Při organizování pěší pouti je potřeba si odpovědět na základní otázky. Nabízíme možné náměty a inspiraci, vycházející ze získaných zkušeností.
Význam pěšího putování
Píseň Madona, začíná slovy:
„ Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti, chceš-li dojít k svému cíli potřebuješ milosti“. Tohoto textu je možno vyjít při počátečním objasňování významu pouti.
Každý z nás - což jasně naznačuje fakt o nepřítomnosti výjimek. Opravdu všichni jsme součástí Božího lidu, jež putuje k věčnosti, jakožto jedinému možnému cíli platného pro všechny. Náboženská pouť se tak stává jakýmsi
obrazem životní pouti člověka a směřování při pozemské pouti k vytyčenému cíli má poutníka disponovat k lepšímu prožívání životní pouti, která má být završena u věčného cíle.
V okamžiku, kdy se člověk vydá na pouť, si mnohem hlouběji uvědomí, že všechny jistoty, které doma měl jsou pomíjivé. Najednou je nemá a musí se bez nich obejít. Zjišťuje, že jediný na koho je možné se spolehnout, je sám Pán, poněvadž zaručeně během cesty něco selže, poutník je nucen improvizovat a více si uvědomuje, že dění věcí často nemůže ovlivnit. Jedinou jistotou se mu stává vědomí trvalé přítomnosti a lásky Boha po jeho boku.
Jako druhý a neméně důležitý rozměr pouti je
rozměr kající – zde jde především o obrácení: Pouť evokuje v člověku vědomí velké, neutuchající obrovské Boží lásku k němu a v odraze této lásky si též uvědomuje svou nedokonalost a hříšnost. Poutník je tedy přemožen lítostí nad svým životem, jak jej doposud žil. Jasně se konkretizují neřesti a hříchy jimž podlehl a touží vykonat nějaké zadostiučinění a pokání. Proto je vždy součástí pěších poutí možnost svátosti smíření. Celá pouť může být přinesena jako obět či pokání, za naše hříchy, ať už dobrovolně nebo, je-li to uloženo, jako pokání při svátosti smíření, což bylo a je běžnou praxí.
Dalším rozměrem pouti je
rozměr sváteční. K prvkům, které utvářejí sváteční charakter pouti je možno mimo jiné řadit uvědomění si Boží lásky či odpuštění člověkem, setkání se s novými lidmi, které by za jiných podmínek nepotkal, navštívení a seznámení se s krajinou, do které by se za normálních okolností nedostal. V tomto směru je možno dny pouti označit za přínosné a plné radosti. Za dny na něž se nezapomíná.
Samozřejmou součástí pouti jsou
bohoslužby, modlitby, adorace – bez nich by pouť nebyla poutí. Jedním ze společných cílů putování pro křesťany je více se přiblížit Kristu. Více ho poznat, uvědomit si, co pro nás udělal, kým pro nás je a za co vše jsme mu vděční. Máme mu být podobni ve všem, co dělal. Jednou z Ježíšových hlavních činností bylo hlásání Božího Království. I my, zviditelněni na své cestě, se stáváme jako Kristus s apoštoly hlasateli Nebeského království. Mluvíme tedy o:„apoštolském rozměru pouti“. Pouť má tedy v první řadě význam pro samotného poutníka, kterého může povzbudit, pomoci mu překonat překážky či přijmout obtížné věci v jeho životě. Každopádně naplnit láskou a radostí, kterou nám dává sám Pán.
Poutní tradice
Jako vše ostatní i putování z něčeho vzešlo, procházelo určitým vývojem a má tedy svou tradici. Můžeme se domnívat, že potřeba putovat vznikla v návaznosti na místa, které lidé pokládali za dobré navštívit. Křesťanská poutní tradice pravděpodobně vyšla z poutní tradice židovské, která se odkazuje na putování praotců Izraele.
Cílem putování se tedy stávají místa mající pro křesťana nějaký význam.
ORGANIZACE POUTI
Následující informace mají posloužit nejen organizátorům pouti, ale i poutníkům. I pro samotné poutníky je totiž důležité to, jak je vlastní pouť zorganizovaná a plánována. Jak uvádí katechismus katolické církve:
“ Křesťanský život se kromě liturgie živí různými formami lidové zbožnosti, zakořeněnými v různých kulturách. Církev i když musí dbát, aby je osvítila světlem víry, podporuje formy lidové zbožnosti, které vyjadřují evangelijní cítění, lidskou moudrost a obohacují křesťanský život“. Je to něco, k čemu je potřeba v první řadě přihlížet.
První kroky
K pouti patří vyčlenit si pro ni pár dní. To znamená udělat si čas, který je potřeba obětovat ze svého volna. Mnohdy je potřeba vzít si dovolenou, což často nebývá jednoduché. Konat pouť znamená dát své cestě smysl, tedy srovnat si v hlavě, s jakým úmyslem na ni poutník vychází, co je schopný obětovat, co od ní očekává a za co ji chce obětovat. S ohledem na své možnosti a schopnosti vybrat poutní místo, kam chci putovat. Obnáší to také posbírat do batůžku pár věcí nutných k přežití, svěřit se do rukou Pána a s modlitbou a písní na rtech se dát na cestu.
1. Kdy? Jak? a Kam?
V okamžiku, kdy se člověk rozhodne se zúčastnit pěšího putování, položí si hned několik otázek: Kdy, jak a kam, které vytvoří hlavní kritéria při volbě pouti.
Otázka
Kdy? vymezuje délku a trvání pěší pouti. Termín pouti je vhodné volit s ohledem na možnosti cílové skupiny. Je vhodné vybírat dny volna, aby nebyli vyřazeni ti, kteří chodí do práce a pokud to není možné z důvodů časové náročnosti pouti, tak se snažit, aby volný počet dní z celkové doby putování byl maximální. Délku pouti je dobré zbytečně nenatahovat, protože poté hrozí, že se poutníci budou „nudit“. Pouť, která je příliš časově zkrácena zase pro svou fyzickou náročnost zmenšuje cílovou skupinu s čímž je potřeba počítat. Termín pochopitelně může být plně podřízen konání nějaké velké slavnosti ve svatyni, kam směřujeme. Záleží tedy na tom, jakou prioritu při výběru doby konání pouti a její délky zvolíme.
Druhou otázkou je
Jak?. I při pěším putování má tahle otázka význam. Je totiž důležité, kudy poutní trasa vede. Její fyzická náročnost nebo vzhled okolí. Například je dobré vědět, jestli převážnou část trasy tvoří asfaltové silnice nebo se jde lesem či polní cestou. Otázka Jak? také může být zaměřena na velikost poutního společenství. Pro mnoho lidí může být velká skupina poutníků prvkem nevyhovujícím a naopak. Je tedy dobré mít alespoň hrubý odhad, kolik lidí se pravděpodobně zúčastní již při plánování poutě. Důležitou otázkou ve smyslu Jak? při pěším putování je : s batohem či bez? To, jestli je zajištěno doprovodné vozidlo nebo si poutník nese vlastní batoh sám, nelze přehlédnout a nepromyslet.
V neposlední řadě se nabízí otázka
Kam? Výběr poutního místa může podléhat několika kritériím. Důležitá bude otázka času, tedy jakou dobu můžeme pouti věnovat. Časová dostupnost pro nás při výběru tedy bude hrát klíčovou roli. Dalším kritériem pro výběr poutního místa je plánovaná fyzická náročnost. Ovšem často jde tohle stranou a převáží to, komu je poutní místo zasvěceno, jeho významnost či slavení slavnosti.
Dvanáctero poutníka
K tomu, aby pouť byla správnou poutí tedy, aby ji všichni poutníci mohli prožít bezpečně, aby bylo vytvořeno pěkné společenství, pouť byla přínosem pro každého jednotlivce i skupinu a všichni na pouť v dobrém vzpomínali, je potřeba hned od začátku nastavit určitá pravidla, která by měla být všemi respektována. Je možné je shrnouti do 12 bodů – jakéhosi dvanáctera poutníka.
1.
Poutník si sám stanovuje svůj úmysl pouti, na který chce pouť obětovat a to tak, aby tento úmysl obstál i před Pánem Bohem. Častěji na něj vzpomene.
Jelikož pouť není turistická vycházka ani sportovní cvičení, je potřeba si stanovit úmysl. Tento úmysl se pak stává hnacím motorem v těžkostech pouti. Úmyslem se mohou stát věci, které dotyčná osoba potřebuje vyřešit – různé otázky, problémy nebo úmyslem pouti může být poděkování či skutek pokání.
2.
Poutník si je vědom, že po dobu pouti i po ní vydává mimořádné svědectví o své víře a snaží se svým příkladem, slovem či úsměvem povzbudit i ty se kterými se náhodně setká.
V naší zemi toto pravidlo platí obzvláště, protože setkání s poutníkem či poutním společenstvím je pro mnohé lidi setkání s živou vírou, církví, a proto je naše svědectví velmi důležité a může hodně ovlivnit jejich vztah k Pánu Bohu.
3.
Poutník nikdy nereptá, obtíže pouti přijímá jako příležitost k oběti nesené s láskou pro Ježíše Krista a Pannu Marii. Jedno z nejobtížnějších pravidel. Mít na paměti při všech obtížích myšlenku na Krista by mělo být snahou každého poutníka. Zbytečné reptání škodí úmyslu pouti, činí poutníka malomyslným, nedá mu prožívat pouť s radostí a plně z ní čerpat. V neposlední řadě to podrývá poutní morálku i ostatních poutníků. Reptání dokonce může narušit i pěkné vztahy putujících.
4.
Poutník se snaží o maximální dochvilnost, disciplinovanost a ohleduplnost, a to i při chůzi v silničním provozu, při společných programech i při odpočinku.
Tento bod platí v případě putování ve skupině a z hlediska organizačního je jedním z nejdůležitějších bodů. Každý musí mít na vědomí, že neputuje sám a porušováním pokynů a jiným narušováním znepříjemňuje pouť ostatním.
5.
Poutník vidí v ostatních poutnících své bratry a sestry, pomáhá jim nést těžkosti pouti, pracuje pro vzájemné sbližování, sjednocování a povzbuzování. Netrhá poutní skupinu, nevytváří partikulární přátelství, které by omezovaly v aktivním vztahu k ostatním.
„ Aby všichni jedno byli.“(srov. 17, 21) Význam a smysl této poutnické zásady by se dal vyložit těmito slovy z evangelia. Společenství je při pouti je obzvláště důležité. Už staré přísloví praví:
„Ve dvou se to lépe táhne“. Při pouti je těžkostí mnoho, a proto je důležitá celistvost celé skupiny. Obzvláště to platí pro navazování známostí, k čemuž mají mladí lidé tendenci.
6.
Poutník se aktivně zapojuje do služeb pouti a nehledá výmluvy.
Při pouti je mnoho věcí, které je potřeba zajistit, udělat. Každý by měl plně využít svých možností a posloužit. Týká se to například úklidu, naložení věcí a mnoho jiných činností. Každý dle svého vnímání by měl přiložit ruku k dílu, aby vše fungovalo, jak má.
7.
Poutník se aktivně účastní celého programu.
Člověk by ochudil jen sám sebe, kdyby nevyužil všech možností, které program skýtá. Program je povětšinou nastaven k tomu, aby pokryl všechny potřeby poutníka. Po dobu pouti je účastník v první řadě poutníkem a tomu podřizuje všechny své zájmy – na tyto dny opouští všechno a dorůstá k ideálu poutníka.
8.
Poutník je vděčný všem, kteří ho při pouti přijímají a jakkoli podporují a dbá na to, aby vše půjčené včas a v pořádku vrátil a místa, kde pobývá, zanechal upravená a v pořádku.Opět je to otázka svědectví a základních pravidel slušného chování. Vždyť každá maličkost vedoucí k povzbuzení, občerstvení či je jinak příjemná je na pouti dvojnásobně vítána a ne nadarmo se říká: hojné děkování nových darů vyprošování.
9.
Ani přes vyčerpanost, bolesti a únavu se poutník nenechá vyprovokovat k netrpělivosti, nervozitě a nelásce.
Zvýšená fyzická i psychická únava může mít za následek těžší ovládání reakcí. Aby panovala ve společenství stále příjemná a přátelská atmosféra, je potřeba mít toto pravidlo na paměti.
10.
Poutník si je vědom i kajícího rozměru pouti, a proto v tyto dny nevyhledává světské radovánky a má i ochotu dle svých možností mít ducha odříkání a sebezáporu a volí i přiměřené a slušné oblečení.
Chvíle volna, kdy se neputuje a není stanovený nějaký program, pochopitelně může poutník využít dle své vůle. Měl by však mít na paměti, že putování nás má přiblížit k Pánu, a proto bychom se zbytečně neměli nechat rozptylovat od myšlenek na něj. Spíše se doporučuje využít tyto chvíle k odpočinku a načerpání sil či službou ostatním poutníkům.
11.
Poutník se nevzdává – PRO MILÉHO NIC TĚŽKÉHO.
Na pouti přichází různá krizová období a těžké chvíle. Právě v nich je potřeba se více upnout k myšlenkám na Krista, zatnout zuby a pokud je to jen trochu možné jít dál.
12.
Milosti, které poutník načerpá, jsou k jeho upevnění v dobrém a tomu, aby jimi povzbudil další, proto po návratu z pouti o ní nemlčí.
Pouť je velká zkušenost a povětšinou nenechává člověka chladným, ale člověk je poutí naplněn. Je naplněn Boží milostí, z které má čerpat jak on sám, tak i ti, s kterými se setkává. Může jim být povzbuzením, i když oni sami na takovou pouť jít nemohou. Může se však pro ně stát inspirací k jejich příští vlastní účasti. Platí heslo: OMNIA AD BONUM ADHIBERE! (Všechno využít k dobrému!)
Těchto dvanáct zásad chování při pouti má napomáhat k jejímu hladkému průběhu a organizaci pouti. To je důvod, proč dohled nad dodržováním některých bodů bývá předmětem ustanovení speciálních služeb při pouti.
2. Poutní kříž a symbolika poutníka
Už v historii se poutník potřeboval nějak odlišit od ostatních lidí, kteří jen tak procházeli krajem. Tato potřeba vycházela hned z několika podnětů. Jedním z nich bylo svědectví, které tak vydával svému okolí. Dával tak najevo svou víru, čímž byl pro druhé svědkem živé víry. V mnoha případech mu to mohlo být taky ku prospěchu. Lidé poutníky obdarovávali potravinami, nabídli nocleh či jinak vypomohli v těžkostech, které pouť přinášela. Symbol poutníka se odvíjel mimo jiné i od místa, kam směřoval. Jak uvádí Peňáz :“...poutníci do Compostelly se nazývali peregrinos (z latinského per ager – přes pole) a že jejich znakem byla mušle.
Poutníci do Říma se nazývali romeros a jejich znakem byl kříž. Poutníci do svaté země se nazývali palmeros a jejich znakem byli palmové ratolesti, kterými vítali v Jeruzalémě o svátcích poutníci z Izraele Poutníka nejdůležitějšího – našeho spasitele“. V naší republice je zaběhlá tradice, že poutníci na Velehrad nosí na prsou dvouramenný Cyrilometodějský kříž.
Bývá zvykem, že jde-li poutnická skupina, v čele je nesen velký kříž a každý poutník má malý kříž na krku. Je- li cílovým místem mariánská poutní svatyně, obvykle se nosí i korouhev s tím obrazem Panny Marie, který bývá ve svatyni uctíván. Při větším počtu poutníků jsou neseny i korouhve té farnosti, odkud poutníci pocházejí.
3. Poutní program
Je důležité mít na paměti, že právě program pouti z velké části dělá její obraz. Tedy to jaká pouť bude. Nelze jednoduše říci, že program pouti je tvořen putováním. Ať už chvíle strávené chůzí nebo odpočinkem je potřeba nějak naplnit. Právě to jak je program uspořádán a naplněn ovlivní u pouti její náročnost, zbožnost, atraktivnost a spoustu dalších podnětů. Na program pouti je potřeba nahlížet z vícero úhlu pohledů. Program pouti není možno podceňovat a je nutné jej dopředu promyslet, aby nedošlo k nějakým, nejasnostem, zmatku, psychickému či fyzickému ničení poutníků. Celým svým obsahem má program napomáhat poutníkovi v jeho putování a pro něj nejpříjemnějším způsobem ho dovést do cíle. Je potřeba mít na paměti, že na poutníka během pouti přichází těžké chvíle a právě v těchto okamžicích je potřeba, aby ho program pouti podržel. Na programu u nejednoho poutníka záleží jestli do daného cíle dojde či nedojde.
4. Denní režim poutního dne
Základní jednotkou pěší pouti, ze které všechno vychází je tzv. režim dne. Je potřeba stanovit přesně některé pevné body programu každého poutního dne. Z těchto potom vycházet a pevně dodržovat. Poutník musí dopředu vědět kdy, co a kde dělat. Pro lehčí orientaci je dobré při vícedenních poutích vymezit pravidelným činnostem, které opakují každý den i stejnou část dne a pokud je to možné i stejný čas.
Jak praví staré přísloví „ranní ptáče dál doskáče“ a v případě poutníků to platí dvojnásob. Vycházet brzy ráno má hned několik pozitivních aspektů. Vyjdeme-li dřív ráno, budeme v poledne potěšeni kolik z dané trasy už máme za sebou a je to jakousi psychickou podporou. Praktickým hlediskem, důležitým hlavně pokud putujeme v letním období, je, že v poledne jsou teploty vyšší. Je potřeba na to brát ohled, neboť s rychle stoupající únavou způsobenou pálícím sluncem notně klesá rychlost chůze. Proto je lepší vyrazit ráno a v poledním žáru si raději někde naplánovat přestávku. Vzhledem k škodlivému vlivu žáru poledního slunce na člověka je tato zásada dobrá i ze zdravotnického hlediska. Zároveň i dlouhé pospávání vede k dlouhému ponocování a větší únavě.
Důležité je i dobře naplánovat přestávky. Snad neideálnější variantou jsou asi 15 minutách zastávky po 2 – 2,5 hodinách chůze. Během přestávky si musí člověk stihnout zajít na WC, občerstvit a nabrat nových sil do další etapy. K tomu naprosto stačí již zmíněných 15 minut. Delší zastávky by byli zbytečnou časovou ztrátou a navíc již namožené svaly rychle ztuhnou a jejich následované rozhýbání činí velké potíže. Během dne je potřeba naplánovat i jednu delší přestávku na alespoň 45min. Nejčastěji to bývá pauza na oběd.
Doba příchodu na místo cíle denní etapy je závislé na její délce. Následující struktura programu na místě noclehu se odvíjí dle toho, v kolik hodin do toho místa dorazíme. Každopádně je potřeba stanovit jakousi večerku, tedy dobu, v kterou se zhasnou světla a nastává klid. Večerka by měla být zavčasu, aby doba spánku byla dostatečná a každý si mohl odpočinout po náročném dni a nabrat sil pro další putování. Dobu večerky je potřeba řádně dodržovat. Je bezohledné, pokud svým chováním rušíme a budíme již spící.
Každý z poutníků musí být s důležitými body programu seznámen, aby se tak usnadnilo jejich dodržování a tak i celá organizace pouti.
Pouť je duchovní záležitost a proto právě duchovní prvky programu jsou těmi nejdůležitějšími. Ony vytvářejí duchovní rozměr pouti a pomáhají poutníkovi se více soustředit na Pána.
Samozřejmé je, že nejdůležitějším prvkem je mše svatá. Ta je pravidelnou součástí každého dne. Vždyť co může být větší posilou, než právě setkání se s Kristem. Kromě prvního dne, kdy okamžikem zahájení pouti bývá povětšinou farní kostel, je to většinou na místě, kde poutníci nocují. Obvykle to bývá v podvečer a, pokud je to možné, je spojena s pravidelnou bohoslužbou ve farnosti.
Kromě mše svaté je provázena pouť modlitbou. Vždyť jak je psáno v kompendiu katolické církve:
“ Modlitba je povznešení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o dobra shodná s jeho vůlí. Je vždy darem od Boha, který přichází, aby se setkal s člověkem. Křesťanská modlitba je osobním a živým vztahem Božích dětí k jejich nekonečně dobrému Otci, k jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému, který přebývá v jejich srdcích“. To vše je i náplní a cílem vlastní pouti.
Krátká modlitba a požehnání nesmí chybět ještě před tím, než se poutník vůbec ráno vydá na cestu. I při pěším putování platí: Bez Božího požehnání marné lidské namáhání.
K prvkům duchovní náplně pouti patří neodmyslitelně i modlitba církve. V okamžiku, kdy sjednoceni ve společenství poutníků jsme svědky Ježíše Krista a tedy i jeho církve, je potřeba se s církví a za církev modlit. Vždyť jak říká katechismus katolické církve:
“ Denní modlitba církve se má stát modlitbou všeho Božího lidu. V ní sám Kristus pokračuje prostřednictvím církve ve svém kněžském úkolu, každý se jí účastní podle úlohy, kterou zastává v církvi a podle okolností vlastního života“. Vzhledem k podmínkám, které při pěší pouti jsou a rozmanitosti poutníků, kteří putují, pravděpodobně nebude možné se modlitbu církve modlit společně v jejím plném rozsahu. Měla by se tedy modlit alespoň její stěžejní části jako jsou ranní chvály, modlitba uprostřed dne, nešpory a kompletář.
Neodmyslitelnou součástí každého dne má býti růženec. Tato mariánská modlitba napomáhá svými tajemstvími rozjímat více o Kristu a tak nám ho přiblížit. Růženec se může stát zdrojem mnoha milostí.
Postupným uváděním se do pravdivého pohledu na sebe sama člověk zjišťuje svou nedokonalost a špatnost. V síle tohoto poznání je dobré činit pokání a vzývat Boží milosrdenství, které nemá hranic. Proto je vhodné do programu dne zařadit i modlitbu Korunky k Božímu milosrdenství tak, jak ji známe v podání sestry Faustýny. Je-li to možné, je doporučeno se tuto modlitbu modlit v 15 h, neboť tento čas je spojován s úmrtím Krista.
Je dobré se taky obracet k těm, kteří nás již předešli na věčnost a jsou nám vzorem svou svatostí. Na přímluvu svatých si můžeme vyprosit ne jednu milost a tak Litanie ke všem svatým rozhodně nejsou něčím, co by mělo být opomenuto.
Existuje mnoho modliteb, které zde nejsou uvedeny a rozhodně by bylo kladem se je během pouti modlit. Výběr modliteb záleží na složení a zbožnosti skupiny poutníků. V tradicích poutních míst vznikali speciální modlitby například k světcům, kterým je cílové poutní místo zasvěceno. U mariánských poutních míst vznikaly modlitby k Panně Marii tak, jak je na daném místě uctívána. Tyto modlitby se svým obsahem vztahují k Panně Marii či svatým, jež jsou žádáni o přímluvu. Úmyslem taktéž bývá získání hojných milostí na jejich cestě.
K stěžejním částem duchovního programu patří duchovní promluva. Většinou je to záležitostí nějakého kněze, který se tohoto úkolu zhostí a předem si promluvu připraví. Inspirací může být jak Písmo svaté tak život nějakého světce či jiná myšlenka. Není výjimečné, že promluvy na sebe během pouti navazují a tvoří tak jakýsi celek. Pouti to dává rozměr duchovních cvičení. Promluvy jsou většinou tématické a nějak se vztahují k pouti či k tomu, co člověk na pouti prožívá. Zvykem jsou 1 až 2 promluvy denně. Po promluvě následuje nějaká doba ticha sloužící k rozjímání nad tím, co bylo v promluvě řečeno. Jen tak je možné myšlenku, která byla řečena více pochopit, promyslet, najít způsob jak z ní čerpat a uvést ji do života. Někdy je zvykem, že se kněží v promluvách střídají, jindy je to otázkou jednoho, který celou pouť duchovně vede.
Další možností, jak zpestřit po duchovní stránce pouť, je vytyčit část trasy, kterou jde celá skupina s Eucharistií včele. Přiblíží nám to vědomí, že Kristus je stále s námi jak na této pouti tak v celém životě.
V neposlední řadě patří k pěšímu putování také svátost smíření. Na poutní místo má člověk přicházet očištěn od všech nepravostí, aby tak nic nebránilo v přijetí hojných milostí získaných putováním na svaté místo. Je doporučeno, aby příprava na svátost smíření byla důkladná. Svátost smíření většinou bývá udělována v posledních dnech pouti, aby tak byl na tuto přípravu dostatek času.
Touha po duchovním růstu, uzdravení či pomoci při řešení rozličných problémů je odpovědí na otázku důvodu účasti na pouti. Odpověď by však neměla zůstat nezodpovězena, ba naopak by se měla konkretizovat v nějakém úmyslu.
Úmysl pouti je to, co si sebou nesu jako kříž, to co chci na poutním místě Bohu odevzdat. Doporučuje se mít jeden hlavní úmysl, se kterým na pouť vycházím.
Jako odpověď na milosti, které poutník během pouti poznal či jako na reakce na skutečnosti, které byli člověku během pouti odkryty, je
předsevzetí, se kterým se poutník vrací z cesty domů. Dané předsevzetí je dokladem toho, že se ho pouť dotkla, pozměnila a posunula blíže k Bohu. Předsevzetími mohou být i třebas malé krůčky k tomu být lepšími.
Aby se pouť promítla do života poutníka, změnila jeho život a smýšlení, byla mu posilou v dalším životě, je potřeba dát jí duchovní ráz a plně se vnořit do modliteb a všeho, co nám pouť nabízí.
6. Zpestření programu při putování
Program poutě netvoří jen modlitby a duchovní prvky i když jsou prioritou a na nich je program postaven. Zbylý čas je pak vhodné nějak vyplnit. I při chůzi se poutníkům nabízí se hned několik možností.
Možností jak zpříjemnit pouť, dodat jejímu tempu elán a přitom se nevzdalovat jejímu duchovnímu charakteru, jsou zbožné zpěvy. Už naši předci během poutí zpívali krásné písně k oslavě Panny Marie a svatých skrze něž chválili nebeského Otce. Dokonce vznikl i poutnický kancionál. S měnící se dobou i podoba písní se hodně změnila. Ovšem jak staré tak nové poutnické písně mají stejné cíle. Povzbudit poutníka, který tím, že zpívá nemyslí na to, že se mu dělá pátý puchýř nebo, že ho bolí koleno. Dále píseň dává svým rytmem i rytmus pouti, protože všichni jdou tzv. do kroku. Svým textem je vlastně modlitbou a tak poutníka vede dále ke zbožnosti. Přestože vznikají stále nové a nové písně, je dobré na ty staré nezapomínat, oprašovat jejich texty a střídat je s těmi novými. Při srovnání textů písní našich předků a těch novodobých je patrné, že úmysly, cíle a potřeby, s jakými vycházejí, jsou stále stejné a mění se jen styl jazyka a způsobu vyjádření.
Se zpěvem také souvisí možnost uspořádat přímo poutní hitparádu. Jednotlivci i skupiny zde mají možnost ostatním zazpívat, ať už písně zcela vlastní, či nějak upravené nebo vsadit na poutní klasiku. Každý dle své chuti a možností. Je někdy těžké se rozhodnout mezi novou písní či tradičním zpěvem. Způsobů jak zorganizovat průběh a hodnocení hitparády je mnoho a záleží na možnostech dané skupiny. Nejeden poutník však dlouho před poutí skládá ten správný hit, s kterým by dobyl srdce spolupoutníků a tím i přední příčky poutní hitparády. Cílem hitparády není vybrat poutníka s nejlepším pěveckým výkonem či skladatelskými schopnostmi, ale hlavně pobavit ostatní a zpříjemnit náročnou cestu. Proto vůbec nevadí, když se potom hitparáda zvrhne v litou agitaci managerů jednotlivých účastníků hitparády. Nepsaným, ale jasným pravidlem je, že texty s nimiž autoři přicházejí, nesmí být vulgární, urážlivé či jinak se protivit křesťanským zásadám. Účast v hitparádě je pochopitelně dobrovolná.
Často se stává, že mezi poutníky putuje nějaká známá osobnost, někdo se zajímavým povoláním nebo kdo by ostatním mohl přispět svým svědectvím. Je třeba toho využít. Pokud daná osoba souhlasí uspořádat rozhovor, popřípadě nechat prostor ke krátkému vstupu. Často to může vést i ke společné poutní diskusi nad nějakým tématem nebo jen sdílení se ve zkušenostech s nějakou skutečností.
Množství kapliček a křížů podél cest vybízí k další činnosti hlavně ty, kteří mají dostatek sil a energie. Každý křížek, Boží muka či kapličku je možné bleskurychle nějak vyzdobit třeba malinkou kytičkou, kterou natrháme u cesty. Pro ostatní spolupoutníky se stává toto místo veselejší a pro pocestné, kteří tu půjdou po nás je to určitým svědectvím. Nestačí však jen dané místo vyzdobit, ale je dobré se také u něj pomodlit alespoň krátkou modlitbu. Mnohdy tato snaha však obnáší neustále dobíhání poutní skupiny a opětovné předbíhání se vpřed. Je však vítána a i přes veškerou námahu pro to vynaloženou. Jedná se o jeden ze způsobů, jak si pouť udělat ještě záslužnější a radostnější.
A co takhle fotbálek? V souvislosti s putováním by málokdo čekal fotbal či jiný sport. Přestože nemá s duchovní náplní nic společného, je vítaným zpestřením únavných dnů. Opět se týká té aktivnější a akceschopnější části poutního společenství. Nejedná se o každodenní záležitost, ale o jednorázovou vsuvku, hlavně u delších poutí. Najdou- li se dvě skupiny hráčů, kteří přes veškeré těžkosti pouti chtějí obětovat polední pauzu a pro pobavení ostatních uspořádat fotbalový zápas, je to ideální. Nemusí jít nutně o fotbal, ale jakékoliv sportovní klání. Opět není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, v tomto případě pomoci ostatním zapomenout na pochroumaná chodidla.
Během pouti se dá hrát i mnoho her, které nejsou nikterak fyzicky náročné a mohou se jí zúčastnit všichni poutníci. Pro příklad chci uvést hru s názvem Kolíček. Jde o obyčejný kolíček na prádlo, který mezi poutníky nenápadně putuje. Ten kdo zjistí, že ho má připnutý na batohu, bundě, čepici či někde jinde na sobě ho sundá a snaží se ho předat někomu dalšímu z poutníků tak, aby o tom nevěděl a nejlépe na místo, kde ho hned nenajde. Originalitě se meze nekladou – hlavně nenápadně. Ten, kdo v určený čas či na určeném místě má na sobě kolíček stává se „kolíkem“ dne.
Dorazíme-li do míst, kde nás čeká nocleh dostatečně včas, můžeme vložit ještě několik prvků pro osvěžení poutníků jak na těle, tak na duchu.
Možností, jak zpříjemnit poutníkům večer, je mnoho. Nejsnáze to jde nějakou kulturní vložkou. Můžeme tedy uspořádat koncert nějaké schóly, která putuje nebo přímo pozvat nějakou nejlépe křesťanskou kapelu. Nejoblíbenější jsou však veselé večery se scénkami na nějaké téma. K zadání tématu scének přistoupíme již během dne. Skupinky dobrovolníků zmíněná témata ztvární v krátké divadelní scénce. Téma se nějak dotýká poutníka nebo to může být vybraný verš z Písma svatého. Fantazii se meze nekladou.
Vzhledem k tomu, že i do putování se vkrádají nové trendy, oblíbenou náplní posledního večera před závěrem pouti je volna Miss pajda. Ať už sami poutníci nebo přímo zdravotníci, kteří mají nejlepší přehled o počtech puchýřů a stavu chodidel poutníků, vyberou skupinu tří, kteří jsou na tom nejhůře. Tedy nejvíce kulhají a jejich chůze je tak vlivem různě rozmístěných otlaků velmi originální. Tito tři pak spolu soutěží ve třech disciplínách. První je znalostní a týká se znalostí textu písní, přehledu míst kudy se při pouti procházeli aj. Druhou částí je nějaká jednoduchá sportovní disciplína, při níž vynikne pajdavá chůze soutěžících. S třetím úkolem je spojeno vybírání peněz na nějaké charitativní účely. Vyhrává ten, komu se v určitém čase povede vybrat od spolupoutníků nejvíce peněz. Poutníci tak mají možnost naplnit všechny tři prvky kajícnosti, kterými jsou modlitba, půst a almužna.
Nabízí-li se ta možnost a je-li na některém místě noclehu bazén, je dobré toho využít. Tělo, které je zmoženo chůzí, si ve vodě dokonale odpočine a zrelaxuje. Navíc to taky řeší u větších skupin problém s nedostatkem sprch, po které všichni ztrmácení celodenním putování touží.
7. Zahájení a zakončení pouti
Všechno jednou začíná a všechno jednou končí a platí tomu i u pouti. Ta musí být taktéž zahájena a zakončena a obojí má charakter slavnosti. V obou případech je slavena mše svatá a poutníci obdrží slavnostní požehnání.
Při zahajovací bohoslužbě si poutníci vyprošují sílu na cestu a odvahu vyjít. Jsou podávány instrukce ohledně organizace pouti, představováni ti, kteří budou mít během pouti nějakou službu a jejichž pokynů je tedy potřeba dbát. Jsou požehnány poutnické zpěvníky, křížky a rozdány poutníkům Ti, kteří přišli poutníky doprovodit, jim žehnají křížkem na čelo. Následuje modlitba, slavnostní kněžské požehnání bez něhož se počátek pouti neobejde.
Poutnická tradice velí v okamžiku, kdy poutník spatří věže svatyně, která je cílem jeho pouti, pokleknout, vzdát Bohu dík, vyzout boty a na cílové místo dojít bosý. Při závěrečné bohoslužbě poutník odevzdává to, s čím do této svatyně přichází. Svěřuje Pánu své úmysly a předsevzetí.
Součástí pobytu na poutním místě může být také nějaký zábavný program, nebo si poutníci mohou sdělovat to, co na pouti prožili. Požehnání v závěru pouti je svátostné a je jakousi tečkou za celou poutí.
8. Služby při pouti a jejich význam
Během pouti je potřeba zajistit nemalý počet služeb, které napomáhají hladkému průběhu pouti. Některé jsou pro organizaci pouti nezbytné, bez jiných by se sice pouť obešla, ale byla by ochuzena a nebyla by tak pestrá. Zatímco některé služby je potřeba pokrýt stoprocentně a dopředu domluvit někoho, kdo za jejich vykonávání bude mít zodpovědnost, jiné lze postavit na bázi dobrovolnosti z řad poutníků, které hledáme až při pouti samotné. To, jaké služby jsou a jak kvalitně jsou zajišťovány, dělá celkový obrázek a dojem z pouti. Služby při pouti by se daly rozdělit do 3 větších skupin. Skupina služeb liturgických, organizačních a programových.
Organizační služby
Jak už sám název napovídá, jde o služby napomáhající dobré organizaci pouti a patří k těm, bez kterých by se pouť neobešla. Je potřeba promyslet, jak tyto služby zajistíme a komu jejich vykonávání svěříme. I zde se nabízí jakási možnost rozdělit tyto služby na služby motorové a pěší.
Zavazadlová přeprava
K motorovým službám patří nezbytně automobil, který poutníkům převáží zavazadla z jednoho místa noclehu na druhé. Je potřeba mít předběžný odhad, kolik poutníků se zúčastní putování, abychom mohli zajistit dostatečně velké auto. Řidič by měl být zodpovědný a důvěryhodný, protože on má po celý den na starosti veškerý majetek poutníků. Nakládá a vykládá zavazadla. Je to také on, kdo povětšinou jako první přijíždí do místa noclehu a kontaktuje se s místními. Přebírá klíče a zodpovědnost za svěřené místo. Ráno pak zase s díky vše odevzdává, takže by to měl být někdo komunikativní s příjemným vystupováním. Řidič tedy může hodně ovlivnit, jaký obrázek si o pouti a poutnících vytvoří ti, kteří se s ním setkávají v cílových místech. Není na závadu, když má k sobě závozníka. Ten může napomoci při veškerých manipulacích se zavazadly, s hledáním trasy a pokud si s řidičem rozumí, může zpříjemnit i chvíle čekání na poutníky, kterých nebývá málo.
Rychlá spojka
Dalším motorovou jednotkou je někdo, kdo dělá tzv. rychlou spojku. To znamená, že doprovází poutníky. Předběžně projíždí trasu, zda není někde nějaký problém. Přijíždí do vesnic a informuje o příchodu poutníků a povětšinou zajišťuje, aby s jejich příchodem do vsi zvonily zvony – je-li to možné. Informuje, zda je pro poutníky někde nachystáno občerstvení či kde je možno si nakoupit. Motospojka může výrazně pomoci v jakékoliv nepředvídané situaci, např. když něco chybí, někdo se ztratí, při zdravotním problému a podobně. Zajišťují předávání křížků a zpěvníků nově příchozím. V místě noclehu pak dělá budíček a večer zhasíná světla a dohlíží na večerku.
Sběrač mrtvol
Snad žádná pouť se neobejde bez tzv. Sběrače mrtvol, tedy auta, které popojíždí za skupinou poutníků a poskytuje útočiště těm, kteří už nemohou jít dál nebo by rádi šli, ale už nestačí danému tempu. Během praxe se ukázalo, že je hodně využíváno i jako odkladiště přebytečných svršků nebo jako sklad nápojů a potravin, které poutníci během cesty dostanou. Vzhledem k notné skleróze poutníků tak řidič má v zábavném večerním programu i vlastní rubriku s názvem Ztráty a nálezy, kde jsou za úplatu v podobě básničky, písničky či něčeho jiného poutníkům vráceny svršky, které si v autě zapomněli. Řidič tohoto vozu musí být trpělivý, protože povětšinou popojíždí krokem nebo zastavuje po krátkých úsecích. Také často musí rozhodovat o tom, kdo opravdu nemůže jít dál a koho poslat pěšky.
Pořádkový tým
K těm nejdůležitějším lidem při pěším putování patří tzv. pořádkoví. Dělají totiž pořádek a to ve všech směrech. Jsou oděni do reflexních vest, vybaveni červenými praporky a píšťalkou. Jejich úkolem je řídit jak poutníky, tak i dopravu. Vedoucí pořádkových určuje trasu, jakým způsobem se budou zdolávat náročné úseky (například frekventované silnice) nebo v případě nutnosti zavolat k asistenci policii. Jindy je potřeba na poslední chvíli změnit trasu třeba kvůli počasí, aj.
Na silnicích je potřeba udržet poutní skupinu v pravidelném útvaru – nejčastěji dvojstupu či čtyřstupu, aby se autům usnadnilo předjíždění. Smluvení pořádkoví pak za pomocí praporků a píšťalek střídavě pouští auta z obou směrů. Je pochopitelné, že ideální trasa vede mimo silnice nebo jen po takových, kde je velmi nízký provoz. Ne vždy je to však možné. V takových chvílích je úloha pořádkových neocenitelná. Je potřeba brát v potaz, že pořádkový naběhá dvakrát více jako ostatní poutníci. Vzhledem k důležitosti jejich úlohy musí jít o lidi nejen fyzicky zdatné, ale také dobré organizátory, kteří budou schopni reagovat na vzniklé situace. Proto je dobré stanovit jednoho, jako vedoucího, který bude zodpovídat za ostatní členy pořádkového týmu. Pořádkových je potřeba tolik, aby pokryli celou poutní skupinu, tedy podle toho, kolik jde poutníků. Pořádkoví propadají nefalšované radosti, když se jim poutníky povede dovézt do cíle v pořádku.
Osvědčilo se ustanovit ještě jednoho pořádkového navíc ten nemá na starost auta a vnější záležitosti, ale stará se o to, aby ve skupině zbytečně nenastaly problémy. Zvláště si všímá těch, kteří se pravidelně propadají dozadu a skupinu tak roztahují, čímž komplikují situaci nejen ostatním pořádkovým, ale i projíždějícím vozidlům. Vždy je totiž snadnější předjet krátký sevřený útvar než roztroušené hloučky jednotlivců na dlouhém úseku. Poutníky, kteří mají tendenci propadat se dozadu, dovede pořádkový vždy do čela skupiny, aby oni sami mohli ovlivnit tempo, kterým se jde.
Zdravotnická služba
Chodidla poutníků se během pouti proměňují v semeniště puchýřů, popřípadě se ozve koleno či kotník nebo nějaký jiný zdravotní problém. Je to fakt, se kterým je potřeba počítat, a proto je dobré, je-li v poutní skupině alespoň jeden zdravotník. Každý poutník má již na pouť odjíždět vybaven náplastmi, obvazy, obinadly a hojivými mastmi všeho druhu. S ošetřením pak pomůže zdravotník, popřípadě poradí, co a jak. Vůbec se nevěnuji tomu, že by poutník měl zodpovědně přistupovat ke svému zdravotnímu stavu a již před poutí zvážit případně se domluvit se svým ošetřujícím lékařem, zda jeho zdravotní stav je způsobilý pro zamýšlenou pouť.
Výše zmíněné služby jsou z těch, bez kterých se pouť ve větším počtu dá konat jen velmi obtížně.
Liturgické služby
K důležitým službám také patří tzv. služby liturgické. Pouť musí být dobře zorganizovaná i z hlediska liturgie, která je její nezbytnou součástí a plní důležitý úkol. Prvním úkolem, který má člověk, jenž dostane na starost liturgii, je zorganizovat ministranty. Vědět kolik mužů a chlapců ve skupině je ochotných ministrovat a kolik jich bude potřeba. Dalším úkolem je s příchodem do farnosti, kde má být mše svatá, zjistit místní zvyklosti, zjistit kolik je místních ministrantů. Často je na pouti více kněží a když se k tomu přidají ministranti místní i z řad poutníků, hned je okolo obětního stolu plno lidí. Proto je potřeba,aby každý věděl, co má dělat, kdy, kam má jít, kde má sedět a co má na starosti. Také je důležité zajistit lektora, jenž přečte čtení. K dalším úkolům patří péče o mešní oblečení jak kněží tak i ministrantů. Většinou si je nechávají poutníci převážet v doprovodném vozidle.
Nezbytný je při liturgii zpěv. Putuje-li především mladší věková skupina, obvykle se mezi poutníky vytvoří poutní schola, která pak zajišťuje jak zpěv žalmů, tak doprovod písněmi během celé mše svaté.
Služby během celého programu pouti
Nejobsáhlejší skupinou služeb jsou služby během programu. Tyto služby nejsou nezbytné ve smyslu, že by se bez nich pouť neobešla. Jsou však nedocenitelné z toho principu, že vytvářejí poutní atmosféru. Stmelují poutní společenství a udržují dobrou náladu. Napomáhají udržovat tempo a poutní morálku. Jsou motivačním a povzbuzujícím prvkem pro každého poutníka. Napomáhají uvolnění a relaxaci.
Zpěv
Již naši předkové si při putování zpívali. Dokladem toho jsou nesčetné poutní písně. Lze tedy říci, že k nejvýraznějším službám patří doprovod pouti zpěvem. Písněmi lidé vyjadřovali jednak to, co na pouti prožívali a zároveň byli jakousi modlitbou. Je nutno pověřit někoho, kdo bude okolo sebe shromažďovat lidi, kteří jsou ochotni během cesty zpívat ostatním. Tento člověk by měl jednak sám být schopen zazpívat obsáhlý repertoár písní a navíc být organizačně vnímavý k tomu, koho k této službě ještě povolat. Někdy to chce notnou dávku síly a motivace.
Dokumentarista
Tento člověk (mnohdy celý tým) má při pouti významnou funkci. Zaznamenává různé okamžiky pouti ať už videokamerou či fotoaparátem. Je-li to možné je dobré, když jde o člověka s patřičnými zkušenostmi a vybavením, který je schopen nejen vytvořit pěkný materiál, ale tento materiál také dobře zpracovat (doplnit hudbou, komentáři, aj.) Pokud se podaří takového člověka zajistit, je možné toho využít při vzpomínkovém popoutním setkání. Práce tohoto člověka nekončí poutí, ale v podobě zpracovávání získaných materiálů pokračuje dál. Jeho materiály mohou pak posloužit při následné propagaci poutních idejí. Celá série filmů z pěších poutí na Velehrad je přístupná ke zhlédnutí na
www.TV-MIS.cz.
Ostatní
Chceme-li doplnit pouť například o hitparádu, sportovní utkání, atd., je potřeba zajistit, kdo si organizaci těchto aktivit vezme na starosti.
Sami poutníci pak mohou být osloveni k tomu, aby rozdávali lidem, které skupina potkává, poutní obrázky. Taktéž k tomu, aby se zhostili veselého večera. Je potřeba vyzvat dobrovolníky, kteří jsou ochotni nést megafony zajišťující ozvučení. Toto však povětšinou není potřeba nijak plánovat dopředu. Na dobrovolnících je také nesení hlavního kříže v čele průvodu, různých korouhví a vlajek.
Co je tedy potřeba zajistit ještě před poutí?
Kromě zajištění již zmíněných služeb je potřeba pamatovat i na spoustu dalších věcí. Tou nejdůležitější pokud je pouť vícedenní, je nutnost zajistit pro poutníky
nocleh. Většinou se k tomu dají využít prostory obecních tělocvičen, hasičských zbrojnic nebo škol. Je-li skupina menší, můžeme se domluvit na ubytování na faře. Možnost noclehu bude taky důležitým prvkem při plánování trasy a rozvrhu pouti. Samozřejmě nesmíme opomenout, chceme-li soukromou mši svatou pro účastníky poutě na poutním místě, nahlásit náš příchod i tam. Většinou je nocleh poskytnut zdarma s velkou vstřícností. V případě neúspěchu je nutno zkoušet dál a oslovovat další případné majitele objektů, kterých by bylo možno k noclehu využít.
Aby se všichni poutníci mohli v plném rozsahu zúčastnit programu pouti, je potřeba zajisti dostatečné
ozvučení v podobě megafonů umístěných v batohu. Zařízení musí být lehké, protože i tak se jeho nesení stává velkou obětí a příležitostí mít pouť tzv. za vícero bodů.
Již předem je potřeba
oznámit putování farnostem, kterými budeme procházet. Zvláště tam, kde se chceme zúčastnit bohoslužby. To, že jsme ohlášeni, nám může přinést milé přijetí v podobě občerstvení. Ohlásit se musíme také na místech, kde chceme, aby nám bylo otevřeno. Tedy pokud chceme navštívit nějaký kostel či nějaké jiné zajímavé místo, je potřeba mít vše domluveno.
Je-li poutníků velká skupina a chystáme-li se procházet větším městem, je potřeba oznámit tuto skutečnost dopředu místní policii. Tak pak zajistí bezpečnost nejen poutníků, ale všech účastníků silničního provozu.
Pořádkoví musí mít připraveny
reflexní vesty, praporky a píšťalky, aby se mohli zhostit dobře své úlohy. Nezbytnou součástí výbavy pořádkových pro všechny případy by měla být i
mapa, pokud jde o nějakou delší trasu. Je nutno počítat s tím, že se na cestě mohou vyskytnout různé překážky a předem naplánovanou trasu bude nutné změnit. Jindy se zase od místních obyvatel můžeme dozvědět příjemnou zkratku a mapa může pomoci v jejím využití. Je vhodné toho z členů pořádkového týmu, který jde vzadu jako poslední a uzavírá poutní skupinu, vybavit na zádech nápisem kdo jsme, kam jdeme a poděkováním za trpělivost.
Pro poutníky musí být nachystány malé
křížky a nesmí se opomenout jeden velký, který bude nesen v čele průvodu. Taktéž musí být předtištěny zpěvníky, které budou poutníci během pouti používat. Chceme-li oslovit i lidi, které na své pouti potkáme, nesmíme zapomenout zajistit dostatečný počet
obrázků na rozdávání.
Pro duchovní program je potřeba zajistit někoho, kdo povede přednášky a bude poutníky provázet slovem. Nejde-li s poutníky
kněz, je dobré zajistit jeho přítomnost, alespoň na závěrečnou část nebo nějak jinak zajistit, aby poutníci mohli jít ke svátosti smíření. V případě, že s poutníky nejde kněz, je potřeba zajistit
každodenně mši svatou.
Nesmíme také zapomenout
pomůcky k doprovodným programům jako například míč. Nezbytnými se ukázali papíry a tužky, ať už na různé dotazy, hlasování nebo něco jiného.
Máme-li v plánu jít dlouhý úsek bez možnosti doplnit
tekutiny, je potřeba vybavit auto kelímky a minerálkami, aby si mohli poutníci doplnit zásoby. Je-li trasa vedena například lesem bez možnosti přístupu auta, vyplatí se udělat si třeba i malou zacházku k silnici, kde se s autem potkáme. Nedostatek tekutin přináší velká zdravotní rizika a potíže, které v nepřístupném terénu nelze podceňovat a poutníkům by tato skutečnost měla být neustále připomínána.
9. Evangelizační prvky pouti
I prostřednictvím pouti je možno šířit evangelium, tedy radostnou zvěst o Ježíši Kristu. K tomu také slouží několik prvků, které s sebou putování obnáší a přináší. K šíření evangelijního poselství při pouti také používáme několik pomůcek.
Poutí evangelizujeme dvě cílové skupiny lidí a každou z nich hned několika způsoby.
Samotní poutníci
Ti jsou hlavní skupinou, která je evangelizována. Každý člověk neustále roste ve svém vztahu k Bohu, a proto každá účast na pouti je jednak povzbuzením v tom, co člověk již zná a přijal za své, ale často jsou poutníkovi otvírány nové obzory poznání. Poutní zkušenost ho proměňuje a posouvá blíže k Pánu.
Dochází k tomu jednak duchovním programem. Tedy posloucháním přednášek, účastí na svátostech. Důležité pro samotného člověka je však to, že se modlí a to celým tělem. Fyzická bolest neustále před poutníka klade otázku Proč? a on si stále znovu musí odpovídat: Z lásky ke Kristu. Také křížek na krku mu neustále připomíná, kým je a kdo pro něj má být vším. Skutečnost, že se hlásí k poutnímu křížku mu také usnadňuje, aby se nebál přihlásit se ke své víře i jindy. Důležitou roli hraje společenství, protože jak řekl Kristus :„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“.
Člověk si také díky tomuto společenství více uvědomuje své začleněn do církve a její důležitost jak pro sebe, tak i celou společnost.
Lidé se kterými se potkáváme
Během pouti se setkáváme s různými lidmi. Jejich postoj k víře a církvi může být zcela záporný, ale také to mohou býti lidé hledající pro které může být setkání se s živou vírou podnětem k zamyšlení. Většinou takoví lidé zkoumají ryzost myšlenek a přesvědčení. Zkoumají, zda to, co prezentujeme, také žijeme a tedy tomu opravdu sami věříme. Jsou-li tito lidé svědky radostného člověka, je to pro ně důležitým obrazem toho, co z víry čerpáme. Neznamená to, že se budeme přetvařovat a skákat radostí a s úsměvem přesto, že chodidlo je jeden velký puchýř a kotník má rozměr kopacího míče. Není potřeba vytvářet iluzi, že nás nic nebolí, spíše je potřeba svědčit pro koho a jak tyto bolesti a problémy přijímáme.
Obrázky
Nejsou sice nezbytné, ale pokud je možno, jejich využití je velmi doporučené. V neideálnějším případě by mohlo jít o obrázky poutního místa kam putujeme, jinak postačí jakékoliv obrázky alespoň s náboženskou tématikou. Na zadní straně je vhodné napsat pozdrav, kdo jsme a kam a odkud putujeme. Obrázek lidem zůstává jako vzpomínka na setkání s poutníky. Mnozí jej sice nijak nevyužijí, ale pro někoho se může stát milou památkou. Pokud je na zadní straně i nějaká modlitba, může se stát inspirací.
10. Příprava farnosti na příchod poutníků
Je možné, že se někde přítomnost poutníků obejde bez jakékoliv odezvy a lidé jej ani nezaregistrují. Dříve lidé bydlící v blízkosti poutních míst nebo na poutních cestách si byli vědomi této výsady. Vzhledem k tomu, že většina poutních míst vznikla na základě mariánských zjevení, lidé službu poutníkům považovali za službu samotné Matce Boží a jejímu Synu. Dnes už lidé hodně zapomněli, jak velký význam poutní místo pro jejich předky mělo. U větších pravidelně organizovaných poutí se však můžeme setkat s tím, že se farnost na příchod poutníků připravuje. Vnímá jejich přítomnost byť jen na malou chvíli jako požehnání a příležitost k získání milostí. Už od chvíle, kdy se poutníci vydávají na pouť, se lidé, kteří je očekávají, modlí za jejich cestu. Celá farnost pak může žít samotným příchodem. V mnoha domácnostech to pak znamená pečení, vaření smažení a jiné. Je skvělé, když jsou zajištěny toalety a nachystáno vhodné místo k odpočinku. Ti vnímavější, kteří pochopili, že člověk na pouti povětšinou nemá ještě energii běhat mezi nabízenými dobrotami i když by žaludek jedl, chodí mezi odpočívajícími poutníky a nabízejí různé dobroty.
Nezřídka se stává, že poutníci vše, co se jim nabízí nestačí zkonzumovat, a proto je dobré, aby řidič vozidla dostal instrukce vše sbalit do auta a odvézt na horší časy. Někdy může být součástí ubytování ve vsi i zaplacená večeře v místním hostinci. V případě, že je špatné počasí, budou poutníci nadšeni, když se někdo z místních nabídne, že jim doma přes noc vysuší promáčenou obuv.
Také je možno se občas setkat s nabídkou ze strany obce, ve které jsou nějaké pamětihodnosti, na prohlídku zdarma. Jsou-li toho poutníci fyzicky schopni, jistě rádi přijmou.
Příchod poutníků pro každého v obci znamená něco jiného. Ti, kteří je vděčně vítají a chystají pro ně občerstvení, jsou často rádi, že mohou posloužit alespoň takovýmto způsobem, když sami se třeba pro pokročilý věk či jiné důvody zúčastnit nemohou. Vnímají tento svůj skutek jako spoluúčast na pouti. Od poutníků očekávají modlitbu a přímluvu za ně na cílovém poutním místě. Poutníci na ně opravdu pamatují.
Zvláštní roli u vztahů mezi poutníky a lidmi z farnosti hraje společná bohoslužba. Pro farnost je to povzbuzením, když vidí příklad lidí, kteří nadšeni pro víru snáší nelehké útrapy pouti. Záleží na domluvě s místním duchovním, ale kázání může mít jak kněz, jenž jde s poutníky a většinou povzbuzuje nejen je, ale hlavně místní lidi z farnosti. V případě, že má kázání místní farář, ten se zase povětšinou soustředí na povzbuzení poutníků a zdůraznění jejich příkladu místním. Každopádně je vhodné, aby hned na začátku proběhlo jakési oficiální přivítání poutníků ve farnosti a na to hned navazovalo poděkování od poutníků. Zpěv žalmů a písní většinou zajišťuje poutní schola, pokud je tak možno, protože je to pro farnost příjemnou změnou a oživením zaběhlého stereotypu. Pro farnost je přítomnost poutníků požehnáním v tom smyslu, že poutníci tradičně část modliteb obětují právě za farnosti, kudy procházejí.
Tato společná liturgie umožňující bližší se setkání s poutníky může být pro řadu lidí s farností motivací, aby se, je-li pouť každoroční, v příštím roce přidali. Počet poutníků tak narůstá a zapojují se noví a noví lidé, kteří tak mají možnost objevit krásu pěšího putování. Nezřídka je to tak, že se vytvářejí menší skupinky poutníků vycházejících z různých míst, které se postupně setkávají a spojují během cesty. Do cílového místa tak může dorazit i několikanásobně vyšší počet poutníků než vyšlo na počátku. Přivítání se s novou skupinkou je většinou radostné a plné ohlasů. Na poutních cestách tak vznikají místa tradičního se setkávání. Pokud jsou poutníci hraví, tak může jít o jakési vzájemné se hecování v tom, která ze skupinek bude na daném místě první.
11. Budování poutní spirituality
Poutní spiritualita je velmi specifická a jako taková nemusí vyhovovat všem a je jednou z mnoha způsobů duchovního života. Od věků patřila k důležitým způsobům duchovního života našich předků. Proto je důležité se na jejím vývoji a propagaci aktivně podílet, aby ní mohli býti osloveni další lidé. Vždyť o tuto tradici je potřeba dbát i z hlediska kulturního dědictví. K tomu, aby se idea poutí šířila, je zapotřebí vytvářet vhodné podmínky pro konání poutí. K základním předpokladům patří dobrá informovanost těch, kteří by na pouť rádi vyrazili.
Důležitá je propagace pouti. V dnešní době není problém využít k tomuto účelu různá média. Můžeme tedy vytvořit poutavý leták či zajímavý videoklip, kterými na konání poutě upozorníme.
K významným prvkům dotvářející spiritualitu neboli duchovní náplň pouti je zpěvník.
Měl by být nepostradatelnou součástí výbavy každého poutníka. Provází ho celou poutí a napomáhá mu se zapojit do programu. Obsah poutního zpěvníku by se dal shrnout do 3 částí.
Tou první je dvanáctero poutníka, se kterým se tak má možnost každý poutník seznámit. Dále sem patří modlitby. Jak modlitba církve, kterou se společně bude poutní společenství modlit. Z praxe se ukázalo vhodné použít texty ze svátku Panny Marie, který lze použít po všechny dny pouti. Můžeme zde uvést další společné modlitby nebo modlitbu vztahující se k místu kam putujeme.
Nejobsáhlejší částí jsou pak písně. Uvádíme jak písně poutní, tak i písně, které se budou zpívat při bohoslužbách. Je dobré zvolit jeden popěvek jako hymnu pouti, která se častěji opakuje a je jakýmsi mottem pouti.
Aby se upevnila soudržnost poutní skupiny a podpořila se poutní tradice, je dobré uspořádat popoutní setkání. To znamená, aby lidé, kteří se na pouti potkali, měli možnost se někde opět společně setkat. To je dobré nejen k oživení pěkných vztahů, které si člověk na pouti vybudoval, ale zároveň se na takovém setkání na pouť vzpomíná. Poutník si tak připomene předsevzetí, které si z pouti odnesl, prozkoumá na kolik je mu věrný a obnoví svá dobrá rozhodnutí, k nimž se během pouti rozhodl. Celé toto setkání má opět k povzbuzení k hlubšímu duchovnímu životu. Setkání poutníků by bylo divné bez putování, takže i při tomto setkání je dobré udělat krátkou pouť, byť třeba jen pár kilometrů dlouhou.
Na zmíněném setkání je také ideální možnost si prohlédnout fotografie či filmový záznam pouti. Oč je šikovnější a zdatnější autor, o to je tato skutečnost zajímavější a vítanější. Pokud takového člověka máme, není problém udělat ze záznamu z pouti celovečerní film. Měli by v něm být obsaženy základní údaje o pouti. Délka pouti, její termín, kolik se zúčastnilo poutníků a kudy se procházelo. Poutníci se vracejí k jednotlivým etapám pouti a vzpomínají také na ty, s nimiž se na pouti setkali.
K tomu, aby se poutní spiritualita šířila a rozvíjela, vznikají už po staletí tzv. poutní bratrstva. Tedy spolky lidí, kteří nejen putují, ale zabývají se organizací poutí a cíleným šířením této myšlenky. Podmínkou pro vstup je povětšinou účast na několika poutích.
Závěr
Být poutníkem (i když jen na pár dnů) je nezaměnitelná zkušenost, která se může vtisknout do celého dalšího prožívání života.
Myšlenka pěšího putování plně vychází z Písma a můžeme se jí inspirovat jak v Novém, tak i ve Starém zákoně. V biblických zprávách o putování jsme skrze Písmo vyzýváni k větší důvěře v Hospodina. Člověk je celoživotním poutníkem do věčnosti.
Pěší putování patří do historie lidstva bez rozdílu vyznání. Je důležitým odkazem kultury a lze ho nazývat kulturním dědictvím. Jako takového by jsme si ho měli vážit a dbát o jeho zachování a předáváním dalším generacím.
Vztah k Bohu je tím, co by pro člověka mělo býti prioritou. Lidé odnepaměti hledali Boha jeho místo ve svém životě. Různými způsoby se snažili o jeho bližší poznání a tomu přizpůsobovali svůj život. Svou vděčnost i své prosby projevovali různými skutky pokání. Pouť byla jednou z takových možností.
Hlavní roli programu spatřuji v jeho stěžejní důležitosti pro účastníky poutě. Je třeba, aby program byl předem připravený, ale zároveň aby jej bylo možno pružně přizpůsobovat okamžitým okolnostem.
Poutníci jsou svědky živé víry. Poutníci jsou nositeli evangelia a v této souvislosti lze mluvit o evangelizaci skrze pěší putování. K tomuto evangelizačnímu aspektu pouti je nutno přihlížet.
Ten, kdo objevil poutní spiritualitu jako svou spiritualitu má v ní nejen staletími osvědčenou oporu, ale též se mu otvírá možnost s nemalým účinkem touto cestou pokračovat ve svém osobním duchovním růstu. Výhodou této spirituality je to, že v ní mohou nalézt své místo i ti, kteří jsou spíše sportovně laděni a nebo i ti, pro které jsou hůře stravitelné běžně praktikované formy zbožnosti. Na pouti se s nimi setká také, ale za jiných okolností a navíc je každému dána velká svoboda, takže z nabídky si bere jen tolik, kolik sám chce. Poutník, který při pouti něco musel obětovat má také větší možnost zamýšlet se nad tím, proč a pro koho tuto oběť přináší. Dozraje-li k tomu, že tuto oběť přináší pro svou víru a pro lásku k Bohu, pak se tyto hodnoty pro něj stávají vzácnějšími a je praděpodobnější, že je hned tak neopustí. Pouť se tedy a to zvláště pro dospívající může stát nástrojem k pevnění jejich životních postojů víry.
Petra Vaňková
