Živá fara - srdce živé farnosti
- jak ženy pomáhají k oživení fary na centrum farnosti
Napsal: Ladislav Simajchl
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

l. Jak to vypadá na našich farách
2. Mnohý kněz říká: Nemohu si dovolit mít na faře kuchařku
3. Papež prohlašuje: povolání farních hospodyň je církevní služba
4. Kněz by měl říkat: Nemohu si dovolit nemít na na faře farní sestru
5. Žena na faře
6. Jak chápe farní hospodyně své povolání
7. Jak se stát farní sestrou


další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

 

l. Jak to vypadá na našich farách ?

Debaty o místě ženy u oltáře  k nám zaznívají jen vzdáleně - a je to tak  dobře. - Vyvolávají leda rozdvojení  a roztržky. Ale není to bobře, že se u nás málo mluví o jiném poslání ženy - jako dárkyně  domova. O  té službě,  kde žena  je nenahraditelná nejen v rodině manželské, ale i v rodině duchovní - ve farnosti.
Proč  tolik far,  i těch,  kde kněz  je, působí tak studeně, mrtvě,  cize?  Spíš  jako  samotka,  poustevna,  než  domov farní rodiny,  domov  pro  kněze.  U  dveří  k nedozvonění, telefonem k nedovolání. Kněz je sám, ve stálém poklusu od kostela ke kostelu, od obce  k obci. Fara  prázdná, nikdo tam.  Nemají tyto fary  bez života negativní vliv na život farního společenství?
Bývali na všech farách kněží po  dvou - starý a mladý, farář a kaplan. Teď je kněz sám. Bývaly na farách ženy - hospodyně. Teď je kněz sám. Že nejsou kaplani,  s tím tak hned nehneme. Ale musí kněz zůstat na faře opravdu sám? Kde je vina, že z far jsou místo domovů studené poustevny?
Jsou  vinni kněží,  že ženu  na faru  nechtějí? Jsou  vinny dnešní ženy,  že mezi nimi už  nejsou takové, které by  se chtěly věnovat službě Božímu království jako spolupracovnice kněží?
Tyhle otázky stojí  za uváženou. - A tímto  článkem bych vás chtěl  podnítit,  abyste  se  na  budovu  fary, když jdete kolem, podívali okem zpytavým.
Student bohosloví  se vrátil z prázdninové  praxe, na kterou byl z biskupství poslán, a  ulevuje si: "Kdybych neměl to štěstí, že  jsem  dříve  poznal  faru,  která  je  živá,  snad bych se po zkušenostech na  téhle faře neodvážil vrátit  ke studiu na kněze. Kněz  je tam  už po  léta sám.  Zamlklý. Fara  studená, sychravá, budovou i lidsky. To že má být centrum života farnosti?"
Znám podobné  fary. Po řadu let  jsem byl sousedem takového zmusupoustevníka.  Když  jsem  byl  kdysi  přeložen  na sám konec brněnské diecéze,  běžel jsem navštívit  souseda Václava, přítele ze  studií. Bylo  to na  konci května,  ale ze  dveří fary  zavál sklepní chlad. Pan farář v zimníku.
"Jak tu tak můžeš žít?" - "Ale, na to jsem si už zvykl. Žiju tu  sám. Když  jsem sem  přišel, přišly  mi ženy uklidit, donesly jídlo, zatopily.  Ale pak je zlé  jazyky ostatních ženských odtud vykousaly a  tak se už  sehnat hospodyni ani  nepokouším. Třikrát v týdnu  si vařím,  vždycky na  tři dny.  V úterý  peru, v  pátek trochu uklidím. Jen  na jedno jsem si dosud  nezvykl. Že když jdu domů, nebudu mít ani komu říct, jak mě ve zpovědnici zábly nohy."
Když  se pak  Václav jednou  vrátil pozdě  večer z vánočního zpovídání,  usedl unaven  ve vymrzlé  farní kuchyni  ke stolu - a usnul. Probudila ho až k  ránu bolest. Vánoce strávil v nemocnici s těžkým zánětem ledvin. Léčení nepomohlo, v postě zemřel.
Kolik je takových far -  vězeňských samotek? Kdo  se  zajímá
o to, jak tam kněz žije?
Stále se naříká na nedostatek kněží. Je nutné, aby těch pár, co jsou, žilo nezdravě, aby si prali spodky a zašívali košile? Je nutné, aby  plýtvali svůj čas  na práce nekněžské,  na to, co  by lépe a hravě zvládla šikovná žena?
Není  tu  nasnadě  jedna  z  možností apoštolského uplatnění apoštolských žen?
Myslím, že  bychom o těchto otázkách  uvažovat měli. A nejen uvažovat. Že bychom v tom měli i něco udělat.

Nahoru!

2. Mnohý  kněz  říká: Nemohu si dovolit  mít  na  faře  kuchařku

Měli bychom si všímat našich far.
Měli  bychom  uvažovat,  proč  fary  vypadají  tak  opuštěně zvenčí, tak nehostinně uvnitř.
Ani   moderní  kuchlinka   ve  farské   kuchyni  stav  nijak nevylepší, když je kuchyně bez ženy.
- Takhle jsem to říkal. A  odezva na sebe nedala čekat. Především od  kněží -  spolubratří: "Co  to vyhlašuješ  za nerozvážné řeči? Copak dnešní kněz může mít na faře svou kuchařku - hospodyni?
A důvody se sypaly:
- Není  to možné  už pro  to, že  bych jí  nemohl platit gáži. Za soudruhů  byla žena  na faře  prohlášena za  knězova zaměstnance. Platí to tak dosud. Kněz za  ni má platit pojištění, má jí platit gáži  ze svého.  Jenže z  čeho. Knězův  plat stačí  právě tak  na obživu, inkaso, benzin - a i na to stěží. Hospodyní může být leda důchodkyně, která má vlastní důchod. Takových odvážných osamělých důchodkyň  při  síle  je  pramálo,  které  by  si na stará kolena troufly pustit do nové práce s pracovní dobou od úsvitu do noci.
A  když se  i taková   starší žena  najde, nebude  mít sklon komandovat  kněze a  celou farnost?  Nebude klevetivá,  ubrblaná, zlostná, náladová? Dokáže  udělat z fary to, co  se od ní očekává - domov  pro kněze,  místo k  uvolnění, klidu,  kde by  kněz mohl čerpat  pohodu  a  zotavit  se  po  denním pracovním shonu? Kolik hořkých  historek  a  trpkých  anekdot  se  vypravuje o "farských paničkách".
Kněz, který  jako kaplan zle  trpěl od zlé  farní hospodyně, dával k lepšímu tuhle: "Jestlipak víte, který svatý je zobrazován se svou hospodyní? - No přece svatý Jiří - se saní!"
Dokáže  se pak  dobrák kněz  takové saně  zbavit, když už se jednou na  faře zabydlela? Lépe je nic neriskovat, raději zůstat sám, poustevničit.
A  ostatně   -  copak  mnozí  lidé   právě  tohle  od  kněze neočekávají - aby žil na faře sám? Nepovažují lidé takového kněze za  zbožnějšího? Neplatí  mínění,  že  žít celibátně  znamená žít osaměle?  A kdyby  kněz začal  hledat zbožnou,  hodnou, obětavou, pracovitou a skromnou ženu - kdepak takovou najde?
Má štěstí, když najde slušnou uklizečku, která mu jednou za týden přijde trochu uklidit.
Ani  tomu se  nelze divit,  že se  ženy na  fary nehrnou.  Je tam pracovní  doba od  úsvitu  do  noci. Finanční  zajištění nejisté. K tomu  obava,   že  bude  mnoho  sama,   že  bude  izolována  od společnosti.
Zkrátka a dobře,  knězi dnes nezbývá nic jiného,  než žít na faře sám. Není mu jiné pomoci - končívají kněžské debaty na toto téma.
Opravdu není dnešnímu knězi jiné pomoci? Nejde to jinak, než aby  žil  bez  domova,  bez  domácnosti?  Než  aby  se  pídil  po receptech, jak snadno a rychle  ukuchtit něco jedlého? Jak rychle a pevně přišít knoflík?  Nebo je to zlý omyl  a velké nepochopení pracovní náplně kněžského života, knězova poslání?
Tuhle otázku my kněží sami nerozřešíme. Tu je nutno řešit ve společenství  místní  i  universální  církve.  Na  řešení se musí podílet i ti, kterým kněz má sloužit.
A je to jedna z otázek našeho církevního života, která je ke společnému hledání a řešení víc než zralá.
 
Nahoru!

3. Papež   prohlašuje:  povolání farních  hospodyň  je  církevní služba

"Se stavem našich far a životem  mnohých kněží v nich se musí něco   udělat!  Musí   se  změnit   postoj  ve   světové  církvi, v biskupství, i ve farnostech!"
Je  to radost,  že si   na tuto  výzvu můžeme  odpovědět: Ve světové církvi se pro zlepšení situace na farách už cosi udělalo. Došlo  k radikální  změně v  pohledu na  fary a  farní hospodyně, jejich funkci a místo v životě farnosti.
Velký papež  Pavel VI. vyhlásil  už v roce  1977 práci farní hospodyně za církevní pastorační službu, za povolání.
Dochází  tak k  veliké změně:  Ne už  soukromá zaměstnankyně kněze - jeho kuchařka, ale jeho spolupracovnice, farní sestra.
Papež  v  onom  památném  projevu  k  farním  hospodyním dne 17.4.1977 řekl:
"Vy  jste svůj  život  velkoryse  obětovaly službě  kněžím a spolu i  farním společenstvím, která jim  jsou svěřena. Tato vaše spolupráce na pastoračním působení kněze je velmi cenná.
Je  to   vaše  zásluha,  že  životní   podmínky  kněží  jsou lidštější, že mohou více času věnovat svému vlastnímu - kněžskému povolání.  Buďte  hrdé  na  tuto  svou  práci,  která  je vskutku církevní služba  a vyžaduje od  vás mnoho obětavosti,  laskavosti a diskrétnosti. Za to vám patří vděčnost a úcta všech."
(Oss. Rom. 28.4.77.)
A v promluvě  o rok později papež řekl:  "V době, kdy služba kněží je namáhavá  a jsou často přetíženi, vy  jste si zvolily za povolání  připravovat kněžím  na farách  atmosféru lidské pohody, kus  domova. Chcete  kněžím pomáhat  ve styku  s jejich  laickými spolupracovníky.  Jménem všech  kněží církve  vám za  to děkuji a uděluji vám své apoštolské požehnání."
Tak tedy hledí na službu farní hospodyně papež Pavel VI.
O pět let později říká nynější svatý Otec Jan Pavel II.:
"Vy,  ženy, máte  v církvi  důležité místo!  V 16.  kapitole svého listu  Římanům děkuje apoštol Pavel  tuctu žen jmenovitě za jejich oběti a námahy ve službě prvních křesťanských obcí. Kdo by spočítal množství žen, které v  dnešní době slouží na farách jako hospodyně, ve  školách jako katechetky, po  domech jako zdravotní sestry? Radujte se  a buďte na to hrdé,  že k dnešní evangelizaci světa přispíváte svými nejlepšími  schopnostmi, a nezřídka i svou osobní svatostí.
Byly jste  svobodné nebo ovdovělé, když  jste zaslechly Boží volání,  abyste  šly  pomáhat  knězi.  Pochopily  jste,  že je to příležitost  věnovat  svůj  život  velkému  cíli.  Budete za tuto milost vděčné  Bohu po celý  život. Ale nezapomeňte  své povolání stále  prohlubovat modlitbou,  účastí na  rekolekcích pro  farní sestry, na exerciciích.
Budete  šťastné,  že  můžete  udržovat  knězův  příbytek, že můžete  kněze zbavit  každodenních materielních  starostí, že  mu můžete moudře vypomáhat i v  jeho pastoračních úkolech, starat se o šíření  křesťanského tisku,  o návštěvu  nemocných a osamělých, připravovat na  faře pěkné prostředí  pro setkání různých  skupin farní rodiny, pečovat o kostel, o přípravu bohoslužeb.
Je to dobře, že pomocnice kněze mají nejen nové jméno, ale i nový  životní  styl  a  právní  postavení  ve společnosti, jak to inspirují dekrety o apoštolátu laiků.
Příklad mnoha svatých žen,  které v průběhu minulých století tak  znamenitě  spolupracovaly  na  úkolech  církve,  ať  je  vám povzbuzením  k  dobrému  plnění  vašeho  tak  těžkého  a krásného úkolu!"
Tolik papežové. Dali směr, pokyny.
Biskupové  se  těchto  pokynů  chopili.  Vydávají  konkrétní směrnice pro svá biskupství.  Například společná synoda německých biskupství stanoví:
"Fara a  domácnost kněze musí  odpovídat jeho službě.  Ženy, které  pečují  o  faru  a  knězovu  domácnost, vykonávají vpravdě církevní službu. Svou přítomností na faře slouží nejen knězi, ale i celé farnosti.  Proto je třeba  speciálního vzdělání pro  ženy, které  se  tomuto  povolání  chtějí  věnovat.  Je třeba pečovat o doplňování vzdělání a duchovní vedení těch, které tuto službu již vykonávají.  Je  třeba  zlepšit  jejich  společenské  a  sociální postavení."
Duchovní vůdce francouzského svazu farních hospodyní napsal: "Vy jste se rozhodly sloužit  Kristu v jeho učednících, vy děláte totéž pro kněze,  co dělala Maria pro Ježíše  a jeho učedníky. Je to štěstí, že jste se tak rozhodly."
Tak.  Když jsme  prošli světovou  a evropskou  církví, je na řadě otázka, co se v této věci děje u nás.
Donedávna jsme tu nemohli  dělat téměř nic, komunisté žádnou aktivitu  netrpěli. Teď  už dělat  můžeme. Můžeme  všechno, na co stačíme.
Co tedy  uděláme? Co biskupové,  co ženy, které  volá Pán do své služby?
Stojí to za uvažování.
Je čas začít tažení proti zastuzeným farám.
 
Nahoru!

4. Kněz  by  měl  říkat :   Nemohu  si dovolit  nemít  na  faře  farní sestru
 
Je čas uposlechnout výzvy svatého Otce, - řekli jsme si.
Je čas něco udělat proti zastuzeným farám, řekli jsme si. Je třeba odstranit bariery předsudků, které podlamují u věřících žen ochotu jít na faru.
Je třeba prolomit barieru u mnoha dnešních kněží.
Slýcháme občas  mínění, že kněží jsou  na farách sami proto, že se bojí žít pod jednou  střechou se ženou. Tomu nevěřím. Kněží v duchovní správě nejsou a nesmí být mniši izolovaní od světa. My jsme  ve styku  se ženami  všude a  stále. Kněz,  který by neuměl zachovat  správnou  míru  ve  styku  se  ženami, dlouho by knězem nezůstal.
Každý  kněz  byl  5  -  6  let  odborně vychováván, aby jeho celibátní osamělost nezplaněla do staromládenectví, ale rozvinula se  do duchovního  otcovství. Do  láskyplně otcovského  vztahu ke všem kolem sebe - i k ženám.
Také  žena  musí  být  uvedena  do  správné spirituality, aby nepřišla na faru jako svůdkyně,  ale jako Lazarova sestra Marie a Marta v jedné osobě. Kde je  u kněze i u hospodyně řádný duchovní život, potíže nevznikají.
Spíš  věřím  tomu,  že  kněží  se  bojí  ženské saňovitosti, panovačnosti,  upovídanosti. Bojí  se,  že  když přijmou  na faru starší  ženu, důchodkyni,  už s   její povahou  a návyky  nic moc nesvedou. Že tam už je  pozdě na hlubší převychovávání, zaučování do potřebných schopností. A bez toho to pak nejde.
To je obava  oprávněná. Ale dobrý duchovní vůdce  dokáže i u starších  lidí probouzet  a rozvíjet  dobré povahové  stránky - a nějaké povahové klady má každý člověk.
Úplným  řešením samozřejmě  bude,  až  si tuto  službu zvolí mladé dívky  jako své životní  povolání. Až se  pro profesi farní sestry,  spolupracovnice  kněží  na  farách,  odborně  a duchovně vyškolí.
Třetí  příčina   kněžské  osamělosti  na   farách  může  být v podvědomé obavě  kněze o svou  svobodu v rozhodování.  Generace dnešních kněží není zvyklá, aby jim někdo do jejich práce mluvil. Moc  dlouho byl  kněz na  faře sám.  Po řadu  desetiletí se  naše farnosti podobaly podniku o jednom pracovníkovi.
A teď jde právě o to, aby  kněz už nebyl na všechno sám. Aby dovedl  kolem  sebe  vytvářet  tým  laických  spolupracovníků.  - A inteligentní žena na faře, věřící a  hodná, ta mu vydá za dobře půl kaplana.
Kaplany dnešní kněží nedostanou -  biskupové je nemají a tak hned mít nebudou.  Věřím však, že mezi dnešními  ženami a dívkami je mnoho takových, které by  rády svůj život zasvětily této formě služby Božímu království. Nehrnou se do  ní dosud jen proto, že o tom nic nevědí.
Ještě se  podívejme na zlé následky  kněžské osamělosti, jak to na mnoha kněžích můžeme denně pozorovat.
- Osamělí  kněží jedí  ne podle  zdravotních hledisek,  ale podle snadnosti  a  dosažitelnosti  pokrmu.  Následkem  jsou  zdravotní potíže a obezita: vyhodit je to škoda, tak to dojím.
- Osamělí kněží jsou ohroženi dvojím  extrémem: buď že upadají do samotářství - nebo vyhledávají společnost mimo faru až příliš.
- Z  pracanta, který  je na  všechno sám,  se dříve  nebo později stává neurotický uhoněný chrt bez laskavosti a bez radosti ze své práce.  Nemá si  s kým   doma pohovořit,  nemá komu  sdělit denní starosti a  radosti. Chybí tu  účastná osoba, chybí  tu rovnováha ženského prvku na faře.
To je  jen náznak nedobrých následků  kněžské osamělosti pro osobu kněze.
Ale i pro farnost má fara bez ženy nedobré následky. Fara je důležité styčné místo, centrem  kontaktu pro všechny ve farnosti. Má být viditelným symbolem  farního společenství. Když kněz chodí po svých  povinnostech, není doma, hospodyně  přichází otevřít na zazvonění,  zvedá  telefon,  informuje,   kdy  je  možné  setkání s knězem,  poznačí  mu  návštěvu  do  diáře.  Kde  není hospodyně - jaképak  kontaktní  centrum?  Jaký  má  "apoštolát přítomnosti" v duchu  Ch.   Foucaulta.  Jaké  pak   nabídky  osobního  setkání s knězem?
Ale slyším už hlasy spolubratří:
"Copak  o to,  takovou ideální  hospodyní - spolupracovnici, jak  ji tu  líčíš -  tu bych   bral rád.  Ale když  se mi  nějaká přihlásí, bude taková? Nebude to spíš ta z obrázku svatého Jiří?
Co na to  odpovědět? Jisté riziko je ve  všem, co děláme. To bychom  nemohli dělat  nic, kdybychom  se nechali  předem odradit představou možných  neúspěchů. Vždyť tu  hospodyni budeš duchovně vést. Vždyť  většina normálních lidí  vychovatelná je. Nevím  už, který moudrý církevní Otec řekl: "Chceš-li obrátit člověka, vezmi ho do domu a nech ho rok s tebou bydlet."
Závěrem shrňme: Kněz  by se neměl ptát, zda  si může dovolit mít na  faře ženu - hospodyni.  Spíš by se měl  ptát, zda si může zodpovědět ve  svém svědomí a  před svou farností,  nemít na faře nikoho. Jaká pak je živá pastorace bez živé fary?
 
Nahoru!

5.  Žena  na  faře
 
Loni se v Římě konalo mezinárodní setkání farních hospodyní. Mezi 3000 účastnicemi bylo i 45 hospodyní z našich diecézí.
Při společné bohoslužbě jim řekl biskup Alois Wágner: "Marie je sestrou  ve víře všem,  ale především vám,  milé sestry, které pomáháte kněžím při jejich práci  v duchovní správě. Pro nás muže je  vzorem Ježíšův  průvodce Josef.  Maria a  Josef - naše vzory! - Následovat je, to  je naše cesta spásy, po  které jdeme a nikdo na té cestě není příliš malý. My  kněží víme, že mnohé z vás jsou více svaté, než my.
I vy jste, jako  Maria, služebnicemi Ježíšovými, nositelkami Krista  ve  farnosti,  apoštolkami  a  misionářkami všech, faráře a kaplana  nevyjímaje.  I  vy  následujete  Marii  na  její cestě k Alžbětě,  při níž  nesla Ježíše  ve svém  klíně. I  při setkání s vámi  mají  lidé  cítit,  že   k  nim  přicházíte  jako  Maria, s přátelskou srdečností, s dobrotou a láskou. Je to prosté: Žijte Marii tím,  že stále a  ve všem, co  děláte, doprovázíte radostně Ježíše.
My  kněží potřebujeme,  abyste se  s námi  společně modlily, společně  žily, společně  se radovaly.  Potřebujeme váš  soucit i vaši věrnost nám i společnému dílu. A i když tvůj spolubratr není vždy tak  dokonalý, jak by  měl, pak při  něm stůjte s  tím větší dobrotou a vytrvalostí, usilujte mu pomoci.
Je to krásné,  že v dnešní době se  vzájemný vztah nás kněží a vás, farních  hospodyní, změnil na  vztah bratrských a  sesterských spolupracovníků.
Vaše  životní povolání  není obyčejné  zaměstnání, obyčejná práce.  Je to  duchovní poslání,  které velmi  přispívá k úspěchu kněžské práce a  k dobrému pocitu kněží v  jejich službě. Vy máte velký podíl  na tom, zda ve  faře a ve farnosti  je dobré ovzduší pohody, zda fara je opravdovým domovem kněze a farní rodiny.
Každému   knězi    přeji,   aby   měl    na   faře   takovou spolupracovnici, která  svou službu bere  jako duchovní povolání. Pak bude život kněze krásnější, duchovně plnější a šťastnější.
A vám všem přejí, aby vám pomáhala vaše sestra ve víře a váš vzor - Ježíšova Matka Marie."
Takovýto  pohled na  ženu  na  faře nebýval  vždycky. Osobní služebná kněze - když už to musí  být a kněz se už neobslouží sám - tak tedy ano.  Ale pomocnice v pastoraci ve  farnosti - to sice někde také bývalo, ale oficielně se to nebralo na vědomí.
Teprve nějak  před 20 -  25 lety začíná  v církvi dialog  o postavení  ženy  na  faře.  Papež  říká,  že  to  nemá  být pouhé zaměstnání, že to má být  i povolání, duchovní spoluslužba Božímu království. Z lásky  k Ježíšovi, z lásky k  bližnímu, nasadí žena svůj život věci Páně" (l Kor 7,32).
Způsob  náplně  tohoto  "nasazení"  je  mnohostranný.  Je to nejprve péče  o domácnost kněze.  Je to i  výpomoc a aktivita  ve všem,  k čemu  má žena  vlohy, schopnosti,  k čemu  má nebo získá zvláštní průpravu.
Na faře se scházejí skupiny dětí, ministrantů mládeže, různé skupiny farního společenství.  Hospodyně připravuje všem příjemné prostředí,  pečuje,  aby  se  tam  všichni  cítili dobře. Když je vyškolenou katechetkou, varhanicí,  účtařkou či zdravotní sestrou všechno to ve  službě farnosti dobře uplatní. Ale  i kdyby neměla žádné zvláštní vlohy, žádnou zvláštní odbornou průpravu, jen když je zbožná  a hodná, bude nepochybně  na každé faře dobře  na svém místě.
Bude tam konat "apoštolát přítomnosti". Na faře bude laskavá žena,  která  svou  vlídností   bude  zviditelňovat  Boží  lásku, vytvářet  z  fary  příhodný  prostor  pro  vznikání  společenství v lásce, pro vznikání společenství v lásce Boží.
Zpravodaj pražské  arcidiecéze otiskl nedávno  dopis biskupa Aufderbeka farním hospodyním. Pěkně  tam shrnul, co znamená dobrá žena na faře:
"Když  při udílení  svátosti biřmování  nebo svěcení  oltářů navštívím nějakou obec, moje první  a poslední cesta na faře vede do  kuchyně.  Ne  proto,  abych  se  díval  do  hrnců,  ale abych pozdravil a poděkoval té, která vede farní domácnost.
K  faře patří  hospodyně.  Kněz  někdy velmi  těžko nachází vhodnou osobu. A mnohý si raději  všechno dělá sám, než aby volil špatně.  Já si  však myslím,  že pro  faru není  dobré, když kněz nechce žádnou hospodyni.
Fara je  směsicí obytného domu,  hostince a kláštera.  Kněz, který často bývá na cestách, potřebuje svou domácnost, jinak se z něho může stát  vyděděnec. Má mít radost, když  po vykonané práci přijde do domu, který je mu domovem.
Fara  má však  i něco  z hostince.  Hostinec je  otevřen pro každého.  Každý může  vstoupit, neodbudou  ho u  dveří. Každý si může sednout u  stolu. V jednom místě pojmenovali  před lety faru "Hostinec  u Dobrého  pastýře". To  proto, že  tehdejší farář žil podle zásady: "Mé dveře i srdce  jsou vždy otevřeny." Bylo to ale jistě i kvůli farské  hospodyni. Přátelsky pozdravila návštěvníky u dveří. Nevyptávala se zvědavě, co je přivání, nenechala je stát u dveří,  ale uvedla  je do  pracovny faráře,  když byl přítomen, nebo  jim řekla,  kdy bude  doma. I  farářovi spolubratří dovedli ocenit,  když byli  na faře  jako hosté  rádi viděni  a přátelsky přijati. Fara - to byl hostinec pro spolubratry.
Fara musí mít v sobě také  něco z kláštera. Fara má mít sice otevřené dveře,  ale nesmí být domem  otevřených dveří." Nemá být holubníkem, kam by  mohl každý přijít a odejít,  jak se mu líbí. Kněz musí ve  svém domě sebrat myšlenky a  síly, aby se důkladně připravil na bohoslužbu, kázání a  katechezi. Musí nalézt ve svém domě klid a čas k modlitbě,  ke studiu. Musí mít možnost stáhnout se jako mnich do své cely, mít  radost, že má ve svém domě klidné místo, kde se může pomodlit breviář a studovat.
Také farská  hospodyně rozhoduje o  atmosféře a otevřenosti fary a umožňuje tak knězi  a farní obci vykonávat mnoho činností, které by bez  ní nebylo možno konat. Považuji  službu dobré farní hospodyně za nezastupitelnou a  děkuji všem, které tímto způsobem obětavě a ve skrytosti slouží církvi."
Řekněte, děvčata, ženy, nemáte  chuť zasvětit svůj život tak krásnému úkolu? I vy se můžete stát farní sestrou.
 
Nahoru!

6. Jak  chápe  farní  hospodyně  své povolání
 
Osmdesátiletá  farní hospodyně,  zestárlá ve  svém povolání, napsala:
"Šedesát  let už  žiji a  pracuji na  faře. Byla  jsem mladé děvče, když  jsem tam přišla  pomáhat tetě, která  onemocněla. Ta vedla po léta domácnost knězi a  dvěma kaplanům. Za dva roky teta zemřela a já jsem na faře zůstala.
Teď mám čas  ohlížet se zpět na svůj život  - a vidím, že to byla  dobrá cesta,  na kterou   mne Bůh  povolal. Naše  fara byla vždycky  "dům otevřených  dveří". Bylo  tam stále  živo a často i bouřlivo, když  se do kuchyně nahrnuli  ministranti, aby si ještě jednou  popovídali o  tom, co   jim pan  kaplan právě  na schůzce zvěstoval o velkých událostech v kostele, při kterých budou právě oni moc důležití. Nebo když  se zastavili prvokomunikanti, aby se mi pochlubili, co už umějí  a slupli jablíčka nebo perníky, které voněly  na velikánském  stole. Ale  i dospělí  tam sedávali, když čekali, až se pan farář vrátí ze školy. Často se rozpovídali a já jsem  poslouchala. Naslouchat,  to byla  má nejdůležitější úloha. Naslouchat a účastně mlčet. A  nebylo to často nic lehkého. Často mne svrběla na jazyku peprná poznámka. Často jsem měla rozdělanou práci a měla  jsem trpělivě sedět a účastně  naslouchat. - Nehrát si na pana faráře udílením rad  a vynášením soudů. Zůstat jen při přátelském slovu povzbuzení a potěšení.
A také  byly doby, když  jsem byla sama.  Nejen sama, i  moc osamělá jsem se cítila. Byla i  těžká údobí v mém životě na faře. Ale dnes to vím: bylo to vše k dobrému cíli. Kdybych měla začínat znovu, zase bych chtěla být  farní hospodyní. Bylo to mé vyvolení od Boha k tomuto povolání."
Pár řádků dopisů z a jaké světlo vrhají na jeden dlouhý život.
Ta  osmdesátiletá hospodyně  řekla: "To  bylo mé  vyvolení k povolání."
Presidium  mezinárodní  federace  farních  hospodyní  vydalo memorandum a tam se říká:
"Toto povolání je  zároveň i posláním. Má základ  ve křtu, - každý  pokřtěný  má  podíl  na  Kristovu  prorockém,  kněžském  a královském úřadu."
Dříve  se  profese  farní  hospodyně  označovala jako služba knězi  ve farnosti.  Kněz si  ji vyhledá  a požádá  ji, aby se mu starala o  jeho domácnost. Dnes toto  poslání vidíme trochu šíře. Jsme  nejen  služebnice  kněze,  ale  i  celé farnosti. Hospodyně otvírá těm, kteří zaklepou na dveře fary, navazuje s návštěvníkem kontakt přátelským úsměvem, slovíčkem přivítání, první informací. Nestojí ve  dveřích jako podmračený  hlídač "pevnosti fara",  ale jako představitelka světa Ježíšova, ke kterému se host blíží.
Vskutku delikátní  je naše služba. Hospodyně  se nesmí plést knězi do  jeho práce. Musí  si být stále  vědoma, kde a  v čem je její poslání, nese s knězem starost  o farnost tím, že se jako on za tu farnost modlí, že za  ní přináší oběti. Papež Jan Pavel II. v promluvě k hospodyním už před deseti roky řekl:
"Kněžím je vaše přítomnost na  faře, vaše služba, vaše pomoc zdrojem  lidského  a  duchovního  štěstí.  Vy  propůjčujete  faře přitažlivost, vyzařujete pohodu a teplo."
To  jsou slova  naprosto  srozumitelná.  Má z  nás vyzařovat vlídnost, laskavost, pohoda, soucit  s truchlícími, ochota pomoci trpícím,  všem. Mezi  ty, o  které máme  takto s  láskou pečovat, patří  především  naši  kněží.  -  Ale  vždyť  kněz je ten, který povzbuzuje,  těší a  posiluje jiné.  Může hospodyně  tutéž službu poskytovat jemu? -  Nejen může, musí: kněz musí  mít teplý domov, jako každý jiný  člověk, - a tím domovem je  jeho fara s laskavou a pečlivou  hospodyní. Kněz  musí mít  také rodinu  - tou je jeho farnost.  Musí být  otcem dětí  -  a  to jsou  všechny děti  jeho farnosti.  Při   tom  všem  je   hospodyně  diskrétní  pomocnicí, spolupracovnicí.   Má   vyzařovat,   říká   papež,  svou  ženskou laskavost, vlídnost, pečlivou pomoc.
Samozřejmě,  i na  faře jsou  dny únavy,  bezmoci. Kdo  tady pomůže?  Kněz? Přítelkyně  z farnosti?   - Zde  se ukáže,  jak je dobré,  když  si  hospodyně  našla  dobrého zpovědníka, zkušeného duchovního vůdce,  který umí podržet a  naznačit správnou cestu, cestu ke svatostánku, k Ježíši.
Při  všem   mluvení  o  apoštolátu  ve   farnosti  se  nesmí zapomenout na to první a  samozřejmé, co patří k hospodyni, totiž starost, aby  farní domov byl útulný,  pěkný a čistý. To  je naše pracoviště číslo jedna.
Je  taková přítomnost  ženy na  našich farách samozřejmostí? Víme dobře, že  zdaleka není. V naší diecézi stěží  20 - 30 % far má hospodyni. Často kněz bydlí na faře sám. Když odejde do školy, fara  je hluchá  a němá,  prázdná a  zavřená. Může  být za takové situace  kontaktním místem  celé  farnosti?  Nahradí to  cedule na dveřích, že úřední hodiny jsou od osmi do deseti?
V  jedné farnosti  se lidé  dověděli, že  jejich farář  bude přeložen jinam a jiného nedostanou. Poslali na biskupství petici: "Když  to  jinak  nejde,  nechte  nám  tu  na  faře  aspoň  farní hospodyni!"
Všechny  otázky,  jak  oživit  naše  fary,  se  samy od sebe nevyřeší.  Je   tu  potřeba  instituce,   která  by  se   starala o získávání   dívek  pro   tento  apoštolát,   o  jejich  odborné a duchovní vyškolení a vychovávání,  o jejich sociální zázemí. Na to sám kněz ve farnosti nestačí.
Slovními projevy už muži církve  projevili zájem o tyto věci dost. Teď je třeba praktické práce: Aby ženy i kněží ocenili tuto službu jako povolání, jako duchovní službu Božímu království.
                  (Podle referátu A. Knipenkotterrové na kongresu
                   mezinárodní federace farních hospodyň v Římě.)
 
Nahoru!

7.  Jak  se  stát  farní  sestrou
 
Spisovatel Josef Dirnbeck napsal inzerát:
           "Hledá se žena,
           jedna mezi desetitisíci.
           Věk, velikost, vzhled - nedůležité.
           Nabízí se zajímavá činnost.
           Požaduje se nelidsky mnoho:
           víc naslouchat než mluvit,
           víc chápat než soudit
           víc pomáhat než kritizovat.
           Žádná záruka na vděčnost za vykonanou práci.
           Hledá se sestra - sestra celé farnosti.
           Máte-li do této práce chuť,
           přihlaste se co nejdříve."
Není  to  jen  humorná  nadsázka,  co  se od farní hospodyně požaduje. Vždyť má vést farní domácnost tak, aby umožňovala knězi plné pracovní  nasazení. Má využít všech  svých vloh, aby učinila z fary živý dům setkání, srdce farnosti.
Kdo může tuto službu dělat?
- Kdo věří v Pána Ježíše a chce pomáhat na straně dobra.
- Kdo je optimista, není mrzout.
- Kdo má radost ze styku s lidmi - není samotář.
Věk není  rozhodující, ale zájemkyně o  službu farní hospodyně by měly mít určitou míru zralosti, smysl pro zodpovědnost.
Stav  také nerozhoduje.  Mohou se  tu uplatnit  dívky svobodné  i vdovy. Znám i vdané, které po  svatbě dostaly s mužem byt na faře bez kněze. Manželka  pečuje o kostel a styk  s farní obcí. Manžel dělá kostelníka v kostele a údržbáře na faře.
Předběžné vzdělání není předepsáno, ale  čeká se ochota k dalšímu sebevzdělávání a sebevýchově pod duchovním vedením kněze.
Mladé  dívky,   které  si  toto   povolání  zvolí  za   svou celoživotní  profesi,  získávají  kvalifikaci  v diecézním kursu. Také  zaškolovací  pobyt  na   živé  faře  jim  prospěje.  Dobrou předběžnou průpravu mají i dívky,  které pracují s farní mládeží, absolvují kurs  katechetek, charitní kurs  pečovatelek o nemocné, účastní   se  v   děkanátech  školení   animátorů,  vedení  farní kanceláře.
To  vše  je  užitečné,   ale  není  to  předchozí  podmínka. Podmínkou  je jen  chuť pomáhat  kněžím v  jejich práci,  snaha o duchovní život  a dobrá povaha.  V ostatním se  postupně zapojí a doškolí podle svých vloh a schopností.
O  sestry, které  už na  farách jsou,  pečuje diecézní  svaz farních hospodyní:
- organizováním   měsíčních  rekolekcí,   tj.  setkání  hospodyní   z určité oblasti za vedení zkušeného kněze.
- Rozvíjí možnosti a příležitosti k dalšímu vzdělávání.
- Připravuje duchovní cvičení - exercicie a rekreace.
- Stará se o otázky platové a o sociální zabezpečení.
- Vede evidenci  kněží, kteří hospodyni  hledají a žen  ochotných   jít na faru.
- Zprostředkuje kontakt s biskupstvím.
Kdo tohle všechno uvede do života?
Biskup? Ten  má úkolů nad  hlavu i bez  nás. Kněží z  dierese? Ti jsou na tom  podobně jako biskup. Toto je dílo  laiků a na vás je - tohle dílo  rozjet. Biskupové, kněží, rádi  poradí. - Najdou se v diecézi čiperné ženy, které se do toho pustí?
Po válce, tuším  hned roku 1946, se do  tohoto úkolu pustilo pár nadšených  žen pod vedením dominikána  Dr. Skácela. S podporou tehdy  ještě  biskupa  Trochty  zřídily  v  Litoměřicích Institut blahoslavené Zdislavy  - a než  je komunisté rozehnali,  vychovali několik desítek výborně vyškolených  farních sester a katechetek. V současné době institut už zase  začal čile působit a bude jistě dobrým  pomocníkem   v  rozvíjení  péče   o  farní  hospodyně   v diecézích.
Končím řádek  informativních článků o  situaci našich far  a našich  farních hospodyní.  Probudí  ve  vás, sestry,  ženy, chuť přidat se k těm, kteří nechtějí  zůstat jen u hubování na mládež, na  národ,  ale  chtějí  něco  -  byť  jen  něco  málo  - přispět k nápravě?
Staré  přísloví  říká,  že  lépe  než  nadávat  na  tmu,  je rozsvítit  třeba  jen  malinkou   svíčku.  Chceš-li  svou  svíčku zapálit,  obrať se  na své  biskupství. Tam  tě už  napojí na ty, kteří se také pokoušejí zaplašit tmu.
A  sestry, které  už na  faře jsou?  Ta, která  mi ty články opisovala,  řekla zděšeně:  "Mám chuť  z fary  utéct! Ani jsem si neuvědomovala,  že je  to tak  náročná a  zodpovědná práce!" Když jsem jí řekl o té malé  svíčce, řekla: "Tak to jo! Malou svíčičku dělat  budu dál  a ráda.  Ať si  mne tedy  Duch svatý zapaluje a postrkuje tam, kde na to stačím."
Ano, lepší než hubovat na tmu, je zapálit svíčku.
 
Nahoru!


další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu


Vrať se na hlavní stranu FATYMu!
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net


Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.