláštní dopad na ty, kdo běžně do kostela nechodí. Když slyší umíráček, ptají se: „Kdo to zemřel? Proč se zvoní?“ Ti, kdo jsou obeznámeni, jim odpovídají: „To se zvoní možná i kvůli tobě. Hlas zvonu umíráčku vyzývá, že při misiích se máme dobře připravit na svou smrt, která se blíží.“
Když několikrát denně zvoní umíráček, vytváří to zvláštní kolorit výjimečného misijního období, a to jak pro ty, kdo se misií bezprostředně účastní, tak i pro ty, kdo jsou jako by mimo. Ten zvon se totiž přeslechnout nedá a každý ho důvěrně zná. Ať chce nebo nechce, hlas zvonu ho přivádí k myšlence na smrt, a to je i jedním z hlavních témat misií: Pamatovat na smrt a dobře se na ni připravit.

Pamatuj na smrt

Staří misionáři používali i jiná velmi působivá znamení. Někdy např. přivedli všechny na hřbitov, kde byl čerstvě vykopaný hrob, a nad hrobem bylo pak proneseno kázání: Přemýšlej o tom, že tento hrob může být právě pro tebe.
Tyto připomínky smrti nemají vést k zastrašení, ale mají napomoci k tomu, aby si lidé uvědomili, že zde na zemi nebudeme věčně. Smrt se ke každému z nás blíží a je třeba být na ni připraven. Jak? Máme mít uspořádány všechny pozemské záležitosti, vyřešeny vztahy, máme odčinit vše, co jsme z vlastní viny pokazili, být usmířeni s Pánem Bohem nelpět na ničem pozemském, protože náš pravý domov je v nebi.

Adorace

Mnozí si povšimnou, že během lidových misií je často příležitost k modlitbě. Protože doba lidových misií je zcela mimořádná a zvláštní, bývá také častěji vystavena Nejsvětšjší svátost k soukromé modlitbě a adoraci. Většinou se nečeká, že by této příležitosti k adoraci využili úplně všichni, ale ti zbožnější si ji jistě nenechají ujít. Právě při modlitbě před Nejsvětější svátostí se nejvíc rozhoduje, jak lidové misie dopadnou. Tam je možno vyprosit milosti potřebné pro ty, kdo váhají s řešením něčeho důležitého. Právě před Nejsvětější svátostí je možno vyprosit zvláštní milost pro ty, kdo by potřebovali přistoupit ke svaté zpovědi, váhají, ale nemají k tomu sílu a odvahu.
Kdo pochopil, o co při lidových misií jde, jistě si denně najde čas na to, aby se před Nejsvětější svátostí klaněl, děkoval jménem celé farnosti a vyprosil milost zdaru misií. Proto je nejvýš vhodné, aby si zbožní lidé na misie udělali dostatek času a aby využili příležitost k adoraci, která se v tomto rozsahu ve farnosti běžně nenabízí.

Význam "nadbytečných" modliteb

Jak už bylo řečeno v předchozím odstavci, během misií zaujímají velký prostor modlitby. Ti, kdo podrobně prozkoumají program lidovým misií, zjistí, že modliteb je tam mnohem víc, než by se zdálo být potřebné a vhodné. Tyto modlitby však jsou příležitostí, aby se lidé víc otevřeli osobnímu vztahu s Bohem a zároveň aby také prosili, především za své rodiny a okolí.

Jsme zodpovědni za druhé

Z života lidí se vytrácí pocit zodpovědnosti za druhé. Často se falešně říká: „To je jeho věc. Já mu do toho mluvit nebudu.“ Ale tak by to být nemělo. Máme cítit odpovědnost za lidi kolem nás. Máme udělat vše pro to, abychom se jednou mohli všichni sejít v nebi. Při modlitbě má křesťan prosit nejen za sebe, ale i za všechny, kdo jsou mu přímo nebo nepřímo Bohem svěřeni. Někteří falešně mlčí, místo aby druhým řekli jasné slovo ohledně jejich názorů a životních postojů. Někdy nemají dost odvahy, aby promluvili se svým bratrem a povzbudili ho, aby pamatoval na víru našich otců a žil podle ní. V modlitbě při misiích si k tomu už mnohý vyprosil sílu.

Dělat dobro dobře

Ale pozor: dobro je třeba dělat dobře. Povzbuzovat musíme s láskou a pokorou, musíme mít předem „namodleno“. Je třeba odhadnout pravou míru a nepřehnat svou iniciativu tak, abychom druhé nezatvrdili. Často se však spíš stává, že zbytečně mlčíme a těmto tématům se vyhýbáme, aby byl klid. Znám i situace, kdy třeba starší rodiče nemají možnost svým mladým promluvit do života. Mladí jsou na to alergičtí. Ale mohou za ně však obětovat modlitby, mohou jim obrácení vyprosit.

Využít čas misií k modlitbě

Při lidových misiích je nabízeno mnoho příležitostí k modlitbě, a to v různých denních dobách. Také pro to, aby si každý mohl vybrat čas, který mu vyhovuje, a způsob modlitby, který je mu bližší. Nelitujme času, který věnujeme modlitbě. Bůh nezůstane nic dlužen. Pro svůj věk a zdravotní stav mnoho lidí už nemá nic důležitějšího na práci než vyprosit svým nejbližším obrácení, aby se jednou všichni mohli sejít v nebi.
Při jedněch misiích mi vyprávěli o starém dědečkovi, který se vždy před celou shromážděnou rodinou modlíval slovy, která se silně vryla do paměti jeho vnuků. Jeho slova plně pochopili, až když sami dorostli, dědeček už nebyl mezi nimi a oni pocítili odpovědnost za své vlastní rodiny. Onen dobrý muž říkával: „Bože, dej ať ani jediný z celé naší rodiny nechybí nám u nebeské hostiny.“

Stavovská kázání

Každý žijeme v nějakém stavu

Při lidových misiích je mimořádná pozornost věnována tzv. stavům. Každý člověk žije v nějakém stavu – v manželství, v kněžství… Určitým stavem je být mužem či ženou, být mládeží či starým člověkem. Když ďábel člověka pokouší, většinou chce co nejvíce pokazit to, co by mohlo přinést dobré ovoce. Nač by byl sice vzdělaný, úspěšný, v zaměstnání velmi dobře placený otec, který by však zanedbal jednu ze svým nejzákladnějších stavovských povinností, a to být dobrým manželem a otcem. Chybí-li to nejdůležitější, pak všechno ostatní nemůže vyrovnat a vyvážit vzniklou ztrátu. Přirovnal bych to k nádobě beze dna. To dno je plnění základních stavovských povinnosti. Pokud dno chybí, marně do této nádoby hromadíme všechno ostatní, výsledek je k pláči. Ten nejdůležitější životní úkol byl promeškám. Uspokojení z dobře vykonané práce by bylo falešné, pokud by člověk nežil dobře své stavovské povinnosti.

Stavovské promluvy při misiích

Při misiích se otevřeně o tom všem mluví. Většinou zařazujeme jednu stavovskou promluvu pro muže, další pro ženy, pak pro manžele, jinou pro rodiče a pro staré. Promluvy se dotýkají především nejzákladnějších skutečností, které prožívá člověk patřící do tohoto stavu. Promluvy mají často i své originální názvy, které napovídají, že i obsah bude velmi zajímavý. Např. o. Stanislav Krátký mívá při misiích promluvy pro ženy s názvem: Ženo, víš jak se jmenuje tvé nejstarší dítě? – manžel.
Stavovské promluvy jsou zaměřeny na stav, pro který jsou určeny, proto je vždy trochu veselé, když se na stavovském kázání pro muže objeví v lavicích i jejich manželky. Různí kazatelé to řeší různě. Někteří řeknou jen část toho, co chtěli původně říci, jiní ženy vykážou a jáhen Ladislav Kinc káže pro muže i před ženami, ale s prosbou, aby ženy nikdy nepoužily to, co slyší proti svým mužům, např.: „Slyšels, jak se máš chovat? Při těch misiích ti to tam říkali!“

Promluvy pro děti, mládež a nemocné

Mimořádná pozornost je věnována třem stavům: dětem, mládeži a nemocným. Pro děti bývají často dětské bohoslužby a doplňující program, většinou hry a soutěže. Obdobně je tomu u mládeže - s výjimkou, že místo her je většinou přidána diskuse. Nemocné misionáři na požádání navštěvují a udělují jim svátosti. Ti nemocní a staří, kteří mohou dojít nebo se nechat dopravit do kostela, pak mají zvláštní bohoslužbu v sobotu dopoledne, kdy se jim svátost pomazání nemocných uděluje hromadně.

Bohoslužby pro děti

Jak bylo zmíněno dříve, k misiím patří i stavovské bohoslužby pro děti. Bývají většinou kratší než ostatní bohoslužby při misiích a ani kázání netrvá tak dlouho. Podstatné je, že děti jsou vtaženy do misijního týdne pro ně přijatelným způsobem. Mše svatá bývá s kytarovými písněmi, promluvy jsou často doplněny i názornou ukázkou a děti většinou dostávají i malý úkol, např. vybarvit zpravodaj, nakreslit obrázky atd.

Spolupráce farníků

Při mších svatých pro děti je velmi dobré, když se najdou ochotní spolupracovníci z farnosti. Jedná se o pomoc při výběru, nácviku a hraní písní ke mši svaté, pomoc při organizování ministrantů (často mnozí chlapci začínají ministrovat), pomoc při chystání a výzdobě pro dětskou mši svatou a v neposlední řadě pomoc při hlídání dětí, aby atmosféra byla skutečně důstojná a aby se děti mezi sebou nebavily nebo nepošťuchovaly. Je velmi vhodné, když se do pomoci zapojí především rodiče dětí.
Je výborné, když pak mše svaté pro děti se mohou ve farnosti opakovat, a tak navázat na tyto misijní mše svaté. Ještě bych dodal, že tyto bohoslužby bývají někde mimo farní kostel. Např. v Osové Bitýšce se sloužily ve farní kapli, ve Žďáře nad Sázavou ve hřbitovní kapli a v Pozořicích ve vhodné místnosti k tomu připravené.

Pomoc školy

Děti o misiích vědí poměrně dost z předchozí návštěvy misionáře ve škole či školce už z doby přípravy misií. Často proto bývá tato jedinečná příležitost dětmi velmi využita. Je dobře, když se k tomu najde pochopení i ze strany školy. Opakovaně jsme se setkali s tím, že v misijním týdnu děti hlásily, že jim paní učitelka tento týden kvůli misiím mimořádně nedává domácí úlohy. Vstřícnost školy bývá vždy velmi vítaná a často může i v dobrém slova smyslu ovlivnit kladný průběh lidových misií, např. v Moravském Žižkově chodili ministranti na dopolední mše svaté.

Heslo

Někteří naši misionáři občas pro děti, mládež a ostatní používají krátké heslo, které vystihuje smysl celých misií: „K misiím se připojím, dobro v sobě probudím.“ Tím je myšleno, že misie se týkají úplně všech a každý v sobě probouzí dobro, kterého je v danou chvíli schopen.

Bohoslužby pro mládež

Mše svaté pro mládež bývají při lidových misiích většinou 6x. Pokud je farnost po stránce víry slabší, počet bohoslužeb je menší. Od pondělí do pátku bývají mše svaté pro mládež vpodvečer, poslední bohoslužba pro mládež bývá v sobotu v 5 hodin ráno. Podobně jako při bohoslužbách pro děti, bývají i mše pro mládež na nějakém vhodném místě mimo farní kostel. Při dlouhých kázáních bývají humornou formou procházeny nejdůležitější skutečnosti, které se mladých týkají. Při mši svaté také bývá zpěv s kytarou, je dobře, když se na něm podílí i místní mládežníci. Pokud na tyto bohoslužby přijde někdo z rodičů či babiček, jsou ke své nemalé nelibosti vykázáni. Programu pro dospělé je dost a mládež by v této chvíli měla zůstat „napospas“ misionářům.
Po mši svaté většinou následuje bouřlivá debata prokládána misijními písněmi. Tyto bohoslužby jsou často příležitostí i pro mládež, která už delší dobu nenavštěvuje pravidelně bohoslužby. Mladí mají řadu dotazů, problémů ve vztazích, pochybnosti ve víře apod. To vše se řeší jak při společných debatách, tak při soukromých rozhovorech s misionářem či řeholní sestrou.
Právě mladí jsou ti, pro které mohou mít misie největší význam. Oni zatím hledají svoje místo ve společnosti a v církvi, ujasňují si názory a pokud využijí misií, mohou se správně odrazit dál. Pro některé z nich to může být příležitostí k rozpoznání svého životního povolání. Spolupráce s misionáři pak zpravidla pokračuje i po skončení misií.

Hlavní bohoslužba dne

V pestrém programu misií má nejdůležitější místo hlavní bohoslužba dne. Bývá ve farním kostele v podvečerních hodinách. Při ní se shromažďuje celá farnost a bývá pronášeno kázání hlavního misionáře, které je pak s obměnami většinou opakováno následující den při ranní bohoslužbě pro ty, kdo chodí do zaměstnání na směny, pro seniory nebo pro matky s dětmi.
Každý z hlavních misionářů pojímá tyto zásadní promluvy trochu jiným způsobem. Např. otec Jindřich Bartoš probírá postupně po celý týden jednotlivé stránky života člověka a pomáhá pochopit, jak by křesťan měl svůj život postavit. Probošt Stanislav Krátký se ve svých promluvách dotýká aktuálních problémů dané farnosti v kontrastu s evangeliem, životem církve a společnosti.
Při této hlavní bohoslužbě dne podobně jako při ostatních programech misií většinou pozorujeme tento jev: V pondělí bývá kostel zaplněn, ale zdaleka to ještě neodpovídá tak významné události, jakou lidové misie jsou. Den ode dne účastníků přibývá, takže ke konci jsou pak i mnozí domácí překvapeni takovým množstvím lidí v kostele, které si ani nedovedli představit.

Kající procesí

Lidové misie v našem podání mají celkem tři části. Ta první směřuje k vyřešení minulosti. Druhá pak k urovnání hodnot přítomnosti. A třetí ke konkrétnímu rozhodnutí šířit poznané hodnoty víry dál, předávat radost ze života z víry. Do té první části (vyřešení minulosti) patří všechny promluvy prvních dnů, opakované výzvy k usmíření, k navrácení nespravedlivě drženého majetku, vynahrazení způsobené škody, přiznání viny, prosbě za odpuštění atd.

Průběh kajícího procesí

Nedílnou součástí první části misií je kající procesí. Bývá zhruba v polovině týdne, ve večerních hodinách. Lidé se shromáždí v kostele, se svícemi či pochodněmi. Po krátkém úvodním vysvětlení a modlitbě vycházejí všichni z kostela a za zpěvu kajících žalmů jdou procesím, které symbolizuje prosbu za odpuštění hříchů, ke kříži či na jiné vhodné místo. Tam pak spolu s misionáři odprošují za hříchy, které se ve farnosti spáchaly od posledních lidových misií. Odprošují jménem svým i jménem těch, kdo se na hříších sice spolupodíleli, ale do procesí se nepřipojili. Odprošuje se jménem živých i mrtvých.
Bývá to velmi působivá skutečnost – jsou připomínány jednotlivé hříchy z Desatera a všichni se modlí za jejich odpuštění. Každý pak přistupuje ke kříži a symbolicky se ho dotkne na znamení, že stojí o to mít podíl na Ježíšově vykupitelské smrti a zmrtvýchvstání. Bývá také přidána modlitba za toho, kdo z přítomných zemře jako první. Průvod pak za zpěvu kajících žalmů znovu vychází směrem ke kostelu. Tam po závěrečném požehnání kající procesí končí a všichni se navrací do svých domovů.
Kající procesí je výbornou přípravou na nadcházející svatou zpověď. Většinou se doporučuje, aby se průvod konal k některému kříži, který je na frekventovaném místě, ve vzdálenosti cca 200 až 1000 m od kostela. Kdykoli pak lidé kolem tohoto kříže procházejí nebo projíždějí, mohou si vzpomenout, že právě zde při misiích odprošovali za hříchy, a mohou posílit vědomí: „Nechci, aby kvůli mě hříchů přibývalo, Pane, pomoz.“

Pátek - postní den

Misionáři prosí všechny, kdo chápou význam sebezáporu, aby se v rámci misií připojili v pátek k mimořádnému přísnému půstu. Znamená to, že si člověk pokud možno odřekne jídlo (nejen maso), televizi a další požitky jinak normálně dovolené a nabídne to jako prosbu za zdar misií. Někdo je schopen držet půst o chlebě a vodě, pro jiné je dost významné, když si odřeknou jídlo natolik, že si dopřejí jenom jeden pokrm, při kterém se nají do sytosti, pro jiné je dost velkým sebezáporem odříct si sladkosti či něco jiného. Je třeba však v souvislosti s postem pamatovat na onen výrok připomenutý otcem Pavlem Pacnerem: „Půst není záležitost pouze úst.“
Jak říká jeden z hlavních kazatelů, otec Jindřich, je to zároveň příležitost trochu vynahradit jiné postní pátky, které byly z naší strany zanedbány. Někteří si totiž mylně myslí, že páteční půst od masa byl zrušen. Skutečnost je taková, že pátek zůstává i nadále postním dnem a pokud někdo v pátek jí maso, měl by provést postní úkon jiným způsobem. Mnozí si to nesprávně vyložili po svém - v pátek už se může jíst maso - ale zapomínají na to, že to má být vynahrazeno jiným přiměřeným úkonem, který naznačuje to samé co dříve půst od masa. Když Ježíš pro mě trpěl a zemřel, chci si i já z lásky k němu něco odříct, chci mu v páteční den něco nabídnout. Církev tedy páteční půst nezrušila, jen nás vede k ještě větší svobodě, ve které máme nalézt co nejvíc odpovídající způsob, jímž skrze skutek sebezáporu vyjádříme svou lásku k našemu Mistru a Pánu.
Na závěr bych dodal, že postní den při lidových misiích je možno vnímat jako prosbu misionářů. Tedy půst není zavazující do té míry, že kdo by ho nesplnil, musel by si přičítat těžký hřích.

Zpovídání

Zpovídání patří k nejdůležitějším prvkům misií. Při misiích jsou všichni zváni, aby vykonali dobrou svatou zpověď. Vzhledem k tomu, že by to měla být zpověď důkladnější, doporučuje se také hlubší příprava. Většinou se při misiích zpovídá až od čtvrtka, to proto, aby se všichni mohli co nejlépe připravit. Když by někdo přistoupil ke zpovědi hned na začátku misií, mohlo by se stát, že by nemusel být připraven tak dobře jako na konci týdne, poté co vyslechne všechna kázání týkající se přípravy na tuto svátost.
Většinou misionáři a místní duchovní správce zvou do farnosti i další zpovědníky, tak aby na svatou zpověď bylo dost času a dostalo se na všechny. Např. otec probošt Stanislav Krátký motivuje mnohé, kdo se svátostí pokání váhají, strhujícím kázáním, které jsem slyšel při misiích v Kněžicích: Odvalte ten balvan!!!
Po mnoha zkušenostech bych chtěl doporučit všem, aby se misijní svaté zpovědi nebáli a důkladně se na ni připravili. Není žádná ostuda si hříchy napsat a pak je ve zpovědnici přečíst, člověk má jistotu, že na nic nezapomene. Vše má však být přiměřené a i když je na svatou zpověď při misiích vyhrazeno dost času, nemělo by se ve vyznání zabíhat do zbytečných detailů. Kdo dobře vykoná misijní svatou zpověď, bude mít blízko k pochopení přínosu lidových misií.

Jak se připravit ke svaté zpovědi

Nejprve je třeba vzývat Ducha svatého o pomoc. Při běžné svaté zpovědi většinou stačí jen krátká příprava, a to zvlášť těm, kdo každý večer před spaním zpytují své svědomí za uplynulý den. Většinou je možné stihnout přípravu k běžné svaté zpovědi zhruba za 7 minut. Při misiích je tomu trochu jinak. Je třeba přípravě na svatou zpověď věnovat větší pozornost. Jistě se to vyplatí.

Opravdová lítost

Je vhodné udělat si čas a ve zpytování svědomí projít svůj život. Pak je dobré přemýšlet nad hlavní chybou, která ovlivňuje moje nasměrování a je zdrojem i dalších hříchů. Poté, co si člověk vypíše své hříchy, je třeba jich upřímně litovat. Nejlépe je jich litovat nejen kvůli tomu, že bychom si za ně zasloužili věčný trest, ale litovat jich i z lásky k Pánu, který pro nás udělal tolik a my nevděční ho zarmucujeme svým hříšným chováním. Právě lítost je nejpodstatnější součást svaté zpovědi. Kde lítost schází, tam není ani odpuštění.

Předsevzetí

Pak je třeba vzbudit konkrétní jasné předsevzetí. Nejen jakési neurčité: „Já se polepším,“ na které člověk většinou hned zapomene. Předsevzetí má být splnitelné a má vést k omezení některého hříchu a sklonu k němu nebo k upevnění některé ctnosti. K předsevzetí se pak máme denně vracet a znovu na něm pracovat.

Vyznání hříchů

Teprve po těchto třech přípravných krocích (zpytování svědomí, lítost a předsevzetí) je možno přistoupit ke zpovědnici. Tam pak už kněz rád napomůže, takže i ti, kdo přicházejí po delší době a mají obavu a nevědí, jak správně svatou zpověď vykonat, lehce celou záležitost zvládnou. Jak říká známý kazatel lidových misiích, redemptorista Kryštof Strzelczik: „Udělat hřích jsme se nebáli a teď bychom měli obavu jenom říct, co jsme udělali?“ Strach tedy není vůbec na místě.
Doporučuje se vyznat nejtěžší hříchy hned na začátku a pak pokračovat lehčími hříchy. Pokud člověk zvolí obrácený postup a začne těmi lehčími, může ho ďábel pokoušet a našeptávat mu: „Už jsi toho řekl až dost. Tam ten hřích radši vůbec neříkej, možná že není ani tak strašný. Vidíš, že ten kněz taky na tebe nemá moc času.“ Tak vzniká nebezpečí, že se zamlčí těžký hřích, a člověk odcházející od zpovědi nemá vyřešeno nic a navíc cítí, že se vše jen zkomplikovalo. Proto se doporučuje nejen při misiích, ale i při jiných svatých zpovědích vyznávat nejprve ty největší a nejméně příjemné hříchy. Připomínám, že při misijní zpovědi není skutečně kam spěchat a je vhodné vše říci zcela naplno.

Odstranit balvan

Samozřejmě se začíná krátkým představením (věk, stav, rodinné postavení) a nemá chybět ani informace o tom, kdy člověk byl naposled u platné svaté zpovědi. Nezřídka se při misiích stává, že kajícník začíná slovy: „Naposled jsem byl u svaté zpovědi vloni o Velikonocích, ale u poslední platné zpovědi jsem byl před 24 lety, protože pak jsem zamlčel ten a ten hřích. Od té doby jsem neměl odvahu ho vyznat a neustále jsem odkládal jeho vyznání.“ Tito kajícníci pak mohou po dlouhé době opravdově – nesvatokrádežně – přijmout eucharistii. Ten obrovský balvan, který nesli ve svém srdci, z nich padá a jejich blízcí a známí možná nechápou, proč zrovna tito lidé projevují tak velkou vděčnost za konání lidových misií. Vždyť se jim zdáli takoví vlažní...

Svatá zpověď po mnoha letech

Mimořádně velkou radost v srdci si odnášejí ti, kdo ke svaté zpovědi přistupují po dlouhé době. Je to něco jako návrat marnotratného syna. Často dlouho čekali na vhodný okamžik a neměli odvahu zajít za knězem. Někteří byli svazováni falešným pocitem, že jejich situace je tak beznadějná, že ani Pán Bůh jim pomoci nemůže. Bůh však je ochoten odpustit i tomu největšímu hříšníkovi, který o to stojí. Jiní bývají spoutání falešnými ohledy, co by si o nich druzí řekli, když by přišli ke svaté zpovědi. V době misií to mají mnohem lehčí. Přicházejí i jiní po mnoha letech, a tak se mezi ně mohou snadno přidat. Je to doba velkého návratu a mnoha využitých milostí. Kdo vykoná dobrou svatou zpověď, stává se člověkem vnitřně svobodným a nemusí se bát ani smrti.
Vhodnou pomůckou pro dobré prožití svaté zpovědi může být brožurka od Mons. Ladislava Simajchla s názvem „Jak se zpovídat“ vydaná v rámci tiskového apoštolátu Fatymu A.M.I.M.S.

Generální svatá zpověď

Misijní svatou zpověď pojímají mnozí jako generální. Generální svatou zpověď je možno dělat nejčastěji jednou za rok, někdo ji vykovává jen několikrát za život. Většinou se doporučuje před důležitým životním krokem, např. před kněžským svěcením, před vstupem do manželství, při exerciciích a při lidových misiích, vhodná je i při životním jubileu.

Nový začátek

zde vyznává všechny hříchy od minulé generální svaté zpovědi. Pokud někdo přistupuje ke generální svaté zpovědi poprvé, pak vyznává všechny hříchy od křtu. Znovu se vyznává to, co už bylo vyznáno. Má to být udělání tlusté čáry za svým dosavadním životem a za tuto čáru se už nemá nikdy vracet. V žádném dalším vyznání se už neopakuje to, co bylo vyznáno u generální svaté zpovědi. Vše už je tím odpuštěno a vracení zpět by bylo spíše projevem nedůvěry vůči Božímu milosrdenství a vlastně pokoušení Boha. Ti, kdo mají sklon ke skrupulozitě (stále se znovu vracet ke svým hříchům, opakovaně se zpovídat s obavou, zda vše bylo dost vyznáno, či hledat hříchy tam, kde nejsou), by vůbec generální svatou zpověď dělat neměli.

Význam generální zpovědi

Proč ještě znovu vyznávat hříchy, které už byly vyznány? Cožpak je Pán Bůh neodpustil v předchozích svatých zpovědích? Jistě ano. Ale když se člověk zpětně podívá, musí přiznat, že mohlo být něco řečeno jen napůl, zaobaleně, možná někde nebyly vyznány důležité okolnosti spojené s tím či oním hříchem, možná byly některé svaté zpovědi provedeny nedbale bez patřičné přípravy, některé hříchy byly vyznány bez lítosti a někdy mohl kajícník opomenout stanovit si řádné předsevzetí či dobře vykonat pokání.

Zdroj pokoje v srdci

Právě proto má být generální svatá zpověď provedena s mimořádnou pozorností a pečlivostí, beze spěchu. Pak si může být člověk jist, že udělal všechno proto, aby přistoupil k platné svaté zpovědi. Je možné, že všechny předchozí svaté zpovědi byly platné, ale je také možné, že někde něco scházelo. Generální svatá zpověď se tak může stát zdrojem jistoty, jakýmsi potvrzením, že minulosti se už před Bohem bát nemusím. Misijní svatá zpověď, pokud je pojata jako generální, může být pro mnohé příležitostí zažít radost z Božího osvobozujícího odpuštění.

Celonoční adorace

K celému misijnímu programů také neodmyslitelně patří celonoční adorace z pátku na sobotu. Začíná se většinou v 10 hodin večer. Adoraci mívá na starost mládež. Střídávají se chvíle modlitby a zpěvu a chvíle ticha. Farnost se modlí za ty, kdo nejvíc potřebují milost otevřít se při misiích Pánu Bohu. Noční modlitba při misiích je příležitostí ke krásné zkušenosti – prožít noc v blízkosti eucharistického Krista.

Možnost „polotajné“ svaté zpovědi

Po celou noc bývá také příležitost ke svaté zpovědi. Tuto příležitost většinou využijí ti, kdo si za denního světla těžko hledají cestu ke zpovědnici. Občas přijde i někdo, kdo do kostela běžně nechodí, skryt temnotou vykoná dobrou svatou zpověď, zmizí a příště se do kostela vrátí až při dalších misiích. Ponechejme stranou otázku, zda je to dobré. Pro tyto typy lidí to může být ohromná šance, kterou obdobně využil Nikodém při svém tajném nočním rozhovoru s Ježíšem, jak je to popsáno ve třetí kapitole Janova evangelia.

Misie jako impuls k novému začátku

Samozřejmě by bylo nejvhodnější, kdyby pak tito lidé mohli pokračovat v příjímání svátostí a začlenili se do normálního života farnosti. To však není prvořadým úkolem misií. Misie mají přispět k velkému generálnímu úklidu a to, jak bude farnost žít dál, záleží na místním duchovním správci a na farnosti samotné. Misie mají dát všem příležitost k nabrání „nového dechu“, ale nepřislibují, že se něco změní bez osobního přičinění každého člověka. Po misiích se však začíná mnohem lépe – je k tomu připravena půda.

Pomazání nemocných

Při misiích je kladen mimořádný důraz na znovuobjevení života ze svátostí. Pokřtění mají znovu nalézt radost z milosti křtu. Manželé mají obnovit svoje životní rozhodnutí být darem pro druhého. Znovu se má nalézt hodnota svaté zpovědi a radost z přijímání eucharistie. Farnost si má více vážit toho, že je díky službě kněze možno přijímat svátosti. Po misiích má také konkrétněji zazářit milost biřmování a ti, kdo ji přijali, by měli cítit spoluzodpovědnost za šíření víry a obraz církve.

Pomazání nemocných není jen pro umírající

Sedmou svátostí, a to velmi důležitou, je svátost pomazání nemocných. Je to obrovská Boží posila pro chvíle stáří, nemoci a utrpení. Právě v těchto mimořádně těžkých okamžicích života potřebuje člověk milost přicházející skrze tuto svátost, aby dokázal trpělivě přijmout a nést onen těžký kříž. Svátost nemocných je určena nejen umírajícím, ale především těm, kdo nesou své utrpení. Proto se může přijímat opakovaně každý rok (pokud je člověk vážně nemocný nebo starý) nebo vždy, když se výrazně zhorší vážný zdravotní stav.

Zdroj síly k nesení těžkostí

K životu patří i zkoušky. Čím je víra pevnější a opravdovější, tím snadněji je člověk schopen přijmout i nejtěžší životní těžkosti s trpělivostí a odevzdaností do vůle Boží. Tak by to mělo být. Ve svátosti pomazání nemocných k tomu dostává výraznou duchovní posilu. Svátost pomazání nemocných, přestože může přinést velkou fyzickou úlevu a někdy i uzdravení, přináší především obrovskou posilu pro nesení kříže bolesti a stáří, a to především ve formě trpělivosti a pokojné odevzdanosti do vůle Boží. K tomu je nemocný disponován, bude-li spolupracovat s touto Boží milostí.

Udělování této svátosti při misiích

Je vhodné, aby při misiích tuto svátost přijali všichni, kterých se týká. Ti, kdo se mohou sami nebo s pomocí druhých dopravit do kostela, přijímají tuto svátost společně v sobotu dopoledne při mši svaté pro nemocné. Ty, kdo nemohou tuto svátost přijmout v kostele, může navštívit některý z misionářů. Misionáři však sami těžko přijdou na to, koho navštívit, proto je třeba předem na faře nahlásit jména a adresy nemocných.

Cesta zpět k životu z víry

Ve farnosti většinou bývají i takoví nemocní, kteří v mládí chodívali do kostela, ale pak se vzdálili a zůstali bez svátostí. Teď záleží na tom, zda někdo z věřících jim správně vysvětlí jedinečnou příležitost, která se při misiích nabízí, a pomůže jim, aby se nebáli přijmout misionáře, který jim po letech udělí svátosti. Jde o to, aby místní věřící projevili soucítění s těmi, kdo se od víry vzdálili, a pomohli připravit půdu k pozvání misionáře. Radost těchto nemocných a těch, kdo jim pomohli na cestě ke svátostem, je pak nepopsatelná.
Zbývá dodat, že k dobrému přijetí svátosti nemocných je třeba nejprve přistoupit ke svaté zpovědi.

Stavovská svatá přijímání

Při lidových misiích, které dříve vedli redemptoristé, sehrávalo velmi důležitou roli tzv. svaté přijímání jednotlivých stavů. O co jde? Dlouho předem se ví, při které bohoslužbě bude stavovské přijímání např. žen. Je stavovskou ctí, aby se ženy na toto stavovské přijímání co nejlépe připravily. Tzn. aby stihly do této chvíle vykonat misijní svatou zpověď, duchovně se připravit na svaté přijímání jako na největší událost, kterou mohou zažít, a svaté přijímání prožít s takovou zbožností a vroucností, jako by to bylo jejich poslední přijetí eucharistie. Je pro ženy určitou hrdostí přistoupit v co nejúplnějším počtu. Proto je dobré v souvislosti s tímto stavovským přijímáním např. pozvat a připravit k této svátosti i další ženy, které třeba běžně k přijímání nepřistupují, ale když se jedná o takovou stavovskou záležitost, tak přece nemohou chybět.

„Souboj“ stavů

Může to být pojato i jakousi formou zdravé soutěživosti, kdy je dobré, aby se každý stav účastnil v co nejúplnějším počtu. Tato zdravá soutěživost např. mezi stavem mužů a žen může pro mnohé sehrát rozhodující roli v tom, zda se připojí, či ne. Měla by zde však být mnohem hlubší pohnutka, a to láska k Pánu Ježíši. Toto stavovské svaté přijímání může posloužit jako usnadněné zdůvodnění, proč já teď přistupuji ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, když jsem na to nikdy nevypadal: „Když je to stavovské svaté přijímání, tak přece nemohu chybět. To bych přece ostatním mužům (ženám) neudělal(a).“

Hlavní bohoslužba týdne

V sobotu odpoledne či k večeru bývá hlavní bohoslužba týdne. Při ní se shromáždí celá farnost. Mše svatá bývá sloužena mimořádně slavnostně. Při této bohoslužbě je také požehnán misijní kříž. Ten je pak nesen na vhodné místo, kde je postaven. Tato bohoslužba se žehnáním misijního kříže je vrcholem celých misií.

Misijní kříž

Od začátku lidových misií bývá misijní kříž umístěn v kostele před obětním stolem, zhruba v místě, kde bývají při svatbě novomanželé nebo při pohřbu rakev. Bývá položen buď přímo na zemi nebo na připraveném podstavci, vždy však tak, aby nezastiňoval výhled na oltář.
Misijní kříž může být z různých materiálů – např. v Hustopečích je kovový – ale většinou bývá pojat tradičním způsobem – ze dřeva. Obvykle je velký a masivní a bývá úměrný možnostem farnosti. Při misiích s Fatymem většinou nepoužíváme (až na menší výjimky, např. Velké Bílovice) kříž starý, ale stavíme kříž zcela nový. Na kříži by měl být nápis „Lidové misie“ či jen krátce „Misie“ a letopočet.

Fantazii se meze nekladou

Nezřídka bývá kříž i ozdoben. Např. ve Velkých Pavlovicích jsou na kříži řezbářské prvky znázorňující úrodu. V některých farnostech je na kříži dokonce vytesán nápis s hlavní myšlenkou misií. Ve Velkém Meziříčí při výročí obnovy lidových misií umístili na misijní kříž ještě barevný plechový korpus Pána Ježíše. I když jsme prožili již celou řadu lidových misií, vždy se zájmem očekáváme, jak bude misijní kříž vypadat tentokrát. Už dávno jsem se vzdal přesvědčení, že jsem viděl všechny varianty, které připadají v úvahu. Většinou jsem překvapen vynalézavostí místních farníků, kteří vymyslí a zrealizují přípravu misijního kříže. Ve Velké Bíteši ozdobili kříž skleněnými pláty, které zaklížili do povrchu kříže tak, že při vhodných slunečních podmínkách kříž vytváří zvláštní světelné odrazy.

Misijní kříž „zavazí“

Pokud se to podaří, je tedy misijní kříž od začátku týdne umístěn v kostele. Po celý týden tam doslova „překáží“, všichni ho musí obcházet, při svatém přijímání se mu musí vyhýbat a na první pohled si ho každý musí všimnout. Je to výmluvné znamení, že probíhá něco mimořádného. Jsou zde misie, je zde misijní kříž. Obdobný kříž vidí lidé i u misionářů, kteří jeho zmenšenou podobu nosí na krku. Misionářský kříž nosí během misií i spolupracovníci misionářů, dokonce i někteří z řad farníků, kteří při misiích nejvíc pomáhají.
Věřícím se doporučuje, aby během misijního týdne občas k misijnímu kříži přistoupili, poklekli u něj, položili na něj ruku a v modlitbě do něj vložili všechny své úmysly, starosti a ty, za něž se chtějí modlit.

Průvod s misijním křížem

Po hlavní mši svaté v sobotu večer je kříž v slavnostním průvodu nesen na místo, kde je postaven. Při misiích s Fatymem se většinou snažíme o to, aby se kříž postavil ne přímo před kostel, ale někam dál na frekventované místo, a to tak, aby všichni kolemjdoucí mohli často na lidové misie vzpomenout a vracet se k myšlenkám a povzbuzením z těchto dnů. Tím, že se misijní kříž staví dál od kostela, se otvírá šance vzniku dalšího zbožného místa. Je vhodné kříž postavit např. uprostřed nové zástavby (kříž uprostřed sídliště v Příměticích) nebo na místo, kde dříve kříž stával a nyní tam schází.
Většinou bývá kříž v průvodu čestně nesen farníky. Nezapomenutelné pro mě zůstává, jak se při poměrně dlouhém průvodu ve Velkém Meziříčí střídali u kříže další a další muži, kteří chtěli alespoň kousek nést do kopce veliký a těžký dřevěný kříž. Když jsem pak u kříže uviděl i ty, kdo ještě před několika týdny byli odpůrci misií, pochopil jsem dojetí v očích okolostojících. Průvod bývá často doprovázen zpěvem i místními slavnostními zvyky, např. ve Velkých Pavlovicích kapela, družičky, krojovaní.

Stavění misijního kříže

Nejzajímavějším okamžikem bývá stavění misijního kříže. Opět je to farnost od farnosti jiné a vždy napínavé. Většinou je možno obdivovat vynalézavost místních mužů. Např. v Plenkovicích muži vystoupili s křížem až na hráz rybníka a z ní pak jednoduše zasunuli kříž do připraveného podstavce. V Olbramkostele hasiči postavili kříž tak rychle, až nám to bylo nápadné. Přiznali se však, že si kříž den předem půjčili a vše natrénovali.
V Kynšperku byla atmosféra při stavění kříže tak silná, že v poslední chvíli před dojitím na místo, kde byl připraven jeřáb, zavelel vedoucí technických služeb: „Postavíme kříž ručně.“ Hasiči, naprosto vtaženi do nastalé situace, pak pozvedli kříž nad své hlavy, drželi ho za spodní konec a rovnali tak, aby ho mohli zasunout do připravených traverz téměř ve výši prsou. V jedné chvíli všichni úplně zatajili dech, to když se obrovský kříž nad hlavami hasičů kýval a oni ho drželi jen za spodní konec. Spontánní potlesk po jeho zasazení byl pak vyjádřením obdivu i radosti. S dojetím se vyjádřil i biskup Radkovský: „Podruhé zažívám stavění misijního kříže. Poprvé jsem to zažil při misiích s dominikány ve farnosti Třešť, odkud pocházím.“
Mnohde je kříž postaven pomocí různé technicky, např. v Březí se zvláštním lešením nebo v Kroměříži s použitím jeřábu. V Kroměříži pamatovali i na možné budoucí vandaly. Byli si totiž vědomi toho, že kříž uprostřed sídliště by mohl přilákat někoho s motorovou pilou, kdo by ho mohl poměrně snadno skácet. Pro tento účel kříž předem provrtali a vložili dovnitř ocelovou tyč.

Rozhodnutí a předsevzetí vložené do kříže

Po vztyčení misijního kříže bývá chvíle, kdy každý ze zúčastněných přistoupí a v symbolickém doteku vloží do kříže své rozhodnutí z misií a předsevzetí. Kdykoliv pak kolem kříže znovu prochází či projíždí, má se vrátit k tomu, co si při misiích předsevzal. Kříž se tak stává trvalejší památkou na dny misií, které se pro mnohé staly dobou velkých milostí. Když projíždím farnostmi, kde se už misie konaly, většinou se na chvíli u misijního kříže zastavím. Jsem vždy potěšen, když je u kříže vše upraveno, lidé se o kříž starají, nosí k němu květiny a někdy se tam i modlí.

Misijní předsevzetí

Ve chvíli, kdy je vztyčen misijní kříž, jsou všichni vyzváni, aby do tohoto kříže symbolicky vložili své misijní rozhodnutí. K němu má každý dozrát během misií. Mělo by se jednat o něco konkrétního, o co se pak dál chci snažit. Misionáři doporučují, aby si každý vybral jednoho konkrétního člověka, za kterého se pak bude od misií denně modlit. Toto předsevzetí by měl člověk i někam zapsat a pravidelně se k němu vracet, alespoň při přípravě na svatou zpověď. Vracení se misijnímu předsevzetí je to, co má po misiích zůstat.

Pozvat příbuzné

Misie jsou tak výjimečná a jedinečná událost, že stojí za to pozvat na ně i přátele a známé z jiných farností. Je vhodné pozvat na tento týden všechny ty, kdo mají k farnosti nějaký vztah, ale bydlí jinde. Pomůže to jak jim, tak farnosti. Když se misií zúčastní i „cizí“ lidé, tím snadněji domácí pochopí, že se jedná o něco mimořádného. Tito lidé navíc získají s lidovými misiemi zkušenost a mohou postupně ve své farnosti připravit půdu pro jejich konání. Často je v okruhu našich příbuzných a známých někdo, kdo by si na lidové misie udělal čas a svou modlitbou by mohl podpořit jejich zdar. Proto tedy ještě jednou prosím, abyste tyto lidi na misie pozvali.
Pokud nemohou přijet na celý týden lidových misií, je vhodné je pozvat alespoň na jeden den nebo na některý z klíčových okamžiků misií (kající procesí, hlavní bohoslužbu se stavěním misijního kříže, atd.).
Zároveň je vhodné poprosit všechny zbožné příbuzné a známé, kteří se nemohou misií zúčastnit, aby se za misie modlili. Zvlášť je vhodné poprosit o modlitbu za zdar misií řeholní sestřičky a trpící.

Udělat si čas

Pro zdárný průběh misií je velice důležité, aby si lidé na ně udělali čas. V tomto týdnu by se ve farnosti nemělo pořádat nic, co by svým významem konkurovalo lidovým misiím, např. setkání důchodců, mezinárodní hokejové utkání, koncert Karla Gotta. Podobně by si svůj program měla rozplánovat i rodina: nepořádat v tomto týdnu rodinné oslavy, rodinné výlety, malování domu či zabíjačku.
Kdo si totiž udělá na misie čas, ten může být přítomen na všech programech, které se ho týkají, a může také načerpat více milostí. Doporučujeme, aby všechny důležité povinnosti byly pokud možno z tohoto týdne odsunuty tak, aby zbyl čas jen pro dobré prožití misií. V mnoha farnostech jsme s radostí viděli, že si někteří vzali na tento týden dovolenou, aby se zcela mohli věnovat lidovým misiím.

Co o výsledku misií rozhoduje

Modlitba

To, co rozhodne o výsledku misií, je především modlitba. Kolik si milostí vyprosíme, tolik jich dostaneme. Proto je tak důležité pozvat k modlitbě za misie všechny farníky i všechny z jiných farností, kdo by se na tento úmysl mohli modlit.

Přístup farníků

Druhým rozhodujícím prvkem je to, jak se k lidovým misiím postaví ti nejzbožnější. Pokud to vezmou jen jako jednu z mnoha akcí a nevěnují misiím zcela zvláštní pozornost, tak jak by si zasloužily, pak i ostatní lidé misie sotva zaregistrují. Platí to ovšem i naopak. Když ti nejzbožnější mají na misie čas a je na nich poznat, že se těší, dokonce hodně těší, pak i ti, kdo jsou mimo život farnosti, tentokrát udělají výjimku a budou do kostela přicházet, aby nepromeškali tuto jedinečnou šanci. Záleží na tom, jak misie vnímají ti zbožní. Pokud se na ně hodně těší, je už zčásti vyhráno.

Informovanost

Třetím důležitým prvkem, který rozhoduje o misiích a který má spojitost s bodem předchozím, je informovanost. Pokud všichni lidé o misiích dostatečně vědí, pokud se o tom mluví, pak je zde větší šance, že význam misií pochopí i většina těch, kterým by to jinak uvědomili až po misiích.
Tyto tři základní prvky hodně ovlivňují výsledek misií. A proto prosím, aby se jim vždy věnovala patřičná pozornost.

Po misiích

Poté, co odjedou misionáři, zaleží už jen na farnosti, jak se misijní období odrazí v jejím dalším životě. Poměrně často bývá ve farnostech provedena ještě obnova lidových misiích. Dělá se většinou rok nebo dva po misiích a záleží vždy na tom, jak to domluví domácí pan farář.
Spolupráce po misiích je velmi různorodá. Některé farnosti přijíždějí na pobyty na fary misionářů, z některých farností jezdí děti na tábory, které misionáři pořádají. Lidé z farností, kde se konají misie, jsou pak zváni i na různé akce pořádané misionáři. Někteří se například účastní pěší pouti na Velehrad, která se konává v druhé polovině srpna, jiní využijí možnost zúčastnit se exercicií či duchovních obnov exercičního typu na faře v Prosiměřicích, někteří pomáhají při dalších misiích v jiných farnostech.
Někdy jsou misionáři zváni při různých příležitostech a výročích farnosti. Jeden kněz dokonce po dvou letech po misiích přivezl autobus svých farníků na pouť do farnosti misionářů. Ti pro ně sloužili mši svatou a pak opět zpovídali. Zvláštní bylo, že přijelo několik těch, kdo misie „zaspali“ a šli po mnoha letech ke svaté zpovědi. Mohli jít ke svaté zpovědi ve své farnosti nebo kdekoli jinde, ale nechávali si to pro misionáře. Tento kněz přijel se svými farníky už dvakrát, a to vždy po dvou letech.

Obnova misijních rozhodnutí

Jak už bylo zmíněno, je vhodné si i po misiích častěji připomenou svá misijní rozhodnutí. Ta připomínka má být velmi častá – při cestě kolem misijního kříže, když vidíme obrázek z misií, který se rozdává na památku, nebo ve význačné dny, kdy si máme na misie vzpomenout, ať už se jedná o výročí konání misií nebo 14. září na slavnost Povýšení Svatého Kříže. To je den obdařený plnomocnými odpustky pro ty, kdo vykonají pobožnost u misijního kříže a splní ostatní známé podmínky předkládané církví pro získání plnomocných odpustků. Totéž platí i o 3. květnu a výročním dnu postavení misijního kříže.
Pro větší možnost vracet se k poselství misií vřele doporučujeme udělat si během misií nebo krátce po nich několik zápisků. Stojí za to zapsat si myšlenky, které vás nejvíc oslovily. I když se někdy může zdát, že tuto věc nikdy nezapomeneme, za 14 dnů většinou víme jen nejzákladnější část oné myšlenky a za rok víme, že při misích nás nějaká myšlenka zaujala, ale už bychom ji nedovedli opakovat. K těmto poznámkám se máme často vracet.

Několik zkušeností z dřívějších misií

Několik zkušeností z dřívějších misií

Pro ilustraci bych připojil několik zkušeností z dřívějších misií. Některé znám z vyprávění, některé jsem prožil na vlastní kůži.

Bořetice

V Bořeticích mi při žehnání domů jedna paní vyprávěla, že misiím vděčí za svůj život. Když se totiž konaly v Bořeticích poslední lidové misie (bylo to po 2. světové válce), byla její maminka ve velmi vážné situaci. Měla nemocné plíce, byla celkově vysílená a navíc čekala dítě. Lékař ji v době před misiemi prohlédl a řekl, že její stav je velmi vážný. Hned jí doporučil jít na potrat. Ona byla věřící a nevěděla, co dělat. Doma se radila s manželem a ten jí slíbil podporu, ať už se rozhodne pro kteroukoli variantu. Byla ještě víc bezradná. Lékař na ni naléhal, že by při porodu mohla zemřít, že ani dítě nemá moc šancí, aby bylo zdravé, a že má pamatovat na manžela a ostatní děti. V této pro ni velmi těžké situaci probíhaly v Bořeticích zrovna misie. Sebrala odvahu, přišla za jedním z misionářů a svěřila se mu. On jí jednoznačně řekl: „Žádný potrat. Dopadne to dobře a za tím doktorem už nechoďte.“ Dal jí růženec a radu: „Maminko, když se denně tento růženec pomodlíte, tak vše dopadne dobře. Už se vůbec nestrachujte, protože je to v rukou Božích.“ Maminka poděkovala a uklidněna přišla domů. Poslechla a denně se růženec modlila. Zhruba měsíc před porodem se její zdravotní stav trochu zlepšil. Porod pak proběhl normálně a paní řekla: „To jsem se narodila já.“ Maminka mě pak ani neukázala panu doktorovi, protože ten mě chtěl ještě před narozením nechat zabít. Denně jsme se pak růženec modlívali a v naší rodině byl vždy ve velké úctě. Tato maminčina zkušenost znamenala hodně nejenom pro ni, ale i pro celou rodinu. Maminka se dožila vysokého věku a když umírala, chtěla mít onen růženec u sebe. Bylo to pro nás výmluvné povzbuzení, abychom si modlitby růžence takto vážili.

Velké Meziříčí

Když jsem při lidových misiích ve Velkém Meziříčí žehnal domy, přišel jsem také do jednoho paneláku. Zazvonil jsem a dlouho nic. Už jsem myslel, že půjdu dál. Ale v tom se dveře otevřely a v nich se objevila stařenka. Když poznala, že jsem kněz a jsou lidové misie a já nabízím požehnání domu, rozplakala se. Hned mě pozvala dál. Když jsem byt požehnal, chtěla mi ještě vysvětlit, proč se na začátku rozplakala. Když byla ještě malá holka, bydlela s rodiči a sourozenci na vesnici. Všechno bylo v pořádku až na jednu zdánlivou drobnost. Rodiče se často a škaredě hádali. Ona tím velmi trpěla. Nemohla se na nic jiného soustředit, ve škole měla kvůli tomu špatné známky, utíkala z domu a často na zahradě plakala. Modlila se, aby jí Pán Bůh pomohl a aby se rodiče přestali hádat. Dlouho se však nic nedělo. Až jednou. Do vesnice přišli lidoví misionáři. Lidé chodívali denně na jejich kázání. Těchto kázání se účastnili i její rodiče. Ke konci týdne pak hlavní kazatel poprosil všechny, aby si vykonali dobrou svatou zpověď. Když její rodiče viděli, že jdou sousedé i příbuzní, šli ke svaté zpovědi také. Zřejmě po dlouhé době. Když se pak vrátili večer z kostela domů, viděla snad poprvé v životě, že se rodiče políbili. Od té doby už se rodiče nehádali a v jejich rodině nastal pokoj. Toto děvče si uvědomilo, že ji Pán Bůh vyslyšel a pomohl jí prostřednictvím lidových misií. V době totality, kdy byly lidové misie zakázány, si častěji pomyslela: „Kéž by tak mohly být misie. Mnoho lidí by je potřebovalo.“ Často se prý modlila za to, aby zase mohly misie být. A když pak kněz přišel a řekl, že probíhají lidové misie, rozplakala se. Věděla totiž, že ji Pán Bůh opět vyslyšel a že snad i mnozí další, kdo to potřebují, využijí tuto jedinečnou šanci.

Kroměříž

Lidé se často ptají, zda při žehnání domů nezažíváme i různé „drsné“ situace. Musím přiznat, že většinou ne. Až na malé výjimky. Měl jsem zatím svůj „nejdrsnější“ zážitek při žehnání domů v Kroměříži. Přišel jsem k domu, který stál v ulici a měl předzahrádku. U dvířek jsem zvonek nenašel, a tak jsem šel dál. Došel jsem až ke dveřím, kde jsem zazvonil. Hned otevřel evidentně rozzlobený majitel a zavolal za sebe do chodby: „Trhej!“ Vyřítil se vlčák. Ale ani já jsem nelenil. Občas bývá u domovních dvířek varování vložené do úst psa: „Já jsem u vrat za pět vteřin. A ty?“ Ani nevím, jak jsem se ocitl za brankou, ale bylo to jen o chlup dřív, než se o vrátka rozpleskl rozběhnutý pes. Pomalu jsem couval a už vůbec mi nevadilo pokřikování majitele psa. Oproti jeho zvířeti to byla slabota.
Tentýž den o ulici dál měl jiný kněz nečekaný zážitek při žehnání u domku s balkónem. Zazvonil u dvířek a když slyšel, že se něco hýbe na balkóně, udělal krok zpátky. V tom ho někdo z balkónu polil kbelíkem vody. A to natolik, že mohl pokračovat až poté, co se celý převlékl.
Na Slovácku
V nejmenované obci na jižní Moravě měl při žehnání domů velmi zvláštní zážitek otec Josef. Už byla tma. Něco kolem půl sedmé večer. Žehnali jsme v řadovkách domů. Otec Josef jako obvykle zazvonil a když se otevřely dveře, stál v nich muž, který na něj mířil skutečnou pistolí. Pokynul mu, aby vstoupil. Otec Josef trochu rozechvěle sdělil, co má na srdci. Domácí mu řekl: „Tak žehnejte.“ Stále ještě držel pistoli a sledoval otce Josefa. Otec Josef nejkratším možným způsobem požehnal dům, podepsal listinu a předal ji. Oddechl si teprve, až se zavřely dveře a on sestoupil po schodech na ulici.
Tyto tři příklady uvádím jen pro ilustraci jako něco velmi výjimečného, nač ještě dlouho po misiích s ulehčením a úsměvem vzpomínáváme. Většinou je to jinak. Buď lidé ochotně a rádi požehnání přijmou, nebo se slušně rozloučí. Vzhledem k tomu, že jsme prošli tisíce domů a bytů, jsou tyto tři zmíněné zážitky spíše něčím neobvyklým a v konečném výčtu zanedbatelným.

Maloměsto

Při žehnání domů v jedné farnosti mě jedna starší paní řekla: „Konečně že jdete.“ Zjevně neměla ponětí o tom, že probíhají lidové misie. Říkala: „Už řadu roků se modlím za to, aby se to nějak stalo a do našeho domu přišel kněz. Chtěla bych totiž poprosit o svatou zpověď a do kostela se nedostanu.“ Nic nebránilo tomu, aby tuto svátost přijala. Podobných případů jsme zažili při žehnání domů víc.

Horní Studénka

Při žehnání domů ve farnosti Horní Studénka přišla řeč i na svátosti. Starší muž mi říká: „To nepůjde, my jsme s manželkou sezdaní jen na úřadě, teď už se do kostela nedostaneme…“ O tři dny později se konala svatba přímo u nich doma. Vděčny byly především jejich děti. Dodnes si s těmito „novomanželi“ vyměňujeme vánoční přání.

Velké Bílovice

Každý z misionářů má řadu osobních zážitků, které jsou spojeny s misiemi. Ne o všem mohou misionáři mluvit. Mnohé je vázáno zpovědním tajemstvím. Jsou však věci, které mohou potěšit i ostatní. Otec Milan Plíšek např. vzpomíná na tento zážitek z misií ve Velkých Bílovicích. Už při žehnání domů paní upozornila, že v domě kam se chystá, bydlí starší muž, který má rakovinu plic, ale který už dlouho nebyl u svátostí. Otec Milan s ním promluvil a vše mu vysvětlil tak, že se nakonec dohodli. Další den za ním zajel, vyzpovídal ho a udělil mu svátosti. Bylo to „za minutu dvanáct“. V týdnu po misiích totiž onen muž zemřel, ale zemřel na setkání s Bohem připraven. Bohu díky.

Kynšperk nad Ohří

Při misiích v Kynšperku na Ohří se zdálo, že bude nepřekonatelný problém vyrobit nápis na misijní kříž. Otec Milan Plíšek, jeden z misionářů, si po těchto zprávách vzal s sebou dlátko a pracovní oděv. Kříž nemohl být umístěn do kostela, protože nebyl ještě dokončen. Otec Milan tedy přišel do stolárny, vše si rozkreslil a začal vysekávat nápis dlátkem. Když to viděli místní odborníci, byli překvapeni, co všechno kněz nedovede. Donesli frézku a zbytek nápisu vyřezali sami. Od té chvíle se zdálo možné i to, co předtím bylo nemožné.
Situace při misiích v Kynšperku se postupně vyvíjela. Předposlední den misií jsem se vracel ze žehnání domů a zastavil jsem se v květinářství koupit kytku pro otce biskupa, který měl přijet na stavění kříže. Když jsem prosil paní květinářku, aby uvázala kytku pro otce biskupa, vybrala krásné květy a věnovala je zadarmo. Řekla: „Chci to věnovat. Když začínaly misie, přišel taky jeden z vás nabídnout požehnání k nám. Tehdy jsem ho vypakovala, že o to nestojím. Teď to vidím jinak.“ A tak jsem mohl poděkovat za krásnou věnovanou kytici, ale i požehnat květinářství a těm, kdo tam pracují a přicházejí.
Když jsme v Kynšperku připravovali lidové misie, s bolestí jsme zjistili, že zde nemůžeme udělat ani jednu mši svatou pro mládež, nikdo by totiž nepřišel. Trochu nám to vadilo, ale věděli jsme, že s tím nenaděláme nic. Avšak během misií se stalo neštěstí. Z blíže neznámých důvodů zemřel pod koly jedoucího vlaku jeden mladík. Celé město tím bylo otřeseno. Otec Nik řekl: „Budu za něj sloužit mši svatou.“ Někteří se ho zeptali: „A kdy?“ On stanovil termín na jedno odpoledne a říkal si: „Však co, při nejhorším budu ve farní kapli sám.“ I my jsme mu s úsměvem přikývli. Deset minut před začátkem oné bohoslužby jsem se zrovna vracel na faru. Ani jsem neměl záměr se bohoslužby účastnit. Překvapily mě doslova davy mládeže před farou. Otec Nik pobíhal udiveně mezi kaplí a svým pokojem. Konala se jedna z nejpůsobivějších bohoslužeb, kterou jsem kdy při misiích zažil. Mládež, která zřejmě nikdy před tím na mši nebyla a díky níž se poměrně velká kaple zaplnila, prožívala mši svatou úplně vzorně. Bývá zvykem, že se neslouží mše svatá pro nevěřící. Sestava v kapli však byla pro tu chvíli tak disponována, že atmosféra byla plná víry a sjednocení s církví. Opět jsme zase jednou museli žasnout. Pán Bůh si připravil sám podmínky pro mši svatou pro mládež, a to takové, jaké bychom ani při své největší fantazii nečekali.
Zhruba v polovině misií v Kynšperku pro mě přiběhli na faru, že je potřeba jít k zemřelému. Trochu jsem se podivil, protože k zemřelým už kněz většinou nechodí. Nebylo jiné řešení, musel jsem jít. Zesnulý zemřel asi v noci a ležel ještě ve své manželské posteli. Chvíli jsme se u něj modlili a pak jsem místnost pokropil svěcenou vodou. Brzy jsem zjistil, že úmrtí tohoto člověka je považováno za zvláštní znamení. Byl totiž synem bývalého kostelníka z Hrádku u Znojma. Lidé byli překvapeni, že zemřel zrovna v době, kdy tam byli misionáři ze Znojemska, z jeho rodného kraje. Promlouvalo to k nim víc než naše zbožné řeči. Kvůli této události se pro některé otevřela cesta ke svátostem. Dokonce mě přemluvili, abychom po dohodě s místním panem farářem zesnulého pohřbili my a odložili tak náš odjezd zhruba o tři hodiny.

Překvapivá síla kázání

Lidé ještě po mnoha letech vzpomínají na jednotlivá kázání, která při lidových misiích slyšeli. Připojme dvě vzpomínky z Velkých Bílovic, které se udály v roce 1947, poté co měl misionář nezapomenutelné kázání na téma nepokradeš. Po 57 letech vzpomíná jedná 80letá paní: „Kázání bylo sugestivní. A to natolik, že když kazatel pronesl slova: „Cos ukradl, vrať!“ bylo druhý den u jednoho hospodáře na zahradě za plotem naházeno množství motyk, lopat a vidlí, které mu byly před časem ukradeny. Zloděj činil pokání.“
A 83letá paní vzpomíná na totéž kázání takto: „Bylo to roku 1937 na podzim, když se jezdilo do cukrovaru pro řepné řízky. Jeden hospodář si jel pro svůj příděl a bylo mu řečeno, že už si je někdo vyzvedl (ukradl). Po 10 letech, když se konaly misie, bylo ono kázání (nepokradeš). V té době byl už okradený hospodář mrtev. Vdově přišel anonymní dopis, ve kterém bylo 200 korun a zloděj prosil o odpuštění, a aby peníze dali na sloužení mší za onoho okradeného hospodáře. Pachatel prosil, aby po něm nepátrali.“

Dopis o jedněch misiích
Když jsme přijeli do farností Vrbice, Bořetice a Kobylí, překvapilo nás, že lidé byli na misie připraveni jaksi mimořádně. Stalo se totiž, že manželé Káňovi napsali šestistránkový dopis o tom, jak prožili misie v Osové Bítýšce. Pan farář nelenil, dopis okopíroval a rozdal mnoha farníkům. Z dopisu citujeme: „Náš dopis by se dal shrnout do jediné věty: Nepromarněte za žádných okolností misie... Uslyšíte známé pravdy z Bible a evangelia, jak jste je ještě neslyšeli. Misie se musí prožít. A než se nadějete, týden misijních slavností bude pryč a budete jenom litovat, že jste se misií více aktivně nezúčastnili... My jsme měli to velké štěstí a milost Boží, že se misie konaly v nedaleké sousední farnosti. Takže když se jako blesk rozšířila zpráva o jedinečnosti a neopakovatelnosti misií, zážitků, prožitků a milostí, byl už téměř misijní týden u konce. Ale na jaře letošního roku se ti, kdo něco propásli nebo nestihli, mohli zúčastnit misií ve farnosti Osová Bítýška... S ničím si nedělejte vůbec žádné starosti. Misionáři nechtějí vůbec nic. Při žehnání domů přijdou jen tam, kam je pustíte, třeba jenom do chodby. Jak rádi bychom je mnozí pozvali dál jako nejlepší přátele a kamarády. Ale již jsou pryč, kdoví kde, daleko na Znojemsku a my dvakrát nevstoupíme do téže řeky! Prosíme vás, varujte se našich chyb a především se zúčastněte...misií. Udělejte dobrou propagaci všude – ve farnosti, na poště, u lékaře, v obchodě, rozhlasem. Odvolejte se na nás, kteří jsme nádherné, jedinečné a neopakovatelné misie prožili.“

Štíty

Při lidových misiích ve Štítech jsme byli svědky zvláštní skutečnosti. Už na začátku nás tamější pan farář upozornil na jeden podivný jev.V kostele prý v neděli bývalo kolem stovky lidí. Ke svatému přijímání jich však přistupovalo sotva deset. Ostatní nechodili ke svaté zpovědi. Bylo tomu skutečně tak. Do čtvrtka ke svatému přijímání přistupovali jenom pomocníci misionářů a pár místních. Poté, co se začalo ve čtvrtek zpovídat, prožívali misionáři ve zpovědnici obrovskou radost a obdobná radost zavládla i mezi všemi, kdo pochopili, co se stalo. A co se stalo? V pátek při večerní mši svaté bylo již potřeba proměnit plnou misku hostií a zástup těch, kdo šli ke svatému přijímání, se zdál přímo nekonečný. Většina zpovědí při těchto misiích byla vykonána po dvaceti i více letech. Bohu díky. Týden po misiích pak byl pohřeb a pohřební služba zůstala sedět v zadní lavici jako obvykle. Když se při svatém přijímání zvedl téměř celý kostel, postavili se i oni a nevěřícně se dívali jeden na druhého a na dlouhý zástup, který postupně zbožně přistupoval ke svatému přijímání.

Svědectví

Bydlím na severní Moravě v malé vesničce blízko města Šumperka. V mládí jsem chodila se svou mladší sestrou každou neděli do vedlejší vsi na mši svatou, protože u nás kostel není. Když mi bylo dvacet, tak jsem se vdala. Za rok se mi narodil syn a to už se šlo do kostela jen občas. Po narození druhého a třetího dítěte i tato možnost odpadla. Po nějaké době už jsem bohoslužby nepostrádala. Žila jsem starostmi o děti a domácnost. Za několik roků nám byl přidělen byt ve Štítech, to je obec vzdálená 4 km. Jsou tam veškeré obchody, lékař a také kostel. Teď byla možnost navštěvovat každou mši svatou, ale já už tu potřebu nepociťovala.
Léta ubíhala, děti odrůstaly a já více a více užívala světských radovánek a vůbec si nepřipouštěla, že mám na duši spoustu hříchů, i těžkých. Odchodem do důchodu v r. 1990 se na stylu mého života nic nezměnilo. V této době jsem bydlela opět v mé malé vísce. Zde na mě začalo doléhat břemeno mých hříchů. Po tolika letech jsem začala chodit do kostela a v modlitbách prosila Boha o pomoc.
Dnes už vím, že Bůh je nadmíru dobrotivý a milosrdný, protože i mě hříšnou vyslyšel. Díky Boží prozřetelnosti se v r. 2000 konaly ve Štítech lidové misie. Ve svém životě jsem nic takového neznala, proto jsem nevěděla, co od nich očekávat. Ale všichni misionáři dokázali svou láskou, pokorou a obětavostí v práci získat si naši přízeň a snahu přiblížit se k Bohu.
Když jsem v naší vísce doprovázela jednoho kněze, který tu žehnal domy, tehdy jsem mu svěřila svoje těžkosti. Doporučil mi, abych neotálela a přišla k němu ke svátosti smíření. V tu chvíli jsem to s povděkem přijala. Večer na mě začal doléhat strach a obava. Vždyť už jsem zapomněla, jak svatá zpověď vypadá. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Připravila mě jedna mladá, velice hodná katechetka. Svou dobrotou a upřímností si získala mou důvěru. Počáteční strach zmizel.
Kajícně a s lítostí jsem přistoupila ke svaté zpovědi a svěřila Bohu své hříchy. Nedovedu vypsat svoje pocity, když jsem přijala Tělo Páně. Od té chvíle se celý můj život změnil. Uvědomila jsem si, že veškeré světské věci jsou pomíjivé a nemají až tak důležitý význam. Proto také mám více klidu. Cítím se vyrovnaná a když přijdou těžkosti, svěřuji je Pánu. Děkujme každý den Bohu za jeho dobrotu, ochranu a nesmírnou lásku.

Velké Němčice

Dost často se setkávám s tím, že když lidé dělají posun k dobrému, ten Zlý zuří, ale nakonec uškodit nemůže. Vše je totiž v rukou Božích. Pan Vladimír Kochol z Vranova říkává: "Každé dobro musí být po zásluze potrestáno." Tuto zkušenost mají jistě i mnozí z vás. Člověk udělá něco dobrého a někde jinde se mu to vymstí. Nejedná se však o trest, ale o jakousi zkoušku, zda se necháme komplikacemi zneklidnit natolik, že se vzdáme dalšího konání dobra.

Znovu se mi to potvrdilo při lidových misiích ve Velkých Němčicích.
V sobotu odpoledne probíhala hlavní bohoslužba misijního týdne a po ní měl být požehnán a postaven velký dřevěný misijní kříž. Během této bohoslužby jsem seděl ve zpovědnici a ještě byl k dispozici pro ty, kdo nestihli přistoupit k této svátosti v řádném termínu. Měl jsem s sebou i breviář, který jsem se ve volných mezičasech stihl pomodlit. Kostel byl plný věřících, bohoslužba dlouhá, není divu, že mi začalo být v mé zimní bundě poněkud horko. Protože zrovna nikdo nepřicházel ke svaté zpovědi a zpovědní místnost, ve které jsem byl, je blízko hlavního vchodu, vyběhl jsem z kostela a bundu a breviář jsem si dal do auta. Jak jsem zvyklý, breviář jsem schoval pod sedadlo řidiče. Ještě jsem si zkontroloval, zda jsem dobře zamknul a už jsem zase zamířil do zpovědnice. Vše pak pokračovalo normálně, po bohoslužbě byl misijní kříž požehnán a slavnostně postaven na postranství u silnice poblíž kostela.

Když jsem se se všemi rozloučil a došel k autu, čekalo mě překvapení.
Auto bylo odemknuto ( jsem si jist, že jsem před tím zamkl a zkontroloval to). Napadlo mě, že někdo auto vykradl. Skutečně. Chyběla moje zimní bunda a breviář. Kupodivu další věci jako např. doklady, kytara, nový spací pytel, kabela s věcmi pro mši svatou a dlaší zůstaly na svém místě. Také mě potěšilo, že auto bylo zcela nepoškozeno ( už jsem měl auto vykradené několikrát a vždy byl poškozen zámek, okénko nebo dveře. Oprava pak byla ještě náročnou komplikací. A tak jsem byl rád, že to takto dopadlo. Jeden ze spolubratří řekl: "Nediv se, ďábel musel zemřít, vždyť ty misie zasáhly do živého. Někdo z nás to odskákat musel."

Když jsem přijel navštívit rodiče a informoval je, že mi byla ukradena bunda a breviář, řekla maminka: "No, to je dobře, že ti tu bundu ukradli. Už vypadala hodně špatně a sám by ses jí nevzdal." Otec Milan našel jiný breviář, který měl po zemřelém knězi, a ten mi věnoval. A tak vlastně škoda nebyla žádná, dokonce jsem na tom vydělal. Sestřenice, která se dozvěděla, že mi byla ukradena bunda, nelenila a koupila mi novou.

V novém kabátě po skončení dalších misií jsem měl telefonát od pana faráře z Velkých Němčic. Volal: "Vzpomínáš, jak tě někdo okradl v Němčicích? Tak už se to našlo. Kabát i breviář byly nalezeny na kraji parku." A skutečně, vše se našlo úplně v pořádku, dokonce v breviáři byly všechny obrázky a v kapsách všechny drobnosti. Chyběl jen misionářský kříž a CD se zbožnými písničkami od Marianek. Zlý asi zuřil, ale já jsem na tom nakonec získal, a to zvláštní zkušenost, že jsme opravdu v rukou Božích a těm, kdo milují Boha, všechno, opravdu všechno napomáhá k dobrému.

Usmíření

Ve farnosti, kde měly probíhat lidové misie, viděl tamější pan farář už několik let nejbolestnější skutečnost v tom, že dvě větší skupiny ve farnosti nebyly schopny spolupracovat a stále se mezi nimi udržovalo velmi nezdravé napětí. Tento kněz, který ve farnosti působí už několik roků, udělal všechno proto, aby toto napětí pomohl překonat, aby nastalo usmíření, dokonce dělal i různé mimořádné skutky a oběti, ale stále bezvýsledně. Díky tomuto napětí ve farnosti nebylo pak možno jít kupředu a nebylo možno s nimi spolupracovat.

Lidové misie probíhaly tak jako obvykle. Účast věřících byla přiměřená misijním událostem. V půli týdne se konalo tak jako obvykle kající procesí. My misionáři jsme nechali na panu faráři, aby vybral, ke kterému kříži se půjde. Až během cesty, kdy už byla všem zima, foukal nepříjemný vítr a účastníků procesí stále ubývalo, kdy už jsme přezpívali mnohem více žalmů než při jiných kajících procesích dohromady, jsme se začali zajímat, kam to vlastně jdeme. Pan farář nás ujistil, že už jsme kousek za polovinou a že jdeme ke kříži u hřiště. U kříže jsme odprosili za všechny hříchy, které se ve farnosti staly od minulých misií. Nám misionářům se zdálo, že probíhalo vše jako obvykle. Nakonec jsme si oddychli, když jsme se vrátili do tepla fary a věděli, že toto kající procesí je už za námi. Nevěděli jsme to nejpodstatnější. Všiml si toho pan farář a všichni účastníci procesí, kteří znali situaci ve farnosti. Pan farář nám to řekl teprve po skončení celých misií. On sám to považoval za zázrak a se sdělením této informace otálel snad i proto, aby si v následujících dnech ověřil, zda to byla skutečnost, nebo jakýsi přelud.

Co se tedy stalo? Při onom kajícím procesí si totiž podali ruku a usmířili se představitelé oněch dvou skupin, mezi kterými bylo velké napětí. Tím se otevřela cesta ke vzájemnému odpouštění a k nalezení společného dialogu a spolupráce. Pan farář to komentoval asi takto: "Na tento okamžik jsem čekal celé roky, co působím v této farnosti. A mnohdy už mi připadalo, že skutečně jedině zázrak by mohl sjednotit tyto farníky."

A co dodat? Snad jen čas prověří... Ale v každém případě patří ze srdce vyznat Bohu díky.

Uherčice

Myslel jsem si, že už mě v souvisloti s misijním křížem nemůže nic moc zvláštního překvapit. Ale to jsem si myslel do doby, než se konaly lidové misie v Uherčicích u Hustipečí.

Asi nikdy nezapomenu na to, jaký originální nápad tam místní farníci zrealizovali. Když jsme vyšli po hlavní bohoslužbě z kostela s velkým dřevěným misijním křížem, muži přinesli nosítka a kříž postavili na výšku. Kříž zasunuli do nosítel a celou cestu ho nesli takto postavený. Pro mě to byl vrcholný zážitek celých misií a jsem vděčný za to, že i tato nápaditost pomohla zvýraznit úctu ke kříži.

Nová Ves u Města na Moravě

Na podzim 2006 proběhly lidové misie také ve farnostech spravovaných otcem Pavlem Habrovcem. Program probíhal v každém farním kostele (Radešínská Svratka, Jámy, Olešná) a dokonce i v kulturním domě v Nové Vsi - přifařené obci. Bylo mým životním snem se do této obce někdy podívat. Mám odsud totiž z dob studií spolužáka, kterého si velmi vážím, a vždy mě velice zaujalo, když o své vesnici povídal. A musím přiznat, že měl pravdu.

U od začátku týdne bylo v kultutním domě na všech bohoslužbách i na jednotlivých kázáních celkem dost lidí. Den ode dne účastníků misií přibývalo. Přestože misie probíhaly ve školním roce, i na dopoledních bohoslužbách bylo denně dostatek ministrantů. Ke konci týdne bylo nutno oddělat plentu mezi hlavním sálem a přísálím, aby i v přísálí mohli být účastníci misií. Je vždy velmi velkým povzbuzením, když při misiích vidíme věřící, kteří se snaží brát svou víru vážně a kteří jsou ochotni mnoho pro ni obětovat. Takový přístup jsme viděli nejen v Nové Vsi u Nového Města na Moravě, ale i v mnoha jiných farnostech, kde jsme mohli na misiích být.

Text modlitby za misie

Tuto modlitbu jsme převzali od oblátů Panny Marie s jejich laskavým svolením.

Za zdar svatým misií

Pane Ježíši, chceš udělit naší farnosti velkou milost svatých misií. Děkujeme Ti z hloubi srdce a prosíme Tě: Uděl nám k tomuto dílu hojnost své milosti. Dej misionářům sílu Ducha Svatého, aby hlásali Tvé slovo bez bázně a smiřovali nás s milosrdným Bohem. Pohni srdce hříšníků, probuď ze spánku vlažné, osvěť zaslepené, dodej důvěry zoufalým, povzbuď k větší horlivosti spravedlivé. Dej nám všem srdce ochotné, abychom Tvému svatému slovu porozuměli, věrně je zachovali a skutkem naplnili. Zvláště prosíme, uděl nám milost dobré svaté zpovědi, abychom se upřímnou lítostí k Tobě obrátili, od hříchů očištěni Tobě sloužili, Tebe celým srdcem milovali, a tak v Tobě byli na věky blaženi. Srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi a nad našimi bratřími a sestrami. Amen

Základní modlitby

Tato příručka má sloužit mnohým jako přípravná brožurka na lidové misie. Protože zvlášť v naší době je dost rozšířeno, že někteří neznají ani nejzákladnější modlitby, přikládáme zde jejich text. Tyto základní modlitby by bylo dobré denně se modlit. Nejlépe se člověk tyto modlitby naučí tím, že se je často modlí.

Znamení kříže
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Otčenáš

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Zdrávas Maria

Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Sláva Otci (Chvála nejsvětější Trojici)

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.

Apoštolské vyznání víry

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.

Zdrávas Královno

Zdrávas, Královno, Matko milosrdenství, živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva! K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí. A proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči a Ježíše, požehnaný plod života svého, nám po tomto putování ukaž, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno, Maria!

Pod ochranu tvou

Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná! Paní naše, prostřednice naše, orodovnice naše, u Syna nám smilování vypros, Synu svému nás doporuč, k Synu svému nás doprovoď.

Andělé Boží

Andělé Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj: mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj. Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám. A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. Amen.

Přikládáme také text Desatera, které má člověk nejen znát, ale i podle něj žít. Není to souhrn zákazů a příkazů, jak by se některým mohlo zdát, ale jakýsi výrobní návod od Stvořitele pro jeho tvory. Vždy je moudré řídit se při užívání „výrobku“ pokyny „výrobce“.

Desatero

1. V jednoho Boha věřiti budeš.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Aniž požádáš statku jeho.

Doporučujeme přečíst brožurku od Mons. Ladislava Simajchla „Desatero – pravidla správného člověčenství“.

Abecední seznam farností (obcí), ve kterých proběly lidové misie s FATYMem

Bánov
Benešov u Boskovic
Bítov
Bory
Bořetice
Březí
Bystřice nad Pernštejnem
Dobré Pole
Hartvíkovice
Heraltice*
Horní Studénky
Hustopeče
Jámy
Jevišovice
Kněžice*
Křepice
Kynšperk nad Ohří
Lančov
Lísek
Kobylí
Korolupy
Kroměříž
Mašovice (Bezkov)
Mladějov
Němčičky
Nedakonice
Netín
Olbramkostel
Olešná
Opatov*
Osová Bitýška
Partutovice
Plenkovice
Pozořice (Holubice)
Protivanov
Přímětice
Radešínská Svratka (Nová Ves)
Rychnov na Moravě
Rokytnice
Rovečné (Vír)
Starovice
Starovičky
Starý Petřín
Štěpánov nad Svratkou*
Štítary
Štíty
Třebařov
Uherčice
Velká Bíteš
Velké Bílovice
Velké Meziříčí
Velké Němčice
Velké Pavlovice
Vrbice
Zadní Hamry
Žďár nad Sázavou

* Misie vedl FATYM Přímetice-Bítov

Jsme jen krátce na zemi, pro nebe jsme stvořeni.

Obsah

Úvod
Historický pohled na význam misií
Příprava na misie
Misijní zpravodaj
Žehnání domů
Zvaní a koláčky
Vlastní misijní týden
Co jsou misie
Úvodní nedělní bohoslužby
Hra pro děti
Odpolední úvodní kázání
Program ve všední den
Umíráček
Adorace
Význam "nadbytečných" modliteb
Stavovská kázání
Bohoslužby pro děti
Bohoslužby pro mládež
Hlavní bohoslužba dne
Kající procesí
Pátek - postní den
Zpovídání
Jak se připravit ke svaté zpovědi
Generální svatá zpověď
Celonoční adorace
Pomazání nemocných
Stavovská svatá přijímání
Hlavní bohoslužba týdne
Misijní kříž
Misijní předsevzetí
Pozvat příbuzné
Udělat si čas
Co o výsledku misií rozhoduje
Po misiích
Obnova misijních rozhodnutí
Několik zkušeností z dřívějších misií
Text modlitby za misie
Základní modlitby
Abecední seznam farností (obcí), ve kterých proběly lidové misie