Činit pokání za zlo spáchané našimi předky, to byl úmysl s kterým se sešla skupina poutníků jako každoročně na zřícenině hradu Cornštejn k slavení mše svaté.
Socha Panny Marie - Matky Naděje, která je při této příležitosti vnášena na místo konání mše je výmluvným znamením. Proč, se dozvíte z příběhu, který jsem vyčetla v brožurce tištěné FATYMem Pověsti a příběhy z Podyjí.
„O vzteklém pánu na Cornštejně“
Už ve čtrnáctém století stával nedaleko Bítova další hrad - Cornštejn. Patřil Lichtenburkům. Za Karla IV. zde sídlil jakýsi Smil z Lichtenburka. Člověk rozšafný, plný síly a snad i pýchy. Však měl konexe na nejvyšších místech! Karel, zpočátku ještě jen markrabě moravský, patřil zřejmě k jeho přátelům.
Na Cornštejně probíhala jedna hostina za druhou. Bohatství dává lidem křídla. Scházeli se šlechtici až zdaleka. Onoho večera roku 1346 přišel i jaroměřický farář, mnich cisterciáckého kláštera v Sedlci, Vojslav. A měl raději zůstat doma. Na panáčky není nikdo na hostinách zvědavý.
Tenhle Vojslav byl ovšem člověk tvrdý a ironický. Rád si dobíral lidi kolem sebe.
Zábava byla v plném proudu, jeden výbuch smíchu střídá druhý. Došlo i na řeč o patronátu nad kostelem v Jaroměřicích, o který měl hradní pán zájem. Vojslav mu v tom nemohl pomoci a snad ani nechtěl. Řekl také na jeho adresu nějaké ostré slovo. Zřejmě mu vytkl chamtivost a prostopášnost, o nichž se mezi lidmi vědělo.
Smil zbrunátněl a začal křičet. Vše kolem ztichlo. Taková urážka! Zabijte toho mnicha!
Vztek hradního pána byl nezvladatelný. Zkuste s litrem vína v břiše jednat mírně! Poručil svým přátelům, aby kněze svázali do pytle. A pak se vydal poutní průvod k Dyji. S vrčením hodili ubohého kněze do řeky. Bylo po všem!
Ráno bylo na Cornštejně černé probouzení. V mozku pálila vzpomínka na živý pytel. A zpráva šla rychle dál. Z Říma přišlo oznámení o vyloučení z církve. Panu Smilovi se lidé začali vyhýbat. Nesměl do chrámu, kněží nesměli na hrad. A příbuzní hradního pána začali přicházet o místa v království. Nezbylo než obrátit se s prosíkem na Karla IV., který se mezitím už stal císařem.
Pomůže? Vyžádal na papeži Klimentu VII. podmínky smíru. Všichni viníci se mají vydat na kající cestu do Olomouce.
Ale jaká to byla panečku kající cesta! Bosky, do půl těla nazí, obcházeli viníci všechny olomoucké chrámy, zpívali žalmy a mrskali se dlouhými bičíky. Teprve pak je biskup vpustil do chrámu a přijal do církve.
Smil z Lichtenburka to vše jen s nechutí pozoroval ze svého proklatého hradu. Nepodrobil se. Čekal na levnější cestu do církve. A Karel opět pomohl. Smil dostal za úkol zbudovat na místě vraždy kostel. Tak vznikl pod Cornštejnem kostelík Nejsvětější Trojice, pozdější poutní místo. Dnes už je ovšem zaplaven přehradou. Jen občas, když hladina hodně klesne, z vody vystupují zbytky stavby.
Smil také nechal pro nový kostel vyrobit sochu Panny Marie, které se dnes říká Matka naděje. Dodnes ji můžete spatřit na hradě Bítově v mariánském kostele a s jejími replikami se setkáte i v pozoruhodné kapli oslnovické a na vranovských poutích v polovině každého měsíce.
...i v dnešní době je třeba činit pokání za křivdy spáchané v minulosti, proto se každým rokem vždy poslední červencovou neděli v 18:00 koná na zřícenině hradu Cornštějn mše svatá i letos tomu nebylo jinak.
Nyní vás srdečně zvu k prohlídce fotografií s vysvětlujícími komentáři.
o. Jindřich Bartoš vítá poutníky, kteří se sešli ke slavení mše svaté a krátce seznamuje s historií Corštejna
...a už jdeme společně v procesí k místu, kde bude sloužena mše.
Umístění Madony do okna původní kaple.
Ještě vykropení místa svěcenou vodou.
Už začíná mše svatá.
Společná modlitba...
Každý z nás přichází k Matce naděje, aby ji svěřil to s čím příchází.
Pohled na zříceninu hradu Cornštejn.
...opravdu bylo nám společně krásně i počasí se vydařilo .
