Příprava na první svaté přijímání
- koncept přípravy rodičů a dětí k prvnímu svatému přijímání
Napsal: Ladislav Simajchl
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

I. Úvodní poznámky
II. Dopisy rodičům:
  1) Koncem září
  2) Koncem října
  3) Začátkem prosince
  4) Začátkem postní doby
  5) K velikonocům
  6) Před slavností
III. Katecheze v kostele:
  1) O sebevládě, svědomí a hříchu
  2) První deska Desatera
  3) Druhá deska Desatera
  4) Bůh odpouští
  5) Jsme pokřtěni
  6) Pán Ježíš - vzor života
  7) Modlitba
  8) Poslední večeře
  9) Nedělní mše svatá
  10) Jak se budeme zpovídat
  11) Připravujeme se ke svatému přijímání
  12) Pán Ježíš nás posílá
IV. K vlastní slavnosti:
  1) Kající pobožnost a svatá zpověď
  2) Slavnost prvního svatého přijímání


další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

 

I. Úvodní poznámky

Dvě starosti má katecheta s prvokomunikanty. Nejprv, aby se na křestní katechezi před prvním svatým přijímáním podílely všechny pokřtěné děti. A druhá starost - aby první svaté přijímání nezůstalo pouze ojedinělou dětskou náboženskou slavností, za níž už žádný svátostný život nenásleduje.

Nebezpečí, že první svaté přijímání bude pro některé děti i posledním, lze zmenšit jedině tím, že věnujeme stejnou péči rodičům, jako dětem. Vždyť podstatná část vedení dětí závisí na rodičích. Katecheta jim proto musí nabídnout svou pomoc, aby svou úlohu jasněji poznali a dokázali ji splnit. Zkrátka, příprava na první svaté přijímání znamená vychovávat nejen děti, ale i jejich rodiče (babičky, kmotry).

Kněz je může oslovit při nedělním kázání. Můžeme je několikrát v roce přípravy pozvat na zvláštní pobožnost za děti (píseň, promluva, modlitba za děti, požehnání, závěrečná píseň). Jenže všichni rodiče do kostela nechodí, zůstali by mimo. Tak je nezbytné poslat několikrát v době přípravy alespoň dopis v naději, že přece jen do kostela přijdou.

V menších farnostech bude možná dobré dělat první sv. přijímání jednou za dva roky, ale zato důkladně připravené.

1) Vzdálená příprava v rodinách

Hned začátkem školního roku si pořídíš seznam pokřtěných dětí ve farnosti. Koncem září vyzveš rodiče, jednak v kostele, jednak osobním dopisem, aby svým dětem přípravu na první sv. přijímání umožnili. Dopis osloví i ty rodiny, kde do kostela většinou nechodí. Právo na setkání a seznámení s Pánem Ježíšem mají všechny pokřtěné děti - ať chodí ve škole do náboženství nebo ne - ať dosud chodily do kostela nebo nechodily, ať jejich rodiče jsou zbožní nebo vlažní.

Pozvi rodiče, aby se s dětmi účastnili nedělní bohoslužby.

Během roku kněz dbá, aby každou neděli děti oslovil, buď v uvedení do bohoslužby, či ve čtení nebo v kázání. Čas od času vyhradí prvokomunikantům zdobení kostela v sobotu, úklid kolem kostela za vedení dospělých, přípravu darů, obětní průvod.
Děti mohou nést k oltáři v obětním průvodu např. své obrázky (kostel, obětní stůl apod.)

Po mši si obrázky dají na vývěsku. Nakonec si je doma pověsí nad svou postel.
Jindy čtou děti při Přímluvách prosby.
Při farní mikulášské pobožnosti Mikuláš nezapomene oslovit i prvokomunikanty.
Ti mají také přední místo u jesliček při jesličkové pobožnosti, účast při liturgii Bílé soboty apod.
Děti se mají také navzájem spřátelit, naučit se aktivitě ve farním společenství. Pokud se tomu nenaučí hned od dětství, budou jejich faráři stále a marně naříkat nad pasivitou farníků.
Dětem většinou schází smysl pro symbol, symbolické jednání. Ten je třeba stále v dětech probouzet. Vždyť svátosti jsou znamení spásy, znamení setkání s Pánem Ježíšem.

Kontakt se všemi rodiči můžeme podepřít dopisy koncem října, na začátku adventu. Na začátku postu pošleme pozvání k přípravě v kostele. Dva týdny před slavností je informujeme o bezprostřední přípravě. Téma dopisů je dobré občas probrat i při kázání v kostele, aby bylo zainteresováno i farní společenství.

 2) Bezprostřední příprava v kostele

Závěrečnou část katecheze prvokomunikantů by měl vzít do rukou kněz.
Zpravidla volí k přípravě na sv. zpověď dobu postní a k přípravě na sv. přijímání dobu od velikonoc do Božího Těla.

Při přípravě v kostele zůstávají děti v neděli po mši s rodiči v kostele. V desetiminutové živé promluvě katecheta disponuje děti, poví rodičům, co s dětmi dělat doma, dohodne s dětmi jejich aktivitu při příští farní mši.
Těžiště těchto setkání není ve vštípení kvanta náboženského vědění - na to mají děti ještě celý život, - ale radostné těšení na Pána Ježíše, spřátelení dětí a rodičů s knězem - katechetou, kontakt s živou vírou farního společenství.

Nezapomínejme, že katechezi dětí děláme v konfrontaci s dnešním nenáboženským světem. Proto je třeba na tuto reakci nevěřícího světa děti stále připravovat, obrňovat je proti nim, ukazovat, že my, křesťané, jsme na tom líp, než nevěřící.

3) Vlastní slavnost

V některých zemích zkoušeli odložení svátosti smíření do 4. - 5. třídy s postupným nácvikem lítosti a kajícnosti v nižších třídách. Ale tato cesta byla opuštěna: katechetické zkušenosti radí k nácviku svátostné praxe od dětství. I děti mohou být zlé, sobecké, kruté, prolhané.

Také snahy o předeslání svaté zpovědi před prvním sv. přijímáním o měsíc až týden, aby se děti mohly soustředit k plnému prožití jedné svátosti, se všeobecně neujaly.

A tak většinou trvá praxe sobotní zpovědi před nedělním prvním přijímáním. Na obojí je třeba dobře disponovat nejen děti, ale i rodiče. Jednak při posledním nedělním rozhovoru před slavností, jednak dopisem rodičům, aby si jej mohli doma v klidu promyslet.

K svátosti smíření pozveme nejen rodiče s dětmi, ale i kmotry a ostatní členy rodiny. Prvokomunikant sedí při kající pobožnosti uprostřed rodiny mezi rodiči, aby mohli viditelně a hmatatelně prožít i horizontální složku svátosti, smíření s lidmi jako podmínku smíření s Bohem.

Závěrem kající pobožnosti shromáždíme děti u křtitelnice, kde s hořícími křestními svícemi obnovují svůj křestní slib. Kredem slavnostně a osobně vyznávají víru v Boha Trojjediného.

Děti druháci ještě žijí plně v přítomnosti. Hluboké kající reflexe nad minulými hříchy nejsou ještě zpravidla schopné. Proto by i kající pobožnost měla vyústit do radostného dobrého předsevzetí, jak pěkně chtějí vycházet s lidmi, jak ochotně poslouchat rodiče. Tato radost by měla být výsledným prožitkem dětí i rodičů.

Slavnostní svaté přijímání by nemělo být přetíženo hudebními či zpěvnými produkcemi. Délka slavnosti i tak překročí délku dětské schopnosti pozorně se soustředit, která je krátká. Proto musí být bohoslužba soustředěna na podstatné věci, děti při ní musí být co nejvíc aktivní.

A při každém slovu bychom měli mít na zřeteli: není to konec a vrchol dlouhé přípravy, ale začátek společného stolování farní rodiny při Hodech lásky spolu s Pánem Ježíšem.

 4) Závěrem

Je tu otázka, zda odmítnout či připustit dítě z rodiny, kde se dosud nechodilo do kostela. Čemu by takové odmítnutí prospělo? Rodiče by ještě víc zatvrdilo, dítěti by to vzalo ojedinělou příležitost poznat Pána Ježíše. Horlivost se tu nemá projevit v odmítání, ale naopak ve zvýšeném úsilí po kontaktu a po získání - i tehdy, když rozum o výsledku pochybuje.

Katecheta musí být sám cele zaujat, chce-li získat ke spolupráci rodiče i děti. "Kdo chce zapálit jiné, musí sám hořet." (Sv. Augustin).

Ne se studenou vážností, ale s teplým humorem!

Rodiče musí cítit: zde se jedná o celou budoucnost našeho dítěte.

Nahoru!
 
První dopis rodičům prvokomunikantů - koncem září

(Totéž ohlásit v kostele.)

Vážení rodiče,

Vaše dítě dosáhlo věku, kdy se má naučit rozeznávat, co je dobré a co je zlé; kdy se má naučit zlé odmítat a dobré volit. Jestli je tomu dokážete naučit, nebo ne, bude mít rozhodující vliv na vývoj celého jeho dalšího života.

Je to úkol nesnadný, to ví každý. I v Dikobrazu o tom psali: "Výroba zmetků není jen výsadou průmyslu. Prvotřídního zmetka lze vyrobit i špatnou výchovou v rodině."

Tato zodpovědnost za vedení dětí na vás spočívá, i když máte sebevíc práce, sebeméně času. Výchova je totiž v podstatě upevňování dobrých návyků a odstraňování návyků špatných. A to nelze dosáhnout poroučením, drezúrou, ani jen poučováním, ale jen láskou, vytrvalou laskavostí obou rodičů.

I když tento výchovný vztah lásky nemůže nikdo převzít za vás, přece jen vám můžeme nabídnout pomoc: Dali jste své dítě pokřtít, a proto máte právo na pomoc církve při jeho výchově. Vaše dítě má právo seznámit a spřátelit se s Pánem Ježíšem, naučit se podle jeho evangelia pěkně žít.

Když bylo vaše dítě pokřtěno, bylo ještě malé. Teď je čas doplnit křest výukou, která předchází prvnímu svatému přijímání, začátku činného svátostného života.

Zveme vás srdečně, abyste své dítě k této přípravě přihlásili. Je pokřtěné, má na to právo. Zastavte se na faře, abychom si mohli vaše dítě zapsat mezi prvokomunikanty a povědět vám, jak bude příprava probíhat.

Když se nám toto společné výchovné dílo podaří, bude to veliká pomoc k tvorbě dobré povahy vašeho dítěte pro celý život.

                        Těšíme se na vaši návštěvu
                        a srdečně vás zdravíme

                                                            ................... váš farář
                                                            ................... vaše katechetka

Pozn.: Nedělní farní mše je v našem kostele v .................. hodin.

Nahoru!

Druhý dopis rodičům prvokomunikantů - koncem října

Náboženský rozhovor doma.

Vážení rodiče,

jistě se ze všech sil snažíte, abyste co nejlépe zajistili budoucnost svých dětí. Někteří rodiče dávají důraz především na dobré vzdělání, jiní jim hledí nashromáždit co nejvíce majetku, jiní je vedou ke sportu, aby jim zajistili dobré zdraví.

Vy jste k těm potřebným hlediskům přidali i to nejpotřebnější: chcete dát svému dítěti co nejlepší mravní výchovu. Proto jste je přihlásili k přípravě na první svaté přijímání. Chcete, aby v Pánu Ježíši poznali životního Přítele a Učitele.

Ale asi se moc nemýlím, když soudím: Když jste s rozhovorem o Bohu začali, udělali jste zkušenost, že to není nic snadného. Proto bych vám v tom chtěl aspoň dopisem pomoci několika radami.

1. Nedělejte z domova školu: "Teď si sedneš, budeš dávat pozor a já tě budu učit náboženství!" - Děti užijí školy dost ve škole. Doma má být domov. K náboženskému rozhovoru nenásilně použijeme vhodné příležitosti, důvěrné a klidné chvilky. Musí to být pro dítě pěkná chvilka, na kterou se vždy těší a které se dožaduje: Maminko, vypravuj!
 
2. Aby se dítěti hezky poslouchalo a tobě hezky vypravovalo, musíš se vždy předem připravit. Základem vyprávění je třeba biblický příběh, který znáš, ale znát ten příběh není totéž, jako umět jej zajímavě vypravovat. Musíš si ujasnit, jakou pravdu chceš příběhem zdůraznit, vštípit. Musíš uvážit, který příběh půjde dobře navázat na současnou událost, situaci. Doby vysvědčení lze např. použít k vyprávění podobenství o talentech. Podobenství o hostině, na kterou pozvaní nechtějí jít, můžeš uplatnit, když se dítěti nechce v neděli do kostela. Kdo má k dispozici učebnici "První učení o Bohu" nebo "Dějiny spásy", bude se rámcově držet časového rozvrhu, uvedeného na konci knihy.
 
3. Být křesťanem je něco jiného, než umět katechismus. Nechtějme předat dítěti vědomosti dospělého, ale vědomosti přiměřené jeho věku. Těžiště výchovy je především ve vychovávání dobrých návyků. Učení vědomostem k pamatování je druhotné.
 
4. Dovol dítěti, aby ti do vyprávění mluvilo. Když má jen pasivně naslouchat, brzo začíná myslet na něco jiného.
 
5. Využij přirozené zvědavosti dítěte. Když se ptá, je tu vzácná chvilka navázaného kontaktu: chce slyšet, poslouchá. Normální dítě se ptá moc, a zpravidla v nevhodnou chvíli, když nemáme čas. To nás provokuje, abychom odmítli odpověď: "Teď nemám kdy, teď dej pokoj, až večer ti to povím." Ale večer zjistíš, že dítě se o tvé vysvětlení už nezajímá. Jeho zájem je už někde jinde. Proto odpovídej na dětské otázky vždycky hned, když se dítě ptá. Když víš, že dítě nechce vědět vše, co ty o té věci víš, že dítěti stačí odpověď jednou větou na to, co má právě v hlavičce, bude odpovídání snadnější. Ale ve vhodné chvíli může být otázka nejlepší příležitostí k navázání rozhovoru.
 
6. Dítě není schopno být dlouho pozorné a soustředěné. Je třeba délku rozhovoru přizpůsobit pozornosti. Nic nepomůže křikem je k pozornosti nutit. Lépe počkat na novou příležitost, která se za chvíli naskytne.
 
7. Chraňme se pokušení vymáhat pozornost dítěte strašením: "Bůh tě vidí a když neposloucháš, potrestá tě!" - Boží láskyplnou všudypřítomnost nezaměňujme za představu přítomnosti strážníka, který hlídá a pokutuje přestupky. Také ne takhle: "Ježíška to bolí, když zlobíš." - A teprve nesmíme strašit dítě peklem. - Každá výchova je dílem lásky, ne strašení.
 
8. Aby nám při rozhovoru nezmizel vlastní cíl výchovy, budeme mít stále na mysli, oč nám jde především: chceme naučit dítě rozeznávat dobro a zlo, vedeme je ke svobodě, aby se umělo rozhodnout pro dobro.
 
9. I prostředí vaší domácnosti vám pomůže. Kříž nad stolem v kuchyni, který ve svátek ozdobíme květinou, rozžatou svící, kočičkami o velikonocích. Nad postelí dítěte obrázek Pána Ježíše. Ne dítěte Ježíška, ale dospělého Přítele pro celý život, přívětivého, sympatického Ježíše. Náš jídelní stůl v kuchyni je nám připomínkou Stolu Páně z kostela. Naše rodinné stolování je pokračováním Hodů lásky v kostele. A na stěně bytu najdou místo i obrázky, které dítě na základě náboženského rozhovoru samo nakreslilo. Když se v sobotu dělá přednedělní úklid, vysvětlí maminka, že je to část radostné přípravy na svěcení Dne Páně a dítě bude radostně pomáhat. Ochotně se vykoupe a připraví si "nedělní" oblečení. Vždyť sváteční šaty oblékáme k poctě Boží - jak kněz mešní roucho.
 
10. V prvotní církvi platila tzv. "disciplina arcani". Byl to příkaz nemluvit před pohany o tajemství víry. Na tento zákaz se časem zapomnělo. když všichni byli křesťané. V dnešní době je na čase, tuto disciplínu oživit. Když naše dítě hovoří před nevěřícím člověkem o náboženských věcech, ten nevěřící to nezná - nemůže chápat. Zdá se mu to nesmyslné a vysmívá se tomu. Chraňme proto naše děti před posměchem okolí tím, že je vedeme k mlčenlivosti mimo domov: "My jsme křesťané, ale lidé venku ještě nejsou. Od malých dětí si nic nedají říct. Proto zatím mlč . mluvit můžeš, až budeš velký."

Milí rodiče, stojí za to, dát si práci s výchovou dítěte: Když z něj vychováte dobrého člověka, bude mu to k užitku po celých 60 - 70 let jeho života. Bude to k prospěchu celého národa..
Přeji vám, aby tyto výchovné rozhovory byly radostnou chvilkou vám i vašemu dítěti.

                                Srdečně vás zdraví
                                                            ...................... váš farář
                                                            ...................... vaše katechetka
 
Nahoru!

Třetí dopis - začátkem prosince

Slavení svátků v rodině.

Milí rodiče,

jeden zkušený vychovatel mládeže píše: "Zvenku slyším veselý křik hrajících si dětí. Zdá se, že je s nimi vše v nejlepším pořádku: jsou syté, spokojené, nehrozí jim v našem prostředí ani bomby ani hlad.

Ale v pořádku to s nimi není. Jdou do života a nikdo jim nevysvětlí jeho smysl. Čekají je problémy a trampoty a nikdo je nepřipraví na jejich řešení a překonání. Mají pracovat, podávat výkony, ale nevědí proč. Jednou je čeká smrt a jim nezbude nic jiného, než zakrývat si stále před ní oči. Pouštíme je do světa násilí, drog a sebevražd nepřipravené a bezbranné."

Vy na toto nebezpečí myslíte a chcete své děti připravit do života dobře a všestranně.

Děláte to především svým příkladem. Slavný zpěvák Abbé Duval vypravoval reportérům o svém dětství: "Bylo nás devět dětí a rodiče - zemědělci - neměli moc času se s námi zabývat. Ale každý večer jsme se společně modlili. Vždy někdo z nás směl říkat modlitby, které jsme znali. Sestra jednou při modlitbě zrychlovala a polykala slabiky, ale tatínek řekl: "Začni znovu - s Pánem Bohem se nesmí mluvit chvatně" - a já si to do dneška pamatuji. Rodiče se pak před spaním modlili ještě sami. A když jsem viděl, jak tatínek, unavený celodenní dřinou na poli nebo v lese, pokleká pokorně před Bohem, myslil jsem si: "Bůh musí být velice mocný, když náš tatínek, takový silák, před ním pokleká. A musí být s tatínkem dobrý přítel, když s ním tatínek mluví v pracovních šatech." Když jsme se modlili s maminkou, nikdy nepřerušila modlitbu napomínáním, když jsme nějak rušili. Ba ani tenkrát, když kočka převrhla hrnec u plotny. A já jsem myslel: "Pán Bůh musí být moc důležitý, když při hovoru s ním maminka nedbá na nic, ani na kočku." A tak mi chování mého otce a maminky povědělo o Bohu víc, než později katechismus ve škole."

Jednou příležitostí, jak zavést s dětmi nenásilně rozhovor o víře, jsou svátky svatých, svátky církevního roku, nedělní bohoslužby v kostele. To je příležitost, jak živě s dětmi prožívat pravdy víry, život Pána Ježíše.

Děti prožívají svátky teprve tehdy, když to, co se slavilo v kostele, má předehru a dohru i doma. Proto koncil nazývá rodinu: "domácí církev!"

Bohoslužba v kostele může doma doznívat různými způsoby. Rozhovorem o výzdobě kostela, o kázání. Zpěvem kostelních písní, výzdobou bytu (adventní věnec, jesličky, trní v postě, kočičky, kraslice, svatodušní holubička). Dítě tu má podnět k formování z plastelíny, k malování. Každý svátek se týká některé pravdy víry. Každý světec má ctnosti, v nichž může být vzorem.

I sváteční oběd s pokrmem typickým pro dobu (kapr, koblížky) učí děti slavit svátky, hostinu. A to je předpoklad pro pochopení hostiny eucharistické v kostele: společný oběd je víc, než sníst nějaké jídlo - je to radostné společenství ve vzájemné lásce. Ubrus na stole, květina, svíčka nebo jiný symbol, sváteční nádobí, společná modlitba před jídlem, pomáhají vytvořit sváteční atmosféru. A děti mají při tom chutě pomáhat.

A kde si rodiče najdou odpoledne čas na společnou sváteční procházku v přírodě, na pohrání a zazpívání s dětmi, tam budou děti asi po celý život vzpomínat, jak to bylo v dětství doma pěkné.

Možná je v některé rodině otec, který není ochotný se takto s dětmi zabývat. Mělo by pro něj platit, že když se stal otcem tělesným, má jím být i nadále. Četl jsem tuhle kdesi výzvu: "Otče, buď aspoň hodinu denně svým dětem tatínkem."

Ale i tam, kde jeden z rodičů odmítá dětem se věnovat, zbývá druhý z rodičů, možná i babička, kmotři, teta.

"Nemám na děti čas" vymlouvá se leckdo. Ale každý člověk má času stejně: 24 hodin denně. Rozdíl je jen v tom, k čemu toho času přednostně použijeme, co považujeme za důležité. Věnovat kus toho času dětem, to je čas vždycky dobře investovaný.

Vážení rodiče, dočetli jste můj dopis a já doufám, že jej odložíte s pevným rozhodnutím, že se svým dětem budete podle svých sil věnovat. Adventní a vánoční doba je pro takový začátek "domácí církve" vhodná příležitost.

Nahoru!

Čtvrtý dopis - před začátkem postní doby

Výchova svědomí v rodině

Milí rodiče,

jak se bude vaše dítě ve svém životě chovat, zda bude žít správně nebo špatně, na to bude mít hlavní vliv jeho svědomí.

Kdo má svědomí otupené nebo pokřivené, může způsobit mnoho neštěstí - sobě i jiným. Proto je důležité, abychom měli svědomí správné a citlivé. První, kdo formuje svědomí dítěte, jsou rodiče. Ti vštěpují dítěti první zkušenost, že se vyplácí jednat dobře. Že jednat dobře není namáhavější a obtížnější, než dělat špatně. Že jednat správně je radost. Jednat špatně je bolest. Jednáme dobře nejen proto, že se to tak MUSÍ, že je to PŘIKÁZÁNÍ, ale především proto, že je to tak krásné a radostné.

Když vedeme děti jen k poslušnosti přikázání, je to vždy plavání proti proudu, souboj s pokušením odporovat, schválně zkusit to zakázané.

Maminčina pochvala, že si dítě před jídlem umylo ruce, že si uklidilo hračky, že si při návratu domů očistilo boty, že zavřelo dveře, pochvala za tisíc dobrých drobností denně, ta vychovává v dítěti hluboké vědomí, že je dobré jednat dobře.
Jen na základě této zkušenosti, že dobrý čin dítěte je oceněn a pochválen, rozezná dítě bez potíží, že když maminka řekne NE, má to svůj důvod a je dobré ochotně poslechnout.

Na dětské otázky: Proč nesmím? Proč musím? smí být odpověď: "Protože jsem to řekla; protože tatínek poručil" - jen do 5 - 6 let. Jak se probouzí myšlení dítěte, nesmí být zdůvodněním rozkazu jen osobní autorita, ale i autorita rozumnosti: "protože je to tak a tak k dobrému".

Boj mezi dobrem a zlem je trvalý stav každého dítěte, i sebelépe vychovaného. I když je mu vštěpována radost z dobra, přece je tu stále zvědavost, vyzkoušet i to druhé. A tak musí být stále na pomoc nesmlouvavá autorita rodičů, která důsledně dobré chválí a zlé vytkne, pokárá a potrestá.

Pohodlnější je zavírat oči, dětské chyby nevidět, aby měl rodič klid, "aby se nemusel zlobit". - Zlobit se nemusíš, ba ani nemáš. Dětská lajdáctví tě nemají rozzlobit, - to je přece něco docela normálního v jejich věku, - ale máš je vidět, vytknout, pokárat.

Děti ještě nemají takové povědomí hříchu, jako my dospělí. Dítě udělá něco špatného "jenom tak", - protože to zkouší, co to je a co se stane. Na rodičích je, aby stále znovu vysvětlovali, že a proč je to zlé. Ale nikdy neříkáme: "Jano, ty jsi zlá, protože jsi to udělala!" - Řekneme: "To, cos udělala je zlé a takto to napravíš!"
Děti také neznají hodnotu věcí, zvířat, rostlin. Musíme je učit, že vše má svou cenu, chce být, žít, že to nemáme ničit.

Pořádek ve věcech dětí je důležitý: kdo se nenaučí pořádku v dětství, nedokáže se zpravidla spořádat se svým životem.

Velkou pomůckou pro výchovu svědomí je večerní modlitba: Co dítě udělalo špatného, zda bylo nepořádné, neposlechlo, zlobilo. Co je třeba napravit a jak to zítra uděláme. Jak nám je to líto a že si zítra budeme na sebe dávat pozor. Skončíme poděkováním za dobré zážitky a činy dne.

Takové vedení dětí je výborná průprava, aby se jednou uměly dobře zpovídat, aby se svátost smíření stala tou očistnou a léčivou silou v jejich životě, kterou být může a má.

Radosti ze svátostného rozhřešení se dítě učí také od vás, když slyší z vašich úst: Já ti odpouštím, já už se na tebe nezlobím, už je zase vše v pořádku, mám tě rád.

Při první svaté zpovědi bude Bůh v očích dítěte jednat podobně jako vy.
Proto rodiče nikdy nesmí trestat ve zlosti, v rozčilení, vztekle. To by strach nahradil lítost - a strach ochromuje, brání růstu. A naopak, kde rodiče ze slabošské lásky nic nepotrestají a vše odpustí, nedostaví se u dítěte výčitky svědomí a smysl pro nápravu. Proto věnujme smíru s dětmi a odpuštění čas a pozornost. Vždyť vaše chování rozhodne, zda dítě bude mít po celý život vědomí zodpovědnosti za to, co mluví a dělá, nebo jestli bude žít jako člověk nezodpovědný.

Vedením vašich dětí ke svátosti pokání v kostele vám církev podává pomocnou ruku v pravou chvíli. Dítě se naučí rozumět, co od něho čeká Bůh. Vy se budete stále méně stavět mezi Boha a dítě - místo vaší autority postupně zaujme vševědoucí a všudypřítomná autorita Boží: Někoho vychovat znamená naučit ho, aby se bez nás obešel.

Samozřejmě, ještě dlouho bude dítě potřebovat vaše rady, ale bude to pak už povzbuzování a návod, jak si sám poradit, jak sám najít řešení.

Abychom vám při této výchově svědomí a vůle k napravení a polepšení pomohli, zůstaňte od první postní neděle s dětmi po mši ještě na chvilku v kostele. Abychom jim mohli něco povědět na jejich úrovni a s vámi se mohli dohodnout, v čem se v tomto týdnu budou doma cvičit.

Těším se na toto bližší osobní setkávání s vámi a srdečně vás zdravíme

                                                                                ..................... váš farář
                                                                                ..................... vaše katechetka

Nahoru!
 
Pátý dopis - o velikonocích

Rodina jde do kostela na mši

Milí rodiče,

možná vás napadlo, proč vlastně my, kněží a katecheti, nepřipravíme vaše děti k prvnímu svatému přijímání sami, proč chceme, abyste děti připravovali i vy? - Ono to totiž jinak nejde. Nejde to bez vás. My vám k tomu rádi chceme poradit a pomáhat.

Jako v postní době, tak i nyní vás zvu, abyste o nedělích po velikonocích zůstali po mši s dětmi v kostele, abychom vám mohli pomáhat v jejich přípravě na účast při Stolu Páně.

Budete doma zodpovídat nové a nové otázky dětí. Budete jim vypravovat o Pánu Ježíši, aby si ho pro celý život zamilovaly.

Jen vás prosím, abyste při těchto rozhovorech s dětmi zůstali věcní, nic nepřeháněli. Kdosi líčil dětem den prvního sv. přijímání jako "nejkrásnější den jejich života". To je nepravdivé! Za vrcholem, za "nej" může následovat už jen sestup. Ale prvním svatým přijímáním nic nekončí, naopak - začíná! Začíná jeho svátostný život ve společenství farní rodiny, začíná důvěrné přátelství s Pánem Ježíšem, které má po celý život trvat, pokračovat, růst.

Také se od vás nečeká, že budete dětem dělat složité teologické výklady, co se děje při proměňování a podobně. V tomto věku postačí dětsky jednoduché vysvětlení, že svaté přijímání je hostina božích dětí. Důležité je tu mít "vzhůru srdce" - mít je v lásce u Pána - to je důležitější než všechno rozumování. Láska je tu to hlavní, bez ní by sv. přijímání nemělo smysl. A naopak platí: kdo má lásku, ten smí ke svatému přijímání.

Co vše musí děti o Bohu vědět, aby mohly jít ke Stolu Páně, dá se vyjádřit jednou větou: "Bůh je láska."

Při hovoru o mši svaté vyjdeme od poslední večeře: Co dělal Pán Ježíš při loučení s apoštoly, to dělá i s námi při každé mši svaté. Ježíš je nám tu velmi blízko. Chce, aby se nám dobře dařilo, abychom byli veselí a šťastní. Chce, abychom dělali radost i druhým lidem.

Chraňme se udělat z přípravy na svaté přijímání nástroj morálního nátlaku: "Jestliže chceš jít ke sv. přijímání, MUSÍŠ to a to ... Láska roste jen z dobrovolnosti, nikdy z nucení.

Když se dítě proviní, nesmíš mu nadávat, zlobit se, ale klidně zasáhnout: vzdal dítě od těch, s kterými se popralo, kterým ublížilo. Vzdálení a samota je brzy přivede k lítosti a dobré vůli, která nastolí odpuštění, zapomenutí, návrat normálních poměrů. Zážitek takového odpuštění učí dítě, aby také odpouštělo - a ochota odpouštět je podmínkou pro ty, kdo chtějí jít ke sv. zpovědi.

O bližší přípravě dětí budeme postupně mluvit při nedělních setkáních, zde, po mši v kostele. Doufám, že se nám příprava tak dobře podaří, aby Eucharistie byla pro naše děti zážitkem nekonečné lásky Boží. Aby tento zážitek Boží lásky probudil v dětech lásku k vám a k bližním. Aby tak vyrůstaly v laskavé lidi.

                           Těším se na setkání v neděli po velikonocích
                           (farní bohoslužba začíná v ......... hodin)

                                                            Srdečně vás zdraví

Poznámka:

Možná si už vy, maminky děláte starosti s oblečením dětí na první svaté přijímání. Chlapci to mají jednoduché - půjdou ve svém svátečním oblečení, ozdobení myrtou a křestní rouškou.

Ani děvčata nemusí jít nutně v bílém jako "družičky". Ale vy, maminky, byste se na to měly společně dohodnout, jestli pořídíte všem děvčatům bílé šaty, nebo jim pořídíte vhodné šaty, které by pak mohly normálně nosit. Myrta ve vlasech a křestní rouška je dostatečnou slavnostní ozdobou.
 
Nahoru!

Šestý dopis - dva týdny před slavností

Bezprostřední příprava

Milí rodiče,

blíží se čas, kdy s radostí povedete své dítě ke společnému stolu Páně. Bude to v neděli dne ..... v ......... hodin.

Jistě dětem dovolíte, - aby si mohly pozvat k slavnosti a k svátečnímu obědu doma své kmotry, oboje dědečky a babičky, tety a strýce.

V sobotu předtím půjdete společně s dětmi ke svaté zpovědi. Jak pomůžete dítěti, aby se na tuto svátost smíření dobře připravilo?

Ne tak, že byste mu řekli: pojď, já ti při zpytování svědomí pomůžu, já ti tvé hříchy napíšu. - Vždyť tu jde o víc, než o vzpomenutí na minulá provinění, jde o proces "pokání" tj. odvrácení od starých chyb a rozhodnutí k novému začátku v dobré vůli a svorné lásce.

Sama zpověď je ukončení a zpečetění procesu sebepoznání, lítosti a polepšení.
Nenápadná a jemná pomoc dítěti spočívá v rozhovoru o smyslu zpytování svědomí, lítosti a předsevzetí. A také ve vytvoření klidného prostoru, aby se dítě mohlo připravit, napsat si "hříchy".

Ke společné kající pobožnosti v kostele se sejdeme v sobotu před slavnostní nedělí o ..... hodinách odpoledne dne ..... V kostele se posaďte do předních lavic, celá rodina pohromadě - s vaším prvokomunikantem uprostřed vás. Vlastní svaté zpovědi bude předcházet kající smírná pobožnost, protože tato svátost má přinést usmíření a odpuštění nejen mezi Bohem a člověkem, ale i mezi lidmi navzájem.

Dítě potřebuje odpuštění nejprve od lidí, které zarmoutilo, kterým ublížilo. Rodiče tedy také dávají svému dítěti "rozhřešení" z jeho hříchů. Podání rukou při pozdravení pokoje má zviditelnit, že vy dítěti odpouštíte. Obnova křestního slibu na závěr pobožnosti má zviditelnit smír s Bohem, který bude zpečetěn ve zpovědnici při svaté zpovědi.

Během zpovídání po kající pobožnosti pak ozdobí maminky svatostánek, obětní stůl, paškál a křtitelnici. Dětem farní sestra ukáže, kde budou zítra stát a sedět, jak půjdou ke sv. přijímání, rozdá jim a nacvičí s nimi prosby jejich Přímluv.

Večer by doma mohla květina u obrázku Pána Ježíše nad postelí dítěte připomenout sváteční těšení. I společná večerní modlitba s poděkováním za svatou zpověď a pozvání Božího Hosta bude už vonět zítřejší událostí.

Pokud vaše dítě má doma schovanou svou křestní svíci a křestní roušku, vyhledejte oboje. Svíci ať si vezme v sobotu ke sv. zpovědi, roušku v neděli k sv. přijímání. Svíce zůstane u oltáře na nedělní slavnost, pak si ji vezmete domů, aby svítila na stole před prvokomunikantem při svátečním obědě. Pokud někdo svou křestní svíci nenajde, půjčíme mu svíci v kostele.

Jak se mají děti a vy připravit na první svaté přijímání? Eucharistický půst je hodinu před sv. přijímáním (ne před začátkem mše), proto děti mohou s vámi před odchodem do kostela pojíst lehčí snídani, aby se jim z hladu neudělalo špatně.
S sebou do kostela si děti ponesou svůj kancionál a křestní roušku, pokud mají.

Strýce fotografy poprosíme, aby se účastnili s ostatními bohoslužby a při ní nefotili. Prospěje to jim i dětem k soustředěnému prožití slavnosti. Po mši svaté bude dost času na slavnostní záběry.

Slavnost v kostele má pokračovat doma. Prvokomunikant sedí dnes v čele stolu, tam, kde jindy sedává tatínek. Křestní svíce, květiny a tatínkova modlitba: "Přijď, Pane Ježíši, a buď naším hostem" - zdůrazňují, že hlavní osobou této slavnosti není dítě, ale Host Pán Ježíš.

Dárky prvokomunikantovi mají být přiměřené a vhodné, aby nezastíraly, že největším darem je nám Pán Ježíš. Medailónek nebo křížek na krk, vhodná knížka, kancionál. Také pěkný svícen se svíčkou nebo vhodný obrázek, třeba křestního patrona.

Maminka dnes nehubuje ani za nezbytné zmazání šatů, babičce nevadí, že dítě skáče a je živé a veselé.

K svátečnímu dni patří i společná odpolední procházka do Boží přírody, hra.
Večerní modlitba bude poděkováním za krásný den, za všechny dary, za lásku Pána Ježíše.

Dítě večer usne, a vy si možná s úlevou řeknete: „Tak, a máme to za sebou." Každý je rád, když dosáhl určitého cíle.

Ale to neznamená, že byste teď měli pustit své dítě ze zřetele, přestat se o jeho duchovní růst starat.

Jistě s ním budete chodit v neděli do kostela, tam je osloví slovo Boží, kněz. Dítě ať sedí v lavici mezi vámi, abyste mu mohli najít píseň v kancionálu, vést je ke zpěvu a k modlitbě. Je dobré upozornit je chvíli před přijímáním, aby začalo vítat Hosta - P. Ježíše, aby šlo ke stolu Páně soustředěné.

Láska k dítěti vás povede, abyste se sháněli po dobrých náboženských knihách, po hlubším náboženském vědění, abyste stačili na stále náročnější otázky dětí. Platí tu doslova, že nejen rodiče vychovávají děti, ale i naopak - že děti vychovávají své rodiče.

Další velkou pomocí při výchově vám bude později společná příprava na svaté biřmování. Kněz bude učit mládež sebevýchově, sebevládě, dospělému křesťanství. Dbejte, abyste tuto přípravu a svátost dospělosti nepromeškali.

Těším se na setkání při nedělních bohoslužbách a přeji vám pokojný domov.

Nahoru!

První katecheze prvokomunikantů
(2. neděle postní)

O SEBEVLÁDĚ, SVĚDOMÍ A HŘÍCHU

Na tabuli napsat:

SEBEVLÁDA - POKUŠENÍ
SVĚDOMÍ - HŘÍCH

Pozn.: Nemáme-li velkou školní tabuli, uděláme si na třínožku snadno přenosnou tabuli z polystyrenu. Na ni buď napícháme písmena ( k dostání v papírnictví) nebo text napíšeme na papír a připíchneme na tabuli. Předem připravit: magnet, sklo, železné piliny. Děti sedí s rodiči v prvních lavicích. Katecheta čte seznam prvokomunikantů, s každým prohodí několik slov k navázání osobního kontaktu.

Ty jsi asi, Petře, mezi všemi, co jste tu, nejsilnější. To mi připomnělo jiného chlapce. Ten byl také nejsilnější mezi všemi dětmi z ulice (vesnice). Všichni se báli jeho pěstí. O prázdninách přijel na venkov k tetě Jirka z města. Silák Jenda si ho měřil pohrdavě: "Takovému slabouškovi hubeňourovi jako jsi ty, bych první ranou polámal všechny kosti." - Ale jinak bylo, když začali hrát fotbal. Jenda silák byl v obraně, Jirka v útoku proti němu. Jenda se vrhl proti útočícímu Jirkovi, ale ten ho mrštně oběhl, přehodil si technicky míč a bác - gól. A když se Jirkovi podařilo podruhé prokličkovat mezi obránci a vstřelit druhý gól, Jenda zrudl a vrhl se zuřivě na Jirku. Jirka uskočil, Jenda zakopl a válel se na zemi. A tu řekl Jirka klidně: "S tebou se, Jendo, nedá hrát, ty se neumíš ovládat. Ty nemáš žádnou SEBEVLÁDU. Ty jsi vlastně slaboch." A pak se Jirka otočil a šel domů. Od té doby ho děti za slabouška nepovažovaly.

Co myslíte, děti, - měl ten Jirka pravdu? Byl Jenda slaboch, přestože měl silné pěsti? - Ano. Kdo neumí ovládat zlé nálady a pokušení ke zlému, ten je slaboch.

Jak vy? Umíte se ovládnout, když vás pokouší mlsná huba? Umíte nefňukat nad každou bolístkou? Umíte, děvčata, poručit puse, aby pořád nemluvila? Nebo se hádáte, zlobíte, vztekáte jako to dělají malé děti? Malé děti musí hlídat a napomínat rodiče. Vy už teď nejste malí, teď už si musíte dávat na sebe pozor sami.

I Pán Ježíš si musel dávat na sebe pozor. I on se musel bránit POKUŠENÍ ke zlému. Pamatujete si, jak jsme si četli v evangeliu o jeho pokušení na poušti?
Abychom se pokušení ke zlému snadněji ubránili, dal nám Pán Bůh na pomoc hlas v duši, kterému se říká SVĚDOMÍ. Je to hlas tichý, ušima ho není vůbec slyšet, spíš to v sobě cítíme, co nám svědomí říká.

Cítíme se ošklivě, svědomí nás kárá, když vyvedeme něco špatného, třeba když lžeme nebo uděláme jiný HŘÍCH. A máme radost, svědomí nás chválí, když uděláme něco dobrého. Proto musíme na hlas svědomí vždycky dbát, musíme jej poslouchat.

Prve jsem řekl slovo HŘÍCH. Co je to hřích? Hřích je všechno, co je proti lásce k Pánu Bohu, proti lásce k lidem. Hřích udělá, kdo neposlouchá hlas svědomí. Svědomí ti radí, dobře to v sobě cítíš: "Nedělej to, je to špatné" - a ty to přece uděláš. To je hřích.

Hřích je veliká hloupost: Přátelství s Pánem Bohem si tím pokazíš, rodiče tím zarmoutíš, sám na to doplatíš. No řekněte sami - má to cenu dělat hříchy, když je to tak špatné?

Já vám to teď ukážu na pokusu. Mám tu skleněnou desku. Na ní jsou železné piliny. Dám pod ní kus obyčejného železa - nic se nestalo. Ale teď dám pod ní železo zmagnetizované - a podívejte: piliny se srovnají do silokřivky. Když magnet oddělám, zas jen nepořádná hromada pilin.

To magnetická síla mezi póly nám připomíná lásku. Lásku mezi námi a bližními, mezi námi a Bohem. Pilina, to jsi ty. to jsem já.

Kde je mezi lidmi síla lásky, tam je mezi nimi hezky, pořádek, radostně, tam se hezky žije. Když se síla lásky zničí, je po všem krásném. To právě dělá hřích: oslabuje lásku.

Proto si dneska zapamatujme:

Budu si dávat na sebe pozor. Budu se chránit pokušení ke zlému. Budu se učit rozeznávat, co je dobré a co je zlé.

Každé ráno si při ranní modlitbě pevně umiňte: "Dneska si budu dávat na sebe pozor. Budu se chránit pokušení ke zlému. Můžete to udělat třeba slovy Otčenáše: "Bože, neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého."

SLOVO RODIČŮM:

Milí rodiče,

na podzim jste začali doma s důležitou částí rodinné výchovy: Na základě biblických příběhů, na základě církevního roku a jeho svátků, jak je prožíváme v neděli v kostele, učíte děti rozeznávat, co je dobré a co je špatné. Pomáhejte dětem, aby nebyly slaboši, aby si uměli poručit, aby si cvičily pevnou vůli, aby si vychovaly správné svědomí. O čem si v klidné chvilce někdy navečer s dětmi vypravujete, to se má připomenout při večerní modlitbě, aby to pomáhalo vychovávat správné svědomí.

To předsevzetí musí být vždy kladné:
Špatně: nebudu lhát.
Správně , kladně: budu vždy mluvit pravdu.

Proto nesmíme k výchově používat strašení, ale těšení:
Špatně: Když uděláš něco zlého, Bůh tě potrestá.
Dobře: Když jsme na sebe hodní, máme se rádi, Pán Bůh nás má také rád.

Naučit dítě odříkat několik hříchů, odříkat nazpaměť celé "zpovědní zrcadlo" - je snadnější, ale méně prospěšné, než trpělivě je učit žít jako laskavý člověk. Tuto laskavost musí dítě denně doma zažít, vidět, jak jste na sebe laskaví vy, dospělí. Nikdo nemůže naučit děti tomu, co sám nedělá.

Lásce k Bohu se může naučit jen ten, kdo se naučí mít rád lidi. A ostatně platí to i naopak: Láska k lidem, to už je i láska k Bohu. Proto i hříchy nelásky k lidem jsou hříchy proti Bohu. A proto platí, že cílem naší výchovy je růst lásky mezi lidmi.

Denní cvičení v obětavosti, ochotě posloužit druhému, pomoci rodičům, nezdůvodňujeme proto tím, že je to tak přikázané, že se to tak musí, ale že tak je vidět, že se máme rádi. Kdo má někoho rád, ten nemyslí na svůj prospěch, ale na druhého. Jemu chce prospět a udělat radost.

A nevyděste se projevy dětské neposlušnosti, paličatosti, vzdorovitosti. Jsou to jen projevy probouzející se osobní vůle, snahy se prosadit - jenže ještě nešikovné. Tuto vůli nesmíte potlačovat, ukřičet, zlomit, ale trpělivě usměrňovat: "Tak to nejde! Zkus to jinak!" Kdykoliv rodič něco zakáže, odmítne - má to hned dovolit ve správné podobě, ukázat správné možnosti.

Co si budem pamatovat: Jen laskaví rodiče vychovají laskavé děti.

Co se budem večer s dětmi modlit: „Prosbu Otčenáše: Bože, neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“

Poznámka:
Tyto myšlenky by měla jednou za několik let slyšet celá farní rodina v kázání.

Nahoru!

Druhá katecheze prvokomunikantů
(3. neděle postní)

PRVNÍ DESKA DESATERA: LÁSKA K BOHU

Připravíme si:
Tyč se směrovkami:

Na Medlov
Na Žákovu horu

Desky Desatera - upevníme na kazatelnu

Na tabuli napíšeme

LÁSKA K BOHU
             1) VÍRA - MODLITBA
2) ÚCTA
3) NEDĚLE
 
OPAKOVÁNÍ:
Vzpomínáte si, děti, na siláka Jendu, který byl slaboch?
Neuměl se ovládat, nezvládl pokušení ke zlosti.
My nechceme být slaboši: Budeme si dávat na sebe pozor.
My neděláme, co je zlé.
A co je zlé? To nám říká svědomí.
Kdo jedná proti svědomí - ví, že se to nesmí, a přece to udělá - ten udělá hřích.

NOVÁ LÁTKA:
Teď se podívejte! (Ministrant donese tyč se směrovkami)
Takové tabule jsou na rozcestí. Ukazují lidem správný směr, aby nezabloudili, když to někde neznají.

Pán Bůh nám dal také podobné směrovky, abychom nezabloudili, kde se nevyznáme - D E S A T E R O.

Praotec izraelitů MOJŽÍŠ je napsal na dvě kamenné desky. My si je teď máme zapsat do srdce.

Na první desce - podívejte se - jsou tři směrovky - přikázání: Ukazují správnou cestu k Bohu: Kdo je umíte, říkejte si je se mnou...

1. V jednoho Boha věřiti budeš
Co tohle první přikázání znamená, poznaly děti u Nováků, když tam o prázdninách přijel na rekreaci chlapec z města (z vesnice). Když se večer chystali spát a začali se modlit, ten chlapec zůstal rozpačitě stát. Ani kříž neuměl, ani Otčenáš. - „Ty se neumíš modlit?“ ptal se ho pak Jirka. A ten chlapec řekl: „My se doma nemodlíme. Náš tatínek říkal, že žádný Bůh není, a proto se nemáme modlit!“ - Maminka zavedla řeč na něco jiného a ráno, když byli chvíli sami, řekla dětem: „Představte si, ten chlapec vůbec není ani pokřtěný. On o Pánu Bohu nic neví a proto se k němu nemůže modlit. Ale vy se můžete modlit za něj, aby Boha poznal, až bude větší. Teď ho nechte na pokoji, on za to nemůže.“
Kdyby se ty Novákovy děti chtěly s tím nevěřícím hádat, co mu mohly říct? - „Že Pán Bůh není? - Kdyby nebyl, nebyl by tu ani náš svět - ten lidi neudělali a sám se také neudělal. A ty bys tu také nestál, kdyby ti Bůh nedal život. Sáhni si na sebe, že tu jsi.“

My víme, že Bůh je, že od něj máme náš svět, rodiče, domov, svůj život.

My víme, že s ním smíme i hovořit, jako s otcem. Smíme se k němu modlit.

Ráno ho pozdravíme jen tak krátce. I přes den si na něj občas vzpomeneme. Večer už máme čas na pěknou modlitbu - a v neděli v kostele také.

Co děláme při modlitbě s rukama? SEPNEME je takhle.

Jak děláme KŘÍŽ? Proč?

Umíte některou modlitbu nazpaměť?

Ještě vám povím, že jsou také takoví lidé, kteří v Boha nevěří, ale místo toho věří na všelijaké hloupé POVĚRY nebo STRAŠIDLA. Jsou strašidla? Pán Bůh žádná nestvořil - nemohou být.

Pověry:
- Vyhrají fotbal, protože mají amulet.
- Dostal špatnou známku, že vyšel levou nohou z domu, ne že se neučil!
- Třináctého; černá kočka; zaklapat na dřevo.

My jsme na tom lépe - my věříme na Pána Boha. My nemusíme věřit na hloupé pověry.

SHRNEME: Víra v Boha - ano. Modlitba - ano. Pověra - ne!
                     Kdo se nemodlí, kdo místo v Boha věří v pověry, ten má hřích.

2) Nevezmeš jména Božího nadarmo
Tohle přikázání si můžeme shrnout jednoduše: Měj v úctě Boží jméno a Boží věci.

Jednou v neděli ministranti - to jsou chlapci, co v neděli pomáhají knězi u oltáře - i vy se k nim už můžete přidat, - šli společně na procházku. U lesa byl kříž. Zdáli uviděli, jak nějací kluci se do kříže strefují kamením. Rozběhli se tam, ale ti kluci utekli. A tak aspoň spravili převrhnutou vázičku s květinami, očistili bláto na kříži a vytrhali plevel kolem. Ti kluci udělali špatnost: chovali se ke kříži neuctivě. Ale ministranti to udělali dobře. Tak to děláme my, křesťané: chráníme a opatrujeme kříže a kostel a jiné náboženské věci, - ale také přírodu - ta je také Boží.

My máme v úctě i Boží jméno a jména svatých a neříkáme je jen tak nadarmo. Jedné dívce upadl podpatek u boty a ona zvolala: Ježíš-marjá. - Chtěla to říct Pánu Ježíši

Kdo je neuctivý k svatým věcem, k Božímu jménu, ten má za to hřích.

3) Pomni, abys den sváteční světil
Máte rádi neděli? Jistě - nemusíte do školy, rodiče nemusí do práce. Celý týden musíme. Pořád něco musíme, i když se nám nechce. Ale neděli nám Pán Bůh daroval: Dělej si v neděli co tě těší, v neděli nic nemusíš!

Neděli světíme tedy tak, že nemusíme pracovat (proto úkoly, učení, už v sobotu), bavíme se, děláme, co nás těší. Někdo dělat musí: Maminka uvařit oběd (všichni mají pomoci), lékař k nemocnému, v elektrárnách, autobus, dráhy. To není hřích, ale služba bližním. Ale kdo by pracoval, když nemusí - to by hřích byl - proti lásce. V neděli si má každý odpočinout, aby nebyl v týdnu na druhé nervózní.

Láska nás vede v neděli do kostela. Chceme se sejít se všemi věřícími křesťany - abychom byli jednou pěkně pohromadě. Ve všední den jsme častěji mezi nevěřícími. Shromažďujeme se v kostele ke MŠI, k bohoslužbě. Nasloucháme slovu Božímu. Radujeme se u společného stolu s Pánem Ježíšem. Do kostela přicházíme včas a nerušíme tam. Pěkně se modlíme a zpíváme se všemi ostatními.

K čemu nás vede třetí přikázání? - Máme radostně odpočívat, dělat, co nás těší, hrát si.
- Smíme jít na společné bohoslužby do kostela.

Kdo hřeší: - Kdo zbytečně pracuje.
- Kdo nejde na mši svatou.
- Kdo se v kostele chová neuctivě.

SLOVO RODIČŮM:
Kdyby se vás někdo zeptal: „Proč se každý den znovu modlit? Nestačí to Bohu říct jednou na celý život?“ - mohli byste odpovědět otázkou: „Proč si milenci dávají stále znovu najevo, že se mají rádi?“

Když s dětmi hovoříte o přikázáních desatera, vysvětlujeme je jako cesty lásky - ne jako paragrafy zákona.

Pravidelná návštěva kostela je nejen věc vaše, osobní, ale patří i podstatně k přípravě a výchově našich dětí. Bez vaší spolupráce bychom zde sami děti nepřipravil. Bez nedělní bohoslužby ani vy byste sami děti nesvedli vychovat a připravit do života. Proto nepřesouvejte cestu s dětmi do kostela na babičky, choďte s dětmi sami - a oba rodiče.

Doma s dětmi znovu a znovu hovořte o tom, co si tu v neděli probíráme. Tento týden je učte Desatero; večer se je společně modlete.

Nahoru!

Třetí katecheze prvokomunikantů
(4. neděle postní)

DRUHÁ DESKA DESATERA: LÁSKA K LIDEM

Připravíme si: Směrovky jako posledně.
Desky Desatera zavěsíme na kazatelnu.
                LÁSKA K LIDEM
                                    4. RODIČE
                                    5. ZDRAVÍ
                                    6. STYDLIVOST
                                    7. MAJETEK
                                    8. PRAVDIVOST
                                    9. (PRÁCE A ŠKOLA)
                                    10. ZÁVISTIVOST

OPAKOVÁNÍ
Tuhle směrovku už znáte. Minulou neděli jsme o ní mluvili. Ale teď si představte: Někdo se na ni podívá a rozzlobí se: „Co mi má ta tabule co poroučet! Já půjdu kam chci a hotovo. Já půjdu na Medlov jinudy!“ - a vydá se směrem na Žákovu horu. Dojde dobře? Ne, zabloudí.

Tak je to i s lidmi, co se nenechají vést směrovkami Desatera - špatně dopadnou.

Minule jsme hovořili o první desce Desatera: Ta jedná o lásce k Bohu. Kolik je tam přikázání? Jak zní? Co nám přikazuje? Co je hřích?

NOVÁ LÁTKA:
Dnes o druhé desce. Jak je nadepsaná - přečtěte to:
Co je tam na prvním místě? RODIČE

K tomu vám povím o Zdenkovi. Nebyl to zlý chlapec, ale divoký a prudký. Maminka to s ním neměla lehké - často ho musela i pořádně potrestat. Po jedné takové výplatě Zdenek utekl z domu. Kluci si hráli venku na honěnou. Zdeněk jim řekl: „Já už domů nepůjdu, maminka je zlá a nemá mě ráda. Uteču pryč.“ - Začali se zase honit. Divoký Zdeněk při tom vběhl na silnici zrovna pod auto. Zůstal ležet v bezvědomí, sanitka ho odvezla a v nemocnici řekli mamince, že je to vážné. Neví se, jestli do rána nezemře. Mamince dokonce dovolili, že u něj může zůstat, kdyby se probral. Probral se - k ránu: „Kde to jsem?“ - Uviděl maminku, slyšel, jak říká: „Neboj se, já jsem zde u tebe.“ Zdenek zas usínal, ale už věděl jistě: maminka mě má ráda! Když se pak Zdeněk vrátil z nemocnice, maminka si ho chválila: „Teď je to docela jiný chlapec, teď z něj mám radost.“

Tohle, děti, musí všichni vědět: Pán Bůh vás dal rodičům, aby z vás mohli mít radost. Nazlobí se jich dost cizí lidé.

Aby z vás měli radost, musíte je MILOVAT - POSLOUCHAT - POMÁHAT JIM

Poslouchat je budete jen chvíli - do dospělosti, ale uctivě se k nim chovat, a pomáhat jim - to platí na celý život.

Také se máme za rodiče modlit.

A ke starým lidem máme být uctiví a zdvořilí.

5. Nezabiješ
V televizi kolikrát vidíte hrozné věci: lidé se perou, vraždí, zabíjejí, až hrůza. Proč jsou lidé na sebe tak zlí? Chtěl to Pán Bůh? Nechtěl. Zakázal to.

Zakázal i to, co k bitkám a pranicím vede: zlobení, nadávání, posmívání, pomsta.

Takovéhle věci my, křesťané, neděláme.

Život a zdraví máme od Boha, proto si je máme chránit. Neubližujeme ani lidem, ani zvířata netrápíme.

Pán Ježíš byl hodný na všechny lidi. Vy to teď víte a budete se snažit chovat se k lidem tak pěkně jako Pán Ježíš.

6. Nesesmilníš
Tohle slovo je moc staré. Dnes bychom řekli: Nebuď nestydatý!

To jednou slíbil tatínek Toníkovi: „Už jsi dost velký, vezmu tě s sebou na plovárnu a naučíš se plavat.“ Maminka řekla: „To abych vám oběma koupila nové plavky!“ - Ale malá Zdenička se tomu divila: „Mami, vždyť se doma ve vaně koupeme také nazí - tak proč tam musíme mít plavky?“ - Toník jí řekl: „Myslíš, že bych před lidmi běhal načisto nahatý? To bych se musel stydět.“ Tatínek řekl: „Máš pravdu. Některé nerozumné děti dělají sprosté vtipy, dívají se na druhé, když jsou svlečení, nebo se i ohmatávají. Nic takového nikomu nedovolte. Své tělo máme mít v úctě a slušně oblečené.

Co že to znamená: Nesesmilníš? - NEBUĎ NESTYDATÝ !

7. Nepokradeš
Vypravoval jeden člověk: „Byl jsem v Itálii, ale tam je to hrozné, jak se tam krade. Necháš stát auto: zmizí celé, nebo kolo, vnitřek auta. Kapsáři. Kufry na nádraží. Na ulici ženám kabelky vyrvou z ruky.

Zato v Dánsku, tam je to jinak. Lidé nastupují do vlaku a kufr nechají na plošince u vchodu. Jdou dál, a klidně sedí. Já jsem si vlekl kufr uličkou k sedadlu a lidé se mi smáli: „Vy jste tu asi cizí: My si jeden druhému nic nekrademe.“

Děti, kde se to lépe žije? V Itálii nebo v Dánsku? Kde se krade nebo kde se nekrade?

Tady u nás to máme míchané: Jsou lidé slušní, ale jsou i kozí povahy: Mé, mé...

My křesťané nekrademe. My víme, že z kradeného nikdo nezbohatne. Nemá z toho radost, leda strach, že se na to přijde.

My křesťané se svými věcmi zacházíme šetrně, a když najdem něco cizího, vrátíme to majiteli, když se najde.

My nejsme lakomci, ale zbytečně nerozhazujeme, abychom si mohli za své koupit, co potřebujeme.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému
Je to dlouhé přikázání, ale dá se to říct jedním slovem: NELŽI! - A hned víme o co jde: Křesťan mluví pravdu.

A to musíme každému povědět všechno, co víme? Kdepak. Jen tomu, co má na to právo: například rodičům.

Jsou lidé, kteří rádi vyzvídají - a hloupé děti jim všechno vybreptají - třebas i co doma říká tatínek a maminka. Co je doma, to je doma - cizím po tom nic není. A když někdo vyzvídá, řekni: „Zeptejte se tatínka, když to chcete vědět. Mně po tom nic není.“

Nemusíme říkat každému co víme, co si myslíme, někdy by z toho rodiče mohli mít i nepříjemnost.

Ale lhát, schválně říkat co není pravda, to my křesťané neděláme. My nejsme lháři a žalobníci, my se nepřetvařujeme.

9. Nepožádáš manželky bližního svého
Tohle přikázání je určeno pro dospělé, ale pro vás je důležité také. Tady Pán Bůh přísně zakázal, že nikdo nesmí navádět vaši maminku - nebo tatínka - aby od vás z domu odešla a šla bývat jinam, s jiným mužským.

Však vy víte, že se to někdy stává. To se pak říká, že se rodiče rozvedli.

Vy dbejte, abyste rodiče zbytečně nezlobili, rádi je poslouchejte, abyste rodičům dělali radost. A pak je ani nenapadne, aby od vás odešli.

Při tomto přikázání si budeme vzpomínat, zda jsme ochotně doma pomáhali, zda jsme se učili, psali úkoly pořádně a sami na ně pamatovali.

10. Aniž požádáš statku jeho
Desáté přikázání se dá říct jedním slovem: Nezáviděj !

Možná, že znáte takové děti chamtivce: Co u někoho uvidí, to mu závidí a hned to chtějí mít. To jsou také slaboši - nic si neumějí odepřít.

My víme, že jako si sportovci trénují svaly, aby byli silní - tak si všichni musíme trénovat vůli, abychom si uměli poručit. Stojí to za to!

Je to potom radostný život, když se naučíš místo závidět druhým - těšit se ze svého, z toho, co máš. Však se říká: Přej a bude ti přáno.

SLOVO RODIČŮM
Milí rodiče, bylo toho dnes hodně, co jsme si pověděli. Ale spoléhám na vás, že budete doma s dětmi o jednotlivých přikázáních hovořit, že jim budete naznačovat, jak nad nimi zpytovat svědomí.

A ještě něco: Mějme stále na paměti, že jádro provinění člověka není v tom, že udělal nějaký hřích. Vždyť pokušení je mocné, síla je slabá. Jádro provinění je v tom, když se hned od hříchu neodvrátíme, nelitujeme, nenapravíme.

Při večerní modlitbě přidáme k Desateru i Věřím v Boha.
Za týden na shledanou!
 
Nahoru!

Čtvrtá katecheze prvokomunikantů
(5. neděle postní)

BŮH ODPOUŠTÍ

Na tabuli napíšeme:

                SVÁTOST SMÍŘENÍ:
                                        1) ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ
                                        2) LÍTOST A PŘEDSEVZETÍ
                                        3) ZPOVĚĎ
                                        4) NAPRAVENÍ A POLEPŠENÍ

Děti, umíte už nazpaměť Desatero božích přikázání? Učíte se je na celý život - a co má vydržet celý život, to musí být důkladné. Proto si říkejte Desatero znovu a znovu, jak jen máte trochu volnou chvíli.

Co vám chci povědět dnes, je také moc důležité. Aby si někdo třeba nemyslel, že znát Desatero už je všechno. Kdepak, to je jen půlka. Nestačí správnou cestu znát, musí se po ní také jít.

Ten Jirka, co vám o něm chci dneska vypravovat, znal Desatero, jak když bičem mrská. Znal i čtvrté přikázání, že má poslouchat rodiče a dělat jim radost. A přece se mu stala taková ošklivá věc. Maminka volala k večeři. To byla vždycky pěkná chvíle, na kterou se všichni těšili. Tatínek při večeři vykládal, co zažil po celý den v práci. Maminka vypravovala, co zažila v obchodě - byla tam prodavačkou. Děti vypravovaly, co bylo ve škole a co celý den dělaly. Bývalo při tom veselo a bylo jim hezky pohromadě. Až tenkrát se to stalo. Jirka odmítl večeřet to, co maminka uvařila. Nemá to rád, tak to jíst nebude a chce pro sebe něco jiného. Maminka mu domlouvala - nic. Ani lžíci nevzal do ruky. Tatínek chvíli mlčel, ale pak se rozzlobil: „Tak dost! Buď budeš jíst s ostatními, nebo půjdeš od stolu!“ - A Jirka zlostně vyskočil až židli povalil, a utekl do světnice. Maminka za ním hleděla smutně, tatínek byl rozzlobený, malá sestra plakala. Bylo po radostném večeru, bylo po všem pěkném.

Vy už to děti víte, že takové ošklivé následky působí hřích. Ublíží nejen tomu, kdo zhřešil, ale i všem kolem.

Jirka zarmoutil tatínka a maminku. Pokazil večerní společenství. Zůstal se svým zlostným vzdorem sám.

A tak seděl Jirka v koutě ve světnici. Potmě, ani neměl chuť si rozsvítit, - a smutně uvažoval: „Proč jsem vlastně vzdoroval? Proč jsem neposlouchal? Popadlo mě pokušení poroučet mamince a já je poslechl. Přece vím, že maminka nemůže vařit každému, co kdo rád. Za celý den se v práci naběhá. Je ráda, když udělá jedno jídlo.“

Jirka by měl psát úkoly - nechce se mu. Měl by donést ze sklepa do kuchyně na zítra uhlí - nechce se mu. Měl by se modlit večerní modlitbu - nechce se mu.

Jirka sedí a zamýšlí se nad sebou. Zpytuje své svědomí - jako ten Marnotratný syn, co o něm bylo jednou mešní evangelium.

Jirka uvažuje: Udělal jsem hřích. Rodiče jsem zarmoutil. Tatínka, co mě má rád, co mi dal tolik dárků. Maminku, co se o nás všechny stará a je taková hodná.

Jirkovi je to líto. A řekne si: Já takhle s hříchy spát nepůjdu. Odprosím nebeského Otce: Pane Bože, prosím tě, odpusť mi to. Mne to moc mrzí.

Poprosím rodiče, aby mi to odpustili. Slíbím, že už budu jíst všechno, že nebudu mlsný.

V kuchyni sedí rodiče ještě u stolu. Jirka začíná bázlivě: „Tatínku, maminko, prosím, odpusťte mi. Byl jsem vzdorovitý, zarmoutil jsem vás všechny. Je mi to líto. Už to nikdá neudělám.“

Tatínek řekl: „My ti s maminkou rádi odpouštíme. Odpros i sestru - ta šla spát s pláčem. Naprav to a bude zase všechno v pořádku.

U Nováků byly společné večeře zas tak pěkné jako dříve. Tatínek žertoval, maminka se usmívala, děti si hrály. Ale Jirkovi se zdálo, že teď jsou ještě pěknější. Poznal, jaké hrůzy může v rodině nadělat, když někdo začne hřešit.

Ještě štěstí, že rodiče odpouštějí. To Pán Bůh lidem přikázal, aby si odpouštěli. - Slíbil, že on také odpustí těm, co litují a chtějí se polepšit.

Před prvním svatým přijímáním také půjdete ke svátosti odpuštění a smíření. Říká se jí svatá zpověď.

Půjdete ke zpovědi, abyste svůj život doopravdy změnili k lepšímu, abyste si lépe uměli dávat pozor na pokušení ke hříchu.

Už teď se na tu svátost smíření s Bohem i s lidmi - na svatou zpověď - začneme připravovat.

Nejprve musíme uvidět a rozpoznat, co jsme dosud dělali špatně. Čím jsme se odvraceli od Boží lásky, čím jsme zarmucovali rodiče, sourozence, kamarády, přátele. Tomu se říká ZPYTOVÁNÍ (=vyptávání) SVĚDOMÍ. Nejde jen o to, vyvzpomenout si na každičký hřích, o přesný výčet všech špatností, co jsme kdy vyvedli, ale o pevnou vůli napravit se.

LÍTOST, že jsme hřešili a PŘEDSEVZETÍ, že se napravíme, to je důležité. Hříchy si zošklivit a odvrátit se od nich, to je potřeba.

Hříchy, na které si vzpomeneme, můžeme napsat na papírek, abychom si je zapamatovali a mohli je povědět knězi ve zpovědnici. Kněz tam zastupuje Pána Boha, a s boží láskou se tam také setkáte: kněz nad námi pronese slova ROZHŘEŠENÍ - potvrzení, že vše je odpuštěno.

Po zpovědi zbývá čtvrtá, poslední část svátosti smíření: NAPRAVÍME, kde jsme někomu uškodili, POLEPŠÍME SE, snažíme se žít lépe.

Jakže je to se svátostí smíření? Jak to děláme?
Máme to na tabuli. Patří k ní:
            1) Zpytování svědomí
            2) Lítost a předsevzetí
            3) Zpověď
            4) Napravení a polepšení
 
SLOVO RODIČŮM
Naučili jste své dítě jíst, pít, chodit, mluvit. Teď je učíte dalšímu velkému umění, kterému by se bez vás nenaučilo.

Při zpytování svědomí se má každý večer s vaší pomocí učit rozeznat a uznat, v čem jednalo špatně. Zošklivit si ten hřích a odvrátit se od něj. Umínit si, jak to zítra napraví, a to zcela konkrétně: Pohádal jsem se při hře s kamarádem - jak bude zítra na něj hodný. Byl dnes hubatý k babičce - čím jí zítra udělá radost. Rozhněval tatínka nepořádností - jak to bude s pořádkem?

Pomozte také dětem, aby se části svátosti smíření dobře naučily. Budeme pak mít z čeho vycházet, až se budem připravovat na vlastní svatou zpověď.

Poznámka:
V učebnici náboženstvím je ještě mnoho důležitých věcí o svátosti smíření. Postupně, rok za rokem, s tím budeme děti seznamovat. Ale letos, pro začátek, zcela vystačíme s tím, co jsme si tu řekli.

Nahoru!
 
Pátá katecheze prvokomunikantů
(2. neděle velikonoční)

JSME POKŘTĚNI : PATŘÍME K PÁNU JEŽÍŠI

Připravíme si:
Potřeby ke křtu ke křtitelnici
Křestní matriku

Napíšeme na tabuli:

(alfa a omega)
JSME POKŘTĚNI
PATŘÍME K PÁNU JEŽÍŠI

Přišel domů z kostela jeden chlapec a povídal: „Mami, náš pan farář je asi pověrčivý. Nám povídal, že na pověry nemáme věřit, a sám si dal na velikonoční svíci u křtitelnice podkovu. A podkova pro štěstí, to je přece pověra!“ - Maminka se zasmála: „Jenže to není podkova, ale poslední písmeno řecké abecedy Omega!“ - „A co tam to řecké Omega dělá?“ - „Podívej se lépe v neděli - je tam nejen poslední písmeno řecké abecedy - Omega, je tam i první - Alfa. - První, poslední - to je od začátku až do konce.“ Chlapec se diví: „Do konce čeho?“ - Je to tam na té svíci: do konce roku 1996! Ta velká svíce, paškál, se zažehuje o Vzkříšení. Značí, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. Že žije mezi námi stále, že nám od začátku do konce roku svítí svým svitem, hřeje svou láskou. A je to tak moc dobré, protože být potmě je ošklivé.

Když Pán Ježíš začal veřejně kázat, řekl: „Lidé, radujte se! Nesu vám radostnou zprávu. Nesu vám život Boží. A ten nemůže umřít, je věčný. Kdo ten život získá, ten se už nemusí bát smrti. Bude žít i když zemře.“

Svým apoštolům řekl: „Jděte a dělejte z lidí mé učedníky. Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Kdo je pokřtěný, ten může mít radost. Děti, jste vy pokřtění? - Ano. Za to vděčíte rodičům - že vás dali pokřtít. Protože jste pokřtění, jmenujete se křesťané. Jste bratry Pána Ježíše, jste dětmi Boha Otce, přebývá ve vás Duch svatý. Jste děti světla! Patříte do společenství církve, naší farní rodiny. Máte v duši křestní znamení, pečeť, razítko, že patříte Pánu Ježíši.

Kdepak jste byli pokřtěni? Většinou tady, u této křtitelnice. Máme tu všechno, jak to bylo i při vašem křtu.
Křtitelnice je otevřená - co je v ní? Běž se schválně podívat. Proč voda? - Omývá špínu - umožňuje život.

Je znamením - SYMBOLEM očisty z hříchů, nového života navěky. (Prohlížíme si křestní konvičku, svaté oleje.
 
A co je ta velká kniha? KŘESTNÍ MATRIKA. Je tam zapsán váš křest. Tatínek a maminka se tam podepsali, že chtějí, abyste žili jako křesťané, jako hodní lidé. V matrice i v duši je váš křest zapsán - nedá se vymazat. Když někdo nechce žít jako křesťan a začne žít špatně, jako pohan - vymažou se tím oba křestní zápisy? Kdepak - takový žije dál jako pokřtěný, jako pokřtěný darebák. A ten je horší, než pohanský darebák.

Tohle je paškál, velikonoční svíce. Je to znamení čili symbol, že živý Pán Ježíš je po celý rok s námi, je Alfa a Omega.

Když vás kněz pokřtil křestní vodou, rozsvítila vaše maminka od této svíce vaši křestní svíci na znamení, že ve vašem srdci svítí světlo Kristovo. Vy jste teď šťastné děti, děti Světla jste. Dobře si to světlo v srdci hlídejte. Protože hříchy je mohou zatemnit, zadusit, jako vítr může zdusit plamen svíčky.

Jestlipak víte, že to, co tu v kostele děláme teď, je vlastně pokračováním a doplněním vašeho křtu? Pokřtěním patříte od narození k Ježíši, ale poznávat ho a učit se mít ho rádi, to můžete teprv postupně, jak dospíváte. Touto křestní katechezí - výukou přes svatým přijímáním - se učíme žít jako přátelé Ježíšovi.

Při vašem křtu vyznávali víru vaši rodiče sami. Dobře si doma zopakujte vyznání víry - Věřím v Boha - a příští neděli budete moci vyznat svou víru už jako velcí: sami za sebe.

A ještě něco: Doma se dobře vyptejte rodičů, jak to bylo na vašem křtu. Kdo tam při tom byl? Vaši kmotři. Kněz, který vás křtil. Kde to bylo? Jsou nějaké fotografie? Máte svou křestní svíci, křestní roušku?

Namalujte si doma, jak vypadá naše křtitelnice. Vyptejte se, kdo je váš křestní patron, čím je nám vzorem.

SLOVO RODIČŮM
Milí rodiče, začínáme přípravu k přijetí Eucharistie - svátosti lásky. A jádrem té přípravy je rozvíjet v našich dětech schopnost milovat, schopnost ochotně sloužit a pomáhat bližnímu, pochopit, jak krásné je žít ve společenství. Ve společenství dobrých lidí. A kde jinde to může dítě lépe pochopit, než uprostřed křesťanské rodiny?

Co si povídáme zde, v kostele - to je teorie. To doma, to je praxe, to je život.

Když se nám podaří, aby toto dvojí dobře fungovalo - příprava v kostele a výchova v rodině - tam se v našich dětech zformuje osobnost radostného křesťana, i když venku žijí v prostředí nevěřícím. Děti pochopí, že lidé jsou různí - nejen povoláním, šatem, vzhledem, ale i vírou a názory. I tím, které a jaké přátele si vybírají. My máme štěstí, že máme Přítelem Pána Ježíše, že máme přátele ve všech dobrých křesťanech po celém světě.

Doma se učíme: Apoštolské vyznání víry: Věřím v Boha (je v Kancionálu).

Nahoru!
 
Šestá katecheze prvokomunikantů
(3. neděle velikonoční)

PÁN JEŽÍŠ - VZOR ŽIVOTA

Připravíme si:
Poblíž křtitelnice instalujeme co největší sochu mladého sympatického Pána Ježíše, - obraz Přítele dětí; nebo aspoň rozdáme dětem obrázek Dobrého Pastýře.

Na tabuli napíšeme:

JEŽÍŠ NÁM PŘINÁŠÍ POZVÁNÍ OTCE
                Sedm svátostí: KŘEST - BIŘMOVÁNÍ - SVÁTOST OLTÁŘNÍ
                             SMÍŘENÍ - NEMOCNÝCH - KNĚŽSTVÍ - MANŽELSTVÍ

OPAKOVÁNÍ
Jsme pokřtění, křesťané, přátelé Pána Ježíše, děti Boží, děti Světla. Máme na to podpis rodičů v matrice, máme na to podpis Pána Ježíše v srdci.
Nemusíme chodit ve tmě - máme světlo Ježíšovo.
My už známe desky Desatera ze Starého zákona.
Dnes něco o Evangeliu Pána Ježíše.

NOVÁ LÁTKA
Co už víte o Pánu Ježíši?
O vánocích jste slyšeli, že se narodil v ............ Rodiče se jmenují .......
O Zjevení Páně jste slyšeli: Ježíš je Pán. Vy už jistě víte, že asi 30 let pracoval jako tesař v Nazaretě. Pak šel lidem ukazovat, jak hodný je nebeský Otec. Chtěl lidi naučit, jak mají podle vůle Otcovy žít, aby jim bylo na světě dobře. Aby mohli žít šťastně a spokojeně. Tohle všechno lidé tenkrát nevěděli - a mnozí to nevědí ani dnes. Lidé si mysleli, že Bůh je hrozný, že přísně trestá každý hřích, že zabíjí provinilce a hubí celé národy. Lidé si mysleli, že Boha se musíme jen a jen bát. Od Pána Ježíše uslyšeli, že nebeský Otec je hodný, má nás rád a my ho také smíme mít rádi.

Lidé naslouchali a poznávali: Tento Ježíš je Boží Syn - v něm přišla Boží láska na svět. Ježíš říká a dělá všechno dobře. Na toho se můžeme spolehnout. Tomu můžeme věřit. Toho můžeme poslouchat - on je náš Pán.

My to také tak říkáme, když se modlíme Věřím:
„Věřím v Ježíše Krista, Božího Syna, našeho Pána.“

O velikonocích jste slyšeli, jak obětoval život, jak ho zlí lidé trápili a na kříži zabili. Ale Otec to tak nenechal. - Vzkřísil Pána Ježíše a on teď žije u Otce.

Každou neděli slyšíme, co Ježíš učil, co dělal - abychom to mohli dělat podobně a mohli žít na věky s ním.

Zachea zavolal Pán Ježíš jménem, chtěl být jeho hostem. Nás také volá jménem - zve nás, abychom i my byli hosty jeho. Řekneš: Jak? Vždyť teď už nežije zde na světě? My jsme na tom hůř, než lidé, co žili tehdá ve Svaté zemi v Palestině. My už se s Pánem Ježíšem setkat nemůžeme.

I na tohle Pán Ježíš myslel. Nelíbilo se mu, že my všichni bychom měli být na tom hůř. A tak to zařídil velmi dobře. Dává nám znamení, že je s námi: Ta znamení se jmenují SVÁTOSTI a je jich sedm.

První z těch svátostí, křest, už jste přijali.

Druhé, biřmování je svátost dospělosti. Tu přijmete až budete dospívat, abyste měli dary Ducha svatého.

Na třetí a čtvrté: svátost oltářní a pokání, se právě v této době připravujeme.

Kdo vážně onemocní, toho navštíví Pán Ježíš ve svátosti nemocných.

A pak na vás ještě čeká svátost manželství nebo kněžství, až budete dospělí.

Vidíte. Pán Ježíš je i s námi stále, když se od něj sami hříšným chováním neodvrátíme. On nás těší, učí, léčí - ve velké rodině, které říkáme CÍRKEV.

Pán Ježíš je s námi a mluví k nám. Jak? Jednak v tichu našeho srdce - hlasem svědomí. Jednak zde v kostele, když si tu společně čteme jeho evangelium.

Pán Ježíš zůstává s námi ve svátosti oltářní.

Děti, ještě tohle: Brzo bude květen, a to jsou v kostele krásné májové pobožnosti. Myslím, že na ně také rádi půjdete. Zdravíme při nich maminku Pána Ježíše Marii. Budeme se modlit krásné pozdravení matce Marii. Znáte je? Je to modlitba Zdrávas Maria. Kdo ji neznáte, doma se ji v tyto dny naučte. A také těch sedm svátostí se naučte, jak se jmenují.

SLOVO RODIČŮM
Ještě slovíčko vám, rodičům, vychovatelům. Churchill řekl: „Politik je ten, kdo myslí na nejbližší volby. Státník je ten, kdo myslí na příští generaci.“

Podle toho se může říct: „Učitel je ten, kdo myslí na nejbližší vysvědčení. Vychovatel je ten, kdo myslí na celý život.“

Jestli to, co v dětech budujeme, jim má vydržet na celý život, nesmíme na děti chvátat. Nesmíme je přeplňovat vědomostmi. Co se honem naučí, to se honem i zapomene.

Vždyť vaše vedení dětí prvním svatým přijímáním nekončí, ale teprve začíná. Vás na vychovatele teprve školíme. Na náboženské rozhovory s dětmi budete mít, doufejme, ještě léta života.

Ale těch sedm svátostí a modlitbu Zdrávas, to se doma v tomto týdnu naučit musíme, a jistě stihneme i zopakovat Desatero a Věřím v Boha.

Nahoru!

Sedmá katecheze prvokomunikantů
(4. neděle velikonoční)

MODLITBA - NAŠE ODPOVĚĎ NA JEŽÍŠOVO ZAVOLÁNÍ

Připravíme: Jako minulou neděli.

Napíšeme na tabuli:

MODLITBA - NAŠE ODPOVĚĎ NA BOŽÍ LÁSKU K NÁM

OPAKOVÁNÍ
Pán Ježíš vymyslel způsob, jak být s námi, i když už vstoupil na nebesa k Otci. Jak být s každým, kdo v něj uvěří a chce křesťansky žít.

Jak se jmenují ta znamení, že je s námi?
Kolik je svátostí?
Umíte je vyjmenovat?
Kterou svátost jsme už přijali?
Na které se připravujeme?
Která je posilou v nemoci?
Kterou přijmete, až budete dospívat?
Které vás čekají, až budete velcí?

Ano. Pán Ježíš nám chce být stále nablízku, chce nám pomáhat, chce být naším světlem, abychom nežili ve tmě.

NOVÁ LÁTKA
Když je někdo blízko vedle tebe - tak s ním můžeš mluvit.
Když je nám Pán Ježíš tak blízko - můžeme mluvit i s Pánem Ježíšem? Můžeme. Říkáme tomu modlitba.

Od té doby, co jsme pokřtění, patříme s Pánem Ježíšem Bohu. Můžeme se k Bohu modlit, doma sami nebo jako rodina, v neděli společně jako církev.

Jsou také takoví lidé, co se nemodlí? Možná i někoho takového znáte, co se nemodlí vůbec nebo málokdy. Tihle lidé jsou jako děti, které by vůbec nemluvily s tatínkem. To by bylo hrozné, viďte! A co by si tatínek musel pomyslet, kdyby přišel domů a děti dělaly jakoby nebyl, slovíčka mu neřekly.

My nic takového neděláme. Hodné děti se modlí rády. Vědí, že k Bohu se smí chovat jako se chovají k tatínkovi: Běží za ním a vypravují mu všechno, co zažily a co dělaly.

Jak se máme modlit?

A nemysli si, že musíš moc mluvit, aby ses dobře modlil. Bůh ví vše, je vševědoucí.
Bůh nehledí na naše rty, jestli se hýbají.
Bůh nepočítá naše slova, kolik jich odříkáme.
Bůh hledí do srdce, zda opravdu myslíme na to, co říkáme.
 
Někdo si myslí: Kdybych tak mohl Pána Boha vidět, to by se mi modlilo líp. Ale copak nehledíš na jeho dary všude kolem, kam se ohlédneš? Copak tvé oči, tvá ústa, nejsou také Božím darem? To vše jsou jako dopisy Boží.

CO se máme modlit? Které modlitby? Na to nejsou žádné předpisy. Modli se, hovoř s Bohem, jak umíš, jak se ti líbí.

Když se učedníci ptali Pána Ježíše, jak se mají modlit, řekl jim, co do té doby lidé nevěděli: že smějí s Bohem mluvit jako s Otcem. A naučil je modlitbu, kterou vy už znáte: Otče náš. Proto je ta modlitba tak krásná, že je od Pána Ježíše. Jen při ní vždycky mysleme na to, co říkáme, co ta slova znamenají.

KDY se máme modlit?
S Bohem můžeme mluvit po celý den, kdykoliv si uvědomíme, že je s námi. Třeba maluješ obrázek. A myslíš si: „Ten výkres je pěkný. Děkuji ti, Bože, za ruce a za oči, že mohu kreslit.“ Nebo se ti nechce psát úlohu: „Pane Bože, tobě se to bude líbit, že ji napíšu, i když se mi nechce.“ Nebo jsi sám doma: „Pane Bože, ještě že tu jsi se mnou ty. To bych se tu jinak sám bál.“ Nebo řekneš škaredé slovo a hned si v duchu řekneš: „Pane Bože, to je mi líto. Vylítlo mi to z pusy, odpusť mi to!“

Podobně můžeme mluvit s Bohem třeba stokrát za den. Pomyslíme si na Pána Boha a už je to modlitba. Ani to nikdo nepozná. Bude to vaše tajemství s Pánem Bohem. To je jako byste měli malou vysílačku, do které se nemusí mluvit, stačí si to jen myslet.

Viďte, že je to snadné. Zkuste to a uvidíte, jak je to i krásné. A nemusíte ani nic zvláštního vymýšlet. Moc pěkná modlitba je třebas tato: „Pane Ježíši, já tě mám rád.“ - „Chci dělat, co chceš ty, můj Příteli Ježíši.“

Nezapomeňte se pomodlit aspoň kratičce každé ráno, hned, jak se probudíte. Na večerní modlitbu si uděláme víc času. Patří k ní i zpytování svědomí a poděkování za celý den.

Krásné je, když je zvykem modlit se společně před večeří a v neděli před obědem. Krásné je, když se celá rodina společně pomodlí večerní modlitbu. A moc krásná je společná modlitba celé farní rodiny v neděli v kostele.

ZA CO se máme modlit?
Samozřejmě ne za to, co si můžem udělat sami. Prosíme za to, nač sami nestačíme.

O tom vypravují svým dětem indičtí křesťané tuto povídku:

„Tři lidé šli pralesem. Najednou zpozorovali, jak se k nim houštím blíží tygr. Ten první začal naříkat: „To je náš osud, abychom tu všichni zemřeli.“ - To byl mohamedán.

Druhý řekl: „Pojďme se modlit, aby Bůh zasáhl a pomohl nám.“ - To byl pohan.

Ten třetí vylezl na strom, pomohl tam i druhým dvěma a řekl: „Nač bychom obtěžovali Boha prošením o to, co nám už dal? Bůh nám už pomohl tím, že nám dal ruce a nohy a oči. Dal nám rozum, abychom si mohli pomáhat sami.“ - Ten třetí, děti, to byl křesťan. Dělejte to, jako ten třetí.“

My křesťané také nezapomínáme každý den děkovat Bohu za vše dobré.

Tento týden, děti, hovořte s rodiči o správné křesťanské modlitbě. A také se pěkně ráno, přes den i večer modlete k Bohu jako k Otci.

SLOVO RODIČŮM
A vám, milí rodiče bych rád připomenul toto: Chraňte se, aby modlitba nevyzněla jako poroučení či radění Pánu Bohu, co a jak má zařídit: „Děti, teď se pomodlíme, aby v neděli bylo hezky, chceme jít na výlet. - Děti, teď se pomodlíme, aby Pán Bůh uzdravil nemocnou babičku!“ - Bůh si nedá od nikoho diktovat, co a jak má dělat. Děti tím zbytečně pleteme. Pak se může stát, že při návštěvě té nemocné babičky dítko řekne: „Babí, my se za tebe modlíme, aby ses uzdravila. Ale ono to stejně nepomůže a umřeš. Za dědečka jsme se také modlili, a přece umřel.“

Jistě se všichni rádi pomodlíme za nemocnou babičku, ale bez vysvětlování Pánu Bohu, co je pro ni nejlepší. Modlitba je svěření se do moudré lásky Boží - a při tom zůstaňme.

Nahoru!

Osmá katecheze prvokomunikantů
(5. neděle velikonoční)

JEŽÍŠ CHCE S NÁMI ZŮSTAT - POSLEDNÍ VEČEŘE

Připravíme: Obraz večeřadla nebo jako minule.

Napíšeme na tabuli:

PÁN JEŽÍŠ CHCE BÝT V NEDĚLI V KOSTELE S NÁMI

OPAKOVÁNÍ
Když mluvíme s Bohem jako se svým Otcem, jak se to jmenuje?
Jak se máme modlit? Je předepsané místo?
Jsou předepsaná slova?
Musíme říkat modlitbu nahlas? Na co hledí Bůh? Rty - srdce?
Kdy se máme modlit? Ráno, přes den, večer. V neděli v kostele, doma u stolu.
Za co se máme modlit? - Na co sami nestačíme.
Nač nemáme zapomenout při každé modlitbě? - Poděkovat Bohu za vše dobré.

NOVÁ LÁTKA:
Nejhezčí je modlitba společná. Když se modlí doma celá rodina pospolu a v neděli v kostele celá farní rodina, místní církev. Abychom se takhle v kostele scházeli, to si vymyslel sám Pán Ježíš, to je jeho přání. On to tak chce.

Možná si někdo z vás vzpomenete, jak vám bylo, když maminka musela na nějaký čas odejít z domu. Třeba do nemocnice. Maminka vás nerada opouštěla, byla celá mrzutá - a vám bylo do pláče. Maminka by byla nejraději zůstala doma, ale nešlo to. Není možné odejít a zároveň zůstat.

Podobně to bylo s apoštoly. Pán Ježíš jim jednoho dne oznámil, že odchází. Ne na několik dní - ale už navždy. Apoštolové z toho byli zarmoucení. I Pánu Ježíši bylo smutno. Myslel na všechny lidi, co ho tolik potřebují, myslel na nás co žijeme v pozdějších dobách. A tak se rozhodl, že zůstane s námi, i když odejde do nebe k Otci.

Odejít a zároveň zůstat, to žádná maminka nedokáže. Ale Ježíšova láska našla způsob, jak to dokázat.

Byl Zelený čtvrtek. Pán Ježíš věděl, že na druhý den umře. Nechá se zabít, aby dosvědčil svou lásku k lidem. Obětuje se za lidi. Ale napřed chtěl ještě naposled pojíst se svými přáteli. Když večer sedali kolem stolu, řekl jim: „Velice jsem toužil jíst s vámi velikonočního beránka, dřív než budu trpět.“ Všichni, co kolem stolu seděli, v Pána Ježíše věřili a měli ho rádi - až na jednoho - Jidáše. Ten se chystal Pána Ježíše zradit. A protože Pán Ježíš nechtěl mít u svého stolu žádného zlého člověka, zařídil to, aby Jidáš odešel.

Tak to platí i dnes. Ke stolu Páně patří jen ten, kdo má Pána Ježíše rád, kdo svých hříchů lituje a chce se polepšit.

Ale vraťme se do večeřadla, co se dělo dál:

Všichni myslí na to, co jim Pán Ježíš řekl: že na zemi jsou s ním naposledy. Proto všichni pozorně hledí na Pána Ježíše, dychtivě sledují, co říká, co dělá. Vždyť ho vidí už naposled! - Nic si tedy nechtějí nechat ujít. A tu se to stalo, co se vypravuje v evangeliu:
„Když jedli, vzal Ježíš chléb, vzdal díky, rozlámal a dal svým učedníkům se slovy: Vezměte a jezte, toto je mé tělo. - Pak vzal kalich s vínem a řekl: Vezměte a pijte, toto je má krev.“

Co to Pán Ježíš udělal? Chléb v jeho ruce měl dál podobu chleba, ale pro apoštoly, pro nás, je to Ježíšovo Tělo, které se za nás na kříži obětovalo. Je to tak proto, že to tak Pán Ježíš řekl. A Pánu Ježíši my věříme.

Proč to tak Pán Ježíš udělal? Chtěl zůstat s námi. Chtěl zůstat v nás: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ten zůstává ve mně a já zůstanu v něm.“ Pán se stal svatým pokrmem pro apoštoly, pro nás. Proč? Protože se s námi chtěl spojit v lásce.

Takhle vroucně se Pán Ježíš chce spojit se všemi, kdo ho mají rádi a chtějí ho věrně následovat. Kdo mají v duši křestní světlo.

I vás, děti, i nás všechny zve Pán Ježíš ke svému stolu. Jaké je to pro nás štěstí.
V neděli ráno vyzvánějí slavnostně zvony. A maminka říká: Děti, pospěšte si s oblékáním, už sezvánějí do kostela! Maminka má pravdu. Proto jsou na kostelní věži zvony, aby nás zvaly do kostela. Pán Ježíš chce být v neděli s námi v kostele, jako byl s apoštoly.

A opravdu. Když jsme v neděli v kostele pospolu, Pán Ježíš je uprostřed nás. Slyšíme jeho slovo - mluví k nám jeho evangelium. Učí nás, jak máme jako jeho přátelé dobře žít. Vidíme a přijímáme svátostné znamení jeho přítomnosti - svátost oltářní.
Nedělní slavnost nazýváme MŠE SVATÁ, - nebo také EUCHARISTICKÁ HOSTINA.
Teď víte, proč nemáme v neděli v kostele vyrušovat, proč se máme zbožně modlit a zpívat: Vždyť je tu s námi Pán Ježíš. Kněz nám to vícekrát během bohoslužby připomíná, když volá: Pán s vámi! - Co vy odpovídáte?

Co si budeme dnes hlavně pamatovat?
Třebas tohle: Ve všech kostelích na světě
v nás Ježíš posiluje
víru, naději a vzájemnou lásku.

Co se budeme tento týden učit?
Modlitbu, kterou při proměňování můžeme přivítat Pána:
Ježíši, v tebe věřím.
Ježíši, v tebe doufám.
Ježíši, tebe nade všechno miluji.

SLOVO RODIČŮM
Nepokoušejte se dětem vysvětlit, co se děje při proměňování. Děti by z toho nic nepochopily, jen by je to zmátlo. Ostatně vždyť proměnění asi dodnes neumějí plně pochopit a vysvětlit ani teologové z povolání.

Tohle platí u dětí všeobecně: že se jim má vysvětlovat právě to, a jen to, co jsou schopné v tu chvíli pochopit. Není ještě čas, držet se systému a podle něj postupovat.

Na co se dítě právě ptá, co právě vidělo, prožilo, to je zajímá a proto pozorně poslouchá vysvětlení. Není důležité, kterým směrem uděláme krůček ve vědění dopředu. Jen když se pokračuje.

Nahoru!

Devátá katecheze prvokomunikantů
(6. neděle velikonoční)

JEŽÍŠ CHCE BÝT S NÁMI - MŠE SVATÁ

Připravíme si: Mešní knihy a nádoby, mešní dary, mešní roucha.

Napíšeme si:
Postup mše svaté:
            1) Začátek
            2) Bohoslužba slova
            3) Eucharistická slavnost
            4) Propuštění

OPAKOVÁNÍ
Proč zvoní v nedělí ráno zvony?
Proč jdeme v neděli do kostela? - Přeje si to Pán Ježíš: „To čiňte na mou památku!“
Proč nás Pán Ježíš zve? - Chce být s námi.
Jak je Pán Ježíš s námi - ve slovu
- ve společenství
- ve svátosti oltářní
Umíte modlitbu při proměňování?
 
NOVÁ LÁTKA
Neděle je krásný den. To se snaží přijet na neděli domů i ti, co v týdnu pracují daleko od domova. Chceme být všichni pohromadě. Je nám pospolu dobře. Jsme veselí. Vypravujeme si, v poledne jíme dobré jídlo.

Dopoledne jdeme do kostela. Zde se také shromažďujeme ke stolu. Zve nás sem Pán Ježíš.

Zve nás na MŠI svatou. To je svatá hostina církve. Slavíme tu společně zmrtvýchvstání Pána Ježíše.

Kostel je místo, kde se rodina božích dětí shromažďuje. Ale pro konání bohoslužby není kostel nezbytný. Pán Ježíš slavil poslední večeři v soukromém domě. První křesťané také. Nezbytné je shromáždění věřících - ti jsou živý chrám z živých kamenů.

Nás je mnoho, a proto se rádi scházíme v našem krásném kostele.

Co vše v neděli ke mši připravíme?

Prohlížíme si: Patenu a hostie, víno, mešní kalich a konvičky, svícen, misál, lekcionář, mešní roucho.

NA ZAČÁTKU mše svaté se nejprve očistíme: připomínáme si své chyby vyznáváme se z nich a prosíme Boha i své bratry za odpuštění: „VYZNÁVÁM SE Bohu všemohoucímu...“

Mše svatá sestává ze dvou hlavních částí:
z bohoslužby slova a eucharistické slavnosti.

Při BOHOSLUŽBĚ SLOVA společně nasloucháme čtení z Písma svatého, evangeliu a kázání.

Na slovo Boží odpovídáme vyznáním víry: stojíme a hlasitě voláme: VĚŘÍM V BOHA ... Umíte už děti, celou modlitbu Věřím v Boha?

Potom se společně modlíme PŘÍMLUVY - za celou církev, za celý svět a za nás všechny. Obvykle říkáme: Bože: - „prosíme tě, vyslyš nás!“

EUCHARISTICKÁ SLAVNOST začíná tím, že přinášíme k oltáři naše obětní dary. Dárkem si lidé nejčastěji projevují přátelství. Dárky, co jsme dostali, jsou nám milejší, než věci, co jsme si sami koupili. Je to právě tím, že dárek je znak přátelství, projev lásky.

Mešními obětními dary chceme Bohu projevit svou vděčnost a lásku.

Jaké dary obětujeme? Chleba a víno, představují naši základní potravu, představují celý náš život a naši každodenní práci, učení. Zastupují nás. Dáváme také peníze na údržbu kostela.

Příští neděli budete v OBĚTNÍM PRŮVODU od vchodu kostela přinášet obětní dary k oltáři vy. Tam si každý dává na misku - patenu - svůj chléb - hostii, svůj dar. Vy je v zastoupení všech lidí přinesete knězi k obětnímu stolu.

A co s nimi udělá kněz? Jménem nás všech je obětuje Bohu Otci. Modlí se nad nimi krásnou eucharistickou modlitbu - to znamená česky děkovnou modlitbu. Při ní si s radostí připomínáme, co vše dobrého Bůh pro nás lidi učinil. Připomínáme si velkou lásku Pána Ježíše, se kterou se za nás na kříži obětoval, zemřel, a radujeme se, že ho Otec vzkřísil z mrtvých.

Nejdůležitější část eucharistické modlitby je zpráva o Poslední večeři a ustanovení svátosti oltářní. Kněz tu říká a koná, co říkal a konal tenkrát Pán Ježíš. Vezme misku s chlebem a říká: „Vezměte a jezte, toto je mé tělo...“ Pak vezme kalich s vínem a říká: „Vezměte a pijte, toto je má krev.“ To je chvíle PROMĚŇOVÁNÍ.

Tak se naše dary proměňují v Boží dary.

Ježíš chce obdarovat každého. Ně nějakou věcí, - víc: sám sebou.

V pokrmu chleba a vína nás chce živit svým tělem a svou krví.

Možná se vám to někomu zdá divné - živit se něčím tělem, pít jeho krev. Ale víte, že je to docela přirozené, ba vlastně ta nejprvnější výživa! Když jsme se ještě před narozením vyvíjeli v maminčině těle, živili jsme se všichni z jejího těla a krve. Když nás tak živila maminka, proč by nás tak nemohl živit i Pán Ježíš? Ježíš řekl: „Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít na věky.“ (Jan 6,51).

Proto jdeme ke svatému PŘIJÍMÁNÍ.

Před svátečním obědem se v neděli doma modlíme modlitbu před jídlem.
Naši modlitbou před jídlem zde v kostele je společný Otčenáš. Pak všichni říkáme nebo zpíváme: „Beránku Boží...“ Kněz nám ukazuje Tělo Páně a volá: „Hle, to je beránek Boží, který na sebe vzal hříchy celého světa.“

A my pokorně voláme: „Pane, nezasloužím si,...“ Pak jako hříšníci, kteří se chtějí polepšit, jdeme ke stolu Páně.

Vás už Pán Ježíš také zve ke svému stolu. Už brzo i vy přijmete Hosta Pána Ježíše, budete se živit jeho Tělem a Krví.

Už nám zbývá jen poslední příprava. Očistíte duši tím, že ji zbavíte hříchů - to bude ve sv. zpovědi. Vyzdobíte srdce láskou k Pánu Ježíši a pevnou vůlí dávat si pozor na pokušení ke zlému.

Hovořte už s Pánem Ježíšem, vítejte ho už.
Chovejte se přátelsky ke svým bližním.
Zpytujte si svědomí ke svaté zpovědi.
To bude dobrá příprava na vaše první sv. přijímání.

SLOVO RODIČŮM
Milí rodiče, plavat se nikdo nenaučí v tělocvičně. Musí do vody. Také nejlepší výukou o mši je prožívání mše v kostele. Aby se děti zorientovaly v postupu bohoslužby - je to na ně dost složité - je dobře v této době při mši svaté je šeptem upozorňovat na postup bohoslužby.

Při úkonu kajícnosti: Teď litujeme hříchů. Vzpomínej!

Čtení: Posloucháme, co nám říká slovo Boží. Doma se zeptej, čemu nebudeš rozumět.

Přímluvy a všechny společné modlitby říkáme zřetelně a hlasitě my i děti. Chutě zpíváme. Na hlavní části eucharistické slavnosti děti také upozorníme.

Nejdůležitější je i zde váš osobní příklad. Jak pozorně budete sledovat bohoslužbu vy, tak se to od vás naučí vaše děti.

Doma si s dětmi prohlédněte kancionál. Jak se tam hledá: po číslech, ne po stránkách, jak jsou zvyklé. Kde je tam o mši svaté, kde o sv. zpovědi, kde o sv. přijímání. Kde jsou mešní písně. Děti by měly mít pokud je to možné, svůj vlastní kancionál, aby si na něj od dětství zvykaly.

Také si doma opakujte Desatero a části svátosti smíření. Budeme se připravovat ke zpovědi.

Nahoru!

Desátá katecheze prvokomunikantů
(7. neděle velikonoční)

JAK SE BUDEME ZPOVÍDAT

Napíšeme na tabuli:

Svátost smíření: Zpytování svědomí
      Lítost a předsevzetí
Zpověď
           Napravení a polepšení

OPAKOVÁNÍ
Kdo k nám mluví při bohoslužbě slova? - Pán Ježíš.
Kdo Pánu Ježíši propůjčuje hlas? - Kněz.
Jak se jmenuje místo, kde se čte a káže? - Ambona, kazatelna.
Jak se jmenuje místo, kde se koná svatá hostina? - Obětní stůl, oltář.
Co znamená česky Eucharistická slavnost? - Děkovná slavnost.
Jaké mešní dary dáváme Pánu Ježíši? - Chleba, víno, sebe.
Co od Pána Ježíše přijímáme? - Jeho Tělo a krev.
Jak připravujeme oltář? Plátna - ubrus, svíce, misál, kalich a patena.
Jak připravujeme srdce? - láska k Pánu Ježíši
- očista srdce - svátost smíření
- láska mezi sebou navzájem

NOVÁ LÁTKA
Za starých časů si pohané o Bohu mysleli, že je strašně přísný. Že nedělá nic jiného, než dává pořád pozor na každý hřích, aby mohl lidi nemilosrdně trestat.

Ještěže přišel Pán Ježíš, Boží Syn, a pověděl lidem, že to tak vůbec není pravda. Že Bůh nechce hříšníky trestat, ale čeká, že se napraví, polepší a vrátí se k němu, aby jim mohl odpustit.

My se proto vůbec nebojíme jít ke svaté zpovědi. Bůh nás přivítá jako v podobenství uvítal milosrdný otec marnotratného syna. Jistě jste si doma to krásné podobenství četli, nebo vám je maminka vypravovala.

Když jste v postě probírali desatero božích přikázání, asi se vám při tom nejednou ozvalo svědomí: toto jsem udělal, takto nepěkně jsem se zachoval. Často i při večerním zpytování vám svědomí připomene, co jste udělali špatně.

Teď před svatou zpovědí si vyzpytujete své svědomí důkladně - a co vám připomene, napište si na lístek, abyste to zas nezapomněli. Na pomoc vám dám malou příručku. Také v kancionálu je zpovědní zrcadlo pro školáky. Ale to jen na pomoc - tvé svědomí ti dobře samo poví, cos dělal zlého, které máš hříchy.

Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání dal apoštolům moc odpouštět lidem hříchy. Teď mají tuto moc biskupové a kněží. Touto službou církve odpustí Bůh každému, kdo hříchů lituje a chce napravit, co zlého způsobil.

Proto ke každé naší svaté zpovědi patří snaha, abychom se zvlášť hezky chovali k těm, které jsme zarmoutili (rodiče, babička, kamarád), abychom udělali někomu radost, abychom si umínili, že budeme zvlášť dobře plnit své povinnosti.

Jak se budeme zpovídat?

Nejprve doma:
1) Zpytuji svědomí: Přemýšlím, co se na mém chování nelíbilo Bohu, které hříchy jsem udělal.
2) Lituji svých hříchů a umíním si, že se chci polepšit. Napravím své provinění na druhých.

Potom v kostele:
3) Vyznám své hříchy Bohu prostřednictvím kněze. Vděčně přijmu rozhřešení.

Po návratu domů:
4) Začnu nový lepší život v přátelství s Pánem Ježíšem.

Co vám k té přípravě na zpověď poradím:

DOMA:
1) Ke zpytování svědomí:
- abys mohl při zpovědi hříchy bez zdržování povědět, napiš si je doma na lístek a nauč se je
nazpaměť.
- Lístek si vezmi s sebou do kostela. Kdybys něco zapomněl, můžeš se do něj podívat.
Po zpovědi lístek znič.

2) K lítosti a předsevzetí:
- Vzpomeň si, jestli ty se zlobíš na někoho, kdo ti ublížil, a odpusť mu. Pán Bůh odpustí nám, když my odpustíme druhým.
- Vzpomeň si, komus ublížil ty - komu se omluvíš.
- Komu co nahradíš, vrátíš.
- V čem se především chceš polepšit?

V KOSTELE:
3) Při čekání na zpověď si opakuj hříchy, lítost, předsevzetí, modli se. Ve zpovědnici udělej kříž a řekni potichu: Jdu poprvé ke svaté zpovědi a vyznávám se z těchto hříchů. Pak pověz své hříchy.

Můžeš mluvit docela upřímně. Kněz nesmí nikomu povědět, co ses zpovídal. Vše zůstane tajné - je
to zpovědní tajemství.
Hleď také, abys nic důležitého nezapomněl. Nakonec řekneš:
To jsou mé hříchy. Upřímně jich lituji a chci se polepšit.

Pak dávej pozor, co ti kněz řekne. Kdybys nerozuměl, co ti říká, pověz mu to. Uloží ti něco na
poděkování, třebas nějakou modlitbu nebo dobrý skutek. Pak ti dá rozhřešení - odpuštění hříchů.

Udělej kříž, poděkuj knězi a jdi do své lavice poděkovat Pánu Bohu a pomodlit se uloženou modlitbu.
Pěkné modlitby ke svátosti smíření najdeš v kancionálu.

Kdybys zapomněl, jaké pokání ti kněz uložil, ulož si něco sám a při příští zpovědi to knězi povíš.

DOMA:
4) Doma zbývá začít nově, lépe žít. Dávat si na sebe pozor.
Kdyby sis po zpovědi vzpomněl, žes ve zpovědnici nějaký hřích zapomněl povědět, netrap se tím: i ten byl zahrnut do odpuštění. A při příští zpovědi to povíš.

A ještě něco: Kdybys v kostele při čekání na sv. zpověď zaslechl něco, co se zpovídá někdo jiný, hned  ustup, začni kašlat, přestaň poslouchat. A to, cos zaslechl, nikomu nepovíš - to je zpovědní tajemství!

Polepšení je těžké. Stojí hodně námahy, pevné vůle. Ale chceme dělat radost Bohu i lidem a proto si na sebe dávat pozor. V čem zvlášť?

SLOVO RODIČŮM
Milí rodiče, tahle kající sebenáprava, to není záležitost jen občasné svaté zpovědi. To má být vlastně stálý stav člověka, rozeznávat dobré a zlé, přiznat svou vinu, litovat, snažit se o nápravu.

Jestli se nám takto podaří učit děti kajícnosti jako součásti normálního života, zbavíme je strachu před zpovídáním, jak to většina z nás dospělých zná ze svého dětství.

Děti vždycky čekají, že jim maminka při přípravě na první sv. zpověď trochu pomůže, že se přesvědčí, jestli dítě ví, co bude ve zpovědnici dělat a říkat.

Nejen při první zpovědi, i při těch dalších, které mají následovat u dětí tak po měsíci - dvou - nezapomeňte dětem pomáhat: diskrétním upozorněním na chyby, motivací k lítosti, vytvořením správného předsevzetí. Aby si děti nenavykly zpovídat se povrchně, šablonovitě. Aby prožívaly každou zpověď jako setkání s milosrdnou láskou dobrého Otce. To je důležitější, než přepečlivé zpytování svědomí.

Poslední pomocí ke správnému disponování dětí bude společná kající pobožnost v sobotu před svatou zpovědí. Prosím, abyste přišli společně s dětmi do kostela, přesně v 5 hodin. Posaďte se společně s dětmi do předních lavic u křtitelnice. Pokud děti mají svou křestní svíci, ať si ji vezmou s sebou.

Máme ještě celé dva týdny na přípravu ke sv. zpovědi a na sv. přijímání. To je dobře. Můžeme se připravovat důkladně, klidně, radostně. Ne se strachem - těšit se.

Nahoru!

Jedenáctá katecheze prvokomunikantů
(Hod Boží svatodušní)

PŘIPRAVUJEME SE K SVATÉMU PŘIJÍMÁNÍ

Pomůcky:
Velké oplatky - dortové
Miska s hostiemi

Na tabuli si napíšeme:

JEŽÍŠ NÁS ZVE K HOSTINĚ
SJEDNOCUJEME SE S JEŽÍŠEM

OPAKOVÁNÍ
- Jak připravujeme oltář?
- Jak připravujeme srdce?
- Jak se zpovídáme: doma - zpytuji, lituji, napravím
v kostele - zpovídám se
po zpovědi - začnu líp

NOVÁ LÁTKA
Děti, těšíte se na svaté přijímání?

Kdo se ještě na ten den těší? Rodiče, babička - možná už od vašeho narození.

A ještě někdo se těší! - Pán Bůh. A od kdy? Od tvého narození? Dřív! Od té doby, co tě chtěl stvořit, co tě vymyslel. On vymyslel, jestli budeš chlapec nebo děvče, jaké budeš mít vlasy, oči, jak budeš vypadat, jaký hlas budeš mít. Chtěl tě právě takového, jaký jsi.

To Bůh určil dobu, kdy se narodíš, zemi, rodiče. A od chvíle, co jsi začal žít, sleduje tě s láskou. Sledoval, jak ses učil chodit, mluvit, jak ses radostně usmíval. Ale když jste začali zlobit, neposlouchat, škaredě mluvit, hřešit, to Pána Boha mrzelo. Kazili jste jeho záměr, aby z vás vyrostl hodný a krásný člověk. Celý život byste si tak mohli zkazit.

Pán Bůh ví, že bychom se sami polepšit nedokázali. Proto nám poslal na pomoc svého Syna Ježíše Krista. Ježíš i za tebe trpěl a umřel, abys mohl dostat odpuštění hříchů, rozhřešení. Ježíš ti připravil svatý pokrm, posilu duše, aby ses ubránil zlým pokušením. Ježíš ti chce odpustit hříchy, chce se s tebou v lásce spojit. Chce ti dát mnoho darů. Proto tě zve ke svatému přijímání. Chce ti pomáhat.

V neděli vidíš, jak muži a ženy, mládež a děti přicházejí s radostí ke stolu Páně. Mají rádi Pána Ježíše. Chtějí ho následovat, chtějí být hodní jako on. Chtějí žít tak, aby z nich Pán měl radost. A Ježíš jim chce dát sílu, aby to tak dokázali.

Svaté přijímání nás spojuje s Pánem Ježíšem.

Svaté přijímání nás spojuje i mezi sebou do jednoho společenství (= comunio) Těla Kristova.

JAK TO BUDE PŘI SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ?
Kněz pozve všechny k modlitbě Páně. Vstaneme a modlíme se společně hlasitě OTČE NÁŠ...

Pak se kněz modlí a přeje všem pokoj. My si podáváme ruce na znamení smíření a přátelství.

Kněz láme svatý chléb a my se modlíme: Beránku Boží...

Na to kněz zve ke svatému přijímání. Ukazuje Tělo Páně a říká: Hle, Beránek Boží.... A my odpovídáme: Pane, nezasloužím si, ... Cestou ke stolu Páně se v duchu modlíme - vítáme Hosta Pána Ježíše.

Při svatém přijímání ti kněz ukáže Eucharistii a řekne: „Tělo Kristovo!“ - A ty odpovíš: „Amen“ - to znamená: Tak to je! Znamená to, že všichni se tímto Tělem Páně stáváme tělem Kristovým. Pak otevřeš ústa, jak to dělají ostatní, jazyk dáš na spodní ret a kněz ti na jazyk položí svatou Hostii. Sněz ji a jdi na své místo.

Pak se věnuj svému Hostu v srdci. Pán ti přináší bohaté dary: chce ti dát sílu, radost, lásku. pozdrav ho třebas takto: „Ježíši, tobě žiji, Ježíši, tebe nade všechno miluji.

Poděkuj Pánu Ježíši za vše dobré, za rodiče, popros ho o pomoc k polepšení.

Na konci mše svaté nás kněz propouští slovy: „Jděte ve jménu Páně!“ - Není to konec služby Bohu - je to jen konec mše. Bohoslužba v kostele směřuje k poslání ven: Jděte! - Kam nás to posílá? Abychom šli, a v síle Pána Ježíše dělali, co jsme ve slovu Božím slyšeli.

Ale ještě jsme si nedopověděli,

JAK SE MÁME NA SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ PŘIPRAVIT DOMA?
Když vás doma maminka volá ke stolu, říká: „Běž si umýt ruce!“ - Ke stolu Páně musíme mít čisté i ruce i srdce. To je první podmínka. Pak jsou ještě dvě.

Ke svatému přijímání smíme jít při každé mši svaté, když:
1) Nemáme těžký hřích - máme čisté srdce.
2) Alespoň hodinu před sv. přijímáním nic nejíme - ani bonbon nebo žvýkačku. Ale vody se napít
můžeme, lék také můžeme vzít.
3) Myslíme s láskou na toho, koho přijímáme. Třebas takto:

Přijď, Pane Ježíši!

Pro jistotu si ještě povězme, že svatý pokrm těla Páně není žádná lahůdka nebo dobrota na jídlo. Je to obyčejný nekvašený chléb - oplatka, celkem bez zvláštní chuti.

Tady máte oplatku, jak ji znáte,
tady jsou kulaté chlebíčky vykrájené z oplatky.

Vzácnost tohoto pokrmu není v chuti na jazyku, ale v tom, že se ten chléb při mešním proměňování stane Tělem Pána Ježíše Krista. Jak se to stane? To my lidé nevíme. Nám stačí, že to tak Pán Ježíš řekl - a Pánu Ježíši my věříme. Při svatém přijímání nemyslíme na chuť oplatky na jazyku, ale na Hosta Ježíše v srdci.

SLOVO RODIČŮM:
Jak jsme si s dětmi říkali, bezprostřední přípravou na svaté přijímání jsou mešní modlitby. Ale aby se sv. přijímání nestalo dítěti formalitou, bude ještě po několik roků nutné, abyste mu doma v přípravě na sv. přijímání pomáhali. Pomůžeme mu najít modlitby v učebnici, v kancionálu. I některé eucharistické písně mohou dobře posloužit, aby se srdečné přátelství s Pánem Ježíšem prohlubovalo, aby dítě mělo stále živější představu živého Pána. Pěkný obrázek Pána Ježíše, vložený do kancionálu, také pomáhá k soustředění a představivosti dětí.

A také je vaše pomoc nezbytná k zacvičování do křesťanství činu, do následování Krista láskou v denním životě.

Proto dáváme důraz i na pozdravení pokoje v kostele. Je to zviditelnění odprosu za prohřešky minulého týdne, smíru a obnovení přátelství a lásky.

Matka Tereza z Kalkaty řekla: „Eucharistie je pokrm, bez kterého bych nezvládla ani hodinu svého života.“ Ježíš nabízí tuto sílu i nám - jen ji přijmout.

Přeji vám, milí rodiče, aby se svaté přijímání stalo takovou životní silou i vašim dětem.

Nahoru!
 
Dvanáctá katecheze prvokomunikantů
(Nejsvětější Trojice)

PÁN JEŽÍŠ NÁS POSÍLÁ

Připravit:
V obětním průvodu ponesou děti větší bochník chleba a skleněný džbán s vínem. Umístíme ho v popředí presbytáře na očích dětem.

Na tabuli namalujem:

MONSTRANCI V KRUHU KVĚTIN

OPAKOVÁNÍ
Kdo se na vás těší?
Kdo vás má rád?
Kdo vám chce pomáhat?
Pod jakými způsobami se koná eucharistická hostina?
Jak se budeme doma připravovat?
a) čisté srdce - lítost, zpověď
b) eucharistický půst
c) modlitba: Kdo, ke komu, proč přichází?

NOVÁ LÁTKA
Jak končí mše - co kněz říká nakonec: Jděte ve jménu Páně!
Všimněte si: napřed jsme pozváni
potom jsme posláni.

K tomu vám budu něco vypravovat.

Představte si tohle. Máš svátek. Smíš si pozvat tři kamarády - kamarádky - k obědu.
Jeden přijde přesně, včas, čistý, svátečně oblečen. V dobré náladě ti pogratuluje.
Druhý přijde opožděně, jen tak ve špinavých teplákách, zamazaný, zamračený, ani si tě nevšimne.
Třetí nepřijde vůbec. Raději kouká doma na televizi.

My jsme také pozváni na Boží Hostinu. Pán Ježíš o tom vypravoval krásné podobenství o královské hostině. Někteří pozvaní přišli špinaví a zamazaní, jiní nepřišli vůbec.

Ti pozvaní - to jsme my.

A ten služebník, co lidem vyřizuje královské pozvání, kdo ten jen? - To jsem já, váš kněz. Já vás budu po celý život zvát na hostinu Božích dětí. Jak se zachováte?

Přijdete nečistí, nepřipravení? Vy víte, jak se očistit, kdybyste vyvedli něco zlého, zhřešili. To byste toho museli litovat, napravit to. A kdyby šlo o něco vážnějšího, raději jděte ke svaté zpovědi. Pán Ježíš zve sice všechny hříšníky, ale takové, co se chtějí polepšit, co hříchů litují.

Budete tedy smět chodit ke svatému přijímání pokaždé, když budete na mši svaté.

Bude to veliká síla pro váš život.

Bude to také záloha a příslib věčné hostiny v nebi. Jenom příslib, předobraz - protože jak krásné to bude na té věčné hostině v nebi, to si ani neumíme představit. Tak to řekl Pán Ježíš: „Žádné oko nikdy nevidělo, žádné ucho nikdy neslyšelo, ani nikoho nenapadlo, co všechno Bůh připravil těm, kteří ho milují (l Kor 2,9).

Věřím, že vy ke sv. přijímání půjdete rádi každou neděli, a že půjdete s čistým srdcem.

Teď si ještě povězme, co je to támhle: Svatostánek. Proč u něj svítí stále světlo - věčné světlo? Abychom věděli, že se tam uchovává Tělo Páně. Proč?

Po svatém přijímání se zbylé hostie uloží do svatostánku pro případ, že by bylo potřeba donést nemocným posilu v jejich nemoci. Tak je Pán Ježíš v kostele stále svátostně přítomen. Proto poklekáme, když jdeme kolem svatostánku. Proto ho zdravíme, když přijdeme do kostela, nebo když jdeme venku kolem kostela.

Ve čtvrtek večer bude slavnost BOŽÍHO TĚLA - svátek Těla a Krve Páně. Ten den po svatém přijímání vložíme svatou Hostii do zlaté schránky - monstrance. Budeme pak radostně Pána Ježíše chválit a děkovat mu za dar svátosti oltářní, za to, že je stále mezi námi.

Vy, děti, budete ve slavnostních šatech jako mládenci a družičky v kruhu kolem oltáře. Budete mít košíky nebo kytice s květinami. Až budu monstrancí žehnat naší farní rodině, budete Pánu Ježíši házet květiny, jako izraelské děti při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma.

Pán Ježíš zůstává s námi ještě jinak, než ve svátostech. Zůstal s námi v lidech, kteří potřebují naši pomoc: Kdo je hladový, kdo je sám, kdo se bojí, kdo je smutný, nemocný, těm lidem chce pomáhat skrze nás. K této službě lidem nás rozesílá kněz na konci mše: „Jděte ve jménu Páně ... a pomáhejte potřebným lidem.“

Jdeme po mši z kostela. Ježíše máme v srdci. On nás vede, abychom dělali radost rodičům, byli hodní a veselí, rádi všude pomohli.

Tak to dělají Boží děti. Tak to dělají Ježíšovi přátelé.

Tak to dělejte i vy.

SLOVO RODIČŮM
Milí rodiče, pomozte dětem pamatovat:

Děti zůstanou v předsíni kostela, já si je odtud odvedu, vy si hned sedněte na svá místa v kostele.

Pokud se někdo z rodičů nebo kmotrů v sobotu nedostal ke sv. zpovědi, ať přijde v neděli dřív. - Hodinu přede mší budu ve zpovědnici.

Doma v tomto týdnu pomáhejte dětem v radostné přípravě. I vyzpěvování vhodných písní pomůže, např. Andělský chlebe č. 701, Ježíši Králi č. 707, K nebesům se orla vzletem č. 709, Klaním se ti vroucně č. 712, Vítej, vítej č. 722.

Přeji vám mnoho radostí o slavnosti prvního společného svatého přijímání spolu s vašimi dětmi.

Nahoru!
 
Kající pobožnost prvokomunikantů a rodičů

ÚVODNÍ POZNÁMKA
Známý náboženský pedagog Klement Tilman napsal nedlouho před svou smrtí: „Někteří lidé jdou ke svaté zpovědi, jako by se při ní ani s Bohem nechtěli setkat. Nevzhlížejí k Bohu, ale shlížejí do zpovědního zrcadla. Svou lítost nevolají k Bohu, ale čtou ji pečlivě z kancionálu, aby to doslova odříkali, aby to platilo. Nechtějí se setkat s Bohem v lásce, chtějí se před ním zabezpečit, aby je nemohl trestat.“

Aby se něco podobného nestalo jednou i našim dětem, mají pomoci i kající pobožnosti. Mají pomoci, abychom měli před očima cíl a vlastní smysl svátosti smíření: Návrat k Otci. Setkání s Boží láskou. Aby se děti učily důvěřovat Otci tak, jako mu důvěřoval Pán Ježíš.

Proč obnova křestního slibu už v sobotu při kající pobožnosti?

Dřív to bývalo až před sv. přijímáním. Ale je lépe, aby v neděli děti byly soustředěny jen na jedno: na setkání s Pánem Ježíšem. Na víc věcí najednou dítě myslet nedovede.

Kající pobožnost si kněz pro své prostředí připraví nejlépe sám. Tato je pro toho, komu by na vlastní přípravu nezbyl čas.

P Ř I P R A V I T

ÚVODNÍ ČÁST
Děti se shromáždí s rodiči v lavici poblíž křtitelnice, před paškálem.
Za zpěvu vhodné písně - např. č. 314 - Svatý Bože -
kněz v rochetě a fialové štole přichází k amboně.
Raději bez ministrantů, aby se děti nerozptylovaly.

KNĚZ: Ve jménu Otce ... Pán s vámi!...

Chlapci a děvčata, bratří a sestry, chceme se teď připravit na velkou a radostnou událost.
Nebeský otec nám chce dát poznat svou dobrotu a lásku: Hledá nás, když jsme se zatoulali, zve
nás k sobě. Chce se s námi smířit a odpustit nám hříchy.

SLOVO BOŽÍ
Povstaňte a poslyšte, jak k nám mluví slovo Boží.

LEKTOR: Mnoho hříšníků přicházelo k Ježíšovi. Chtěli ho slyšet. Farizeové mu to měli za zlé a reptali: On se kamarádí s hříšníky, dokonce s nimi sedí i u stolu a jí s nimi!
Proto jim Pán Ježíše vyprávěl toto podobenství:

Jeden pastýř měl sto ovcí. Jedna z nich se zatoulala a ztratila. Pastýř nechal těch devadesát devět a šel hledat tu ztracenou. Tak dlouho ji hledal, až ji našel. Vzal ji na ramena a nesl ji domů. Když se s ní vrátil, volal na přátele a sousedy: Mám velikou radost - našel jsem svou ztracenou ovečku, radujte se se mnou!

Nakonec řekl Pán Ježíš posluchačům: Tak se radují v nebi nad každým hříšníkem, který se vrátí k Bohu.

UVAŽUJEME

KNĚZ:
Teď se zase posadíme a budeme přemýšlet o tom, co jsme slyšeli. Považte, děti, jak nás Pán Bůh má rád. Chce o nás pečovat jako pastýř o své ovečky.

Jenomže my na něj často zapomínáme, nechceme ho poslouchat, utíkáme od něho, zatouláváme se do hříchů.

A co dělá Bůh? Řekne si: dobře ti tak, neposlucho, zůstaň si tam?

Ne! Bůh, ten vševědoucí a všemohoucí Pán celého světa, ten má starost o každého, i o malého člověka a jde mu naproti.

Tak velká je Boží láska!

I my jsme často neposlouchali Pána Boha, utíkali jsme od něho, hřešili jsme. Bůh nás chce dnes ve svaté zpovědi najít a přivést k sobě.

ZPYTUJEME SVĚDOMÍ

KNĚZ:
Pojďme mu tedy naproti s lítostí nad hříchy.
Pojďme si teď zpytovat svědomí. Já budu připomínat naše provinění a vy budete uvažovat, zda jste také tak zhřešili a hlasitě odpovídat voláním:
                                                „prosíme tě, odpusť nám!“

Bože, ty chceš, abychom tě měli rádi z celého srdce:

Bože, ty chceš, abychom měli rádi své bližní: Bože, ty chceš, abychom si pěkně žili:  LÍTOST A PŘEDSEVZETÍ

DĚTI - každé jeden odstavec:
    Dobrý Otče, velký Bože, dal jsi nám mnoho darů:
    život, rozum, smysl pro štěstí a krásu. Máš nás rád.
    Myslíš na všechny lidi, chceš, aby byli šťastnější než jsou
    - ale my jsme často mysleli jenom na sebe.

    Nedbali jsme, že maminka nebo tatínek jsou unavení,
    že kamarád je smutný a odstrčený, že by jim bylo možné
    pomoci, usmát se na ně, potěšit.
    Moc nás to mrzí.

    Nechceme Tě už , dobrý Bože, zarmucovat neposlušností,
    hněvivostí, leností, žádným hříchem, který nás od Tebe vzdaluje.
    S Tvou pomocí, nebeský Otče, se chceme změnit k lepšímu.

KNĚZ:
Modleme se: Dobrotivý Bože, ty jdeš za ztracenou ovečkou a hledáš ji, až ji najdeš. My jsme ty ztracené ovečky. Prosíme tě, odpusť nám naše hříchy. Litujeme jich a chceme se polepšit. Slibuje ti to.

Jsou tu s námi naši rodiče. Tys nám je dal, abychom jim dělali radost. Nejen tebe, ale také rodiče jsme zarmucovali neposlušností a jinými hříchy. Chceme si dát s nimi pozdravení pokoje na znamení smíření a dobré vůle.

O b r a c í   s e   k   d ě t e m :

Až vás, děti, vybídnu k pozdravení pokoje podáte svým rodičům ruku. To bude znamenat, že je prosíte o odpuštění, že s nimi chcete žít v lásce a pokoji, v dobrém. A rodiče podají ruku vám na znamení, že vám odpustili, že vás mají rádi:

Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje!

OBNOVA KŘESTNÍHO SLIBU

Děti si vezmou do ruky křestní svíci.

KNĚZ: Jako jste se smířili s rodiči, tak teď obnovte svůj slib věrnosti i Pánu Bohu. Ten slib složili při vašem křtu rodiče a kmotrové. Ti budou teď svědky, jak svůj slib obnovíte sami.

Zde je ozdobená křtitelnice.

Zde hoří velikonoční svíce - paškál, jako hořela při vašem křtu. Je to symbol živého Ježíše Krista, který je světlo světa. Při vašem křtu zapálila vaši křestní svíci od paškálu vaše maminka. Teď si ji pojďte zapálit vy sami...

Co teď odpovíte na mé otázky, to odpovídáte samému Pánu Ježíši. Pozvedněte své svíce do výšky a odpovídejte radostně a hlasitě.

Táži se vás:

Děti, složily jste první vědomý, slavnostní slib ve vašem životě. Nikdy na něj nezapomeňte. A nikdy jej neporušte!

A vás, rodiče a kmotrové, jménem dětí prosím: Pomáhejte dětem dodržet křestní slib svým dobrým křesťanským životem a modlitbou za ně.

A nyní, děti, umístěte své křestní svíce k obětnímu stolu. Tam budou zítra hořet při vašem setkání se Spasitelem. Po mši si je pak vezmete domů.

Teď se postavíte kolem obětního stolu. Nebudete už v kostele jen tak hosté, ale budete tu jako domácí, jako přátelé Pána Ježíše. Ve všech kostelích světa smíte jít spolu s ostatními ke sv. přijímání. Jste křesťané, máte na to právo.

Vezměme se teď za ruce a poděkujme za to:

DĚTSKÝ RECITÁTOR:

KNĚZ: Abyste vy, děti mohly svůj křestní slib po celý život zachovávat,
abyste vy, rodiče měli sílu, zdraví a trpělivost k moudrému vychovávání dětí,
k tomu vám dám všem své požehnání. P o v s t a ň t e :

Všemohoucí Bůh kéž vás chrání ode všeho zlého a kéž vám žehná. Amen.
Kéž otevírá vaše srdce, abyste slyšeli jeho slovo a byli naplněni radostí. Amen.
Kéž vám dá poznávat, co je dobré a pravé, vede vás po cestě svých přikázání a jednou vás přijme do společenství svých vyvolených. Amen.
Požehnání všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého, ať na vás sestoupí a zůstane s vámi vždycky. Amen.

Potom katechetka poví dětem i rodičům, jak to bude zítra při svatém přijímání:

Nakonec dá dospělým i dětem potřebné pokyny pro následující svatou zpověď. (Pokud možno, více zpovědníků!)

Bohoslužba se může ukončit zpěvem vhodné písně, kterou děti znají (např. č. 709).

Nahoru!

Slavnost prvního svatého přijímání

Poznámka:
Mějte stále na zřeteli, že středem slavnosti je eucharistický Pán - ne dítě. Dbejte, aby se délka mše zbytečně neprodlužovala. Pozornost dětí je krátká, brzo se vyčerpá. Proto i čtení jen jedno, krédo apoštolské. Mešní formulář buď z příslušné neděle, nebo z votivní mše ke slavnosti prvního svatého přijímání.

PŘEDEM PŘIPRAVÍME:

PŘEDE MŠÍ: PO ZAZVONĚNÍ
Preludium na varhany. Kněz s ministranty jde pro prvokomunikanty ke vchodu kostela.

CESTOU K OLTÁŘI
zpíváme „Bože chválíme tebe“ č. 932, dvě sloky.

UVEDENÍ DO BOHOSLUŽBY

KNĚZ: Ve jménu Otce... Pán s vámi!
„Nechte děti a nebraňte jim přicházet ke mně,
neboť takovým patří nebeské království.“

Milé děti, dnes se tato slova Pána Ježíše naplňují na vás: Poprvé budete účastni svatého společenství s Pánem Ježíšem a od tohoto dne vám nikdo nesmí bránit, když budete chtít jít ke svatému přijímání. To je den veliké radosti pro vás všechny.

Dnešní den je i dnem radosti pro naši farní rodinu: ....... nových členů zaujme místo u stolu Páně - fryšavský oltář nezůstane po nás osiřelý.

A dnes je také den veliké radosti pro vás, rodiče a příbuzné našich dětí. Dočkali jste se prvního ovoce vaší vychovatelské námahy. Vaše děti jsou dnes přijímány mezi rozumné členy farní rodiny, protože už znají základní křesťanské modlitby, protože umějí rozeznat dobro od zla, protože poznaly Pána Ježíše, uvěřily v něj a mají ho rády.

A my všichni ostatní budeme dnes vzpomínat na naše vlastní první svaté přijímání: Kolikrát jsme své přátelství s Pánem Ježíšem narušili hříchy, mrzutostmi a rozbroji.

Litujeme všichni upřímně všeho, čím jsme proti Boží lásce zhřešili. Vyznávám se ...

GLORIA recitujeme

MODLITBA
Bože, tvé děti dnes poprvé přistoupí ke stolu tvého Syna Ježíše, aby se s ním spojily pokrmem lásky. Prosíme tě za ně: otevři jim zdroj nebeských darů, dej jim dary Ducha svatého skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

UVEDENÍ DO ČTENÍ
Teď se můžete posadit.
Děti, vy jste dnes jako apoštolové na Zelený čtvrtek ve večeřadle. To bylo tenkrát vůbec první svaté přijímání na světě.

Teď si poslechneme část dopisu, který nám píše jeden z těch apoštolů. Copak nám asi chce povědět?

ČTENÍ Z LISTU SVATÉHO APOŠTOLA JANA
Děti, vy jste z Boha. Mějte se navzájem rádi, protože láska je z Boha. A každý, kdo má rád, je z Boha. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. Milovaní, když tedy Bůh projevil takovou lásku nám, máme se i my navzájem mít rádi.
Slyšeli jsme slovo Boží.

Mešní píseň č. 829
nebo Žl 33,1-9:

Odpověď: Okuste a vizte, jak dobrý je Pán.

Chci dobrořečit Pánu v každé chvíli,
jeho chvála buď v mých ústech neustále.
Ať se má duše honosí Pánem,
slyšte to, pokorní, a radujte se.
ODP.
Pojďte velebit Pána se mnou,
chvalte jeho jméno společně.
Hledal jsem Pána a on mě vyslyšel,
od všeho strachu mě vysvobodil.
ODP.
Okuste a vizte, jak dobrý je Pán,
šťasten, kdo se k němu uchyluje.
Kdo má bázeň Boží, nic nepostrádá,
kdo hledá Pána, v ničem nemá nouzi.
ODP.

Aleluja
Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti,
nevejdete do nebeského království. Aleluja.

UVEDENÍ DO EVANGELIA
Teď si poslechneme, co říká o dětech Pán Ježíš:

EVANGELIUM PODLE SV. MARKA (10,13-16)
Tehdy přinášeli k Ježíšovi děti, aby se jich dotkl. Učedníci se však na lidi rozkřikovali a zaháněli je. Když to Ježíš vidě, zamrzelo ho to a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Skutečně, říkám vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ - Bral si je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.
Slyšeli jsme slovo Boží.

PROMLUVA
Děti, i vám Pán Ježíš takhle požehnal. I vás přijal mezi své učedníky. Bylo to hned, když jste se narodily, při křtu svatém. Před námi je křtitelnice. Zde s vámi Pán Ježíš uzavřel věrné přátelství na celý život, zde vás přijal do své církve.

Vy jste ten přátelský svazek včera při svátosti smíření obnovili. Teď už zbývá jen zapálit si křestní svíci od paškálu a vyznat veřejně a slavnostně víru v Pána Ježíše. Vezměte si své křestní svíce, zapalte si je, pozvedněte je do výše a radostně s námi všemi volejte:

VĚŘÍM V BOHA - apoštolské - recitujeme.

PŘÍMLUVY
Bratří a sestry,
nebeský Otec si přeje, abychom k němu po celý život přicházeli jako děti. Volejme proto dnes s důvěrou ústy našich dětí.

JEDNOTLIVÉ DĚTI:  (hlasitě volat!)
1. Já tě prosím za lidi celého světa, aby uvěřili, že nás máš rád.
2. Já tě prosím za naše spolužáky, co jsou pokřtění, ale nejsou tu s námi: aby se také stali tvými přáteli.
3. Já tě prosím za naše rodiče: dej jim zdraví a trpělivost, aby u nás doma bylo pěkně a vesele.
4. Já tě prosím za nás, co tu jsme: abychom své víře zůstali věrni.
5. Já tě prosím za celý náš národ, aby mohl žít v pokoji .
6. Já tě prosím za lidi, kteří tě neznají, aby poznali, že jsi náš nebeský otec.
7. Já tě prosím za naše dědečky, babičky a všechny příbuzné, abys jim nebem odplatil, že se o nás starali.
8. Já tě prosím za naše kmotry, aby nám dávali příklad křesťanského života.
9. Já tě prosím za naše kněze a katechetky, aby nás vedli k tobě.
10. Já tě prosím za naše zemřelé, aby došli do nebeského domova.

Z á s t u p c i   r o d i č ů :
OTEC: Dej nám všem takovou víru, abychom tě nikdy nepřestali milovat.
MATKA: Pane, zachovej naše děti ve své lásce a vezmi je všechny pod svou ochranu.

KNĚZ: Bože, my všichni se připojujeme a prosíme za naše děti: Až jim lidé začnou říkat, že Bůh není - ať si víru ubrání. Až jim lidé začnou říkat, že Desatero neplatí, ať si zachovají víru, naději a lásku k Ježíši Kristu, našemu Pánu.

OBĚTNÍ PRŮVOD
Teď, děti, přinesete obětní dary ke mši. My všichni k nim přidáme své modlitby a prosby.

Zpívá se sloka mešní písně.

NAD DARY
Bože, připojujeme se k oběti našeho Pána Ježíše. Dary chleba a vína naznačují nás, naše radosti a starosti. Proměň chléb a víno, proměň i nás skrze Krista, našeho Pána.

PREFACE
Pán s vámi
Vzhůru srdce
Pánu, našemu Bohu, vzdávejte díky

Je to tak správné a spravedlivé, abychom ti, nebeský Otče poděkovali za to, že tu smíme být spolu s naším Pánem Ježíšem Kristem. Vždyť s ním přišla do světa tvá radost, s ním přichází do našeho života vše dobré. Chválíme tě za to, děkujeme ti společně se všemi nebešťany a voláme: Svatý...

KÁNON
(druhý)

ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ
(po Beránku Boží)
Dětský recitátor:
„Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan l, 12)

Další děti říkají:
Přijď k nám, Pane Ježíši, otvíráme Ti své srdce.

Nauč nás milovat Tě opravdově:
žít právě tak, jak Ty si přeješ,
nezarmucovat Tě žádnou leností a nedbalostí,
žádným hříchem.

Otvíráme Ti srdce, Pane Ježíši,
nejlepší náš Příteli. Přijď k nám a buď naším Hostem.
 
PO PŘIJÍMÁNÍ
Kněz usedá, po kratičké pauze:

Děti se modlí:

Pane Ježíši, jsi teď naším hostem.
Jsi vznešený, laskavý a krásný. Máme tě rádi.

Chceme už navždycky zůstat Tvými přáteli.
Kdekoliv budeme, doma, ve škole i venku,
všude chceme žít jako praví křesťané.

Prosíme Tě, Pane Ježíši, chraň také naše sourozence,
rodiče, všechny, kdo se o nás starají.
Ať jsou zdraví, veselí a spokojení ve Tvé náruči.
Pane Ježíši, máme Tě rádi.

MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ
KNĚZ: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že jsi nás nasytil svým tělem a svou krví.
A prosíme tě: AŤ se naše srdce od tebe nikdy neodloučí.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Kněz přečte ohlašovací knihu a zakončí
Děti, váš velký svátek bude pokračovat ještě i doma: budete dnes sedět v čele stolu, tam, kde jindy sedává tatínek. - A přeji vám, aby váš celý život byl radostným svátkem.

K tomu vám udělím na cestu životem své kněžské požehnání: povstaňte!

Pán s vámi! Požehnej vás a na všech cestách života vás ochraňuj všemohoucí Bůh Otec, Syn i Duch svatý.

Jděte ve jménu Páně!

Teď se ještě společně vyfotografujeme, abyste na dnešní den nezapomněli. Příští neděli vám dám fotografie a památku na první svaté přijímání. Přijďte po mši do sakristie.

Tedy: na shledanou příští neděli!
 
Nahoru!


další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu


Vrať se na hlavní stranu FATYMu!
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net


Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.