Celý měsíc červen je zasvěcen úctě Božského srdce Ježíše, zvláště významná je pak slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova.
Jak tato slavnost vlastně vznikla, se můžete dočíst v následujícím článku.
Milují tě odvěků, přitáhl jsem tě na své srdce, praví Bůh. (srov. Jer 31,3)
Náznak úcty k Božskému Srdci se objevuje již v křesťanském starověku. Až do 12. století se však úcta Božskému Srdci prokazovala soukromě. Druhá božská osoba se v křesťanské literatuře ztotožňuje s Nejsvětějším Srdcem Páně: „Otevření jeho boku nám totiž vyjevilo nesmírné dobrodiní lásky jeho srdce k nám." Svatý Bernard (1090 – 1153) vytvořil první ucelenou vizi úcty Božského srdce: „Otvory v těle se odkrývá tajemství jeho srdce, velká to svátost lásky a hlubina milosrdenství.“
Ve 13. století Pán ukázal svaté Ludgardě (1182 – 1246) krvácející ránu ve svém boku a ztotožnil se se svým Srdcem. Svatá Gertruda z Helfty (1256 – 1302) poté, co její srdce pronikl paprsek vycházející z Nejsvětějšího Srdce a obdržela stigmata, vložila svoji ruku do Spasitelova Srdce a vytáhla ji ozdobenou sedmi zlatými prsteny. Koncem 13. století pak sepsala invokace litanií k Srdci Ježíšovu. Rovněž její spolusestra svatá Mechtilda z Hackebornu (1241 – 1299) nahlížela Ježíšovo Srdce v jeho božství i lidství a klaněla se mu ve chválách a díkůvzdání. Přestože církev zjevení Božského Srdce oběma sestrám cisterciačkám uznala za pravá a záznamy o nich se staly předmětem studia učenců i jejich obdivu, nedošlo do 16. století k výraznějšímu rozšíření úcty k Ježíšovu Srdci.
Od cisterciáků se úcta k Božskému Srdci přenesla k františkánům. Patří sem např. František z Assisi (1182 – 1226) a svatý Antonín Paduánský (1195 – 1231). Rovněž mnoho dalších františkánských světců uctívalo Božské Srdce, například svatá Markéta Kortonská (1247 – 1297) přitiskla své rty k ráně v Ježíšově boku a tak pronikla do tajemství Boží něžnosti. Tato a mnohá další svědectví dokazují, že na duchovní život františkánů ve 13. století měla úcta k Božskému Srdci velký vliv.
Ve 14. století se úcta k Božskému Srdci šířila v Německu zásluhou dominikánů, např. blahoslaveného Jindřicha Suso (1295 – 1366) a Jana Taulera (1300 – 1361). V úctě se začalo zdůrazňovat, aby připomínka Ježíšova utrpení a míst spojených s jeho bolestí odkazovala na skrytý poklad Nejsvětějšího Srdce zraněného z lásky, jehož voda očišťuje a jehož krev je pokrmem. Do popředí zájmu se dostával Kristův kříž a proklátý bok. První zachovanou příručkou k uctívání Božského Srdce je Phatera divini amoris od Jana Spravedlivého-Lansperge (1489 – 1539), vytištěná roku 1573 v Paříži. Jejím záměrem je rozmnožit pozornosti lásky ke Spasiteli. Úcta k Božskému Srdci je včleněna do pobožnosti k pěti ranám Kristovým. Rána v boku je nejvýznačnějším bodem kříže a je spojena s tajemstvím Ježíšova Srdce.
V 16. století se uctívání Božského Srdce oddělilo od pobožnosti k pěti ranám Kristovým, avšak zůstává soukromou pobožností, i když občas se věřící shromažďovali také ke společným modlitbám. Úcta k Nejsvětějšímu Srdci se rozvíjí díky rozšíření spisů svaté Gertrudy. Do šíření úcty k Nejsvětějšímu Srdci se zapojují také jezuité, například Petr Canisius (1521 – 1597). Božskému Srdci se začíná vědomě prokazovat kult klanění – adorace tělesného Srdce Ježíšova jako symbolu jeho lásky – a to nejen v Evropě, ale také na misijních územích po celém světě. Ctitelé Ježíšova Srdce touží jeho lásku opětovat láskou, skrýt se v něm a nechat se jím uchvátit.
Od 16. století se také začínají množit různá zasvěcení Božskému Srdci. V roce 1585 je Nejsvětějšímu Srdci zasvěcen první kostel v Guaropary.
Anděla Mericiová (1474 – 1540) Božskému Srdci zasvětila první sestry voršilky (1537). Svatý Vincenc z Pauly (1581 – 1660) a svatá Luisa de Marillac (1591 – 1660), spoluzakladatelé Dcer Božské lásky, milosrdných sester vincentek, se přiblížili tajemství Ježíšova Srdce prostřednictvím milosrdenství. Dodnes jsou zobrazováni s hořícím srdcem na dlani, protože svým charitativním působením vyjevili Boží milosrdenství.
V 17. století je úcta k Ježíšovu Srdci již značně rozšířena. Jezuita P. Gaspard Druzbicki (1590 – 1662) sestavil první malé oficium k Nejsvětějšímu Srdci a napsal o Božském Srdci devět teologicky brilantních meditací prodchnutých horoucí láskou ke Kristu. Významnou osobností, která se v 17. století zasazovala o šíření úcty k Božskému Srdci, byl svatý Jan Eudes (1601 – 1680). Založil kongregaci kněží eudistů s úmyslem zvláštním způsobem uctívat obdivuhodné Srdce Ježíšovo a Mariino jako hlavní ochránce a jako vzory, které Bůh daroval svým dětem. Obdobné poslání měla jím založená kongregace sester euditek a Společnost obdivuhodného Srdce. Svatý Jan Eudes o Nejsvětějším Srdci Ježíšovu sestavil liturgické mešní texty a oficium; po schválení těchto textů francouzskými biskupy (20. října 1672) začaly jím založené kongregace slavit svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Apoštolát v duchu svatého Jana Eudese pokračoval i po jeho smrti díky knihám a spisům, které zanechal, především však díky nadšení věřících zapálených úctu k Ježíšovu Srdci. Jeho dílo i odkaz připravily církev na poselství, které Ježíš svěřil svaté Markétě Marii Alacoque.
Svaté Markétě Marii Alacoque (1648 – 1690), sestře kláštera Navštívení v Paray-le-Monial, se Nejsvětější Srdce Ježíšovo zjevilo poprvé v roce 1673 jako živé Srdce v Ježíšově těle a symbolizovalo Ježíšovu lásku k lidem. Dne 16. června 1675 se jí zjevilo Srdce Ježíšovo hořící láskou, lásku zneuznanou, která žádá opětování. Poslední velké zjevení proběhlo 2. července 1688. Zjevení v Paray-le-Monial vtiskla pobožnosti k Božskému Srdci specifický ráz smírného uctívání, zvláště v pátek na konci oktávu po slavnosti Těla a krve Páně (po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého). Svatá Markéta s pomocí svého duchovního vůdce jezuity Claude La Colombièra (1641 – 1682) se věnovala šíření úcty k Božskému Srdci. Jejich snahu podporovala řada významných osobností, např. v roce 1697 se na papeže Inocence XIII. obrátila anglická královna s prosbou, aby schválil svátek k poctě Božského Srdce pro celou církev, avšak pro odpor Kongregace ritu k tomu tehdy nedošlo.
Na počátku 18. století úctu k Božskému Srdci šířil svatý Ludvík Maria Grignion z Mantfortu (1673 – 1716). Ke schválení liturgických textů se závazností památky pro celou církev došlo v roce 1765 za pontifikátu Klementa XIII. Ke konci 18. století již miliony lidí praktikovaly úctu k Božskému Srdci, a proto se ji osvícenci pokusili zničit, avšak věřící se scházeli i nadále, často tajně, protože jejich kostely byly zabrány, vzývali Ježíšovo Srdce a obnovovali mu svoje zasvěcení. Za pontifikátu Pia IX. v roce 1856 byl zaveden svátek Božského Srdce Páně a v roce 1889 z nařízení papeže Lva XII. byl povýšen na slavnost první třídy.
Liturgická úcta měla dvojí cíl: připomínat lásku, kterou Ježíš prokázal lidem při ustanovení Nejsvětější svátosti, a přivádět věřící k častějšímu přijímání svátostí, zvláště eucharistii, kterou Ježíš zanechal jako projev lásky až do krajnosti.
Dne 16. června 1875 se papež Pius IX. zasvětil Božskému Srdci Páně, 25. května 1899 papež Lev XIII. vydal encykliku Annum sacrum, v níž souhrnně vysvětlil teologické základy úcty k Božskému Srdci, a na konci téhož roku slavnostně zasvětil celé lidstvo Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Papež Pius XI. v encyklice Quas primas z 11. prosince 1925 nařídil každoroční obnovu zasvěcení se Božskému Srdci přenést na slavnost Krista Krále, čímž se láska Nejsvětějšího Srdce výrazněji propojila s tajemstvím Kristovy vlády. Papežové rovněž dbali na hlubší teologické zakotvení úcty k Nejsvětějšímu Srdci.
Jak říká H. Nouwen: V dnešním světě, ve kterém se rozmohlo tolik osamocenosti a beznaděje, potřebují naléhavě ženy, muži i děti poznat Boží srdce. To srdce, které odpouští, které se o lidi stará a které uzdravuje. Toto srdce není naplněno nedůvěrou, touhou po pomstě, předsudky ani nenávistí. Toto srdce touží jen po jediném: lásku rozdávat a jako odpověď pak lásku přijímat. Toto srdce trpí, když vidí lidské utrpení, a když vidí lidskou nedůvěru svěřit se Božímu srdci, které chce rozdávat útěchu, naději a odvahu.
I Písmo svaté nám připomíná, že pravá podstata člověka nespočívá v jeho zevnějšku, kráse či síle, ale v nitru, v srdci. Bůh se nedívá na to, co pokládají za hlavní lidé. „Člověk se dívá jen na to, co má před očima. Hospodin však hledí na srdce“ (1Sam 16,7). Protože srdce je výchozím bodem veškerého lidského jednání, myšlení a cítění, zaslíbil Bůh: „Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26).
Na závěr si ještě dovolím připojit jednu píseň, kterou jsem slyšela zpívat právě při slavnosti Nejsvětějšího Srdce, a která je i v kancionálu.
"Dej mi, Pane, bdělé srdce, ať se ti dnes nevzdálím nerozvážným smýšlením.
Dej mi srdce ušlechtilé, jež by žádný špatný cit nedokázal ponížit.
Dej mi, Pane, pevné srdce, které nikdy nezlomí nesnáze či pohromy.
Dej mi srdce nezávislé, svobodné a odvážné, povznesené nad vášně.
Dej mi rozum, jenž tě hledá, moudrost, která nalezne život podle vůle tvé.
Dej mi pravou, pevnou víru, lásku v níž se přetvořím a stanu se zcela tvým."
