Církevní dějiny (Socrates Scholasticus)Pokračování Eusebiových Církevních dějin od dalšího starověkého autora (Scrata Scholastica), který na Eusebia navázal.
Vybral, přeložil, úvody a poznámkami opatřil Josef Novák
Další šíření textu je možné jen se souhlasem autora. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
On-line text vytvořen dle:
Novák, J: Socrates Scholasticus Církevní dějiny (ve dvou svazcích) (Teol. studie), Praha: Česká katolická charita, I. svazek 1989, II. svazek 1990OBSAH
SOCRATES SCHOLASTICUS
I . K N I H A
1. kapitola - Předmluva
2. kapitola - Konstantin křesťanem
3. kapitola - Válka mezi Konstantinem a Liciniem
4. kapitola - Pokračováni
5. kapitola - Arius
6. kapitola - Sesazení Aria
7. kapitola - Konstantin posílá biskupa Hosia do Alexandrie
8. kapitola - Synoda v bithynské Nicei o víře
9. kapitola - List koncilu o jeho rozhodnutích a vyloučení Aria a jeho přívrženců
10. kapitola - Imperátor volá novátiánského biskupa Acesia na koncil .
11. kapitola - Biskup Pafnutius a kyperský biskup Spyridion
12. kapitola - Pokračování
13. kapitola - Mnich Eutychianus
14. kapitola - Eusebius z Nikodemie a Theognis z Nicee se vrátili z vyhnanství na svá dřívější místa
15. kapitola - Sv. Athanasius alexandrijským biskupem
16. kapitola - Byzantium přejmenováno na Komstantinopolis
17. kapitola - Sv. Helena nalezla Kristův kříž
18. kapitola - Konstatnin buduje kostely
19. kapitola - Pokřestění Indů
20. kapitola - Iberové přijali víru
21. kapitola - Mnich sv. Antonín
22. kapitola - Původ manichejské sekty
23. kapitola - Eusebius a Theognis proti nicejskému rozhodnutí
24. kapitola - Synoda v Antiochii
25. kapitola - Kněz se přimlouvá za Aria
26. kapitola - Ariovo prohlášení
27. kapitola - Arius se vrací do Alexandrie
28. kapitola - Synoda v Tyru
29. kapitola - Athanasius na synodě v Tyru
30. kapitola - Athanasiova nevina
31. kapitola - Athanasius se brání proti dalšímu nařčení
32. kapitola - Athanasius znovu sesazen
33. kapitola - Synoda z Tyru svolána do Jeruzaléma
34. kapitola - Dopis imperátora
35. kapitola - Athanasius poslán do exilu v Gallii
36. kapitola - Biskup Marcellus z Ancyry a sofista Asterius
37. kapitola - Arius se vrátil do Alexandrie
38. kapitola - Áriova smrt
39. kapitola - Smrt imperátora Konstantina
40. kapitola - Imperátorův pohřebII . KNIHA
1. kapitola - Předmluva
2. kapitola - Eusebius z Nikomedie propaguje Ariovo učení, Athanasius se vrátil do Alexandrie
3. kapitola - Pokračování
4. kapitola - Akacius biskupem v Caesarei po Eusebiovi Pamphili
5. kapitola - Smrt Konstantina Mladšího (II.)
6. kapitola - Smrt konstantinopolského biskupa Alexandra
7. kapitola - Konstantius vyhnal biskupa Pavla a ustanovil konstantinopolským biskupem Eusebia
8. kapitola - Synoda v Antiochii
9. kapitola - Eusebius Emisenus
10. kapitola - Biskupové na synodě v Antiochii se snaží vnutit Ariův názor
11. kapitola - Athanasiův útěk
12. kapitola - Pavel opět biskupem v Konstantinopoli
13. kapitola - Biskup Pavel podruhé vyhnán z Konstantinopole
14. kapitola - ARiáni odvolali Gregoria
15. kapitola - Athanasius a Pavel v Římě
16. kapitola - Pavel poslán do exilu a na jeho místo dosazen Macedonius
17. kapitola - Athanasius znovu utíká do Říma
18. kapitola - Konstans žádá Konstantia, aby mu poslal ty, kteří zavinili sesazení Athanasia a Pavla
19. kapitola - Rozsáhlé prohlášení o víře
20. kapitola - Synoda v Sardice
21. kapitola - Obhajoba Eusebia Pamphili
22. kapitola - Athanasius a Pavel se vracejí na svá místa
23. kapitola - Pokračování
24. kapitola - Athanasius v Jeruzalémě
25. kapitola - Tyrani Magnentius a Britanio, Konstantiova porážka
26. kapitola - Athanasius a Pavel znovu vyhnáni
27. kapitola - Konstantinopolský biskup Macedonius
28. kapitola - Athanasiovo svědectví o ariánu Gcorgiovi
29. kapitola - Heresiarcha Fotinus
30. kapitola - Sirmijské vyznání víry
31. kapitola - Cordobský biskup Hosius
32. kapitola - Magnentius poražen
33. kapitola - Židé v palestinské Diocaesarei
34. kapitola - Gallus césarem, Julianus
35. kapitola - Aetius, učitel Eunomia
36. kapitola - Milánská synoda
37. kapitola - Ariminská synoda
38. kapitola - Macedonius
39. kapitola - Synoda v Seleucii
40. kapitola - Výsledek synody v Seleucii
41. kapitola - Akaciáni potvrdili formulaci z Arimini
42. kapitola - Macedonius sesazen
43. kapitola - Eusthatius, biskup v Sebasté
44. kapitola - Antiochijský biskup Meletius
45. kapitola - Macedoniova hereze
46. kapitola - Apollinaristé a jejich hereze
47. kapitola - Konstantiova smrtIII. KNIHA
1. kapitola - Julian
2. kapitola - Nepokoj v Alexandrii, smrt Georgia
3. kapitola - Imperátor píše do Alexandrie
4. kapitola - Athanasiův návrat
5. kapitola - Lucifer a Eusebius
6. kapitola
7. kapitola - Synoda v Alexandrii
8. kapitola - Athanasius obhajuje svůj útěk
9. kapitola - Eusebius Vercellensis
10. kapitola - Hilarius z Poitiers
11. kapitola - Julian nenávidí křesťany
12. kapitola - Chalcedonský biskup Maris
13. kapitola - Julian proti křesťanům
14. kapitola - Athanasiův útěk
15. kapitola - Mučedníci ve frygijském městě Meri
16. kapitola - Poznámky ke spisům dvou Apollinariů
17. kapitola - Julian v Antiochii
18. kapitola - Julian dal otevřít věštírnu v Dafné
19. kapitola - Imperátorův hněv, vyznavač
20. kapitola - Zemětřesení v Jeruzalémě
21. kapitola – Julianova výprava proti Peršanům a jeho smrt
22. kapitola - Imperátor Jovianus a Libanius
23. kapitola - Libanius o Julianovi
24. kapitola - Jovian znovu dosazuje sesazené biskupy
25. kapitola - Přívrženci Macedonia a Akacia potvrdili nicejskou víru
26. kapitola - Jovianova smrt1.kapitola -Valentinianus a jeho bratr Valens
2.kapitola -Macedoniáni v Konstantinopoli žádají svolat synodu
3.kapitola -Tyran Prokopius;Zemětřesení a povodně
4.kapitola -Synoda v Lampsaku
5.kapitola -Tyran Prokopius zabit
6.kapitola -Biskup Eleusius z Cyzika
7.kapitola -Eunomius biskupem v Cyziku
8.kapitola -V Chalcedomu nalezena stará věštba
9.kapitola - Novatiánský biskupAgelius
10.kapitola -Valentinianovi synové
11.kapitola - Krupobití v Konstantinopoli a zemětřesení v Bithynii a Hellespontu
12.kapitola - Macedoniáni posílají posly k řím. biskupu Liberiovi
13.kapitola - Athanasius znovu na útěku
14.kapitola - Smrt Eudoxia
15.kapitola
16.kapitola - Valens dal upálit na lodi kněze
17.kapitola - Valens v Antiochii
18.kapitola - Události v Ededde
19.kapitola - Ošemetná věštba
20.kapitola - Athanasiova smrt a události po jeho smrti
21.kapitola - Události po smrti Athanasia
22.kapitola - Pronásledování pravověrných
23.kapitola – Egypští mniši, Evagrius
24.kapitola - Vyhnání egyptských mnichů
25.kapitola - Slepý Didymus
26.kapitola - Sv.Basil Vel. a Řehoř Naziánský
27.kapitola - Řehoř Neocaesarijský (Thaumaturgos)
28.kapitola - Novatius a novatiáni
29.kapitola - Římský biskup Damasus
30.kapitola - Události v Miláně, sv.Ambrož biskupem
31.kapitola - Valentiniánova smrt
32.kapitola - Góthové přijímají křesťanství
33.kapitola
34.kapitola - Góthové vyhnáni Huny
35.kapitola - Barbaři proti Římanům
36.kapitola - Sarmacéni
37.kapitola - Lucius zbaven úřadu
38.kapitola - Valens zabit u HadrianopoleV. KNIHA
PŘEDMLUVA
1. kapitola - Konstantinopolští s pomocí Saracénů brání své město
2. kapitola - Gratianus a Theodosius
3. kapitola - Biskupové v tehdejší době
4. kapitola - Macedoniáni
5. kapitola - Spory v Antiochii, Řehoř Naziánský biskupem v Konstantinopoli
6. kapitola - Theodosius pokřtěn
7. kapitola - Odchod ariánů z Konstantinopole
8. kapitola - Koncil v Konstantinopoli (r. 381).
9. kapitola - Theodosius přenáší tělo konstantinopolského biskupa Pavla
10. kapitola - Theodosius svolal biskupy různých sekt
11. kapitola - Sv. Ambrož měl být poslán do exilu, zavraždění Gratiana
12. kapitola - Imperátor proti Maximovi
13. kapitola - Ariáni vyvolali neklid v Konstantinopoli
14. kapitola - Theodosiovo vítězství nad Maximem
15. kapitola - Antiochijský biskup Flavianus
16. kapitola - Bitky v Alexandrii mezi křesťany a pohany
17. kapitola - Vykopané písmo v Serapidově chrámu
18. kapitola - Theodosius v Římě
19. kapitola - Kněží penitenciáři
20. kapitola - Názorové rozdíly u ariánů a novatiánů
21. kapitola - Novatiáni
22. kapitola - Rozdíly mezi slavením velikonoc, udílení křtu, názory na manželství a jiná církevní ustanovení
23. kapitola - Ariánští psathyriáni v Konstantinopoli
24. kapitola - Rozdělení annominiánů
25. kapitola - Valentinián Mladší zabit
26. kapitola - Theodosiova smrtVI. KNIHA
PŘEDMLUVA
1. kapitola - Rozdělení impéria po Theodosiově smrti
2. kapitola - Sv. Jan Zlatoústý biskupem v Konstantinopoli
3. kapitola - Sv. Jan Zlatoústý
4. kapitola - Osočování sv. Jana Zlatoústého
5. kapitola - Útoky proti sv. Janu Zlatoústému
6. kapitola - Góthský tyran Gainas
7. kapitola - Věroučné spory v Antiochii
8. kapitola - Sv. Jan Zlatoústý zavedl responsiální zpěv v Konstantinopoli
9. kapitola - Intriky proti sv. Janu Zlatoústému
10. kapitola - Synoda na Kypru proti Origenovým spisům
11. kapitola - Biskupové Severianus a Antiochus
12. kapitola - Epifanius proti Janově vůli koná v Konstantinopoli shromáždění
13. kapitola - Obhajoba Origena
14. kapitola - Sv. Jan Zlatoústý neodsoudil Origenovy spisy
15. kapitola - Synoda u Dubu, Jan Zlat. v exilu.
16. kapitola - Pobouření lidu kvůli Janovu exilu.
17. kapitola - Janův spor s Theofilem o Heraklida
18. kapitola - Jan opět ve vyhnanství
19. kapitola - Arsakios a chalcedonský biskup
20. kapitola - Atticus konstantinopolským biskupem
21. kapitola - Sv. Jan Zlat. zemřel v exilu
22. kapitola - Novatiánský biskup Sisinnius
23. kapitola - Smrt imperátora ArkadiaVII. KNIHA
1. kapitola - Theodosios Mladší (II.), Anthenius
2. kapitola - Konstantinopolský biskup Attikos
3. kapitola - Události v Synadě
4. kapitola - Pokřtěný Žid zbaven ochrnutí
5. kapitola - Novatiánský kněz Sabbatius
6. kapitola - Přední muži ariánské sekty v té době
7. kapitola - Alexandrijský biskup Cyril
8. kapitola - Mezopotamský biskup Maruthus
9. kapitola - Biskupové v Antiochii a Římě
10. kapitola - Alarich pustoší Řím
11. kapitola - Římští biskupové v té době
12. kapitola - Novatiánský biskup v Konstantinopoli Chrysanthus
13. kapitola - Pogrom alexandrijských Židů
14. kapitola - Nitrijští mniši proti Orestovi
15. kapitola - Filozofka Hipatia
16. kapitola - Židé znovu provokovali křesťany
17. kapitola - Podvodný křest za novatiánského biskupa Pavla
18. kapitola - Válka Římanů s Peršany
19. kapitola - Posel Palladius
20. kapitola - Peršané opět Římany poraženi
21. kapitola - Biskup Akakios se ujímá perských zajatců
22. kapitola - Vlastnosti Theodosia Mladšího
23. kapitola - Tyran Jan v Římě
24. kapitola - Valentinianus imperátorem
25. kapitola - Biskup Attikos
26. kapitola - Sisinnius konstantinopolským biskupem
27. kapitola - Kněz Filip
28. kapitola - Biskup Sisinnius
29. kapitola - Nestorius
30. kapitola - Burgundi křesťany
31. kapitola - Nestorius proti macedoniánům
32. kapitola - Nestorius proti titulu Bohorodička
33. kapitola - Událost v kostele
34. kapitola - Synoda v Efezu proti Nestoriovi
35. kapitola - Po Nestoriovi biskupem Maximianus
36. kapitola - Příklady, že není zakázáno překládat biskupy
37. kapitola - Silvanus biskupem v Troadě
38. kapitola - Židé na Krétě přijali víru
39. kapitola - Požár v Konstantinopoli
40. kapitola - Po Maximianovi nastoupil biskup Proklus
41. kapitola - Vlastnosti biskupa Prokla
42. kapitola - Vlastnosti Theodosia Mladšího
43. kapitola - Porážka barbarů pomáhajících tyranu Janovi
44. kapitola - Svatba Valentiniana Mladšího
45. kapitola - Tělo sv. Jana Zlat. přeneseno do Konstantinopole
46. kapitola - Smrt novatiánského biskupa Pavla
47. kapitola - Císařovna Eudokia v kappadocké Caesarei
48. kapitola - Thalassius biskupem v kappadocké Caesareidalší knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
K nejlepším pokračovatelům církevního historiografa Eusebia Pamphili nesporně patří svou objektivitou Socrates scholasticus svou prací Církevní dějiny v 7 knihách.
O jeho životě se můžeme dozvědět jen z kusých poznámek v jeho Církevních dějinách. Narodil se v Konstantinopoli a tam byl také vychováván (V, 25). Jako chlapec se učil u pohanských učitelů Helladia a Ammonia (V, 16), kteří r. 389 uprchli před pronásledováním z Alexandrie do Konstantinopole (I, 5, 24). Vyučování elementárním předmětům (čtení, psaní, počítání) se začínalo sedmým rokem a pokračovalo na druhém stupni, kde se vyučovalo vyšší matematice a gramatice (učení se řečtině a četbě latinských a řeckých básníků spojené s výkladem díla) do 15. roku žáka. Učitel na prvním stupni se nazýval gramatistes a učitel na 2. stupni grammatikos. Socrates nazývá Helladia a Ammonia „gramatikoi". Z toho by se dalo usuzovat, že měl již za sebou 1. stupeň a u jmenovaných učitelů (grammatikoi) si již prohluboval své vzdělání. Možno tedy klást jeho narození na začátek vlády Theodosia I. (379-95) kolem roku 380. Odborného vzdělání v rétorice, filozofii a právnictví se mu pravděpodobně dostalo u sofisty Troila, o němž se ve svých dějinách pochvalně zmiňuje a dokonce uvádí jeho rodiště a žáky, aniž jej uvádí jako svého učitele.
K jeho jménu je ještě připojováno slovo „scholasticus". V řečtině znamená to slovo člověka učeného a velmi často se vyskytuje u církevních Otců a v koncilních aktech. V té době byl to také výraz pro právníka, právního zástupce. Za takového jej také církevní historici považují. Konečně dobré znalosti dat, pořadí konsulů i odborné znalosti politických událostí i když jen okrajem líčené by tomu nasvědčovaly. Důkladné teologické vzdělání neměl. Fotius (cod. 28) se o něm vyjádřil, že ,,en dogmasin ou lian akribes", že v církevní nauce nebyl příliš důkladný.
Z povrchního čtení by se dalo usuzovat, že patřil k novatiánské sektě. Tak o něm soudili historici 16. a 17. stol. (Nicephorus, Baronius, Labbeus S. J.). Socrates totiž připomíná řadu novatiánských biskupů v Konstantinopoli. Zvláště chválí Agelia, Sisinnia, Chrysantha a Pavla. Velmi pečlivě zaznamenává vše, co se týká této novatiánské sekty. Novatiánské schisma bylo z počátku motivováno osobními zájmy - Novatianus chtěl být římským biskupem a jeho aspiraci zmařila volba Kornelia (251-53). Konflikt však nabyl věcného charakteru v otázce odpuštění hříchů u těch, kteří v pronásledování neobstáli. Novatiáni chtěli mít církev čistých a svatých - katharoi - a proto ti, kteří k nim přistoupili, i když již byli pokřtěni, musili přijmout nový křest. Po nicejském koncilu (r. 325) přistoupila k tomu roztržka o slavení velikonoc. Jak vidíme, za Socrata byli velmi rozšířeni. Socrates, pokud možno vyčíst z jeho spisu, byl přísnějších mravních zásad a proto ty sympatie k novatiánům. Možná že tu hrály svou úlohu i rodinné vztahy. Jiné je však sympatizovat s novatiány a jiné je být novatiánem. Stejně jako ariány, macekoniány a euno-miány tak i novatiány považuje pro jejich christologické názory za heretiky (V, 20, 23). To by jistě nenapsal, kdyby byl příslušníkem této sekty. Pro něho pravou církví je jen ta, která vyznává víru nicejského koncilu, že Kristus Bůh je stejné podstaty s Bohem Otcem. Toto se prolíná celým jeho spisem, i když při své objektivitě vyzdvihuje klady některých představitelů sekt. K sepsání Církevních dějin podle jeho vlastního doznání nevycházel z vlastní iniciativy, nýbrž vybídl jej k tomu blíže neurčený kněz či biskup Theodorus. Jistě pro jeho široké znalosti historie a práva.
Podle vlastního udání (I, 1) chtěl pokračovat tam, kde Eusebius skončil své Církevní dějiny. Poněvadž však shledal, že Eusebius jen zběžně pojednal o Konstantinově době a že rovněž o arianismu se zmiňuje jen povrchně, rozhodl se své vyprávění začít nikoli rokem 325, tedy nicejským koncilem, nýbrž již Diokleciánovou abdikací v r. 305. Tím chtěl doplnit mezery v Eusebiově vyprávění, hlavně události kolem nicejského koncilu. V 1. a 2. knize obsahující dobu od r. 305 až do Konstantinovy smrti r. 361 dost nekriticky použil Eusebia a hlavně církevního historika Řufina. Když však potom se seznámil s Athanasiovými spisy, poznal, že Rufinovy Církevní dějiny obsahují nesprávnosti, přepracoval tyto dvě knihy s použitím Athanasiových spisů a dopisů současníků. První část (1. a 2. kniha) obsahuje cenný materiál doslovně uváděných zápisů. V 3. až 5. knize (od Juliana až po smrt Theodosia I. r. 395 již jen zřídka cituje dokumenty. V 6. a 7. knize líčí události, které sám viděl nebo o nich slyšel od očitých svědků. Socratův spis končí dobou 17. konsulátu Theodosia II. v 2. roce 305 olympiády, to je r. 439. To, že nepokračoval ve svém vyprávění, zavinila pravděpodobně těžká nemoc či smrt. Proto se uvádí rok jeho smrti rok 439 nebo krátce po tomto roce.
Ústředním tématem Socratova spisu je usnesení nicejského koncilu (r. 325) o vztahu Krista k Bohu Otci, že Kristus je stejné podstaty s Bohem Otcem, jako reakce na názory alexandrijského kněze Aria. Téměř o sto let dříve než Arius vyvolal rozruch místodržící královny Zenobie z Palmyry a pak biskup v Antiochii Pavel ze Samosaty tvrzením, že Kristus je pouhým člověkem, který obzvláštním způsobem byl Bohem omilostněn, což byla jen jiná obměna gnosticismu z prvních století křesťanského života. Jako v předchozích názorových odchylkách tak i proti tomuto Pavlovu se ostře postavili biskupové církví a na synodě a Antiochii jej r. 268 odsoudili. Arius stejně jako Pavel ze Samosaty vyšel z Antiochijské školy. O Áriových názorech se dost obšírně zmiňuje Socrates, takže netřeba je v tomto resumé uvádět. Zatímco Pavel ze Samosaty stál se svými názory takřka sám a navíc svým povýšeneckým vystupováním si mnohé odpudil, Arius získával pro svůj názor některé vlivné politicky angažované biskupy. Spor nabyl politických dimenzí hlavně tím, že křesťanství dostalo po staletích svobodu a doutnající věroučné rozdíly v době nesvobody se nyní mohly rozhořet do nebezpečné míry. Proto císař Konstantin z praktických důvodů - chtěl mít v říši klid - se rozhodl svolat církevní sněm do Nicee roku 325. Rozhodnutý koncilu potvrzené 318 biskupy z východní i západní sféry potvrdilo, co strážci svěřeného pokladu od samého počátku křesťanství ochraňovali a co křesťanské církve věřily o Kristu: Kristus je od věčnosti Bůh, tedy stejné podstaty s Bohem Otcem, který se v čase stal člověkem. Tím koncil ukončil vleklé názorové spory. „Vždyť o čem rozhodlo 300 biskupů, nelze považovat za nic jiného než za Boží souhlas, zvláště když v myslích tak významných mužů sídlil Duch Svatý, který jim zjevil Boží vůli", píše císař alexandrijské církvi. Církev zde řekla jasné slovo, kterému se mnozí většinou ze zištných důvodů nechtěli podřídit. I když Konstantin učinil tak v dobrém úmyslu, přece jen jeho zásah se stal precedentem k neblahému césaropapismu, zasahování panovníka do činnosti církve i k pozdější u nás v 16. a 17. stol. známé zásadě „cuius regio, huius religio - čí země, toho i víra".Spis obsahuje plno nechutných a pro církevní představitele těžko pochopitelných scén vzájemného osočování. ,, obě strany sesazovaly biskupy ne kvůli víře, ale z jiných důvodů. I když jejich víra nebyla stejná, přece při vzájemném sesazování si nijak druhé straně nevytýkali víru" (II, 42). Byla to velká ostuda pro křesťanské náboženství", povzdechl si Socrates (VI, 7). Přestože „křesťané na východě i na západě nedělali mezi sebou rozdíl" (II, 18), jsou tu již náznaky budoucího odcizení se jednotné a jedné církvi a Socra-tovo konstatování, že „církev jednou rozdělená nezůstala při jednom rozdělení" (V, 20), potvrdila budoucí staletí a potvrzují je dodnes.
V celém Socratově spise vidíme, jak význačné postavení zaujímal v celé církvi římský biskup a římská církev. Pravda, jistou úlohu tu hrála okolnost, že římský biskup sídlil v hlavním městě římského impéria Římě, i když v Socratově době již tu byl svým dominantním postavením Nový Řím, Nea Roma--Konstantinopol. Především a hlavním důvodem význačného postavení římské církve bylo, že sídlo římských biskupů bylo na hrobech apoštolských knížat sv. Petra a Pavla a že římský biskup byl nástupem sv. Petra, kterého Kristus učinil skalou, na které buduje svou církev. V římské církvi viděli při nechutných sporech zastánkyni pravovéří a rozhodčího. Řada pravověrných biskupů - alexandrijský biskup sv. Athanasius, Petr, konstantinopolský biskup Pavel a jiní biskupové z jiných krajů (II, 15) - se utíkají k římským biskupům. Avšak i hlavní zastánce Áriova názoru biskup Eusebius z Nikomedie posílá svého legáta k římskému biskupu s prosbou, aby rozhodl v Athanasiově sporu (II, 11). Rovněž církví odsouzení macedoniáni posílají své posly k římskému biskupu Liberiovi - (IV, 12).
Zajímavý a jistě ne ojedinělý je Socratův názor na poměr státu k církvi a církve ke státu. „Když je stát zmítán nepokojem, je i církev znepokojována bouřemi neblahých událostí. Neštěstí jednoho postihuje i druhého a někdy neklid v církvi je předehrou neklidu ve státě nebo naopak", poznamenává v předmluvě k 5. knize.K překladu užito textu Migne, Patrologia graeca tom. 67 z r. 1864
SOCRATES SCHOLASTICUS
Církevní dějiny
Eusebius příjmením Pamphilus sepsal v 10 knihách události v církvi a dovedl je pouze do doby imperátora1 Konstantina2, kdy uhasí plamen pronásledování zapálený proti křesťanům Diokleciánem.3 Týž autor napsal život Konstantina. Jen zběžně se dotkl ariánství. Vychvaloval ctnosti imperátora. Proto se snažil spíše jej vychválit vzletnými slovy než osvětlit události. My jsme se rozhodli vypsat události, které se udaly od této doby až do dneška. Své dílo začneme tam, kde Eusebius přestal. Nechceme však následovat jeho způsob. Chceme podat to, co jsme našli v literárním odkazu či slyšeli od těch, kteří to viděli na vlastní oči. Z toho, co nám bylo předloženo, bude asi nemálo užitečné, připomeneme-li, proč imperátor Konstantin přijal křesťanskou víru. Zmíníme se trochu o jeho mužném věku a odtud začneme své vyprávění.
1. Místo u nás obvyklého titulu „císař" užívám římského titulu „imperátor", který výstižněji označoval panovníkovu moc v římském impériu. Titul „imperátor" (řecky basileus) uděloval panovníkovi senát. Imperátor byl doživotním velitelem nad veškerým vojskem, byl nedotknutelnou osobou (sacrosanctus). Měl právo zakročovat proti záměrům senátu, sněmů i úředníků, pokud s nimi nesouhlasil. Měl moc jmenovat nebo vylučovat členy senátu a dozírat nad mravy občanů. Jako nejvyšší pontificus měl moc nad správou náboženství. Imperátor měl tudíž neomezený vliv na zákonodárství, soudnictví, správu říše a ustanovování úředníků. Tím si možno vysvětlit i jeho zásah do církevní správy. Přes velký vliv křesťanství přece jen vědomí imperátora v římském chápání nebylo otupeno. Synům imperátora příslušel jen titul „césar" (řecky kaisar) v hodnosti korunních princů a v naší době něco jako náměstek panovníka.
2. Konstantin I. (Vel.) 306-337
2. KAPITOLA KONSTANTIN KŘESŤANEM
Dioklecián a Maximianus1 příjmením Herculius, kteří tehdy společně vládli, zřekli se císařství a zvolili soukromý život. Maximianus, který byl také nazýván Galerius2 a vládl s nimi, se odebral do Itálie a určil dva césary: Maximina na Východě a Severa v Itálii. Konstantin byl veřejné prohlášen v Británii imperátorem a nastoupil po otci Konstantiovi3, který zemřel v prvním roce 271 olympiády 24. července4. V Římě za pomoci pretoriánského vojska5 byl Maxentius, syn Maximiana Herculea povýšen ne k řízení impéria, ale spíše jako samovládce, tyran. Když se to stalo, Herculius v touze po vládě se rozhodl odstranit svého syna Maxentia. Vojáci však překazili jeho úmysl. Herculius později zemřel v kilikijském městě Tarzu.6 César Severus, který byl poslán Galeriem Maximianem do Říma zatknout Maxentia, byl prozrazen a vojáky zabit. Konečně Maximianus Galerius, který spravoval stát, když přinucen okolnostmi prohlásil za imperátora svého dřívějšího vojenského společníka Licinia, pocházejícího z Dacie,7 sám se usmrtil. Mezitím Maxentius sužoval a potlačoval Římany. Choval se vůči nim ne jako imperátor, ale jako tyran. Překračoval hranice mravopočestnosti až tak daleko, že znásilňoval manželky svobodných občanů, dal zabít mnoho občanů a ještě jiné podobné neřesti páchal. Imperátor Konstantinus byl o tom zpraven. Po pečlivém uvážení se rozhodl, že zotročené Římany osvobodí. Uvažoval, jak by se tyrana zbavil. A zatímco o tom uvažoval, než se rozhodl, prosil Boha o pomoc při vedení války. Pomyslil na Diokleciána, který, jak se říká, celým srdcem lpěl na kultu pohanských bohů a proto nic dobrého neučinil. Konstantin považoval za prospěšné následovat svého otce Konstantia, který se odvrátil od kultu oněch bohů a byl mnohem šťastnější. Když se po zralé úvaze právě vypravil s vojskem na jakousi výpravu, spatřil jakési zjevení, obdivuhodné až k neuvěření. Kolem poledne, trochu více po poledni spatřil totiž na obloze sloup světla v podobě jasné zářícího kříže a na něm slova ,,V tomto znamení vítěz". Když imperátor viděl toto znamení, tak užasl, že nevěřil svým vlastním očím. Proto se vyptával těch, kteří s ním byli, zda i oni viděli to zjevení. Když to všichni jedněmi ústy potvrdili, byla váhající imperátorova duše tímto podivuhodným zjevením posílena. V následující noci podruhé vidí klidného Krista, který mu říká: „Udělej kříž, jaký se ti zjevil, a užij jej proti nepříteli; je to znamení vítězství". Uposlechnuv tedy Kristovy věštby dal zhotovit podobu kříže, který je dosud chován v paláci. Spolehnuv se na zjevení vrhá se do víru událostí. Před branami města Říma u milvijského mostu se utkal s nepřítelem a velmi snadno zvítězil. Maxentius se totiž v řece utopil. Bylo to sedmého roku své vlády, když zvítězil nad Maxentiem. Licinius, který spolu s ním vládl a stal se mužem jeho sestry Konstantie, byl mezitím na Východě. Konstantin za tolik dobrodiní, které mu prokázal Bůh, upřímně poděkoval tímto způsobem: Přestal křesťany pronásledovat, domů povolával vyhnance, propouštěl na svobodu uvězněné v žalářích, vracel zabavený majetek, znovu dával stavět kostely. To všechno horlivě činil. Mezitím zemřel v dalmatském městě Salone Dioklecián, který se zřekl vlády.8
1. Maximianus 286-305
2. Galerius 305-311
3. Konstantius Chlorus 305-306
4. Olympiáda začínala jarním slunovratem - 24. 7. 305
5. Tělesná stráž císařova
6. Tarsus v Kilikii (rodiště sv. Pavla) v jihových. Turecku poblíž Středo-zemního moře
7. Dacia - dnešní Rumunsko
8. Dioklecián + 3. 12. 316 v nynějším Splitu
3. KAPITOLA VÁLKA MEZI KONSTANTINEM A LICINIEM
Imperátor Konstantin, který své myšlenky zaměřil na oslavu Krista - a myslel to upřímně -, začal plnit všechny povinnosti křesťana: Stavěl nové kostely, zdobil je velkolepými krásnými díly, zavíral pohanské svatyně a bořil je, zabavoval v nich postavené sochy. Licinius, který vládl spolu s ním, co se týče náboženství, byl smýšlením pohan a velmi nenáviděl křesťany. I když se bál je veřejně pronásledovat - bál se totiž imperátora Konstantina - tajně mnohé napadal. Po čase je začal veřejně pronásledovat. Na místech, kde se Licinius zdržoval, propukala bouře pronásledování. Ostatně nejen v tomto, ale i jinak se Licinius projevoval jako tyran. Když však poznal, že se Konstantin o tom dozvěděl a pohoršoval se nad tím, Licinius ihned se snažil u něho se ospravedlnit. Lichotil mu, předstíral přátelství, zapřísahal se, že nikdy nic takového neučiní, co by bylo jen náznakem tyranie, a že nevybízel pronásledovat křesťany. Aby však nemohlo být křesťanské náboženství u pohanů rozšiřováno, zákonem zakázal biskupům stýkat se a hovořit s pohany. Často se mluvilo mezi lidmi o pronásledování i o podvodném klidu. Mlčelo se o tom slovy, ve skutečnosti to všichni věděli. Zvláště ti, které postihla tělesná muka a kterým se stala nesnesitelná křivda na majetku.
Takové jednání velmi rozhněvalo imperátora Konstantina. Přerušili předstírané přátelské pouto a rozešli se ve velké nenávisti. Zanedlouho vypukla mezi nimi válka. Bylo svedeno mnoho bitev na zemi i na moři, až konečně u města Chrysopolis v Bithynii - je to přímořský přístav v Chalcedonu1 - se přemožený Licinius vzdal Konstantinovi. Konstantin jej zajal živého. Jednal s ním lidsky a nechtěl jej zabít. Rozkázal mu, aby se usídlil v městě Soluni a tam v klidu a spokojené žil. Licinius nějaký čas tam žil v klidu. Zanedlouho potom shromáždil jakési barbary a svou porážku chtěl napravit opětovnou válkou. Když se to Konstantin dozvěděl, přikázal jej zabít. Na jeho příkaz byl odstraněn člověk. Konstantin se stal pánem celého římského impéria. Imperátor prohlášený Augustem věnoval potom všechnu svou péči a starost k rozšíření křesťanského náboženství. A netoliko o toto usiloval, nýbrž co mnohonásobně toto převyšuje: jeho přičiněním byl přinesen křesťanům pokoj a mír. Tento klid však záhy přerušila vnitřní válka mezi samotnými křesťany. Jaká to bude a kde vznikla, podle svých sil vysvětlím.
1. Město ležící na asijské části Bosporu proti dnešnímu Istambulu.
V Alexandrii po biskupu tamní církve Petrovi, který byl umučen za Diokleciánovy vlády, se stal biskupem Achyllas. Po jeho smrti v době zmíněného pokoje byl zvolen biskupem Alexander. Byl klidný, pokojný a v církvi usiloval o jednotu. V kterési době v přítomnosti sobě podřízených knězi a ostatního kléru pečlivě a podrobně hovořil o svaté Trojici, o jednotě v Trojici. Arius1, jeden z knězi podléhajících Alexandrovi, muž velmi se vyznající v dialektice, podezříval biskupa, že chce uvést do církve blud Afričana Sabellia.2 Proto se v hádce uchýlil k názoru, který byl naprosto opačný, než byl názor toho Afričana. Hrubě napadl, co prý řekl biskup, a tvrdil: Jestliže Otec zrodil Syna, má ten, který se zrodil, počátek svého bytí, a proto je jasné, že byla doba, kdy Syn nebyl; z toho plyne, že Syn měl bytí z ničeho (ex ouk ontón, ex nihilo).
Když Arius učinil takovýto neslýchaný závěr, vybízel velmi mnohé, aby se o tom přesvědčili. Z jiskry vyšlehl mohutný plamen. Morová nemoc z alexandrijské církve pronikla do celého Egypta, Libye, do Horní Thebaidy a ostatních provincii a měst. Mnoho jich bylo nakaženo zvráceným Áriovým bludným názorem. Mezi nimi byl i Eusebius1 - ne caesarijský, ale jiný, který předtím byl biskupem berytinské církve, časem však chladnokrevně uchvátil biskupství v bithynském městě Nikomedii - který se k němu připojil mezi prvními. Když to Alexander poznal a na vlastní oči uviděl, co se stalo, vzplanul hněvem. Svolal mnoho biskupů a na synodě zbavil kněžské důstojnosti Aria i s jeho příznivci. O tom napsal biskupům v jednotlivých městech toto:
List alexandrijského biskupa Alexandra
„Milovaným ctihodným bratřím všude a všech národností spojeným s námi ve službě církve.
V Písmech svatých bylo nám svěřeno jedno tělo obecné, katolické církve. A poněvadž nás pojí pevné pouto svornosti a pokoje, máme si písemně navzájem sdělovat co se děje v jednotlivých církvích, společné trpět či se radovat, když jeden úd trpí či se raduje.
V naší provincii vystoupili nedávno muži, kteří porušují zákony, napadají samého Krista a pokoušejí se svést lid k odpadnutí. Je to sice jen v začátcích a možno bezdůvodně to považovat za předzvěst antikrista. Měl jsem v úmyslu o tomto počínání vůbec pomlčet, aby pohoršení, kdyby to bylo možné, zůstalo jen mezi těmi, kteří se od církve odchýlili, a mohlo být odstraněno, aby se nerozšířilo do jiných míst a nenakazilo svou špínou uši prostých lidí. Eusebius, který je nyní biskupem v Nikomedii, si myslí, že dostal do svých rukou celou církev. Opustil církev berytskou a ve své ctižádostivosti a ješitnosti se vrhl na dosažení biskupství v nikomedské církvi. Myslí jen na sebe a chrání také ty, kteří odpadli od církve. Pokouší se psát na všechny strany a velmi vážnou herezí odporující Kristu se snaží uchvátit ponejvíce ty nezkušené.
Veden myšlenkou napsanou v Zákoně považuji za nutné porušit mlčení a věc vám všem oznámit, abyste poznali nejen ty, kteří odpadli od Krista, ale i rouhání jejich hereze, a také, kdyby snad vám napsal Eusebius, abyste nedbali na jeho slova. Snaží se znovu oživit starou herezi, kterou čas zavál zapomenutím. I kdyby předstíral, že píše v jejich zájmu, ve skutečnosti myslí jen na sebe. Od církve odpadli tito: Arius, Achillas, Aeithales, Karpones, jiný Arius, Sarmates, Euzoius, Lucius, Julianus, Menas, Helladius, Gaius, Secundus a Theonas. Ti kdysi bývali biskupy. Slyšte, co si proti Písmům vymyslili a pošetile vyžvanili: Bůh nebyl vždy Otcem, ale byla doba, kdy Bůh nebyl Otcem; Boží Slovo nebylo od věčnosti, ale povstalo z ničeho, neboť Bůh, který jest, stvořil Slovo v době, kdy nebylo, z toho, co není, a proto byla doba, kdy nebylo; Syn že byl stvořen a učiněn; Syn svým bytím a přirozeností není podobný Otci, není ani jeho Slovem ani pravou Moudrostí, jen v nevlastním smyslu slova je nazýván Moudrostí a Slovem; byl učiněn vlastním Božím slovem a moudrostí, která jev Bohu, skrze níž Bůh jednak učinil vše ostatní, jednak Syna samého; proto jeho přirozenost se může změnit, jako je tomu u všech rozumem obdařených bytostí; Slovo že je něco zcela jiného a nemá nic společného s Boží podstatou; co je Otec a Syn, že nelze vysvětlit, neboť Syna ani Otce není možno plně a přesně poznat ani přesně rozeznat. Své bytí (ousia, essentia), jaké je, Syn že nepoznává. Stal se Synem kvůli nám, aby Bůh skrze něho jako skrze nástroj nás stvořil. Nikdy prý by neexistoval, kdyby se Bůh nerozhodl nás stvořit.
Ptali se tedy, zda by Boží Slovo se mohlo změnit, jako se změnil anděl v ďábla, a neostýchali se odpovědět: Jistě může. Když prý se mohl narodit a tím se změnit, že se může také jeho přirozenost změnit. Proti Áriovi a jeho přívržencům, kteří to tvrdí a o tom současně mluví s těmi, kteří souhlasí s jeho názorem, jsme s téměř stem shromážděných biskupů vyslovili anathema. Eusebius se snaží mísit lež s pravdou a bezbožnost se zbožností. Nemá však dost sil, aby přesvědčil. Pravda vítězí. Světlo nemá nic společného s tmou. Žádná jednota Krista s dablem. Kdo totiž, když někdy něco takového slyšel nebo když již to slyšel, nežasl nad něčím tak neobvyklým a cizím a neucpal si uši, aby špína takových slov nepošpinila jeho sluch? Když slyší Janova slova „Na počátku bylo Slovo", kdo by je neodsoudil, když říkají, že byla doba, kdy nebyl? Když slyší v evangeliu „Jednorozený Syn" a „Skrze něho všechno povstalo", nevzplane člověk hněvem, když oni tvrdí, že Syn je jedním ze stvořeních? Kdo by mohl říci, že je Syn podobný tomu, co On stvořil? Jakým způsobem je jednorozený, jestliže - to je jejich názor - je počítán mezi všechno, co je stvořeno? Jak se stal z ničeho, když Otec říká: „Mé srdce vyslovilo dobré Slovo" (2 44,2), „Zplodil jsem tě před jitřenkou" (2 109,3)? Z jakého důvodu je jeho bytí odlišné a nepodobné bytí Otce, když je dokonaým odleskem a obrazem Otce a když sám říká: „Kdo vidí mne, vidí i Otce" (J 14)? Jestliže Boží Syn je Slovo a Moudrost, proč byla někdy doba, kdy nebyl? Je tomu právě tak, jako kdyby někdo řekl, že Bůh někdy neměl slovo a moudrost. Jak se může přeměnit a změnit, když o sobě říká „Jsem v Otci a Otec je ve mně" (J 10, 39) a „Já a Otec jedno jsme" (J 10, 30) či co říká skrze proroka: „Pohleďte na mne, že jsem Bůh a neměním se" (Mál. 3). Ačkoli se to může vztahovat na Otce, přece vhodněji a vlastněji se to vztahuje na Syna - Slovo, poněvadž se nezměnil, když se stal člověkem. Apoštol říká: „Ježíš Kristus týž včera, dnes i na věky" (Žid 13, 8). Co je přivedlo na myšlenku, že se stal Synem teprve kvůli nám, když přece Pavel píše: „Kvůli němu všechno a skrze něho všechno" (l K 8,6). Nikomu se nemusí zdát podivné, když rouhavě říkají, že Syn neznal plné a dokonale Otce. Vždyť když se jednou rozhodli bojovat proti Kristu, musili zavrhnout slova samého Pána, který říká: „Jako zná mne Otec, i já znám Otce" (J 10,15). Poznává-li podle nich částečně Otec Syna, je jasné, že také Syn částečně poznává Otce. Něco takového tvrdit by byl hřích. Když Otec dokonale poznává Syna, je jasné, že jako Otec poznává své vlastní Slovo, tak i jeho Slovo poznává svého Otce, poněvadž je Slovem Otce. Když o tom uvažujeme při výkladu svatých božských Písem, velmi často je usvědčujeme. Oni však jako chameleóni mění svou barvu. Slova mudrce „Bezbožný, když přijde do hlubin hříchů, pohrdá vším" (Přísl. 18,3) obrátili proti sobě. I když před nimi jistě vzniklo mnoho herezí, které se s mimořádnou drzostí rozšířily, přece tito se dopustili té největší pošetilosti. Snaží se odstranit božství Slova. Jako by se přiblížili k době antikrista. Jako by ospravedňovali hereze, které vznikly před jejich bludem. Proto je církev zakázala a proto bylo vysloveno anathema. Ač velmi nás bolí jejich zkáza a nejvíce proto, že znali ustanovení církve a odpadli od nich, čemu se ani moc nedivíme. Před nimi se totéž stalo nejen Hymeneovi2 a Philetovi, ale i Jidáši, který byl Spasitelovým učedníkem a později se stal zrádcem a zběhem. Známe to. Pán totiž předpověděl: „Hleďte, aby vás nikdo nesvedl (Mt 24,5). Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou: Já jsem to. A přiblížila se doba, a mnohé budou svádět. Neřiď-te se jimi (Mt 24,3 n)". Také Pavel, poněvadž se to naučil u Spasitele, napsal: „V pozdějších časech odpadnou od víry a přidrží se svůdných duchů a ďábelských nauk odporujících pravdě" (l Tim 4,1). Již náš Spasitel to přikázal a skrze Apoštola naznačil takovéto lidi. Na vlastní uši jsme slyšeli jejich bezbožnost. Proto jistě ne bezdůvodně jsme vyslovili nad takovýmito lidmi anathema, jak jsme již řekli, a vyloučili je z obecné církve, protože se odcizili
vire.Milí a ctihodní bratří spojení s námi ve službě církve, zpravili jsme vaši Svatost o tom. Nepřijímejte je, kdyby se snad někteří z nich ve své pošetilosti odvážili k vám přijít, a Eusebiovi či někomu jinému z nich, kdyby vám psali, nevěnujte svou pozornost. Sluší se, abychom my křesťané se vyhýbali všem těm, kteří mluví proti Kristu a jsou jeho nepřáteli a kazí duše. Tomuto druhu lidí, jak přikázal Jan, se vyhněme a nepodílejme se na jejich hříších. Bratří, pozdravujte ty, kteří jsou u vás. Kdo jsou se mnou, též vás pozdravují."
Toto napsal Alexander všem biskupům jednotlivých církví. Přesto zlo se ještě rozšířilo. Když se totiž o tomto dopise dozvěděli, začali se mezi sebou hádat. Jedni s dopisem souhlasili a podepsali jej, jiní byli proti. Zvláště nikomedský biskup Eusebius vybízel k odporu, protože jej Alexander ve svém dopise urazil. Eusebius v té době měl velký vliv, protože v Nikomedii, kde Dioklecián krátce před tím vystavěl palác, dlel imperátor. Proto mnozí biskupové poslechli Eusebia. Eusebius na jedné straně psal Alexandrovi, aby ukončil spor a znovu přijal do církve Aria a jeho přívržence, na druhé straně vybízel ty, kteří byli v jiných obcích, aby se postavili proti Alexandrovi. Vznikl proto velký neklid. Bylo možno vidět, jak představení církví častovali jeden druhého nadávkami a urážkami a jak se lid rozdělil na dvě strany. Jedna strana se klonila k názoru těch, druhá zase k názoru oněch. Bylo z toho takové pohoršení, že křesťanské náboženství bylo veřejně zesměšňováno v divadlech. Ti, kteří bydleli v Alexandrii, neuváženě a nikoli bez patřičné dávky drzosti diskutovali o nejvyšších dogmatech našeho náboženství. Biskupům v provinciích posílali svá poselství. Rozděleni na dvě strany, vyvolali podobný spor. K ariánům se přidali meletiáni, kteří nedlouho před tím se oddělili od církve. Kteří to byli, nemohu říci. Meletius3, biskup nějaké obce v Egyptě byl zbaven biskupského úřadu alexandrijským biskupem Petrem - Petr za vlády Diokleciána zemřel mučednickou smrtí - z mnoha důvodů, zvláště proto, že v době pronásledování zapřel víru a obětoval modlám. Měl mnoho přívrženců, kteří jej považuji za vůdce hereze v Egyptě a až do dneška se nazývají meletiáni. Meletius nemohl uvést nic, čím by se mohl ospravedlnit a proč se oddělil od církve. Toliko slovy tvrdil, že se mu stalo bezpráví, a Petrovi nadával. Když Petr za pronásledování zemřel mučednickou smrtí, začal hanebně urážet nástupce biskupa Petra Achillu a konečně i Alexandra, který se stal biskupem po Achillově smrti. Mezitím začal spor s Ariem. Meletius se svými přívrženci podporoval Aria proti biskupovi. Kterým se Ariův názor zdál absurdním, ti schvalovali Alexandrovo rozhodnutí proti Ariovi. Domnívali se, že bylo vyneseno správné a spravedlivé rozhodnutí proti těm, kteří smýšleli jako Arius. Avšak Eusebius (nikomedský) a přívrženci Áriová názoru napsali Alexandrovi, aby odvolal vyloučení a ty, kterým bylo zakázáno společenství s věřícími, aby konečně připustil do církve, neboť se nedrží žádného špatného názoru. Dopisy obou stran, které byly poslány alexandrijskému biskupu Alexandrovi, byly shromážděny. I ty, co napsal Arius i ty co napsal Alexander. Těch využily sekty ariánů, eunomiánů4 a macedoniánů,5 které v této době patrně ještě existují, aby mohli hájit svou nauku. Jednotlivé sekty se totiž dovolávají jejich svědectvích.1. Eusebius z Nikomedie byl vychovatelem císaře Juliana
2. Hymenaios, odpadlý žák sv. Pavla, popíral vzkříšeni (2 Tim 2,18)
3. Meletius z Lykopolis v Thebaidě. Při rozdílnosti pramenů těžko rozhodnout, v čem pochybil. Epiphanius jej uvádí ve spojení s otázkou pokání a mírných zásad alexandrijského biskupa Petra. Athanasius a Socrates mluví o Meletiově zapření víry. Ony zprávy se shodují, že pochybná ordinace byla hlavním důvodem rozšíření schismatu (trvalo až do 5. stol.).
4. Eunomius vůdce extrémních ariánů. Podle něho Syn jako stvoření má jiné bytí (heteras ousias).
5. Macedoniáni, přívrženci arianismu. Zakladatelem byl Eunomius, biskup v Konstantinopoli r. 341. Duch Svatý podle něho není co do důstojnosti rovný Otci a Synu, je jejich služebníkem.
7 . KAPITOLA KONSTANTIN POSÍLÁ BISKUPA HOSIA DO ALEXANDRIE
Když se imperátor dozvěděl o tom, velmi ho to mrzelo. Neklid způsobený Ariem považoval i za své neštěstí. Neprodleně tedy přikročil uhasit plamen nesvornosti. Po váženém a věrném muži jménem Osius (Hosius)1, biskupu v Cordobě, což je město v Hispanii, - toho měl imperátor obzvlášt rád a vyznamenával jej nejvyššími poctami - poslal dopis Alexandrovi a Ariovi. Část dopisu - je připojen v Eusebiově knize o životě Konstantina - myslím, že nebude neprospěšné zde uvést.
1. Hosius poslán do Alexandrie r. 324.
Vítěz Konstantin Veliký, Augustus Alexandrovi a Ariovi
Příčinu nynějšího sporu shledávám v tom, že ses, Alexandře, vyptával kněží na kterési místo ve svatých Písmech a dokonce že ses snažil vyzvědět, co si každý myslí o jakémsi úžasném problému. Ty, Árie, nevím v jakém smyslu ses vyjádřil. A když ses k tomu vyjádřil, měl jsi to v tichosti přejít a ne to neuváženě vyžvanit na veřejnosti. Odtud ten spor mezi vámi a srocování lidí. Tomu se rnělo zabránit, aby opravdu zbožný lid nebyl rozdělen ve dvě strany a nebyl odtržen od těla církve. Odpusťte si jeden druhému. K tomu vás váš spoluslužebník ne bez důvodu nabádá. Avšak co se stalo? Vůbec jste neprosili ani na prosbu odpověděli. Řešit takové problémy žádný zákon ani církevní kánon nutné nepředpisuje, ale ukládá zachovat při řešení problému naprostý klid. I když to vyžaduje velmi bystrého ducha, přece musíme držet na uzdě to, co si myslíme a nevynášet to pošetile na veřejnost, ani aby o tom rozhodoval lid. Kdo může prohlédnout aspoň trochu jasněji či důstojně vysvětlit tak těžký problém zahalený takovým tajemstvím? Kdo, ať už je to kdokoli, si myslí, že to může snadno dokázat a pochopit! Kolik je jich, prosím, kteří by mohli dokázat to pochopit. Kdo konečně by se nedostal při vysvětlování takového problému do nebezpečí, že klopýtne? Proto je při takových problémech třeba krotit svou výřečnost. Při své nedokonalosti nejsme s to vysvětlit daný problém, ani posluchači těžko přesně nepochopí, o čem se to mluví. Na druhé straně buď lid bude o tom urážlivě mluvit nebo se bude mezi sebou hádat. Proto nerozvážné otázky a neuvážené odpovědi vyžadují vaši vzájemnou ohleduplnost. Písmo svaté vám nesmí být záminkou bojovat proti sobě. Z božského náboženství nemá vznikat žádný nový blud. Ve víře nutno mít jeden a týž názor. Jen tak možno dosáhnout souhlasu společenství. Není vskutku rozumné, aby kvůli vašemu sporu o takových malichernostech bylo tolik vašich lidí nevědomky zatahováno do sporu. Ano, nejen to není spravedlivé, ale je to považováno za hanebný hřích. Abyste pochopili, stručně uvedu příklad. Myslím, že vám není neznámo, že se všichni filozofové, i když pojednávají o téže věci, neshodují. Obyčejně se neshodují, když často tvrdošíjně hájí některé části svého názoru. I když se neshodují v tom, co každý tvrdošíjně hájí, přece při tom, v čem jsou zajedno, se spolu smíří. Je-li tomu tak, nebylo by daleko lepší, kdybychom my, kteří jsme služebníky všemohoucího Boha, se shodli již kvůli své víře, kterou vyznáváme? Ostatně pečlivě uvažme, o čem jsem mluvil, zda je správné, když se hádáme o věcech tak malicherných a naprosto ne nutných, aby bratří bratřím spílali a aby naším hříšným sporem byla svornost hanebně roztrhána. Takové spory se hodí spíše pro prostý lid než pro kněze a rozvážné lidi. Vyhněme se tedy ďábelskému pokušení. A poněvadž náš nejlepší a největší ochránce, náš Bůh nás osvěcuje světlem milosti, proto prosím, aby mně, svému služebníkovi skrze vás dovolil šťastně dokončit pod jeho ochranou svůj pokus o smír a abych jeho lid svými slovy, svou starostlivostí i napomínáním přivedl ke svornosti. A když máme, jak jsem řekl, jednu víru, jedno vyznání, když zachováváme ustanovení zákona a jsme ukáznění, když všechny části jsou spojeny v celé tělo církve, když vládne svornost a dobrá vůle, zmizí vše, co mezi námi vyvolávalo sváry. Poněvadž do toho nebylo zataženo celé naše náboženství, není důvodu, proč byste měli být rozděleni či proč by to vyvolávalo nejednotu. Neříkám to proto, abych vás nutil mít při tomto malicherném a pošetilém problému stejný názor. Hádáte se mezi sebou o něco tak bezvýznamného. Nemáme všichni na tutéž věc stejný názor ani všichni nemáme stejné nadání a stejné smýšlení. Nicméně můžete zachovávat upřímnou jednotu a jedno společenství chránit. Z Boží prozřetelnosti zachovejte jednu víru, jednu vůli a jedno smýšlení o Bohu. Řešte mezi sebou tyto malicherné problémy důkladné, i když na to nemáte stejný názor. Musíte však ve svých úvahách ukrytých v hloubi duše zachovat míru. Ať ve vás zůstane pevné a stálé dobro přátelství, opravdová víra, úcta k Bohu a k zachovávání zákona. Vraťte se k milosti, pěstujte vzájemnou shodu a lidu věnujte svou lásku. Očistěte svou duši od hádek, přátelsky a laskavě opět přijímejte jeden druhého. Velmi často, když přestane nepřátelství a když se uklidní hladina, bývá přátelství upřímnější. Dopřejte mi klidné dny a noci bez nepříjemných starostí, ať radost z upřímné svornosti a klidu setrvá i v dalších dnech. Nyní tomu tak není. Musím bědovat, plakat, být smutný. Ani zbytek života nemohu prožít v klidu. Jak mohu být klidný, když Boží lid -tak nazývám ty, kteří společně se mnou poslouchají Boha - se mezi sebou hádá a panuje mezi ním zhoubné nepřátelství? Uznejte, že mi to působí nesmírnou bolest. Když jsem nedávno přišel do Nikomedie, rozhodl jsem se neprodleně cestovat na Východ. Chvátal jsem k vám přijít. Když však jsem urazil větší část cesty, zpráva o událostech u vás mne přinutila vrátit se, abych nebyl nucen vidět na vlastní oči to, o čem jsem si myslel, že by to mé uši nemohly snést. Otevřte mi svou svorností přístup k Východu, který jste uzavřeli svými spory. Vynasnažte se, abych brzy poznal vás i ostatní lid radující se a abychom všichni velmi poděkovali nejlepšímu Bohu za svornost mezi všemi a za svobodu smýšlení.
8 KAPITOLA SYNODA O VIŘE V BITHYNSKÉ NICEI
Ačkoli obdivuhodný a velmi moudrý imperátorův dopis je napomenul, rozpory zesílily a nedaly se utlumit ani potlačit starostlivostí ani autoritou imperátora, které obsahoval jeho dopis. Dopis imperátora neuklidnil ani Alexandra ani Aria. I v samotném lidu panoval svár a pobouření. Předcházel tomu jiný mor sváru, který se rozšířil v jistých zemích a který otřásl klidem v církví. Vznikl totiž spor o slavení velikonoc a rozšířil se toliko v částech Východu. Zatímco tam jedni usilovali slavit svátek židovským způsobem, druzí se zase snažili je slavit podle zvyku křesťanů rozptýlených po celém světě. Hádali se, nemohli se dohodnout a spor o slavení svátku hnali na ostří meče. Když tedy imperátor viděl, že těmito spory je církev mocně otřásána, svolává koncil. Odevšad volá biskupy do Nicee1 v Bithynii. Přišlo tam mnoho biskupů z provincií a měst. O nich Eusebius Pamphilus píše ve 3. knize Života Konstantinova doslovně toto: „Ze všech církví z celé Evropy, Libye, Asie se sešli Boží služebníci považovaní za přední. Také svatý chrám jako by na Boží pokyn zvětšený přijímá mezi své stěny Syřany, Kilikijce, Feničany, Araby, Palestince, Egypťany, Thébské, Afričany a z Mezopotamie. Na shromáždění je přítomen biskup z Persie, v zástupu nechyběl Skyta. Též Pontus, Galatia, Pamphilia, Kappadokia, Asie, Frygie vyslali výborné muže. Také tam přišli z Thrákie, Macedonie, Achaje, Epiru a jiných vzdálených míst. Z Hispanie byl na shromáždění přítomen jeden, slavný podle jména i pověstí. Biskup, který sídlí v sídle impéria2 pro stáří nebyl přítomen. Jeho místo zaplnili jeho knězi. Korunou, což se ještě nikdy v minulosti nestalo, byl přítomen imperátor Konstantin, který tak přispěl k oslavě Krista. Z vděčnosti svému Spasiteli jako by přinesl vítěznou trofej za vítězství nad nepřáteli. Svým chováním byl tomuto našemu shromáždění vzorem. Ve svatých Písmech (Sk 2) se říká, že v oněch dobách se sešli svatí muži ze všech národů pod nebem. Byli tam Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotamie, Judee, Kappadokie, Pontu, Asie, Frygie, Pamphilie, Egypta, z krajin Libye kolem Cyreny, Římané, Židé, proselyté, Kréťané, Arabové. Jen to jim chybělo, že všichni, kteří se tam sešli, nepatřili mezi Boží kněze a služebníky. V tomto shromáždění bylo však více než 300 biskupů, kněží, diakonů, akolytů a jiných, kteří biskupy doprovázeli a které nebylo možno ani spočítat. Z těch Božích služebníků jedni byli váženými odborníky, jiní vynikali přísným životem a zůstali pevní při utrpení. Někteří patřili mezi ty, kteří se proslavili způsobem života a pro svůj život byli velmi chváleni. Bylo mezi nimi nespočet těch, kteří po dlouhou dobu svého života se proslavili svým čestným životem, jiní zase byli v květu svého života a proslavili se velkým nadáním. Někteří jako by nedávno nastoupili do Boží služby. Všem v jednotlivých dnech štědře a rád poskytoval imperátor stravu".
Toto napsal Eusebius o těch, kteří se tam sešli.
Imperátor přišel do Nicee po oslavě vítězství nad Liciniem. Mezi biskupy, kteří tam přišli, se nejvíce proslavili biskup Horní Thebaidy Pafnutius a kyperský biskup Spiridion. Proč jsem se o nich zmínil, uvedu později. Bylo přítomno mnoho odborně vzdělaných laiků, kteří byli připraveni pomáhat stranám. Ariův názor, jak jsem řekl, obhajovali Eusebius z Nikomedie, Theognis a Maris. Theognis byl biskupem v Nicei, Maris biskupem v bithyn-ském Chalcedonu. Proti nim odhodlaně bojoval diákon alexandrijské církve Athanasius. Biskup Alexander si Athanasia velmi vážil. Potom, jak později uvedu, vzplanula proti Athanasiovi velká nenávist. Krátce předtím než se biskupové sešli, někteří dialektikové si připravovali řeč proti svému odpůrci. Když však někteří byli vlákáni do debaty, jakýsi laik, jeden z vyznavačů, člověk upřímný a prostý, když se utkal s dialektiky, jim řekl: „Kristus ani apoštolové neučili žádného z nás umění debatovat, ani klamat, ale upřímně smýšlet, zachovat si neporušenou víru podepřenou dobrými skutky". Všichni, kteří při tom byli, obdivovali a schvalovali jeho názor. Dialektikové po této opravdu upřímné řeči ztichli. Tak byla potlačena bouřlivá debata. Druhý den se sešli všichni biskupové. Po nich se dostavil imperátor. Když přišel, postavil se mezi zástup. Nechtě usednout dříve, než mu biskupové pokynuli, aby tak učinil. Takovou měl imperátor úctu k mužům. Když všichni ztichli, imperátor měl z křesla řeč, ve které je nabádal k jednotě a svornosti. V ní radil, aby odložili všechno, co by mohlo druhého urážet. Mnozí totiž den před tím, než měl imperátor přijít, mu posílali přípisy, v nichž obviňovali jeden druhého. On však je horlivě povzbuzoval, aby se plně věnovali úkolu, ke kterému byli svoláni, a ony přípisy přikázal spálit. Při tom jen řekl, že Kristus přikázal, aby, kdo žádají o milost, ji také prokazovali svému bratru. Teprve potom mluvil hodně o svornosti a pokoji. Pak je pověřil, aby sami rozhodovali a zabývali se podrobně články našeho náboženství. Tak to zaznamenal týž Eusebius ve 3. knize Života Konstantina, a nebude neužitečné vyslechnout jeho slova. Zní takto: „Bylo předloženo hodně látky a hned na začátku došlo ke sporu. Imperátor trpělivě a klidně všechny poslouchal, pronesené myšlenky podrobil pečlivému rozboru a oběma sporným stranám věnoval velkou pozornost. Pomalu usmířil ty, kteří se vší vervou vystupovali proti druhým. Vlídně hovořil s jednotlivci. Řecky - nebyl neobeznámen s tímto jazykem -vyjadřoval své mínění. Jedny laskavé přemlouval, jiné mírnil, jiné, kteří podali podrobný výklad, schvaloval. Pokud ve všem, co někdy vyvolalo problém, byli jednotní a souhlasili s tím, snažil se je přivést k jednotě, takže mezi nimi panovala shoda. Všichni také v této době šli společně slavit spasitelný velikonoční svátek - paschu. Všechno, o čem všichni společné rozhodli a vlastnoručně podepsali, bylo považováno za právoplatné a zaneseno do spisů". Jak připomenul Eusebius, bylo to písemně zachováno pro příští generace. Nenevhodně jsme uvedli jeho slova a dokonce jsme jeho slov použili za svědka té události. Abychom totiž neposlouchali ty, kteří snad odsuzovali koncil v Nicei a pak pochybili ve víře. Ani bychom nevěřili makedonskému Sabinovi, který muže tam shromážděné nazývá nezkušenými a nevzdělanými. Tento biskup Sabinus, Macedoňan z thráckého města Heraklee písemné zápisy různých biskupských synod spojil v jeden svazek a biskupy shromážděné v Nicei nazval potupně neučenci a nevědomci. Myslím, že osočil samého Eusebia, který potvrdil tutéž víru, když jej nazval neučeným. Sabinus některá díla opomenul, některá převrátil, a ty, o kterých se domníval, že by znamenala jeho konec, vyloučil. Ačkoli Eusebia Pamphila chválí jako hodnověrného svědka a imperátora oslavuje za to, že vykonal mnoho pro křesťanské náboženství, přece víru vyloženou na nicejském koncilu těžce napadá jako víru stanovenou nezkušenými a neznalými lidmi. Koho nazývá moudrým a pravdivým svědkem, toho svědectví vzápětí zavrhuje. Eusebius totiž říká o Božích služebnících, kteří tam byli, že jedni rozvážně a věcně mluvili, jiní zase že vynikali přísným životem; imperátor že všechny přivedl k jednotě a dokázal, že v nitru ale i názorově byli biskupové jednotní. O Sabinovi, naskytne-li se vhodná příležitost, řekneme více. I on souhlasil s učením o víře, které bylo uveřejněno v Nicei jasně hlasy všech. Zní takto:
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, stvořitele všeho viditelného i neviditelného. Věříme v jednoho Pána Ježíše Krista, Božího Syna, zrozeného z nezrozeného Otce, to znamená, z podstaty Otce: Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, stejné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno povstalo na nebi i na zemi; který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, vtělil se a stal se člověkem, trpěl, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil do nebe a přijde soudit živé i mrtvé. Věříme i v Ducha Svatého. Kdo říkají, že někdy byla doba, kdy Kristus nebyl, dříve než se narodil či že vznikl z ničeho nebo že se narodil z jiného bytí než z podstaty Otce nebo že Božím Synem byl stvořen a může se přeměnit a změnit, proti těm obecná, katolická a apoštolská církev Boží vyslovuje anathema."
Tuto víru schválilo 318 biskupů a všichni s tím souhlasili a podepsali krom těch, kteří slovo „homousios", to je „jedné podstaty" zavrhli. Totiž krom nikomedského biskupa Eusebia, nicejského Theognida, chalcedonského Maris, marmaritského Theona a Secunda z Ptolemaidy. Tvrdí, že „homousios-jedné podstaty" znamená to, co vzniklo z něčeho jiného buď oddělením či odvozením nebo prodloužením jako výhonek z kořene. Odvozením jako děti z rodičů, oddělením jako dvě tři třísky zlata. Avšak na Božího Syna nelze nic takového vztahovat. Proto řekli, že naprosto nechtějí souhlasit s vírou vyhlášenou na nicejském koncilu. Ono slovo „homousios - jedné podstaty" mocné napadali a proto nechtěli podepsat vyloučení Aria. Koncil vyřkl anathema nejen proti Ariovi a jeho přívržencům, ale také zakázal, aby Arius vůbec přišel do Alexandrie. Dále výnos Imperátora nařídil Ariovi, Eusebiovi a Theognidovi odejít do vyhnanství. Eusebius a Theognis krátce potom, co byli potrestáni vyhnanstvím, napsali žádost, v níž prohlásili, že toho litují, a souhlasili s vírou ,,homousios" to je s vírou, že Syn je jedné podstaty s Otcem, jak ukážeme dále. V téže době biskup v palestinské Caesarei Eusebius příjmením Pamphilus na onom koncilu, ač trochu váhal a rozvažoval, zda má schválit ono rozhodnutí o víře, spolu se všemi ostatními je schválil a podepsal. Lidu, kterému byl představeným, aby jej nepodezříval, že trochu zaváhal, poslal list, v němž vyložil svou víru a co znamená slovo „jedné podstaty". Napsal doslovně toto: „Pravděpodobně se k vám již dříve doneslo, nejmilejší bratří, o jednání na velmi hojně navštíveném nicejském koncilu o víře církve. Pověst se svou rychlostí snaží předběhnout přesné vylíčení událostí. Aby tomu tak nebylo, jestliže jste se o tom dozvěděli jinak než je tomu ve skutečnosti, považujeme za nutné vám sdělit, že jsme na koncilu předložili svou formulaci víry. Druhou předložili biskupové, když k našim slovům něco málo přidali. Naše vyznání víry bylo přečteno před naším velmi zbožným imperátorem a bylo uznáno za správné. Jak jsme slyšeli od biskupů, kteří byli před námi; jak jsme slyšeli, když byly základy víry vkládány do našich duší při omytí koupelí křtu, jak jsme se naučili z božských Písem a tomu učili, když jsme působili jako knězi a když jsme se stali biskupy, tak věříme a tak vám sdělujeme naši víru: „Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. Věříme i v jednoho Pána Ježíše Krista, Boží Slovo, Boha z Boha, Světlo ze Světla, Život ze Života, jednorozeného Syna, prvorozence všeho stvoření, zrozeného z Boha Otce přede všemi věky, skrze něhož je všechno stvořeno. Pro naši spásu se stal člověkem a přebýval mezi lidmi. Trpěl, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil k Otci a opět přijde soudit živé i mrtvé. Věříme také v jednoho Ducha Svatého. Věříme, že Otec je pravým Otcem, Syn pravým Synem, Duch Svatý pravým Duchem Svatým, jak náš Pán přikázal, když své učedníky posílal hlásat evangelium: Jděte a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Toto všechno potvrzujeme, o tom jsme přesvědčeni, tak smýšlíme, tak to také cítíme a tak budeme smýšlet až do smrti. V této víře vytrváme a budeme vyhlašovat anathema proti jakékoli bezbožné herezi. Upřímně jsme o tom přesvědčeni, protože jsme to mohli poznat. Proto také upřímně dosvědčujeme před všemohoucím Bohem a naším Pánem Ježíšem Kristem, že je upřímně myšleno, co říkáme. Můžeme dokázat a vás přesvědčit, že jsme tak i dříve učili a vám kázali o víře. To nikdo nemůže popřít. I náš velmi zbožný imperátor první ze všech dosvědčil, že naše víra je pravá. Potvrdil, že naše vyznání je v témže duchu napsáno, a nařídil, aby všichni takto smýšleli, svým podpisem potvrdili rozhodnutí a s tím souhlasili, pokud bude přidáno jedno slovo, totiž „jedné podstaty". Sám toto slovo vysvětlil takto: Jedné podstaty nemůže být chápáno jako nějaká tělesná vlastnost, ani že Boží Syn nepovstal, abych tak řekl, z Otce dělením či oddělením. Není totiž možné, aby nehmotná přirozenost, kterou poznáváme pouze rozumem a která nemá tělo, přijímala do sebe lidské vlastnosti, ale že o věcech takového druhu se musíme vyjadřovat božsky tajemnými slovy. Tak o tom uvažoval náš velmi moudrý a zbožný imperátor. Biskupové však kvůli tomuto slovu „jedné podstaty" vydali tuto formulaci víry:"Vyznání víry vyhlášené na koncilu
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. Věříme i v jednoho Pána Ježíše Krista, Božího Syna, zrozeného z nezrozeného Otce, to jest, z podstaty Otce, Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno povstalo na nebi i na zemi. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil (z nebe), vtělil se a stal se člověkem, trpěl, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, přijde soudit živé i mrtvé. Věříme i v Ducha Svatého. Kdo říkají, že byla někdy doba, kdy Boží Syn nebyl, než se narodil, nebo že Boží Syn byl stvořen, že se může přeměnit a změnit, proti těm obecná (katolická) a apoštolská Boží církev vyslovuje anathema." Když tato formulace byla přečtena, začali jsme se podrobně vyptávat, jak se má rozumět tomu „z podstaty Otce" a tomu „jedné podstaty s Otcem". Otázky stíhaly odpovědi. Byly pečlivě probírány důvody, jaký ta slova mají smysl. Jedni přiznávali, že „z podstaty" znamená totéž co „být z Otce" a nikoli být částí Otce. To se nám zdálo, že velmi dobře souhlasí se svatým učením, které učí, že je z Otce a že není částí jeho podstaty. Souhlasili jsme s tím a nezavrhli slovo „jedné podstaty", protože jsme také myslili na pokoj v církvi, který byl naším cílem. Bylo nám to také zárukou, že neztratíme pravou víru. Ze stejného důvodu jsme schválili „zrozený, ne stvořený". Řekli jsme, že slovo „stvořený" se vztahuje.na tvory, které povstaly skrze Syna, a že Syn nemá s tím nic společného. On že není stvořením jim podobným, které jím byly stvořeny, ale má vznešenější bytí, kterým není obdařeno žádné stvoření, a že je zrozen 7, Otce, o tom nás poučují svatá Písma. Způsob jeho stvoření nemůže žádná smrtelná bytost ani slovy vyjádřit ani rozumem postihnout. Stejně i ono „jectné podstaty s Otcem" možno postihnout rozumem, ale nemůže to být chápáno lidským způsobem a nemá to nic společného se smrtelnými tvory. Syn nevzniká ani dělením ani oddělením ani změnou Otcova bytí. Přirozenost Otce, řekli jsme, je totiž naprosto odlišná od toho všeho. To, že Syn má stejnou podstatu s Otcem, neukazuje na nic jiného, než že Boží Syn nemá nic společného s ostatními tvory, ale že je naprosto podobný Otci, který ho zrodil, ani že nebyl zrozen z žádného jiného bytí než z podstaty a bytí Otce. Když to takto bylo vysvětleno, považovali jsme za správné to schválit. Věděli jsme, že někteří staří biskupové a spisovatelé, muži rozvážní a slavní při vysvětlování božství Otce a Syna užili tohoto slova „jedné podstaty",3 Tolik o víře vyložené a vyhlášené na nicejském koncilu, S tím jsme do jednoho souhlasili Ne neuváženě. Bylo to předneseno a prodiskutováno před samotným velmi zbožným imperátorem a schváleno pro důvody dříve uvedené. Také jsme vysvětlili a schválili, proč jsme vyslovili anathema. Anathema totiž zakazuje, aby nikdo neužíval slov, která se neshodují s Písmem, poněvadž takto byly do církví zavlečeny téměř všechny zmatky a sváry. Žádné inspirované Písmo nikdy neužilo takových slov, jako že Boží Syn povstal z ničeho, že byla doba, kdy nebyl a další. Proto naprosto souhlasně s Písmem se koncil rozhodl takový názor pronést a učit. Souhlasíme, proti komu je to určeno. My jsme předtím nikdy neužívali takových slov. Nejmilejší bratří, poslali jsme vám to přinuceni okolnostmi. Nejen abychom vám jasně vyložili rozhodnutí, které následovalo po prošetření a souhlasu, ale také, kdyby vám jiní jinak napsali, abyste věděli, že by nás to uráželo. Až do poslední chvíle jsme byli jednotní v jednom a témže názoru, jak to vyžadoval rozum. Když se nám zdálo, že to, co bylo předloženo, souhlasí s tím, co před tím bylo uvedeno ve formulaci víry, snadno, bez hádek a bez urážek jsme přijali a schválili."
To poslal Eusebius Pamphilus do města Caesareje v Palestině. Ve stejném smyslu napsal koncil alexandrijské církvi a všem církvím v Egyptě, Libyi a v Pentapolis.1. Nicejský koncil r. 325
2. Rozuměj: římský biskup
3. Tento výraz nebyl vymyšlen teprve na nicejském koncilu. Není pochyb, že Eusebius měl či četl díla, která dnes již neexistují, z nichž čerpal toto tvrzení. Tertullian na začátku svého spisu Ad Praxedam výslovně říká, že Otec, Syn i Duch Svatý mají jednu podstatu. „Co, prosím," říká, „jiného znamená v latine unius substantiae (jedné podstaty) než co řecké homousion?"
9. KAPITOLA LIST KONCILU O JEHO ROZHODNUTÍCH A VYLOUCENÍ ARIA A JEHO PŘÍVRŽENCŮ
„ Biskupové shromáždění na velkém svatém koncilu posílají pozdrav svaté z Boží milosti vynikající alexandrijské církvi, milovaným bratřím v Egyptě, Libyi a Pentapolis.
Z Boží milosti a z příkazu velmi zbožného imperátora Konstantina, který nás svolal z různých měst a provincií, se konal velký posvátný nicejský koncil. Považujeme za nutné poslat vám list z posvátného koncilu. Z něho se dozvíte, že sporné záležitosti byly pečlivě prošetřeny a stanovena i rozhodnutí. Předně bylo prošetřeno bezbožné a zvrácené učení Aria a těch, kteří se drží jeho sekty, v přítomnosti velmi zbožného imperátora. Koncil se rozhodl při společném hlasování vyslovit anathema Ariovu bezbožnému názoru a prokletým slovům a myšlenkám, jimiž se odvážil urážet Božího Syna. Zvláště pro jeho tvrzení, že Boží Syn povstal z ničeho, že než se narodil, neexistoval, že někdy byla doba, kdy nebyl, že Božím Synem se stal svobodným rozhodnutím, že může hřešit i nehřešit, že je tvorem a že byl učiněn. Proti tomu všemu rouhání vyslovil posvátný koncil své anathema. Nelze strpět, aby Ariův bezbožný názor, neobvyklá pošetilost či slova plná rouhání se dostala k sluchu věřících. Jak to skončilo, to jste buď již slyšeli nebo od nás uslyšíte. Nechceme totiž budit dojem, že neuváženě a bezdůvodně napadáme člověka, který si zasloužil svůj trest. Jeho bezbožnost došla až tak daleko, že přivedl do záhuby marmarskěho biskupa Theona a biskupa Secunda z Ptolemais. Oba stihl stejný trest. Z Boží milosti byl Egypt zbaven špatných názorů a rouhání, ale také i lidí, kteří v lidu žijícím dosud v klidu a pokoji se neostýchali rozdmýchávat rozbroje a sváry. Přesto dosud Meletius a ti, které vysvětil, setrvávají tvrdošíjně při své nevědomosti. Slyšte tedy, nejmilejší bratří, jak rozhodl koncil! Koncil jednal s Meletiem velmi laskavě. Kdyby byl Meletius důkladně prošetřen, jistě by si nezasloužil té milosti. Koncil rozhodl, aby zůstal ve své obci, ale aby neměl žádnou moc, na nikoho neskládal ruce (nikoho nevysvětil), nikomu aby nepřiděloval církevní úřady, ani aby se zdržoval v jiné krajině či městě, ale aby si pouze titulárně podržel hodnost a úřad. Ti, kteří jím byli určeni za kněze a dostalo se jim svatého svěcení, ať jsou připuštěni do společenství církve pod touto podmínkou: Mají si sice podržet stupeň církevní hodnosti a služby, ale mají stát na nižším stupni než kněží v jednotlivých provinciích a církvích vysvěcení nejdůstojnějším knězem a naším spolubratrem Alexandrem. Rovněž nesmějí určovat služebníky církve ani je schvalovat ani rozhodovat o jmenování těch, kdo mají být vybráni k vykonávání církevních úřadů. Nikdo, kdo jsou pod pravomocí Alexandra, nesmějí bez souhlasu biskupů obecné (katolické) církve přebíhat do jiné církevní obce. Ti však, kteří Boží milostí a pomocí vašich modliteb se nedopustili žádného schismatu a v mezích obecné (katolické) a apoštolské církve se zdrželi pádu, mají moc světit služebníky hodné nazývat se klérem a mohou vykonávat všechno, co vyplývá ze zákona a církevního ustanovení. Kdyby snad někdo z těch, kdo zastávají církevní úřad, zemřel, ať po zemřelém nastoupí jeden z těch, kteří nedávno byli přijati do církve a je k tomu vhodný. Ať si jej lid zvolí a volbu lidu potvrdí alexandrijský biskup. To nechť je dovoleno i všem jiným. O Meletiovi bylo však jinak rozhodnuto. Kvůli neobyčejné drzosti, kterou vzrušil církev, kvůli pošetilosti a zřejmé nevědomosti ať mu není udělována žádná autoritativní moc. Je to člověk, který by mohl vnést do církve stejný zmatek. Tato rozhodnutí se týkají zvlášt i jednotlivě Egypta a velmi svaté alexandrijské církve. Když by bylo krom tohoto ještě o něčem jiném rozhodnuto, poněvadž je tu s námi nejdůstojnější pán a náš spolubratr Alexander - byl přítomen rozhodnutím a podílel se na nich - on vám to přesně sdělí. Co se týče všeobecného souhlasu k slavení nejposvátnějšího svátku velikonoc, spor pomocí vašich modliteb moudře a prospěšné skončil. Všichni bratří z Východu, kteří slavili svátek podle židovského zvyku, souhlasili, že budou slavit svátek v týž den jako Římané i vy všichni, kteří jste tento zvyk zachovávali od počátku. Věci byly dovedeny k šťastnému konci, zavládly pokoj a svornost mezi všemi a hereze se jako chmýří rozplynuly. Radostně obejměte svého biskupa a našeho bratra Alexandra, kterého si velmi vážíme. Pokud zde byl, působil nám velikou radost. Ve svém věku se ujal převeliké práce, aby naši církev přivedl ke klidu. Modlete se také za nás všechny k Bohu, aby to, co bylo řádně stanoveno a rozhodnuto, zůstalo nadále trvalé s pomocí všemohoucího Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista zároveň s milostí Ducha Svatého, jemuž sláva na věky. Amen."
Z tohoto koncilního listu je jasné, že vyslovili anathema nejen proti Ariovi a přívržencům jeho sekty, nýbrž také proti tomu, co řekl. Dohodli se o slavení velikonoc. Meletiovi, který byl hlavou jakési hereze, sice ponechali biskupskou hodnost, ale biskupskou moc mu odňali. Domnívám se, že meletiáni byli odloučeni od církve až do té doby, kdy koncil odňal Meletiovi veškerou biskupskou moc. Krom toho nutno vědět, že Arius napsal o svém názoru spis, který nadepsal Thalia (Svátek). Styl a výrazová forma spisu je trochu nevázaná a rozpustilá a velmi podobná zpěvům básníka Sotadea, jehož knihu koncil také odsoudil. Nejen koncil napsal o sjednaném klidu, nýbrž i sám imperátor to také svým listem alexandrijské církvi naznačil.Imperátorův list
„Konstantin Augustus katolické alexandrijské církvi. Velmi vás pozdravuji, nejmilejší bratří!
Jistě velmi velikého a obzvláštního dobrodiní se nám dostalo od Božské prozřetelnosti, protože jsme byli zbaveni bludu a opět jsme poznali jednu a tutéž víru. Ďáblovými úklady proti nám nezůstalo ušetřeno žádné místo. Cokoli však proti nám nastrojil svou lstí, to bylo od základu odstraněno. Schismatické spory, rozbroje a smrtelný jed nesvornosti uhasily - podle Kristova napomenutí - světlo pravdy. Všichni ctíme Boha a věříme, že existuje. Abychom skončili se spory - a k tomu nás Bůh napomenul - povolal jsem velmi mnoho biskupů do města Nicei. Jsem jedním z vás a spolu s vámi se velmi rád podřizuji Božímu pokynu a proto jsem velmi usiloval, aby pravda byla důkladně prověřena. Vše, co skýtalo látku k nesvornosti nebo sporům, bylo podrobně prošetřeno a projednáno. Bože, buď k nám milosrdný! Kolika prokletých hanebností se někteří dopustili vůči úctě našeho Spasitele, naší spáse a našemu životu! Nejen tvrdili, co bylo proti inspirovaným božským Písmům, ale také veřejně prohlašovali, že tomu věří. Vždyť ač více než 300 pánů biskupů obdivuhodných svou skromností i vědomostmi potvrdili jednu a tutéž víru - a ta jako pravá byla potvrzena pravdou svědectví božského Zákona. Pouze Arius tuto víru neuznal. Ďábel svou mocí i lstí jej přemohl. Tento blud ve své bezbožnosti rozsel nejprve u vás a potom i u jiných. Přijměme učení, které nám dal všemohoucí Otec. Vraťme se k našim nejmilejším bratřím, od kterých nás ničemný a nestoudný ďábel nikdy neodloučil. Vraťme se svobodně a upřímně ke společnému tělu církve. Důkazem vaší moudrosti, víry i svatosti bude, když rozhodně od sebe odeženete nepřítele pravdy. Dejte se pod ochranu Boží vůle a milosti! Vždyť o čem rozhodlo 300 biskupů, nelze považovat za nic jiného než za Boží souhlas, zvláště když v myslích tak významných mužů sídlil Duch Svatý, který jim zjevil Boží vůli. Proto nikdo z vás ať neváhá, nikdo ať neotálí. Vraťte se všichni rádi na cestu pravdy, abych, až k vám přijdu, spolu s vámi vzdal díky Bohu, který všechno očisťuje. On nám nejen oznámil pravou viru, ale také nám laskavě prokázal svou lásku, kterou si všichni přejeme. Nechť vás, nejmilejší bratří, Bůh dlouho uchová v pravé víře!"
Toto napsal imperátor alexandrijskému lidu. Jasně naznačil, že odpadnutí od víry se nestalo náhodou a neuváženě. Dále, že koncil vynaložil velmi velké úsilí poznat pravdu. Ne, že jen něco bylo vysvětleno a ostatní se přešlo mlčením, nýbrž vše bylo sneseno, cokoli se zdálo nutné k potvrzení nauky o víře. Nebylo to neuváženě definováno dříve, dokud to nebylo podrobně prošetřeno. Ano, šlo se až tak daleko, že bylo ihned odstraněno, co by mohlo vést ke sporům či nesvornosti. Abych to shrnul: Vůli všech, kteří se tam sešli, nazývá Boží vůlí; nepochybuje, že takové množství biskupů pod vanutím Ducha Svatého mělo stejné smýšlení. Avšak Sabinus, který je hlavou makedonské hereze, se staví proti. Ano, shromážděné v Nicei nazývá nezkušenými nevě-domci. Neostýchá se obviňovat z nevědomosti i samotného Eusebia. Ani se nechce zamyslet nad tím, že ti, kteří byli nezkušení, jak říká, přece osvíceni Bohem a obdařeni milostí Ducha Svatého nemohli se nikterak odchýlit od pravdy.
Slyšme, co ustanovil imperátor v druhém listě proti Ariovu učení a proti těm, kteří sdíleli Ariův názor. List poslal biskupům a lidu na kterémkoli místě.Další Konstantinův list
Vítěz Konstantin, Veliký, August biskupům a lidu.
Arius napodobuje zvyk bezbožných zločinců a proto musí po zásluze s nimi sdílet potupný úděl, jako je tomu u úhlavního nepřítele Porfyria.1 Tento před časem napsal bohaprázdný spis proti křesťanskému náboženství a proto si zasloužil takovou odměnu, jaké byly hodný jeho spisy. Stihla jej pro příští věky potupa a špatná pověst a jeho bezbožné spisy byly zničeny. Zdá se, že Arius a jeho přívrženci se považují za porfyriány, poněvadž jejich jednání odpovídá tomu jménu. Proto také, najde-li se nějaké dílo napsané Ariem, musí být spáleno, aby prokleté jeho učení bylo důkladně odstraněno a do budoucnosti aby nezůstala po něm žádná památka. Proto nařizujeme: Kdo bude přistižen, že ukrývá Ariův spis a ihned jej nespálí, nechť je potrestán smrtí. Kdo bude dopaden, bude sťat. Bůh nechť vás chrání."1.Porfyrios z Tyru (232/33-304/5) vydal řadu filozofických dějepisných, filologických a matematických spisů.
Jeho úvod k aristotelovské logice Eisagové se stal ve středověku jednou z nejznámějších knih. Zde nalézáme původ středověkého boje realismu s nominalismem. V mládí byl přítelem křesťanství a žákem učeného Longina, později však vášnivým odpůrcem křesťanství. Sestavil 15 knih Proti křesťanům, které byly po dlouhou dobu prostředkem k útokům pohanství proti křesťanství. (Jos. Kratochvíl, Meditace věků 1,220).Konstantin Augustus .církvím
.,Z rozkvětu státu jsem poznal Boží dobrotivost vůči nám. Ze všeho nejvíce jsem si umínil, aby ve velmi svaté obecné církvi byla zachována jedna víra, upřímná láska a k tomu odpovídající projev náboženské úcty vůči všemohoucímu Bohu. Nebude to možné jinak než tím, že buď všichni biskupové nebo velká většina jich se sejdou a každý vyloží svůj názor o tom, co se týká nejsvětějšího náboženství. Když se jich sejde velmi mnoho, pokud to bude možné, já, jako jeden z vás bych se zúčastnil. Nebránil bych se -a již ted:z toho mam. radost - kdybyste mne spolu s vámi přizvali k této službě. Se souhlasem všech by byly probrány všechny věci, pokud by to bylo milé a přijatelné vševědoucímu Bohu tak, aby nebylo odloženo na příští dobu, co by bylo příčinou nesvornosti a věroučných sporů. Když se na koncilu jednalo o největším velikonočním svátku, všichni považovali za správné, aby všichni, ať jsou kdekoli, slavili svátek v týž den. Co by mohlo být krásnější, než kdyby tento svátek, který nám ukazuje naději na nesmrtelnost, všichni slavili jedním způsobem. Jako první důvod nezdálo se slavit tento nejsvětější svátek napodobováním židovského obřadu a zvyku. Židé poskvrnili své ruce zločinem, poněvadž byli zaslepeni svou proradností. V naší moci je zavrhnout jejich zvyk a opravdověji a upřímněji - což činíme už od prvního dne - oslavit tento svátek i v budoucnosti. Nemějme nic společného se Židy, které všichni velmi nenávidí. Spasitel nám ukázal jinou cestu, a tu nastupme. Naše velmi svaté náboženství zákonitě nastoupilo jinou cestu. Toho se držme, nejmilejší bratří, zuby nehty všichni do jednoho a zbavme se bohaprázdného židovského zvyku. Je totiž absurdní, aby se nestoudné vychloubali, že bychom bez pomoci jejich obřadů to nemohli zachovávat. Jak může být správné jejich tvrzení, když po smrti Pána, po takové vraždě, se stydí za ten svátek? Vyplývá z toho, že po této stránce nemají pravdu. Vždyť ve svém poblouznění nezachovávají slavení svátku v požadované době. Ještě téhož roku slaví jinou Paschu. Proč je tedy napodobujeme, když se dopustili takového pobloudění? My bychom nedovolili opakovat slavení téhož svátku podruhé v témže roce. Pravda, vykládat to nebylo mým úmyslem. Přece však byste měli tomu věnovat svou pozornost a stále se modlit, abyste měli tomu věnovat svou pozornost a stále se modlit, abyste čistotu svých duší neposkvrňovali zvyky špatných lidí. Snadno se také dá poznat, že je to velký hřích, když pro takový a tak slavný svátek našeho náboženství by nadále panovaly spory. Je to svátek naší svobody, svátek nejsvětějšího utrpení našeho Spasitele. On chtěl jednu obecnou (katolickou) církev a jeho údy, i když jsou rozptýleny na různých místech, aby byly spojeny jedním duchem, to je, aby se řídily Boží vůlí a Božím pokynem. Nechť tedy moudrost Vaší svatosti dobře uváží, jak je odporné a dokonce nedůstojné, aby v týchž dnech se jedni postili a jiní hodovali; aby ve dnech velikonočního svátku jedni se nepostili a jiní se podrobovali předpisům o postu. Proto je správnější zavést jeden způsob slavení. Toto, jak všichni pozorujete, chce Boží prozřetelnost. Bylo by správné a rozumné, abychom neměli nic společného se zvykem proradců a těch, kteří byli původci smrti Pána, a aby byl zachováván krásný a výborný zvyk, který všechny církve ve světě, ať už na východě či západě, na jihu či severu a některé církve na Východě zachovávají. Proto všichni shromáždění považovali to za správné. Myslím si také, že Vaše moudrost snadno bude souhlasit, že to, o čem se v Římě, Itálii, Africe, v celém Egyptu, Hispanii, Británii, Libyi, v celém Řecku, v asijské a pontské provincii a konečně i v Kilikii jednomyslně usnesly, i vy rádi schválíte. Dobře uvažte, že existuje velký počet církví nejen v místech, která jsem uvedl, ale že také existuje velmi svaté ustanovení, které mají všichni společně uskutečňovat a která nechce mít nic společného s židovskou věrolomností. To je třeba důkladné uvážit. Abych to shrnul: Podle všeobecného mínění bylo rozhodnuto, aby neposvátnější velikonoční svátek byl slaven v jeden den. O něčem tak posvátném a slavnostním nesmí panovat žádný spor. Ano souhlasit s tímto názorem, který neobsahuje žádný věroučný blud a není spojen s hříchem, se velmi doporučuje. Je-li tomu tak, s radostí přijměte toto rozhodnutí jako dar od Boha a jako skutečný příkaz z nebe. Vždyť cokoli se na svatých koncilech biskupů rozhodne, to nutno připisovat Boží vůli. Proto vy až všem milovaným našim bratřím oznámíte rozhodnutí koncilu, jak se má slavit nejsvětější svátek, a schválíte je, musíte také nařídit, aby toto rozhodnutí bylo všeobecně přijato. Již předem si toužebné přeji, abych mohl s vámi slavit přesvatý svátek v jeden den a společně s vámi se mohl radovat. Stane se tak, až poznám, že vaším jednáním a Boží pomocí byla krutost ďábla zničena a že naše víra všude vzkvétá v pokoji a svornosti. Bůh vás, nejmilejší bratří, chraň a uchovej neporušenými."
Jiný list Eusebiovi
„Vítěz Konstantin, Veliký, Augustus Eusebiovi.
Dozvěděl jsem se a jsem o tom přesvědčen, že až dosud vinou hříšné a strašné tyranie pronásledující služebníky Boha a Spasitele se kostely všech církví buď nedbalostí zřítily nebo že ze strachu před hrozícím nebezpečím byly velmi málo, než bylo třeba, opraveny. Nejmilejší bratře, když jsou všichni svobodní a když byl prozřetelností nejlepšího a nejmocnějšího Boha i naší službou pro obecné blaho státu drak odražen, domnívám se, že všem se dostává sil a Boží pomoci a že ti, kteří buď ze strachu či slabé víry nebo kvůli nějakým jiným hříchům klesli a když poznávají toho, který je pravým Bohem, se vrátí k správnému způsobu života. Napomeň tedy všechny, kterým jsi představeným nebo kteří jsou představenými jinde jako biskupové, kněží a jáhni a které znáš, aby se horlivě starali o kostely. Které kostely zůstávají, ať obnoví a rozšíří, a kde by toho bylo třeba, ať vybudují nové. Co je nutné ke stavbě, o to buď sám nebo někdo jiný tvým jménem požádej prefekty a správce provincií. Jim jsem napsal, aby ze všech sil pomohli tam, kde to bude žádat Tvá svatost. Nechť Tě, nejmilejší bratře, Bůh dlouho uchová ve zdraví." Toto o stavbě kostelů napsal imperátor biskupům v každé provincii. Co však o opatřování posvátných knih zvlášť napsal biskupu Eusebiovi z palestinské Caesaree, možno snadno poznat z dalších listů.
„Vítěz Konstantin, Veliký, Augustus Eusebiovi, biskupu v Caesárei. Poněvadž ve městě, které své jméno odvozuje od našeho jména, prozřetelností Boha Otce a Spasitele velmi rnnoho lidí přistupuje k velmi svaté církvi a tím den ode dne jsou větší náboženské potřeby, považuji za velmi nutné vybudovat četné kostely. Proto jsme se rozhodli, abys rychle jednal. Máme za to, že Tvá moudrost bude souhlasit, abys připravil 50 svazků na pergamenu, které by se daly snadno číst, byly vhodné a daly se nosit. A ty nařiď písařům, kteří
dovedou čitelně psát a dobře ovládají své řemeslo, aby to opsali. Ať obsahují knihy svatého Písma, o nichž dobře víš, že jsou velmi potřebné k přípravě a užívání při vyučování v církvi. List naší milosti byl poslán generálnímu kvestorovi,1 aby opatřil vše, co je třeba k napsání takových knih. Postarej se, aby byly co nejdříve připraveny opsané svazky. Tímto listem ti dáváme pod tvou moc dva úřední vozy, kterými by se to svezlo. Krasopisně napsané svazky se tak snadno dopraví. Ještě bude vhodné, když jeden z diákonů tvého kostela bude doprovázet tento dar. Jakmile k nám přijde, pozná dobře naši dobrotivost. Bůh tě, nejmilejší bratře, uchovej ve zdraví."1. Kvestor řídil finanční záležitosti provincie.
..Vítěz Konstantin Veliký, Augustus jerusalémskému biskupu Macariovi
Náš Spasitel nám prokázal takovou laskavost, že nic ji nemůže vylíčit tak jako nynější zázrak. Významná památka na ono velmi svaté utrpení po mnoho let skrytá do útrob země, která v sobě ukrývala mnohá obrácení, se zjevila Božím služebníkům, když byli zbaveni společného nepřítele, daleko převýšila všechno očekávání lidu. Všichni moudří celého světa by nemohli lépe obhájit to, co se stalo. Zázrak o tolik převyšoval všechno lidské chápání, o kolik převyšují nebeské věci lidské. Vždy jsem tvrdil, že pravá víra se denně otevírá novým zázrakům. Proto vždy při vší skromnosti jsem se snažil ctít svaté zákony evangelia. I když si myslím, že je to jasné, chci se s Tebou poradit. Naší největší starostí je podat zadostiučinění za posvátné místo, které zatížené množstvím pohanských model jsme na Boží příkaz očistili. Poznali jsme, že Bůh je od začátku považoval za svaté a později se zaskvělo svou svatostí, když utrpení Spasitele vyvedlo víru z temnot na světlo. Proto jsme se rozhodli, aby se ještě více zaskvělo tím, že by bylo ozdobeno velkolepými chrámy. Ať tedy tvá moudrost se podle toho zařídí. Tudíž ať se postará, co k tomu bude nutné, aby nejen svatyně vynikala nad vše ostatní, ale i ostatní její části svou důstojností daleko převyšovaly všechny chrámy považované za přední v jednotlivých městech. Uložili jsme našemu příteli Dragilianovi, který spravuje některé jiné části provincie, a prefektovi vaší provincie, aby zdi byly uměleckým dílem. Naše laskavost jim přikázala, aby, co podle Tvé moudré rady budou stavitelé a dělníci ke stavbě potřebovat, jim to na jejich žádost ihned bylo posláno. Co se týče sloupů a jiných částí z mramoru, co bude podle Tvého názoru lepší k ozdobě a vhodnější pro svou trvanlivost, vše uvaž a laskavě nám napiš. Z Tvého dopisu tak poznám, čeho bude třeba a odkud to tam možno dovést. Ono místo je prvním v celém světě a proto je nutno co nejlépe vyzdobit. Chci, abys mi sdělil, zda má být strop basiliky ozdoben či jinak vypraven. Má-li být zdobený, věz, že by mohl být pozlacen. Zbývá jen, aby Tvá svatost, jejímuž rozhodnutí, jak bylo uvedeno, jsme to svěřili, nám co nejdříve naznačila, kolik dělníků a kolik umělců by mělo na stavbě pracovat a konečně kolik by to stálo. Také mi co nejdříve sděl, zda mají být sloupy a jiné části zhotoveny z mramoru a zda strop podle Tvého soudu může být ještě krásněji vyzdoben. Bůh tě, nejmilejší bratře, uchovej ve zdraví."
Imperátor napsal i jiné listy proti Ariovi a jeho přívržencům. Jsou vlastně určeny lidu. Aby totiž Aria usvědčil z šíleného jednání a odhalil jeho přetvářku, dal je uveřejnit ve městech. Mimo to napsal Nikomedským a velmi napadl Eusebia (z Nikomedie) a Theognida. Poukázal na Eusebiovu lstivost a nepoctivost. Nejen že se Eusebius nakazil ariánskou špínou, ale také že předtím stranil Liciniově straně a lstivě jednal. Nikomedské vybízel, aby si vybrali jiného biskupa. Listy jsou obsahem dlouhé a proto jsem je neuvedl. Kdo si je chtějí přečíst, mohou si je opatřit. Je jich hodně. Tolik jen toto.
10. KAPITOLA IMPERÁTOR VOLÁ NOVATIÁNSKÉHO BISKUPA ACESIA NA KONCIL
Imperátorovo úsilí o klid v církvi mne nutí zmínit se o jiné události projednávané na koncilu. Poněvadž se velmi staral, aby byl v církvi klid, povolal na koncil biskupa novatiánské1 sekty Acesia. Když byla na koncilu sepsána formulace víry a všichni ji podepsali, imperátor se Acesia ptal, zda souhlasí s rozhodnutím o víře a s ustanoveními o slavení velikonoc. Acesius odpověděl: „Imperátore, nic nevím, o čem koncil rozhodl a co ustanovil. Uznávám, co odedávna již od položení prvních základů církve a co od dob apoštolů bylo rozhodnuto, a od této doby je zachováváno slavení velikonoc." A když se imperátor zeptal, kdy se odloučil od společenství církve, odpověděl, že to bylo za Deciova pronásledování, a citoval jakýsi přísný kánon. Že ti, kteří upadli po křtu do hříchu toho druhu, který svatosvatá Písma nazývají smrtelným hříchem, nemají mít účast na božských tajemstvích, ale že mají být povzbuzováni k pokání a naději na odpuštění že nemohou očekávat od knězi, nýbrž od Boha, který může a má moc odpouštět hříchy. Když to Acesius řekl, imperátor mu na to odpověděl: „Acesie, postav si žebřík do nebe a vystup tam." Tuto událost nezapsal ani Eusebius Pamphili ani žádný jiný spisovatel. Dozvěděl jsem se to od naprosto pravdomluvného muže, velmi starého, který sám viděl události na koncilu. Proto také připojuji, co oni v tichosti přešli, poněvadž při psaní historie věnovali pozornost všemu jinému. Nemálo toho vynechali buď tím, že některým částem příliš stranili nebo aby se zavděčili určitým lidem. Ale dost o Acesiovi.
1. Novatiánské schisma vzniklo ve 3. st. a odvozuje své jméno od Novata z Kartága a Novatiána z Říma. Vzniklo z rozdílného názoru na křesťanskou praxi vůči tzv. ,,Lapsi", kteří v době pronásledování neobstáli ve víře. Později vyústilo v odpírání autority biskupů a papeže. Zastávali přísnější praxi pokání.
11. KAPITOLA BISKUP PAFNUTIUS A KYPERSKY BISKUP SPYRIDION
Slíbil jsem, že se zmíním o Pafnutiovi a Spyridionovi. Nyní je vhodná doba trochu se o nich zmínit. Pafnutius byl biskupem v kterémsi městě v Horní Thebaidě. Byl to muž opravdu tak svatý a zbožný, že činil zázraky. Za pronásledování mu bylo vypíchnuto oko. Imperátor měl jej ve velké úctě. Velmi často jej volal do svého královského paláce. Políbil jej na vypíchnutém oku. Takovou posvátnou úctu projevoval Konstantin svatým mužům. Nyní o Pafnutiově jednání. Budu vyprávět o události, která se stala jednomu z duchovních synů.. Může být k prospěchu církve i všech, kteří byli zasvěceni do svatých tajemství (initiati). Biskupové se rozhodli zavést v církvi nový zákon: Ti, kteří byli zasvěceni do svatých tajemství - jako biskupové, knězi a diákoni - a kteří se ještě jako laici oženili, nemají se svými manželkami obcovat. Když se rozhodli o té záležitosti poradit se, povstal Pafnutius a hlasité prohlásil, že těm, kteří již byli zasvěceni, se nemá vkládat na jejich šíje těžké břemeno. Manželství si zaslouží velkou úctu a manželské lože se má považovat za neposkvrněné. Nařízení církve že by přineslo ještě větší škodu církvi. Všichni totiž že nemohou unést tak přísnou kázeň bez duševního neklidu. Rovněž ani manželky že by nemohly asi zachovávat čistotu. Obcování muže s manželkou nazval čistým. Podle něho stačí, aby ti, kteří byli zapsáni mezi klérus dříve než se oženili, se podle staré církevní tradice zdrželi sňatku. Kdo však ještě jako laik se oženil, nemá se od své manželky odloučit. Takto mluvil na shromáždění biskupů Pafnutius, ač sám nejen nebyl ženatý, ale také -abych řekl pravdu - se nikdy ženy nedotkl. Od chlapeckých let žil v klášteře velmi přísným životem. Pro obzvláštní mravní čistotu si jej velmi vážili. Celé shromáždění biskupů a knězi a diákonů souhlasilo s Pafnutiem. Utichl spor o té záležitosti a každému bylo ponecháno svobodné rozhodnutí, zda se chce zdržet manželky. Tolik o Pafnutiovi.
Nyní přejděme od Pafnutia ke Spyridionovi. Ten byl tak svatý a zbožný pastýř, že byl hoden být pastýřem lidí. Byl biskupem v jakémsi městě Trimit-huns na Kypru. Jako biskup s obzvláštní pokorou také pásl ovce. Ačkoli se připomíná mnoho jeho činů, uvedeme, aby se vyprávění příliš neodchýlilo od toho, co jsme si předsevzali, pouze dva. Do jeho ovčince se za hluboké noci vloupali zloději a chtěli ukrást ovce. Bůh však, který chránil pastýře, chránil, i ovce, neboť zloději jakousi neviditelnou mocí byli u ovčince přivázáni. Ráno přišel Spyridion k ovcím. Jakmile zpozoroval ruce zlodějů svázané dozadu, poznal, co se stalo. Prosil Boha, aby zlodějům rozvázal ruce. Pak zloděje velmi nabádal, aby se živili ne nespravedlivou, ale spravedlivou činností. Dal jim berana a žertovně poznamenal: „Dávám vám jej darem, abyste si nemysleli, že jste zbytečně bděli", a potom je propustil. Nechtˇ však je řečeno ještě o jednom jiném zázraku Spyridionovu. Tedy tohle je ten druhý případ. Měl dceru, pannu zbožnou a svatou jako její otec. Jmenovala se Irena. U ní si uložil jakýsi blízký příbuzný velmi cennou věc. Aby co nejbezpečněji věc uschovala, ukryla ji v zemi. Zakrátko zemřela. Když později přišel ten, který ji svěřil věc, začal zemřelou pannu urážet a jejího otce obviňovat z krádeže. Stařec, poněvadž jeho škodu považoval za svou škodu, odebral se ke hrobu své dcery. Prosil Boha, aby ukázal její vzkříšení slíbené jí před časem. Naděje nebyla marná, neboť dcera oživla. Přišla k otci, aby mu ukázala místo, kde byla věc ukryta, a pak znovu zemřela. Takových lidí v době imperátora Konstantina bylo v různých církvích mnoho. Slyšel jsem o tom od mnohých Kypřanů a četl jsem to také v latině napsané knize Rufina. Z této knihy jsem vzal toto i další, o čem budu vyprávět.
13. KAPITOLA MNICH EUTYCHIANUS
Vyprávěli mi také o velmi zbožném Eutychianovi. Žil v téže době a všichni si jej velmi vážili. Ač byl z církve novatiánů, přece k údivu všech konal věci podobné těm, které jsme uvedli. Podrobně povím, co mi o něm kdosi vyprávěl. Neuvedu, čím bych mohl někoho urazit. Jakýsi Auxanon, kněz novatiánské církve, který velmi dlouho žil, přišel jako ještě velmi mladý na nicejský koncil s Acesiem. Ten mi vyprávěl, co jsem dříve uvedl o Acesiovi. Žil až do vlády Theodosia mladšího1 a ten mně ještě mladému vyprávěl o Eutychianovi. Z mnohého, co Eutychianus vykonal z Boží milosti a o čem Auxanon vyprávěl, uvedu, protože si to zaslouží. Stalo se to za imperátora Konstantina. Kdosi z osobní stráže, které Konstantin považoval za členy rodiny, byl podezříván, že osnoval převrat, a proto že se dal na útěk. Imperátor ve svém hněvu nařídil, aby, kdekoli bude chycen, byl zabit. Byl dopaden u bithynského2 Olympu. Byl spoután a uvržen do vězení. V těch místech žil poustevník Eutychianus a léčil lidi na těle i na duši. S ním tam byl ten Auxanon, ještě mladíček, který se dožil vysokého věku a naučil se od Eutychiana mnišskému způsobu života. Mnozí přicházeli prosit Eutychiana, aby vysvobodil uvězněného a aby za něho prosil u imperátora. Pověst o Eutychianových zázracích se dostala až k imperátorovu sluchu. Když uvězněný v okovech nesmírně trpěl, ti, kteří za něho prosili, řekli Eutychianovi, že v poutech asi zemře, a aby u imperátora tedy za něho prosil, dříve než jej zastihne smrt. Eutychianus tedy šel ke strážcům vězení a prosí je, aby toho člověka propustili. Když však odpověděli, že by bylo pro ně nebezpečné propustit zatčeného, Eutychianus s Auxanontem šel do vězení. A když strážci nechtěli otevřít, silou Eutychianova ducha a ta dokázala ještě daleko více - se dveře samy otevřely, ač strážci měli klíče bezpečně u sebe. Eutychianus s Auxanontem vstoupili. Všichni, kteří tam byli, nechtěli ani věřit, že vězni spadla pouta sama od sebe. Potom se Eutychianus a Auxanon vydali na cestu k městu dříve zvanému Byzantium a nyní zvanému Konstantinopolis. Eutychianus byl přijat v imperátorově paláci. Imperátor osvobodil člověka od smrti, neboť si Eutychiana velmi vážil a jeho přání ihned ochotně vyhověl. To se stalo krátce potom, o čem nyní budeme vyprávět. V té době biskupové, kteří byli na koncilu, když zapsali do protokolu rozhodnutí koncilu či jak to nazývají kánony, vrátili se do svých měst. Domnívám se, že stojí za to zde připomenout nejen jména vynikajících biskupů shromážděných v Nicei - to, co jsme si mohli ověřit, uvádím - ale také kdo z které provincie a města byl, dobu, kdy se sešli. Na koncilu byl biskup Hosius z Cordoby s kněžími Vitonem a Vincentiem, Makarius z Jerusaléma, Harpokration, Cynon a jiní. Jejich jména jsou uvedena v knize alexandrijského biskupa Athanasía zvané Synodicus, kde jsou přesně uvedena jejich jména. Co se týče koncilu, jak vysvítá ze zápisu (parasemeiósis), konal se za konsulů Paulina a Juliana 20. května roku 636 od vlády makedonského krále Alexandra.3 Tím byli koncil skončen. Po skončení koncilu se imperátor odebral na Východ.
1. Theodosius II. (mladší) 408-450
2. Bithynie - území u Černého moře
3. Nicejští jako ostatní asiaté užívali makedonský kalendář. V našem případu: 20. května 325
14. KAPITOLA EUSEBI US Z N I KODEMI E A THEOGNIS Z NICEE SE VRÁTILI Z VYHNANSTVÍ NA SVÁ DŘÍVĚJŠÍ MÍSTA
Eusebius a Theognis poslali významným biskupům žádost, v níž litují svého jednání. Proto na imperátorův příkaz nejen byli zpět povoláni z exilu,1 ale také se znovu ujali správy svých kostelů. Ti, kteří byli dosazeni na jejich místa, byli jimi zbaveni svých hodností. Amphion Eusebiem, Chrestus Theognidem. Přikládáme jejich žádost:
„I když jsme byli Vaší svatostí odsouzeni, bylo naší povinností v tichosti klidně přijmout váš svatý rozsudek. Přesto bylo by absurdní, kdyby si naše mlčení někteří vykládali tak, že se stavíme proti rozhodnutí koncilu. Naznačili jsme vám, že souhlasíme s rozhodnutím koncilu o víře. Pečlivě jsme zvážili slovo „jedné podstaty" a pro pokoj v církvi jsme s tím souhlasili. Nechtěli jsme žádný blud, ale jen to, co by přispělo k pokoji v církvích. Uvedli jsme vám, o čem jsme přemýšleli, a tak jsme došli k přesvědčení podepsat onu víru koncilu. Když koncil oznámil anathema proti Áriovi, nepodepsali jsme to ne proto, že bychom napadali víru, ale proto, že obžalovaný Arius by byl takovým člověkem. Z toho, co nám sdělil soukromě buď v dopise nebo ústně, byli jsme přesvědčeni, že je zcela jiný. Aby Vaše svaté shromáždění uvěřilo, že nenapadáme vaše rozhodnutí, rozhodli jsme se potvrdit vaše rozhodnutí. Touto žádostí potvrzujeme svůj souhlas s rozhodnutím koncilu. Nevedlo nás k tomu, že těžce neseme nespravedlivé vyhnanství, ale že si přejeme vyhnout se jakémukoli podezření. Dovolíte-li nám k vám přijít, poznáte, že budeme podporovat vaše rozhodnutí. Když se Vaše ctihodnost rozhodla viníka přátelsky přijmout, není důvodu, proč bychom se svým mlčením cítili vinni, když obviněný by odpověděl na to, co mu vytýkají. Kdyby vás to neobtěžovalo, slušelo by se, aby Vaše milostivá ctihodnost nás u velmi zbožného imperátora vzpomenula a naši žádost mu vyložila, aby podle vaší moudrosti mohl o nás rozhodnout."
Tuto žádost napsali Eusebius a Theognis. Z této žádosti vysuzuji toto: Ač podepsali koncilní výnosy, nechtěli napomáhat k Ariovu vyloučení. Dále že Arius byl pozván dříve než oni. Přesto bylo Árioví zakázáno jít do Alexandrie. To jasně vysvítá z toho, co si později vymyslil: Předstíranou lítostí - jak uvedeme na vhodném místě - si otevřel přístup do církve a města Alexandrie.1. Socrates se nezmiňuje o jejich poslání do exilu. Sozomenos, který napsal své Církevní dějiny až po Socratovi, zpřesňuje údaje. V 1. knize 21. kap. říká, že oba jmenovaní (Eusebius a Theognis) byli posláni do exilu krátce po skončení koncilu a na jejich místa dosazeni jiní biskupové. V 2. knize 16. kap. vypráví, jak byli odvoláni z exilu. Filostorgius uvádí, že to bylo 3 měsíce po exilu, a po 3 letech - tedy r. 328 - se vrátili z exilu.
15. KAPITOLA SV. ATHANASIUS ALEXANDRIJSKÝM BISKUPEM
Nedlouho potom, když zemřel alexandrijský biskup, stal se představeným církve Athanasius. Rufinus1 vypráví, že Athanasius jako chlapec si hrál se sobě rovnými na jakousi svatou hru. Ve hře hoši představovali kněze a pokoušeli se napodobit volbu toho, který bude obětovat. Athanasius rychle si vzal roli biskupa na biskupském křesle. Z ostatních chlapců jedni jednali jako knězi, jiní jako diákoni. Bylo to v týž den, kdy se měla slavit památka biskupa a mučedníka Petra. V téže době šel náhodou kolem alexandrijský biskup Alexander a pozoroval hru. Zavolal chlapce k sobě a ptal se jich, jakou kdo dostal úlohu. Z toho, co se stalo, usoudil, že je tím cosi naznačeno. Přikázal proto vychovat je v církvi a vzdělat ve vědách. Zvláště Athanasia. Toho, když dospěl, vysvětil na diákona. Přivedl jej sebou do Nicei, aby, až se shromáždění sejde, mu pomohl při debatě. Toto připomíná o Athanasiovi ve svých knihách Rufinus. Nemožno nevěřit, že se to stalo, neboť velmi často se něco takového stalo. Ale toto jsme řekli o Athanasiovi jen tak na okraj.
1. Rufinus z Aquileje (345-410) první ze západních křesťanských historiků napsal Církevní dějiny. Byl to vlastně překlad 9 Eusebiových dějin někde zkrácených, někde zase s rétorskými přídavky. K tomu přidal další 2 knihy sahající obsahově do r. 403.
16. KAPITOLA BYZANTIUM PŘEJMENOVÁNO NA KONSTANTINOPOLIS
Imperátor po koncilu prožíval radostná léta. Jakmile oslavil - jak bývá zvykem - slavnostně 20 let své vlády, bez meškání věnoval své úsilí k stavění kostelů. To učinil jak v jiných městech tak i ve městě, kterému dal své jméno a které se dříve jmenovalo Byzantium. Toto město hodně rozšířil, obehnal pevnými hradbami a ozdobil překrásnými budovami. Učinil je rovnocenným nejpřednějšímu městu Římu. Nazval je Konstantinopolis. Zákonem stanovil, aby se nazývalo druhým Římem. Tento zákon je vytesán na kamenném sloupu a umístěn u pretoria blízko sochy imperátora sedícího na koni. V městě vybudoval dva kostely. Jeden nazvaný kostel Pokoje a druhý kostel Apoštolů. Jak jsem předtím řekl, nejen že podporoval křesťanské náboženství, ale také vyhladil všechny pohanské obřady. Strhal s chrámů modly a umístil je na veřejném prostranství, aby sloužily k ozdobě města Konstantinopolis. V cirku umístil delfské trojnožky. Snad by nebylo ani nutné to připomenout, zvláště když předtím to všichni viděli nebo o tom slyšeli. V této době křesťanské náboženství se velmi šířilo. Boží prozřetelností se v době imperátora Konstantina mezi mnohým jiným myslelo především na rozšíření víry. Tohoto imperátora velmi vychválil Eusebius příjmení Pamphilus. Nebude však nevhodné, když místo o mužích řekneme něco především o imperátorově matce.
17. KAPITOLA SV. HELENA NALEZLA KRISTŮV KŘÍŽ
Imperátorova matka Helena - imperátor po ní nazval dřívější vesnici Drepané město Helenopolis1 - dostala ve spánku pokyn z nebe jít do Jerusalema. Když dorazila do tohoto starobylého Jerusalema, opuštěného jako strážní věž v ovocné zahradě, jak stojí u proroka, a usilovně hledala Kristův hrob, ve kterém byl Kristus pohřben a z kterého vstal z mrtvých. Konečně, i když s velkými obtížemi, s Boží pomocí jej nalezla. Stručně vylíčím, proč bylo nesnadné jej nalézt. Jako ti, kteří přijali Kristovu víru, po utrpení Krista měli toto památné místo ve velké úctě, tak zase ti, kteří se hrozili jeho náboženství, zasypali ono místo spoustou země a odpadků a zbudovali tam chrám bohyně Afrodity.2 A aby zahladili památku na ono místo, postavili tam sochy model. Dozvěděli jsme se, že se to takto stalo.
Když imperátorova matka toto zjistila, odstranila sochy, očistila místo od špinavého nánosu a začala kopat. Narazila na 3 kříže: jeden svatý, na kterém byl pověšen Kristus a druhé dva, na nichž byli pověšeni dva lotři. Vedle těchto křížů byla nalezena Pilátova tabulka, na které Pilát různými jazyky napsal a jasné prohlásil, že ukřižovaný Kristus byl židovským králem. Poněvadž nebylo jisté, který z nich je ten hledaný kříž, imperátorovu matku to nesmírně bolelo. Nedlouho potom jerusalémský biskup Makarius ji uklidnil. Nejisté a záhadné rozřešil silou víry. Prosil Boha o znamení a to dostal. Toto bylo to znamení: Kterási chudá žena byla dlouho nemocná a již jí hrozila smrt. K ní umírající položil jednotlivé kříže v přesvědčení, že jistě bude uzdravena, dotkne-li se uctivě Spasitelova kříže. A naděje jej nezklamala. Když dva kříže, které nebyly Pána, byly přiloženy k ženě, ona přece umírala. Jakmile byl přiložen třetí kříž, který byl pravým křížem Pána', žena již umírající se ihned zcela uzdravila. Takto bylo nalezeno dřevo kříže Pána.
Imperátorova matka dala postavit na památném místě velkolepý chrám, který pojmenovala Novým Jerusalemem místo onoho starého zpustlého Jerusalema. Jednu část kříže uzavřenou ve stříbrné skříňce tam nechala na památku, aby ji lidé mohli vidět. Druhou poslala imperátorovi. Když ji přijal, maje za to, že městu, ve kterém by byl kříž uchováván, se nic nestane, uzavřel tuto část kříže ve své soše na konstantinopolském náměstí nazvaném podle Konstantina a umístěné nad ohromným sloupem zhotoveným z červeného kamene. Co jsem se doslechl, to svěřuji knize. Přesto téměř všichni obyvatelé Konstantinopole tvrdí, že je to pravda. Konstantin dostal také hřeby, jimiž byly přibity Kristovy ruce. Konstantinova matka je totiž našla na tom památném místě. Imperátor je vsadil do uzdy a přilby a užívá jich ve válce.
Imperátor potom dal obstarat všechen materiál nutný k vybudování kostelů a biskupu Makariovi píše, aby uspíšil stavbu chrámu. Imperátorova matka jakmile dokončila chrám, který nazvala Novým Jerusalemem, postavila v jeskyni u Betléma, kde se Kristus podle těla narodil, druhý kostel nemenší než ten první. Další dala postavit na hoře, kde Kristus vstoupil na nebesa. Krom toho byla tak zbožná a skromná, že se modlila spolu s ostatními prostými ženami. Také zvala k hostině panny, které se zasvětily žít podle církevních pravidel, obsluhovala je a přinášela na stůl jídlo. Rovněž podporovala kostely a chudé. Celý svůj život prožila svatě a zbožně. V osmdesátém roce svého života zemřela. Její tělo bylo přeneseno do Konstantinopole zvané Nový Řím a uloženo v královském hrobě.1. Město v Bithynii u černomořského zálivu, rodiště sv. Heleny, nynější Hersek v Turecku
2. Afrodité-Venus, bohyně lásky
l 8. KAPITOLA KONSTANTIN BUDUJE KOSTELY
Potom imperátor věnoval velké úsilí křesťanskému náboženství. Potíral pohanské obřady, potlačoval gladiátorské zápasy, své obrazy dával do pohanských chrámů. Když pohané tvrdili, že Serapion přivedl Nil, aby zavlažoval egyptská pole, tím že jakýsi loket, jímž se měří tekoucí voda (péchys), byl přinesen do Serapiova chrámu, imperátor přikázal přenést onen loket do Alexandrie. Roznesla se zpráva, že Nil pro Serapionův hněv nebude zavlažovat pole. Reka však i v následujícím roce se jako obyčejné zase rozlila. Bylo tedy jasné, že Nil ne kvůli pohanskému náboženství, ale z rozhodnutí Boží prozřetelnosti se rozvodnil. V téže době Sarmati, barbaři a Gotové1 vpadli na římské území. To však imperátorovi nebránilo v úmyslu stavět kostely. O obojí se staral. Pod praporem kříže, což křesťané činívají, spoléhaje na kříž si.v boji tak statečně vedl, že daň, kterou staří imperátoři platili barbarům, přestal barbarům platit. Ale také oni žasli nad jeho neuvěřitelným vítězstvím. Tehdy poprvé začali mít v úctě křesťanské náboženství, které ochraňovalo Konstantina. Teď se konečně mohl Konstantin věnovat stavbě dalších kostelů. Jeden kostel zbudoval při dubu u Mambre, pod nímž, jak dokazují svatá Písma (Gen. 18), pohostil Abraham anděly. Když se totiž Konstantin dozvěděl, že u dubu byly postaveny pohanské oltáře a pohanská obětiště, v dopise velmi pokáral biskupa Eusebia z Caesaree, že se nepostaral o to místo. Kázal strhnout tam oltáře a u dubu postavit chrám. Druhý kostel přikázal postavit ve fénické Heliopoli.2 Důvod byl tento: Heliopolští měli kdysi jakéhosi zákonodárce. Nevím, jak se jmenuje, ale jaký byl, jasně ukazují mravy města. Zákon jim přikazoval, aby ženy patřily všem, takže nebylo možné přesně říci, komu patřily. Nikdo se neptal, kterým rodičům děti patří. Panny tu dávali zhanobit přicházejícími cizinci. Takové bylo u nich odedávna zařízení, a to se imperátor snažil odstranit. Tuto hanebnost odstranil tím, že jakýmsi svatým a přísným zákonem ustanovil, že se musí rodiny od sebe rozeznávat. Konečně když vystavěl kostely, staral se, aby byl ustanoven biskup a svaté duchovenstvo. Konstantin tím, že odstranil tuto špatnost, přivedl Heliopoliťany ke mravnosti. Ze stejného důvodu zbořil chrám Afrodity v Afacis u hory Libanon. Zcela vymýtil hanebné obřady, které se tam konaly. Co bych měl ještě připomenout? V Kilikii vyhnal pythonského démona a svatyni, ve které se skrýval, přikázal strhnout. Konstantin byl tak nadšen křesťanským náboženstvím, že když hodlal vést válku proti Peršanům, dal si zhotovit svatostánek v podobě kostela z pestrobarevné látky, jako to učinil Mojžíš na poušti, a ten vozil sebou. Tím měl i na nejpustších místech krásný chrám ke své modlitbě. Válka skončila dříve než začala, poněvadž se Peršané báli imperátora. Imperátor také některé vesnice povýšil na města. Tak Dřepané pojmenoval po své matce a nazval ji Helenopolis. V Palestině vybudoval město Konstantii nazvané podle své sestry Konstantie. Myslím, že nyní není třeba o tom psát, neboť nemáme v úmyslu vypočítávat, co imperátor učinil krom toho, co učinil pro křesťanské náboženství, zvláště co se týče kostelů. Co jiného učinil, o tom by bylo třeba zvláštního pojednání. To však ponechávám jiným, kteří by o věcech takového druhu dovedli lépe napsat. Kdyby byl v církvi trvalý klid a pokoj, mlčel bych, neboť kde není důvodu, tam je zbytečné o tom mluvit. Poněvadž však různé pletichy dělaly zmatky v apoštolské víře křesťanského náboženství a jako kůži ji trhaly, považuji za nutné něco o tom podrobně napsat, aby události nezapadly v zapomnění. Znalost věcí mnozí chválí. Znalost činí opatrnějším, protože učí zůstat pevným, nastane-li spor o nějakém slovu.
1. Sarmati - bojovný národ žijící na jihu dnešní Ukrajiny a Moldávie; Gotové .- visigoti obsadili území od řeky Tisy až po Dněstr, Ostrogoti od Dněstru až po Don.
2. Heliopolis - Baalbek ležící v údolí Bekaa na řece Lítáni v Libanonu
19. KAPITOLA POKŘESTĚNÍ INDŮ '
Musíme také připomenout, jak se rozšířilo v imperátorově době křesťanské náboženství. Teprve tehdy přijali Kristovu víru národy obývající vnitřní Indii a Iberii. V krátkosti řeknu, proč jsem uvedl vnitřní Indii. Když se apoštolové vydali na cesty, apoštol Tomáš šel k Parthům, Matouš do Ethiopie,1 Bartoloměj do Indie sousedící s Ethiopií.2 Vnitřní Indie, kterou obývají přemnohé pohanské národy lišící se od sebe řečí, nebyla před dobou Konstantina osvícena Kristovým slovem a jeho náboženstvím. A co je vedlo přijmout Kristovu víru, přicházím říci. Jakýsi filozof Meropius rodem z Tyru ve snaze poznat krajinu Indů, myslím že po příkladu filozofa Metrodora, který tuto krajinu viděl. Tedy Meropius se dvěma hochy, kteří byli jeho příbuznými a znali řecky, vstoupil na loď a přepravil se do té krajiny. I když toužil poznat tuto krajinu, donucen nedostatkem jídla. přiblížil se k místu, kde by mohl bezpečně přistát. Krátce předtím byly zrušeny smlouvy mezi Římany a Indy. Indové filozofa i ty, kteří se s ním plavili, zajali. Krom oněch dvou chlapců všechny zabili. Nad chlapci se pro jejich mládí slitovali, přivedli je ke králi a dali mu je darem. Král si je oblíbil. Jednoho jménem Aidesios určil nosit na jeho stůl číše. Druhému zvanému Furmentios svěřil starost o královské sýpky. Nedlouho potom král zemřel a království zanechal mladičkému synovi a své manželce. Aidesiovi a Furmetiovi daroval svobodu. Královna, poněvadž syn byl ještě velmi mladý, požádala oba, aby se o něho starali, dokud nedospěje v muže. Ti jednali tak, aby z něho byl šťastný král. Zvláště Furmentios, který vedl nejvyšší správu. Ten se usilovně vyptával římských obchodníků, zda mezi nimi není nějaký křesťan. Když se dozvěděl, že tam mezi nimi je ještě s jedním, prosil je, aby každý zvlášť si vybrali místa, kde by mohli prosit Boha křesťanským způsobem. Po čase Furmentios zbudoval k modlitbě chrám. Některé Indy, kteří se stali křesťany, naučil základům víry. Když královský syn dospěl, Furmentios a Aidesios mu odevzdali řádně spravované králoství a žádali ho, aby se mohli vrátit do své vlasti. Z touhy vidět zase svou vlast nedali se přemluvit, ani když je král a jeho matka prosili, aby zůstali. Aidesios chvátal do Tyru spatřit své rodiče a příbuzné. Furmentios po svém příchodu do Alexandrie všechno vyprávěl biskupu Athanasiovi, který nedávno se stal biskupem. Vyprávěl také o výsledku své cesty. Ukázal, že je velká naděje, aby Indové přijali křesťanskou víru. Prosil, aby s ním poslal biskupa a duchovního, a velmi se staral, aby mohli být Indové přivedeni k víře. Athanasius poznal, že Furmentios je nejvhodnější k tomuto úkolu. Řekl, že nemá vhodnějšího člověka pro takový úkol, a vysvětil jej na biskupa. Tak se to stalo. Furmentios jako biskup se vrátil do Indie. Kázal Kristovu víru, zbudoval mnoho kostelů a s Boží milostí učinil mnoho zázraků. Léčil nemocné na těle i na duši. Toto vypráví Rufinus a ten že to slyšel od samotného Aidesia, který také později přijal kněžskou důstojnost.
1. Nutno to chápat ve smyslu etnografickém, nikoli geografickém. Řecké slovo „aithiops" znamená „černý, spálený". Ethiopany označoval starověk lidi tmavé pleti. Matouš tedy působil mezi lidmi tmavé pleti.
2. Zde Indií nutno rozumět území v provincii Tigre v nynější severní Ethiopii starověkého státu Aksun (Axonis) s hlavním městem Axun (Axonis) a přístavním městem na ethiopském pobřeží Rudého moře Adulis (r. 630-640 obsazeno Araby - dnes malá obec Sula). Zmínka, že Meropius měl sebou 2 hochy hovořící řecky naznačuje, že pravděpodobně přistáli v přístavu Adulis, kde bylo mnoho obchodníků mluvících řecky. Ze touto Indií bylo území státu Axun, dosvědčuje sv. Athanasius v Apologii ad imper. Constantium a Contra Arianos 31.
20. KAPITOLA IBEROVÉ PŘIJALI VÍRU
Je čas, abych vzpomenul, jak Iberové1 v této době přijali Kristovu víru. Jakási zbožná a mravně čistá žena z Boží prozřetelnosti byla Ibery zajata. Iberové totiž žijí u Černého moře a pocházejí po vzniku kolonie z Iberů žijících v Hispanii. Tato zajatá žena žila mezi barbary. Žila zbožně a čistě, velmi se postila a vroucně modlila. Když to barbaři viděli, obdivovali nový cizí způsob. Snad pomohlo štěstí, že velmi mladý syn krále těžce onemocněl. Manželka krále, jak je tomu zvykem, svěřila jej do péče jiným ženám, aby jej léčily. Když chůva přinesla chlapce, žádná žena jej nemohla uzdravit. Konečně jej přinesli k zajatkyni. Ač neposkytla žádný lék, přece vzala od žen chlapce. Položila jej na vlněnou přikrývku a řekla pouze: „Kristus mnohé uzdravil, uzdraví i tohoto chlapce." Po těchto slovech se modlila a prosila o pomoc. Chlapec se ihned uzdravil. Zpráva o tom se roznesla mezi barbarkami a konečně až k samé královně. Jméno zajatkyně se stalo slavným. Po delší době onemocněla i sama královna. Byla k ní povolána zajatkyně. Nechtěla jít, aby nepřekročila meze více, než bylo dovoleno ženám. Přinesly tedy královnu k ní. Zajatkyné učinila, co předtím učinila u chlapce. Královna byla ihned uzdravena. Děkovala ženě, avšak zajatkynč odpověděla: „To jsem neučinila já, ale Kristus, Syn Boha, který učinil tento svět." Vybídla královnu, aby jej vzývala a poznala jej jako pravého Boha. Král Iberů se divil, že byla tak rychle vyléčena, a ptal se, kdo manželku vyléčil. Pak kázal zajatkyni odměnit. Ona však odpověděla, že nepotřebuje bohatství, že jejím bohatstvím je zbožnost a že král jí dá největší dar, bude-li chtít poznat Boha, kterého ona poznala. To řekla a dary odmítla. Král si ta slova zapamatoval.
Příštího dne, když si vyjel na lov, se mu přihodilo toto: Horské hřbety a srázy, kde lovili, byly zahaleny do husté mlhy. S lovem se nedalo počítat a cesta byla obtížná. Když král nevěděl, co má dělat, prosil bohy, které uctíval, o pomoc. Když nic nedokázal, vzpomněl si na zajatkyni, a vzýval jejího pomocníka. Když prosil, hustá mlha se rozplynula. Divil se tomu a radostně se vracel domů. Manželce vyprávěl, co se mu přihodilo. Ihned zavolal zajatkyni, a ona přišla. Vyzvídal na ní, kdo je ten Bůh, kterého uctívá. Ona krále Iberů tak poučila, že se stal Kristovým heroldem, neboť povzbuzen zbožnou ženou přijal Kristovu víru. Pak svolal všechny Ibery svého království. Jim vyprávěl o uzdravení syna, manželky a konečně i o tom, co se mu přihodilo na lovu.Vybídl je, aby uctívali Boha zajatkyně. Oba hlásali Krista: Král mužům, královna ženám. Jakmile se dozvěděl od zajatkyně, jak vypadají u Římanů kostely, přikázal stavět chrám. Ihned přikázal připravit vše potřebné k jeho postavení. Dům modlitby byl postaven. Zároveň se snažili postavit sloupy. Boží prozřetelností je touto prací vedl ke Kristu a poučoval o víře. Jedním sloupem nebylo možno pohnout ani strojem. Lana se trhala, lámaly se stroje. Dělníci beznadějné odcházeli. Tehdy se jasně ukázala víra zajatkyně. V noci, aby ji nikdo neviděl, přišla k místu. Celou noc prosila. Boží prozřetelností se sloup nad základem zdvihl bez použití nářadí. Sotva se rozednělo, přišel svědomitý král ke stavbě a vidí vztyčený sloup vysoko se zdvíhající nad podkladem. Byl ohromen tím, co se stalo. Také všichni přítomní žasli. Když pak si to prohlédli, potvrdili, že sloup vysoko se zdvíhající se sám od sebe zdvihl a pevné stojí na podstavci. Lidé začali volat, že víra krále je pravá, a chválili Boha zajatkyně. Bez váhání začali rychle zdvihat ostatní sloupy. V krátké době bylo dílo dokončeno. Potom poslali Konstantinovi posly a žádali, aby s ním mohli uzavřít smlouvu, a žádali o biskupa a svaté duchovní. Potvrzují tím, že věří zbožně a upřímně v Krista.
Rufinus říká, že se to dozvěděl od Bakuria, který byl nejprve knížetem Iberů a potom přešel k Římanům. Stal se vojenským tribunem v Palestině a později velmi pomáhal imperátorovi Theodosiovi ve válce proti tyranu Maximovi. Takovým způsobem v Konstantinové době přijali Iberové křesťanské ná-boženství.1. Iberové žili na území přibližně dnešní Gruzie v SSSR.
21. KAPITOLA MNICH SV. ANTONÍN
V té době žil v egyptské poušti Antonín. Jak jednal, jak žil, jak bojoval s démony, jak se postavil proti jejich vychytralostem, jak činil zázraky, považuji za zbytečné připomínat, protože již dříve napsal o jeho životě ve zvláštní knize alexandrijský biskup Athanasius.1 Doba za vlády Konstantina vydala velmi mnoho takových ctnostných mužů.
22. KAPITOLA PŮVOD MANICHEJSKÉ SEKTY
Ale i v dobré pšenici vyroste koukol a satanova nenávist strojí úklady obyčejně dobrým věcem. Krátce před dobou Konstantina se vmísila do pravého náboženství nová náboženství napodobující pohanské obřady. Je tomu nejinak, než jako mezi proroky jsou falešní proroci a mezi apoštoly falešní apoštolové. V té době se totiž Manicheus rozhodl uvést do křesťanství jakési náboženství podobné učení pohanského filozofa Empekokla.1 Eusebius Pamphilus se sice o něm zmiňuje v 7. knize svých Církevních dějin, ale ne dost přesně. Proto co
on opomenul, myslím, že musíme doplnit. Velmi snadno se pozná, proč se nechtěl pustit do podrobností o Manicheovi. Jakýsi skytský Saracén měl za manželku zajatkyni pocházející z Horní Thebaidy a její zásluhou se stal pánem jejího majetku v Egyptě. Tam poznal životní zásady Egypťanů a snažil se uvést do křesťanského náboženství názory Empedokla a Pythagora.2 Manicheus jako Empedokles tvrdil, že existují dva principy. Špatný jako nesvornost a dobrý jako přátelství. Žákem tohoto Skyta byl Buddas nazývaný předtím Terebynthus. Tento se odebral do babylonské krajiny obývané Peršany a vymyslel si o sobě mnoho nadpřirozených historek: Ze se narodil z panny, že byl vychován na horách. Potom napsal 4 knihy. První o mystériích, druhou nazvanou Evangelium, třetí Poklad a čtvrtou Hlavní zásady (Kefalaia). Když předstíral, že koná jakési posvátné obřady, byl zlým duchem vymrštěn do výše a bídné zahynul. Jakási žena, v jejíchž domech pobýval, jej pohřbila. Jeho majetek si ponechala a za něj koupila sedmiletého chlapce jménem Kubrikus. Darovala mu svobodu, naučila jej číst a psát a zanedlouho zemřela. Odkázala mu všechen Terebynthův majetek i knihy, které Terebynthus vyučen Skytem napsal. Když propuštěnec Kubrikus získal majetek, odešel přímo do Persie. Změnil si jméno. Místo Kubrikus se začal jmenovat Maneš. Buddovy a Terebynthovy knihy jako by sám napsal a tím lidi klamal. I když knihy zjevně ukazují na křesťanský původ, přece jen jeho učení zavání pohanstvím. Bezbožný Maneš vybízí lidi uctívat četné bohy. Učil, že je nutno klanět se slunci. Zavádí Osud a tím odstraňuje, co je v naší moci. Jasné vykládá, že se duše stěhují z jednoho těla do druhého. Tím následuje Empekokla, Pythagoru a Egypťany. Nechce uznat, že se Kristus narodil. Říká, že je Kristus jen jakýmsi přeludem (fantasma). Neuznává Zákon ani Proroky. Sebe nazývá Paraklétem. To vše je cizí pravověrné víře církve. Ve svých listech se neostýchá nazývat se apoštolem. Za tak nestoudné lži si zasloužil zasloužený trest a to z tohoto důvodu: Když syn perského krále onemocněl, otec, jak se říká, hnul každým kamenem, jen aby byl syn uzdraven. Byl zpraven o Manetovi. Aniž věděl o jeho podvodech, povolal jej jako posla bohů v naději, že syna uzdraví. Tento dobrý muž přišel a nad synem prováděl svá vymyšlená kouzla. Když král viděl, že syn v jeho rukách zemřel, chtěl Maneta zavřít do vězení a náležitě potrestat. Ten zatím utekl do Mezopotamie a tam žil. Když bylo perskému králi oznámeno, že Maneš pobývá v této části země, snažil se jej dopadnout. Pak kázal jej zaživa stáhnout, kůži naplnit plevami a pověsit (na městské bráně). Toto jsme si nevymysleli. Vyčetli a vzali jsme tož knihy jakéhosi Archelaa, biskupa v mezopotamském městě Kascharum. Sám Archelaus říká, že s Manetem veřejné diskutoval, i to, co předtím bylo napsáno o Manetově životě.
Satanova nenávist, jak jsem řekl, klade nástrahy právě v tom okamžiku, kdy se věci dobře vyvíjejí. Proč však náš laskavý Bůh dovoluje otřást dobrým a osvědčeným učením církve a proč dovoluje ješitnému vychloubání vnikat do některých lidských duší, proč to neodstraní či jinak neučiní, je velmi nesnadné vysvětlit a jistě málokterým se to podaří. My však nemáme nyní čas to řešit. Konečně není naším úmyslem podrobně pojednávat o různých míněních na učení a názory, ani pátrat po skrytém vedení Boží prozřetelnosti a Božího soudu. Chceme vylíčit podle svých možností události /v církvi. Zmínili jsme se o proklaté víře manichejců vzniklé krátce před Konstantinovou dobou a nyní se musíme vrátit k tomu, co jsme si předsevzali při psaní této historie.1. Empedokles nar. r. 490 př. Kristem v Agrigentu na Sicílii, politik, lékař, řečník, filozof, mystický teolog.
2. Pythagoras nar. kolem r. 580 př. Kr. na Samu.
23. KAPITOLA EUSEBIUS A THEOGNIS PROTI NICEJSKÉMU ROZHODNUTÍ
Eusebius (z Nikomedie) a Theognis když se vrátili z exilu a znovu se ujali správy svých církví, jak jsem již uvedl, vyhnali ty, kteří byli dosazeni na jejich místa. Imperátor si jich vážil, protože se vrátili od pokřiveného a zvráceného názoru k pravé víře, a vrátil jim svobodu. Oni však zneuživše dané jim svobody vyvolali ještě větší zmatek ve světě, než byl dříve. Vzali si za záminku dvě věci: Zastávali znovu nestoudný názor Ariův, kterého se již dříve drželi a pak jejich velký hněv vůči Athanasiovi. Athanasius totiž na koncilu statečně odporoval jejich názorům. Nenávistně jej obviňovali, že byl vysvěcen nevhodnými a naprosto neosvědčenými biskupy, a proto že není hoden být biskupem. Athanasius odmítl jejich obvinění. Jeho statečnost jej opravňovala být biskupem a pak statečně bojoval za víru potvrzenou na nicejském koncilu. Eusebius velmi usilovat zbavit Athanasia lstí jeho důstojnosti a uvést do Alexandrie Aria. Myslel si, že jen tak může zbavit církev víry v soupodstatnost a zavést zhoubnou Ariovu nauku. Eusebius tedy napsal Athanasiovi, aby Aria a jeho přívržence připustil do církve. A jako prosil Athanasia, tak se rovněž snažil zastrašit své protivníky. Když však nemohl Athanasia žádným způsobem pohnout, pokusil se přemluvit imperátora, aby Ariovi umožnil návrat do Alexandrie. Jakým způsobem by to mohl dokázat, uvedu na jiném místě. Než se to stalo, vznikl v církvi jiný spor. Klid v církvi zničily její vlastní údy. Eusebius Pamphilus říká, že hned po skončení koncilu vzplanuly v Egyptě hádky. Neuvádí důvod a proto u mnohých vznikla dvojí domněnka. Měli za to, že to (Eusebius Pamphilus) zamlčel proto, že se rozhodl nijak nepodporovat rozhodnutí nicejského koncilu. Opravdu z různých dopisů, které si biskupové navzájem posílali, jasně vidíme, že slovo „jedné podstaty, homousios" mnohé velmi zmátlo. Hodně času věnovali podrobnému prošetření a pokud možno se snažili oslabit (rozhodnutí koncilu). Vznikl mezi nimi spor. Co se však dělo, ničím se nelišilo od nočních bitek. Zdálo se, že vůbec nepochopili, proč se navzájem začali častovat nadávkami. Kdo totiž odmítali slovo „jedné podstaty", se domnívali, že ti, kteří to slovo přijali, zavádějí Sabelliův a Mon-tanův názor. Tvrdili o nich, že se rouhají, poněvadž si umínili odstranit bytí (hyparxis, existcntia) Božího Syna. Ti, co pevně lpěli na víře „jedné podstaty", se zase domnívali, že oni přivádějí mnohé bohy a že zavádějí pohanství. Antiochijský biskup Eustathius ostře osočil Eusebia Pamphili, že pokřivil víru vypracovanou na nicejském koncilu. Eusebius (Pamphili) zase tvrdil, že víru vůbec neporušil, a naopak ostře napadl Eustathia, že zavádí Sabelliův názor. Oba však tvrdili, že Boží Syn má tutéž podstatu jako Otec, že je v Otci a že jeden Bůh je ve třech osobách. Když oba tvrdili totéž, nevím, proč se hádali.
24. KAPITOLA SYNODA V ANTI OCHII
Byla tedy svolána synoda do Antiochie1 a biskup Eustathius byl sesazen, protože více souhlasil s bludem Sabellia než s rozhodnutím nicejského koncilu. Někteří tvrdí, že tu byly jiné důvody málo důstojné pro jeho sesazení, ale neuvádějí je. Je totiž zvykem, aby mohli být biskupové sesazeni, že musil být při nejmenším uveden důvod jejich hříšného jednání. Biskupové sesadili Eustathia jako přívržence Sabelliova učení. Když biskup z Beroe2 jej takto obvinil, biskup Georgius z Laodicee v Sýrii, jeden z těch, kteří zavrhovali slovo „jedné podstaty" píše, že pochválil emisenského Eusebia. O tomto emisenském Eusebiovi připomenu na jiném místě. Georgius píše, že Eustathius byl Cyrem obviněn, protože je přívržencem Sabelliovy sekty. A tento zase vypráví, že Cyrus byl obviněn z téhož bludu a že byl zbaven úřadu. Jak je potom možné, že Cyrus obviněný ze Sabelliova bludu soudí obviněného Eustathia z téhož bludu? Jak se zdá, Eustathius byl zbaven biskupské hodnosti z jiných důvodů. Jeho sesazení v této době vyvolalo v Antiochii velké pobouření. Při volbě biskupa často vzniknou spory a lid se rozdělí na dvě strany. Jedna strana tedy usilovala převést Eusebia Pamphila z palestinské Caesaree do Antiochie, druhá zase chtěla Eustathia zpět. Jedna část obce přála tomu, druhá onomu. Vojáci tamní posádky se mezi sebou tak znepřátelili, že by proti sobě tasili i meče, kdyby nezasáhl Bůh a kdyby strach z imperátora nepotlačil útok davu. Imperátor totiž dopisem utišil vzplanuvší bouři. Eusebius (Pamphili) se však zdráhal být jejich biskupem, ač jej imperátor velmi doporučoval. V dopise imperátor až příliš vychválil Eusebiovo chování. Nazývá jej blaženým. Všichni prohlašovali, že by byl hoden být biskupem nejen jedné obce, ale celého světa. Antiochie byla prý bez biskupa plných 8 let. Později úsilím těch, kteří usilovali rozvrátit víru potvrzenou na nicejském koncilu, byl zvolen biskup Eufronius. Ale již jsme toho řekli dost o antiochijské synodě svolané kvůli Eustathiovi.
Hned potom co Eusebius se zřekl biskupství v Beritum3 a stal se představeným církve v Nikomedii, spolu se svými přívrženci velmi usiloval o to, aby se Arius vrátil do Alexandrie. Jak to dokázal a čím přesvědčil imperátora, že Ariovi a Euzoiovi bylo dovoleno přijít k imperátorovi, myslím, že bych měl říci.1. r. 327/328.
2. Beroe město v Makedonii.
3. Berytum - nynější Beirut v Libanonu.
25. KAPITOLA KNĚZ SE PŘIMLOUVÁ ZA ARIA
Imperátor měl sestru Konstantii. Byla manželkou Licinia, který zprvu vládl v říši s Konstantinem. Když pak vládl jako tyran, byl nakonec zavražděn. Konstantia udržovala přátelské styky s jakýmsi knězem, který byl přívržencem ariánské sekty. Tento kněz z podnětu Eusebia (z Nikomedie) a jeho přátel mluvil se ženou o Ariovi. Řekl jí, že koncil Ariovi ukřivdil a že oni si o něm nemyslí, co se povídá. Konstantia knězi uvěřila, ale neodvážila se to říci imperátorovi. Mezitím Konstantia těžce onemocněla. Imperátor ji často v nemoci navštěvoval. Když však žena tak těžce onemocněla, že čekala smrt, doporučila kněze imperátorovi. Mluvila o jeho náklonnosti k imperátorovi, o jeho zbožnosti a laskavosti. Zanedlouho zemřela. Kněz se stal imperátoro-vým důvěrníkem. Využívaje svého vlivu opatrně mluví imperátorovi o Ariovi, o kterém mluvil dříve s Konstantinovou sestrou. Ze prý Arius jinak smýšlí, než co o něm potvrdil koncil. A kdyby bylo Ariovi dovoleno přijít k imperátorovi, poznal by, že Arius plně souhlasí s koncilním usnesením a že byl neprávem obviněn. Co kněz připomenul, připadalo imperátorovi jako něco nového. Řekl tedy imperátor: Souhlasí-li Arius s koncilem a je téhož názoru, nejen že dovolím, aby ke mně přišel, ale také jej se vší ctí pošlu do Alexandrie. Toto řekl a ihned mu napsal toto:
Konstantinův dopis Ariovi
„Vítěz Konstantin, Veliký, Augustus.
Již dávno bylo Tvou důstojností naznačeno, že bys rád přišel do mého opevněného města, abys mne mohl vidět. Proto se dost divíme, že jsi to neučinil. Tedy přijeď na státní útraty. Pospěš si přijít do našeho opevněného města, abys zakusil naši dobrotivost a mohl ses vrátit do vlasti. Bůh tě chraň, nejmilejší. Dáno pátého dne před prosincovými kalendami (27. listopadu)". Tento dopis napsal imperátor Ariovi. Velmi obdivuji neuvěřitelné úsilí a laskavost imperátora vůči Ariovi, který byl proti víře. Z dopisu vysvítá, že imperátor velmi často napomínal Aria kvůli jeho početným dopisům a vyzýval jej, aby se ihned vrátil k pravdě. Arius tedy krátce potom, co dostal imperátorův dopis, přichází do Konstantinopole. Doprovázel jej Euzoius, kterého jako diákona sesadil Alexander v téže době, kdy sesadil i ostatní diákony. Imperátor je přijal a ptal se jich, zda souhlasí s vírou nicejského koncilu. Když mu Arius odpověděl, že souhlasí, přikázal imperátor, aby to bez prodlení prohlásili písemně.
26. KAPITOLA ARIOVO PROHLÁŠENÍ
Sepsali to a přinesli imperátorovi. Bylo tam napsáno toto: ,,Velmi zbožnému a velmi svatému pánu našemu imperátorovi Konstantinovi Arius a Euzoius.
Jak Tvá obzvláštní zbožnost vůči Bohu, pane imperátore, přikázala, písemně podáváme svou víru. O Bohu jak my tak i ostatní s námi vyznáváme tuto víru:
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího. I v Pána Ježíše Krista, jeho Syna, z Boha před všemi věky zrozeného, Boží Slovo, skrze něž vše povstalo jak na nebi tak i na zemi; který sestoupil a vtělil se, trpěl, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a znovu přijde soudit živé i mrtvé. Věříme i v Ducha Svatého, v těla vzkříšení, v život budoucího věku; v jednu obecnou (katolickou) Boží církev rozprostírající se od jednoho konce světa ke druhému. Tuto víru jsme přijali od přesvatých evangelií, když Pán řekl svým učedníkům: „Jděte a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Jak učí obecná-katolická církev a Písma, tak i my věříme. Naším soudcem nyní i na budoucím soudu je Bůh. Proto zapřísaháme Tvou svatost, nejsvatější imperátore, která usiluje o pokoj a Boha vroucně uctívá, my, muži církve, kteří se držíme víry i smýšlení církve svatých Písem, abys odstranil všechny zbytečné spory a hádky a nás připojil k naší církvi a my i církev abychom
žili v klidu. Všichni společně prosíme o klid v Tvém království a za všechen lid."
27 . KAPITOLA ARIUS SE VRACÍ DO ALEXANDRIE
Když takto Arius přesvědčil imperátora, vrátil se do Alexandrie. Přece však svým prohlášením nemohl utajit, co si skutečně myslí. Když se Arius vrátil do Alexandrie, Athanasius jej nechtěl přijmout do církve. Odvrátil se od něho jako od zločince. Arius potají rozséval blud a snažil se způsobit v Alexandrii rozkol. V té době Eusebius (Nikomedský) jednak psal Athanasiovi, jednak nutil imperátora nařídit, aby se Arius se svými přívrženci směl vrátit. Athanasius se zdráhal přijmout jej do církve. Imperátorovi vysvětlil, že není možné, aby ti, kteří způsobili rozkol ve víře a nad nimiž církev vyslovila anathema, se vrátili a znovu se ujali svých úřadů. Imperátor to přijal nevlídně a v dopise pohrozil Athanasiovi: „Je to vůle koncilu a má, abys umožnil vstup do církve všem, kteří si to přejí. Dozvím-li se, že jsi komukoli, který si přeje být členem církve, bránil, pošlu tam někoho z mých úředníků, kteří tě na můj rozkaz zbaví hodnosti a místo přidělí jinému." Toto napsal imperátor. Měl na mysli dobro církve a nechtěl, aby jednota koncilu byla zmařena. Již tehdy Eusebius (Nikomedský) velmi nenáviděl Athanasia a domníval se, že nyní nadešla vhodná chvíle - jednání Athanasiovo považoval za urážku imperátora, k jehož nařízení byl velmi nakloněn - jak se zbavit biskupa Athanasia. Doufal, až se to stane a bude-li Athanasius odstraněn, že zavládne Ariův názor. Do boje proti Athanasiovi se chystají: Nikomedský biskup Eusebius, nicejský Theognis, chalcedonský Maris, Ursacius z města Sigidum1 v Horní Pannonii, Valens z města Mursů rovněž v Horní Pannonii. Tito podplácejí některé ze sekty meletiánů a snaží se Athanasia z něčeho obvinit. Nejprve prostřednictvím meletiánů Eusiona, Eudemona a Kalinika si vymysleli obvinění, že Athanasius přikázal Egypťanům odvádět alexandrijské církvi jako poplatek lněnou látku. Toto obvinění proti Athanasiovi příkře odmítli knězi alexandrijské církve Alypius a Makarius, kteří tehdy byli náhodou v Nikomedii, a poučili imperátora, že to, co vznesli proti Athanasiovi, je čirá lež. Imperátor proto dopisem velmi ostře pokáral žalobce a Athanasia žádal, aby k němu přišel. Eusebius se svými přívrženci, ještě než Athanasius přišel, přidali další obvinění, daleko horší než prvé. Athanasius že se tajně staví proti imperátorovým nařízením a že poslal jakémusi Filumenovi bednu plnou zlata. Když však se o tom v Psamathii - je to předměstí Nikomedie - imperátor dozvěděl a poznal, že Athanasius je nevinen, důstojně propustil Athanasia a alexandrijské církvi napsal, že jejich biskup byl falešně obviněn. Co si potom ještě Eusebius a jeho přívrženci vymyslili proti Athanasiovi, myslím, že je lepší, rozumnější a důstojnější přejít mlčením, aby tak ti, kteří se odvrátili od Kristovy víry a jeho náboženství, nemohli Kristovu víru špinit. Co bylo napsáno, to všichni znají. Proto si myslím, že je třeba co nejméně se zmínit o tom, co by vyžadovalo zvláštního pojednání. Myslím, že musím se stručně zmínit, z čeho pramenila falešná obvinění a kde je začali osnovat.
Mareotis je krajina u Alexandrie. Je tam mnoho vesnic a mnoho lidí. Je tam mnoho kostelů, které spadají pod pravomoc alexandrijského biskupa. V této krajině jakýsi Ischyras - tak se totiž jmenoval - se dopustil něčeho, co po mnoho pokoleních bylo trestáno smrtí. Ač totiž nikdy nebyl zasvěcen do tajemstvích, vydával se za kněze a odvážil se vykonávat kněžskou službu. Když byl přistižen při takovém jednání, tajně uprchl. Odebral se přímo do Nikomedie k Eusebiovi jako svému útočišti. Eusebius z nenávisti k Athanasiovi jej přijal jako kněze a slíbil mu, když Ischyras obviní Athanasia, že jej učiní biskupem. To, co si Ischyras vymyslel, mělo Athanasia potupit. Ischyras roznesl, že byl přepaden a urážen, že Makarius skákal po oltáři, že převrátil stůl Pána, že roztříštil mystický pohár, že spálil přesvaté knihy Písma. Jak jsem řekl, slíbil mu za to Eusebius biskupskou hodnost. Nepochybně se Eusebius domníval, že obvinění vznesené proti Makariovi postačí, aby obviněný Makarius i Athanasius byli zbaveni úřadu. Krátce na to bylo toto obvinění vzneseno. Před tím bylo proti Athanasiovi vzneseno jiné eusebiánské obvinění, plné nenávisti a zloby. O tom zde povím. Nevím kde našli lidskou ruku. Ať už ještě živému člověku ji uťali, či to byla ruka mrtvoly, Bůh sám ví, i kdo to učinili. Tvrdili, že je to ruka biskupa meletiánské sekty Arsenia. Ruku přinesli, ale Arsenia nikoli. Tvrdili, že ji Athanasius používal ke kouzlům. Ačkoli to byl pádný důvod pro obvinění Athanasia, přece každý tvrdil něco jiného. Vždyť kdo Athanasia nenáviděli, již tehdy vznášeli proti němu křivá obvinění. Imperátor zpraven o tom napsal svému synovci censorovi2 Dalmatiovi, který v té době dlel v syrské Antiochii, aby provinilé k sobě předvedl, vyšetřil a provinilce potrestal. Předvolal si Eusebia a Theognida, aby před nimi rozhodl o Athanasiovi. Athanasius, když se dozvěděl, že jej censor povolal k sobě, poslal do Egypta hledat Arsenia. Dozvěděl se totiž, že se Arsenius skrývá. Poněvadž Arsenius často měnil místo, nemohl být dopaden. Mezitím imperátor zrušil rozsudek, který měl být vynesen nad Athanasiem z tohoto důvodu:1. Nynější Bělehrad.
2. Censor - krom povinnosti provádět sčítání lidu a správy státních financí i dohled nad mravy občanů.
Imperátor svolal biskupy k vysvěcení chrámu, který vystavěl v Jerusalemě. Biskupům, kteří se před tím sešli v Tyru1, imperátor přikázal, aby při této příležitosti vynesli soud nad Athanasiem a po odstranění roztržky aby mohli s větším klidem slavit posvěcení kostela a zasvětit jej Bohu. To byl již třicátý rok Konstantinovy vlády. Biskupové v počtu 60 se sešli v Tyru na pozvání konsula Dionysia. Makaria přivedli v okovech vojáci. Athanasius nechtěl přijít do Tyru. Ne z obavy z tolika obvinění - věděl, z čeho jej budou obviňovat - jako proto, že se obával, aby si tam nevymysleli něco nového proti nicejskému koncilu. Až teprve po výhružném dopisu imperátora - napsal mu totiž, jestli nechce přijít dobrovolně, že jej přivede násilím - přišel na synodu.
29. KAPITOLA ATHANASIUS V TYRU NA SYNODĚ
Boží prozřetelností se stalo, že do Tyru se dostavil také Arsenius. Nedbaje příkazů těch, kteří jej podplatili, tajně přišel do Tyru, když se projednávala obvinění vznesená proti Athanasiovi. Stalo se to takto: Služebníci konsula Archelaa se dozvěděli v krčmě od některých, že Arseniova smrt je vymyšlená a Arsenius že se skrývá v domě kteréhosi člověka. Když se to dozvěděli, pečlivě si poznamenali, co vyprávěli, a sdělili to svému pánu. Ten bez váhání začal Arsenia hledat. Hledaného našel a zavřel na bezpečném místě. Athanasiovi pak naznačil, aby byl dobré mysli. Arsenius se prý do Tyru dostaví. Chycený Arsenius popíral, že je to on. Tyrský biskup Pavel, který jej kdysi znal, Arsenia jasné usvědčil. Když to tak Boží prozřetelnost dobře zařídila, Athanasius zanedlouho přišel na synodu. Křiví žalobci přinesli ruku a obviňovali Athanasia z vraždy. Athanasius spornou záležitost moudře vyřešil. Přítomných i žalobců se zeptal, kdo z nich zná Arsenia. Když odpověděli, že znají, přivedl jej. Arsenius při tom měl ruce schované pod pláštěm. Pak se jich zeptal, zda je to Arsenius, který ztratil ruku. Jeden jediný věděl, jak je to s uťatou rukou. Jedni nad tím žasli, jiní si mysleli, že Arseniovi opravdu chybí ruka. Myslili si, že Athanasius uvede něco jiného na svou obhajobu. On však poodhrnul Arseniův plášť a s druhé strany ukázal lidskou ruku. Někteří si myslili, že Arsenius nemá tu druhou ruku. Athanasius, aby je napnul, se trochu zamyslel a pak rychle odhrnul druhou část pláště a ukázal druhou Arseniovu ruku. Přítomným řekl: „Jak vidíte, Arsenius má obě ruce. Prosím žalobce, aby ukázali místo, kde mu byla uťata třetí ruka."
30. KAPITOLA ATHANASIOVA NEVINA
Po tomto důkazu nevěděli, čeho se chytit. Achaab zvaný Jan, Athanasiův žalobce za nastalého zmatku tajně utekl. Tím Athanasius byl zproštěn této obžaloby, aniž se musil víc hájit. Živý Arsenius sám usvědčoval žalobce.
3l KAPITOLA ATHANASIUS SE BRÁNÍ PROTI DALŠÍMU NAŘČENÍ
Aby (Athanasius) vyvrátil pomluvy vznesené proti Makariovi, užil toho, co mu zákon dovoloval. Nejprve odmítl žalobce Eusebia a jeho přívržence. Řekl, že Makaria nesmí soudit jeho nepřátelé. Potom žádal, aby dokázali, že žalobce Ischyras je skutečně knězem. Tak to totiž stálo v obžalobě. Soudci však tomu nevěnovali žádnou pozornost. Spor že se týká Makaria. Když už si nevěděli rady, uvažovali o prošetření případu. Usnesli se, že jistí lidé se odeberou do Mareotis a na místě věc prošetří. Jakmile však Athanasius viděl, že jsou tam posláni lidé, které odmítl - byli tam posláni Theognis, Maris, Theodoros, Macedonius, Valens, Ursacius - vykřikl, že se zase bude jednat o podvod a že je nespravedlivé, aby kněze Makaria, který je v okovech, soudil žalobce. A proto že soud nebude Soudit nestranně. Když toto Athanasius prohlásil a při tom se dovolával shromáždění i konsula Dionysia, nikdo mu nevěnoval pozornost. Proto odešel. Ti, kteří byli posláni do Mareotis, popsali události tak, jak je uvedl žalobce a jako by se to skutečné stalo.
32. KAPITOLA ATHANASIUS ZNOVU SESAZEN
Athanasius odešel a obrátil se přímo na imperátora. Synoda odsoudila Athana-sia nejprve pro onu spornou událost s Arseniem, potom z toho, co se stalo v Mareotis, a rozhodla o jeho sesazení. V odůvodnění sesazení se uvádělo, že Athanasius pomlouval, že byl veden nenávistí, že křivě svědčil. Jak byli usvědčeni, o tom se mlčí. Arsenius synodou dříve odstraněný, je synodou znovu přijat. Ten, který byl předtím biskupem meletiánské sekty jako hypse-politánský1 biskup, podepsal nyní Athanasiovo sesazení. Je k neuvěření, že ten, kterého měl Athanasius zabít, jako živý sesazuje Athanasia.
1. Hypsepolis, městečko v Egyptě.
33. KAPITOLA SYNODA Z TYRU SVOLANA DO JERUSALEMA
Potom náhle přišel od imperátora dopis, ve kterém sděloval, aby se synodní shromáždění brzy odebralo do Jerusalema. A tak biskupové bez meškání odešli z Tyru do Jerusalema. Tam je slavena slavnost posvěcení chrámu. Arius se svými přívrženci byl přijat do církve. Biskupové tvrdili, že v této záležitosti poslechli imperátora, který jim v dopise naznačil, že víru Aria a Euzoia považuje za zcela správnou. Biskupové také poslali alexandrijské církvi dopis s výzvou, aby, když byl uhašen plamen nenávisti, spravovala své záležitosti pokojně a smířlivě. Bylo též sděleno, že Arius litoval svého pochybení, že uznal pravdu a že chce nadále zůstat v církvi. Proto že jej právem přijali, Athanasia však že po všeobecném souhlasu vyloučili z církve. O tom také zpravili imperátora. Zatímco biskupové takto jednali, přišel náhle od imperátora jiný dopis, ve kterém sděloval, že se Athanasius odvolal k samému imperátorovi a oni že v této záležitosti musí nutně přijít do Konstantinopole. Dopis poslaný imperátorem zní takto:
Vítěz Konstantin, Veliký, Augustus biskupům shromážděným v Tyru. Nevím, o čem rozhodla vaše synoda, ale neobešlo se to bez hádek. Zdá se, že vaším jednáním utrpěla pravda. Nechcete se zbavit třenic a sporů. O pravdu, která je milá Bohu, se nestaráte. Doufám, že s Boží pomocí bude brzy odstraněn jedovatý spor. Je mi jasné, že vy, kteří jste se tam sešli, se nestaráte o pravdu. Hádáte se, soudíte jednostranné a ve hněvu. Proto je třeba, abyste všichni ke mně přišli, a já abych se od vás dozvěděl, co jste učinili. Proč jsem považoval vám to napsat a proč jsem vás povolal k sobě, pochopíte z následujícího. Když jsem jel na koni městem Konstantinopolí, které se jmenuje po mně a je mou nejmilejší vlastí, náhle nade všechno očekávání vyšel mi naproti na ulici Athanasius ještě s několika jinými. Užasl jsem. Bůh, který vše vidí, je mi svědkem, že jsem nemohl poznat, kdo to je, kdyby jeden z mých průvodců mi neřekl, kdo to je a jaká se mu stala křivda. Tehdy jsem s ním ani nemluvil ani nevěnoval velkou pozornost tomu, o čem mluvil. Když mne prosil, nejen že jsem to nechtěl poslouchat, ale také málo chybělo, že bych mu nařídil odejit. Neprosil mne o nic jiného, než abyste přišli a_ v naší přítomnosti aby si mohl postěžovat na křivdu, kterou utrpěl Zdálo se mi to rozumné Nerad vám o tom píšu, ale je to žádoucí, abyste všichni, kteří jste se sešli na synodě v Tyru, ke mně do města přišli bez prodlení a vysvětlili spravedlivě v mé přítomnosti své rozhodnutí. Shledáte, že jsem oddaným Božím služebníkem. Protože ctím Boha, je všude pokoj a ve svaté úctě je Boží jméno i u barbarů, kteří dosud nepoznali pravdu. Jsem poctivým Božím služebníkem. Mým přičiněním barbaři poznali Boha a zbožně jej uctívají. Vědí, že Boha všude hájím a o to se také starám. Nejprve začali poznávat Boha ze strachu před mou mocí, ale nyní jej uctívají upřímně. Chceme bránit svatá tajemství - o tom že si jich vážíme, nemluvím - a také neusilujeme o nic jiného než odstranit to, co plodí nesvornost, nenávist a záhubu lidského pokolení. Jak jsem řekl, přijďte rychle ke mně. Buďte ujištěni, že se budeme ze všech sil snažit, aby svaté Boží slovo bylo především uchováno neporušené a aby bylo potlačeno vše, co by je zahanbovalo, a abychom Kristovo náboženství zbavili nepřátel, kteří pod záminkou přesvatého Kristova jména církev napadají a rozličně pomlouvají.
35. KAPITOLA ATHANASIUS POSLÁN DO EXILU V GALLII
Tento dopis vyvolal na synodě hádku. Proto se většina biskupů vrátila do svých obcí. Do Konstantinopole šli jen Eusebius, Theognis, Maris, Patrofilos, Ursacius a Valens. Nemluvili, že podvedli lid ani o převrácení stolu ani o zabití Arsenia, ale utekli se k jinému zločinu. Sdělili imperátorovi, že Athanasius pohrozil, že obvyklá dávka obilí nebude dovezena z Alexandrie do Konstantinopole. Prý to slyšeli biskupové Adamatius, Annubio, Arbathio a Petr od samotného Athanasia. Když byl žalobce takový, kterému se důvěřovalo, měla tato žaloba velkou váhu. Imperátor se tehdy tak rozčílil a tak se rozhněval, že Athanasia poslal do vyhnanství. Přikázal mu žít v Gallii. Někteří tvrdí, že to učinil proto, aby v církvi znovu zavládla jednota. Athanasius byl potrestán vyhnanstvím a nějaký čas trávil v gallském městě Treverum (Trevíru), protože nechtěl mít nic společného s Ariány.
36. KAPITOLA BISKUP MARCELLUS Z ANCYRY A SOFISTA ASTERIUS
V té době biskupové shromáždění v Konstantinopoli zbavili z téhož důvodu Marcella, biskupa z Ancyry v Malé Galatii biskupské hodnosti. Jakýsi Asterius,1 který učil v Kappadokii rétorice a sofistice a zanechav toho, začal vyznávat Kristovu víru. Začal psát knihy, které až do dneška lidé mají. Potvrzují Ariovo učení, že Kristus je Boží silou v takovém smyslu, jako když u Mojžíše se říká (Ex 10,12) že kobylka a krupobití jsou nástrojem Boží moci a podobně. Asterius se stále stýkal s biskupy a jinými, kteří neodmítali Ariův názor, a přicházel na jejich shromáždění. Velmi toužil stát se biskupem v nějaké obci. Protože v době pronásledování obětoval modlám, nikdy nebyl připuštěn ke kněžství. Toulal se po syrských městech a předčítal knihy, které napsal. Marcellus,2 když se dozvěděl o tom, snažil se Asteriovi vyvrátit jeho názory, ale při tom upadl sám do opačného bludu. Jako Pavel ze Samosaty totiž neváhal tvrdit, že Kristus je pouhým člověkem. Když se o tom biskupové shromáždění v Jerusalemě dozvěděli, vyvodili z toho důsledky. Proti Asteriovi nepodnikli nic, protože nebyl zapsán v seznamu knězi, ale na Marcellovi jako posvěceném žádali seznam jeho knih. Jakmile poznali, že Marcellus zastává týž názor jako Pavel ze Samosaty, nařídili mu, aby změnil svůj názor. Zastyděl se a slíbil knihu spálit. Když bylo shromáždění znenadání rozpuštěno - imperátor totiž je povolal do Konstantinopole - byla záležitost s Marcellem projednána v Konstantinopoli. Před Eusebiem a jinými biskupy, kteří tam s ním byli, Marcellus odmítal, jak předtím slíbil, onu knihu neuváženě napsanou spálit. Přítomní biskupové jej zbavili biskupského úřadu a do Ancyry místo něho poslali Basilida. Také Eusebius (Pamphili) ve třech knihách3 vyvrátil jeho knihu a usvědčil jeho názor jako zvrácený. Když poznali potom na synodě v Sardice, že Marcellus vůbec nenapsal knihu, kvůli níž upadl do podezření, jako by souhlasil s Pavlem ze Samosaty, znovu dostal biskupský úřad. Proč jsme se o tom šířeji zmínili, řekneme na příhodném místě.
1. Asterius (+ po r. 341), žák Lukiana ze Samosaty. Mel napsat knihu Syntagma.
2. Marcellus na nicejském koncilu se horlivě zasazoval za víru nicejského koncilu proti Ariovi. Připisován je mu snad spis Expositio fidei či Sermo maior de fide.
3. Contra Marcellum a De ecclesiastica theologia.
37. KAPITOLA ARIUS SE VRÁTIL DO ALEXANDRIE
Za těchto událostí dovršil Konstantin 30 let své vlády. Arius se vrátil do Alexandrie a způsobil znovu v celé křesťanské obci neklid. Alexandrijští těžce nesli, jednak že se Arius se svými přívrženci vrátil do Alexandrie a jednak že se dozvěděli o exilu svého biskupa Athanasia. Když se imperátor dozvěděl o Áriově proradnosti, konečně přikázal mu dostavit se do Konstantinopole, aby se zodpovídal z neklidu a pobouření, které vyvolal. V téže době předsedal tamní konstantinopolské církvi biskup Alexander, který se stal biskupem po Metrophaniovi. Alexander se v zápase s Ariem projevil jako velmi zbožný člověk. Když totiž přišel Arius, lid se rozdělil na dvě strany a ve městě propukl nepokoj. Jedni podporovali víru potvrzenou nicejským koncilem, druzí zase považovali Ariúv názor za správný. Alexander se ostře střetl s Ariem zvláště proto, že nikomedský biskup Eusebius vyhrožoval Alexandrovi, že jej zbaví biskupské služby, nepřijme-li zpět do společenství církve Aria. Alexander však nemyslil tolik na své sesazení jako na učení nicejského koncilu,které se Arius všemožně snažil rozvrátit. Považoval se za ochránce usneseních onoho koncilu a všemožně usiloval o to, aby žádným způsobem nebyly podvraceny zásady a předpisy koncilu. V tomto zápase užil veškerého svého nadání a při tom se utíkal k Bohu o pomoc. Stále se postil a nevynechal žádný způsob prosby. Konečné to byl jeho způsob poslušnosti vůči Bohu. Zavřel se v kostele zvaném Pokoj, šel k oltáři, padl na tvář před svatým stolem a se slzami v očích se modlil k Bohu. Tak to činil po mnoho dní a nocí. Prosil Boha o pomoc a byl hoden vyslyšení. Prosil takto: „Bože, dej, jestliže je Ariův názor správný, abych neviděl, že je to záminka ke sporům; pakli je však víra, které se držím, pravá a Arius je původcem všeho zla, ať je potrestán za svou bezbožnost."
Takto prosil Alexander. Imperátor v domnění, že Ariovi hrozí nebezpečí, povolal jej do svého paláce. Ptal se, zda souhlasí s rozhodnutím nicejského koncilu. Arius bez váhání ochotně před imperátorem to podepsal. Přece však nestoudně a prohnaně oklamal to, co bylo na koncilu rozhodnuto o víře. Imperátor se divil a chtěl, aby to odpřísáhl. Arius to naoko učinil. Podvodně podepsal. Jak jsem slyšel, bylo to takto: Arius napsal svůj názor na kus papíru, který nesl v podpaží. Přísahal, že pravdivé a upřímně smýšlí tak, jak to podepsal. Ze se tak stalo, dozvěděl jsem se pouze z doslechu, a tak to svěřuji papíru. Co pod přísahou podepsal, to vypisuji z imperátorova listu. Imperátor mu důvěřoval a proto přikázal konstantinopolskému biskupu Alexandrovi přijmout jej do společenství církve. Tehdy byla sobota. Druhý den Arius doufal, že se sejde s ostatními věřícími. Trest však následoval po jeho drzém jednání. Vyšel z imperátorova paláce obklopen Eusebiovými přívrženci a okázale šel městem. Když se přiblížil ke Konstantinovu náměstí - tak se jmenovalo -, na kterém je umístěn sloup z červeného kamene, uvědomil si své špatné jednání a dostal strach. Jakousi silou se mu nadmulo břicho. Prosí, zda je nablízku záchod. Když se dozvěděl, že jeden je za Konstantinovým náměstím, rovnou se tam odebral. Tady omdlel. Současně se mu ze řiti vyvalily výkaly, pak následovalo velké krvácení, vyhřezlo střevo, ze slezi-ny a jater tekla krev. Okamžitě nastala smrt. Onen záchod je až dosud vidět v Konstantinopoli za Konstantinovým náměstím v podloubí u masných krámů. Kdo tudy jdou, všichni ukazují na místo, kde Arius zemřel tak podivnou smrtí. Když se to stalo, padla na eusebiány hrůza a strach. Zpráva o tom se roznesla nejen po celém městě, ale, abych tak řekl, téměř po celém světě. Imperátor ještě pevněji přilnul ke křesťanské víře. Tvrdil, že víra nicejského koncilu je skutečně potvrzena pokynem a autoritou Boží. Proto se také zaradoval z Áriový smrti.
Imperátor měl také velkou radost ze svých 3 synů, které v desátém roce své vlády jmenoval césary. Nejstaršího, nazvaného podle sebe Konstantinem, v 10. roce své vlády postavil v čelo západní části říše. Druhého, nazvaného podle děda Konstantia, prohlásil ve 20. roce své vlády césarem východní části impéria. Třetího, nejmladšího Konstanta, učinil césarem v 30. roce své vlády.
39 . KAPITOLA SMRT IMPERÁTORA KONSTANTINA
Rok na to Konstantin ve věku 65 let onemocněl. Z Konstantinopole se dal převézt do Helenopole, aby se tam léčil v blízkých lázních s přírodní teplou vodou. Když se nemoc zhoršila, zanechal koupelí a z Helenopole se odebral přímo do Nikomedie. Tam v předměstí byl omyt koupelí křtu, z čehož měl radost. Pak učinil závěť. V ní ustanovil dědici říše 3 syny. Jim rozdělil dědictví, ještě když byl zdráv. Zanechal velmi mnoho památek jak v Římě tak v Konstantinopoli. Onomu knězi, na jehož podnět byl Arius povolán zpět - a o němž jsme se zmínili předtím - svěřil závěť a nařídil mu, aby závěť nedal do rukou nikomu jinému než synovi Konstantiovi, který byl na Východě. Proto byl poslán na Východ posel oznámit Konstantiovi otcovu smrt.
40. KAPITOLA IMPERÁTORŮV POHŘEB
Tělo imperátora položili blízcí příbuzní a členové jeho rodiny do zlaté rakve a převezli do Konstantinopole. Tam jej položili v paláci na vyvýšené místo a čestná stráž stála až do doby, kdy přijel jeden z jeho synů. Po příchodu Konstantia z Východu se kraj zahalil do smutku. Konstantin byl uložen v kostele Apoštolů, tak se nazývá ten kostel. Tento kostel vystavěl imperátor Konstantin proto, aby vládci ani kněží nezradili ostatky apoštolů. Imperátor Konstantin žil 65 let, vládl 30 let, zemřel za konsulů Feliciana a Tatiana 22. května druhého roku 278 olympiády (r. 337). Tato kniha obsahuje dobu v rozmezí 31 let.
Rufinus, který latinsky napsal Dějiny církve se pomýlil v časových údajích. Domnívá se, že příkoří Athanasius zažil po smrti imperátora Konstantina. Přešel mlčením, co Athanasius zažil ve vyhnanství a mnohé jiné. Napřed jsme se řídili tím, co Rufinus napsal a co se týkalo dřívějších událostí. V první a druhé knize jsme se jím řídili. Od třetí až do sedmé knihy jsme něco vyhledali z knih tohoto Rufina, jiné vypsali z různých spisovatelů a konečně i co jsme
slyšeli od dosud žijících lidí a tím všestranně doplnili historii. Pokud jsme se dostali k Athanasiovým knihám, ve kterých si stěžuje na své utrpení či vykládá, jak kvůli pomluvám eusebiánské strany byl poslán do vyhnanství, jak jej pronásledovali, co proti němu zamýšleli, to se mi zdá dost přesvědčivé a přikládám tomu větší viru než těm, kteří se opírali o dohady a tím se mýlili. Abychom se pokud možno dopátrali pravdy, přečetli jsme také velmi pečlivě dopisy těch, kteří v té době žili. Proto události vzpomenuté v první a druhé knize našich Dějin byli jsme nuceni znovu podrobněji uvést a k tomu přidat to, v čem se Rufinus neodchýlil od pravdy. V prvním vydání těchto knih jsme nemluvili ani o sesazení Aria ani o dopise Imperátora. Jen stručně bez příkras jsme to vysvětlili, aby líčení událostí nepřipadalo čtenáři dlouhé. Velmi zbožný knězi Theodore, z tohoto důvodu bylo nutné poznat jednak listy a co v nich bylo napsáno, jednak co uveřejnili biskupové na různých synodách, když opatrně schvalovali dokonalejší výnosy o víře. Proto také jsme považovali za vhodné připojit to do tohoto pozdějšího vydání. Co jsme uvedli v první knize, vynasnažíme se uvést i ve druhé, kterou máme v rukou. Přistupme však k líčení událostí.
2. KAPITOLA EUSEBIUS Z NIKOMEDIE PROPAGUJE ARIOVO UČENÍ, ATHANASIUS SE VRÁTIL DO ALEXANDRIE
Po smrti imperátora Konstantina nikomedský biskup Eusebius a nicejský biskup Theognis se domnívali, že přišla vhodná chvíle, a napjali všechny síly, aby odstranili z církve potvrzenou víru v soupodstatnost a místo ní aby uvedli Ariův názor. Věděli, že by to nemohli dokázat, kdyby se Athanasius vrátil do Alexandrie. Obratně zaútočili za pomoci onoho kněze, o kterém jsme předtím řekli, že bylo jeho dílem, že se Arius vrátil zpět do Alexandrie. Myslím, že je třeba říci, jak se to stalo. Tento kněz, který přijal závěť a příkazy od umírajícího imperátora, ji donesl imperátorovu synu Konstantiovi. Když se Konstantius dozvěděl, co je v závěti, a tolik po tom toužil, v závěti je totiž ustanoven dědicem východní části impéria -začal si kněze velmi vážit a popřával mu velkou volnost. Kněz mohl volně a bez ohlášení vstupovat do imperátorova paláce. A tato volnost povolená mu imperátorem mu umožnila přístup jednak k imperátorově manželce, jednak k eunuchům. V této době jakýsi eunuch Eusebius byl prvním komořím imperátora. Přemluven knězem souhlasil s názorem Aria a k témuž svedl i ostatní eunuchy. Také manželka imperátora na radu eunucha i kněze upadla do Áriova bludu. Zanedlouho se začínal zajímat sám imperátor o Ariův blud a začal se jej přidržovat. V krátké době se s ním seznámila tělesná stráž v paláci, pak i lidé ve městě. O Ariův názor se v samotném královském paláci začali hádat komorníci s ženštinami, začaly se hádat i rodiny ve městě. Zlo se rozšířilo rychle do jiných provincií a měst. Spor jako jiskra vznikl z malých počátků a mezi posluchače zašil semeno nesvornosti. Kdo se chtěl hádat, měl k tomu příležitost. Kdo chtěl, mohl se nejen ptát, ale také bojovně debatovat. Klid byl rozvrácen bouřlivými hádkami. Tyto spory však zachvátily pouze města na Východě. Illyricum a jiné krajiny na západě měly v té době klid. Nechtěly porušit rozhodnutí koncilu. Když tedy plamen nešváru byl zapálen a den ode dne sílil, eusebiánská strana počítala, že z toho bude těžit. Doufali, že tak bude možno zvolit v Alexandrii jiného biskupa, který by přál Ariovu názoru. V této chvíli se Athanasius pod ochranou listu césara Konstantina Mladšího vrací do Alexandrie. Imperátor poslal alexandrijskému lidu z města Trevíru v Gallii tento dopis.1 Zde je jeho opis:
1. Athanasius tento dopis uvádí v 2. řeči proti Ariánům.
„Konstantin, césar katolickému lidu alexandrijské církve. Myslím, že Vaší moudrosti je dobře známo, proč můj otec, tlumočník přesvatého Zákona a evangelijního učení poslal Athanasia do Gallie. Byl nucen tak učinit, aby učinil konec téměř nevyléčitelným ránám, kterých se Athanasiovi dostalo bezbožnou zvráceností některých špatných lidí. Surová nelidskost krutých nepřátel nemyslících na pokoj mu totiž stále hrozila. Aby Athanasius unikl zlobě špatných lidí, kteří mu stále strojili úklady, bylo mu přikázáno žít pod mou ochranou na mém území.1 Je zaopatřen vším nezbytným k životu tak, jako kdyby žil ve své dřívější obci. On sám při své vynikající statečnosti spoléhaje na Boží pomoc považuje velká příkoří tvrdého osudu za bezvýznamná. Náš pán a můj otec blahé paměti Konstantin Augustus chtěl znovu ustanovit tohoto biskupa u vás velmi zbožných lidí. Předčasná smrt - což je lidský úděl - mu nedovolila jeho přání splnit. Proto jsem považoval za správné splnit přání tak zbožného imperátora. Snadno pochopíte, jak si toho člověka vážím a přeji si, aby se k vám vrátil. Není opravdu žádný div, že jsem považoval za svou povinnost tak učinit. Jednak bylo to vašim přáním, jednak vážnost osoby mne k tomu silně pobízela. Bůh vás, moji nejmilejší bratří, Boží prozřetelností uchovej ve zdraví."
Lid Athanasia velmi rád přijal. Spikli se však proti němu, kdo byli nakaženi Áriovým názorem. Vyvolávali nepokoje, které dávali eusebiánské straně záminku obvinit Athanasia u imperátora. Byl obviňován, že se samovolně zmocnil správy církve bez rozhodnutí biskupské synody. Pomluvy došly až tak daleko, že se imperátor velmi rozhněval a vyhnal jej z města. Proč se tak stalo, uvedu později.1. Do vyhnanství poslán r. 335. Je to první exil. Podle Theodorita strávil v Trevíru 2 roky a 4 měsíce.
4. KAPITOLA AKACIUS BISKUPEM V CAESAREI PO EUSEBIOVI PAMPHILI
V té době zemřel Eusebius Pamphili, biskup caesarejské církve a jeho nástupcem se stal jeho žák Akacius. Ten vedle jiných knih napsal knihu1 o životě svého učitele Eusebia.
1. Až na malé zbytky jsou ztraceny.
5. KAPITOLA SMRTI KONSTANTINA MLADŠÍHO (II.)
Nedlouho potom Konstantin Mladší nesoucí jméno svého otce, bratr Konstantia vtrhl na území mladšího bratra Konstanta, utkal se s jeho vojáky a byl zabit za konsulů Acindina a Procla.1
1. Konstantin Veliký rozdělil říši. Nejstarší Konstantin obdržel Gallii, Hispanii, Britanii a část prokonsulární Afriky. Nejmladší Konstans Itálii, ostatní Afriku, Illyricum, Macedonii, Řecko, území u Černého moře. Konstantius obdržel Mysii, Thrakii, Konstantinopolis, Asii (území dnešního Turecka), Egypt. Konstantin Mladší (II) byl zabit r. 340.
6. KAPITOLA SMRT KONSTANTINOPOLSKÉHO BISKUPA ALEXANDRA
Během této doby vznikl v Konstantinopoli zase neklid po různicích, o kterých jsme předtím mluvili. Vznikl takto: Biskup této církve Alexander, který ostře postupoval proti Árioví, po 23 letech řízení biskupství zemřel ve věku 96 let. Ačkoli neoznámil nikoho, kdo by nastoupil na jeho místo -biskupové měli právo vybrat si někoho za biskupa - přece nařídil, aby si zvolili jednoho ze dvou, které vybral. Kdyby chtěli člověka vhodného jako učitele lidu a osvědčeného svým mravním životem přijmout k této službě, aby hlasovali pro Pavla, kterého vysvětil na kněze. Ten byl velmi mladý, ale moudrost a rozvahu měl jako starý. Kdyby si však přáli toho, koho by doporučovala jen velká zbožnost, aby zvolili Macedonia, který byl již dávno diákonem církve a nyní je již velmi starý. Při volbě vznikl spor a v církvi neklid. Lid se rozdělil na dvě strany. Jedna se držela zuby nehty ariánské-ho učení, druhá zase souhlasila s rozhodnutím nicejského koncilu. Pokud Alexander žil, měli převahu ti, kteří se drželi víry v soupodstatnost, ač je napadali ariáni, kteří se pro své učení neustále hádali. Jakmile však Alexander zemřel, spory mezi lidmi nebezpečně vzrostly. Proto kdo hájil víru „jedné podstaty", volili za biskupa Pavla. Kdo stranili ariánství, se ze všech sil snažili o zvolení Macedonia. Biskupem však byl zvolen Pavel v kostele zvaném Pokoj blízko velkého kostela zvaného Moudrost. K jeho zvolení zdá se, že pomohla přímluva mrtvého Alexandra.
7. KAPITOLA KONSTANTIUS VYHNAL BISKUPA PAVLA A USTANOVIL KONSTANTINOPOLSKÝM BISKUPEM EUSEBIA
Nedlouho potom co přišel imperátor do Konstantinopole, rozzlobil se imperátor kvůli volbě Pavla. Svolal synodu biskupů oddaných Ariovu názoru. Sesadil biskupa Pavla a Eusebia z Nikomedie povolal za biskupa v Konstantinopoli. A když toto zařídil, odešel do Antiochie.
8. KAPITOLA SYNODA V ANTIOCHII
Eusebius však neměl klid, ale jak se říká, házel kamenem po všem, co chtěl zničit. Svolal shromáždění biskupů do syrské Antiochie pod záminkou posvěcení kostela. Kostel začal stavět otec obou imperátorů augustú Konstantin a po jeho smrti desátého roku od položení základů jej dokončil syn Konstantius. Máme-li říci pravdu, Eusebius chtěl viru v soupodstatnost zviklat a rozvrátit. Na tuto synodu se sešlo z různých měst 90 biskupů. Nepřišel jerusalémský biskup Maximus, který nastoupil po Makariovi. Měl za to, kdyby se dostavil, že by musil podepsat Athanasiovo sesazení. Také římský biskup Julius nebyl přítomen, ani tam neposlal svého zástupce. Církevní kánon přikazuje, že bez svolení římského biskupa se nesmějí vynášet církevní rozhodnutí. A tak se antiochijská synoda sešla za přítomnosti imperátora Konstantia a za konsulů Marcella a Probina. To bylo 5 let po smrti Konstantina, otce těchto césarů augustů. V té době předsedal antiochijské církvi Plakitos (Flacillus), který nastoupil po Eufromiovi. Eusebiánská strana se všemožně snažila obvinit Athanasia. Nejprve že porušil jejich rozhodnutí, že totiž bez souhlasu obecného koncilu se stal biskupem v Alexandrii a že po návratu z vyhnanství se svévolně zmocnil řízení církve. Dále jej vinili, že při návratu vyvolal neklid, při kterém zahynulo mnoho lidí. Jedni to považovali za Boží trest, jiní zase jej vinili, protože musili před soud. Athanasia obviňovali také z toho, co se stalo v Tyru.
Mezitím co bylo vzneseno falešné obvinění proti Athanasiovi, zvolili biskupem v Alexandrii Eusebia příjmením Emisenus. Kdo to byl, poučuje nás laodicejský biskup Georgius, který tehdy byl na této synodě. Ve své knize o Eusebiově životě vypráví, že Eusebius byl jedním z předních mužů v Edesse v Mezopotamii. Od mládí že se vzdělával ve svatých Písmech. Potom že se vzdělával v řeckých (světských) vědách u učence, který v té době bydlel v Edesse. Potom že se učil u Patrofila a Eusebia vykládat posvátná Písma, z nichž první Patrofil byl biskupem ve Skythopolis,1 druhý Eusebius byl biskupem v Caesarei. Potom že přišel do Antiochie, kde Cyrus z Beroe obvinil Eustathia snad ze sabellianského bludu a Eustathius byl sesazen. Potom že bydlel s Eufroniem, který nastoupil po Eustathiovi, a aby se vyhnul kněžským povinnostem, že odešel do Alexandrie a tam že se věnoval filozofii. Později se vrátil do Antiochie a přijal pohostinství u Placita, který nastoupil po Eufroniovi. Odtud byl Eusebiem nikomedským určen vést biskupskou službu v Alexandrii. Nešel tam, poněvadž alexandrijský lid měl rád Athanasia, a proto byl poslán do města Emisenů. Zde jeho zvolení vyvolalo u emisenského lidu spor. Vytýkali mu, že učil matematice. Utekl proto do Laodicee ke Georgiovi, který o něm hodně vykládal. Georgius jej přivedl do Antiochie a postaral se prostřednictvím Placita a Narcissa, že se mohl vrátit do Emissy. Nakonec že byl obviněn ze Sabelliova bludu. Toto vyprávěl Georgius podrobně o jeho zvolení. Georgius nakonec dodává, že imperátor vzal sebou Eusebia, když táhl proti barbarům a že Eusebius prováděl jakási příšerná kouzla. Ale dost o tom, co Georgius připomenul o Eusebiovi.
1. Skythopolis, dříve Bethsan na západním břehu Jordánu.
10. KAPITOLA BISKUPOVÉ NA SYNODĚ V ANTIOCHII SE SNAŽÍ VNUTIT ARIUV NÁZOR
V té době, kdy Eusebius (Emisenus) v Antiochii byl zvolen biskupem v Alexandrii a bál se tam odejít, biskupové sesadili biskupa Gregoria. Tím se snažili rozvrátit víru. I když nic nevytýkali tomu, co se stalo na nicejském koncilu, přece se snažili víru v soupodstatnost na častých synodách zviklat a i jinak porušit, aby tak pozvolna vnutili Ariův názor. Proč se to stalo, ukážeme následujícím.
Jejich dopis o víře
.
.Nejsme ani přívrženci Aria - proč jako biskupové bychom se měli řídit podle kněze - ani neuznáváme jinou víru než tu, která byla hlásána od počátku. Snažíme se jeho víru pečlivě prošetřit a prozkoumat. Spíše připouštíme, aby se Arius vrátil k nám, než abychom my následovali jeho názor. Snadno to poznáte z toho, co řekneme. Od počátku jsme se naučili věřit v jednoho Boha, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného; i v jednoho jednorozeného Syna, který byl před všemi věky a je spolu s Otcem, který jej zplodil; skrze něj bylo stvořeno všechno viditelné i neviditelné; v posledních dnech z rozhodnutí Otce sestoupil z nebe a přijal tělo ze svaté Panny; splnil všechnu vůli svého Otce, trpěl, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otce; a přijde soudit živé i mrtvé a zůstane Králem a Bohem na věky. Věříme také v Ducha Svatého. A co více ještě možno dodat: Věříme ve vzkříšení těl a život věčný."
Když toto napsali v prvním dopise, poslali to služebníkům každé církve. A poněvadž se trochu déle zdrželi v Antiochii, napsali ještě druhý dopis, jako by se v prvním špatně vyjádřili, a takto v něm formulovali svou víru:„Věříme podle evangelijní a apoštolské tradice v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele a tvůrce všeho. Věříme v jednoho Pána Ježíše Krista jeho jednorozeného Syna, Boha, skrze něhož vše povstalo, zrozeného přede všemi věky z Otce, Boha z Boha, celého z celého, jediného z jediného, dokonalého z dokonalého, Krále z Krále, Pána z Pána, živé Slovo, Moudrost, Život, pravé Světlo, cestu života, vzkříšení, pastýře, dveře. Věříme, že se ani nemůže změnit ani přeměnit, že je obrazem božství, bytí, síly, rady a slávy Otce; že je prvorozeným ze všeho stvoření, že byl od počátku u Boha, že je Boží Slovo -jak je řečeno v evangeliu: „A Bůh byl to Slovo" - skrze něhož vše bylo stvořeno a v němž vše existuje; v posledních dnech sestoupil z nebe, narodil se z Panny podle Písem a stal se člověkem, prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je apoštolem naší víry, vůdcem v životě a jak sám říká o sobě: Sestoupil jsem z nebe, abych plnil ne svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal; trpěl za nás, za nás třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce a znovu přijde ve slávě a moci soudit živé i mrtvé. Věříme i v Ducha Svatého, který byl dán věřícím, aby je těšil, posvěcoval a zdokonaloval. Věříme také, jak to náš Pán Ježíš Kristus nařídil svým učedníkům: „Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Ve jménu Otce, který je pravým Otcem; ve jménu Syna, který je pravým Synem, a ve jménu Ducha Svatého, který je pravým Duchem Svatým. Tato jména nejsou uvedena jen tak neuváženě, ale přesné vyjadřují vlastní osobu, řád i slávu každého ze jmenovaých a že to jsou tři osoby, při rozhodování však jeden Bůh. Tedy tuto víru zachováváme před Bohem Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem a vyslovujeme anathema každé heretické špatnosti. Kdo by učil proti pravé a zdravé víře Písem, či kdo by učil, že byla a je doba stvořena dříve než Boží Syn, budiž vyobcován. Kdo by řekl, že Syn je tvorem jakoby jedním ze stvoření či jako výhonek z výhonku, a ne jak svatá Písma, o nichž jsme předtím mluvili, uvedla, nebo kdyby někdo hlásal či učil něco jiného než to, co jsme přijali, budiž vyobcován. My totiž všemu tomu, co jsme přijali od Božích Písem, od proroků a apoštolů opravdu a čestně věříme a úzkostlivě to zachováváme."
Taková tedy byla formulace víry biskupů shromážděných tehdy v Antiochii a kterou podepsal alexandrijský biskup Gregorius ještě než přišel do Alexandrie. Když tam shromáždění biskupové toto dokončili a ještě jiné potvrdili, shromáždění se rozešlo. V této době poměry ve státu byly velmi neklidné. Frankové vpadli na římské území hraničící s Gallií a na Východě, hlavně v Antiochii bylo velké zemětřesení a země se tam otřásala po celý rok.11. Podle sv. Jeronýma to mělo být r. 344/45 (De šitu et nominibus locorum hebraicorum).
Po těchto událostech velitel Sirianus1 s 5 000 vojáky přivedl Gregoria do Alexandrie. Ariáni jim pomáhali. Myslím, že je třeba říci, jak Athanasius vyhnán z kostela jim unikl. Stmívalo se. Lid celou noc bděl, poněvadž se melo konat shromáždění. Velitel s vojáky jako při bitvě obklíčil kostel. Když to Athanasius zpozoroval, myslel jen na to, aby se lidu nic nestalo. Přikázal diákonovi, aby předříkával prosby. Kázal mu také předčítat žalmy. Za příjemného zpěvu vyšel lid jednou branou z kostela. Vojáci klidně poslouchali. Athanasius bez úhony prošel zpívajícím zástupem. Uniknuv takto nebezpečí chvátal do Říma. Gregorius obsadil kostel. Alexandrijský lid, který to těžce nesl, zapálil kostel nazvaný podle Dionysia. Ale o tom již dost.
1. Zde Socrates spojil události při příchodu Gregoria. Gregoria sice přivedl do Alexandrie (Athanasius, Epist. ad solitarios, Apologeticum ad imper, Apologeticum de vita sua), ale stalo se to později (r. 356). Gregoria přivedl do Alexandrie velitel Balacius a prefekt v Egyptě Filagrius (Athanasius, Epist. ad solitarios). Athanasius je však předešel a odešel do Říma.
l2 . KAPITOLA PAVEL OPĚT BISKUPEM V KONSTANTINOPOLI
Když Eusebius (Nikomedský) učinil, co chtěl, poslal legáta k římskému biskupu Juliovi s prosbou, aby rozhodl v Athanasiově sporu. Jak Julius rozhodl, o tom se již Eusebius nedozvěděl, neboť krátce po rozpuštění synody zemřel. Konstantinopolský lid konečně uvedl Pavla do kostela. V téže době v kostele zasvěceném svatému Pavlovi zvolili biskupem Macedonia. To učinili ti, kteří dříve pomohli Eusebiovi rozvrátit poměry v církvi. V této době měli velký vliv nicejský biskup Theognis, chalcedonský biskup Maris, Theodoros s Herakly v Thrákii, Ursacius ze Singida v Horní Mysii a Valens z Murzy v Horní Pannonii. Ursacius a Valens toho litovali a v prohlášení daném biskupu Juliovi souhlasili s vírou v soupodstatnost. Byli přijati do společenství církve. V té době kdo hájili horlivé ariánskou sektu, vypověděli těžký boj proti církvím. Prostřednictvím přívrženců Macedonia to začalo v Konstantinopoli. Při nepokojích mezi křesťany v této obci mnozí zahynuli.
l 3. KAPITOLA BISKUP PAVEL PODRUHÉ VYHNÁN Z KÓNSTANTINOPOLE
Zpráva o tom se dostala až k imperátorovi Konstantiovi, který tehdy byl v Antiochii. Přikázal tedy veliteli Hermogenovi poslanému do Thrákie, aby cestu trochu poodložil a vyhnal Pavla z kostela. Jeho příchod do města velmi pobouřil celé město, když se pokusil násilím vyhnat biskupa. Lidé se vzbouřili a byli připraveni hájit biskupa. Když Hermogenes se snažil je vojáky rozehnat, lidé v rozčílení neuváženě, jak to bývá při vzpouře, na něho zaútočili. Zapálili budovu, ve které byl, Hermogena vytáhli a zabili. Stalo se to v době třetího Konstantiova konsulátu a druhého konsulátu Konstantová.1 V té době Konstans porazil Franky a učinil je spojenci Římanů. Imperátor Konstantius zpraven o zabití Hermogena sedl na koně a z Antiochie odjel přímo do Konstantinopole. Vyhnal Pavla z města a město potrestal odnětím více než 40 tisíc měřic obilí, které jeho otec dával městu v jednotlivých dnech. Předtím bylo do města dováženo z Alexandrie téměř 80 tisíc měřic obilí. Imperátor rozhodl znovu ustanovit biskupem města Macedonia. Nebyl zvolen lidem a imperátor jej dosadil z hněvu za to, že se lidé kvůli Pavlovi vzbouřili a zabili jeho velitele Hermogena. Macedoniovi nařídil oslavit své dosazení pouze v tom kostele, ve kterém byl zvolen biskupem, a vrátil se do Antiochie.
14. KAPITOLA ARIÁNI ODVOLALI GREGORIA
Mezitím ariáni odvolali Gregoria z Alexandrie, poněvadž jej lid velmi nenáviděl. To nebyl jediný důvod. Odvolali jej jednak kvůli požáru chrámu, jednak proto, že dost nehájil jejich názor. Povolali Georgia pocházejícího z Kappadokie, poněvadž zastával jejich názor na víru.
15. KAPITOLA ATHANASIUS A PAVEL V ŘÍMĚ
Athanasius právě přišel do Itálie. V té době Konstans, nejmladší z césarů, když jeho bratr Konstantin - jak jsme dříve uvedli - byl vojáky zabit, vládl v západní části impéria. V té době konstantinopolský biskup Pavel, Asklepas z Gázy, Marcellus z Ancyry v Menší Galatii a Lucius z Hadrianopolis1 obvinění každý z něčeho jiného a vyhnáni z církví byli v předním městě ze všech měst Římě a zpravili římského biskupa o své situaci. Julius, poněvadž římská církev měla před ostatními církvemi výjimečné postavení, se v dopise zaslaným biskupům na Východě snažil hájit jejich činnost a ostře pokáral ty, kteří je neuváženě zbavili úřadu. Oni odešli z Říma a dopisem na radu biskupa Julia se ujali řízení svých církví. Ti, jakmile obdrželi dopis, považovali to za urážku. Svolali synodu do Antiochie. Jakmile se tam sešli, napsali Juliovi dopis o tom, co si všichni myslí, a v něm ostře napadli Julia. Byli-li biskupové vyhnáni, o tom že Julius nerozhoduje. Když totiž Julius vyhnal Novata z církve, že oni nic proti tomu nenamítali. Toto sdělili východní biskupové v dopise římskému biskupu Juliovi. Protože arián Georgius, když Athanasius přišel do Alexandrie, vyvolal takové pobouření - na jeho podnět prý davy zabíjeli lidi - a protože ariáni tuto bouři svedli na Athanasia, proto na tomto místě musím o tom něco říci. Pravá příčina proč se lid bouřil, i když Bůh, který jediný pravdivě soudí a jediný to ví, přece není neznáma rozumným lidem. Žalobci neuvážené a bezdůvodně obvinili Athanasia. Zvlášť ochránce Macedoniova bludu Sabinus. Kdyby Sabinus uvážil, jak ariáni špatně zacházeli s Athanasiem a jinými, kteří se pevně drželi víry v soupodstatnost, či jaké stížnosti si vymyslili na synodách svolaných proti Athanasiovi či co hlava heretiků Macedonius osnoval proti všem církvím, buď by musil mlčet, a kdyby se rozhodl mluvit, musil by mluvit o hanebnostech kolem toho. Toto všechno Sabinus v tichosti přešel, ale Athanasia obviňuje z toho, co Athanasius neudělal. O vůdci heretiků Macedoniovi, aby zatajil jeho drzé chování, se vůbec nezmiňuje. A co je daleko podivnější, že nemluví špatně o ariánech, kterým se Macedonius vyhýbal. Úplně pomlčel o Macedoniově volbě. Kdyby se totiž o něm zmínil, musil by se také zmínit o jeho zločinech. Jasné to dokazuje to, co se stalo při onom zvolení. Tolik o něm.
1. Hadrianopolis - Palmyra v Sýrii - dnes v rozvalinách.
l 6. KAPITOLA PAVEL POSLÁN DO EXILU A NA JEHO MÍSTO DOSAZEN MACEDONIUS
Jakmile se imperátor Konstantius v Antiochii dozvěděl, že Pavel je opět biskupem v Konstantinopoli, velmi těžce to nesl. Písemně nařídil prefektovi Filipovi, který měl větší moc než ostatní představení provincií - byl druhý po imperátorovi -, aby Pavla vyhnal z církve a na jeho místo uvedl Macedonia. Prefekt Filip obávaje se pobouření lidu, zatajil rozhodnutí imperátora a Pavla se zmocnil lstí. Předstíraje starost o město šel k veřejným lázním zvaným Zeuxippos a poslal tam kohosi s příkazem, aby slušné přišel k Pavlovi a řekl mu, že nutně musí přijít k prefektovi. Když k němu Pavel přišel, prefekt bez otálení ukázal imperátorův příkaz. Biskup, ač to bylo proti němu, klidně to vyslechl. Prefekt jednak kvůli kolem stojícím, jednak ze strachu před velkým pobouřením - mnozí totiž tušili něco a sběhli se k veřejným lázním -přikázal otevřít jedno okno lázní. Pavel byl spuštěn do připravené lodi a rychle poslán do vyhnanství. Prefekt mu přikázal odejít do Soluně, předního města v Makedonii - odtud pocházeli Pavlovi předkové. Tam se mohl volně pohybovat a chodit do illyrských měst. Neumožnil mu však vrátit se na Východ. Pavel tedy, aniž to někdo čekal, byl vyhnán z kostela i z města a odtud rychle odvezen. Imperátorův prefekt Filip spěchal z lázní do kostela. Jako by to bylo ujednáno, byl tam i Macedonius. Všichni viděli, jak sedí s prefektem na čtyřkolovém vozíku. Vojáci s meči v rukou je doprovázeli. Na všechny padl strach. Všichni utíkali ke kostelu. Jak ti, kteří hájili víru v soupodstatnost, tak ti, kteří hájili Ariovo učení. Jakmile se prefekt s Macedoniem blížili ke kostelu, dostali velký strach lidé i sami vojáci. Protože tam bylo tolik lidí, že prefekt přivádějící Macedonia nemohl projít, začali vojáci násilím odhánět lidi. Lidé byli tak natlačeni na malém prostoru, že se nemohli hnout z místa. Vojáci v domnění, že lidé schválně uzavřeli prefektovi přístup, zaútočili na dav tasenými meči a začali se chystat k boji. Kolem 3 150 lidí prý tam zahynulo. Jedny usmrtili vojáci, druzí byli ušlapáni. Macedonius, jako by se nedopustil ničeho špatného, jako by byl nevinen, se posadil na biskupský stolec. Spíše z rozhodnutí prefekta než podle církevního zákona. Takto tedy Macedonius a ariáni přes tolik lidských mrtvol se ujali řízení církve. V téže době imperátor vybudoval velký a velkolepý-kostel zvaný Moudrost (Sofia). K němu připojil kostel zvaný Irene-Pokoj, který jeho otec rozšířil, poněvadž byl malý, a vyzdobil jej. Oba kostely jsou obehnány jednou zdí a nazvány jedním jménem basilika.
17. KAPITOLA ATHANASIUS DO ŘÍMA ZNOVU UTÍKÁ
V této době ariáni znovu falešné obvinili Athanasia. Aby jej mohli obvinit, vymyslili si jiný důvod. Jíž dříve Konstantin posílal alexandrijské církvi obilí pro výživu chudých. Tvrdili, že Athanasius obilí prodal a použil ve svůj prospěch. Imperátor jim uvěřil a Athanasiovi pohrozil trestem smrti. Když se Athanasius dozvěděl o výhrůžce imperátora, dal se na útěk a skrýval se. Tehdy římský biskup, když se dozvěděl, že ariáni zase chtějí spáchat na Athanasiovi bezpráví, a když dostal dopis od Eusebia (nikomedského), který zatím již zemřel, a když se dozvěděl, kde se Athanasius skrývá, povolal Athanasia k sobě. V téže době dostal dopis biskupů shromážděných v Antiochii. Dopis mu poslali i egyptští biskupové. Ti jej poučili, že obvinění proti Athanasiovi vznesená jsou očividně falešná. Biskupům shromážděným v Antiochii, kteří mu poslali dopis opačného obsahu, písemně odpověděl. Nejprve je poučil, kolik trpkosti mu způsobil jejich dopis. Potom že jednali proti církevním kánonům, protože jej na koncil nepozvali. Církevní kánon totiž zakazuje církvím, aby se činila rozhodnutí bez římského biskupa. Také jim vytkl, že znetvořují víru a co se stalo v Tyru, že bylo dílem násilí a lsti, protože zápisy o vyšetřování byly pořízeny jednostranné a ve zlém úmyslu. Také to, co uvedli o Arseniovi, že je čirá pomluva. Toto a jiné napsal Julius biskupům shromážděným v Antiochii. Uvedli bychom dopisy Juliovy i dopisy poslané Juliovi, kdyby nám nebránila jejich rozsáhlost. Obhájce Macedonia Sabinus, o němž jsem se dříve zmínil, napsal knihu o událostech na synodách. Naprosto v ní opomenul dopis biskupů shromážděných v Antiochii Juliovi i dopis samého Julia. V dopisech napsaných na synodách obyčeně slovo „jedné podstaty" buď v tichosti přešel nebo prohlásil za neplatné, jinak je pečlivě citoval. Opačné však ve své horlivosti vynechal.
Nedlouho potom Pavel odešel do Soluně a pod záminkou, že jde do Korintu, odešel do Itálie. Zde on i Athanasius vysvětlují imperátorovi své postavení.
18. KAPITOLA KONSTANS ŽÁDÁ KONSTANTIA, ABY MU POSLAL TY, KTEŘÍ ZAVINILI
SESAZENÍ ATHANASIA A PAVLAImperátor, pod jehož moc spadají západní kraje impéria, považoval za svou křivdu, co se jim stalo, a napsal bratrovi dopis. V něm mu sděluje, aby byli k němu posláni 3 biskupové, kteří by mu zdůvodnili jejich sesazení. Byli tedy posláni Narcissus z Kilikie, Theodorus z Thrákie, Maris z Chalcedonu a Markus ze Sýrie. Když se dostavili, nechtěli mluvit s Athanasiem. Také zatajili antiochijské prohlášení o víře. Složili však jiné vyznání než biskupové v Antiochii a to předložili imperátorovi. Zní takto:
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele a tvůrce všeho, který je Otcem na nebi i na zemi. Věříme i v jednorozeného jeho Syna Pána našeho Ježíše Krista, který je zrozen přede všemi věky. Je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, skrze něhož všechno je učiněno na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné. Je Slovo, Moudrost, moc, život, pravé Světlo. V posledních dnech se kvůli nám vtělil, narodil se z Panny, byl ukřižován, umřel, byl pohřben. Vstal z mrtvých třetího dne, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce a přijde na konci věků soudit živé i mrtvé. Jeho království nebude konce, ale bude na věky věků, neboť bude sedět po pravici Otce nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Věříme v Ducha Svatého, to je, Parakléta, kterého slíbil apoštolům a po nanebevstoupení poslal, aby učil a připomínal všechno. Skrze něho budou posvěcovány duše těch, kteří v něho upřímné věří. Avšak ty, kteří říkají, že Syn povstal z ničeho či že byl z jiné podstaty než z Boha Otce nebo že byla doba, kdy nebyl, obecná (katolická) církev prohlašuje za odcizené církvi." Když toto imperátorovi a mnohým jiným přečetli, odešli, aniž co vysvětlili. Křesťané na východě i na západě nedělali mezi sebou rozdíl. V illyrském městě Sirmiu1 však vznikla nová hereze. Představený církve Fotinus'pocházející z Malé Galatie byl žákem sesazeného biskupa Marcella. A poněvadž chodil ve šlépějích svého učitele, tvrdil, že Boží Syn je pouhým člověkem. O tom řeknu na jiném místě.1. Sirmium - nynější Mitrovica poblíž Bělehradu.
19. KAPITOLA ROZSÁHLÉ PROHLÁŠENÍ O VIRE
Po třech letech se konečné sešli biskupové z Východu a složili jiné vyznání víry. Prostřednictvím biskupa Eudoxia z Germanicie, Martyra a Macedonia z Mopsvestie v Kilikii je poslali italským biskupům. Tato rozsáhlá formulace víry s četnými dodatky krom toho, co bylo uvedeno v dřívějších vyznáních, byla vyložena těmito slovy:
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele a Tvůrce všeho, Otce všeho na nebi i na zemi.
Věříme i v jednorozeného jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který se zrodil přede všemi věky z Otce, Boha z Boha, Světlo ze Světla, skrze něhož všechno povstalo na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné. V posledních dnech kvůli nám se stal člověkem, narodil se ze svaté Panny, byl ukřižován, umřel, byl pohřben. Třetí den vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce, přijde na konci věků soudit živé i mrtvé a odplatí každému podle jeho skutků. Jeho království neskončí, ale zůstane na věky. Bude sedět totiž po pravici Otce nejen pokud bude existovat tento svět, ale i v budoucím světě. Věříme také v Ducha Svatého, to jest, Parakléta, kterého Kristus slíbil apoštolům po svém nanebevstoupení a kterého poslal, aby učil a připomínal jim vše. Skrze něho jsou posvěcovány duše těch, kteří v něho opravdu věří. Ty však, kteří tvrdí, že Syn povstal z ničeho či z jiné podstaty než z podstaty Otce nebo že byla doba, kdy nebyl, prohlašuje svatá obecná, katolická církev za sobě odcizené.
Ze stejného důvodu vyslovuje své anathema těm, kteří říkají, že to jsou tři bohové nebo že Kristus nebyl věčně Bohem nebo že není ani Kristem ani Božím Synem nebo že Otec, Syn a Duch Svatý jsou jedno a totéž nebo že Syn není zrozený nebo že Otec se nerozhodl dobrovolné zrodit Syna.
Nemožno také říci bez bludu, že Syn povstal z ničeho, poněvadž to nestojí nikde v inspirovaných božských Písmech. Ani neříkáme, že Kristus má jinou podstatu než Otec. On se skutečně narodil z Otce. Boží slovo totiž učí, že Kristův Otec je jediný nezrozený a bez počátku. Také nemůžou tvrdit z Písem, že byla doba, kdy nebyl, jako by tu byl nějaký časový rozdíl mezi nimi. Musíme uznat, že Bůh jej zrodil bez časového rozdílu. Doba a věky jsou totiž skrze Krista stvořeny. Ani nelze vhodné říci, že některý, ať už Otec či Syn je bez počátku a zároveň je nezrozený. Také víme, že pouze nepostižitelný Otec je bez počátku a že Syna zrodil způsobem, který nemožno postihnout ani pochopit. Také víme, že Syn zrozený před věky měl stejný počátek jako Otec, který jej zrodil, neboť hlavou Krista je Bůh.1 I když vyznáváme tři vlastnosti (prag-mata, res) a tři osoby, totiž Otce, Syna a Ducha Svatého, nemluvíme tím o třech bozích, neboť víme, že Bůh jako takový je dokonalý, nezrozený, bez začátku, neviditelný, jediný Bůh a že je také Otcem jednorozeného Syna, který jako takový jediný má moc, aby byl, a který jediný štědře dává všemu, aby to bylo. Říkáme-li, že jeden Bůh je Otcem našeho Pána Ježíše Krista a že jediný je nezrozený, nepopíráme tím, že Kristus je Bohem přede všemi věky. Bludu se dopustili ti, kteří odvozují svůj původ od bludu Pavla ze Samosaty. Tvrdí, že Kristus se stal Bohem až po svém vtělení a svou přirozeností byl pouhým člověkem. Víme totiž, že Kristus, ač podřízen Bohu Otci, přece vzhledem ke své přirozenosti je Bůh z Boha, je dokonalým a pravým Bohem a nestal se později z člověka Bohem. Z vůle Boha Otce se kvůli nám stal člověkem a nikdy nepřestal být Bohem. Proto se jich slavnostně zříkáme a máme za to, že mají být vyloučeni z církve ti, kteří tvrdí, že Slovo je pouhým obyčejným Božím slovem a není Bohem, že je slovem proneseným ústy či slovem uzavřeným v mysli a že Kristus a Pán a Boží Syn, prostředník a obraz Boží nebyl před věky, ale v čase, kdy před 400 lety vzal na sebe naše tělo z Panny a stal se Kristem a Božím Synem. Od té doby chtějí, aby začalo Kristovo království a na konci světa že skončí soud. Takový blud zastávají marcelliáni, fotiniáni, ancyrogalatiáni. Ti jednak napadají Kristovo bytí a věčné božství, jednak jeho království, které nemá konce proto, že podle nich existuje jen vláda jednoho Boha. My však tvrdíme, že Slovo není slovem jen tak vysloveným či existujícím v mysli Boha Otce, ale že je Slovem, živým Bohem, který povstal sám od sebe, Božím Synem, Kristem. Netvrdíme, že byl svým Otcem před věky pouze předvídán a že ve všem při stvoření věcí viditelných i neviditelných nepomáhal svému Otci, ale že skutečné existoval s Otcem jako Slovo a je Bohem z Boha. K němu řekl Otec: „Učiňme člověka k obrazu a své podobě."2 On se dávným otcům zjevil jako člověk, dal Zákon, mluvil skrze proroky a naposledy se stal člověkem a ukázal všem lidem svého Otce. On vládne věčně. Věříme, že Kristus nepřijal teprve nedávno svou důstojnost, ale že je od věčnosti dokonalý a Otci ve všem podobný. Ty však, kteří říkají, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou jedno a totéž a že to jsou pouhá jména jedné věci a osoby, ne bezdůvodně vylučujeme z církve, poněvadž Otce, kterého není možné se dotknout a který nemůže trpět, si představují tak, že vtělením možno ho postihnout a že (Otec) může trpět. Jako jsou u latiníků patripassiáni, tak u nás se nazývají sabelliáni. My víme, že Otec, který poslal svého Syna, zůstal ve vlastní přirozenosti svého neměnného božství. Poslaný Kristus pak splnil úkol vykoupení. Rovněž ty, kteří bezbožně tvrdí, že Kristus se nezrodil z rozhodnutí ani z vůle Otce ani že neznal podstatu úmyslu a rozhodnutí Otce a že se zrodil proti vůli Otce, považujeme především za prokleté a daleko od pravdy. Jednak proto, že proti obecnému poznání Boha, jednak proti mínění a smyslu inspirovaného Božího Písma se takto snaží o něm učit. My však víme, že Bůh se tak rozhodl, a zbožně a upřímně se domníváme, že Syna zrodil Otec dobrovolně a že se k tomu rozhodl. Věříme také zbožně tomu, co se o něm říká: „Bůh mne stvořil na počátku svých cest a k své pomoci."3 Víme, že nebyl stvořen tak jako jiní tvorové a věci jím vytvořené. Je hříchem a příčí se to víře církve stavět na roven tvůrce a tvory jím vytvořené a domnívat se, že se zrodil takovým způsobem jako tvorové, kteří mají naprosto odlišné přirozenosti. Svatá Písma nás totiž poučují, že Syn je jediným jednorozeným, svobodně zrozeným Synem. Když říkáme, že Syn jako takový je, žije, existuje jako Otec, přece jej neoddělujeme od Otce, ani si nepředstavujeme, že by byl mezi nimi nějaký časový nebo prostorový odstup, jako je tomu u věcí. Věříme, že není mezi Otcem a Synem žádný odstup a že je nemožno od sebe oddělovat, takže Otec má v sobě celého Syna jakoby ve svém klíně a Syn je celý u Otce a neustále jako by spočíval v jeho klíně. Věříme tedy v dokonalou nejsvětější Trojici. I když jmenujeme Boha Otce a Boha Syna, nevyznáváme tím dva bohy, ale jednoho Boha. Jsou si rovni božstvím a společné vládnou. Jako má Otec vládu nade vším, tak ji má i Syn. Krom Otce je od něho všechno učiněno a řídí se jeho vůlí. Také věříme, že milost Ducha svatého se z vůle Otce bohatě uděluje svatým. Tak nám to předala svatá Písma o moci, která je v Kristu. Po krátké a souhrnné formulaci víry byli jsme nuceni toto rozvláčněji a plněji vysvětlit, ne abychom rozpoutali pošetilé hádky, ale abychom odstranili veškeré podezření o našem názoru u lidí, kteří nás vůbec neznají. Také aby všichni na Západě poznali nestoudné pomluvy těch, kteří mají opačné mínění, a také aby poznali církevní křesťanské učení biskupů žijících na Východě, které nepokřiveně vykládají podle Písem."1. l.K 11,3
2. Gen 1,26
3. Přísl 8,22
Toto napsali biskupům na Západě, kteří neznali řecky a také neznali příčinu sporů. Netřeba nijak zvlášť ujišťovat, že víra potvrzená na nicejském koncilu je dosti pevná.
Ač imperátor napsal, aby Pavel a Athanasius se vrátili na svá místa, nebylo to nic platné, neboť vnitřní rozpory stále jitřily lid. Pavel a Athanasius tedy žádali o svolání jiné synody, kde by byla posouzena jejich sporná záležitost i víra potvrzená na všeobecném koncilu. Prohlásili, že jejich sesazením byla porušena víra. Byl tedy svolán do Sardiky1 města v Illyriku všeobecný koncil, kam se měli sejít všichni biskupové. Oba imperátoři s tím souhlasili. Západní imperátor se toho dožadoval, druhý, který vládl na Východě byl ochoten rovněž vyslechnout rozhodnutí. Jedenáctého roku po smrti otce obou imperátorů za kunsulů Rufina a Eusebia byl svolán koncil do Sardiky.2 Sešlo se tam asi 300 biskupů ze Západu, jak říká Athanasius.3 Z východních biskupů, jak vypráví Sabinus, pouze 76. Mezi nimi byl biskup Ischyras z Mareotis, kterého zvolili za tamního biskupa ti, co sesadili Athanasia. Jedni (z východních biskupů) se totiž vymluvili na chabé zdraví, jiní na nedostatek času a svalovali vinu na římského biskupa Julia. Od té doby, kdy byl svolán koncil (synoda), uplynul již l rok a 6 měsíců. Athanasius, který čekal na synodu, se zdržoval v Římě. Když se tedy v Sardice sešli východní biskupové, nechtěli se setkat se západními biskupy. Namítali, že s nimi nebudou mluvit dříve, dokud Athanasia a Pavla nevyženou ze shromáždění. Když sardský biskup Protogenes a biskup Osius (Hosius) ze španělského města Cordoby nedovolili, aby Pavel a Athanasius nebyli přítomni, východní biskupové okamžitě odešli. V thráckém městě Filippi ustavili soukromou synodu. Vedle ostatního je jasné, že měli odsoudit slovo „homousios - jedné podstaty" a v dopisech začali všude šířit názor, že Syn není podobný Otci. Biskupové shromáždění v Sardice je předně odsoudili za to, že opustili koncil; dále Athanasiovy žalobce zbavili hodnosti proto, že zpochybnili víru nicejského koncilu. Dále zavrhli názor, že Syn není podobný Otci. Konečně slovo „jedné podstaty" daleko více osvětlili a zpravili o tom všechny biskupy. Obě strany si myslely, že jednaly správně. Východní biskupové proto, že západní biskupové přijali ty, které oni sesadili. Západní biskupové, kteří je sesadili, zase proto, že odešli před vyšetřením sporu a že neváhali rozvrátit víru nicejského koncilu. Pavel a Athanasius se vrátili zase na svá místa a současné vyslovili anathema proti biskupu v Ancyře v Malé Galatii Marcellovi, který již dříve, jak jsme vzpomenuli v 1. knize, byl sesazen, protože se snažil ze všech sil napadat rozhodnutí proti němu vznesenému. Tvrdil, že jej podezřívali z bludu Pavla Samosatenského jen proto, že nepochopili jeho knihu. Nám však není neznámo, že Marcellovu knihu vyvrátil Eusebius Pamphili ve svých třech knihách proti Marcellovi. Eusebius citoval Marcellova slova a snažil se je vyvrátit. Říkal, že Marcellus stejně jako Afričan Sabellius a Pavel ze Samosaty považoval Pána Ježíše za pouhého člověka.1. Sardica - dnešní Sofia v Bulharsku.
2. r. 347/8 - Podle Funka (Lehrbuch der Kirchengeshichte) r. 344.
3. Socrates tu vzal počet zúčastněných z Athanasiovy 2. řeči proti ariánům, kde však Athanasius říká, že těch, kteří byli na synodě v Sardice i téch, kteří později podepsali synodní rozhodnutí bylo 344. V listé Ad monachos Athanasius píše, že na synodě v Sardice bylo všech jak z Východu tak Západu ne více než 170.
21. KAPITOLA OBHAJOBA EUSEBIA PAMPHILI
Někteří začali napadat Eusebia Pamphili kvůli jeho knihám, jako by přál Ariovu bludu. Proto považuji za vhodné něco říci o Eusebiovi. Předně Eusebius byl na nicejském koncilu při rozhodnutí o slově „jedné podstaty" a sou-hlasil s tím. V 3. knize, kterou napsal o životě Konstantina, vzpomíná na koncil skorém těmito slovy: Imperátor se snažil přivést je k jednotě tak dlouho, až ve všem, co se týkalo této otázky, byli zajedno a všichni souhlasili s názorem nicejské víry. Jestliže tedy Eusebius říká, že na koncilu bylo odstraněno, co bylo sporné, a že všichni stejně smýšleli, proč se někteří domnívají, že přál Áriově herezi? Ariáni se zase mýlí, myslí-li si, že s nimi souhlasil. Kdyby však někdo tvrdil, že Eusebius jako by přál ariánům, protože ve svých knihách velmi často užívá výrazu „skrze Krista", tomu odpovíme, že velmi často i jiní církevní spisovatelé, mluví-li o poslání našeho Spasitele jako člověka, se vyjadřují podobně. Sám Apoštol, který nikdy nebyl považován za učitele nějakého zvráceného názoru, užíval především tohoto výrazu. Jaký byl názor Eusebiův, když Arius tvrdil, že Syn je tvorem, že je jako jeden z tvorů, poznáš zde, co říká v 1. knize proti Marcellovi: „Jednorozený jediný Boží Syn a žádný jiný byl ohlášen a existuje. Proto nutno právem pokárat ty, kteří se neostýchají považovat jej za tvora a tvrdit, že povstal jako ostatní tvorové z ničeho. Proč by byl Synem a proč jednorozeným z Boha, když by měl tutéž přirozenost jako ostatní tvorové a když by byl jedním z obyčejných smrtelníků a byl stvořen z toho, co nebylo? Tak nám to Písma o něm nepředávají." Krátce na to také dodává: „Kdo tedy učí, že Syn se zrodil z ničeho že je obzvláštním stvořením z ničeho, neuváženě mu sice přisuzuje jméno, ale ve skutečnosti popírá, že je Synem. Kdo se totiž narodil z toho, co není, nemohl být opravdu Božím Synem a nebyl by ničím jiným, než to, co se rodí. Boží Syn se zrodil z Otce, bude tedy i Bohem. Co totiž znamená „Boží výhonek", než že se podobá tomu, z koho vyhání? Král zakládá město, nerodí však město. Zrodit Syna není totéž co založit. Rovněž kdo něco zhotovuje, není otcem, nýbrž tvůrcem. Není tvůrcem svého syna, ale otcem. Kdesi v Písmě se najdou tato slova: „Pán mne stvořil na počátku svého díla" (Přísl. 8,22). Smysl slov - to vysvětlím za chvíli - musíme dobře uvážit a ne jako Marcellus jedním slovem snažit se otřást obzvláštním dogmatem církve." Toto a tomu podobné uvedl Eusebius v 1. knize proti Marcellovi. Ve 3. knize však poučuje, jak máme rozumět slovu „stvoření", takto: „Ono „Pán mne stvořil na počátku svého díla" nutno chápat tak, jak jsme předtím vysvětlili. Říká-li, že byl stvořen, neříká to v tom smyslu, jako by z toho co není, přešel do toho, co je, a byl jako ostatní tvorové učiněn z toho, co není, jak se někteří zvráceně domnívají. Poněvadž má své bytí (ousia), žil a existoval před stvořením světa a svým Otcem, Pánem všeho byl ustanoven knížetem veškerenstva. Ono „stvořil" je místo slova „ustanovil" nebo „určil". Také apoštol Petr nazývá knížata a vládce stvořením. „Buďte poddáni pro Boha všemu lidskému stvořeni, buďto králi jako nejvyššímu pánu nebo správcům, kteří od něho jsou posláni" (l P 2,13). Rovněž prorok říká: „Buď připraven, Jerusaleme, vzývat Boha; hromobitím a stvořením ducha oznamuje lidem svého Krista" (Amos 4,13). To „stvořením ducha" neznamená, že duch byl učiněn z toho, co není. Bůh nestvořil Ducha (Svatého), když skrze něho oznámil lidem svého Krista. Duch Svatý existoval ještě dříve, než se objevilo slunce. Poslal jej v době, kdy byli apoštolově shromážděni. Jeho hlas hřměl jako hrom z nebe, jako když táhne silný vítr a apoštolově byli naplněni Duchem Svatým. Takto oznámil všem lidem Božího Krista podle proroctví, které řeklo: „Hromobitím a stvořením ducha oznamuje lidem svého Krista." Slovo „stvořil" je místo slova „poslal" či „ustanovil". Hromobití z nějakého důvodu naznačuje hlásání evangelia. Také David, když říká „Srdce čisté stvoř ve mně, Bože" (Ž 50,12), neříká to proto, že by neměl srdce, ale že si přeje, aby se v něm zrodilo čisté smýšlení. Z téhož důvodu Pavel také říká: „Aby dva přetvořil v jednoho člověka „(Ef 2,15). To znamená: Spojil. Pohleď, zda „obléci nového člověka, který je stvořen podle Boha", a „v Kristu nové „stvoření" a jiná místa můžeme nalézt v Bohem inspirovaných knihách? Nediv se, že Písmo mluví obrazně. „Bůh mne stvořil na počátku svého díla" tedy znamená „ustanovil" nebo „určil"."
Toto uvedl Eusebius v knihách proti Marcellovi. My jsme to citovali, abychom tím odpověděli těm, kteří Eusebia pošetile napadají a urážejí. Nemohou dokázat, že Eusebius, když užil ve svých knihách slova naznačující Kristovo spasitelské poslání, přidělil Božímu Synu začátek bytí. Eusebius byl obdivovatelem Origenových spisů, v nichž by mohli najít skrytý, alegorický smysl a porůznu i najít, že Syn se zrodil z Otce. Tímto jsme chtěli odpovědět těm, kteří Eusebia osočují.
22. KAPITOLA ATHANASIUS A PAVEL SE VRACEJÍ NA SVÁ MÍSTA
Biskupové shromáždění na oddělených synodách jak v Šardice tak v thráckém městě Filippi se vrátili do svých měst. Západní a východní církev se kvůli sporům rozdělily. Rozdělující hranicí společenství byla hora mezi Illyriem a Thrákií nazvaná Tisucis (Susacis). Až do té doby, přesto že věroučné spory nebyli odstraněny, sdíleli společenství. Potom se však nestýkaly. Takový hanebný rozkol zavládl v té době v církvi. Ihned potom imperátor vládnoucí na Západě oznámil svému bratru, co se stalo v Šardice, a vyzval jej, aby se postaral, aby Pavel a Athanasius se mohli vrátit do svých biskupských sídel. Když však Konstantius bratrův požadavek ze dne na den odkládal, imperátor na Západě Konstans dál bratrovi na vybranou: Buď aby Pavla a Athanasia znovu ustanovil v jejich církvích, nebo, kdyby to neučinil, že jej bude považovat za nepřítele a nemůže proto čekat nic jiného než válku. Svému bratrovi napsal toto: „Zde u mně jsou Athanasius a Pavel. Vyslechl jsem od nich, že jsou pro svou zbožnost pronásledováni. Slíbíš-li, že se vrátí na svá místa a potrestáš-li ty, kteří bezdůvodně jim ukřivdili, pošlu ti tyto muže. Pakli se budeš zpěčovat, ujišťuji tě, že přijdu a proti tvé vůli je dosadím znovu na jejich místa."
Východní imperátor těžce nesl toto sdělení. Povolal k sobě nemálo východních biskupů a ptal se jich, jak se má rozhodnout. Oni odpověděli, že je lepší dovolit Athanasiovi ujmout se správy církve než rozpoutat zase vnitřní válku. Imperátor byl přinucen k sobe povolat Athanasia. Mezitím západní imperátor Konstans poslal Pavla s dvěma biskupy a s doporučujícím dopisem svým i dopisem synody s veškerou poctou do Konstantinopole. Athanasius se dosud bál a váhal jít ke Konstantiovi. Obával se, že bude zase falešně obviněn. Proto imperátor Východu jej k sobě povolává ne jednou, ale i třikrát, jak dokazují dostatečné dopisy, které jsme přeložili z latiny do řečtiny a zní takto:
..Konstantius Vítěz, Augustus biskupu Athanasiovi.
Naše obzvláštní dobrotivost nestrpí, abys byl déle pronásledován a jakoby zmítán v rozbouřeném mořském příboji. Naše stálá úcta k tobě nedovoluje, abys zbaven své vlasti, oloupen o majetek bloudil po dalekých a nebezpečných cestách. Při své citlivé duši příliš dlouho jsem odkládal ti napsat, poněvadž jsem čekal, že ty sám přijdeš a požádáš mne o pomoc ve svých svízelích. Snad strach tě zdržoval ve tvém úmyslu. Proto jsme poslali tvé důstojnosti jako projev naší laskavosti dopis, abys co nejdříve k nám přišel. Jednak abys splnil své přání, jednak abys zakusil naši dobrotivost a jednak abys znovu dostal své sídlo a majetek. Kvůli tomu jsem prosil svého bratra vítěze a augusta Konstanta, aby ti umožnil přijít ke mně a za pomoci mé i bratra abys mohl znovu získat vlast, což ti zaručuje naše dobrotivost vůči tobě."..Konstantius Vítěz, Augustus biskupu Athanasiovi.
V dřívějším dopise jsme ti velmi jasně naznačili, abys klidně k nám přišel, protože bylo naším úmyslem poslat tě do tvého sídla. Tvé důstojnosti jsme přece poslali dopis. Nastup do úředního vozu a bez obav rychle přijeď, abys mohl včas získat, po čem toužíš.",, Konstantius Vítěz a Augustus biskupu Athanasiovi.
V Edesse v přítomnosti tvých kněží jsme se rozhodli poslat k tobě jednoho z kněží, aby sis pospíšil přijít na mé panství a přijít zároveň ke mně a pak bez meškání aby ses odebral přímo do Alexandrie. Poněvadž již uplynula dlouhá doba, co jsi dostal náš dopis a ještě ses nerozhodl k nám přijít, proto jsme se rozhodli znovu ti připomenout, abys bez váhání k nám brzy přišel a mohl ses vrátit do své vlasti, což bylo tvým přáním. A abys byl co nejpodrobněji o všem zpraven, poslali jsme k tobě diákona Achetu, od kterého se dozvíš, jak jsme se rozhodli a co si přeješ dosáhnout." '
Když Athanasius dostal tento dopis v Aquileji1 - tam se zdržoval po odchodu ze Sardiky - spěchal do Říma. Dopis ukázal římskému biskupu Juliovi. Římská církev měla z toho velkou radost. Domnívali se, že imperátor Východu bude souhlasit s vírou (nicejského koncilu), když k sobě povolal Athanasia. Julius to naznačil v listě týkajícím se Athanasia kléru a lidu alexandrijskému.1. Aquilea - město při Jaderském moři.
Dopis římského biskupa Julia do Alexandrie
..Biskup Julius kněžím, diákonům a alexandrijskému lidu, milovaným bratřím v Pánu pozdrav.
Nejmilejší bratří, upřímně vám blahopřeji, že můžete na vlastní oči vidět plody své víry. Vidíte to na mém spolubratru Athanasiovi. Pro jeho upřímně zbožný život vám jej Bůh znovu vrátil. Z toho možno poznat, jak vroucně jste se modlili k Bohu a kolik v tom bylo lásky. Myslili jste na nebeská přislíbení a naučili jste se je od mého milovaného bratra milovat. Dobře jste poznali onou správnou vírou ve svých duších Athanasia. Byl přítomen ve vašich zbožných myslích a věřili jste, že nebude navždy od vás odloučen. Není třeba vám psát dlouhý dopis, neboť cokoli řeknu, to vaše víra již měla, a co jste si přáli, to se bohatě splnilo Kristovou milostí. Znovu opakuji, blahopřeji vám, že jste se nedali nijak zviklat ve své pevné víře. Také neméně blahopřeji svému bratru Athanasiovi. Ač velmi zkusil, přece téměř stále vzpomínal na vaši lásku. Ač byl tělem od vás vzdálen, duchem byl vždy s vámi. Myslím, nejmilejší bratří, že velmi málo myslí na nepříjemnosti, které zakusil. Všichni dobře poznali vaši i jeho víru. Jestliže tak těžký úděl jej nezlomil, kdo by nevěřil, že tolik lásky se rozhořelo ve vašich srdcích k vašemu biskupu a že on pro své tak slavné ctnosti bude účasten v nebi slíbených-dober, ve které doufáme. On vydal úžasné svědectví o víře jak pro přítomnost tak i pro budoucnost. Zakusil tolik útrap na zemi i na moři a úklady ariánské strany jako by ušlapal. Kvůli nenávisti svých nepřátel se ocital v nebezpečí, pohrdal smrtí. Avšak pomocí všemohoucího Boha a Pána našeho Ježíše Krista vyvázl bez pohromy. Věřil, že unikne nástrahám nepřátel a že se zase stane útěchou vašich duší. Spolu s vámi si odnesl z boje velmi vznešenou trofej vítězství. Byl vyznamenán před celým světem a všem ukázal důkaz tak slavně prožitého života. Vždyť ten, kdo hájil tak rozhodně svou víru a nebeskou nauku, ten také jasně ukázal na vaši obzvláštní lásku k němu. Vrací se k vám s větší slávou, než když od vás odešel. V ohni se ukáže vzácné čisté zlato a stříbro. To možno říci o důstojnosti tak vynikajícího muže. Po uhašení požáru utrpení, po tolika nebezpečích se k vám vrací prohlášen nevinným nejen ode mne, ale také od celého koncilu. Nejmilejší bratři, přijměte s boží poctou a s radostí svého biskupa Athanasia i ty, kteří s ním trpěli. Svými spasitelnými dopisy jste živili a napájeli svého pastýře žíznícího a lačnícího po vaší zbožnosti, když byl mezi vámi. Byli jste mu velkou útěchou, když byl v cizině a vaše zbožné duše mu velmi ulehčovaly utrpení, když byl pronásledován a když mu strojili úklady. Myslím již na vaši radost z jeho návratu, myslím na vaši velkou zbožnost i na čestné lidi, kteří se budou sbíhat jako k nějaké slavnosti. Jaký to bude den, až se k vám vrátí můj bratr. Bude to opravdu velká radost, zvlášť když ustaly dřívější třenice. Jeho důstojný návrat jistě naplní všechny neuvěřitelnou radostí. I my se budeme velmi radovat, že nám bylo dopřáno poznat takového muže. Bude asi správné, abychom dopis zakončili modlitbou: Všemohoucí Bůh a jeho Syn náš Pán Ježíš Kristus nechť vám stále dopřává svou milost a odmění vaši vynikající víru, kterou jste dosvědčili tak krásně ve svém biskupu. Nechť vám štědře dopřává, abyste vy i vaši potomci zde i v budoucím životě dosáhli takové odměny, kterou ani oko nevidělo, ani o které ucho neslyšelo a na kterou si člověk nepomyslil, kterou připravil Bůh těm, kteří ho milují skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze nějž všemohoucímu Bohu sláva na věky. Amen. Vám, nejmilejší, přeji hodné zdraví."
Athanasius spoléhaje se na tento dopis odešel na Východ. Imperátor jej nikoli nerad tehdy přijal. Přece však se jej snažil oklamat na radu lstivých ariánů. Řekl Athanasiovi: „Třeba že jsi znovu získal biskupské sídlo z rozhodnutí koncilu a s mým svolením, přece, poněvadž v Alexandrii jsou lidé, kteří nejsou ve společenství s tebou, chci, abys jim dovolil ponechat si jeden kostel ve městě." Na tento požadavek Athanasius rychle odpověděl: „Imperátore, ve tvé moci je přikázat nebo učinit, co je ti libo. I já od tebe žádám, abys mi prokázal něco místo dobrodiní." Když to imperátor rychle a ochotně slíbil, dodal Athanasius: „Žádám na tobě totéž, co jsi chtěl na mně. Žádám, aby v jednotlivých městech se dal jeden kostel těm, kteří se sami odloučili od společenství s ariány." Jakmile ariáni prohlédli Athanasiův úmysl, řekli, že tuto záležitost nutno odložit na jindy. Imperátorovi přesto nepřekáželo nic v tom, aby to, co si usmyslil, neobešel jiným způsobem. Proto dosadil na původní místa Athanasia, Pavla, Marcella, biskupa v Gáze Asklepa a biskupa v Hadrianopolis Lucia. Tito dva poslední měli povolení od synody v Sardice. Asklepus proto, že předložil úřední zápis, ze kterého vysvítalo, že Eusebius Pamphilus a několik jiných dobře věděli o příčinách jeho sesazení a že mu Eusebius vrátil jeho hodnost. Lucius proto, že jeho žalobci se rozprchli. Tedy na příkaz imperátora se vrátili do svých měst a městům bylo přikázáno, aby je ochotné přijala. V Ancyře, poněvadž Basilius byl vyhnán a na jeho místo přišel Marcellus, nastalo nemalé pobouření. Marcellovým protivníkům to bylo příležitostí znovu Marcella osočovat. Asklepa občané Gázy přijali rádi. V Konstantinopoli Macedonius dočasně uvolnil místo Pavlovi a v kostele v kterémsi městě svolal shromáždění. Biskupům, klerikům a alexandrijskému lidu napsal imperátor dopis, aby Athanasia ochotně přijali. Také v jiných dopisech přikázal, aby bylo zcela smazáno, co bylo na soudech proti Athanasiovi vyneseno. Dopisy jsou zde přiloženy.Dopis přimlouvající se za Athanasia
..Vítěz Konstantius Maximus, Augustus biskupům a kněžím alexandrijské církve. Pozdrav.
Je známo, že ctihodný biskup Athanasius milostí a dobrotivostí Krista nikterak nebyl zbaven úřadu, ačkoli na krátký čas se podřídil lidskému soudu, který mu nebyl příznivě nakloněn. Považoval však za spravedlivé podřídit se Boží prozřetelnosti, která vše řídí. Z Boží vůle a naším rozhodnutím se vrátil do vlasti i do církve, jíž z Božího pokynu byl představeným. Naše dobrotivost mu musí pomáhat. Proto všechna rozhodnutí proti těm, kteří sdíleli společenství s ním, musí být zrušena a zapomenuta a veškerá podezření proti němu odstraněna. Klerikům, jak se sluší, musí být potvrzeny všechny výsady kdysi jim dané. Také jsme považovali dokázat mu svou laskavost tím, že všichni, kteří jsou zapsáni do svatého stavu kléru, biskupové i klerici i všichni jeho přívrženci mají zajištěn klid. Znamením dobré vůle každého bude plný souhlas s Athanasiem. Nařídil jsem tedy, aby všichni, kdo správné smýšlí a jsou s Athanasiem ve společenství, takto mou vůlí stejné jako dříve Boží prozřetelností užili dobrodiní daného jim Bohem."„Vítěz Konstantius Maximus, Augustus lidu alexandrijské církve. Vždy bylo naší snahou vás dobře spravovat. Proto jsme se rozhodli poslat vám biskupa Athanasia, muže spravedlivé smýšlejícího, skromného a vynikajících mravů, kterého jste dlouho postrádali. Přijměte jej jako obvykle důstojně. Ať je vaším pomocníkem, když se modlíte k Bohu. Snažte se zachovat jednotu a klid jak mezi sebou, tak i s námi, jak to vyžadují přesvatá ustanovení církve. Nesluší se, aby mezi vámi byla nejednota a aby byl porušen z některé strany klid, který v naší době panuje. Přejeme si, aby toto zlo bylo vzdáleno od vás. Vybízíme vás, nejmilejší Alexandrijští, abyste se se svým představeným Athanasiem modlili k Bohu, aby pohané, kteří jsou dosud v síti bludu uctívání model, se snažili vyznávat učení našeho přesvatého náboženství. Radíme vám, abyste vytrvali v tom, co jsme vám předtím uvedli, a abyste rádi přijali biskupa poslaného vám Božím i naším rozhodnutím a zahrnuli jej všelikou péčí. Jistě budete souhlasit s naší dobrotivostí. Avšak kdyby jej někteří ze zlé vůle nechtěli přijmout - aby byla odstraněna živná půda pro hádky a vytáčky -nařídili jsme vašim soudcům zkrotit těžkým trestem všechny, kdo by se tomu vzpírali. Poznáte, že k našemu rozhodnutí podle Boží vůle potrestat buřiče nás vede starost o klid u vás. Upřímně zachovejte, co souhlasí se svatým náboženstvím. Přijmete Athanasia s veškerou úctou a poctami a modlete se spolu s ním za svornost mezi vámi i v celém světě k všemohoucímu Bohu Otci."
„Vítěz Konstantius, Augustus Nestoriovi.
(týž dopis poslán prefektům v Augustodomnici, Thebaidě i Libyi) Jestliže se někdy předtím stalo nějaké příkoří či křivda těm, kteří sdílejí společenství s Athanasiem, chceme, aby se to již nikdy nestalo. Také chceme, aby jeho klerici dostali zase své dřívější výsady.1 Chceme, aby tento náš příkaz byl dodržován a aby všichni klerici, kteří sdílejí společenství s Athanasiem, který byl znovu ustanoven ve své církvi, měli tytéž výsady, jich užívali a v klidu žili."1. V řeckém textu je „aleitourgesia", osvobození od veřejných služeb.
24. KAPITOLA ATHANASIUS V JERUZALÉMĚ
Biskup Athanasius spolehnuv se na tento dopis odešel přes Sýrii do Palestiny. Když přišel do Jeruzaléma, vysvětlil biskupu Maximovi jednak rozhodnutí sardické synody, jednak že imperátor Konstantius souhlasil s rozhodnutím biskupů. Dokázal také, že byla svolána synoda biskupů. Maximus bez váhání povolal některé biskupy ze Sýrie a Palestiny. Na synodě oznámil Maximus své společenství s Athanasiem a vzdal mu poctu. Tato synoda také napsala Alexandrijským a biskupům v Egyptě a Libyi své rozhodnutí o Athanasiovi. Proti Maximovi, který předtím odmítl podporovat Athanasia a nyní toho litoval, se ostře ozvali všichni, kteří nenáviděli Athanasia, jako by nebylo správné, co učinil. Athanasius se rozhodl podporovat Maxima a sdílet s ním společenství. Vzdal mu také svou poctu. Když se o tom dozvěděli Ursacius a Valens, kteří dříve horlili pro Ariovo učení, odsoudili své dřívější jednání, odebrali se do Říma, biskupu Juliovi dali potvrzení o své lítosti a souhlasili s vírou v soupodstatnost. Athanasiovi poslali dopis a mezi jiným prohlásili, že chtějí s ním sdílet společenství. Takto tedy Ursacius a Valens přemoženi šťastným Athanasiovým koncem souhlasili, jak jsem řekl, s vírou v soupodstatnost. Athanasius se pak odebral přes Palusium do Alexandrie. V jednotlivých městech, kudy procházel, učil, varoval před ariány a vybízel, aby přijali ty, kteří vyznali víru v soupodstatnost. V některých církvích světil služebníky. Ze světil v jiných církvích služebníky, to bylo důvodem k jeho dalšímu obvinění. Tolik o tom, co se přihodilo Athanasiovi.
25 . KAPITOLA TYRANI MAGNENTIUS A BRITANIO, KONSTANTIOVA PORÁŽKA
Mezitím se stát ocitl v nelehkém válečném postavení. Stručně shrnu události. Když zemřel Konstantin, který založil Konstantinopolis, jeho 3 synové - jak jsem uvedl v 1. knize - si rozdělili vládu v říši. Nutno však vědět, že spolu s nimi vládl jejich příbuzný Dalmatius nesoucí jméno svého otce. Vládl krátký čas. Zabili jej vojáci. Konstantius nepřikázal ani nezakázal jej zabít. Že Konstantin Mladší zahynul, ať už tím, že vtrhl na území svého bratra či rukou vojáků, o tom jsme již řekli. Po jeho smrti vypukla válka Peršanů proti Římanům. V ní si Konstantius nevedl úspěšně. V noci byla svedena bitva na hranicích mezi římským a perským impériem a perské vojsko prý na čas zvítězilo. V téže době poměry křesťanů nebyly nijak klidné. Kvůli Athanasiovi a slovu „jedné podstaty" byl v církvích sváděn ostrý zápas. Za těchto událostí vystoupil v západních zemích tyran Magnentius. Ten intrikami sesadil imperátora v západních částech impéria Konstanta, který se tehdy zdržoval v Gallii. Rozpoutala se revoluce. Tyran Magnentius se zmocnil celé Itálie, podmanil si Afriku a Libyi a obsadil i Gallii. V illyrském městě Sirmiu prohlásili vojáci tyranem jiného, jménem Vetranio (Bratanio). I v Římě propuklo povstání, neboť syn sestry Konstantia Nepotianus podporován gladiátory domáhal se moci nad impériem. Magnetiovi vojáci jej zabili. Magnentius vpadl do západních území a zpustošil je.
26. KAPITOLA ATHANASIUS A PAVEL ZNOVU VYHNÁNI
Tolik špatného se sběhlo za krátký čas čtyř let po synodě v Sardice za konsulů Sergia a Nigriana. Když to bylo Konstantiovi oznámeno, domníval se, že nadešla vhodná doba zmocnit se vlády nad celým impériem. Jako imperátor Východu se rozhodl vojensky vytáhnout proti tyranům. Athanasiovi protivníci si zase v domnění, že nastala vhodná doba, vymyslili proti Athanasiovi, ještě než přišel do Alexandrie, velmi těžká obvinění. Imperátorovi Konstantiovi namluvili, že Athanasius rozvrátil celý Egypta Libyi. Vysvěcení služebníků v jiných církvích mu velmi přitížilo. Athanasius se mezitím vrátil do Alexandrie a svolával různé synody egyptských biskupů. Ti potvrdili rozhodnutí biskupů na synodě v Sardice a rozhodnutí synody v Jerusalemě svolané Maximem. Imperátor, který se dříve přidržoval ariánského bludu, změnil všechna svá dřívější rozhodnutí. Nejprve přikázal poslat do vyhnanství konstantinopolského biskupa Pavla. Ti, co Pavla odváděli, v kappadockém městě Kukusi Pavla hanebně uškrtili. Také Marcellus byl vyhnán z Ancyry a představeným církve se opět stal Basilius. Hadrianopolský biskup Lucius byl v okovech umučen ve vězení. Také to, co bylo doneseno imperátorovi o Athanasiovi, imperátora tak rozhněvalo, že přikázal Athanasia odstranit, ať se nalézá kdekoli. Přikázal rovněž zabít představené církví v Thrákii Theodula a Olympia. O čem rozhodl imperátor, nezůstalo Athanasiovi utajeno. Tušil to a dal se na útěk. Tak se vyhnul imperátorovým hrozbám. Osočovali jej ariáni, zvláště biskup z Nerodiady v Kilikii Narcissus, Georgius z Laodicee a představený antiochijské církve Leontinus. Tento Leontinus již jako kněz byl zbaven své hodnosti. Obcoval se ženou jménem Eustolia a ve snaze utajit hanebné podezření, dal se vyklestit, aby potom s ní mohl volně žít, aniž by se dopustil, co by bylo považováno za hřích. Z vůle a úsilí imperátora Konstantia se stal biskupem antiochijské církve po Stefanovi, který nastoupil po Placitovi. Ale o tom dost.
27. KAPITOLA KONSTANTINOPOLSKÝ BISKUP MACEDONIUS
V této době Macedonius,který byl zbaven úřadu, jak jsme uvedli, se stal představeným kostelů v Konstantinopoli. Poněvadž dostal velikou volnost v jednání, rozpoutal mezi křesťany válku o nic horší, než byla v době tyranů. Přemluvil imperátora, aby mu napomáhal při pustošení kostelů. Šel až tak daleko, že cokoli chtěl špatného podniknout, bylo provedeno zákonitou cestou. Ve všech městech byl oznámen zákon. Vojákům bylo nařízeno horlivě pomáhat při vykonávání imperátorových nařízení. A tak byli vyhnáni nejen z kostelů, ale i z měst všichni, kteří souhlasili s vírou v soupodstatnost. Nejprve však byli vyšetřováni. Po dlouhém vyšetřování ti, kteří se málo nebo téměř nic nestarali o kostely, začali je nutit, aby s nimi sdíleli společenství. Nebylo
to menši násilí, než co činili kdysi ti, kteří nutili křesťany uctívat modly. Mnozí byli různým způsobem mučeni, mrzačeni, byl jim zabavován majetek. Jiní byli vyhnáni z vlasti, jiní zemřeli při mučení, někteří zemřeli ve vyhnanství. Toto se dělo ve východních městech a zvláště v Konstantinopoli. Toto pronásledování, které před tím nebylo tak hrozné, rozšířil Macedonius, jakmile se stal biskupem. V řeckých, illyrských městech a ve městech v ostatních částech světa na Západě byla města toho ušetřena, poněvadž byla jednotná a vždy u nich vládla víra nicejského koncilu.
28. KAPITOLA ATHANASIOVO SVĚDECTVÍ O ARIÁNU GEORGIOVI
Slyšme Athanasia o tom, co v té době dělal v Alexandrii Georgius. Toto vypráví o událostech:
..Někteří přišli do Alexandrie a hledali nás, aby nás zabili. Co se stalo potom, to bylo horší než to předtím. Vojáci znenadání obklíčili kostel. Místo modliteb se tu válčí. Tehdy Georgius, kterého poslali z Kappadokie, přišel v postní době a co se od nich naučil, prováděl v ještě větší míře. Po svatém týdnu začali dávat panny do vězení. Vojáci odváděli spoutané biskupy. Z domů byly odváděny vdovy a sirotci, domy byly zapečetěny, rodiny pleněny, křesťané v noci násilím odváděni. Bratří kleriků stejně jako klerici se ocitli v nebezpečí života. Bylo to velmi kruté, ale daleko krutější bylo, co se stalo potom. V následujícím svatodušním týdnu se totiž lid postil a šel se modlit na hřbitov, protože nechtěli mít noc společného s Georgiem. Když tento nehodný člověk to zpozoroval, poslal proti nim vojenského velitele manichejce Sebastiana. Ten s vojenským oddílem s tasenými meči, luky a oštěpy v neděli zaútočil na lid. Velmi urážel tu trochu lidí - velká většina již odešla -, kteří se tam ještě modlili. Pak dělal co nejhoršího jen mohl. Zapálil hranicí, panny postavil před oheň a nutil je vyznat ariánskou víru. Když poznal, že je nemohl přinutit, že pohrdají ohněm a plameny, vysvlékl je ze šatů, bil je do úst a tváří, takže je známí těžko poznávali. Zatkl také 40 mužů a bil je novým způsobem. Pruty, které měly ještě trny, rozdrásal jim záda tak, že někteří s vraženými trny do zad musili jít k lékaři. Jiní, kteří nemohli vydržet tak kruté mučení, si raději přáli zemřít. Všichni muži spolu s pannami byli odvedeni k velké Oase. Těla mrtvých nebylo dovoleno dát příbuzným, byla pohozena. I to bylo vojákům dovoleno. Vojáci to tajili, aby u lidí budili dojem, že nic krutého nespáchali. To tedy dělali ve své zaslepenosti. Krutost, nelidskost a hanebné jednání vojáků byly přece jen odhaleny. Blízcí příbuzní se radovali nad svými, že vyznali pravou víru, ale přece se jen rmoutili, že nemohli pohřbít jejich těla. Biskupy z Egypta a Libye Ammonia, Thmuida, Gaia, Filona, Hermena, Plinia, Psenosirima, Nilammona, Agathona, Anagamfa, Marka, Drakontia, Adelfia, jiného Ammonia a jiného Marka, kněze Hieraka a Dioscora okamžitě poslali do vyhnanství. S těmito vyhnanými z vlastních sídel tak krutě zacházeli, že někteří z nich zemřeli na cestě, jiní v exilu. Více než 30 biskupů zabili. Po příkladu Achaba se snažili ze všech sil odstranit pravdu ze světa."
Takto vylíčil Athanasius, co dělal Georgius v Alexandrii.1 Imperátor odvedl vojsko do Illyria. Byl k tomu donucen jednak v zájmu státu, jednak že vojáci provolali imperátorem Britania. Když přišel do Sirmia, uzavřel s Britaniem příměří. Mezitim se snažil přivést na svou stranu vojáky, kteří provolali Britania imperátorem. Vojáci dali přednost Konstantiovi a provolali jej za jediného augusta, krále a imperátora. O Britaniovi se ani nezmínili. Když Britanio poznal, že je zrazen, vrhl se k nohám imperátora. Konstantius mu odňal čelenku a purpurový plášť, ale jednal s ním vlídně. Vybídl ho, aby klidně žil jako soukromá osoba. Starému člověku je příjemnější žít bez nepříjemných povinností než si podržet prázdnou hodnost plnou velkých starostí. Tak to skončilo s Britaniem. Imperátor mu ponechal všechny výnosy z daní. Imperátor velmi často psal Britaniovi žijícímu u bithynského města Prouse, že jej zbavil starostí a strachu a že mu vlastně prokázal velké dobrodiní, lednak v jakých obtížích se ocitla rozdělená říše i o tom, že jednal málo uváženě, když sám mohl užívat dober, která udělil Britaniovi. Tolik o nich.
Tehdy imperátor ustanovil césarem svého bratrance Galia, kterému dal své jméno, a poslal jej do syrské Antiochie hájit východní části impéria. Když přišel do Antiochie, ukázalo se na Východě znamení Spasitele. Bylo totiž vidět na nebi sloup v podobě kříže a vzbudilo to velký rozruch. Své velitele s velmi velikými vojenskými sbory poslal Konstantius Magnentiovi, sám však zůstal v Sirmiu, kde čekal na výsledek událostí.1. Ve své obhajobě útěku (Apologetikon peri tés fygés-Apologeticum de fuda).
29. KAPITOLA HERESIARCHA FOTINUS
Mezitim představený církve v Sirmiu a Fotinus se pokoušel veřejně šířit jakési učení, které si vymyslel. Poněvadž z toho vzniklo velké pobouření, rozkázal imperátor svolat do Sirmia synodu biskupů.1 Z východních biskupů tam přišli biskup z Arethusy Marek, alexandrijský biskup Georgius, kterého, jak jsme již řekli, tam poslali po vypuzení biskupa Gregoria, dále Basilius z Ancyry, který se tam stal biskupem po vypuzení Marcella, Pancratius z Pelusia a Hypatianus z Herakly. Ze západních biskupů Valens z Mursie a nerad přišel i Osius (Hosius), biskup ze španělského města Cordoby, který v té době požíval velké vážnosti. Tito se shromáždili v Sirmiu po konsulátu Sergia a Nigriana, poněvadž pro válečné události nemohl žádný konsul zastávat obvyklé konsulské povinnosti. Tam bylo odsouzeno učení Afričana Sabellia a Pavla ze Samosaty, a sesadili tam Fotina. Všichni to, jak tehdy tak i později, schválili jako správné rozhodnutí.
30. KAPITOLA SIRMIJSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY
Tito biskupové shromáždění v Sirmiu oznámili jinou formulaci víry. Starou začali odsuzovat a uvádět novou. Jednu napsal řecky arethuský biskup Marek. Dvě jiné latinsky psané se ani slovně ani obsahem neshodovaly ani mezi sebou ani s tou, kterou složil arethuský biskup. Jednu z těch latinsky napsaných složenou řecky Markem zde uvedu.1 Druhou, kterou také v Sirmiu předložil, vyložíme, až budeme mluvit o událostech v Arimini. Nutno poznamenat, že obě byly přeloženy do řečtiny.
Formulace vyznání víry sepsaná Markem zní takto:
..Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele a Tvůrce všeho. Je Otcem všeho na nebi i na zemi.
Věříme i v jednorozeného jeho Syna, našeho Pána Ježiše Krista, zrozeného z Otce přede všemi věky, Boha z Boha, Světlo ze Světla, skrze něhož vše povstalo na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné. On je Slovo, Moudrost, pravé světlo a Život. V posledních dnech kvůli nám se stal člověkem, narodil se ze svaté Panny, byl ukřižován a zemřel. Třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce, přijde na konci věků soudit živé i mrtvé 'a odplatí každému podle jeho skutku. Jeho království nekončí, ale zůstává na věky. Bude sedět po pravici Otce, nejen pokud trvá tento svět, ale i v budoucím věku.
Věříme i v Ducha Svatého, to jest, Parakléta (Utěšitele), kterého Pán přislíbil, že po svém nanebevstoupení pošle učedníkům, aby je učil a vše jim připomínal. A toho poslal. Skrze něho jsou posvěcovány duše těch, kteří v Krista opravdově a upřímně věří.
Kdo by řekl, že Syn je z toho, co není, či je z jiné podstaty (hypostatis) než 7. podstaty Otce nebo že byla doba, kdy nebyl, nad těmi vyslovuje obecná svatá církev své anathema. Znovu potvrzujeme: Kdo by považoval Otce a Syna za dva bohy, budiž proklet. Kdo by řekl, že Kristus byl Bohem před věky a současně nevyznal, že Boží Syn měl účast na stvoření všeho, budiž vyobcován. Kdo by se odvážil tvrdit, že se Syn nezrodil nebo že se částečně zrodil z Marie, budiž proklet. Kdyby někdo o Synu podle předvedení narozeném z Panny tvrdil, že se před věky nezrodil z Otce, že nebyl u Otce a že skrze něho všechno nepovstalo, budiž proklet. Kdyby někdo řekl, že Boží podstata (ousia) se může zvětšovat nebo zmenšovat, budiž proklet. Kdo by řekl, že rozšířené bytí (ovsia, esentia) Boha oživilo Syna nebo že rozšíření Boží bytí, abych tak řekl, se nazývá Synem, buď proklet. Kdo by řekl, že Boží Syn je slovem jakoby uloženým v mysli Otce či že je pouhým vysloveným slovem, buď proklet. Kdyby někdo řekl o tom „Jako jsem Bůh první a poslední, kromě mne není žádného Boha" (Iz 44,6) - je to řečeno proto, aby byly odstraněny modly a nebyly považovány za bohy - že to znamená, že jednorozený není věčným Bohem a že tomu nutno rozumět podle židovského zvyku, budiž proklet. Kdyby někdo řekl, že Syn narozený z Marie je pouhým člověkem, budiž proklet. Kdyby někdo, když slyší ..Slovo se stalo tělem" se domníval, že Slovo se změnilo v tělo nebo že tím, že se přeměnil, přijal tělo, budiž proklet. Kdyby někdo, když slyší, že jednorozený Boží Syn byl ukřižován, tvrdil, že Boží Syn tím zanikl nebo že utrpením se změnil nebo umenšil, budiž proklet. Kdyby někdo o tom „Učiňme člověka" tvrdil, že to neřekl Otec Synovi, ale že Bůh Otec to řekl sám sobě, budiž proklet. Kdyby někdo tvrdil, že Jakub neviděl Syna jako člověka, ale nezrozeného Boha nebo že je Syn jeho částí, budiž proklet. Kdyby někdo tvrdil o tom „Pán chrlil síru" (Gen 18), že to neplatilo o Otci a Synovi, ale že síru chrlil pouze Otec, buď proklet. Síru chrlil Syn Pán poslaný od Otce Pána. Když by někdo slyšel, že Otec je Pán a Syn je Pán, a nazval Otce Pánem a Syna Pánem a při tom tvrdil, že Pána z Pána znamená, že to jsou dva bohové, budiž proklet. Syna neumístňujeme na témže stupni jako je Otec, ale podřizujeme jej Otci. Ani nesestoupil do těla bez svolení Otce, ani sám od sebe nechrlil síru, ale z moci Pána, který má moc sám ze sebe, totiž z Otce. Ani nesedí po pravici ze své moci, ale je poslušen Otce, který říká: „Seď po mé pravici." Kdyby někdo řekl, že Otec i Syn i Duch Svatý jsou jedna osoba, budiž proklet. Kdo by řekl, když nazývá Ducha Svatého Paraklétem (Utěšitelem), že je nezrozeným Bohem, budiž proklet. Kdyby někdo tvrdil, že není jiného Parakléta mimo Syna - sám Syn totiž řekl: „Jiného Parakléta vám pošle Otec" - buď proklet. Kdyby někdo tvrdil, že Duch Svatý je částí Otce a Syna, buď proklet. Kdyby někdo řekl, že vůlí Otce se stal Boží Syn jakoby jedním z tvorů, buď proklet. Kdyby někdo řekl, že Syn se zrodil proti vůli Otce, buď proklet. Otec totiž nezrodil Syna proti své vůli jakoby jen z nutnosti, jako by nechtěl. On chtěl a tehdy jej ze sebe zrodil bez času, bez utrpení. Kdo by tvrdil, že Syn je nezrozený a bez začátku, a mluvil by o dvou nezrozených bez počátku jakoby o dvou bozích, buď proklet. Hlavou a počátkem všeho stvořeného je Syn, Kristovou hlavou je však Bůh. Všechno skrze Syna odvozujeme jako od jednoho počátku, který je bez začátku. Vyložili jsme podrobně známky pravé křesťanské víry a říkáme: Kdo by řekl, že Ježíš Kristus Boží Syn, který pomáhal Otci při stvoření všeho, nebyl dříve než čas, ale pouze od té doby, kdy se narodil z Marie, že byl Synem a Kristem a že teprve tehdy začal být Bohem, jak to tvrdil Pavel ze Samosaty, budiž proklet."Jiná formulace víry latinsky psaná a pak přeložená do řečtiny
..Bylo rozhodnuto vážně a podrobně uvažovat o víře a vysvětlit vše, o čem se v Sirmiu o víře jednalo. Přítomní Valens, Ursacius, Germanius a ostatní biskupové souhlasili, že je jeden všemohoucí Bůh Otec, jak se to hlásá na celém světě. Že je jeden jednorozený jeho Syn Ježíš Kristus a náš Spasitel, který se zrodil před věky z Otce. Nesluší se mluvit o dvou bozích, když sám Pán řekl: „Jdu k svému a k vašemu Otci, k Bohu svému i Bohu vašemu." Proto je Bohem všech, jak učil Apoštol: „Zda je Bůh toliko pro Židy? Což ne i pro pohany? Ano, i pro pohany. Neboť je jeden Bůh a ten ospravedlňuje obřezané z víry" (Ř 3,29). O tom není pochyb. Slovo, kterému říkají latiníci „substantia - podstata" a Rekové „ousia" se mnozí velmi snažili přesně pochopit. O slovu „jedné podstaty" či spíše .'.soupodstatný - homouosios" se potom již nikdo nezmiňuje ani je církev nevysvětlila. Ve svatých Písmech o tom není psáno. Přesahuje to daleko lidské myšlení. Ani zrození Syna nikdo nemůže vysvětlit, jak prozrazují slova Písma svatého „Kdo vysvětlí jeho zrozeni?" (Iz 53). Je známo, že pouze Otec ví, jak zrodil Syna, a pouze Syn ví, jak ho zrodil Otec. Nikdo však nepochybuje, že Otec je větší slávou, důstojností i božstvím. I podle jména je Otec vetší. To dosvědčuje sám Syn, když říká: ..Otec, který mne poslal, je větší než já." Je také všeobecnou vírou a nikomu to není neznámo, že to jsou dvě osoby, Otec a Syn, a že Otec je větší a že Syn je mu podřízen jako vše ostatní, co si Otec podřídil. Že Otec nemá počátek, že je neviditelný a nesmrtelný, že nemůže trpět. Že Syn se zrodil z Otce, že je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, že jeho zrození - jak bylo předtím řečeno -nikdo krom Otce nezná. Že Syn Pán a Bůh náš přijal tělo, to jest, stal se člověkem, jak oznámil andělům a jak to učí všechna Písma, zvláště učitel národů sám Apoštol. Že Kristus přijal z Panny Marie člověka a jako člověk trpěl. Že však je hlavou a oporou víry tak, aby vždy byla uchována Trojice, jak čteme v evangeliu : „Jdete, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." V Trojici je dokonalé číslo. Paraklét (Utěšitel) Duch Svatý poslán skrze Syna přišel podle přislíbení, aby apoštoly a všechny věřící posvěcoval a učil."
Biskupové se snažili přesvědčit Fotina po jeho sesazení, aby s tím souhlasil a podepsal. Slíbili, že mu vrátí biskupský úřad, přijde-li k rozumu a své učení odsoudí a přijme jejich názor. On podmínku nepřijal a vybídl je k debatě o tom. V ten den pro to stanovený z rozhodnutí imperátora se sešli jak biskupové, kteří tam byli, tak i několik senátorů, které imperátor požádal, aby byli přítomni pohovoru. Na shromáždění se postavil proti Fotinovi Basilius, který tehdy byl biskupem v Ancyře. Rychlopisci začali zapisovat jejich slova. Při velmi prudké debatě se začali velmi hádat. Fotinus byl v debatě poražen a odsouzen. Zbytek života strávil ve vyhnanství. Napsal řecky a latinsky knihu. Znal totiž latinsky. Psal proti všem herezím, zatím co se snažil šířit své učení. O Fotinovi již dost. Nutno však vědět, že biskupové, kteří se sešli v Sirmiu, litovali své latinsky psané formulace víry. Když ji vydali, zdálo se jim, že obsahuje něco, co si odporuje. Proto se snažili stáhnout ji zpět. Mnozí si ji však schovali. Proto imperátor nařídil ji zabavit. Každému, kdo ji skrývá, pohrozil trestem. Avšak žádné hrozby nemohly zničit, co jednou bylo napsáno, protože se to dostalo do mnoha rukou. Tolik o tom.1. V Sirmiu se konaly 3 synody. První byla r. 351 proti Fotinovi, druhá r. 357 jednala o Hosiovi (Osiovi) a Potamiovi, třetí za konsulú Eusebia a Hypatia r. 359, na které byla sepsána tato Markova formulace.
31. KAPITOLA CORDOBSKÝ BISKUP HOSIUS
Poněvadž jsme se zmínili, že cordobský biskup Hosius přišel na synodu v Sirmiu nerad, řekněme o něm něco. Krátce předtím byl Hosius podvodným jednáním ariánů poslán do vyhnanství. Přece však v té době úsilím biskupů, kteří se sešli v Sirmiu, se stalo, že imperátor jej povolal v úmyslu buď jej přesvědčit nebo přinutit, aby souhlasil s biskupy tam shromážděnými. Kdyby se tak stalo, byla by víra biskupů potvrzena překrásným svědectvím. Proto, jak jsem řekl, přišel na synodu nerad. Když tento stařec odpíral souhlasit s jejich vírou, zbili jej a jeho údy napínali na skřipec. Proto když v té době byla vydána formulace jejich víry, byl donucen s ní souhlasit a podepsat. Takto skončily události v Sirmiu. Imperátor Konstantius čekal v Sirmiu na výsledek války proti Magnentiovi.
32. KAPITOLA MAGNENTIUS PORAŽEN
Magnentius hned jak snadno dobyl hlavní město Řím, zabil mnoho senátorů a nemálo prostých lidí. Když Konstantiovi velitelé sebrali římské vojsko a rychle proti němu vytáhli, Magnentius ustoupil z Říma a odešel do Gallie. Tam se strhly*četné boje. Jednou vítězila ta, podruhé ona strana. Konečně u Mursy - je to gallská pevnost - Magnentius poražen uzavřel se v pevnosti. Tam prý se udalo něco zvláštního. IVLagnentius ve snaze povzbudit vojáky ochromené porážkou, vystoupil na tribunu. Vojáci, jak to bývá zvykem ú imperátorů, snažíce se provolávat slávu Magnentiovi jako by mimovolně začali provolávat slávu Konstantiovi. Jedněmi ústy provolávali augustem ne -Magnentia, ale Konstantia. Magnentius to považoval za zlé znamení. Spěšně odešel z této pevnosti a uprchl do Zadní Gallie. Konstantiovi vojáci jej rychle pronásledovali. Konečně došlo k bitvě u jakéhosi místa zvaného Miltoseleucus, kde Magnentius poražen sám se dal na útěk. Chvátal do Gallského města Lugdunum (Lyonu) vzdáleného od Mursy tři dny cesty. Jak přišel do Lugdunum, nejprve zabil svou matku, potom bratra, kterého ustanovil césarem, a nakonec sám spáchal sebevraždu. To se stalo za šestého konsulátu Konstantiova a za druhého konsulátu Konstantia Galia 15. srpna.1 Nedlouho potom druhý Magnentiův bratr Decennius se oběsil. Ačkoli takto skončila Magnentiova tyranie, ve státě přece nenastal klid. Ihned potom se totiž objevil jiný tyran Silvanus. Konstantiovi velitelé jej ihned porazili v Gallii, kde znepokojoval stát.
1. R 353 po třech letech a šesti měsících své vlády.
33. KAPITOLA ŽIDÉ V PALESTINSKÉ DIOCAESAREl
Po těchto událostech záhy vypukla vzpoura na Východě. Židé, kteří bydleli v palestinské Diocaesarei se vzbouřili proti Římanům a začali napadat ta nejvzdálenější místa. Gallus nazývaný také Konstantius, kterého imperátor Konstantius učinil césarem a poslal jej na Východ s vojskem, jim vypověděl válku. Město Diocaesareu přikázal srovnat se zemí.
1. Diocaesarea (Seforis) kdysi významné město, které římský velitel Gabinius učinil r. 57-55 př. Kr. sídlem židovského synedria.
34. KAPITOLA GALLUS CÉSAREM, JULIANUS
Gallus však nedovedl skromně snášet dech štěstěny, ale usiloval o převrat proti samému Konstantiovi, který jej učinil césarem, ve snaze stát se samovládcem. Konstantius zanedlouho prohlédl jeho úmysl. Gallus totiž zbavil prefekta Východu a hlavního questora pravomoci, aniž co imperátorovi oznámil. Konstantius to těžko nesl a povolal Galia k sobě. Gallus dostal velký strach a nerad šel k němu. Když Gallus obsadil východní části území a byl již na ostrově Flavona,1 kázal jej Konstantius sesadit. Po krátké době ustanovil Gallova bratra Juliana césarem a poslal jej do Gallie proti barbarům. Gallus nazývaný také Konstantius byl zabit za osmého Konstantiova konsulátu a za třetího svého konsulátu. Julianus2v následujícím roce za konsulů Arbetiona a Lolliana 6. listopadu se stal césarem. O Julianovi promluvíme v další knize. Konstantius zbaven těchto těžkostí obrátil svou pozornost k válce s církvi. Ze Sirmia se odebral do císařského města Říma a tam ihned svolal synodu biskupů. Některým východním biskupům a biskupům západním přikázal rychle přijít do Itálie. Mezitím co se tito chystali do Itálie, zemřel římský biskup Julius,3 který řídil tamní církev 15 let. Po něm nastoupil biskup Liberius.
1. Flavona městečko
2. R. 355.
3. R. 352.
35. KAPITOLA AETIUS ,UČITEL EUNOMIA
V Antiochii v Sýrii vystoupil jiný původce hereze Aetius příjmením Atheus. Aetius smýšlel jako Arius a byl téhož názoru, přece se však odloučil od ariánů, protože Aria přijali do společenství. Arius, jak jsem řekl, jinak smýšlel, jinak mluvil. V Nicei přistoupil na formulaci tam schválenou a podepsal ji. Imperátora, který tehdy vládl, obelstil. Proto se Aetius zcela odloučil od ariánů. Aetius ještě předtím byl heretikem a velmi přál Ariovu učení. V Alexandrii se naučil číst a psát a odtud odešel do syrské Antiochie. Zde se narodil a antiochijský biskup Leontinus jej vysvětil na diákona. Krátce potom ohromil svým důvtipem ty, kteří se náhodou účastnili rozmluvy. Své důkazy opíral o aristotelovské sofisty - svou knihu nadepsal Syntagma. Jejich pomocí vysvětloval své klamné závěry, když nevěděl jak dál. Velmi málo znal Aristotelovy poučky. Aristoteles totiž kvůli sofistům, kteří se tehdy vysmívali filozofii, napsal pro jinochy, jak mají diskutovat, a tím se stavěl proti sofistickým závěrům. Akademici, kteří vysvětlují spisy Platona a Plotina, vytýkají Aristotelovi to, o čem tak duchaplně diskutoval. Aetius i když vůbec nenásledoval učitele Akademika, přidržel se jeho úskoků. Proto nemohl pochopit, jak je to se zrozením nezrozeného a proč je to, co se zrodilo, věčné jako to, co zrodil. Neznal učení církve, neznal Písmo svaté, avšak sofistiku a snahu se hádat si přisvojil. Co však lze čekat od nevzdělaného a neučeného člověka? Nejen se nic nenaučil od starých spisovatelů, kteří vykládali svatá Písma mající vztah ke křesťanské víře, ale naprosto zavrhl Klementa, Afričana a Origena, muže velmi moudré a v každém ohledu zkušené spisovatele. Imperátorovi Konstantiovi a jiným psal dopisy plné hloupostí, hašteřivosti a lsti. Proto jej nazývali Atheus-Bezbožný. Ačkoli tvrdil totéž co ariáni, přece jej považovali za heretika, poněvadž nemohli pochopit jeho sofismata. Když jej vyloučili ze své církve, přece jen chtěl budit zdání, že se od nich sám dobrovolné odloučil. Jeho přívrženci se v té době nazývali aetiáni, teď však eunomiáni. Nedlouho potom se totiž Eunomius, který byl písařem, od něho naučil zvrácenému a pokřivenému učení a stal se představeným této heretické sekty. O Eunomiovi řekneme na jiném místě.
V té době se biskupové sešli v Itálii. Východních biskupů bylo málo. Většina jich byla pokročilého věku a překážkou byla i dlouhá cesta. Ze západních biskupů jich přišlo více než 30. Imperátor totiž nařídil svolat synodu do Milána.1 Když tam přišli východní biskupové, nejprve žádali, aby se všichni vyslovili proti Athanasiovi. Kdyby se tak stalo, domnívali se, že tím bude naprosto znemožněn Athanasiovi návrat do Alexandrie. Když to vystihli biskup Paulinus2 z Trevíru v Gallii, Dionysius a Eusebius - Dionysius byl biskupem v předním italském městě Albě3 a Eusebius biskupem v ligurském městě Vercelli - napjali všechny síly, aby nebylo odhlasováno rozhodnutí proti Athanasiovi. To proto, aby nebyla otřesena víra. Vstali a hlasitě řekli, že by jejich lstivým a podvodným jednáním bylo podlomeno křesťanské náboženství. Řekli, že obvinění Athanasia je jasně vymyšlené, že si to jen vymyslili, aby rozvrátili víru. Synoda byla rozpuštěna.
1. Synoda (podle Baronia) se konala r. 355.
2. Podle Baronia nebyl na milánské synodě, nýbrž na arelatské (v Arles) r. 353.
3. Alba - místo Milán.
Když se to imperátor dozvěděl, přikázal Paulínovi a Eusebiovi odejít do vyhnanství a pojal úmysl svolat všeobecný koncil. Tam chtěl přivést k jednotě všechny východní i západní biskupy. Uvážil však, že by to pro velkou vzdálenost bylo velmi nesnadné a proto přikázal rozdělit koncil na dvě části. Biskupové, kteří byli v Miláně, se měli sejít v italském městě Arimini.1 Východním biskupům písemně přikázal sejít se v bithynském městě Nikomedii. Rozhodnutí imperátora selhalo, neboť to nebyl jednotný, ale rozdělený koncil. Biskupové, kteří se sešli v Arimini, nesouhlasili, a východní biskupové v isaurijském městě Seleukii vyvolali nové schisma. Proč se tak stalo, vysvětlíme v dalším pojednání, až něco málo řekneme o Eudoxiovi. Téměř v téže době zemřel Leontius,2 který heretika Aetia povýšil do diakonského stavu, a biskupem v syrském městě Germanicia se stal Eudoxius. Tento byl tehdy v Římě a považoval za vhodné vrátit se na Východ. Aby se mohl vrátit, velmi obratně požádal imperátora o návrat. Ze prý město Germanicia velmi nutně potřebuje jeho útěchu a pomoc. Imperátor neuváženě člověka pustil. Za pomoci imperátorových komorníků opustil město a lstí se stal biskupem v Antiochii. Snažil se uvést Aetia znovu do církve a na biskupské synodě usiloval Aetia znovu ustanovit diákonem. Nemohl to prosadit, poněvadž hněv proti Aetiovi dopomohl spíše k vyhnání Aetia než k úsilí Eudoxia znovu Aetia ustanovit. O tom však není třeba více hovořit. Východní biskupové shromáždění v Arimini přešli spor s Athanasiem mlčením a prohlásili, že se sešli z jiného důvodu. Ursacius a Valens to velmi schvalovali. Tito z počátku prosazovali Ariovo učení, později však římskému biskupu písemně prohlásili, že, jak jsem řekl, souhlasí s vírou ..jedné podstaty - homousios". Tito dva se vždy dovedli přizpůsobit. K nim se přidali také Germanius, Auxentius, Demofilus a Gaius. Na tomto shromáždění biskupů Ursacius a Valens prohlásili, že vše, co kdysi bylo předáno o víře, nesmí platit a že musí schválit formulaci víry, kterou předtím biskupové složili v Sirmiu. Pak dali přečíst list, který měli v ruce. Předložili však jinou formulaci víry, než jakou předtím složili v Sirmiu a, jak jsem řekl, kterou utajili. Byla přeložena z latiny do, řečtiny a zněla takto:
„Před naším pánem Konstantiem za konsulů Flavia Eusebia a Hypatia byla ohlášena den před červnovými kalendami (22. května) tato katolická víra: Věříme v pouze jednoho pravého Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele a Tvůrce všeho.
Věříme i v jednoho jednorozeného Božího Syna, který byl před věky, před každým počátkem a před každým časem, jak jen možno to postihnout. Postihnout jej může jedině Bůh Otec. Je zrozený, netrpí. Skrze něho jsou stvořeny jak věky tak i vše. Je jediný, jednorozený, zrozený pouze z Otce. Je Bůh z Boha, podobný Otci, který jej zrodil, jak dosvědčují Písma. Jeho zrození nikdo nepoznává krom Otce, který jej zrodil. Víme o něm, že je jeho jednorozeným Synem, že na Otcův pokyn sestoupil z nebe, aby zahladil hřích; že se narodil z Panny Marie, pobýval mezi svými učedníky a vůlí Otce splnil všechno dílo spásy. Byl ukřižován, trpěl, zemřel, vstoupil do předpeklí a všechno tam zařídil . Když to viděli strážci předpeklí, užasli. Třetí den vstal z mrtvých, znovu pobýval s učedníky a po 40 dnech vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce. V poslední den přijde ve slávě Otce, aby odplatil každému podle jeho skutků. Věříme i v Ducha Svatého, kterého přislíbil sám Boží Syn Ježíš Kristus, že jej, Utěšitele, pošle lidem, jak je psáno: „Jdu k svému Otci; a budu prosit svého Otce, a jiného Utěšitele vám pošle, Ducha pravdy; on ze mně vezme a poučí vás a připomene vám vše" (J 20). Poněvadž slovo „ousia - podstata" uvedli Otcové bez vysvětlení a lidé nevědí, co to znamená, a mnozí to slovo napadají, protože není v Písmech, rozhodli jsme se odstranit je a když mluvíme o Bohu, neuvést to slovo „podstata". Písmo svaté slovo „podstata" Syna a Ducha Svatého nikdy neuvedlo. Tvrdíme však, že Syn je ve všem podobný Otci, protože to svatá Písma uvádějí a potvrzují."
Když to přečetli, biskupům se zdálo, že se vysmívají. Vstali a řekli: „Nepřišli jsme proto, abychom se zřekli víry, ale abychom se postavili proti novotám, které ji rozvracejí. Víru, kterou jsme od počátku přijali, neporušeně zachováváme. Nejsou-li však to novoty, co zde bylo přečteno, odsuďte ariánský blud tak, jako starý církevní zákon odsoudil jiné bludy jako rouhání." Ze Ariovo učení je plné rouhání a až dosud plodí neklid v církvi, je velmi dobře známo celému světu. Poněvadž nebylo přijato, co uvedli Ursacius, Valens, Germanius, Auxentius, Demofilus a Gaius, bylo po jednotě v církvi. Jedni s tím, co bylo na synodě v Arimini přečteno, souhlasili; druzí zase víru nicejského koncilu znovu potvrdili a vysmáli se přečtené formulaci víry. Zvláště Athanasius. Ten napsal tento dopis3:
„.Jaké učení postrádala katolická církev, že si vymýšlejí novou víru? Co s tím ma]í společného konsulové? Ursacius, Valens a Germanius učinili něco, co se nikdy v církvi nestalo a co nikdy nebylo slyšet u křesťanů. Napsali tam totiž něco, o čem si myslili, že patří k víře. Uvedli konsuly, měsíc a konečně i den, aby všichni rozvážní muži věděli, že jejich víra nezačala před vládou Konstantia. Svůj blud potvrdili na papíru. Rozhodli se psát o Pánu, ale jmenovali jiného pána, totiž Konstantia. Ten jim otevřel okno pro jejich bezbožnost. Odepřeli Božímu Synu věčnost - až k takové špatnosti sáhli tito nepřátelé Krista - a prohlásili imperátora za věčného. Snad je přivedli k tomu svatí proroci, kteří dobu, ve které žili, uváděli podle konsulů. Opravdu, kdyby se odvážili toto tvrdit, prozradili by svou vlastní nevědomost. Ačkoli svatá proroctví se zmiňují, že Izaiáš a Ozeáš žili ve dnech Oziových, Jonathana, Achaze a Ezechia; že Jeremiáš žil v době Josuově, Ezechiel a Daniel v době vlády Kyra a Dareia a jak je tomu u jiných proroctvích z doby proroků, přece tito proroci nepočítali svou víru ani začátek božského náboženství od této doby. Kristus existoval před dobou proroků, vždy i před stvořením světa, který nám Bůh připravil skrze Krista. Proroci tím neoznačili dobu, kdy jejich víra započala. I před tím byli věřícími. V té době prostřednictvím jich byla oznámena přislíbení. Přislíbeni se týkalo nejspíše vtělení našeho Spasitele. Co bylo k tomu připojeno, týkalo se jak Židů tak pohanů. Jak jsem řekl, v té době, kterou zaznamenali, nezačala teprve víra. Proroci tyto události prorokovali v době, ve které žili. Naši mudrci však ani nelíčí události ani nepředpovídají, co se stane, ale píší „naše víra katolická byla dána" a ihned k tomu dodávají, že se to stalo za konsulů v tom a tom měsíci a dni. Jako svatí muži popisují dobu, kdy se něco stalo a kdy to psali, tak tito uvádějí dobu, kdy jejich víra začala. Kéž by psali jen o víře. Oni též stanoví počátek víry, jako by předtím neexistovala, a o tom chtějí diskutovat. Nepíší „tak věříme", ale „katolická víra byla oznámena". A tak jejich drzost jasně prozrazuje jejich nevědomost. Jejich nově složená formulace víry se jasně vyrovná ariánské herezi. Takto písemně potvrdili, kdy začali věřit. Svou víru ohlašují nejinak než jak je tomu u evangelisty: „Bylo dáno nařízení o soupisu." Toto nařízení předtím neexistovalo, ale začalo existovat od oněch dnů. Evangelista začal tím, kdo to nařídil. Když tito píší ..Byla dána víra", ukazují, že svůj blud si vymyslili nedávno a že předtím neexistoval. Připojují-li slovo „katolická", řítí se tím nerozvážně do katafrygijské zvrácenosti, která se obyčejné takto vyjadřuje: Nám byla zjevena křesťanská víra, u nás začala. A jako katafryžští jmenují svým pánem Maximillu a Montana, tak tito místo Krista jmenují Konstantia. Začala-li víra v jejich době a za oněch konsulů, co bude s Otci a blaženými mučedníky? Co bude s těmi, které sami vyučili víře a kteří zemřeli před těmito konsuly? Proč je nevzkřísí a nevyrvou z nich, čemu je naučili, co již vymyslili, napsali a do nich naseli? Jejich předstírané důvody jsou tak nejapné a zavrženíhodné, že mohou být snadno usvědčeny a zavrženy."
Toto obsahuje Athanasiův dopis poslaný jeho přátelům. Kdo chce, může si to přečíst a poznat, co v něm vážně a podrobně Athanasius probírá. Uvedli jsme část tohoto dopisu a pokud možno zkráceně. Nutno také vědět, že Valens, Ursacius, Auxentius, Germanius, Gaius, Demofilus byli synodou sesazeni, protože se vzpěčovali vyslovit ariánskému názoru anathema. Těžce nesli své sesazení a proto se odebrali k imperátorovi, aby mu sdělili formulaci víry přečtenou na synodě. Synoda vysvětlila své rozhodnutí imperátorovi v dopise přeloženém z latiny do řečtiny. Toto je jejich názor:Dopis synody v Arimini imperátorovi4
„Podle Božího příkazu i nařízení Tvé zbožnosti soudíme, že naší pomocí musí být upevněno, co kdysi bylo rozhodnuto o víře. Všichni biskupové ze západních měst, kteří jsme se sešli v Arimini, jsme se jednomyslně shodli, že víra obecné katolické církve musí být ještě krásnější a že její protivníci musí být odhaleni. Po dlouhé úvaze jsme se rozhodli, že nutno pevně zachovávat a stále chránit víru, která trvá odedávna až dodnes a kterou proroci, evangelisté a apoštolové hlásali z milosti Boha našeho Pána Ježíše Krista, tvého obhájce a ochránce. Je absurdní, a je zločinem něco měnit na tom, o čem bylo správně a upřímně rozhodnuto a co bylo ode všech na nicejském koncilu za pomoci Tvého otce, nejjasnějšího imperátora Konstantina pečlivě prošetřeno. Jejich názor uznali všichni a veřejně to bylo ohlášeno. Áriová hereze byla přemožena a pomoci imperátora uhašena Imperátorou pomocí byly i jiné hereze vykořeněny. K rozhodnutí o víře není třeba nic dodávat a je nebezpečné z něho něco ubírat. Kdyby se stalo jedno nebo druhé, budou nepřátelé beztrestně páchat, co budou chtít. Ursacius a Valens vsáli dříve do sebe ariánské učení a proto byli vyloučeni z našeho společenství. Litovali však svého jednání -jejich svědomí jim vytýkalo, čeho se dopustili -, takže konečně byli přijati do společenství. Jejich dopis dosvědčuje, že prosili o milost. Proto jim bylo vše odpuštěno a prominuto. To se stalo tehdy, když se konala synoda v Miláně v přítomnosti kněží římské církve. Když tedy poznáváme, že Konstantin, který by měl být po své smrti uchováván v paměti všech potomků, se snažil, aby vira v Nicei písemně oznámená byla co nejpodrobněji prošetřena, považujeme za nesprávné, když on po přijetí křtu zemřel a v klidu již odpočívá, něco na víře měnit. Nepovažujeme za správné pohrdat starým ustanovením katolické církve, s kterým tolik svatých vyznavačů a mučedníků, kteří byli původci tohoto učení, souhlasilo a pevně se toho drželi. Bůh skrze Pána našeho Ježíše Krista jejich víru dovedl až do doby tvé vlády. Jeho pomocí rostlo Tvé impérium, takže vládneš nad celým světem. Naproti tomu politováni hodní ubožáci schopní bezbožně zaútočit se snaží prohlašovat se za hlasatele bezbožného učení a tak rozvrátit pravdu. Svou lstivou škrabošku totiž odhalili, když z Tvého příkazu se sešla synoda. Jakmile zpozorovali, že Germanicius, Auxentius a Gaius, kteří se začali hádat a tříštit jednotu, nesouhlasí s učením církve, pokoušeli se lsti a křikem o něco nového. Jejich učení překonalo všechno rouhání. Když však poznali, že biskupové nesdílejí jejich názor ani s nimi nechtějí táhnout za jeden provaz, odebrali se na naše shromáždění s úmyslem přečíst své písemné prohlášení o víře. Zanedlouho je všichni biskupové snadno prohlédli. Aby v církvi znovu nezavládl neklid, uznali jsme za velmi vhodné vyloučit je z našeho společenství, a tím aby byla stará rozhodnutí zachována. Tvé dobrotivosti jsme poslali posly s dopisem, aby ti sdělili smýšlení a názor synody. Přikázali jsme jim, aby ve jménu autority a svědectví zákonů, které kdysi potvrdili pravdu, naznačili Tvé spravedlnosti, že - nikoli jak řekli Ursacius a Valens - nebude pokoj, budou-li řádná ustanovení rozvrácená. Kdo rozlomili pouta pokoje, mohou být původci pokoje? Naznačili jsme také, že propukne nepokoj i v jiných městech i v samotné římské církvi. Proto prosíme Vaši dobrotivost, abys klidně vyslechl naše posly a nedovolil urážet ty, kteří zemřeli, ale abys nám umožnil pevně setrvat v tom, co rozhodli a stanovili naši předkové, o kterých je známo, že s pomocí Ducha Svatého moudře a obezřetně jednali. Novoty vnášejí do duší věřících nevěru a do duší nevěřících krutost. Prosíme také, aby se biskupové, kteří žijí v cizích krajinách a dělá jim obtíže stáří a jsou chudí, mohli bezpečně vrátit domů. Jejich nepřítomností jejich církve velmi trpí. Kromě toho žádáme, aby ze starých rozhodnutí nebylo nic odstraněno ani nic k nim přidáváno, ale aby vše, co Tvůj otec rozhodl a je dodnes zachováváno, zůstalo pevné. Prosíme také, abys nám v ničem nedělal obtíže, abys nás nenechával nepřítomné v našich církvích, ale abychom jako pastýři byli se svými stády a mohli tak v klidu Boha zbožně uctívat a prosit za Tvé zdraví a aby Bůh milostivé dopřával Tvé říši stále pokoj. Naši poslové ti sdělí, kteří biskupové podepsali, a podrobně svědectvím svatých Písem Tvou milostivost podrobně zpraví o rozhodnutích."
Tak to napsala synoda a biskupové poslali. Ursacius a Valens, kteří je předešli, začali u imperátora synodu osočovat a ukazovali mu svou formulaci víry, kterou sebou přinesli. Imperátor nakloněn ariánskému názoru vzplanul hněvem proti synodě a Ursacia a Valenta začal zahrnovat velkými poctami. Proto biskupové poslaní synodou, ač dlouho čekali na imperátorovu odpověď, nemohli přinést žádnou odpověď. Konečně rostřednictvím jiných poslal imperátor synodě tento připis:,,Konstantius, Vitěz a Triumfator biskupům shromážděným v Arimini.5 Vaši svatosti jistě není neznámo, že jsme vždy se starali o ctihodné božské Kristovo náboženství. Přece však nebylo vhodné ke mně připustit 20 biskupu, které Vaše moudrost ke mně poslala, neboť jsme byli zaměstnáni výpravou proti barbarům. Jak víte, je dobré, aby ten, kdo hodlá pojednávat o úkolech přesvatého náboženství, měl duši oproštěnou od jakékoli starosti a neklidu. Proto jsem nařídil biskupům, aby očekávali náš příchod v Hadrianopoli (Palmyře). Tam, až budou vyřízeny všechny státní záležitosti, je pozorně vyslechnu. Ať tedy Vaše důstojnost nepovažuje za obtíž čekat na jejich příchod. Až se vrátí, přinesou Vám naši odpověď, abyste mohli splnit to, co bude ku prospěchu katolické církve."
Když biskupové dostali tento dopis, takto odepsali imperátorovi:
„Velmi spravedlivý imperátore, přijali jsme dopis Tvé jasnosti. Z něho jsme se dozvěděli, že nemáš čas kvůli nutným státním záležitostem přijmout naše posly. Přikazuješ nám, abychom očekávali jejich návrat, až Tvá moudrost pozná, o čem ve shodě s ustanoveními našich předků jsme rozhodli. Již tímto dopisem přiznáváme a Tobě potvrzujeme, že jsme od svého úmyslu ani názoru nijak neustoupili. Totéž jsme nařídili svým poslům Vám oznámit. Proto prosíme, abys přečetl tento dopis napsaný Tobě ve vší pokoře. Také jsme našim poslům uložili, abys dobře a s klidem vše uvážil. Mimo to Tvá dobrotivost stejně |ako my poznává, jak je smutné a trpké, že tolik církví za Tvé velmi šťastné vlády je bez biskupů. A proto Tvou jasnost znovu a znovu prosíme, nejvznešenější imperátore, abys ještě před zimním nepočasem - což jistě Tvá zbožnost rozhodne - nám umožnil vrátit se ke svým církvím, abychom mohli všemohoucího Boha Otce a našeho Pána a Spasitele Krista, jeho jednorozeného Syna stále spolu se svým lidem prosit za Tvé království, jak dosud nepřestáváme činit."
Když toto napsali, zanedlouho jim imperátor odpověděl. Někteří se pak vrátili ke svým obcím. Imperátor již předtím zamýšlel rozsévat v jednotlivých církvích ariánský názor a usiloval, aby pozvolna převládl. Aby svůj zaměr uskutečnil, vzal si za záminku návrat biskupů. Řekl. že nedbali na jeho příkazy a proti jeho vůli že opustili synodu. Ursacia zplnomocnil, aby postupoval proti církvi, jak bude chtít. Nařídil, aby formulace víry přečtena na anmmské synodě byla přečtena v církvích a poslána také církvím v Itálii. Kdo by ji nechtěli podepsat, aby byli vyhnáni ze svých církví a na jejich místa dosazeni jiní. Římsky biskup Liberius6 na počátku odepřel souhlasit s touto vírou a Ursacius jej poslal do vyhnanstvi. Týž Ursacius vybral k této hodnosti násilně přívržence anánské sekty diákona římské církve Felixe.7 Všechny zapadní krajiny byly těmito novotami velmi pobouřeny, když jedni byli násilím vyháněni a druzí na jeich místa dosazováni. Násilím byla prováděna imperátorova nařízení, která poslal na Západ. Poněvadž se římský lid bouřil, byl zanedlouho Liberius povolán z exilu zpět a znovu usedl na biskupské křeslo a Felix vyhnán z církve. Imperátor s tím nerad souhlasil. Ursacius opustil Itálii a odešel na Východ do thráckého města Nike. Tam se dlouho zdržel a svolal do tohoto města synodu. Formulaci víry, která - jak jsme napsali, byla přečtena v Arimini a přeložena do řečtiny, začal uvádět jako na všeobecném koncilu vyhlášenou a schválenou nicejskou víru s tím úmyslem, aby nezkušené a prosté lidi podobností jména uvedl do bludu. Lidé si myslili, že je to ta víra, která byla kdysi potvrzena v bithynském městě Nicei. Netrvalo to však dlouho, neboť zanedlouho poznali, že se stali hříčkou v Ursaciových rukou. Tolik o událostech na Západě.1. Nynější Rimini v Itálii na pobřeží Jaderského moře.
2. Leontius, antiochijský biskup. Zemřel r. 356, když Konstantius byl v Římě (Baronius).
3. Epištola de synodile Arimini et Seleuciae celebratis (z r. 359).
4. Vzat z Athanasiova dopisu De synodis.
5. Vzato rovněž z Athanasiova dopisu De synodis.
6. Liberius zvolen římským biskupem po Juliovi r. 352. Byl poslán do vyhnanstvi do thráckého města Beroe.
7. Na biskupa jej vysvětil caesarijský biskup Acacius.
Začněme vyprávění událostmi, které se v této době udály na Východě. Ariánští biskupové povzbuzeni rozhodnutím imperátora začali mnohem odvážněji dávat události do pohybu. Proč přinutili svolat synodu, uvedu zanedlouho, až uvedu, o čem se usnesli před synodou. Acacius1 a Petrofilus vyhnali jerusalémského biskupa Maxima a na jeho místo ustanovili Cyrilla. Macedonius se pokusil rozvrátit provincie a města sousedící s Konstantinopolí pomocí svých pomocníků dosazených tam proti vůli církví. Za biskupa cyzicenské církve totiž ustanovil Ělcusia, v Nikomedii Marathonia. Macedonius jej předtím ustanovil diákonem a pak jej schválně ustanovil správcem mužských a ženských klášterů. Teď již povíme, jak Macedonius usiloval rozvrátit provincie a města v sousedství Konstantinopole. Když získal biskupství, bezmeznými útrapami stíhal ty, kteří nesdíleli jeho názor. Nejen vyhnal ty, o kterých se domníval, že jej nebudou podporovat na koncilu, ale vyhnal i novatiány - o nich věděl, že lpí na víře v soupodstatnost - a způsobil jim nesnesitelná muka. Jejich biskup Agelius hledal spásu v útěku. Krom toho mnozí zbožní byli pronásledováni a mučeni, protože se vzpírali sdílet s ním společenství. Byli mučeni a násilím nuceni účastnit se jejich mystérií. Dřevem jim otevírali ústa, aby mohli vyslovit souhlas s jejich mystériemi. Kdo podstoupili toto mučení, tvrdili, že Macedonius je horší než samo mučení. Zeny i děti nutili účastnit se na svých mystériích. Kdo se vzpíral či jim odporoval, byl zbit, v poutech uvržen do vězení a přinucen podstoupit jiná krutá muka. Uvedu, jak krutě zacházel s jinými v té době velmi známými. Ženám, když se vzpíraly účastnit se jejich mystérií, byly prsy přitlačeny na okraj umyvadel a pak uťaty. Jiné ženy pálili rozpáleným železem nebo hodně horkými vejci. Tento nový způsob mučení neslýchaný ani u pohanů si vymýšleli ti, kteří si říkali křesťané. Toto jsem slyšel od Auxanonta, o kterém jsem se zmínil v 1. knize a který žil velmi dlouho. Ačkoli byl knězem novatiánské církve, přece připomínal, že nemálo trpěl od ariánů, ještě než byl knězem. Spolu s Alexandrem Paflagonem, který jako on žil přísným a zbožným životem, byl uvržen do vězení, bit a mučen. Alexander že po četném bití zemřel a blízko břehu řeky vlévající se do byzantského zálivu Keras byl pohřben. Je tam novatiánský kostel nazvaný po Alexandrovi. Na Macedoniův příkaz rozbořili kostely v jiných městech a také novatiánský kostel v Konstantinopoli nedaleko Pelarga. Povím, co jsem se dozvěděl od velmi starého Auxanonta. Imperátorovým zákonem a Macedoniovou zvůlí bylo přikázáno, aby kostely těch, kteří vyznávali víru v soupodstatnost, byly zpustošeny. Tento zákon spolu s Macedoniovou zvůlí vybízel k rozvrácení církve. Kdo byli připraveni vykonat tento zločin, rychle se chopili díla. Když pomyslím na novatiánský lid, kolik péče věnoval svému kostelu, jakou lásku kostelu věnovali ti, které tehdy zloba ariánů vyhnala z kostelů a kteří již odpočívají v pokoji, musím je obdivovat. Když jim totiž byly zbořeny kostely, pustili se ihned do práce. Velmi mnoho novatiánů a některých jiných, kteří také vyznávali víru v soupodstatnost, místo zbořeného kostela začali stavět nový kostel na jiném místě, v místě ležícím na území města zvaném Sykas. Je to 13. obvod Konstantinopole. Ve velmi krátké době byl tam kostel postaven. Velké množství velmi horlivých lidí se rozhodlo postavit kostel. Jedni přinášeli na Sykas tašky na střechu, jiní kameny, jiní dřevo, jiní zase jiný materiál. Pomáhaly ženy i děti. Pomáhali i ti, kteří se tam chtěli modlit. Takto tedy byl postaven tehdy novatiánský kostel v Sykas. Po smrti Konstantia přikázal Julianus vrátit novatiánům místo, kde kostel původně stál. Lid tu stavěl nový kostel týmž způsobem jako dříve. Snášel materiál na místo, kde kostel dříve stál. Postavili mnohem krásnější než byl dřívější a nazvali jej Anastasis - Vzkříšení. Jak jsem řekl, byl tento kostel znovu postaven za vlády Juliana.2 V té době byli vyháněni jak ti, kteří zachovávali víru církve, tak novatiáni. Poněvadž katolíci se nechtěli shromažďovat ve chrámech, ve kterých se scházeli ariáni, scházeli se společně s novatiány ve třech jiných kostelích. Tolik jich totiž měli ve městě. Modlili se společně a málo chybělo, aby byli svázáni poutem jednoty a svornosti, kdyby novatiáni se nezdráhali uchovat si své staré ustanovení. Jinak byli k sobě velmi laskaví, že by jeden za druhého rád i zemřel. Byli vyháněni nejen v Konstantinopoli, ale i v jiných provinciích a městech. Nedlouho potom biskup v Cyziku Eleusius napodobiv Macedonia vypravil se proti křesťanům. Začal je všude pronásledovat, mučit a kostel novatiánů v Cyziku srovnal se zemí. Macedonius prý tomu nasadil korunu. Když totiž uslyšel, že mnoho přívrženců novatínské sekty je v Paflagonii3 a především v Mantineu a když poznal, že nemůže takové množství lidí prostě vyhnat, z rozhodnutí imperátora poslal 4 kohorty vojáků do Paflagonie.Vojáci tam měli přinutit lidi přijmout ariánský názor. Velmi věřící obyvatelé Mantinia neohroženě v mocném šiku se postavili proti vojákům. Jedni s kosami v ruce, jiní se sekerami, jiní s tím, co právě měli po ruce. V boji padlo mnoho Paflagonských a vojáci až na několik málo padli všichni. Mnoho Paflagonců to ještě pamatuje. Já jsem to slyšel od paflagonského venkovana, který říkal, že byl v té bitvě. Macedonius se velmi provinil proti křesťanskému náboženství. Zabíjel, posílal do otroctví, podněcoval vzpouru. Tento zločin vyvolal zaslouženou nenávist vůči němu jak u těch, kterým ublížil, tak i u svých přívrženců. Imperátor se od něho odvrátil jednak kvůli tomuto případu jednak i z jiného důvodu. Chrám, ve kterém byla uložena rakev s tělem imperátora Konstantina, hrozil zhroucením. Macedonius si tedy usmyslil přenést ostatky Imperátora, aby zřícený chrám nezasypal rakev. Když to lid poznal, snažil se mu v tom zabránit. Namítal, že je hříchem přenášet imperátorovy ostatky a že by to bylo, jako kdyby byly z hrobu vykopány. Lid se rozdělil na dvě strany. Jedna se necítila přenesením mrtvého těla uražena, druhá to považovala za zločin. Kdo zastávali víru v soupodstatnost, postavili se za obecné mínění. Macedonius však málo na to dbal a přenesl tělo do kostela, ve kterém bylo uloženo tělo mučedníka Akacia. Když se to stalo, množství lidí nesouhlasících s tím se sběhlo do tohoto kostela. Obě strany se okamžitě spolu utkaly. Bylo pobito tolik lidí, že celá podlaha byla pokryta krví. Od přilehlého podloubí kostela a z náměstí bylo vidět, co se stalo. Když se imperátor dozvěděl o politování hodném nešťastném činu, rozhněval se na Macedonia. Jednak proto, že dal tolik lidí zabít, jednak proto, že bez jeho svolení se odvážil přenést otcovo tělo. Imperátor svěřil správu západní části impéria césarovi Julianovi a sám se odebral na Východ. Jak Macedonius jako zasloužený trest za tolik zločinů byl krátce potom sesazen, o tom řeknu zanedlouho.
1. Akacius se stal biskupem v Caesarei po Eusebiovi Pamphili.
2. Julian (Apostata) r. 361-63.
3. Provincie u Černého moře v nynějším severním Turecku.
39. KAPITOLA SYNODA V SELEUCII
Nyní budu vyprávět o druhé synodě, která se podobala synodě v Arimini a která byla z příkazu imperátora svolána na Východ. Třebaže se biskupové měli shromáždit v bithynském městě Nikomedii, velké zemětřesení - byla zničena Nikomedie1 - jim to znemožnilo. Stalo se to za konsulů Tatiana a Cerealia 18. srpna. Chtěli synodu přeložit do velmi blízké Nicce. Pak změnili svůj úmysl a rozhodli se sejít se v kilikijském městě Tarzu.2 Ani to se všem nehodilo. Proto se sešli v izaurijském městě Seleucia zvaném Drsná - Tracheia. Stalo se to v témže roce za konsulů Eusebia a Hypatia. Sešlo se tam 160 biskupů. Mezi nimi byl i Leonas, muž velmi vážený u imperátorova dvora. Mel předsedat shromáždění. Imperátor nařídil jednat o víře. Veliteli Lauriciovi, který byl s vojskem v Izaurii, nařídil pomáhat biskupům, bude-li toho třeba. Zde 17. září shromáždění věc projednávali a projednané písaři zapsali do protokolu. Byli tam totiž velmi rychlí písaři, kteří zapisovali, co tam bylo řečeno. Je to v knize Sabina nazvané Synagogé Souhrn jednání na koncilech podrobně vyloženo a kdo chce, může se podrobněji o tom poučit. My uvedeme ve stručnosti hlavní události. První den, když se sešli, nařídil Leonas, aby každý přednesl svůj názor. Přítomní řekli, že nikdo z chybějících nesmí být vyšetřován, dokud se nedostaví. Chyběli totiž konstantionopolský biskup Macedonius, Basilius z Ancyry a ještě někteří. Nepřišli, poněvadž cítili, že budou vyšetřováni. Macedonius se vymlouval na nemoc, Patrofilus na zánět očí. Proto prý se musí držet v předměstí Seleucie. Když Leonas prohlásil, že i přes jejich nepřítomnost se má věc prošetřit, odpověděli biskupové, že nelze o tom jednat, dokud se podrobně neprošetří život a jednání obviněných. Již předtím byli obviněni jerusalémský biskup Cyril, Eustathius z arménského města Sebastie a někteří jiní. Mezi přítomnými z toho vznikl velký spor. Jedna část tvrdila, že se musí napřed prošetřit jednání obviněných. Druhá zase, že se nemá s vyšetřováním začít dříve, než se bude jednat o víře. Sporu napomohl dvojsmyslný návrh imperátora. Jeho listy přinesené na synodu nařizovaly jednou to, podruhé ono, co se má projednávat. Z toho vzniklý spor rozdělil přítomné a tím se synoda v Seleucii rozdělila na dvě strany. Jedni, biskup Akacius z palestinské Caesaree, Georgius z Alexandrie, Ursacius z Tyru a Eudoxius z Antiochie a s nimi 30 jiných byli proti, ale byli ve většině. Druzí, biskup Georgius ze syrského města Laodicee, Sofronius z Pompeiopole v Paflagonii, Eleusius z Cyzika a s nimi velmi mnozí byli pro. Když zvítězil názor, který chtěl nejprve projednávat věroučné věci, naznačili ti, kteří byli na Akaciově straně, že je nutno nicejskou víru odmítnout a novou složit. Kdo však patřili ke druhé straně - a bylo jich hodně - schvalovali vše, co bylo schváleno na nicejském koncilu, bude-li odmítnuto slovo „jedné podstaty". Když se až do večera hádali, Silvanus, představený církve v Tarzu velmi hlasitě prohlásil, že nesmí být sepsána žádná nová formulace víry, ale že musí být zachována neporušená ta, která byla sepsána v Antiochii při posvěcení chrámu. Když to řekl, Akaciovi příznivci se podřídili. Antiochijské formulace víry stranili ti, co byli nakloněni druhé straně. Když to bylo projednáno, synoda se ještě toho dne rozešla. Pozítří se sešli v Seleucii v kostele, zavřeli bránu a přečtenou formulaci víry svými podpisy potvrdili. Místo nepřítomných podepsali jejich lektoři a diákoni. Nepřítomní totiž naznačili, že prostřednictvím jich schválí rozhodnutí o víře.
1. Zemětřesení bylo r. 358.
2. Rodiště sv. Pavla.
40. KAPITOLA VÝSLEDEK SYNODY V SELEUCII
Akacius a jeho strana velmi vytýkali synodě, že biskupové podepsali za zavřenými dveřmi. Co se dělá v tajnosti, je velmi podezřelé a nemůže bvt schváleno. Říkal to proto, že měl sebou již připravenou novou formulaci víry. Tu přečetl před vysokými státními úředníky Lauriciem a Leonasem. Akacius chtěl prosadit jen tu svou formulaci. To se stalo druhého dne, jinak nic. Třetí den se Leonas snažil, aby se obě strany sešly. Toho dne byl přítomen konstantinopolský biskup Macedonius a Basilius z Ancyry. Když tito dva přišli, Akaciova strana nechtěla přijít na synodu. Akacius řekl, že by měli vyloučit ze synody ty, kteří byli již sesazeni a byli obviněni. Když po dlouhém sporu nabyla Akaciova strana vrchu, obvinění odešli ze synody. Na jejich místo nastoupil se svými přívrženci Akacius. Tehdy Leonas prohlásil, že od Akacia dostal písemné prohlášení, ale poněvadž formulace stranila názoru opačné strany, byl proti ní. Když se shromáždění uklidnili, rozhodli se přijmout písemné prohlášení i formulaci víry. Formulace víry složená Akaciem byla schválena a přečtena. Zní takto:
„My, kteří jsme se včera 29. září z příkazu imperátora sešli v isaurijském městě Seleucii, jsme velmi usilovali o zachování pokoje v církvi. Shromáždili jsme se, abychom jednali o víře, jak nás o ní poučují proroci a evangelia a jak to nařídil velmi zbožný imperátor Konstantius, a abychom do víry církve neuváděli nic, co by bylo proti svatým Písmům. Na synodě někteří jedny uráželi, umlčován", zakazovali jim mluvit, jiné jako nežádoucí vylučovali. Některé z různých provincií, kteří byl sesazeni, proti starému církevnímu zákonu vzali sebou. To, jak i velmi vznešený prefekt na vlastní oči viděl, velmi synodu pobouřilo. Proč? Víte, že víru při slavnosti posvěcení kostela v Antiochii vyloženou a potvrzenou neodmítáme, ale zde ji uvádíme. Je známo, že v té době naši otcové ve sporu o víře dali jí svůj souhlas. Slova „jedné podstaty" a „rovné podstaty" dříve i dosud některé velmi znepokojují. Kdo tvrdí, že Syn není podobný Otci, říkají, že se tu zavádí nějaká novota. Proto jak slovo „homousios, jedné podstaty" tak slovo „homoiousios, podobný podstatou" zavrhujeme jake-slova odporující Písmům. Rovněž zavrhujeme slovo „anomois, nepodobný" a všech-ny, kdo se zastávají tohoto slova, považujeme za zcela odcizené církvi. Veřejně vyznáváme, že Syn je podobný Otci.1 V tom následujeme Apoštola, který říká o Synu toto: ,,Je obrazem neviditelného Boha." Vyznáváme a věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věříme i v našeho Pána Ježíše Krista, jeho Syna, zrozeného Otcem před věky bez jakékoli žádostivosti, Boha Slovo, zrozeného z Boha, Světlo, Život, který je Pravda, Moudrost a skrze něhož je stvořeno vše na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné. Věříme, že v čase přijal tělo ze svaté Panny Marie, aby zahladil hříchy; stal se člověkem, trpěl za naše hříchy, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce a znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé. Věříme i v Ducha Svatého, kterého náš Pán a Spasitel nazval Utěšitelem a slíbil, že po svém odchodu jej pošle svým učedníkům a také jej poslal. Skrze Ducha Svatého posvěcuje věřící v církvi pokřtěné ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Vylučujeme z církve, kdo by mimo tuto víru kázali něco jiného."
Toto byla formulace víry sepsaná Akaciem. Akacius a jeho přívrženci, které jsem předtím jmenoval, ji podepsali. Když byla přečtena, biskup z paflagonské Pompeiopole Sofronius se ozval proti. Užiju jeho slov: „Jestliže tato formulace víry má být vyjádřením naší vůle a názoru, nemůžeme připustit, aby v tak krátké době mohla být přesně vyjádřena pravda." Takto jsme slyšeli, že mluvil Sofronius. Podle mého názoru, kdyby tu byli se Sofroniem starší než on, stále by připomínali víru nicejského koncilu a uhasili by bouřlivý spor a nebylo by v církvi nic, co by vnášelo neklid. Jak je tomu skutečně, vidí ti, kdo mají víc rozumu. Po četných hádkách o této záležitosti i o těch, kteří měli být obviněni, se synoda rozešla. Čtvrtý den se všichni sešli a opět byly slovní potyčky. Akacius tam pronesl tuto myšlenku: Když nicejská víra byla kdysi a potom často měněna, nic nestojí v cestě, aby byla sepsána nová formulace víry. Na to odpověděl Eleusius: „Dnešní synoda byla svolána, ne aby se dozvěděla, co má učit, ani aby přijala víru, kterou neměla, ale aby ve víře svých otců pokračovala a až do posledního dechu svého života se od ní neodchýlila." Tím vyšel Eleusius vstříc Akaciovi, protože vírou otců nazval víru předloženou v Antiochii. Proti tomu by bylo možno namítnout: Proč, Eleusie, nazýváš otci ty, kteří se sešli v Antiochii, a jejich předky nepovažuješ za otce? Kdo byli na koncilu v Nicei a souhlasili s vírou „jedné podstaty", ti spíše mohli být nazýváni Otci jednak proto, že byli dříve, jednak proto, že zbavili kněžské důstojnosti ty, kteří se sešli v Antiochii. Jestliže ti shromáždění v Antiochii se odřekli svých vlastních otců, tudíž jejich potomci následují svatokrádežníky. A proč, prosím, považují jejich zvolení a vysvěcení za řádné a vznešené, avšak jejich víru za málo upřímnou a za porušenou? Jestliže předkové neměli Ducha Svatého, který svěcením na ně sestoupil, pak ani tito nedostali kněžství. Jak by je mohli přijmout, když nebyl, kdo by jim je dal? To se může plným právem říci o názoru Eleusia. A vyvstala i jiná sporná otázka. Když totiž Akaciova strana po přečtení formulace víry tvrdila, že Boží Syn je podobný Otci, ptali se, v čem je podobný Otci. Akacius odpověděl, že Syn je podobný Otci ne podstatou, ale vůlí. Protivná strana stále tvrdila, že Syn je podobný Otci podstatou. Hádali se o tom celý den. Akacius byl právem odmítnut, když se jej Eleusius zeptal, proč ve svých knihách tvrdil, že Syn je ve všem podobný Otci a přece popírá, že Syn je podobný Otci podstatou. Odpověděl mu takto: „Nikdo si nepamatuje ani kdysi ani nyní, že by někdo měl být souzen kvůli knihám, které napsal." Když obě strany to podrobně rozebíraly a nemohly se dohodnout, vstal Leonas a rozpustil synodu. Tak skončila synoda v Seleucii. Druhý den jej stále prosili, ale on se s nimi nechtěl sejít. Řekl, že imperátor jej poslal, aby sjednal na synodě jednotu, když však se nemohou mezi sebou dohodnout, nemohu, řekl, se zúčastnit; odejděte a povídejte si o těch hloupostech ve svých církvích. Akaciova strana když propásla vhodnou příležitost, na synodu nechtěla přijít. Ti z druhé strany se sešli v kostele, povolali Akacia a jeho přívržence, a jerusalémský biskup Cyril je tam sesadil. Zde je třeba vědět, že již předtím byl Cyril obžalován - nevím z čeho - a zbaven biskupského úřadu. Jak je o Cyrilovi známo, byl velmi často předvolán, a aby se vyhnul obviněni, již po celé dva roky se vůbec neukázal. Po svém sesazení poslal odvolání k těm, kteří jej sesadili, a odvolal se i k vyššímu soudu. Imperátor Konstantius podporoval jeho odvolání. Cyril byl první a jediný, kdo se odvolal k laickým soudcům. Bylo to proti církevnímu kánonu. Konečně přišel do Seleucie, aby tam byl sesazen. Jak jsem předtím uvedl, povolali biskupové Akacia a jeho přívržence a rozhodli se sesadit nejen Cyrila, ale také viníky, kteří se utekli k Akaciovým přívržencům. Když opět předvolaní nepřišli, sesadili Akacia, alexandrijského biskupa Georgia, Ursacia z Tyru, Theodora z frygijského města Chaeretaporum, Theodosia z lydské Filadelfie, Evagria z ostrova Mitylenes, Leontina z lydské Tripolis a Eudoxia. Eudoxius byl nejprve biskupem v Germanicii a potom biskupem v Antiochii, kde byl chladně přijat. Také předvolali Patrofila, poněvadž kněz Dorotheus jej obvinil, že nevedl řádný život. Pouze tyto sesadili. Asteria, Eusebia, Abgara. Basilika, Fila, Filedia, Eutychia, Magna a Eustathia exkomunikovali. Ti mohou zůstat, když přiznají své provinění. Potom poslali církvím sesazených dopis, aby je zpravili o jejich sesazení, a Aniana ustanovili biskupem v Antiochii místo Eudoxia. Tohoto Akaciova strana chytila a předala Leonovi a Mauriciovi. Tito jej poslali do vyhnanství. Biskupové, kteří vysvětili Aniana dovolávajíce se proti Akaciovým přívržencům svědku Leonase a Lauricia, označili rozhodnutí synody za nesprávné. Když to nic nepomohlo, obrátili se rovnou do Konstantinopole, kde imperátora zpravili o tom, co se stalo na synodě.1. Vyznání víry vyhlášené na 3. synodě v Sirmiu r. 357 se liší od tohoto v Seleucii a konstantinopolského sepsaného téhož roku. Synoda v Sirmiu prohlásila, že Syn je ve všem podobný Otci. Tato v Seleucii všeobecně formulovala, že Syn je podobný Otci a přece odsoudila anomoeny (proti nim vystupoval i sv. Jan Zlat.). Synoda v Konstantinopoli tvrdila totéž o podobnosti Syna s Otcem jako synoda v Seleucii, přesto neodsoudila anomoeny.
41. KAPITOLA AKACIÁNI POTVRDILI FORMULACI Z ARIMINI SYNODA V KONSTANTINOPOLI
Imperátor se totiž do Konstantinopole vrátil z východních částí impéria. V témže čase zbavil prokonsula úřadu a Honorata ustanovil prefektem Konstantinopole. Akacius je však předešel a pomluvil je u imperátora. Začal imperátora poučovat, že jimi sepsaná formulace nesmí být připuštěna. A tak imperátor rozmrzen nařídil rozpustit jejich společenství a zákonem stanovil, aby ti, kteří zastali veřejné úřady - někteří byli ze senátorského stavu, někteří spravovali úřady v provinciích - odešli do soukromí. Po takovém rozruchu Akacius se svými přívrženci zůstali v Konstantinopoli, povolali biskupy z Bithynic a svolali jinou synodu.1 Bylo jich 50 - přišel i chalcedonský biskup Maris - a potvrdili formulaci víry přečtenou v Arimini, na níž byli uvedeni i konsulové. Bylo by zbytečné ji uvádět, kdyby k ní nic nepřidali. Poněvadž však přidali některá slova, je nutné ji uvést. Zní takto:
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, z něhož všechno pochází, věříme v jednorozeného Syna, zrozeného přede všemi věky i před každým začátkem z Boha. Věříme, že toliko On je jednorozený, zrozený pouze z Otce; že je Bůh z Boha, podobný Otci, který podle Písma jej zrodil. Jeho zrozeni, jak dosvědčuje Písmo svaté, nikdo nezná krom Otce, který jej zrodil. Toho jsme poznali jako jednorozeného Božího Syna Otcem poslaného. Sestoupil z nebe, jak je psáno, pobýval s učedníky a splniv dle vůle Otce veškeré dílo spásy byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Sestoupil do podsvětí a strážce podsvětí se jej lekl. Třetí den vstal z mrtvých, pobýval s učedníky, a po 40 dnech byl vzat do nebe a sedí po pravici Otce. V poslední den při vzkříšení přijde ve slávě Otce, aby odplatil každému za jeho skutky. Věříme i v Ducha Svatého, kterého sám jednorozený Boží Syn Kristus Pán a Bůh náš slíbil poslat lidem jako Utěšitele, Ducha pravdy, jak je psáno, a kterého poslal, když vstoupil na nebesa. Avšak slovo „podstata - usia", které mnozí připojují bez vysvětlení, lid nezná a zní jako urážka. Bylo tedy rozhodnuto odstranit to slovo, poněvadž se nikde v Písmu nenachází a poněvadž božské výroky nemluví v podstatě Otce, Syna. Podstata (usia, subsjstentia) Otce, Syna a Ducha Svatého nesmí být uváděna. Jak nás Písmo svaté poučuje, říkáme, že Syn je podobný Otci. Všechny hereze již dříve odsouzené i ty nynější, jestliže této právě vyložené formulaci víry budou odporovat, buďtež proklety."Tato formulace víry byla v té době přečtena v Konstantinopoli. Stručně uvedeme labyrint formulací. Po formulaci víry vydané na nicejském koncilu napsali biskupové v době posvěcení chrámu v Antiochii dvě jiné. Gallští biskupové, kteří byli s Narcissem, složili třetí a věnovali ji imperátorovi Konstantinovi. Čtvrtá Eudoxiova byla poslána biskupům v Itálii. V Sirmiu byly vydány tři, z nichž jedna s uvedením konsulů byla přečtena v Arimini. Osmá byla rozšířena v Seleucii, o co se postarala Akaciova strana. Devátá poslední byla vyložena při příchodu do Konstantinopole. V ní bylo přidáno, že nemá být připojena zmínka o podstatě či subsistenci Boží. S tou gótský biskup Vulfila napřed souhlasil. Předtím totiž po příkladu Theofila, který byl gótským biskupem a na nicejském koncilu podepsal, přijal nicejskou víru.
1. Synoda v Konstantinopoli byla zahájena v prosinci r. 359 a pokračovala v dalším roce. Na této synodě se vytvořily dvě strany: semiariáni, kteří zastávali názor, že Syn je podobný Otci, a aetiáni, kteří tvrdili, že Syn má jinou podstatu (heteroousios). Zvítězili semiariáni a Aetius byl odsouzen a poslán do exilu.
42. KAPITOLA MACEDONIUS SESAZEN
Akacius a Eudoxius se svými straníky velmi usilovali v Konstantinopoli sesa-dit své protivníky biskupy. Nesmíme přehlednout, že obě strany sesazovali biskupy ne kvůli víře, ale z jiných důvodů. I když jejich víra nebyla stejná, přece při vzájemném sesazování se nijak druhé straně nevytýkali víru. Akaciova strana se snažila využít imperátorúv hněv vůči Macedoniovi i vůči jiným ve svůj vlastní prospěch. Nejprve sesadili biskupa Macedonia. Obviňovali jej z mnoha vražd a že diákona přistiženého při smilství přijal do společenství. Cyzického biskupa Eleusia obviňovali, že pokřtil a povýšil na diákona jakéhosi Heraklida, kněze v tyrské Herkulis. Basilia, který se jmenoval Basilas a byl biskupem v Ancyře za to, že jistého člověka mučil a v okovech uvrhl do vězení a že pomlouval a konečně že svými dopisy pobouřil církve v Africe. Drakoncia vinili z toho, že opustil Galatii a odešel do Pergamu. Na synodě sesadili seluckého biskupa Neona. Rovněž sesadili biskupa v macedonském městě Satalu1 Elpidia a biskupa v paflagonské Pompeiopolis Sofronia. Cyrila z Jerusalema a jiné sesadili z různých důvodů.
43. KAPITOLA EUSTATHIUS, BISKUP V SEBASTÉ
Biskupovi v arménské Sebastě vytýkali, že se neospravedlnil za to, že od svého vlastního otce Eulalia, biskupa v kappadocké Caesarei byl již dříve sesazen, protože se oblékal do šatů nedůstojných kněze. Eustathia nahradili biskupem Meletiem. O tom řeknu později. Eustathius na gangrenské synodě1 svolané kvůli němu byl potrestán, protože po svém sesazení na synodě v Caesarei se pokoušel zavádět mnohé, co bylo proti církevním ustanovením a zvyklostem. Eustathius zakazoval sňatky; učil, že je nutno se postit; že rozloučil některá manželství. Těm, kteří nechtěli jít do kostela, radil, aby ve svých domech konali shromáždění. Pod rouškou zbožnosti odváděl pánům služebníky. Nosil šat filozofů a své přívržence nutil nosit prosté šaty. Chtěl, aby ženy byly ostříhány. Učil nepostit se v předepsaných dnech a postit se v neděli. V domech, kde byli manželé, zakázal se modlit. Společenství a požehnání ženatého kněze, který se zákonité oženil ještě jako laik považoval za velký hřích. Když mnoho jiného podobného učil a učinil, synoda v Gangře (Gangris) paflagonské, jak jsem řekl, jej zbavila biskupského úřadu a jeho učení odsoudila. To se však stalo až později. V též době, kdy byl vyhnán Macedonius a antiochijský biskup Eudoxius se stal biskupem v Konstantinopoli, Akacius zase zbavil biskupství Eudoxia. Rozhodovali pokaždé jinak. Na místo jeho nastoupil Drakontius. A když Drakontius byl sesazen, ustanovili znovu Eudoxia biskupem v Konstantinopoli. Když toto učinili, předepsali, jakou závaznou formulaci víry přečtenou v Arimini, veřejně ji vyhlásili a přikázali, kdo se budou vzpírat ji podepsat, že budou imperátorovým výnosem potrestáni vyhnanství, Těm na Východě, kteří sdíleli s nimi stejný názor a biskupu ve Skythopolis Patrofilovi - ten ze Seleucie odešel rovnou do své obce - oznámili své rozhodnutí. Když se Eudoxius stal biskupem ve významném městě Konstantinopolis, byl posvěcen onen velký kostel zvaný Sofia-Moudrost za 10. konsulátu Konstantiova a za třetího konsulátu césara Juliana 15. února.2 Eudoxius pronesl s biskupského křesla tento názor který koluje mezi lidmi: Otec prý není. zbožný, Syn však že je zbožný. Vzniklo z toho velké pobouření. Neznepokojujte se tím, pravil, Otec není zbožný, poněvadž nikoho neuctívá; Syn je zbožný, poněvadž ctí Otce. Když to Eudoxius řekl, neklid ustal. Místo pobouření se ozval v kostele smích. Ještě dnes se tomu lidé smějí. Takové hloupé žerty nestoudně uvádějí původci bludů. Libují si v takových nicotných slovech, aby rozrušili jednotu v církvi. Synoda v Konstantinopoli skončila.
1. Gangra (Gangris), hlavní město v Paflagonii. Synoda podle Valesia (Migne PG 67,351) mohla být r. 361/2.
2. R. 360. Toto bylo druhé posvěcení. První za konstantinopolského biskupa Eusebia. Později se kostel zřítil a za císaře Konstantia obnoven a Eudoxiem posvěcen (Chronicum Alexandrinum).
44. ANTIOCHIJSKÝ BISKUP MELETIUS
Abychom již něco řekli o Meletiovi. Po sesazení Eustathia, jak jsem řekl krátce přetím, byl Meletius zvolen biskupem v arménské Sebastě. Ze Sebasté se potom stal biskupem v syrském městě Beroe. Na synodě v Seleucii podepsal formulaci víry složenou stranou Akacia a ihned se vrátil do Beroe. Brzy na konstantinopolské synodě, když Antiochijští zjistili, že Eudoxius pohrdl jejich kostelem a kvůli bohatství odešel do Konstantinopole, povolali z Beroe Mele-tia a ustanovili jej biskupem při hlavním antiochijském kostele. Ačkoli napřed nekázal o článcích víry, přece časem jim víru vysvětloval a učil, že Syn je stejné podstaty s Otcem. Když se to imperátor dozvěděl, přikázal jej vypovědět z Antiochie a ustanovit biskupem Euzoia, který předtím spolu s Ariem byl sesazen. Kdo byli proti Meletiovi, opustili ariánskou stranu a svolali zvláštní shromáždění. Poněvadž trvali na víře v soupodstatnost, vzpírali se sdílet s ním společenství jednak proto, že Meletius pomocí ariánů se stal knězem, jednak že Meletiovi přívrženci byli pokřtěni ariány. Antiochijská církev se rozdělila na dvě strany, i když měla stejný názor.
Mezitím když imperátor poznal, že Peršané vypověděli Římanům válku, se spěšně odebral do Antiochie.
45. KAPITOLA MACEDONIOVA HEREZE
Macedonius, když byl vyhnán z Konstantinopole, těžce nesl toto rozhodnutí, ale nedal pokoj. Přešel ke druhé straně, která sesadila Akacia a jeho přívržence, a prostřednictvím poslů vyjednával se Sofroniem a Eleusiem. Vybízel je, aby se pevně drželi formulace víry sepsané v Antiochii a pak v Seleucii potvrzené. Rovněž je horlivě povzbuzoval, aby užívali slova ..homoioousios, podobné podstaty". Získal nemálo přívrženců. Podle něho se nazývají macedoniáni. Ale i ti, kteří na synodě v Seleucii nesouhlasili s Akaciem teď slovo „podobné podstaty" veřejně vyslovují, ač předtím to slovo nevyslovovali. Macedonius také tvrdil, že Duch Svatý není tak vznešený jako Otec a Syn, a nazval jej služebníkem. Všude se povídá, že tento blud nevymyslil první Macedonius, ale spíše Marathonius, který předtím byl biskupem Nikomedii. Proto ty, kteří straní tomuto bludu, nazvali marathoniány. K nim se připojil také Eustathius, který byl - jak jsem uvedl - z tohoto důvodu vyhnán ze Sebastie. Macedonius, když upíral Duchu Svatému božství, které mu patří v Trojici, řekl tehdy Eustathius: „Nenazývám Ducha Svatého Bohem, ani se neodvažuji nazývat jej stvořením." Proto ti, co zastávají víru v soupodstatnost je nazývají „pneumatomachoi". To jest, že napadají Ducha Svatého. Na vhodném místě řeknu, proč je Hellespont plný macedoniánů. Akaciova strana, protože nebyla spokojena s tím, že Syn je zcela podobný Otci, usilovala, aby byl svolán snem do Antiochie. Proto následujícího roku za konsulů Taura a Florentina se sešli v syrské Antiochii, kde v té době Euzoius řídil tamní církev a byl tam také právě imperátor. Někteří uvedli v pochybnost, o čem dříve sami rozhodli. Tvrdili, že slovo „podobný" má být odstraněno z ariminské i konstantinopolské formulace. Netajili se svým názorem a veřejně tvrdili, že Syn není podobný Otci ani podstatou ani vůlí. Tvrdili jako Arius, že Syn je z toho, co není (z ničeho). Tomuto názoru přáli i ti, kteří tehdy v Antiochii stranili aetiánské sektě. Proto krom toho, že byli ariány, se nazývají jednak anomoeniáni, to jest ti, kteří se domnívají, že Syn je nepodobný Otci, a jednak exukontiáni, to jest, kteří tvrdí, že Syn je z toho, co není (z ničeho). Tak je nazývali antiochijští, kteří hájili víru v soupodstatnost a kteří v této době, jak jsme uvedli, byli kvůli Meletiovi rozděleni. Na dotaz, proč nyní říkají, že Syn není podobný Otci, a proč se odvážili tvrdit, že Syn je z ničeho, když ve své formulaci víry tvrdili, že Syn je Bohem z Boha, vyhýbavě odpověděli. Ono „Bůh z Boha" prý je totéž jako u Apoštola „Všechno je z Boha". Proto Syn je z Boha, poněvadž v tom slovu „všechno" je zahrnut i Syn. Proto prý v našich formulacích víry je připojeno „podle Písma". Původcem tohoto výkladu byl laodicejský biskup Gregorius, který se v tom příliš nevyznal a také nevěděl, proč v dřívější době Origenes podrobně vysvětloval výrazy, kterých užíval Apoštol. Akaciovi přívrženci byli obviňováni, že kladli takové úskočné otázky. Nedbali na urážky a přečetli tam tu formulaci víry, kterou přečetli v Konstantinopoli. Pak se někteří vrátili do svých obcí. Georgius odešel do Alexandrie a za tím co se Athanasius musil skrývat, je tam dosud představeným a těžce sužoval ty, kteří s ním nesouhlasili. V Jerusalemě místo Cyrila byl jmenován biskupem Eremius. Je jisté, že po něm nastoupil Herakleios a po něm Hilarius. Cyril se později vrátil do Jerusalema a byl znovu biskupem církve. V této době vznikl takto nový jakýsi blud.
46. KAPITOLA APOLLINARISTÉ A JEJICH HEREZE
V syrském městě Laodicei žili dva muži: otec a syn. Oba se nazývali Apollinarius. Otec se stal knězem v této církvi, syn byl lektorem. Oba učili světským naukám. Otec vyučoval gramatice,1 syn rétorice. Otec, alexandrijský rodák si nejprve otevřel školu v Berytu, potom se odstěhoval do Laodicee, kde se oženil a kde se mu narodil syn.Oba v této době byli v Laodicei velmi vážení. Působil tu sofista Epifanius, a s ním uzavřeli přátelství. Často se stýkali. Biskup tamní církve Theodotos z obavy, aby častým stykem se nestali pohany, jim zakázal k němu docházet. Nedbali na biskupovu radu a přátelili se nadále s Epifaniem. Theodotův nástupce Georgius, když je nemohl přesvědčit, aby se nestýkali s Epifaniem, vyloučil je ze společenství. Mladý Apollinarius se urazil a spoléhaje na svou výmluvnost vlastní sofistům vymyslel novou herezi, která v té době byla nazývána podle původce apolinárskou. Někteří tvrdí, že nejen pro toto neuposlechli Georgia, ale že také zpozorovali, že Georgius učí věcem, které si navzájem odporují. Ze Georgius sice učí, že Syn je podobný Otci, jak tomu bylo na synodě v Seleucii, ale kloní se k Ariovu názoru. Z tohoto důvodu od něho odešli. Když jim nikdo nevěnoval pozornost, snažili se zavést nový druh náboženství. Nejprve tvrdili, že člověk, kterého na sebe vzal Bůh Slovo, byl při vtělení bez duše. Potom jako by se omlouvali, připustili, že přijal duši, která však nebyla obdařena rozumem, a že Bůh Slovo je v člověku uzavřen místo duše. Tvrdí, že v tom se neshodují s obecnou církví. Podle nich se nazývají apolinaristé. Tvrdí, že Trojice je ,,homousion" to jest „soupodstatnost". O apolinaristech řekneme na jiném místě.
1. Gramatica - vysvětlování literárního díla, dnešní filologie.
47. KAPITOLA KONSTANTIOVA SMRT
Zatímco imperátor Konstantius byl v Antiochii, césar Julianus se utkal v Gallii s četnými barbary. Když je přemohl, vojáci si jej oblíbili a prohlásili jej imperátorem. Když to Konstantius uslyšel, onemocněl z toho. Přijal křest od Euzoia a vypověděl Julianovi válku. Došel až k pramenům Mopsu ležícím mezi Kappadocií a Kilikií a zde jej z přílišného rozčílení ranila mrtvice a zemřel. Stalo se to za konsulů Taura a Florentina 3. listopadu v prvním roce 285 olympiády.1 Konstantius žil 45 let, vládl 38 let, z toho 13 let spolu s otcem a po smrti otce 25 let. Tolik let obsahuje tato kniha.
Konec druhé knihy
Církevní dějiny Socrata scholastika jsou dost rozsáhlé dílo. Rozdělili jsme je do dvou dílů. V prvním díle byly první dvě knihy. Druhý díl, který vkládáme do rukou čtenářů, obsahuje třetí až sedmou knihu. Popisuje události, které se v církvi udaly do roku 439.
Imperator Konstantius zemřel na hranicích Kilikie 3. listopadu za konsulů Taura a Florentina. Po jeho smrti za týchž konsulů 6. prosince přišel Julian ze západu do Konstantinopole a byl zde provolán imperátorem. I když jsem se rozhodl něco říci o imperátoru Julianovi jako o muži především výmluvném, ať nikdo ode mne nežádá oslavnou řeč, i kdyby si to zasloužil. Chci psát o křesťanských událostech. Proto prostými slovy - jak jsme slíbili na počátku - vylíčím Julianův život, aby byly lépe pochopeny události. Takto tedy přistupme k vyprávění o Julianovi, o jeho původu, výchově, jak se stal imperátorem. Začneme vyprávění trochu ze široka.
Imperator Konstantinus, po němž je nazváno dřívější Byzantium, měl dva bratry z téhož otce, ne však z téže matky: Dalmatia a Konstantia. Dalmatius měl syna stejného jména. Konstantius měl dva syny: Galia a Juliana1. Po smrti Konstantina, zakladatele Konstantinopole byl Dalmatius Mladší (II) vojáky zabit. V téže době, když Gallus a Julianus ztratili svého otce, málo chybělo, že by oba stihl stejný úděl jako Dalmatia, kdyby Galia nezachránila těžká nemoc a Juliana útlý věk - bylo mu pouze 8 let. Když se imperátorův hněv utišil, byl Gallus poslán na výchovu do Efezu v lonii, kde oběma jejich předkové zanechali velmi velké bohatství. Julian, když dospěl, byl dán do školy v královském paláci v Konstantinopoli učit se vznešeným vědám. Chodil skromně oblečen. Vychovával jej eunuch Macedonius. Gramatiku jej učil Nikokles Lakones, rétoriku sofista Ecebolius, který tehdy byl křesťanem. Imperator Konstantius se moudře postaral o to, aby Julian - v mládí byl křesťanem - se neuchýlil k pohanské pověře, kdyby poslouchal pohanského učitele. Julian dělal velké pokroky a lidé si povídali, že by byl vhodný a schopný řídit stát. Když se o tom všude mluvilo, imperátora to velmi znepokojilo. Proto se postaral, aby byl Julian převezen z Konstantinopole do Nikomedie, a nařídil, aby nikdy nenavštěvoval školu syrského sofisty Libania2. Libanius totiž když nesměl učit v Konstantinopoli, otevřel si školu v Nikomedii. Svou zatrpklost vůči Julianovým vychovatelům si Libanius vylil v kterési knize. Ač Julian měl zakázáno docházet k Libaniovi, protože se Libanius hlásil k pohanství, přece si zamiloval jeho spisy, tajně si je zaopatřoval a velmi pilně je četl. Julian velmi prospíval v rétorice. V té době přišel do Nikomedie filozof Maximus, ne ten Byzantinec, otec Euklida, ale ten z Efezu. Imperátor Valentinia-nus3 tohoto přikázal odstranit, poněvadž provozoval kouzla. Co jsem řekl, to se stalo později. Maximus odešel do Nikomedie kvůli Julianovi. U tohoto Julian nejprve začal ochutnávat filozofické poučky, záhy však začal napodobovat učitele náboženství, který mu vštěpoval touhu po panovačnosti. Když se to dostalo k sluchu imperátora, Julian z obavy i naděje, aby se vyhnul podezření - byl již křesťanem -začal se holit a předstíral mnišský život. Tajně pěstoval nauky filozofů, veřejně však čítal křesťanské spisy, až konečně byl lektorem v nikomedském kostele. Takovýmto pokrytectvím utišil imperátorův hněv. Třeba to činil ze strachu, přece se nevzdal naděje. Neváhal u přemnohých přátel rozhlašovat, že se ujme vlády, až nastane vhodná doba. V té době jeho bratr Gallus prohlášený za césara se odebral na Východ navštívit Juliana. Když pak krátce nato byl Gallus zabit, upadl Julian u imperátora do velkého podezření a imperátor jej proto dal hlídat. Když Julian viděl, že může strážcům uniknout, změnil místo a bez pohromy unikl. Když se s ním setkala na kterémsi místě imperátorova manželka Eusebia, přemluvila pak imperátora, aby mu neubližoval. Imperátor mu umožnil odejít do Atén, aby se tam věnoval studiu filozofie. Abych byl stručný: Imperátor jej prohlásil césarem, dal mu za manželku svou sestru Helenu a poslal jej bojovat do Gallie proti barbarům. Barbaři, které imperátor Konstantius krátce předtím přivedl na pomoc proti Magnentiovi, začali pustošit římská města. Poněvadž Julian byl mladý, přikázal mu imperátor, aby nepodnikal nic bez porady s veliteli. Julian dovoloval velitelům pít a užívat si radovánek a vojáky povzbuzoval tím, že jim stanovil odměnu za každého zabitého barbara. Tím oslabil barbarská vojska a vojáci jej měli velmi rádi. Prý když vstoupil do kteréhosi města, jeden věnec zavěšený mezi sloupy spadl mu na hlavu a pěkně přilehl. Všichni přítomní hlasitě vykřikli, neboť si mysleli, že je mu tak předurčeno impérium. Někteří říkají, že Konstantius jej poslal proti barbarům proto, aby při utkání s nimi zahynul. Nevím, zda ti, co to rozhlašovali, měli pravdu. Vždyť Julianova manželka a imperátorova sestra kdyby věděla o úkladech, sama by se vydávala v nebezpečí. Zda tomu bylo tak či onak, ať každý sám rozhodne. Když Julian obžaloval u imperátora velitele z nečinnosti a nedbalosti, byl mu poslán jiný velitel, který se velmi rychle přizpůsobil Julianovu duchu. S tím Julian velmi úspěšně bojoval s barbary. Ti k němu poslali vyjednavače s dopisem imperátora, ve kterém je vybízel táhnout na římské území. Julian dal vyjednavače spoutat, s velkým množstvím vojáků udeřil na barbary a zajatého krále barbarů poslal Konstantiovi. Po této šťastně dokončené válce jej vojáci prohlásili imperátorem. Poněvadž neměli poruce královskou korunu, jeden z jeho družiny mu nasadil místo koruny na hlavu věnec, který měl na krku. Tak začal Julian vládnout. Co však udělal Julian potom, zda se to slušelo na filozofa, ponechám soudu jiným, kteří o tom slyšeli. Ani totiž neposlal ke Konstantiovi posly, ani si nevážil svých ochránců, ani dobrodinců, nýbrž přisvojoval si všechny zásluhy. V jednotlivých provinciích vyměnil úředníky, Konstantia se pokoušel pomluvit u barbarů veřejně čtenými listy ve městech. Nakonec odložil přetvářku, zeje křesťanem. V jednotlivých městech otevíral pohanské chrámy, obětoval modlám, sám se začal nazývat pontifikem, nejvyšším knězem, slavil národní pohanské slavnosti. Potom si vzal za záminku vnitřní neshody a vytáhl proti Konstantiovi. Snažil se udělat pokud možno všechno, co zlého přináší válka. Kdyby nebylo vražd a krve, těžko by se dalo poznat ducha tohoto filozofa. Bůh však, který je jediným jeho soudcem, odvolal k žádné škodě pro stát jednoho z obou svých nepřátel. Julianovi, který se zdržoval u Thráků, bylo totiž oznámeno, že Konstantius zemřel. Tím byla římská říše toho času zbavena války. Julian spěchal do Konstantinopole a ihned drze uvažoval, čím by si mohl lid naklonit a usmířit. Věděl, že lidé, kteří zastávali víru v soupodstatnost, velmi nenáviděli Konstantia. Nenáviděli jej jednak proto, že je vyhnal z kostelů, jednak že poslal jejich biskupy do vyhnanství. Dozvěděl se také, že i pohané byli proti Konstantiovi, protože jim zakázal obětovat bohům. Dal jim na vědomí, že si přeje, aby mu dali čas, ve kterém by si mohli otevřít chrámy a obětovat oběti modlám. Věděl, že takto může v lidech vzbudit nepřátelství vůči Konstantiovi. Věděl také, že všichni těžce nesli chování eunuchů a vydřidušství jejich představeného Eusebia. Chytře toho využil. S jedněmi pokrytecky souhlasil, druhé toužící po slávě zahrnul dobrodiním. Všem však jasně prohlásil, co zamýšlí. Nejprve velmi vytkl Konstantiovi jeho krutost vůči svým rodinným příslušníkům, potom, aby vyvolal u lidí ještě větší nenávist ke Konstantiovi, přikázal povolat zpět sesazené biskupy a začal vracet zabavený majetek. Pak přikázal bez prodlení otevřít pohanské chrámy. Uzákonil, aby těm, kterým se stala od eunuchů křivda, byl vrácen majetek. Nejvyššího imperátorova komořího Eusebia potrestal smrtí, nejenže mnohým způsobil bezpráví, ale také bratra Galia svými intrikami odstranil. Konečně se postaral, aby Konstantius byl důstojně pohřben. Z paláce vyhnal eunuchy, holiče a kuchaře. Eunuchy protože zavinili, že Konstantius po zapuzení manželky si nevzal jinou. Kuchaře proto, že velmi málo jedl. Holiče proto, že, jak říkal, jeden stačí. To byly důvody, pro které tyto lidi vyhnal z královského paláce. Velmi zvýšil počet písařů a přikázal je odměňovat. Povolil veřejnou dopravu k nutným účelům. K dopravě povolil užívat ne mnoho býků a oslů. Pro veřejné účely povolil pouze koně. Toto někteří chválí, mnozí nikoli. Tím, že odstranil bohatství a nádheru u královského dvora, způsobil, že říše byla v opovržení. V noci psal řeči a ty ukazoval senátu. Jediný mezi všemi imperátory od Julia Césara až po něho ukázal v senátu své řeči. I když velmi si vážil všech, kteří se věnovali literatuře, nejvíce však ty, kteří pěstovali filozofii. Pověst o něm přitahovala k imperátorovu paláci všechny, kteří se chtěli pochlubit svým uměním. Nemálo jich, kteří nosili plášť filozofů, spíše vynikali šatem než učeností. Byli to lidé křesťanům velmi nepříjemní, kromě toho prohnaní a vždy ochotní přijmout náboženství, kterému přál imperátor. Také imperátor toužil po plytké slávě. V jakési knize, kterou nadepsal Césarové, velmi urazil své předchůdce imperátory. Ve své špatnosti, která se nevyrovnala jeho nadání, složil též řeči proti křes-ťanům. Že vyhnal kuchaře a holiče z císařského paláce, je považováno za čin hodný filozofa. Že své předky nestoudně napadl, není čin hodný ani filozofa, ani imperátora, neboť takové osoby nemají být v nenávisti zlehčovány. Imperátor se má naučit z filozofie pouze těm přikázáním, která vedou k sebeovládání a skromnosti. I kdyby se filozof snažil napodobovat všechny vlastnosti imperátora, přece se minul cíle. Tolik stručně o imperátorovi Julianovi, o jeho původu, povaze a konečně i jak se dostal k moci.1.Adoptivní synové po + Dalmatiovi Mladším.
2.Libanius pocházel z Antiochie. Vrcholu své učitelské činnosti dosáhl y r. 366. Za
Theodosia 1.. byl povýšen na velitele tělesné stráže (praefectus praetorio) Učil rétorice v Konstantinopoli, Nikomedii a konečně v Antiochii, kde byl jeho žákem sv.Jan Zlatoústý.
3.Valentinianus 1. –365-75.
2. KAPITOLA NEPOKOJ V ALEXANDRII SMRT GEORGIA
Vraťme se k událostem, které se tehdy v té době udaly. V Alexandrii nečekaně vznikl nepokoj z tohoto důvodu: V tomto městě již odedávna bylo zpustlé, zanedbané a znečištěné četnými náplavami místo. Zde pohané konali obřady k Mithrově poctě, a bylo zvykem obětovat lidi. Toto místo dávno předtím neužitečné daroval Kon-stantius alexandrijské církvi. Georgius zamýšlel tu vybudovat kostel, a proto přikázal místo vyčistit. Při vyčisťování se našla velká pohanská svatyně, kde se konala pohanská mystéria. Nalezlo se tam mnoho lebek chlapců a starců. Povídá se, že je kdysi pohané při věštění z vnitřností obětovali, aby otupili mysl lidí. Když to křesťané našli v Mithrově svatyni, chtěli veřejně zesměšnit pohanská mystéria. Vynesli tedy lebky ven, aby je lidé viděli. Když to pohané bydlící v Alexandrii viděli, považovali to za urážku a ve svém hněvu zaútočili na křesťany tím, co právě měli poruče. Velmi mnoho jich pobili. Jedny mečem, jiné klacky, jiné pověsili. Některé ukřižovali, aby tak tímto způsobem potupili kříž. Konečně, jak to bývá při nepokojích, nešetřili ani své přátele. Přítel bil přítele, bratr bratra, rodiče děti, konečně jeden druhého zabíjel. Proto křesťané přestali vyčisťovat Mithrovu svatyni. Pohané pak vyvlekli Georgia z kostela, přivázali k velbloudu, roztrhli jej a spolu se zvířetem spálili.
3. KAPITOLA IMPERÁTOR PÍŠE DO ALEXANDRIE
Imperátor těžce nesl Georgiovu smrt, a proto přísně pokáral alexandrijský lid listem jím zaslaným. Povídalo se však, že to udělali Georgiovi, protože jej velmi nenáviděli kvůli Athanasiovi. Podle mého názoru rozdmýchávali nepřátelství ti, kteří pomocí špatných lidí chtěli zosnovat povstání. Dopis imperátorův neobviňoval pouze křesťany, ale všechen lid. Georgius, jak se zdá, působil všem mnoho trpkosti a nesnází, a proto se lid vzbouřil. Že imperátor obvinil všechen lid, poznejte z jeho dopisu.
Julianův dopis Alexandrijským:
„Nemáte žádnou úctu ani k zakladateli svého města Alexandrovi, a co je ještě horší, ani k velkému nejsvětějšímu bohu Serapidovi. Divím se však, že jste nebrali ohled na společný řád, společnost a čest. Dodávám: Ani na naši osobu, které všichni bozi i velký Serapis především udělili vládu nad světem. Co se týče křivd, které vám způsobili někdy špatní lidé, sami jste se ujali vyšetřování a sami jste soudili. Hněv a vášeň oslepily oči. Když však překročí míru, jednají krutě. I když pobouření, které náhle vybuchlo, již skončilo, přece potom přešlo v pohrdání zákony. Vy jako lidé jste se neostýchali odvážit se toho, kvůli čemu jste se spravedlivě rozhněvali. Řekněte při Serapidovi, co to bylo za křivdu, kvůli které jste se rozhněvali na Georgia? Snad namítnete, že blažený Konstantius zavinil, že prefekt Egypta se zmocnil vaší nejsvětější svatyně a vzal obrazy, sochy a ozdoby ze svatyně. Těžko jste nesli takové jednání a nikoli bezdůvodně jste se snažili hájit svého boha, ano, i chránit ozdoby boha. Tento prefekt jednal nespravedlivě, nepřátelsky a bezbožně. Poslal proti vám ozbrojence. Bál se spise Georgia než Konstantia a chtěl sebe zachránit. Nechoval se k vám jako tyran, ale byl příliš lehkomyslný. Z tohoto důvodu jste se rozhněvali na Georgia jako na nepřítele bohů, ale svým činem jste poskvrnili své město. Místo abyste Georgia pohnali před soud, sami jste jej soudili. Nedošlo by k vraždě ani k nepřátelství, kdyby nejvyšší spravedlnost jej sama potrestala za jeho těžký zločin, a tím vy byste byli bez viny. Tato spravedlnost potrestala i jiné, kteří pohrdají nejen bohy, ale kteří také ničí města a lidskost a kteří si přisvojují moc být krutými. Srovnejte můj dopis s oním, který jsem vám dříve poslal. Pečlivě zvažte, jaký je mezi nimi rozdíl. V dřívějším jsem vás pochválil. V tomto dopise při nesmrtelných bozích mi brání vás pochválit za váš zločin. Neodvážil se lid rozsápat člověka jako psa a nestydí se za takový zločin? Což nemáte mít čisté a neposkvrněné ruce proto, abyste mohli zdvihat je neposkvrněné krví k prosbě bohům? Georgius si to zasloužil. Řekl bych, že by si zasloužil daleko horší trest. Snad si řeknete, že tu s vámi souhlasím. Jestliže si však řeknete, že jste jej mu-sili potrestat, to nemohu na žádný způsob dovolit. Máte zákony, které je třeba svědomitě zachovávat v soukromí i veřejně. Ač zkušenost ukazuje, že je někteří nezachovávají, je přece pravdou, zeje rozumné stát řádně řídit, jednat podle zákonů, neporušovat, co bylo na začátku stanoveno. Alexandrijští, uvažte, že to pro vás dobře a šťastně dopadlo, když jste za mé vlády spáchali takový čin. Z úcty vůči Bohu, z úcty k svému dědovi a svému příbuznému, který je představeným vašeho města, nepřestávám vás zahrnovat bratrskou laskavostí. Představený, který nechce aby jím lidé pohrdali, ani přísný a svědomitý vladař nesmějí přehlížet takový čin lidmi spáchaný. Těžkou nemoc je třeba léčit i nepříjemně trpkým lékem. Proto z důvodů, které jsem uvedl, podávám lék velmi snadný a příjemný. Totiž napomenutí a laskavá slova. Jak vím, pocházíte ze starého řeckého rodu a ve vašem smýšlení jsou význačné známky vznešenosti. Proto, moji alexandrijští občané, jistě snadno budete ve všem dbát svých povinností."
Nedlouho potom alexandrijský lid radostně přijal z vyhnanství vrátivšího se Athanasia. V té době byli přívrženci Áriova učení vyhnáni z kostelů a svaté chrámy byly vráceny do Athanasiovy správy Ariáni však tajně shromáždění v některých domech dosadili na Georgiovo místo jakéhosi Lucia. Toto se stalo v té době v Alexandrii.
5. KAPITOLA LUCIFER A EUSEBIUS
Mezitím se na imperátorův příkaz vrátili z vyhnanství Lucifer a Eusebius. Lucifer byl biskupem v sardinském městě Káraly. Eusebius byl biskupem, jak jsem řekl, ve Vercellách, což je město v italské Ligurii. Oba se vrátili z Horní Thebaidy a svolali synodu, aby poznali, proč byl porušován a zanedbáván církevní kánon.
Bylo rozhodnuto, aby Lucifer šel do syrské Antiochie a Eusebius do Alexandrie pomoci tam na synodě svolané Athanasiem upevnit církevní zákony. Lucifer tam poslal diákona a jeho prostřednictvím naznačil, že bude souhlasit s tím, o čem synoda rozhodne. Sám, když přišel do Antiochie, byl velmi rozhořčen nad stavem tamní církve. Lid tam byl rozdělen. Církev rozrušila nejen ariánská hereze uvedená tam Euzoiem, ale také, jak jsem připomněl, i přívrženci Meletia, kteří stranili svému učiteli a oddělili se od nich. Lucifer odtud odešel, když tam vysvětil na biskupa Paulina.
7. KAPITOLA SYNODA V ALEXANDRII
Když Eusebius přišel do Alexandrie, svolal s Athanasiem synodu. Přišli biskupové z různých měst a jednali zvláště o velmi nutných věcech: O božství Ducha Svatého, o vystižení jeho soupodstatnosti v Trojici; o Synu, který se stal člověkem, aby prohlásili, že přijal duši, jak o tom rozhodli staří církevní muži. Nechtěli zavádět v církvi nějakou novou víru, ale co od začátku nařizovala církevní tradice a co moudří křesťané shledali jako správné. Všichni předkové o té záležitosti uvažovali a písemně to přenechali příštím generacím. Ireneus, Klement Alexandrijský, Appflinarius z Jerusalema, antiochijský biskup Serapeion ve všech svých spisech uvádějí jako všeobecný souhlas, že Syn, který se stal člověkem, měl duši. Také synoda svolaná kvůli biskupu v arabské Filadelfii1 Berillovi dokázala z Cyrillových spisů totéž. Také Origenes porůznu ve všech svých knihách učí, že Syn, který se stal člověkem, měl duši. V 9. svazku svého komentáře ke Genesi, kde Adama představuje jako obraz Krista a Evu jako obraz církve a kde vykládá skrytý smysl Genese, to jasně prohlašuje. Svědčí o tom mnozí jako třeba Pamphilus a Eusebius, který přijal Pamphilovo jméno. Oba se navzájem doplňují a písemně se snaží uchovat Origenův život a obhájit ho proti jeho protivníkům. Tvrdí, že Origenes nebyl první, kdo o tom pojednával, ale že jen vykládal tradici církve. Biskupové, kteří se sešli na synodě v Alexandrii, se snažili vysvětlit slovo „ousia - podstata -" a slovo „hypostasis", zda znamená podstatu či osobu. Biskup Hosius ze španělského města Cordoby, o němž jsme se předtím zmínili, byl povolán imperátorem Konstantinem uklidnit spor vyvolaný Ariem. V úmyslu zavrhnout učení Afričana Sabellia zabýval se otázkou, co je „ousia" (substantia, podstata, bytí) a co „hypostasis" (zda podstata či osoba). A to přispělo k dalšímu sporu Na nicejském koncilu o tomto problému nepadlo ani slovo. Poněvadž však později se někteří začali o to hádat, proto na této synodě bylo rozhodnuto, že slov „ousia" (bytí) a „hypostasis" (podstata či osoba) se nemá užívat, když je řeč o Bohu. Ve svatých Písmech není prý uvedeno slovo „ousia" (substantia) a Apoštol že jen z nutnosti užil slova „hypostasis" (podstata či osoba). Z jakéhosi jiného důvodu se rozhodli připustit tato slova, zvláště proto, že chtěli zavrhnout Sabelliův názor a aby z nedostatku vhodných slov vystihujících tři jména (v Trojici) nebyli nuceni považovat (Trojici) za jednu osobu, nýbrž aby jednotlivá jména v Trojici naznačovala Boha, který je v každé osobě. Tak bylo tehdy na synodě rozhodnuto. Abychom pochopili, co znamená „ousia" a „hypostasis", nebude vadit, uvedeme-li to na správnou míru. Kdo se zabývají řeckou filosofií, shledávají, že slovo „ousia" (substantia) má různý význam a že o hypostasi (podstatě či osobě) se Řekové vůbec nezmiňovali. Gramaticus Ireneus ve slovníku attické řeči (Attikisté) považuje slovo „hypostasis" za barbarské. Tvrdí, že u žádného starého spisovatele se nenalézá. A když se snad někde najde, neužívá se ho v tom smyslu jako nyní. U Sofokla v tragedii Foinix slovo Hypostasis značí „úklady". U Menandra „omáčka", něco jako usazenina vína v sudu. I když toto slovo staří filozofové neužívali, přece novější filozofové je užívali místo slova „Ousia" - podstata. Jak jsme řekli, má slovo „ousia - podstata" různý význam. Mluvíme-li o Bohu, který je nepostižitelný, jak jej můžeme tímto slovem „ousia - podstata" vystihnout? Evagrius ve své knize Monachikos napomíná, abychom neuváženě a lehkomyslně nemluvili o božství Boha. Dokonce zakazuje definovat božství, protože božství je jednoduché, nesložené. Učí toto: Každá látka má buď předurčený původ, podobu, různost či něco, co k tomu patří (accidens) či z čeho povstává. Avšak při úvaze o Trojici nelze nic z toho uvést. Dokonce co nelze slovy vyjádřit, to musíme v tichosti uctívat. Tolik Evagrius. O něm řekneme později více. I když asi jsme toho řekli více, než jsme měli v úmyslu, protože to patří k historii, neuvedli jsme to bezdůvodně.
1) Eusebius (H. E. 6,33) uvádí, že Beryllus nebyl biskupem v arabské Filadelfii, nýbrž v arabské Bostře.
Bostra za Trajana r. 105 hlavní město provincie Arabia. Za Severa (222-235) vojenskou kolonií. Za Filipa Araba (244-49) biskupským sídlem jako metropolis. Na arabské synodě r. 244 byl tamní biskup Beryllus obviněn Origenem z hereze.
8. KAPITOLA SVŮJ ÚTĚK ATHANASIUS OBHAJUJE
V téže době Athanasius přečetl před shromážděnými svou dříve sepsanou Obhajobu, v níž obhajuje svůj útěk. Zopakuji některé části řeči, které by mohly čtenářům přinést nemalý užitek. Celou řeč, poněvadž je trochu obsáhlejší, přenechávám k přečtení, kdo mají o ni zájem. Říká:
„Hle, jak drzé a bezbožné úsilí špatných lidí. Věděli, že je to zločin, a přece se nestyděli páchat na nás tak krutou a hanebnou krutost. Vytýkají nám, že jsme unikli z jejich krví potřísněných rukou. Prý je to hanebnost. Dokonce si stěžují, že se nás nezbavili. Aby pošpinili naše jednání, předhazují nám bázlivost. To nám vytýkají. Nechtějí vědět, že sami se dopouštějí zločinu. Jestliže utíkat je něčím špatným, daleko horší je pronásledovat. Kdo utíká, skrývá se, aby se vyhnul smrti. Kdo druhého pronásleduje, snaží se jej zabít. Písmo nás poučuje, že máme utíkat. Kdo však se snaží druhého zabít, porušuje zákon a je původcem i příčinou útěku. Kdo druhým vytýkají útěk, mnohem spíše by se oni měli stydět. Kdo pronásledují lidi, ať ustanou ukládat o život, a utíkající přestanou utíkat. Jejich špatnost nemá konce, ale - jak se říká - zdvíhají kámen, aby druhé zabili. Vědí, že útěk pronásledovaných je těžkým proviněním pronásledujících. Nikdo totiž neutíká před mírným a laskavým člověkem, ale před člověkem hrubým a špatným. Kdo je sklíčen na duchu či má velké dluhy, ten ať prchne před Saulem a uteče se k Davidovi. Aby nebyla usvědčena jejich splatnost, snaží se zabít ty, kteří se před nimi skryli. Blud je asi zaslepil. Čím zjevnější je útěk, tím jasnější bude všem, že zabíjejí a posílají do vyhnanství. Zabíjejí-íi lidi, jako by smrt volala, ano, ukazuje na jejich krutost. Vyhánějí-li do exilu, stavějí si všude pomníky svého zločinu a špatnosti. Kdyby měli čisté svědomí, snadno by poznali, že jsou sami vinni a že sami o tom rozhodli. Ztratili zdravý rozum a sebeovládání, a proto pronásledují. Kdo usilují druhé zabít, nepozorují svou vlastní hříšnost. Hanebně kárají ty, kteří se skryli před těmi, kteří usilují o jejich život. Obviňují ty, kteří uprchlí před pronásledováním. Co, prosím, učiní, až poznají, že Jakub uprchl před svým bratrem Ezauem a že Mojžíš odešel před faraónem do Madianu? Na co se vymluví, jak odpovědí Davidovi prchajícímu před Saulem? Saul poslal své osobní strážce zabít Davida. David se skryl v jeskyni a knězi Abimelechovi se představil pod jiným jménem, aby tak unikl úkladům jemu připraveným. Co by mohli říci velkému Eliáši, když se tak pošetile na všechno vymlouvají? Eliáš zbožně vzýval Boží jméno, vzkřísil mrtvého, a přece se skrýval před Achabovým hněvem a utekl před hrozbami Jezabely. Je psáno, že synové proroků se skrývali, když je hledali. Skryli se za pomoci Abdia v jeskyních. Či spíše o tom nechtěli číst, protože se to stalo už dávno? Zcela zapomněli, co je v evangeliu? Učedníci totiž ze strachu před Židy tajně odešli. V Damašku Hledal představený oné krajiny Pavla. Pavel spuštěn v koši se zdi vyvázl tak z rukou pronásledovatele. Když tedy Písmo svaté toto připomíná o svatých mužích, nač se konečně vymluví, aby zakryli svou zaslepenost? Vytýkají-li jim bázlivost, pak vina padá na jejich hlavu. Vytýkají-li jim, že to učinili proti Boží vůli, ukazuje to, že neznají svatá Písma. V Zákoně je totiž přikázáno, aby obce poskytovaly útočiště těm lidem, které hledají, aby je zabili a aby tam našli útočiště před nebezpečím. Otec kdysi mluvil k Mojžíšovi a dal mu příkaz, který platí až dosud: „Když vás budou pronásledovat v tomto městě, utečte do druhého" (Num 35). A krátce nato: „Až uvidíte hanebnou zkázu na svatém místě předpověděnou prorokem Danielem - kdo to čte, rozuměj -, tehdy kdo jsou v Judsku, ať utečou na hory; a kdo je na střeše, abys vzal něco ze svého domu; a kdo na poli, nevracej se, aby sis vzal své roucho" (Mt 24,15-18). Když to svá ti muži pochopili, jednali podle toho. Co Pán tehdy nařizoval, řekl svatým mužům před svým vtělením. Co nám Bůh nařizuje, je cesta k dokonalosti. Proto také Boží Slovo se kvůli nám stalo člověkem, aby když jej hledali, se skrýval jako my. A opět když jej farizeové pronásledovali a ukládali mu o život, nepokládal za nevhodné se jim vyhnout. Když žíznil, hladověl a podobně, když utíkal před protivníky, projevil se jako člověk. Od samého začátku, když se stal člověkem, když dosud byl dítětem, přikázal prostřednictvím anděla Josefovi: „Vstaň, vezmi dítko i jeho matku a uteč do Egypta. Herodes totiž bude hledat chlapce" (Mt 2,13). Také po Herodově smrti se rozhodl kyůli Herodovu synovi Archelaovi odejít do Nazareta (Mt 12). Později, když prohlásil, že je Bohem, a uzdravil chromou ruku, vystoupili proti němu farizeové, aby jej usmrtili. Když to Ježíš poznal, vzdálil se. Rovněž když vzkřísil Lazara. „Od toho dne", praví Písmo, „se uradili, že jej usmrtí (J 11,53). Proto Ježíš už nechodil mezi Židy veřejně, nýbrž odešel do krajiny blízko pouště"(J ll,53n) Když Spasitel řekl „Dříve než Abraham byl, jsem já", „chápali se Židé kamení, aby ho kamenovali. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu" (J 8,59). Prošel mezi nimi, a tak jim unikl. Neměli by se zamyslit nad těmito příklady? Vidí, co je psáno, ale nevidí. Neměli by se zastydět, protože proti tomu, co Pán učil a činil, jednají zcela jinak? Když se Ježíš dozvěděl o mučednictví Jana Křtitele, a že jej pohřbili, vstoupil na loď a odebral se na osamělé místo (Mt 13,12). Tak jednal a tak učil Pán. Kéž by se tito zastyděli a zůstali jen pošetilými a nepokračovali dále ve svém nesmyslném jednání a nevytýkali Spasiteli bázlivost. Ano, jasně budou usvědčeni, že neznají evangelia a že je špatně pochopili. Důvod Kristova odchodu a útěku, který připomínají evangelisté, byl nejen vhodný a oprávněný. Proto musíme mít za to, že to platí pro všechny světce. Co je totiž písemně zaznamenáno o Spasiteli jako člověku, to nutno vztahovat na všechny lidi. Vždyť On přijal naši přirozenost i naši slabost. „Zamýšleli se ho zajmout, ale nikdo na něho nesáhl rukou, neboť dosud nepřišla jeho hodina," napsal Jan (J 7,30). Také dříve řekl matce: „Ještě nepřišla má hodina." A když přišla, řekl učedníkům: „Klidně spěte; hle, přiblížila se hodina, kdy Syn člověka bude vydán do rukou hříšníků (Mt 26,45). Proto když přišel čas, dovolil, aby jej zatkli. Dokud nepřišel čas, skrýval se. Když přišel čas, vydal se těm, kteří ukládali o jeho život. Rovněž blažení mučedníci v bouři pronásledovaní, která propukala y různých dobách, kdy je lidé pronásledovali, utekli a skrývali se na různých místech. A když byli nalezeni, rádi podstoupili mučednický zápas.
To je v Athanasiově Obhajobě (Apologii), kterou napsal o svém útěku na svou obhajobu.
9. KAPITOLA EUSEBIUS VERCELLENSIS
Biskup ve Vercellách Eusebius po skončení synody v Alexandrii odešel ihned do Antiochie. V Antiochii biskup Lucifer vybral za biskupa Paulina. Lid, který nesouhlasil s volbou Paulina, se rozdělil na dvě strany. Meletiovi přívrženci totiž svolali zvláštní shromáždění. Eusebius se tím cítil uražen. Odsoudil sice takové jednání, ale před Luciferem to nedal najevo. Když Lucifer slíbil, že se to na biskupské synodě řádně vyřídí, Eusebius odtud odešel. Přes veškerou svou snahu se Eusebiovi nepodařilo sjednotit sporné strany. Meletius se totiž vrátil z vyhnanství, a když poznal, že jeho přívrženci svolali zvláštní synodu, stanul v jejich čele. Všem tamním církvím byl představeným ochránce ariánské sekty Euzoius. Paulinus dostal pouze jeden malý kostel za městem, z něhož jej Euzoius z úcty, kterou k němu choval, nevyhnal. Meletius konal shromáždění za městskými branami. V té době odešel Eusebius z Antiochie. Lucifer se velmi urazil, že Eusebius neschválil jeho volbu. Vzpíral se proto sdílet společenství s Eusebiem a odmítl rozhodnutí synody. Byly to smutné časy pro církev a mnoho jich odpadlo od církve. Tím se zrodila nová sekta zvaná luciferiáni. Lucifer nemohl ukojit svůj hněv, ač prostřednictvím diákonů slíbil, že se spokojí s rozhodnutím synody a cítí se jím zavázán. Souhlasil s vírou a názorem církve a odešel do svého sídla v Sardinii. Byl popuzen jak on, tak jeho přívrženci, kteří dosud jsou odděleni od církve. Eusebius cestoval po východních krajinách. Jako vynikající lékař znovu zcela uzdravoval slabé ve víře, vyučoval a poučoval je o církevní nauce. Pak se vrátil a odešel do Illyrie. A když přišel do Itálie, věnoval se vyučování1.
1) Eusebius pocházel ze Sard. Procestoval východní provincie, vrátil se do Itálie a zemřel r. 371. Je ctěn nejen jako vyznavač, ale i jako mučedník, poněvadž jej ariáni kamenovali.
10. KAPITOLA HILARIUS Z POITIERS
Před Eusebiem (Vercellensis) horlivě učil katolické víře biskupy jak v Itálii, tak v Galii Hilarius, biskup v městě Pictaviů1 - je to město v Zadní Aquitanii. Přišel sem před Eusebiem, když se vrátil z vyhnanství. Všude přísně střežil víru. Hilarius byl učený muž a v latinsky psaných knihách vykládal učení o soupodstatnosti. V nich zcela vyvrátil názory ariánů. To bylo tehdy, když se (Eusebius a Hilarius) vrátili z vyhnanství do vlasti. Nesmíme opomenout, že přívrženci Macedonia, Eustathia, Eleusia a Sofronia - všichni nazýváni jedním jménem macedoniáni - konali v této době na různých místech velká shromáždění. Nadržovali těm, kteří v Seleucii přáli jejich názoru a přívržencům druhé strany, totiž akaciánům vyslovili anathema. V Seleucii přečetli vyznání víry vyložené v Arimini a schválili je, ač je dříve zavrhli. Bylo to totéž, které bylo již dříve schváleno v Antiochii, jak je připomenuto v 2. knize. Někteří je takto prosili: „Vy, kteří se nazýváte macedoniány, máte-li opačný názor než akaciáni, proč až do dneška s nimi sdílíte společenství, jako by souhlasili s vámi?" Prostřednictvím biskupa v Pompeiopoli v Paflagonii Sofronia odpověděli, že západní biskupové jsou zcela posedlí názorem na soupod-statnost; Aetius že ve snaze pokazit víru učil, že Otec a Syn si nejsou podobni; názor obou stran že je špatný, protože pošetile, neuváženě a špatně spojili oddělené osoby Otce a Syna pod jedním jménem „jedné podstaty"; Aetius že přirozenost Syna a Otce rozdělil tvrzením, že nejsou podobni podstatou, a protože byli opačného názoru, upadli prý do tohoto extrému; a protože jsme se my rozhodli jít střední cestou, držet se pravé zbožné víry a tvrdit, že bytí Syna je podobné bytí Otce. Tak jim odpověděli macedoniáni prostřednictvím Sofronia, jak vypráví Sabinus v knize o jednáních na synodách. Tím že viní Aetia jako původce názoru o nepodobnosti Otce a Syna, ne však akaciány, asi záměrně zatajují pravdu. Jednak jsou totiž proti názoru ariánů, jednak proti těm, kteří souhlasí s vírou v soupodstatnost. Usvědčují je jejich vlastní slova zvláště proto, že obě strany vytvořily nové učení. Ale o tom již dost.
1) Nynější město Poitiers. Hilarius zemřel r. 367
11. KAPITOLA KŘESŤANY JULIAN NENÁVIDÍ
I když imperátor (Julian) na začátku své vlády byl vůči všem velmi laskavý, přece časem se všem jevil, jakoby to ani nebyl on. Kde křesťané vznesli obvinění proti Konstantiovi, tam velmi příznivě vycházel vstříc jejich žádostem. Kde však tomu nebylo, tlumenou nenávist vůči všem křesťanům dával veřejně najevo. Biskupovi Eleusiovi, který srovnal se zemí kostel novatiánů v Cyziku, přikázal jej znovu vybudovat a pohrozil mu velmi těžkým trestem, jestliže během dvou měsíců se nepostará na vlastní náklady o jeho znovuvybudování. Dále začal obnovovat pohanské obřady, otevírat, jak jsem řekl, pohanské chrámy. Začal i obětovat bohyni Štěstěně v královském paláci v Konstantinopoli, kde byla umístěna socha této bohyně.
12. KAPITOLA CHALCEDONSKÝ BISKUP MARIS
V té době v bithynském městě Chalcedonu Maris byl přiveden k imperátorovi Julianovi. Maris byl velmi starý a slepý. Maris velmi ostře vytkl Julianovi, že je bezbožný, že opustil církev a že je nepřítelem Boha. Julian mu začal nadávat a odpovídat mu stejným způsobem. Nazval Maria slepcem. Tvůj galilejský Bůh, řekl mu, tě není schopen uzdravit. Julian totiž nazýval Krista Galilejcem a všechny křesťany galilejci. Maris na imperátorovy nadávky klidně odpověděl: „Děkuji Bohu, který mne zbavil světla, za to, že nikdy nemohu spatřit tvou tvář, která je schopna takové špatnosti." Na to mu imperátor neodpověděl, ale biskupa za to krutě pronásledoval. Když viděl, že křesťané velmi ctí ty, kteří za Dioklecianovy vlády zemřeli mučednickou smrtí, a když zjistil, že mnozí by se velmi rádi stali mučedníky, jako by je chtěl přinutit k tomuto dobrodiní, zvolil jinou cestu pronásledování. I když nebyl tak nenasytně krutý, jako tomu bylo za Dioklecianovy doby, přece se nezdržel pronásledování. Pronásledováním myslím to, když pokojní a mírní lidé jsou nějakým způsobem napadáni. Julian způsobil křesťanům nemálo nepříjemností. Uzákonil totiž, že křesťané nesmějí být vyučováni světským naukám. Když prý dovedou mluvit, snadno prý křesťané pohotově dovedou odpovědět pohanským dialektikům.
13. KAPITOLA JULIAN PROTI KŘESŤANŮM
Imperátor Julian nařídil, že kdo se nechtějí zříci křesťanského náboženství, nesmějí sloužit v paláci jako pretoriánští vojáci. Rovněž nařídil, že všichni musí obětovat modlám. Křesťané v provinciích že nesmějí zastávat žádné úřady. Jejich zákon řekl, že zakazuje užívat meč proti těm, kteří se dopustili zločinu hodného trestu. Proto prý nejsou vhodní vládnout. Některé však přinutil k obětování lichocením a dary. Křesťané, ti opravdoví i ti jen naoko, se měli jako v divadle představit všem. Kdo opravdově vyznávali křesťanskou víru, pokorně odložili pás1 a pro víru chtěli raději podstoupit všechna muka, než aby zapřeli Krista Spasitele. Mezi nimi byl Jovianus, Valentinianus a Valens, kteří později se zmocnili vlády. Jiní, kteří ne dost upřímně vyznávali křesťanskou víru a dávali přednost bohatství a lidské slávě, bez váhání obětovali. Jeden z nich byl konstantinopolský sofista Ecebolius. Ten za vlády Konstantia utvářel imperátorovu povahu a horlivě předstíral křesťanskou víru. Když se pak Julian uchopil moci, zase velmi horlivě se hlásil k pohanství, když Julian zemřel, se pak zase hlásil ke křesťanství. Před vchodem u kostela se vrhl tváří na zem a toto zvolal: „Šlapejte po mně jako po neužitečné soli." Ecebolius jak byl předtím lehkomyslný a nestálý, tak jím zůstal i později. V té době imperátor měl v úmyslu pomstít se Peršanům za to, že poplenili římskou zemi, a proto se odebral Asií na Východ. Když se dozvěděl, kolik zla by přinesla válka, kolik peněz by bylo k tomu třeba, bez kterých se válka nedá vést, vymyslil si, jak obratně vyždímat je na křesťanech. Těm, kdo se vzpěčovali obětovat modlám, uložil pokutu. Vymáhání pokut na křesťanech bylo tvrdé a nemilosrdné. Každý úměrně svému majetku musil platit daně. V krátké době se imperátor nespravedlivým vydíráním nespravedlivě nabytých peněz velmi obohatil. To se dělo podle zákona nejen na místech, kudy táhl, ale i v místech, kam vůbec nepřišel. V té době pohané všemožně křesťany uráželi. Vydávali se za filozofy, konali jakási hříšná mystéria. Nedospělé děti ženského i mužského pohlaví začali obětovat, věštit z jejich vnitřností i jíst jejich maso. Toto zločinné jednání se dělo i v jiných městech, i v Aténách a v Alexandrii.
V Alexandrii bylo proti Athanasiovi vymyšleno falešné obvinění. Imperátorovi naznačili, že Athanasius rozvrací Egypt i celé město Alexandrii a že by měl být vykázán z města. Z imperátorova příkazu zakročil proti němu alexandrijský prefekt.1) Vojáci nosili tuniku přepásanou koženými hřeby pobitým pásem.
Athanasius řekl přátelům: „Přátelé, odejděme na čas odtud; je to jen mráček, který se brzy rozplyne," a utekl odtud. Vstoupil na loď a ihned se přeplavil do Egypta. Protivníci jej pronásledovali, aby jej zatkli. Když Athanasiovi bylo oznámeno, že pronásledovatelé nejsou daleko, jeho průvodci jej vybídli, aby utekl do pouště. On uposlechl jejich rady, a tak unikl pronásledovatelům. Poradil jim, aby pronásledovatelům jeli naproti. Ti, kteří hledali Athanasia, se na nic jiného neptali, než zdali viděli Athanasia. Oni jim naznačili, že Athanasius se nedaleko odtud skrývá a kdyby si pospíšili, že by jej brzy dopadli. Pronásledovali Athanasia, ale na opačné straně. Athanasius, takto jim uniknuv, tajně odešel do Alexandrie a tam potají žil, dokud oheň pronásledování nebyl uhašen. Takové bouře při častém pronásledování křesťanů a při útrapách, které jim působili pohané, se přehnaly před hlavu alexandrijského biskupa. I představení provincií poznali, že nadešla vhodná chvíle vytěžit z imperátorova náboženství něco pro sebe. Sužovali křesťany více, než jak žádaly imperátorovy výnosy. Začali vymáhat větší částky peněz, než se slušelo, a vymáhali je tělesnými tresty. Ač to imperátor věděl, nedbal na to. Křesťanům, kteří si k němu přišli stěžovat, odpovídal: Když vás bijí, klidně to snášejte, vždyť tak vám přikázal váš Bůh.
15. KAPITOLA MUČEDNÍCI VE FRYGIJSKÉM MĚSTĚ MERI
V provinčním frygijském městě Meri byl prefektem Amachius. Ten přikázal v tom městě vybudovanou svatyni znovu otevřít, vyčistit od špíny po dlouhou dobu tam nahromaděné, postavit sochy a obnovit pohanský kult. Jeho čin velmi pobouřil křesťany. Opravdu křesťansky zbožní Macedonius, Theodulos a Tatianus to nemohli snést. Ve své horlivosti vnikli v noci do svatyně a rozbili tam sochy. Prefekt se nad tím velmi rozčílil a nařídil zabít velmi mnoho lidí, kteří na tom neměli žádnou účast. Původci činu se proto dobrovolně přiznali. Chtěli za pravdu raději zemřít, než aby jiní pykali za ně. Když je zatkli, prefekt přikázal, aby svůj čin očistili obětováním modlám, a pohrozil, budou-li se vzpírat tak učinit, že je krutě potrestá. Šlechetní nedbali na jeho hrozby a ukázali, že jsou připraveni na každé mučení. Raději chtěli dát život než se poskvrnit obětováním modlám. Prefekt tedy vyzkoušel na nich všechny způsoby mučení. Nakonec přikázal přinést roští a zapálit. V takových mukách zemřeli.Jak si statečně pro pravdu vedli a jaké to bylo vznešené zakončení života, svědčí jejich slova, která řekli prefektovi: „Jestliže, Amachie, toužíš ochutnat upečené maso, obrať nás na druhou stranu, aby to nepřipadalo, že jsme napolo upečení." Tak zakončili svůj život.
16. KAPITOLA POZNÁMKY KE SPISŮM DVOU APOLLINARIŮ
Imperátor vyhlásil zákon, kterým zakazoval křesťanům vzdělávat se ve světských vědách. Tu se velmi proslavili dva Apollinariové, o nichž jsme se dříve zmínili. Oba se věnovali umění formující řeč (filologii). Velmi zkušený otec se věnoval gramatice, jeho syn umění sofistů, což v zlých dobách nemálo pomáhalo křesťanům. Otec jako vyhledávaný gramatik (filolog) využil gramatiky ve prospěch křesťanského náboženství. Básnickou formou zpracoval Mojžíšovy knihy. Formou eposu i formou tragedie při zachování osob zpracoval historické knihy Starého Zákona. Užil každého literárního druhu, aby tak způsob pohanského vyjadřování nebyl pro křesťany nezvyklý a cizí. Syn učil rétorice. Upravil evangelia a Skutky na způsob Platonových Dialogů. Bylo to pro křesťanské náboženství výhodné, poněvadž byl tím imperátorův zákaz poněkud obcházen. Boží prozřetelností byla tak oslabena imperátorova bdělost i jeho zákaz. Zákon totiž, jak řekneme později, byl nedlouho potom zcela odvolán. Někdo by mohl namítnout: Proč to připisuješ Boží prozřetelnosti? Co se týče imperátorova pádu, je známo, že velmi pomohl křesťanské víře. Každý uzná, že by křesťanskému náboženství prospělo, kdyby zavrhlo básně Apollinariů a křesťané kdyby se nevěnovali pohanským vědám. Pro křesťany že je nebezpečné pohanské vzdělání, poněvadž pohané učí, že je mnoho bohů. Pokud nám síly stačí, odpovíme na tyto námitky. Pohanské učení jako božsky inspirované neschvaluje ani Kristus, ani jeho učedníci, avšak ani není zavrhováno jako veskrze nebezpečné. Podle mého soudu však nevzniklo bez Boží prozřetelnosti. Vždyť velmi mnozí pohanští filozofové nebyli daleko od poznání Boha. Kdo studovali epikurejce a jiné sofisty, kteří neuznávali Boží prozřetelnost a ustrnuli jen na řečnění, ti zavrhli jejich neznalost. I když svými spisy nemálo prospěli těm, kteří se věnovali pravé zbožnosti, přece nedošli až k tomu, co je hlavní na náboženství a křesťanském učení. Po celé generace a věky nepoznali vůbec skryté Kristovo mystérium. Že je tomu tak, jasně prohlašuje Apoštol v listě Římanům těmito slovy: „Zjevně se ukazuje s nebe Boží hněv na každou bezbožnost a nespravedlnost těch lidí, kteří svou nespravedlností potlačují Boží pravdu. Neboť co je v Bohu známo, to je jim zjevné, poněvadž Bůh jim to zjevil. Vždyť neviditelné jeho vlastnosti lze od stvoření světa vidět a poznat ze stvořených věcí- a to i jeho věčnou moc a jeho božství- takže nemají omluvy. Neboť ač poznali Boha, neoslavili ho jako Boha" (Ř 1,18). Ač poznali pravdu, kterou jim Bůh zjevil, stali se viníky, poněvadž když poznali Boha,neeoslavili ho jako Boha. Apoštol nezakázal učit se řecké filozofii. Člověku ponechal svobodně se rozhodnout, zda se jí chce věnovat. Tím budiž vysvětlen jeden důvod toho, co jsme si umínili. Druhý je tento: Písma Bohem inspirovaná učí obdivuhodným, opravdu božským přikázáním. Zasévají do duší opravdovou zbožnost a správný způsob života. Proto kdo se o to snaží, ty učí přesvaté víře, ne však umění mluvit, abychom se mohli postavit proti těm, kteří bojují proti pravdě, i když právě velmi snadno porazíme protivníka, když proti němu použijeme jeho zbraní. V tomto ohledu spisy obou Apollinariů křesťanům velmi málo pomáhají. Proto se imperátor Julian zaměřil právě na to a zákonem přikázal, že křesťané se nemají vzdělávat v pohanských vědách. Věděl, že bajky pohanských spisovatelů by snad vysvětlili. Sám kníže filozofů Sokrates je napadal a soudci jej odsoudili za to, že se snažil zničit jejich démony. Dodej, že i Kristus i jeho učedníci přikazují, abychom byli dobrými obchodníky, kteří si všechno dobře prověří, dobré si podrží a dají si pozor, aby nás někdo neoklamal falešnou filozofií. To se nemůže stát, použijeme-li jejich zbraně. I když jich použijeme, nejsme tím, čím jsou nepřátelé. Odmítněme špatné, co však je dobré, to si podržme, a nepřijímejme, co není jisté. Co bude u pohanů vznešené, to patří k pravdě. A kdyby nám to někdo vytýkal, nechť uváží, že Apoštol nejen nám nezakázal vzdělávat se v světských vědách, ale ani on je nezanedbával, aby poznal, co pohané řekli. Odkud, prosím, vzal ono „Kréťané jsou odjakživa lháři, zlá zvěř, líná břicha" (Tit 1,12), ne-li od krétského básníka Epimenida? Či odkud poznal ono „Takoví jsme i my" (l, K 15,48), kdyby nečetl Fainomena od astronoma Arata? Také tím „Špatné společnosti kazí dobré mravy" (l K 15,33) ukazuje, že znal Euripidovy tragedie. Nač máme dále mluvit? Je známo, že církevní učitelé jakoby ze zvyku nikterak nezakázaného se od časného mládí až do stáří vzdělávali v pohanských vědách. Cvičili si tím svou řeč i ducha a usvědčovali pohanské spisovatele z jejich omylu. Toto jsme zde uvedli podle svých možností kvůli Apollinariům.
17. KAPITOLA JULIAN V ANTIOCHII
Když imperátor sebral velké množství peněz od křesťanů na výpravu proti Peršanům, rychle se odebral do syrské Antiochie. Zde v touze po slávě a aby Antiochijským vzdal veřejnou poctu, sebral jim potraviny, více než bylo slušno. Nehleděl na dobu ani jej nezajímalo, že vojsko způsobí hodně škod obyvatelům provincií, a odebral jim potraviny. Proto obchodníci a krčmáři, kteří prodávali zboží a které imperátorův výnos těžce postihl, přestali prodávat. Městu chyběly potraviny nutné k životu. A tak Antiochijští těžce nesoucí pohromu -jsou to lidé náchylní k urážení- bez meškání šli k imperátorovi. Nadávali mu a začali se vysmívat jeho dlouhým vousům. Řekli, že je třeba mu je ostříhat a udělat z nich provazy, že by měly cenu býka, který svými rohy dobyl svět. Je známo, že imperátor byl velmi pověrčivý a že velmi často obětoval modlám na oltáři býky. Tehdy prý přikázal prodat oltář i býka na válečnou výpravu. Imperátor se pro jejich slova velmi rozhněval a pohrozil, že Antiochii velmi přísně potrestá. Z Antiochie se odebral do Tarzu v Kilikii. Jakmile přikázal připravit, co bylo nutné, rychle odešel z tohoto města. Libanius při té příležitosti napsal řeč, ve které se přimlouval za Antiochijské, a Antiochijským zase o imperátorově hněvu proti nim. Tento sofista prý tyto řeči napsal, ale lidu je vůbec nepřednesl. Prý by se imperátor mohl za to mstít. Jeho řeč Antiochijský misogan, což znamená „Hněvivý vous" kvůli vousům, byla trvalou urážkou Antiochie.1 Tolik o tom.
1) V této řeči jsou obviňováni z nedostatku ukázněnosti, protože holdují hrám a divadlům, z bezbožnosti, poněvadž ctí Krista místo Jupitera a Apolla, a z nadměrné lakoty úřadů, která pak zavinila hlad ve městě.
18. KAPITOLA JULIAN DAL OTEVŘÍT VĚŠTÍRNU V DAFNÉ
Konečně promluvme o příkořích páchaných imperátorem na křesťanech v Antiochii. Přikázal otevřít v Antiochii pohanské chrámy a pospíšil si uznat věštírnu Apollona, který byl uctíván v Dafné.1 Když démon v této svatyni zaleknuv se svého souseda mučedníka, Babyla, imperátorovi neodpověděl - místo, kde byl mučedník pohřben, nebylo daleko - imperátor, poznav příčinu, přikázal co nejrychleji přenést mučedníkovo tělo. Když se o tom antiochijští křesťané dozvěděli, se ženami a dětmi za radostného zpěvu přenášeli rakev z Dafné do Antiochie. Zpívali písně, které tupily pohanské bohy a ty, kteří věřili modlám.
19. KAPITOLA IMPERÁTORŮV HNĚV VYZNAVAČ THEODOROS
Tehdy se ukázala předtím utajovaná špatná povaha imperátora. Ten, který dříve studoval filozofii, se neudržel. Zpěvy urážející pohany jej rozzlobily. Rozhodl se mučit křesťany tak jako předtím činil Dioklecian. Kvůli výpravě proti Peršanům, když na to sám neměl čas, přikázal prefektovi provincie Sallustiovi potrestat původce zpěvů. Prefekt, ač byl pohanem, nerad plnil rozkaz. Když však nemohl odporovat imperátorovu příkazu, přikázal mnohé křesťany zatknout a některé z nich uvěznit.Jednoho jinocha jménem Theodoros, když mu jej pohané přivedli, přikázal mučit a zmrzačit jej. Myslil si, že muka nevydrží a že nebude dlouho živ. Bůh však jej uzdravil a dlouho jej uchoval naživu, protože při mučení vyznal víru. Rufinus, který latinsky napsal Církevní historii, připomíná, že po dlouhé době mluvil s Theodorem a ptal se jej, zda ho to hodně bolelo, když byl bit a mučen. On že odpověděl, že ne příliš. Prý při něm stál jinoch, stíral mu pot a posiloval jej. Doba mučení že byla pro něho spíše rozkoší než úzkostí. Toto je řečeno o obdivuhodném jinochu Theodorovi.
V téže době přišli k imperátorovi vyslanci Peršanů a žádali jej, aby veřejně vyhlásil válku. On je poslal zpět se slovy: „Brzy uvidíte, a proto není třeba posílat k vám posly se zprávou."
20. KAPITOLA ZEMĚTŘESENÍ V JERUSALEMĚ
Při týrání křesťanů dal imperátor veřejně najevo své pohanské smýšlení. Měl zálibu v pohanských obětech a radost mu působilo prolévání krve. Kdo s ním nesdíleli jeho víru, ty trestal. Poněvadž příliš málo nacházel ochotných lidí, začal si předvolávat Židy. Vyptával se jich, proč když mojžíšský Zákon jim přikazuje obětovat, nechtějí obětovat. Když mu odpověděli, že podle Mojžíšova příkazu nesmějí obětovat jinde než v Jerusalemě, přikázal jim, aby bez prodlení vystavěli nový Šalomounův chrám. Pak se odebral proti Peršanům. Židé již dlouho čekali na den, kdy by si mohli zbudovat chrám pro své oběti. Ze všech svých sil se snažili pospíšit si s prací. Jednak chtěli ktřesťanům nahnat strach, jednak se chtěli vychloubat. Konečně začali křesťanům i hrozit, že se jim stane to, co se kdysi stalo jim od Římanů. Z imperátorova příkazu byly jim poskytnuty na výlohy peníze ze státní pokladny. Všechno bylo připraveno: dříví, kameny, pálené cihly, malta, vápno a jiný potřebný materiál ke stavbě. V té době, když byl jerusalémským biskupem Cyril, vzpomněli si křesťané na Danielovo proroctví, které Kristus ve svatých evangeliích potvrdil a mnohým předpověděl, že přišel čas, kdy nezůstane z chrámu kámen na kameni. A tato předpověď že se splní. Když to biskup řekl, nastalo v noci zemětřesení, rozbořilo staré základy chrámu a kameny spolu s budovami rozmetalo do blízkého okolí. Židů se z toho zmocnil strach a hrůza. Zpráva o tom se dostala i k těm, kteří bydleli odtud hodně daleko, a přitáhla je podívat se na to místo. Když tam bylo shromážděno mnoho lidí, udalo se jiné znamení. Oheň seslaný z nebe strávil všechno nářadí řemeslníků. Bylo tam možno vidět ohněm zničená kladiva, hoblíky, pily, sekery, tesařské širočiny a konečně vše, co potřebovali řemeslníci ke stavbě. Celý den ničil oheň tyto věci. Židé z velmi velkého strachu, i když neradi, vyznali Krista Boha. Přece však nejednali podle jeho vůle. Stále se drželi jako dříve judaismu, neboť ani třetí zázrak, který se stal potom, je nepřivedl k víře. V následující noci totiž podoba kříže vytvořená světelnými paprsky jako by byla vtisknuta na jejich šaty a ani v následující den ji nemohli odstranit. Jak je psáno u Apoštola, ve své zaslepenosti odhodili dobro, které měli ve svých rukou. Z chrámu, který chtěli postavit, zbyly jen trosky.
21. KAPITOLA JULIANOVA VÝPRAVA PROTI PERŠANŮM A JEHO SMRT
Imperátor věděl, že Peršané neradi válčí v zimě, protože nesnáší mráz. Dokonce se říká, že Méd se v zimě neodváží vystrčit ruku z pláště. Peršané ovšem také věděli, že Římané mohou velmi dobře vést válku v zimě. Ještě než nastalo v Persii jaro, začal Julian táhnout s vojskem do té krajiny. Nejprve obsadil pole, vesnice, tvrze a potom i města. Obklíčil velmi opevněné perské město Ktesifon1 a v něm začal obléhat perského krále. Ten poslal k Julianovi statečné posly a prosil jej, aby potrestal jen některé části krajiny a přestal válčit. Julianem to nepohnulo ani se nesmiloval nad prosebníky. Nechtěl si připomenout ani obvyklé rčení, že vítězit přináší slávu, ale nadměrně vítězit že přináší nenávist. Nedbal ani na věštbu, kterou mu vyložil filozof Maximus, který byl s ním. Oslepen vidinou, že svými činy překoná slávu Alexandra, odmítl prosbu Peršanů. Podle názoru Pythagora a Platona se domníval, že Alexandrův duch se přestěhoval do něho. Dokonce že je Alexandrem v jiném těle. Tato myšlenka jej uvedla do velkého omylu a způsobila, že odmítl žádost perského krále. Když král poznal, že vyslání poslů bylo zbytečné, ocitl se ve velkých nesnázích a nezbylo mu než se připravit na válku. Druhý den, když se dostavili poslové, začal sbírat vojsko proti římskému vojsku. Římané třebaže vytýkali imperátorovi, že se zdržel bez kořisti bitvy, přece se nezdráhali utkat se s Peršany a obrátili nepřítele na útěk. Imperátor na koni se účastnil boje, aby povzbuzoval ducha vojáků. Příliš však spoléhal na štěstí a šel do boje beze zbraně. Znenadání proti němu vystřelená střela projela mu ramenem a zabodla se do hrudi. Tím nastala smrt, aniž zpoznala původce smrti. Někteří říkají, že ji vystřelil perský zběh, někteří že to byla střela některého z jeho vojáků. Tak se o tom mluví. Příslušník imperátorovy stráže Kalistus, který v heroickém eposu vypráví o událostech v té válce, připomíná, že jej zabil démon. To snad je básnická nadsázka. Snad je tomu tak, neboťje psáno, že démon se na některých mstí. Ať jej zabil kdokoli, každý dobře ví, že ve své zaslepenosti, s jakou se vrhal do boje, byl vystaven nebezpečí. Při svém vzdělání obratně toužil po lidské slávě a pro svou falešnou skromnost, kterou se chlubil, byl lidem na posměch. Zemřel v Persii ve věku 31 let ve 4. roce svého konsulátu, který zastával se Sallustiem, dne 16. června ve třetím roce své vlády a v 7. roce, kdy byl Konstantiem prohlášen za césara.2
1. Ktesifon - město ležící na východním břehu Tigridu. Dnes v rozvalinách
2. Zemřel r. 363
22. KAPITOLA IMPERÁTOR JOVIANUS A LIBANIUS
Vojáci ve spletité a nebezpečné situaci prohlásili ihned druhý den imperátorem Joviana. Byl to vážený a šlechetný muž. Tento ještě když byl vojenským tribunem a Julian nařídil vojákům buď obětovat modlám nebo odejít z vojska, raději odložil vojenský pás, než aby plnil bezbožné a rouhavé nařízení imperátora. Přece však Julian, poněvadž se schylovalo k válce, jej ponechal velitelem. Jovian odmítl být velitelem. Když proti jeho vůli jej učinili velitelem, řekl, že jako křesťan nechce přijmout velení nad lidmi, kteří vyznávají pohanství. Když však vojáci jednohlasně vyznali, že jsou křesťany, ujal se velení. V Persii se však dostal do velkých nesnází. Vojáci měli hlad. Proto se dohodl s perským králem ukončit válku. Římané považovali příměří za nedůstojné. Ztratili moc nad Syřany, Peršanům bylo předáno mezopotamské město Nisibi. V té době to však bylo nutné. Po oznámení Julianovy smrti křesťané pookřáli. Vojsko vytýkalo Julianovi unáhlenost a kladlo mu za vinu ztrátu území římského impéria, poněvadž se dal přelstít jakýmsi perským zběhem. Lodi, na kterých bylo převáženo obilí přes řeku, byly totiž spáleny, a vojáci měli hlad.
V této době sofista Libanius složil řeč, v níž oplakával Julianovu smrt. Dal jí titul K poctě Juliana či Pohřební řeč (Epitafion). V ní nejen náležitě oslavil všechny Julianovy činy, ale také se zmínil o knihách, které Julian napsal proti křesťanům a ve kterých zesměšnil křesťanské spisy jako knihy plné hloupostí. Kdyby tento sofista chválil jiné skutky imperátora, přešel bych mlčením k ostatním událostem. On se však zmínil o Julianem sepsaných knihách a jako dobrý a vážený řečník ostře napadl křesťanské náboženství. Proto jsme se rozhodli o tom něco říci.
23. KAPITOLA LIBANIUS O JULIANOVI
Nejprve uveďme Libaniova slova. „V zimě," řekl Libanius, „když jsou noci trochu delší, imperátor podrobně objasnil, dlouhou úvahou a spolehlivými důkazy také usvědčil knihy potvrzující, že člověk z Palestiny je Bohem a Božím Synem, a zesměšnil jejich náboženství, které mají ve velké úctě. V knihách ukázal, že Julian je moudřejší než onen stařec z Tyru. „Ať mi tedy ten tyrský stařec laskavě odpustí a přemožen Julianovou výmluvností klidně se s tím smíří, jako by to proti němu řekl syn". To jsou slova sofisty Libania. S lehkých srdcem řeknu, že je velmi význanHiým sofistou. Přece však vím, kdyby nesouhlasil s imperátorovým náboženstvím, že by řekl vše, co říkajíkřesťané a co by o něm pravděpodobně řekly oslavné řeči: Že je nadaným řečníkem. Konstantia, dokud ještě žil, vychválil svými spisy; když pak Konstantius zemřel, zahrnul jej urážkami a obviněními. Kdyby byl Porfyrius imperátorem, dal by mu přednost před Julianovými spisy a kdyby byl Julian sofistou, řekl by o něm, že je špatným sofistou, jak napsal o Ecebolovi v pohřební řeči, kterou složil proti Julianovi. A tak když sdílel s imperátorem tutéž víru, vylíčil jej jako sofista, jako jeho přítel. Pokud možno odpovíme na to, co napsal. Předně říká, že v zimě, kdy byly noci trochu delší, se mohl (Julian) věnovat objasňování křesťanských knih. Že se mohl věnovat, znamená, že svým psaním se snažil urážet lidi tak, jak to dělají sofisté, když lákají chlapce naučit se jejich umění. Již dříve (Julian) četl Písmo svaté. Horlivě a dlouhými úvahami se snažil je vyvracet jako knihu plnou hloupostí. Jeho důkazy nebyly, jak říká Libanius, pádné. Byly slabé a neměly průkaznou sílu. Vždyť byly daleko od pravdy. Kdo se totiž s druhým hádá, někdy překrucuje pravdu, jindy ji zatajuje, a tím se snaží porazit toho, s kterým se hádá. A kdo začne druhého nenávidět, snaží se ve všem jednat jako nepřítel a mluvit jako nepřítel. Svou špatnost se tak snaží svalit na toho, s kterým je znepřátelen. Oba, Juliana i Porfyria, kterého nazývá starcem z Tyru, usvědčují jejich vlastní knihy. Porfyrius ostře napadl život knížete filozofů Sokrata v knize o činech filozofů, a tím jej u příští generace tak potupil, jak se nikdy něco takového neodvážili proti němu říci ani Melitos, ani Anytous, kteří Sokrata obžalovali. Toho Sokrata, kterého pohané pro jeho mírnost, spravedlnost a jiné ctnosti velmi obdivují, kterého vynikající filozof Plato, kterého Xenofon a konečně i ostatní filozofové si váží a ctí nejen jako spravedlivého, ale jako jednoho, který je považován za víc než za člověka. Julian jako jeho otec ukázal svou špatnost všem, když neváhal pošpinit všechny imperátory a césary před ním. Neušetřil ani filozofa Marka. Oba, Porfyria i Juliana, usvědčují jejich spisy. Nepotřebuji hodně pádných důkazů, i když by jich bylo dost. Uvedu jen to, o čem se domnívám, že by všichni měli vědět. Co Řehoř Naziánský řekl o Julianovi, přesvědčme se o tom z jeho vlastních slov. V druhé knize proti pohanům píše skoro doslovně toto: „Věřili mu (Julianovi), protože měl vědomosti a byl to princ. Před časem jsem poznal, s jakým člověkem jsem se stýkal v Aténách. Když se jeho bratr Gallus pokusil o převrat, Julian na přání imperátora přišel do Atén. Byly to dva důvody, proč (Julian) přišel do Atén. První byl velmi vznešený: prohlédnout si Řecko a tamní školy. Druhý byl spise tajný a velmi málo známý: mluvit s těmi, kteří konají oběti, a s podvodníky. Tehdy totiž ještě nebylo povoleno svobodně vykonávat tuto bezbožnost. Tehdy - i když nepatřím mezi ty, kteří to mohou ovlivnit - jsem se ve svém názoru o Julianovi nemýlil. Jeho povahová nestálost a prchlivost mne učinily dobrým věštcem. Kdo totiž velmi dobře vidí, bývá považován za věštce. Nezdál se mi být dobrým člověkem. Pokyvoval hlavou, ramena dopředu nakloněná se mu třásla, stále očima mrkal, měl hněvivý pohled. Neustále chodil, jako kdyby kulhal. Nos vyjadřoval urážku a pohrdání, ústa a tvář posměch. Totéž naznačovaly jeho nevázaný smích a chechtání. Nejapná přání, odpovědi o nic lepší, často se měnící a pronášené bez velké učenosti. A co se týče toho, co napsal? Než se ujal vlády, poznal jsem jej takového, jakého jsem poznal později, když vládl. Kdyby někteří z těch, kteří tehdy se mnou byli, mne slyšeli mluvit, neradi by asi chtěli svědčit. Poněvadž jsem to předvídal, řekl bych jim toto: Jaké zlo živí římské impérium! Když jsem to předvídal, přál jsem si být špatným věštcem. To by bylo daleko lepší, než kdyby svět oplýval tolika a takovými zly a než by se měla mezi lidmi zjevit taková stvůra, jaká nikdy neexistovala. Mluví se o potopách, četných požárech, o zemětřesení a propastech. Mělo by se také mluvit o lidech, kteří nejsou lidmi, ale mají povahu různých zvířat. Toto připomíná Řehoř Naziánský o Julianovi. Porfyrius a Julian ve svých pošetilých řečích proti křesťanům překroutili některá místa svatých Písem, jiná zase spojovali, aby si je přizpůsobili svému záměru a budili zdání pravdivosti. Nemálo lidí se jim postavilo na odpor a snažilo se vyvrátit jejich nesprávné závěry. Kromě jiných přece Origenes, který žil dávno před Juhanem, se snažil místa Písma svatého, která znepokojovala čtenáře, vysvětlit a záludné nesmysly vyvrátit. Kdyby si to Julian a Porfyrius pečlivě přečetli, nejen by to schválili, ale také všechnu svou výřečnost by obrátili k jiným věcem a nikdy by neobrátili svého ducha k falešným uskokům urážejícím Boha. Je jisté, že imperátor by se mohl vymlouvat u prostých a nezkušených lidí, ne však u těch, kteří přijali pravdu ze svatých Písem. Když totiž mnohá slova při vysvětlování Božího plánu si vzal ze svatých Písem a je spojil, nakonec dodal: „Jistě některá z těchto míst, kdyby neobsahovala jakési tajné poznání -jak se domnívám -, samotná slova obsahují četná rouhání proti Bohu." To jsou slova v 3. knize jeho spisu proti křesťanům._V knize nazvané Kynismos poučuje, jak vznikala svatá vyprávění. Říká, že pravda je skryta ve věcech. Tak to říká. Přirozenost (fysis) se snaží být utajena; skryté bytí bohů nedovoluje vyjadřovat se o něm jasnými slovy a poslouchat je nečistýma ušima. Proto imperátor, jak vyplývá z jeho slov, asi takto smýšlel o svatých božských Písem. Slova Písem podle něho jsou mystického rázu a obsahují jakési tajné poznání. Proto těžce nesl, že ne všichni sdílejí jeho názor, a proto napadá křesťany, kteří je prostě považují za prorocká slova. Nemusil však napadat tolik prosté smýšlení lidí ani s takovou drzostí útočit na svatá Písma, která nenáviděl, ani proklínat jasný smysl jen proto, že ne všichni jej podle něho chápou. Jak se zdá, stalo se mu totéž co Porfyriovi. Porfyria totiž někteří křesťané v palestinské Caesarei za to pokárali a on z hněvu opustil křesťanské náboženství. Z hněvu proti těm, kteří jej kárali, se vrhl na psaní knih, ve kterých křesťany urážel svými nadávkami. To vysvítá ze spisů Eusebia Pamphili, jimiž vyvrátil jeho knihy. Imperátor ve své pýše se vrhal proti křesťanům stejně vášnivě, jako stejně vášnivě se snížil k Porfyriovu rouhání. Proto když sofista Libanius se vysmíval křesťanům, že člověka pocházejícího z Palestiny považují za Boha a Božího Syna, asi zapomněl, že v poslední své řeči zařadil Juliana mezi bohy. „Málo chybělo," řekl, „aby prvního, kdo oznámil jeho smrt, neukamenovali jako falešného boha." Potom trochu dále: „Odchovance démonů, žáku démonů, pomocníku démonů." Ačkoli to myslel jinak, přece jen tím dvojznačným jménem, kterým je označován ďábel, řekl, co si myslí křestané. Kdyby chtěl řeč okrášlit chválami, vyvaroval by se dvojznačného slova, stejně jako by odstranil ze svých knih slova, která mu vytýkali. Jak je však člověk v Kristu Bohem, jakým způsobem je navenek člověkem a skrytým Bohem, jakým způsobem je člověk a Bůh, ukazují svaté knihy křesťanů. Pohané dříve než uvěří, to nemohou pochopit. Pravdu má ono proroctví: „Neuvěříte-li, nepochopíte." Proto se neostýchá počítat lidi mezi bohy. Kéž by pouze ty, kteří je předčí řádnými mravy, spravedliví, rozvážní a ne kteří jsou nemravní, nespravedliví, opilci jako jsou Herkulové, Bacchové, Eskueapiové. Těch se Libanius ve svých knihách nestydí dovolávat. Kdybych se pokusil vypočítávat jejich lásky k mužům a ženám, velmi bych odbočil od svého předsevzetí. Kdo se chtějí o tom více dozvědět, těm učiní zadost Aristotelova říza, Dionysiova koruna, Reginova kniha Polymnémon(Vzpomínající si na mnohé věci) i zástup básníků. Ti, když o tom píší, uvádějí směšné hlouposti a prázdnotu pohanské teologie. Pohané lehko činí z lidí bohy. Ať řeknou Rhodským, když je náhodou stihne nějaká pohroma: „Jděte ke knězi frygijské Attis, účastněte se nesmyslných mystérií ve Frygii. Tam uslyšíte věštbu:
„Usmiřovat Attise, velkého boha, čistého Adonise, život a štěstí přinášejícího Dionysa s krásnými vlasy."
Věštba nazývá Attise, který z nerozumné lásky se usmrtil, Adonidem a Bacchem. A když Alexander Makedonský se vypravil do Asie, amfiktionové z okolí přinesli dary, z nichž Pythia věštila toto:
„Usmiřte kadidlem nejvyššího boha Zea, Athénu třikrát zrozenou ctěte. Ctěte ve smrtelném těle skrytého boha. Zeus zrodil smrtelníkům krále Alexandra jako ochranu spravedlnosti."
Tato slova pronesl o Alexandrovi démon, který byl v Pythii. Věštírna lichotila velmi mocným mužům a činila je bohy. Snad tato odpověď byla pronesena, aby polichotila Alexandrovi. Měl bych připomenout zápasníka Kleomeda, o němž jako o bohu vydala tuto věštbu?:
„Největší z heroů Kleomenes Astypalieus, toho uctívejte oběťmi, jako by nebyl smrtelný"
Pro tuto věštbu cynik Diogenes a filozof Oinomaios odsoudili pythijského Apolla. Cyzicenští nazvali Hadriana třináctým bohem. Hadrian sám s potěšením povýšil Antinoa1 mezi bohy. Tyto směšné hlouposti Libanius nechtěl uvést. I když znal věštbu a četl knihu, kterou napsal Adrias o Alexandrově životě, přece se nestyděl povýšit i samého Porfyria mezi bohy. „Nechť je mi stařec z Tyru milostiv," pravil, „když dávám přednost imperátorovým knihám před jeho knihami." Odpovědí na sofistova rouhání jsme se dost dlouho zdrželi a toto pojednání považujeme za skončené. Přejděme k dalšímu vyprávění.l. Antinoos - otrok císaře Hadriana
24. KAPITOLA JOVIAN ZNOVU DOSAZUJE SESAZENÉ BISKUPY
Když se imperátor Jovian vrátil z Persie, nastal v církvích neobvyklý neklid. Jednotliví biskupové očekávali, že imperátor bude souhlasit s jejich vírou, a proto si jej jeden přes druhého předcházeli. Poněvadž imperátor stále vyznával víru v soupodstatnost, všem odpověděl, že této víře bude dávat přednost. Dopisem vzkázal alexandrijskému biskupu Athanasiovi, aby byl dobré mysli. Athanasius ihned po smrti Juliana se chopil řízení alexandrijské církve. Posílen imperátorovým dopisem se již nemusil bát. Dále imperátor povolal zpět biskupy sesazné Konstantiem a Julianem a dosud nevrátivší se do svých sídel. V té době byly všechny pohanské svatyně zavřeny a pohané se začali skrývat každý na jiném místě. Kdo nosili pláště filozofů (pallium), ti je odložili a začali nosit občanské šaty. Krvavé, hříšné a nudné oběti, které konali v době Juliana, byly zcela odstraněny.
25. KAPITOLA PŘÍVRŽENCI MACEDONIA A AKACIA POTVRDILI NICEJSKOU VÍRU
Záležitosti křesťanů se dosud neuklidnily. Kdo totiž stáli v čele různých náboženských skupin, přišli k imperátorovi v domnění, že od něho obdrží moc podle libosti bojovat proti svým odpůrcům. Jako první přišli k němu macedoniáni se žádostí, aby byli vyloučeni z církve kdo tvrdili, že Syn není podobný Otci a oni aby byli dosazeni na jejich místa. Původci této žádosti byli tito biskupové: Basilius z Ancyry, Silvanus z Tarzu, Sofronius z Pompeiopole, zenonský biskup Pasinicus, komanský Leontinus, Kallikrates z Klaudiopole a konečně kastabolský Theofil. Imperátor přijal jejich žádost a bez odpovědi je propustil. Řekl jen toto: „Nenávidím sváry a mám rád, kdo žijí ve svornosti." Když se to doslechli jiní, začali uklidňovat ty, kteří se chtěli hádat. Imperátorův názor zjednal klid. Krom toho v této době jednak vyšlo najevo chování Akaciových přívrženců velmi náchylným hádkám, jednak bylo dobře poznat lidi, kteří byli vždy ochotni jednat podle vůle imperátorů. V syrské Antiochii navázali spojení s Meletiem, který se nedávno odloučil od jejich společenství a souhlasil s vírou v soupodstatnost. Věděli totiž, že imperátor, který tam tehdy byl, si velmi vážil Meletia. Sepsali tedy za souhlasu všech žádost, že souhlasí s vírou v soupodstatnost a že schvalujívíru potvrzenou v Nicei. Žádost pak poslali imperátorovi. Zní takto:
„Velmi zbožnému a Bohu velmi milému našemu pánu Jovianovi, Vítězi, Augustovi biskupové shromáždění z různých provincií v Antiochii. Pozdrav.
Velmi zbožný imperátore, je nám známo, že Tvá oddanost především usiluje o pokoj a svornost v církvi. Víme, že Ti leží na srdci pravá a pravověrná víra. Abychom nebyli počítáni mezi ty, kteří usilují pokazit učení pravdy, rozhodli jsme se sdělit Tvé moudrosti, že víru svatého nicejského koncilu schvalujeme a zachováváme. Slovo „jedné podstaty", které se některým zdálo, že je nesprávně užito, Otcové řádně vyložili a tento výklad ukazuje, že Syn se zrodil z podstaty Otce a vzhledem k podstatě že je podobný Otci a že jeho nevysvětlitelné zrození bylo bez lidské žádostivosti. Ani slovo „jedné podstaty, soupodstatny" u svatých Otců nelze chápat ve smyslu řecké řeči, ale že bylo užito k vyvrácení Ariem uvedeného smrtonosného učení, že totiž Kristus povstal z ničeho. Také nedávno vzniklí anomoiani, aby podkopali jednotu církve, ještě drzeji a nestoudněji tvrdí, že Syn je nepodobný Otci. Proto na důkaz víry vyložené biskupy v Nicei - a této víry se držíme - rozhodli jsme se dát najevo tímto listem své smýšlení a připojit své vyznání. Obsahuje poučení i učení a zní takto: Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího a tak dále.Podpisy biskupů
Já Meletius, biskup v Antiochii vyznávám a schvaluji výše uvedené. Já, Eusebius, biskup ze Samosty rovněž. Též Evagrius, Sikulus, Uranius z Apamee, Zoilus biskup Lariseů. Akacius z Caesaree, Antipater Rosi, Abramius biskup Urinů, Aristonikos ze Selecobelli, Barlamenus z Pergamu, Uranius z Melitiny, Magnus z Chalcedonu, Eutychius z Eleutheropole, Isakokis z Horní Arménie, Titus z Bosry, Petr Sipporum, Pelagius z Laodicee, Arabianus Zeugmatis, Athanasius z Ancyry prostřednictvím kněží Orfita a Atetia, Irenio z Gázy, Piso z Augusty, Patricius a Palti prostřednictvím kněze Lamiriona, Anatolius z Beroe, Theotinus, biskup Arabů, konečně biskup Arkorů Lucianus.
Tento přípis nacházíme v knize Sabina nadepsané Sbírka koncilních jednání. Imperátor, který si umínil domluvami a přesvědčováním odstranit spory, odpověděl, že nikomu nebude činit obtíže, ať vyznává kteroukoli víru, ale že si bude vážit těch, kteří budou usilovat o jednotu v církvi. Že tak činil, připomíná filozof Theomistios.1 V řeči nadepsané Consularius o něm napsané obzvláště chválí Joviana za to, že ze své moci dovolil každému vyznávat tu či onu víru a pokáral jednání pochlebovačů. O takových lidech řekl, že všichni vědí, že ctí ne Boha, ale purpur a že se podobají příboji, který se valí jednou sem, podruhé tam.1. Themistios Eufrades z Paflagonie. Proslul svou moudrostí. Učil filozofii v Antiochii, Nikomedii, Konstantinopoli a v Římě, kde chtěli, aby zůstal. Vrátil se však do Konstantinopole, kde učil a byl přijat do senátorského stavu a byl prefektem města. Císař Valens si jej velmi vážil. Zůstal pohanem, ačkoli byl přítelem sv. Řehoře Naziánského.
Když imperátor takto potlačil nápor těch, kteří tehdy rozněcovali spory, v klidu odešel z Antiochie do Tarzu v Kilikii. Tam, když zařídil všechno potřebné k pohřbu, pohřbil Julianovo tělo. Pak, pospíchaje do Konstantinopole, přišel k místu zvanému Dadstané ležícímu mezi Galatií a Bithynií. Filozof Theomistios s ostatními senátory mu přišel naproti a přečetl před ním svou řeč Consularis (Hypatikon). Později ji přečetl také před množstvím lidu v Konstantinopoli. Jistě by se dobře dařilo lidu i církvím za vlády dobrého panovníka, kdyby náhlá smrt jej neodvolala od řízení státu. V místě, o němž jsme mluvili, jej totiž stihl smrtelný záchvat. Zemřel za konsulátu svého a svého syna Varroniana 17. února. Vládl 7 měsíců, žil však 33 let.1
Tato kniha obsahuje dobu dvou let a pěti měsíců.Konec třetí knihy
1. Zemřel r. 364. Sv. Jan Zlatoústý v 15. homilii k listu Filippanům píše, že byl otráven. Kronikář z 6. st. Marcellinus tvrdí, že holdoval vínu a ženám.
1. KAPITOLA VALENTINIANUS A JEHO BRATR VALENS
Když imperátor, jak jsme řekli, zemřel v Dadastané za konsulátu svého a svého syna Varroniana 17. února, vojáci odešli z Galatie a za týden přišli do Nicee v Bithynii. Všichni jednohlasně provolali imperátorem Valentiniana1 .25. února za téhož konsulátu. Valentinianus pocházel z Pannonie z města Kibale. Nastoupil vojenskou kariéru a ukázal se jako velmi zkušený voják. Muž vynikajícího ducha si měl zasloužit větší hodnosti, než jakou dosud měl. Jakmile byl zvolen imperátorem, bez meškání se odebral do Konstantinopole a za 30 dní po svém zvolení přibral k vedení impéria bratra Valenta. Ačkoli oba byli křesťany, lišili se vírou. Valentinianus se držel víry nicejského koncilu, Valens zuby nehty ariánského učení. Valenta získalo toto učení proto, že byl pokřtěn konstantinopolským ariánským biskupem Eudoxiem. Valentinianus i Valens byli horliví ve své víře. Přece však, když se stali imperátory, se od sebe velmi lišili svým chováním. Předtím za vlády Juliana byl Valentinianus vojenským tribunem,2 Valens patřil k důvěrným přátelům imperátora. Oba byli horlivými ve víře. Když totiž byli nuceni obětovat modlám, raději chtěli odložit vojenské opasky než zříci se křesťanské víry. Přesto je imperátor nezbavil stejně jako Joviana, který se stal potom imperátorem, vojenské hodnosti. Poznal totiž, že jsou lidmi, kteří by mohli státu velmi prospět. Když později řídili impérium, zpočátku byli si podobni a rovni. V křesťanské víře, jak jsem řekl, se však od sebe velmi lišili a začali nestejně jednat s křesťany. Valentinianus jako přál přívržencům své víry, tak nečinil obtíže ariánům. Valens nejen se snažil rozmnožit počet ariánů, ale také přísně trestal ty, kteří vyznávali opačné učení. O tom povíme později.
V téže době byl biskupem římské církve Liberius.3 V Alexandrii byl představeným strany držící se víry v soupodstatnost Athanasius, ariánské strany Lucius, kterého ariáni ustanovili biskupem po Georgiovi. Ariánským biskupem v Antiochii byl Euzoius. Kdo se v Antiochii drželi víry v soupodstatnost, se rozdělili na dvě strany. Jedné byl v čele Paulinus, druhé Meletius. Jerusalémským biskupem byl Cyril. V Konstantinopoli se zmocnil řízení kostelů Eudoxius, který učil Ariovu názoru. Kdo obhajovali víru v soupodstatnost, se shromažďovali v kapličkách za městem. Přívrženci macedoniánské sekty a nesouhlasili v Seleucii s akaciány, uchovali si v jednotlivých městech své kostely. Tak tomu bylo v té době s církví.1. Valentinianus 1.364-75 - v západní části říše. Valens 354-78 ve východní části říše
2. Vojenský tribun (tribunus militum) po panovníkovi nejvyšší velitel. Velel jízdě.
3. Liberius r. 352-66.
2. KAPITOLA MACEDONIÁNI V KONSTANTINOPOLI ZADAJI SVOLANI SYNODY
Imperátor Valentinianus chvátal na Západ kvůli svým povinnostem. K Valentovi meškajícímu v Konstantinopoli přišlo mnoho biskupů macedoniánské sekty a žádali ho, aby byl svolán druhý koncil, který by rozhodl o pravé víře. Poněvadž si imperátor myslil, že souhlasí ve víře s Akaciem a Eudoxiem, zmocnil je svolat synodu. Oni rychle svolali synodu do Lampsaka.1 Valens se chvatně odebral do syrské Antiochie z obavy, aby Peršané nezrušili smlouvu mající trvat 30 let uzavřenou s Jovianem a aby nevpadli na římské území. Peršané nic takového neučinili. Imperátor tím uklidněn vyvolal bouři velkého pronásledování těch, kteří vyznávali víru v soupodstatnost. Biskupu Paulínovi pro jeho obzvláštní zbožnost nic neudělal, Meletia však potrestal vyhnanstvím. Jiné, kteří nechtěli sdílet společenství s Euzoiem, vyhnal z antiochijských kostelů a potrestal je různým způsobem. Prý jich také velmi mnoho utopil v řece Orontos,2 která protéká městem.
1. Lampsacum - město na pobřeží Hellespontu u Dardanelského průlivu.
2. Orontos protéká Antiochií v Sýrii.
3. KAPITOLA TYRAN PROCOPIUS ZEMĚTŘESENÍ A POVODNĚ
Zatímco se toto dělo v Sýrii, povstal v Konstantinopoli tyran Procopius.1 V krátké době sebral mnoho vojska a rychle vytáhl proti imperátorovi. Když to bylo Valentovi oznámeno, dostal strach a načas přestal běsnit proti těm, které pronásledoval. Mezitím co vzplanula válka, nastalo náhle zemětřesení a zničilo mnoho měst. Také moře změnilo své hranice. Na některých místech tak zaplavilo krajinu, že kde lidé dříve mohli jít pěšky, tam nyní bylo možné přeplavit se jen po lodi. Na jiných místech se zase tak daleko vzdálilo, že zůstala suchá místa. To se stalo v prvním roce konsulátu těchto imperátorů.
1. Procopius narozený a vychovaný v Kilikii, blízký příbuzný Juliana. Rozhlásil, že umírající Julian mu svěřil vládu nad zemí. Když poznal, že Jovian zná jeho úmysly, oklikami odešel do Chalcedonu a potají docházel do Konstantinopoíe, kde sbíral přívržence proti Valentovi. Příležitost se mu naskytla, když Valens se v zimě odebral do Syne. Vtrhl do Konstantinopole a obsadil Thrákii. Nakonec opuštěn veliteli vydává se na milost i nemilost Valentovi. Valens jej dal zabít.
Za takových poměrů nebylo klidu ani ve státě, ani v církvi. Ti, co žádali na imperátorovi moc svolat synodu, se za téhož konsulátu sedmého roku po synodě v Seleucii sešli u Lampsaku.1 Tam formulaci víry vydanou kdysi v Antiochii potvrdili - předtím ji také v Seleucii podepsali - a onu formulaci z Arimini vyloženou již dříve biskupy, kteří měli stejný názor na víru, odsoudili anathematem. O Akaciovi a Eudoxiovi rozhodli, že byli právem sesazeni. Konstantinopolský biskup Eudoxius se proti tomu nemohl postavit na odpor, neboť válka podnícená lidem pod vedením Procopia překazila, aby se jim pomstil. Proto biskup v Cyziku obhajoval spolu se svými tehdy předními stranami na nějaký čas názor, který dostal jméno po svém původci Macedoniovi a který nyní na synodě lampsacké se projevil mnohem jasněji. Tato synoda, myslím, zavinila, že v Hellespontu - Lampsacum je položeno v hellenospontské úžině - bylo tolik macedonánů. Takový byl tedy výsledek synody.
1. Tato synoda se konala r. 365 či 364.
5. KAPITOLA TYRAN PROCOPIUS ZABIT
Následujícího roku za konsulů Gratiana a Dagalepha začala válka. Tyran Procopius vytáhl z Konstantinopole proti imperátorovi. Když to Valens uslyšel, opustil Antiochii a vytáhl proti Procopiovi a utkal se s ním u frygijského města Nakoleia. Nejprve v bitvě prohrával. Potom však zradou dvou Procopiových velitelů Angelona a Gomaria Procopia zajal živého a potrestal jej cizím a novým způsobem. Zrádce totiž bez ohledu na jejich zapřísahání rozsekal mečem. Tyranovy nohy přivázal ke dvěma nedaleko od sebe vzdáleným stromům k zemi sehnutým a pak přikázal stromy vymrštit do výše. Stromy Procopia roztrhly. Tyran rozpůlen ve dvě části uboze zahynul.1
1. Církevní historik Philostorgius (5. stol.), současník Socratův v 9. knize svých Církevních dějin uvádí, že Procopius byl sťat a Florentinus, který Procopia zradil, byl upálen.
6. KAPITOLA BISKUP ELEUSIUS Z CYZIKA
Když to pro imperátora šťastně dopadlo, začal opět podněcovat mezi křesťany nepokoj, protože si přál přivést všechny k ariánské sektě. Avšak synoda v Lampsaku mu hnula žlučí, protože vyloučila ariánské biskupy z církve a vyslovila anathema formulaci víry vydané v Arimini. A tak když přišel do Nikomedie v Bithynii, povolal k sobě biskupa Eleusia z Cyzika. Ten, jak jsem uvedl, velmi přál Macedoniovu názoru. Imperátor na svolané synodě ariánských biskupů nutil Eleusia souhlasit s jejich vírou. Ten, ačkoli předtím odpíral tak učinit, přece potom, když mu imperátor pohrozil exilem a zabavením majetku, ze strachu souhlasil s ariánským názorem. Pak toho velmi litoval. Vrátil se do Cyzika1 a všem vysvětlil, jakému násilí byl od imperátora vystaven. Že byl přinucen a že nesouhlasil dobrovolně s ariánským učením. Protože byl k tomu donucen, žádal je, aby si hledali jiného biskupa. Cyzicenští z neuvěřitelné lásky k němu se nechtěli podřídit jinému biskupu ani jinému podstoupit správu své církve. Pročež se stále podřizovali jeho řízení a neodložili svou herezi.
1. Cyzicum-Kyzikon město u Marmarského moře
7. KAPITOLA EUNOMIUS BISKUPEM V CYZIKU
Když se o tom doslechl konstantinopolský biskup, rozhodl se jmenovat biskupem v Cyziku Eunomia, který by svou výmluvností si mohl získat lidi. Když Eunomius přišel do Cyzika, imperátor přikázal vyhnat Eleusia a dosadit na biskupský stolec Eunomia. Kdo stranili Eleusiovi, vystavěli si kostel za městskými hradbami a tam se shromažďovali. Tolik o Eleusiovi.
Eunomius byl písařem Aetia příjmením Bezbožný, o kterém jsme se dříve zmínili. U Aetia se naučil, jak klamat lidi nesprávnými závěry, jak to činí sofisté, které také horlivě napodoboval. Skládal prázdné, nesmyslné řeči, skládal sofismata, do kterých se sám chytil. Pyšně jich užíval, až to hraničilo s rouháním. Také začal přijímat Ariův názor a různými způsoby potírat pravdivé učení. Poněvadž skorem Písmo svaté neznal, a proto mu ani nemohl rozumět, přesto je vykládal, ale stále a stále jinak a nikdo nevěděl, co říká. Jasně to dokazuje jeho 7 knih, ve kterých vykládá list Apoštola Římanům. Přestože vynaložil mnoho pošetilých slov na tento list, přece nebyl s to pochopit Apoštolova ducha. Od Eunomia jsou i jiné podobné knihy. A kdyby se někdo pokusil je číst, najde v nich v množství slov obdivuhodný nedostatek myšlenek. A tohoto Eunomia povýšil Eudoxius na cyzicenského biskupa. Ač užíval, jak měl ve zvyku, při kázání dialektických důkazů, posluchače tím příliš neohromil. Proto v Cyziku nastalo pobouření. Cyzicenští nemohli snést jeho neobyčejně drzé řeči a vyhnali ho z města. Odešel do Konstantinopole, kde žil s Eudoxiem bez plnění biskupských povinností. Aby se nezdálo, že jsme to řekli jen proto, abychom jej pomlouvali, slyšme slova samotného Eunomia, za která by se nestyděli ani sofisté! Říká totiž: „Bůh nechápe své bytí o nic víc než my; ani je nepoznává dokonaleji než my; co my víme o bytí, totéž ví i Bůh, a obráceně, co ví On, totéž nalezneš i v nás." Tyto a mnohé jiné lži mluvil Eunomius. Proč se později odloučil od ariánů, řekneme na jiném místě.
8. KAPITOLA V CHALCEDONU NALEZENA STARÁ VĚŠTBA
Po vítězství nad Procopiem přikázal imperátor zbořit hradby města Chalcedonu v byzantském kraji. Zapřísáhl se, že tak učiní, protože Chalcedonští stranili poraženému tyranu Procopiovi, ošklivě jej uráželi a když táhl kolem, zavřeli před ním městské brány. A tak z příkazu imperátora byly rozbořeny městské hradby. Kameny z nich byly použity ke stavbě veřejných lázní v Konstantinopoli zvaných Konstantinovské. Na jednom kameni byla nalezena vytesaná věštba. Byla tam odedávna ukryta a teprve tehdy byla vynesena na světlo. Ve věštbě stálo, že zdi hradeb budou sloužit lázním, až ve městě bude hojnost vody, a že nekonečné barbarské národy vpadnou na římská území, Římanům že způsobí velkou pohromu a nakonec že sami zahynou. Nic nepřekáží, abychom uvedli zde onu věštbu:
„Až nymfy budou opěvovat vavřínem ověnčené město
a zeď chránit šumivě lkající lázeň,
národ divoký a velmi početný přemůže Ister,1
zlomí skytské ledy, potře nenáviděné rebely,
nepřátelským kopím probodne Thráky,
svede bitvu, ale v ní zahyne."Taková je ta věštba. Nedlouho potom Valens vybudoval vodovod, který zásobil bohatě Konstantinopolis vodou. V téže době barbarské národy začaly válčit s Římany, jak řekneme později. Ostatně věštba se nedala jinak pochopit. Po zavedení vodovodu do města prefekt města Klearchos vybudoval na Theodosiově náměstí velkou kašnu nazývanou Lapsilés hydor-Hojné voda, kde město radostně oslavovalo svátek. To je to, co řekla věštba: „Až nymfy budou opěvovat vavřínem ověnčené město a zeď chránit šumivě lkající lázeň." V té době, kdy měly být zbořeny hradby Chalcedonu, prosili Konstantinopolští imperátora, aby od zboření hradeb upustil. O totéž prosili občané butnynských měst Nikomedie a Nicee, kteří tehdy náhodou byli v Konstantinopoli. Přílišný hněv nedovoloval imperátoru vyhovět jejich žádosti. Zapřísahal se, že nejen zboří hradby, ale také přikázal zasypat zbořeninu štěrkem. Dosud možno vidět některé části hradeb, i jak velmi chatrné základy měly staré hradby. Ale dost o chalcedonských hradbách.
9. KAPITOLA NOVATIANSKY BISKUP AGELIUS
Imperátor neustal pronásledovat ty, kteří vyznávali víru v soupodstatnost. Vyhnal je z Konstantinopole spolu s novatiány, jako by stranili tomuto názoru, a přikázal uzavřít jejich kostely. Jejich představeného biskupa Agelia, který již kdysi za Konstantina řídil církev a vedl život opravdu apoštolský, potrestal vyhnanstvím. Agelius po celou dobu svého života chodil bos a podle příkazu evangelia nosil jen jednu tuniku. V té době velmi zbožný a výmluvný Marcianus, který patřil do imperátorovy družiny, uhasil imperátorův hněv proti novatiánům. V době, kdy se stal knězem novatiánské církve, vyučoval gramatice imperátorovy dcery Anastasii a Karosu, po nichž Valens pojmenoval lázně v Konstantinopoli, a které tam jsou dosud. Z úcty k Marcianovi konečně otevřel na čas uzavřené kostely novatiánů. Přesto ariáni nedali novatiánům pokoj. Ariáni je totiž nenáviděli proto, že se laskavě chovali k těm, kteří vyznávali víru v soupodstatnost. Tak tomu bylo v té době. Nesmíme opomenout, že válka proti tyranu Procopiovi byla na konci května za konsulů Gratiana a Dagalefa.1
10. KAPITOLA VALENTINIANOVI SYNOVÉ
Krátce po této válce za týchž konsulů se imperátorovi Valentinianovi na Západě narodil syn pojmenovaný po otci. Předtím než se ujal Valentinian řízení impéria, se mu narodil syn Gratian.
11. KAPITOLA KRUPOBITÍ V KONSTANTINOPOLI A ZEMETRESENI V BITHINII A HELLESPONTU
Následujícího roku za konsulů Lupikia a Jovina 2. července padaly v Konstantinopoli neobvykle velké kroupy o velikosti kamenů. Mnozí říkají, že to byl Boží hněv, poněvadž mnoho kněží, kteří nechtěli sdílet společenství s Eudoxiem, byli imperátorem sesazeni. Nedlouho potom za týchž konsulů 24. srpna Valentinianus jmenoval imperátorem svého syna Gratiana. Následujícího roku za konsulů Valentiniana a Valenta 11. října nastalo v Bithynii zemětřesení, které zničilo město Niceu. To se stalo dvanáctého roku po zřícení Nikomedie.1 Nedlouho potom podruhé postihlo zemětřesení mnoho částí hellespontského města Germa. Ač se toto stalo, přece to nepřivedlo k pravé víře ariánského biskupa ani imperátora Valenta, protože nijak nepřestali krutě pronásledovat ty, kteří nesouhlasili s jejich vírou. Tato zemětřesení asi jistě předznamenávala neklid v církvi. Ačkoli četní knězi, jak jsem řekl, byli posláni do vyhnanství, pouze Basil a Řehoř - Basil byl biskupem v kappadocké Caesarei, Řehoř ve velmi zastrčeném a malém městě v sousedství Caesaree - pro obzvláštní zbožnost nebyli z Boží prozřetelnosti vyhnáni z vlastních sídel. O nich bude řeč později.
1. Ammianus Marcellinus (konec 4. stol.) uvádí, že zemětřesení v Nikomedii bylo o 9. kalendách zářijových (24. 8.) za konsulů Datiana a Cerealia (r. 358).
12. KAPITOLA MACEDONIÁNI POSÍLAJÍ POSLY K ŘÍM. BISKUPU LIBERIOVI
V téže době, kdy byli krutě stíháni, kdo pevně zachovávali víru v soupodstatnost, začali tito špatní lidé postupovat i proti macedoniánům. Macedoniáni ze strachu, spíše však že se ocitli v úzkých, posílali ze svých měst jeden druhému posly a naznačovali, že se musí utéci k římskému biskupu Liberiovi a že by spíše přijali jeho víru, než aby sdíleli Společenství s Eudoxiem. A tak k Liberiovi poslali biskupa v Sebasté Eustathia, který byl velmi často sesazen, Slívaná z kilikijského Tarzu a Theofila z kastabalského města na Sicilii. Jim přikázali sdělit mu, že se nijak neliší ve víře, že chtějí sdílet s římskou církví společenství a že uznávají víru v soupodstatnost. Tito se s dopisem těch, kteří nesouhlasili s prohlášením o víře vydaným v Seleucii, odebrali do starého města Říma. S imperátorem nemluvili. Ten byl zaměstnán válkou proti Sauromatům (Sarmatům).1 Dopis odevzdali Liberiovi. Ten je nechtěl přijmout, poněvadž je považoval za přívržence ariánské sekty. Že nemohou být přijati do církve, protože se odřekli víry nicejského koncilu. Oni mu odpověděli, že toho litují, že uznávají pravdu a že již dříve zavrhli víru těch, kteří učí, že Syn není podobný Otci, a oni vyznávají, že Syn je ve všem podobný Otci. Slovo „podobný" že se nijak neliší od slova „jedné podstaty". Když to řekli, Liberius na nich žádal písemné prohlášení o své víře. Oni mu podali přípis, ve kterém písemně se přihlásili k víře, jak byla formulována v Nicei. Dopis napsali také z asijské Smyrny, Pisidie, Izaurie, Pamfylie a Lydie. Nebudu jej uvádět, abych neprodlužoval vyprávění. Uvedu však Eustathiovu žádost, kterou dali poslové Liberiovi.
Zní takto:
„Našemu pánu spolubratru Liberiovi Eustathius, Theofilus a Silvanus v Pánu.
Abychom nedali příležitost hanebné nevěře heretiků, kteří velmi urážejí katolickou církev, schvalujeme usnesení biskupských synod o správné víře, které se konaly v Lampsaku, Smyrně a na jiných místech. Aby ještě více bylo známo, že souhlasíme s rozhodnutím synod, posíláme toto poselství s dopisem Tvé dobrotivosti a ke všem jiným biskupům v Itálii a v jiných západních krajinách. Z něho nechť je jasné, že se držíme katolické víry a zachováváme, co bylo potvrzeno na svatosvatém nicejském koncilu 318 biskupy v době blaženého imperátora Konstantina a až dosud zůstává neporušeno. Aby bylo potlačeno zvrácené Ariovo učení, bylo tam po právu a spravedlivě vloženo slovo „jedné podstaty". Vlastnoručními podpisy jasně vyznáváme, že nesmýšlíme jinak než Otcové na onom koncilu a že s nimi i předtím jsme tutéž víru zachovávali, zachováváme a až do posledního dechu budeme zachovávat. Odsuzujeme Aria, jeho bezbožné učení, žáky a přívržence tohoto názoru, rovněž herezi Sabelliovu, všechny patropassiány, marcionisty, fotiniány, marcelliány a konečně i přívržence Pavla ze Samosaty. Odvracíme se od jejich učení, od všech jeho přívrženců, od všech herezí, které odporují uvedené velmi svaté víře vyložené zbožně a v katolickém smyslu svatými Otci v městě Nicei. Rovněž odsuzujeme přečtenou formulaci na ariminské synodě jako naprosto odporující víře svatého nicejského koncilu, kterou někteří podepsali v Konstantinopoli uvedeni v omyl jménem města Nicea v Trákii. Toto je víra naše i těch, které jsme dříve uvedli a v jejichž jménu jsme v poselstvu:
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. Věříme i v jednoho jednorozeného z Otce, to je, z podstaty Otce, Boha z Boha, zrozeného ne stvořeného, stejné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno bylo stvořeno na zemi i na nebi. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil, vtělil se, stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých. Vstoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé. Věříme i v Ducha Svatého. Těm, kteří tvrdí, že byla někdy doba, kdy Syn nebyl, nebo že nebyl než se narodil, či povstal z toho, co není, nebo že Syn se může změnit či přeměnit, vyslovuje katolická apoštolská církev anathema. Já biskup Eustathius ze Sebasté, Theofilus a Silvanus, vyslanci synody lampsacenské, smyrnemské a jménem ostatních jsme vlastnoručně dobrovolně podepsali prohlášení o naší víře. Jestliže by po této naší námi vyložené víře nás někdo z těch, kteří nás nenávidí nějak obviňoval, nechť je usvědčen dopisem Tvé svatosti potvrzujícím pravověrnost biskupů."
Tímto vyznáním Liberius jakoby přísahou zavázal vyslance, přijal je do společenství a s dopisem je propustil.Dopis řím. biskupa Liberia východním biskupům:
„Milovaným spolubratřím Hythyovi, Hyperrchiovi, Cyrilovi, Vraniovi, Heronovi, Elpidiovi, Maximovi, Eusebiovi, Eukarpiovi, Heortasiovi, Neonoví, Severovi, Didimiovi, Brettaniovi, Kallikratovi, Dalmatiovi, Edesiovi, Eustchiovi, Ambrosioví, Geloniovi, Pardaliovi, Macedoniovi, Pavlovi, Marcellovi, Herakliovi, Alexandrovi, Adoliovi, Marcianovi, Sthenelovi, Janovi, Macerovi, Charisiovi, Silvanovi, Fotinovi, Antoniovi, Anythovi, Celsovi, Eufranorovi, Mile-siovi, Patriciovi, Severianovi, Eusebiovi, Eumolpiovi, Athanasiovi, Diofantovi, Menodorovi, Diokleovi, Chrysampelovi, Neonovi, Eugeniovi, Eustathiovi, Kallikratovi, Arseniovi, Eugeniovi, Martyriovi, Heraciovi, Leontiovi, Filagriovi, Luciovi a všem pravověrným biskupům na Východě. Zdraví biskup z Itálie a ostatní západní biskupové v Pánu.
Milovaní bratří osvícení světlem víry, váš dopis, který jste prostřednictvím velmi vážených bratří biskupů Eustathia, Silvana a Theofila poslali, nám udělal velkou a velmi žádoucí radost. Především potvrdil, že vaše smýšlení se shoduje s mým, který jsem nejposlednějším ze všech, i ostatních italských biskupů i ze všech západních krajin a že jste s námi zajedno. Vyznáváme katolickou a apoštolskou víru, která od nicejského koncilu až do dneška zůstala stále neporušená. Tu vyznali Otcové a s obdivuhodnou horlivostí všechny stopy absurdního názoru jako zbylé jiskry uhasili. Tuto víru nejen lidu kázali, ale také horlivě všem písemně podávali. Považovali jsme za nutné připojit tento dopis, aby heretici neměli nějakou záminku k úkladům a neroznítili, jak je jejich zvykem znovu plameny své zloby. Nejdůstojnější naši bratří Eustathius, Silvanus aTheodilus vyznávají, že tuto víru sami i vaše láska vždy vyznávali a že ji budou zachovávat až do konce svého života, totiž víru schválenou 318 pravověrnými biskupy v městě Nicei obsahující plnou pravdu, která umlčela heretiky a dokonale vyvrátila jejich učení. Tak velké množství biskupů ne náhodně, ale z Božího vnuknutí a Boží vůle se shromáždilo, aby potlačilo běsnění Aria. Týmž počtem mužů blažený Abraham porazil tisíce nepřátel. Tato víra silou a slovem „jedné podstaty jako pevná nedobytná tvrz odrazila a potlačila všechny útoky a uskoky jedovatého Áriova učení. Ačkoli špatným a hříšným ariánům se podařilo, že všichni západní biskupové se shromáždili v Arimini, kde buď přemlouváním či - abych se přesněji vyjádřil - autoritou imperátora buď odstranili nebo pokřivili, co jako nejvyšší záruka bylo vloženo do formulace víry, přece nic svým podvodným úsilím nedokázali. Téměř všichni biskupové shromáždění v Arimini totiž sliby nebo násilím sice byli přinuceni odpadnout od víry, přece však se nyní vrátili ke zdravému názoru, vyslovili anathema formulaci víry sepsané biskupy v Arimini a písemně potvrdili katolickou a apoštolskou víru potvrzenou nicejským koncilem a sdílejí již s námi společenství ve víře. Všichni, pravím, v mé přítomnosti vzplanuli hněvem proti učení Aria ajeho učedníků. Když poslové záležitost vaší lásky důkladně prošetřili, považovali za správné připojit i vaše podpisy. Áriovi a rozhodnutím z Arimini namířeným proti pevné víře - obratně vás pod přísahou přinutili podepsat - vyslovili anathema. Proto jsme považovali za rozumné napsat vaší lásce dopis a vám pomoci, když o to spravedlivě žádáte. Z vyznání vašich poslů jsme dobře poznali, že východní biskupové se vrátili upřímně ke zdravému názoru a sdílejí s pravověrnými západními biskupy tutéž víru. Chceme také, abyste věděli, že rouhání proti Božímu Synu šířené z Arimini vyslovili své anathema ti, kteří asi oklamáni jako by náhle byli odtrženi od pravdy, a že všichni dobrovolně a svorně souhlasili s vírou nicejského koncilu. Také vaším dopisem mají být všichni ujištěni, že ti, kteří podvodem byli odvedeni od víry, se již vrátili z oslepujícího bludu k jasnému božskému světlu katolické svobody. Vyslovují anathema nad těmi, kteří by nechtěli po tomto koncilu vyvrhnout smrtelný jed jedovatého učení a zbavit se všeho ariánského rouhání. Nechť vědí, že spolu s Ariem a jeho žáky jsou vyloučeni ze společenství církve, která nepřijímá cizoložníky, i jiní hadi jako jsou sabelliáni, patropassiáni a přívrženci jiné heretické špatnosti. Bůh vás, bratří nejmilejší, dlouho uchovej při neporušené víře."
S tímto dopisem odešli Eustathiovi poslové na Sicilii. Tam na svolané synodě sicilských biskupů2 jim oznamují, že zachovávají víru v soupodstatnost a potvrzují formulaci víry vyhlášenou na nicejském koncilu. Vedle Liberiova dopisu přijali i od nich dopis určený biskupům, kteří je poslali, a vrátili se domů. Když biskupové dostali Libenův dopis, poslali posly k biskupům kteréhokoli města, kteří hájili víru v soupodstatnost, s prosbou, aby se všichni sešli v kilikijském Tarzu jednak potvrdit víru nicejského koncilu, jednak odstranit spory vzniklé v církvi. Snad by se to stalo, kdyby biskup ariánské sekty Eudoxius, který byl ve velké přízni u imperátora, se nepostavil proti. Byl velmi rozhněván kvůli koncilnímu rozhodnutí a způsobil jim mnoho nepříjemností. Sabinus ve své knize o koncilních jednáních jasně také prohlašuje, že macedoniáni prostřednictvím svých poslů sdílejí s Liberiem společenství a že schválili víru nicejského koncilu.1. Sarmaté - etnická skupina patřící k médskoperské národnostní skupině. Byli dobří jezdci a lučištníci. Jedna jejich větev obývala krajinu od Germanie a Dacie až k Donu, druhá až po Volhu. V našem případě se spíše jednalo o Alemany, proti nimž Valentinianus vedl válku.
2. Synoda na Sicílii r. 366 - dosvědčuje to i Sozomenos
13. KAPITOLA ATHANASIUS ZNOVU NA UTEKU
V této době se Eunomius rozešel s Eudoxiem a svolal zvláštní shromáždění, protože Eudoxius přes časté Eunomiovy prosby nepřijal Eunomiova učitele Aetia do církve. Eudoxius to neučinil ze své vůle - Aetiův názor, který se nelišil od jeho, nezavrhoval - ale proto, že všichni, kteří souhlasili s Eudoxiem, nechtěli Aetia pro jeho odlišné učení. Je dost známo, že toto byl důvod, proč se Eunomius rozešel s Eudoxiem.
V Konstantinopoli jsme se dozvěděli o těchto událostech: Eudoxiovým úsilím byl poslán do Alexandrie prefektův výnos,1 který velmi pobouřil církev. Athanasius z obavy, aby lid nevyvedl něco nerozumného a jej že by potom považovali za původce, se skrýval 4 měsíce v rodinné hrobce (mnéneion patroon). Pro jeho nepřítomnost a touhu mít jej u sebe vzniklo pak povstání. Když se o tom imperátor dozvěděl, velmi se na Alexandrijské rozhněval. Dopisem naznačil, že Athanasiovi dovoluje klidně spravovat církve. Tak se stalo, že alexandrijská církev až do Athanasiovy smrti měla klid.1. Byl to vlastně Valentův výnos. (r. 367). Byl namířen proti pravověrným biskupům a zvlášť proti Athanasiovi.
Imperátor Valens opět z Konstantinopole spěchal do Antiochie. Když přišel do bithynské Nikomedie, zdržel se tam z tohoto důvodu: Biskup ariánské církve Eudoxius ihned po imperátorově odchodu po devatenáctiletém neoprávněném držení biskupského stolce konstantinopolské církve zemřel. V 3. roce konsulů Valentiniana a Valenta ariáni na jeho místo dosadili Demofila. Ti však, kteří stranili víře v soupodstatnost, se domnívali, že nastala vhodná doba a navrhli za biskupa svého přívržence jakéhosi Evagria. Biskupem jej ustanovil Eustathius, který byl kdysi biskupem v Antiochii, a Julian jej povolal zpět z vyhnanství a tehdy byl náhodou právě v Konstantinopoli, aby tam posiloval přívržence víry v soupodstatnost a žil tam potají.
Pro ariány to byla příležitost krutě pronásledovat vyznavače víry v soupodstatnost. Velmi rychle se to dostalo k sluchu imperátora. Imperátor z obavy aby ze sporu nevzplanula vzpoura a nezničila město, poslal z Nikomedie vojsko do Konstantinopole a nařídil, aby oba, ten který ustanovil i ustanovený, byli přeloženi na jiné místo. Eustathius musil do thráckého města Bizya, Evagrius byl odveden jinam. Když se to stalo, ariáni si dodali odvahu a začali katolíky bít, nadávat jim, věznit, peněžitě pokutovat a konečně činit jim nesnesitelná příkoří. Když to oni nemohli snést, prosili imperátora, aby je když ne zcela tedy aspoň částečně zbavil ubližování od ariánů. Doufali, ale zklamali se. Doufali, že se jich zastane ten, který byl vlastně původcem všech příkoří.
16. KAPITOLA VALENS DAL UPÁLIT NA LODI KNĚZE
Zbožní církevní muži k tomu vybraní v počtu 80 - mezi nimi přední místo zaujímal Urbanus, Theodoros a Menedemus - přišli do Nikomedie prosit imperátora. Sdělili mu, jaká se jim dějí příkoří. On, přestože byl velmi na ně rozhněván, nedal svůj hněv najevo. Tajně nařídil prefektovi Modestovi, aby je zatkl a potrestal smrtí. Myslím si, že způsob smrti, protože je nový a neslýchaný, je třeba pro přísti generace písemně zaznamenat. Prefekt se příliš obával, kdyby je veřejně před zraky všech usmrtil, že by se lidé bouřili a že by došlo ke vzpouře. Proto předstíral, že je pošle do vyhnanství. Námořníkům přikázal, aby až připlují doprostřed moře, loď zapálili. Měli tak zemřít, aniž by je někdo pohřbil. Tak se tedy stalo. Námořníci když dopluli doprostřed astacenského zálivu,1 splnili rozkaz. Zapálili loď a vrátili se na člunu, který s sebou vezli. Náhodou foukal silný vítr a zapálenou loďrychle unášel po moři tak dlouho, až ji dohnal do přístavu Dakidizos, kde konečně se potopila se svatými muži. Lidé často říkají, že tento krutý hříšný zločin nezůstal nepotrestán. Ihned totiž potom nastal v celé Frygii velký hlad, takže velmi mnoho obyvatel v krátké době uteklo do Konstantinopole a do jiných provincií. Konstantinopolis, poněvadž živí nesmíme množství lidí, musí dovážet potraviny přes moře. Po nedalekém Černém moři je město bohatě zásobováno potřebným obilím.
1. Astacenský záliv nazvaný podle bithynského města Astacum mezi Nikomedií a Konstantinopolem v Marmarském moři.
17. KAPITOLA VALENS V ANTIOCHII
Imperátor Valens bez ohledu na velký hlad odešel do Antiochie.1 Tam se začal nepřátelsky chovat vůči všem, kteří nechtěli uznat ariánské učení. Kdo byli proti Ariovu názoru a pevně se drželi víry v soupodstatnost, ty nejen vyhnal z kostelů téměř ve všech městech Východu, ale ani to mu nestačilo. Mučil rozmanitým způsobem. Mnohem větší počet lidí, než se uvádí, odstranil různým způsobem, ponejvíce utopením v řece.
18. KAPITOLA UDÁLOSTI V EDESSE
Zde řekněme také o zločinu, kterého se dopustil v Edesse v Mezopotamii. V tomto městě byl velkolepý chrám zasvěcený blaženému Tomášovi a k tomuto svatému místu přicházelo velmi mnoho lidí. Valens si přál vidět tento kostel. Když zjistil, že lidé nenávidějí Ariovu herezi, udeřil prý prefekta, protože se nepostaral je odtud odehnat. Prefekt, i když takto velmi ponížen, podvolil se třeba nerad - nechtěl totiž pobít takové množství lidí - imperátorovu hněvu. Lidem však tajně naznačil, aby nikdo nebyl v tom chrámu přistižen. Nikdo se však neřídil jeho radou ani hrozbou, neboť nazítří přišli všichni ke chrámu. Když prefekt s velkým počtem vojáků přišel ke chrámu, aby nasytil imperátorův hněv, přišla tam jakási chudá žena držíc syna za ruku a prorazila si cestu zástupem. Prefekt se rozhněval, přikázal ženu k němu přivést a takto jí domlouval: „Nešťastnice, kam tak pošetile chvátáš?" Ona odpověděla: „Kam chvátají jiní." On: „Neslyšela jsi, že prefekt pobije všechny, které tam najde?" „Slyšela jsem," říká, „a proto chvátám, abych tam byla." Když to prefekt uslyšel, domyslil si, proč i ostatní sem přicházejí. Proto šel k imperátorovi a řekl mu, že všichni jsou ochotni zemřít za svou víru. K tomu dodal, že by bylo nerozumné a nedůstojné v krátké době pobít tolik lidí. Tím imperátora přesvědčil, že upustil od svého hněvu. Takto Edessané unikli smrti a imperátor se nepokoušel dále je zlomit.
V této době jakýsi velmi špatný démon zneužil imperátorovu krutost. Našeptal některým zvídavým lidem, že prostřednictvím nekromantie, věštění z mrtvých těl, se dozvědí, kdo bude řídit impérium po Valentovi. Démon při věštění jim jako obvykle nedal jasnou, ale temnou odpověď. Že prý jsou to čtyři začáteční písmena TH, E, O, D, z nichž se skládá jméno toho, který bude po Valentovi vládnout. Tato pověst se dostala až k imperátorovi. Ten se tedy rozhodl svěřit budoucnost a moc řídit události ne Bohu, na jehož pokyn se vše dobře děje. Nedbal na křesťanská přikázání - jejich studiu se velmi věnoval - a dal povraždit velmi mnoho těch, o nichž se domníval, že se zmocní impéria. A tak dal zabít všechny, kteří se jmenovali Theodorové, Theodotové, Theodosiové či Theodulové a podobně. Mezi nimi byl velmi vznešený patricij Theodosiolus. Byl z Hispanie přiveden k Valentovi a potrestán smrtí. Mnozí ze strachu si změnili jména a zapřeli i jména, která jim dali při narození. Myslím, že jsem o tom řekl dost.
20. KAPITOLA ATHANASIOVA SMRT A UDÁLOSTI PO JEHO SMRTI
Zde je třeba vědět, že imperátor, dokud žil alexandrijský biskup Athanasius, se Boží prozřetelností v Alexandrii a Egyptě mírnil ve své zlobě. Věděl, že nesmírně mnoho lidí je zcela oddáno Athanasiovi, a proto se bál, aby nevznikla v Alexandrii vzpoura - lid je totiž prudké povahy - a neuškodilo to státu. Athanasius po mnoha zápasech za církev, když byl 46 let biskupem v Alexandrii a spravoval církev ne bez četných těžkých nebezpečí, zemřel za konsulů Gratiana a Proba1- Jeho nástupcem se stal velmi zbožný a vynikající Petr.2
1. R. 373
2. Petr byl Athanasiovým průvodcem. Císař Theodpsius (r. 380) jej spolu s papežem Damasem prohlásil za vzor pravověří, když jej nazval mužem apoštolské víry (Theodoritus H. E IV, 22).
21. KAPITOLA UDÁLOSTI PO SMRTI ATHANASIA
Ariáni tehdy ihned začali zdvihat hlavu a chlubit se imperátorovým náboženstvím. Ihned po imperátorovi, který tehdy byl v Antiochii, ohlásili Athanasidvu smrt. Rovněž Euzoius, který byl biskupem ariánské sekty v Aktiochii, využiv vhodné chvíle, chystal se do Alexandrie, aby tam pověřil řízením tamních kostelů ariána Lucia. O tom také rozhodl imperátor. Proto z moci imperátora si pospíšil být co nejdříve v Alexandrii. Imperátorův kvestor, vrchní pokladník, jej tam provázel. Měli s sebou také příkaz psaný alexandrijskému prefektu Palladiovi, aby byl s vojskem nápomocen Euzoiovi. Petra zatkli a dali do vězení, kleriky pak vyhnali každého jinam a na biskupský stolec usadili Lucia.
22. KAPITOLA PRONÁSLEDOVÁNÍ PRAVOVĚRNÝCH
Sabinus - poněvadž byl semiariánem a pomlčel o činech přátel -se nijak nezmiňuje o tom, co na počátku Luciova biskupování bylo pácháno na těch, kteří bydleli mimo Alexandrii a v ostatních krajinách Egypta, jak se s nimi ve věznicích krutě zacházelo a proč byli trestáni vyhnanstvím. Přece však Petr ve svých dopisech, které poslal z vězení všem církvím, to oznámil. Když utekl z vězení, přišel k římskému biskupu Damasovi. Ariáni, ač jich bylo málo, zmocnili se alexandrijských kostelů. Nedlouho potom výnosem imperátora bylo přikázáno, aby všichni, kteří se drželi víry v soupodstatnost, byli vyhnáni nejen z Alexandrie, ale vůbec z celého Egypta. Rovněž prefektovi bylo nařízeno, aby všude s vojskem pronásledoval všechny, které Lucius označil. V téže době byly kláštery v poušti rozbořeny a rozmetány. Ozbrojení muži napadli bezbranné lidi, kteří nechtěli vztáhnout ruce, aby někoho udeřili, a takovým politování hodným způsobem je pobili, že to nelze ani vylíčit.
23. KAPITOLA EGYPTŠTÍ MNIŠI, EVAGRIUS
Poněvadž jsme se zmínili o klášteřích v Egyptě, nevadí o nich něco říci. Asketéria, kláštery, v nichž mniši žijí, existovaly v Egyptě sice již dávno, ale rozšířeny byly velmi svatým Ammonem. Ammon jako mladý muž se nechtěl ženit. Když však jej někteří z jeho přátel vybízeli, aby neopovrhoval manželstvím a aby se oženil, poslechl a oženil se. Avšak hned jak vyvedl pannu z jídelny s obvyklou svatební okázalostí ji uvedl do pokoje. Když pakpříbuzní odešli, vzal do ruky knihu Pavlových listů, začal číst z listu Římanům a vykládal manželce Pavlovy příkazy o manželství. Poučoval ji o nevýhodách manželství, jak je těžké soužití mezi mužem a ženou, jak velké bolesti sužují těhotnou ženu, k tomu že přibudou obtíže s výchovou dětí. Nakonec vypočítával výhody panenství, jak čistý život je prost poskvrnění a že panenství nás co nejvíce přibližuje k Bohu. Ještě mnoho jiného řekl panně manželce a přesvědčil ji, že se oba zcela odřekli obvyklého manželského života. Oba tedy jako by uzavřeli smlouvu, odebrali se k hoře zvané Nitris a tam v chatrči žili klášterním životem. Nebyl tu rozdíl mezi mužem a ženou. Byli jedním tělem, jak je psáno u Apoštola. Nedlouho potom řekla nová nevěsta a neporušená panna Ammonovi: „Nesluší se, abys ty, který ses zcela oddal zdrženlivosti a čistotě, se díval v tak malém domku na ženu. Proč každý z nás by neměl vést mnišský život odděleně?" A tak se na tom dohodli. Odloučili se jeden od druhého a takto trávili zbytek života. Oba se zdržovali vína a oleje. Po celý den, někdy dva, někdy i více dní jedli jen suchý chléb. Alexandrijský biskup Athanasius, když mluví o jeho životě, vypráví, že Antonín viděl, jak andělé vzali Ammonovu duši do nebe. Proto velmi mnozí začali horlivě napodobovat Ammonův život. Hora Nitris1 a Skitis se ponenáhlu zaplnila mnichy. O jejich životě vyprávět vyžaduje zvláštního pojednání. Poněvadž mezi nimi někteří vynikali obzvláštním mnisským životem a vykonali velmi užitečné zaznamenání hodné činy, nebude nevhodné podle mého názoru uvést k užitku čtenářů něco v našem vyprávění. Nikdo prý nikdy neviděl tohoto Ammona nahého. Prý říkával: „Těžko se rozjímá nahému mnichu." A když náhodou měl přejít řeku, prý si vykasal šaty a uctivě prosil Boha, aby mu dovolil přejít řeku. Potom prý jej anděl přenesl na druhý břeh.
Didymus byl také mnichem a dožil se 90 let. Po celý život se nestýkal s lidmi. Mnich Arsenius nevyloučil ze společenství jinochy, kteří se něčím provinili, spiše ty starší. Vyloučí-li se jinoch, říkával, ze společenství, potom společenstvím pohrdá. Kdo však je mnichem dlouhou dobu, rychle pocítí bolest, že není ve společenství.
Pior jedl při chůzi. A když se jej kdosi ptal, proč tak činí, odpověděl: „Jídlo nepovažuji za nutné, nýbrž za cosi vedlejšího." Jinému na tutéž otázku odpověděl: „Aby duch při jídle nepociťoval tělesnou rozkoš."
Isidor říkával, že již 40 let nepomyslil na hřích a že nikdy nepocítil vášeň či hněv.
Pambós, který neuměl číst a byl nevzdělaný, přišel ke komusi, aby se naučil žalmům. Když ponejprv uslyšel verš žalmu 38 „Řekl jsem: dám si pozor na své chování abych nehřešil svým jazykem" (Ž 38,2), další již nechtěl slyšet a odešel. „Štačí mi tento verš," řekl, „jen jestli se jej budu moci naučit." Když ten, který jej učil, mu vytýkal, že již 6 měsíců jej neviděl, odpověděl mu, že se ještě ten verš dobře nenaučil. Pak když se jej kdosi ptal po dlouhé době, zda se již ten verš naučil, odpověděl, že se jej učí teprve 19 let. Týž komusi, který dával zlato na výživu chudých a říkal „Dal jsem tolik a tolik," odpověděl, že není třeba vypočítávat, kolik kdo dal, ale dal-li to v dobrém úmyslu. Na výzvu biskupa Athanasia odešel z pouště do Alexandrie, a když prý tam spatřil nádherně oblečenou a šperky ozdobenou ženu jen proto, aby se na ni lidé dívali, zaplakal. Těm, kteří při tom byli a ptali se, proč pláče, odpověděl, že jej k tomu vedly dva důvody. Jednak že viděl ženu, která si připravuje záhubu, jednak že by měla věnovat takovou péči Bohu, jakou věnovala tomu, aby se zalíbila špatným lidem.
Jiný mnich řekl, že kdo nepracuje, má být považován za podvodníka. Petinus, který velmi pokročil v poznávaní Boha i v rozjímání, vždy mezi jednotlivá přikázání vkládal prosby k Bohu.
Mezi mnichy žijícími v té době se dva vyznačovali upřímnou svatostí. Oba se jmenovali Makariové. Jeden z nich byl z Horního Egypta, druhý z Alexandrie. Oba se vyznačovali svatým mnisským životem, vznešeným způsobem života a konečně i zázraky. Egyptský Makarios kolik uzdravil lidí, kolik vyhnal démonů z lidí, co vykonal z Boží milosti, to by zasluhovalo zvláštního pojednání. K těm, kteří s ním byli, byl přísný a zároveň laskavý. Alexandrijský Makarios i když mu byl ve všem podobný, přece se od něho lišil tím, že k těm, kdo s ním hovořili, byl laskavý a přívětivý. Svým jemným chováním a milým jednáním tak přiváděl jinochy k mnišskému životu.
Jeho žákem byl Evagrius, který zpočátku se věnoval filozofii pouze slovy, později i skutečně. Nejprve v Konstantinopoli jej přijal Řehoř Naziánský mezi diákony, potom společně s ním odešel do Egypta a tam rozmlouval s oněmi zbožnými muži. Začal napodobovat jejich skvělý způsob života. Učinil tolik zázraků, kolik jich učinili jeho učitelé Makariové. Rovněž napsal důkladné knihy. Jedna z nich Monachos pojednává o činorodém životě. Druhá Gnostikos v 50 kapitolách pojednává o učeném člověku. Další je Antirhetikos. Obsahuje vybraná místa z Písma svatého proti pokoušejícím démonům. Kniha je rozdělena na 8 částí, s osmi úvahami o našem myšlení. Mimo to napsal 600 úvah o budoucnosti (Problemata gnostika). K tomu přistupují 2 knihy písní. Jedna je určena mnichům žijícím společně v klášteřích, druhá je určena pannám. Jak jsou vynikající, snadno poznají, kdo si je přečtou. Podle mého názoru je vhodná chvíle, abych něco z toho, co Evagrius připomenul o mniších, připojil k tomuto vyprávění. Říká totiž: „Po cestách, které nám ukázali, musíme jít a svůj život žít podle nich, neboť řekli mnoho moudrého a velmi vhodného. Jeden z nich říkal, že prostý a skromný život prožitý s láskou mnicha brzy přivede do přístavu, kde neexistují žádné vášně. Týž zbavil kteréhosi bratra hrozných ročních snů tím, že mu přikázal, aby hladový posluhoval nemocným. Když se jej ptal na důvod, řekl: „Ničím se hrozné sny tak nezaplaší jako milosrdnou láskou." Komusi z těch, kteří tehdy byli považováni za moudré, když přišel ke spravedlivému Antonínovi a stěžoval si, že nemůže bez knih nalézt klid, odpověděl: „Filozofe, mou knihou je to, co Bůh stvořil; tyto knihy mi Bůh kdykoli poskytne. Stařičký Egypťan Makarios, nádoba vyvolená, se mne ptal, proč ničíme sílu a schopnost paměti uložené v duši, když vzpomínáme na křivdy způsobené nám lidmi, a proč si stále pamatujeme, co nám činí démoni. Nevěděl jsem na to odpovědět. A když jsem jej prosil, aby mi to vysvětlil sám, řekl, že vzrušení je napřed proti přirozené povaze člověka, později však přechází v hněv. Jindy, když jsem přišel k svatému otci Makariovi právě v poledne a měl jsem velkou žízeň a žádal jej o vodu, řekl: „Spokoj se se stínem; mnozí, kdo cestují po zemi nebo plují lodí přes moře, jsou na tom stejně." Když jsem mluvil o zdrženlivosti, řekl mi: „Synu, buď dobré mysli; již 50 let jsem se dosyta nenajedl chleba ani nenapil vody, ani nespal; jedl jsem chleba a pil vodu opřen o zeď a trochu jsem podřimoval." Kterýsi mnich, když mu byla oznámena smrt otce, řekl tomu, kdo mu to oznamoval: „Nerouhej se, můj otec je nesmrtelný." Kterýsi bratr prodal svou jedinou knihu evangelií a peníze věnoval chudým. Řekl při tom velmi vhodně: „Prodal jsem tu knihu tomu, který říká: Prodej, co máš a dej to chudým" (Mt 19). Blízko Alexandrie na sever za močálem Maria je ostrov. Na něm bydlel velmi vážený mnich z gnostické sekty. Tvrdil, že vše, co mniši činí, činí tak z pěti důvodů: Pro Boha, z přirozené náklonnosti, ze zvyku, z nutnosti a kvůli práci. Týž také říkal, že existuje jedna přirozená ctnost, ale vzhledem k schopnostem duše má rozmanité vzezření. Sluneční světlo, pravil, nemá vzezření a podobu, ale dostává podobu okna, jímž prochází. Jinému mnichu prý řekl: „Osekávám nástrahy vášně, abych uťal i látku ke hněvu; vím totiž, že hněv neustále vášnivě bojuje, ruší klid mé duše a znásilňuje poznání." Jiný stařec řekl: „Poklady lásky nemožno chránit jídlem nebo penězi." Týž také řekl, že nikdy v této věci nebyl démony oklamán. To jsou slova Evagria z knihy o činorodém životě. V knize Gnostikos říká, že máme rozjímat o čtyřech ctnostech - tolik jsme se jich naučili u spravedlivého Řehoře. O rozvážnosti, statečnosti, zdrženlivosti a spravedlnosti. Úkolem statečnosti je pevně stát na pravdě; i kdyby byl člověk kvůli tomu napadán, nikdy se nemá uchýlit k nepravdě. Úkolem zdrženlivosti je přijímat semena od prvního a nejvyššího hospodáře a odmítat toho, který poskytuje jiná semena. Konečně úkolem spravedlnosti je dávat každému, co mu patří a tuto ctnost nezakrývat jinou ctností a to, co by mohlo prospět nezkušeným, obrazně naznačovat a vysvětlovat. Sloup pravdy Kappadočan Basilius říká, že čím více poznáváme člověka, tím lépe jej poznáváme. Toto poznání je nám dáno Boží milostí a zdokonaluje se spravedlností, mírností a milosrdnou láskou. To že platí především pro ty, kteří mají v duši neklid. Potom toho budou schopni jen ti, kteří jsou oproštěni každého neklidu. Jsou-li v modlitbě vytrvalí, vidí světlo duše, které je osvěcuje. Svítilna Egypťanů svatý Athanasius říká, že Mojžíšovi bylo přikázáno zbudovat oltář směrem k severu. Kdo stojí u oltáře měli by pozorně sledovat, kdo je jejich nepřítel, statečně odstraňovat všechny druhy pokušení a poskytovat jídlo příchozím. Anděl thmuitenské církve Serapion říkal, že duše, která se napila duchovního poznání,se zcela očistí, duše zachvácené hněvem že se vyléčí láskou; špatné žádostivosti, které se usadiv duši, že se zkrotí zdrženlivostí. Velký učitel Didymus, velmi veliký svým rozjímavým životem, říkával: „Stále mysli na důkazy Boží prozřetelnosti a Božího soudu; pamatuj si, že na tu hlavní osobu téměř všichni zapomínají. Snadno rozeznáš pak ty, kteří patří světlu. Prozřetelnost poznáš podle toho, jak nás vede od špatnosti ke ctnosti." To jsou slova vzatá z Evagriových knih.
Jiný mnich, muž opravdu obdivuhodný, se nazýval Ammonius. Nebyl příliš zvídavý. Když byl s Athanasiem v Římě, netoužil z velkolepých děl města nic jiného vidět než chrám zasvěcený Petru a Pavlu.Když jej nutili vést biskupský úřad, tajně utekl, utal si ucho, aby tělesná vada byla překážkou a nebyl zvolen k této službě, ji, když jej alexandrijský biskup Theofil vybral za biskupa tajně utekl, aniž se nějakým způsobem zmrzačil. Evagrius se náhodou setkal s Ammoniem a zdvořile jej pokáral, že utětím ucha se dopustil hříchu a před Bohem se stal viníkem. Ammonius mu odpověděl: „Nemyslíš, Evagrie, že tě Bůh nepotrestá, protože jsi zneužil milosti tobě dané k tomu, že jsi z přílišné lásky dal porazit stromy?" V té době bylo v klášteřích také velmi mnoho jiných mužů, kteří vynikali ctnostmi a zbožností. Trvalo by velmi dlouho jmenovat všechny. Kdybychom jednotlivě probírali jejich životy a zázraky, které ve své svatosti činili, příliš bychom odbočili od svého úmyslu. Kdo chce podrobně vědět, jak tomu bylo, jak žili, co prospěšného řekli posluchačům, jak je i zvěř poslouchala, nechť si přečte knihu mnicha Palladia,2 který byl Evagriovým žákem, zvlášť o nich napsanou. V té knize je podrobně vysvětleno, co se týká mnichů. V té knize je také řeč o ženách, které vedly stejný způsob života jako muži. Evagrius a Palladius žili krátce po Valentově smrti3- Vraťme se však, odkud jsme vyšli.1. Nitris, hora v Egyptě blízko města Skitis. Mezi ní a Alexandrií bylo jezero Maria (Mareotis).
2. Palladius, žák Evagria, žil od r. 388-399 jako mnich y Egyptě, pak se stal biskupem v Hellenopolis v Bithynií. Zemřel před r. 431. Kniha, o které je tu řeč, je dnes uváděna pod titulem Historia Lausiaca.
3. Valens zemřel r. 378.
24. KAPITOLA VYHNÁNÍ EGYPTSKÝCH MNICHŮ
Imperátor Valens nařídil pronásledovat mnichy žijící v Alexandrii i v Egyptě. Jejich kláštery byly zpustošeny a zničeny. Mniši byli poháněni před soud, vězněni a rozmanitě mučeni, ač žili pokojným životem. Zatímco se toto dělo s vědomím Lucia a Eudoxius se vrátil do Antiochie, velitel s ohromným vojskem spolu s Luciem - ten nechyběl při něčem takovém a nad svatými muži neznal slitování- táhli na egyptské kláštery. Jakmile přišli na místo, zatkli muže, kteří se věnovali modlitbám, uzdravování a vyhánění démonů. Poněvadž si nevážili toho, co mniši s Boží milostí činili, nechtěli mnichům dovolit obvykle se modlit na místech určených k modlitbě a vyhnali je odtud. Ani s tím se nespokojili. Ve své zuřivosti poštvali proti nim zaslepený lid. Rufinus vypráví, že to viděl, když s nimi zažil pohromu. Tehdy jistě se na mniších opakovalo, co řekl Apoštol. Byli vydáni na posměch, biti, zbaveni šatů, spoutáni, kamenováni, stínáni. Jiní byli v ovčích nebo kozích kůžích zavřeni do samotek a byla jim odepřena jakákoli pomoc. Příliš krutě byli potrestáni, jak si od světa nezasloužili. Nemálo jich bloudilo po poušti, jiní se usadili v horách, v jeskyních, v rozsedlinách země. Trpěli kvůli víře a konečně i proto, že Boží milostí uzdravovali. Boží prozřetelnost asi dopustila, aby podstoupili tato příkoří a prostřednictvím utrpení aby jim tak bylo umožněno zachraňovat pro Boha jiné. Že je tomu tak, zcela jasně ukázal výsledek. Když tedy vynikající muži takto trpěli, Lucius, který přestal doufat, že je zničí, přemluvil vojenského prefekta, aby poslal do vyhnanství otce mnichů. Těmi otci byli egyptský a alexandrijský Makarius. Ti byli posláni na kterýsi ostrov, na kterém nebylo jediného křesťana. Na tomto ostrově byl pohanský chrám a kněz, kterého všichni obyvatelé ctili jako boha. Když tedy tam přišli, démoni se jich zalekli. V té době se prý udal tento zázrak. Dcery kněze se znenadání zmocnil démon a ona začala velmi zuřit a všechno trhat. Nebylo ji možno uklidnit. Na zbožné muže začala volat: „Proč jste sem přišli nás vyhnat?" Svatí muži propůjčenou jim milostí se opět osvědčili. Vyhnali z dívky démona a odevzdali otci uzdravenou dceru. Kněze a všechny obyvatele ostrova tak přivedli ke křesťanské víře. Změnila se víra, všichni byli pokřtěni a rádi se učili křesťanské víře. Oba Boží muži, krutě stíháni pro víru v soupodstatnost, jednak se osvědčili, jednak přinesli spásu a konečně učinili víru ještě silnější.
V téže době vynesl Bůh na světlo jiného věřícího muže, jehož prostřednictvím víru velmi oslavil. V té době vynikal totiž Didymus1, muž vskutku obdivuhodný a literárně velmi činný. Když byl Didymus ještě velmi mladý a naučil se základům psaní, stihla jej těžká oční choroba a zcela oslepl. Bůh však místo zraku jej bohatě obdařil bystrou inteligencí, neboť co nemohl poznat zrakem, tomu se naučil sluchem. Již v dětství byl velmi nadaný a daleko převýšil nadané a velmi bystré. Rychle se naučil gramatice a ještě rychleji rétorice. Začal studovat filozofii a v krátké době v ní obdivuhodně pokročil. Nejprve se naučil dialektice, potom aritmetice, krásnému umění (musiké), nakonec i ostatním oborům souvisejících s filozofií. Tak to ovládal, že se mohl utkat i s těmi, kteří viděli. Písmo svaté Starého Zákona i Nového Zákona znal tak dobře, že k němu napsal komentáře. Napsal též 3 knihy o Trojici. Dále vyložil Origenovy knihy Základy (De principiis) a napsal k nim komentáře, ve kterých dokázal, že Origenovy knihy jsou dobře napsané. Vysmíval se těm, kteří nemohli porozumět Origenovým knihám a snažili se Origena napadat a jeho knihy pomlouvat. Kdo si přeje poznat mnohotvárné vzdělání a nadání Didymovo, bude-li chtít, nechť nahlédne do jeho knih. Antonín před Valentovou dobou, když kvůli ariánům přišel z pouště do Alexandrie, hovořil s Didymem, a když poznal jeho vzdělání a moudrost, prý mu řekl: „Neznepokojuj se, Didyme, že jsi zbaven tělesného zraku. Ačkoli ti chybí takové oči, jaké mají mouchy a komáři, raduj se, že máš takové oči jako andělé, kterými je vidět Boha a kterými je vidět nejjasnější světlo." Toto prý řekl Antonín Didymovi. Didymus se v té době stal velkým obhájcem víry proti ariánům. Postavil se proti nim a potřel jejich úskoky a konečně usvědčil i jejich padělané a prolhané důkazy.
1. Didymus (r. 313-398) oslepl asi v pěti letech. Jeho žákem byl sv. Jeroným a Rufinus. Většina jeho spisů se ztratila. V r. 1941 se nalezl blízko Kaira papyrus, který obsahuje vedle Origenových spisů i něco ze spisů Didymových.
26. KAPITOLA SV. BASIL VEL. A ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ
Jako v Alexandrii se s Boží milostí postavil proti ariánům Didymus, tak v jiných městech Basil v Caesaree a Řehoř Naziánský.1 Všichni si je stále uchovávají v paměti a jejich učenost možno poznat z jejich knih. To již svědčí o jejich oblibě. Poněvadž v té době velmi pomohli církvím a Bůh je chránil, aby jako dvě pochodně zapálili víru, je naší povinností o nich něco připomenout. Kdyby někdo chtěl srovnávat život, způsob života a ctnosti Basila a Řehoře, jimiž oba vynikali, bude velmi váhat, komu by měl dát přednost. Jeden druhému se vyrovnali způsobem života i studiem pohanské i posvátné literatury. Jako mladí byli v Aténách posluchači v té době velmi slavných sofistů Himeria Proairesia.2 Později se vzdělávali v syrské Antiochii u Libania3 a velmi dobře ovládli řečnické umění. Měli přednášet filozofii a velmi mnozí je prosili, aby vzali na sebe břemeno vyučování. Jiní je vybízeli, aby se věnovali veřejným záležitostem. Oba však tímto pohrdli, zřekli se sofistiky a zvolili život v samotě. Tím skončili s filozofií u učitele, který tehdy učil y Antiochii. Nedlouho potom dostali do rukou Origenovy spisy - Origenes byl tehdy po celém světě velmi známý - a začali se důkladně učit vykládat svatá Písma. Velmi dobře vycvičeni ostře se postavili proti ariánům. Když ariáni přinesli Origenovy knihy, aby jimi potvrdili své učení, usvědčili je z neznalosti. Jasně ukázali, za ariáni naprosto nepochopili Origenova ducha a jeho smýšlení. Když se totiž sešli s Řehořem a Basilem Eunomius, přívrženec té sekty, a ariánští odborníci, prozradili, jak jsou neznalí a neučení. Basil nejprve byl vysvěcen na diákona antiochijským biskupem Meletiem. Potom se stal biskupem ve svém rodném městě kappadocké Caesarei a zcela se věnoval správě kostelů. Bál se, aby nové ariánské učení se nerozšířilo po provinciích Pontu. Proto se do těch krajů odebral a začal zřizovat místa pro mnišský život, poučovat lidi a kolísající utvrzovat ve víře. Řehoř byl biskupem v kappadockém městě Nazianu - zde předtím jeho otec řídil církev - a jako Basil řídil církev. Procházel města a slabé posiloval ve víře. Velmi často chodil do Konstantinopole a povzbuzoval ty, kteří hájili víru v soupodstatnost. Proto krátce potom na přímluvu mnoha biskupů byl ustanoven biskupem v Konstantinopoli. Jakmile se o činnosti obou doslechl imperátor Valens, přikázal Basila z Caesaree přivést do Antiochie. Když byl přiveden, imperátor si jej dal předvolat. Když se jej panovník ptal, proč nesdílí imperátorův názor na víru, Basil velmi rozhodně obvinil imperátorův názor a doporučoval mu víru v soupodstatnost. Když mu panovník pohrozil smrtí, řekl: „Kéž by se to stalo, abych pro víru byl zbaven tohoto tělesného pouta." Panovník znovu a znovu opakoval, aby si to dobře rozmyslil. Basil prý mu řekl: „Já jsem dnes i zítra týž, kéž bys však ty neměnil svůj názor." Basil byl tedy po celý den pod dozorem stráží. Nedlouho potom Valentův ještě velmi mladičký syn Galates tak těžce onemocněl, že lékaři pochybovali o jeho životě. Jeho matka panovnice Dominica sdělila imperátorovi, že měla hrozné sny a že chlapec onemocněl proto, že Valens urazil biskupa Basila. Imperátor se nad tím zamyslel a povolal k sobě Basila. A jako by mu pohrozil, říká: „Jestliže je tvé učení o víře pravé, pros, aby můj syn nezemřel." Tehdy Basil odpověděl: „Věříš-li, imperátore, jako já a dokážeš, aby se církev vrátila k jednotě, bude chlapec žít." Když s tím imperátor nesouhlasil, řekl Basil: „Staň se s chlapcem podle Boží vůle." Po těchto slovech imperátor přikázal propustit Basila. Chlapec hned potom zemřel. O těchto dvou mužích bylo řečeno to hlavní. Oba napsali mnoho výborných knih. Rufinus připomíná, že některé z nich přeložil do latiny. Basil měl dva bratry, Petra a Řehoře. Petr následoval Basila v mnišském životě. Řehoř4 se věnoval studiu. Po bratrově smrti doplnil Basilovu nedokončenou knihu Hexaemeron. Měl též v Konstantinopoli pohřební řeč nad antiochijským biskupem Meletiem. Od něho jsou ještě dvě jiné řeči.
1. Sv. Basil Vel. r. 330-379; Sv. Řehoř Naziánský r. 329/30-390
2. Himerius pocházel z bithynského města Prisias. Proslavil se za císaře Tuliana, zemřel ve vysokém věku. Podle Fotia napsal různé veršovánky, v nichž napadal křesťany. Proairesios, pomocník Himeriův, pocházel z kappadocké Caesaree.
V Aténách učil před Libaniem.
3. Libanius pocházel z významné rodiny v Antiochii, kde ser. 314narodil. Svého vzdělání nabyl napřed ve svém rodišti, pak v Aténách. Po studiu nastoupil v Konstantinopoli jako učitel rétoriky. Jeho významným žákem byl i sv. Jan Zlatoústý.
4. Sv. Řehoř Nysský
27. KAPITOLA ŘEHOŘ NEOCAESARIJSKÝ (THAUMATURGOS)
Nemálo lidí si plete Řehoře jednak kvůli stejnému jménu, jednak kvůli knihám připisovaným Řehoři. Nutno podotknout, že to byl Řehoř Pontský,1 pocházející z pontského města Neocaesarea a že žil daleko předtím než uvedení Řehořové. Byl totiž Origenovým žákem. Tento Řehoř je oslavován nejen v Aténách a Berytu, ale také po celém Pontu a takřka, abych tak řekl, po celém světě. Jakmile odešel z aténské školy, věnoval se v Berytu studiu práva. Když však slyšel, že v Caesarei vykládá Origenes Písmo svaté, odešel do Caesaree. Tady poznal, jak Origenes podivuhodně a skvěle zná Písmo svaté, a proto zanechal studium římského práva a trvale se připojil k Origenovi. U něho se naučil pravé filozofii a vrátil se do svého rodiště. Ještě jako laik učinil mnoho zázraků. Uzdravoval nemocné, před jeho dopisy prchali démoni. Pohany přiváděl k víře nejen slovy, ale mnohem více svými skutky. O něm se zmiňuje mučedník Pamphylus v knihách, které psal pro Origena. Je v nich také na doporučení Origena Řehořova řeč. Abych byl stručný: Byli 4 Řehořové. Tento byl Origenovým žákem, dále Řehoř Naziánský, Řehoř bratr Basila a Řehoř Gregorius Alexandrijský, kterého po vyhnání Athanasia zvolili biskupem. Tolik o těchto.
1. Řehoř zvaný Thaumaturgos byl 5 let se svým bratrem Athenodorem v Caesarei žákem Origena. Po svém návratu do rodiště se zde stal r. 238 biskupem. Zemřel kolem r. 270.
28. KAPITOLA NOVATUS A NOVATIÁNI
V té době ve Frygii změnili dobu slavení velikonoc. Proč se tak stalo, připomenu později. Napřed řeknu, proč tento velmi přísný kánon novatiánské církve převládal u Frygů a Paflagonů. Kněz Novatus se odloučil od římské církve, protože biskup Kornelius přijal do společenství věřící, kteří za Deciova1 pronásledování církve obětovali modlám. Proto když se od této církve odloučil, nejprve jej učinili biskupem biskupové, kteří byli téhož názoru jako on, a pak napsal všem církvím dopis, aby nepřipouštěli k slavení tajemství ty, kteří obětovali modlám, ale aby je vybízeli k pokání a odpuštění aby svěřili Bohu, který může a má moc odpouštět hříchy. Dopis byl zaslán do provincií a každý podle svých schopností se měl rozhodnout. Poněvadž Novatus naznačil, že ti, kteří se po křtu dopustili smrtelného hříchu, nemají být připuštěni k tajemstvím, rozhodli se někteří vyhlásit přísný kánon. Někteří jej schválili jako správný a velmi prospěšný k řádnému životu. Zatímco se mezi sebou přeli, přišel dopis od biskupa Kornelia, který naznačoval, že naději na odpuštění mají také ti, kteří zhřešili po křtu. Oba tedy poslali dopis a v každém bylo něco jiného. Oba potvrzovali svůj názor svědectvím Písma svatého, a tak každý se klonil k tomu názoru, ke kterému - jak tomu obyčejně bývá - měl nejblíže. Kdo rádi hřešili, spoléhali na odpuštění a zneužívali toho, aby mohli hřešit. Frygové zdá se, že byli mnohem přísnější než jiné národy. Velmi zřídka totiž přísahají. Skytové a Thrákové mají sklon ke hněvu. Čím blíže jsou k Východu, tím více se oddávají žádostivosti. Paflagoni a Frygové nemají sklon ani k tomu, ani k onomu. Neholdují ani koňským závodům, ani divadlům. Proto podle mého názoru se spíše klonili k názoru Novatova dopisu. Smilstvo považují za ohavný zločin. Je známo, že způsob života Frygů a Paflagonů je skromnější a mravně čistší než přívrženců kterékoli hereze. Domnívám se, že tento způsob života si zachovávali i ti, kteří v západních zemích žili podle Novatova učení. Novatus sám, ač se svým přísným životem lišil od římské církve, přece nezměnil dobu slavení velikonoc. Stále zachovával a slavil ten svátek podle zvyku západních obyvatel. Kdo však tam žijí od samého začátku, kdy začali vyznávat křesťanskou víru, slaví vždy ten svátek po půlnoci. Novatus sám zemřel mučednickou smrtí za Valerianova pronásledování křesťanů. I když novatiáni se odvrátili od víry církve, směli být v jejím společenství. A v té době změnili slavení velikonoc. V obci Pazo, kde pramení řeka Sangari, se totiž konala synoda a několik málo fryžských biskupů odpadlo a rozhodli se zachovávat židovský zvyk slavit svátky s nekvašeným chlebem a v té době jako Židé. To nám sdělil velmi starý muž, který o sobě řekl, že je synem kněze a že byl s otcem na té synodě. Na ní nebyl ani novatiánský biskup v Konstantinopoli Agelius, ani Maximus z Nicee, ani novatiánský biskup v Nikomedii, ani biskup téže církve v Kotuai, i když nejspíše tito stanovili kánony novatiánské církve. Dozvěděli jsme se také, že tohle se stalo již dávno. Krátce potom kvůli tomuto shromáždění- jak řekneme jinde - se novatiánská církev vnitřně rozdělila.
1.Novatus (Navatos) je zde míněn Novatianus, kolem r. 250 významný kněz římské obce. Schisma začalo r. 251 za papeže Kornelia. Jeho přívrženci byli též zváni „katharoi - čistí".
29. KAPITOLA ŘÍMSKÝ BISKUP DAMASUS
Přistupme k událostem, které se udaly na Západě. Imperátor Valentinianus měl klid a nečinil obtíže žádné sektě. V té době nastoupil po římském biskupu Liberiovi Damasus,1 ale v římské církvi nastal neklid. Dozvěděli jsme se, co bylo toho příčinou. Diákon oné církve Ursinus byl spolu s Damasem uchazečem o biskupský úřad. Když Ursinus viděl, že Damasus dostane přednost, těžce nesl, že nebude mít žádnou naději stát se římským biskupem. Snažil se tedy svolat zvláštní sněm mimo církev. Přesvědčil některé prosté a neznámé biskupy, aby jej tajně zvolili biskupem. Byl zvolen ne v kostele, ale na tajném místě basiliky Sicona. Když se to stalo, lid se rozdělil. Vzplanul spor ne o víru či nějakou herezi, ale kdo má obdržet biskupské křeslo. Nastalo tak velké pobouření, že při výtržnosti zahynulo velmi mnoho lidí. Maximin, který tehdy byl prefektem, proto potrestal mnoho laiků i kleriků. Tak byl zmařen Ursinův pokus a ti, kteří mu vnukli tu myšlenku, byli potlačeni.
1. Sv. Damasus r. 366-84. Za Liberia diákonem, pak knězem a r. 366 biskupem.
30. KAPITOLA UDÁLOSTI V MILÁNĚ, SV. AMBROŽ BISKUPEM
V téže době se náhodou udala v Miláně jiná pamětihodná událost. Když biskup tohoto města zvolený ariány Auxentius zemřel, vznikl při volbě biskupa velký neklid. Vznikl spor koho povýšit do této hodnosti. Prefekt provincie v hodnosti konsula Ambrož z obavy, aby ze sporu nevzniklo něco horšího, odebral se do kostela utišit spor. Jeho příchodem se lid uklidnil. Ambrož vybídl lid k něčemu užitečnějšímu, a tím potlačil zbytečný rozruch. Tu náhle všichni do jednoho prohlásili, že Ambrož je hoden biskupské hodnosti, a všichni jej také zvolili. Doufali, že bude znovu nastolena jednota a že všichni budou mít jednu víru. Biskupové, kteří tam byli, totiž považovali hlas lidu za hlas Boží. Proto bez meškání se chopili Ambrože a pokřtili jej - byl totiž katechumenem - a zvolili jej spravovat biskupský úřad. Ačkoli Ambrož se dal rád pokřtít, přece odmítal přijmout biskupskou hodnost. Zpravili tedy o tom Valentiniana. Ten se podivil jednotnému souhlasu lidí a považoval to také za Boží hlas. Naznačil biskupům, aby se podřídili Boží vůli, a přikázal jim, aby Ambrože zvolili za biskupa. K této poctě mu pomohl spíše Bůh než lidé. A když byl takto zvolen, Milánští předtím nejednotní se tehdy uklidnili a zavládla mezi nimi jednota.1
1. Sv. Ambrož narozen r. 339/40 v Trevíru. Jeho otec byl vysokým státním úředníkem v Gallii. Po otcově smrti se vrátil s matkou a třemi sourozenci do Říma. Dostalo se mu právního vzdělání a kolem r. 370 se stal prefektem Ligurie a Aemilie se sídlem v Miláně. Vysvěcen na biskupa byl pravděpodobně 7. 12. 374.
31. KAPITOLA VALENTINIANOVA SMRT
Když Sauromati (Sarmati) vpadli na římské území, imperátor s četným vojskem rychle vytáhl proti nim. Barbaři se o tom dozvěděli a poznali, že nemohou odolat takovému počtu vojska. Poslali proto své vyslance ujednat mír. Jakmile vyslanci přišli a imperátor je viděl v bídném stavu a špinavé, ptal se, zda všichni Sarmate jsou takoví. Odpověděli mu, že přišli ti nejlepší ze Sarmatů. Valentinianus se velmi rozzlobil a vykřikl: „Je to zlé s římským impériem, když to došlo až tak daleko, že tolik špinavých a hladových barbarů nespokojených se svou zemí se chopilo zbraní, aby pustošilo římské území a vypovědělo mu válku." Křičel tak hlasitě, že mu naběhly žíly a praskly tepny. Vyteklo mu tolik krve, že v pevnosti Bergition2 zemřel za třetího konsulátu konsulů Gratiana a Acaetia 17. listopadu.1 Žil 54 let, vládl 13 let. Po Valentinianově smrti, šest dní po jeho smrti, vojáci v Itálii prohlásili imperátorem Valentiniana Mladšího3 v italském městě Aconci. Jmenoval se po otci a byl příliš mlád. Když to bylo oznámeno ostatním imperátorům, velmi těžce to nesli. Ne že Valentinianus, který měl ještě bratra a byl synem druhého otcova bratra, byl provolán imperátorem, ale že se to stalo bez jejich souhlasu a že jej sami nezvolili. Oba chtěli, aby byl imperátorem. A tak Valentinianus Mladší takto usedl na trůn svého otce. Je třeba vědět, že tento Valentinianus se narodil z Justiny, s kterou se jeho otec oženil, když ještě žila jeho první manželka Severa. Bylo tomu takto: Otec Justiny Justus, který byl v době imperátora Konstantia prefektem provincie Picenské, by rád získal imperátorský purpur po boku imperátora. Tak se to vyprávělo a tak to slyšel i Konstantius. Věštba imperátorovi předpověděla, že z Justa vzejde imperátor. Proto poslal své lidi, aby Justa odstranili. A tak Justina zbavena otce zůstala pannou. Později se s ní seznámila manželka imperátora Valentiniana Severa a často s ní mluvila. Vznikl mezi nimi přátelský vztah, společně se i koupaly. Když Severa viděla Justinu koupat se v lázních, uchvácena krásou panny začala o ní mluvit před imperátorem. Že Justova dcera je panna obdivuhodně krásná a sama jako žena že je uchvácena její krásou. Imperátor manželčina slova rozvažoval a rozhodl se vzít si Justinu za manželku. Severu, z níž zplodil Gratiana, kterého před nedávném prohlásil za imperátora, nezapudil. Proto vydal zákon, že kdo chce, může mít dvě legitimní manželky, a zákon oznámil v jednotlivých městech. Podle tohoto zákona si vzal Justinu za manželku. Z ní zplodil Valentiniana Mladšího a tři dcery, Justu, Gratu a Galiu. Dvě z nich zůstaly pannami. Galia se později vdala za Theodosia Velikého. Z tohoto manželství se Theodosiovi narodil Arcadius a Honorius. O Theodosiovi a jeho synech bude řeč na jiném místě.
1. R. 375
2. Bergition - Brigantium - Brigantia castrum. Dnešní Brixen u Bodamského jezera.
32. KAPITOLA GOTHOVÉ PŘIJÍMAJÍ KŘESŤANSTVÍ
Valens žil v Antiochii v klidu a bez války, protože barbaři se drželi na svém území. Přesto nepřestal vymýšlet tresty proti křesťanům,kteří se pevně drželi víry v soupodstatnost. Jeho běsnění však uklidnil svou řečí Themistius. Ve své řeči připomenul imperátorovi, že se nemá divit, když se křesťané hádají o víru. Rozpory že jsou tak nepatrné ve srovnání s velmi četnými názory pohanských filozofů. Názorů že je více než 300 a rozpory mezi nimi jsou kvůli rozhodnutím, kterými se ta která sekta řídí. Že Bůh chce takovou rozdílností ukázat svou slávu a aby jej více ctili, což ne každý ví. Po těchto a podobných slovech filozofa začal se trochu mírněji chovat. Přesto však svůj hněv neutišil zcela. Posvěcené muže místo smrtí trestal vyhnanstvím. Toto však bylo překaženo jinými událostmi.
Barbaři žijící za Istrem (Dunajem) zvaní Gothové se vnitřními spory rozdělili na dvě strany. Jedné byl v čele Fritigernes, druhé Athanarichus. Poněvadž Athanarichus měl asi větší území, Fritigernes požádal Římany o pomoc proti protivníkovi. Když byl Valens o tom zpraven, dal vojákům v Thrákii rozkaz pomoci barbarům proti barbarům. Zvítězili nad Anthanarichem a ten utekl za Ister. To byl také důvod, proč barbaři přijali křesťanskou víru. Fritigernes, aby se imperátorovi odvděčil, přijal totiž imperátorovu víru a své lidi vybízel k témuž. Proto se velmi mnozí podle přání imperátora připojili k ariánské sektě a až dosud se k ní hlásí. V tédě Ulfila (Wulfila), gotský biskup vynalezl gotské písmo. Jakmile přeložil Písmo svaté do jejich řeči, snažil se, aby tito barbaři důkladně poznali Písmo svaté. Ulfila (Wulfila) učil křesťanskému náboženství nejen Fritigernovy, ale i Anthanarichovy poddané. Anthanarichus velmi těžce nesl, že mnoho těch, kteří vyznávali Kristovo, se odcizili svému vlastnímu náboženství. Někteří barbaři z ariánské sekty se tehdy stali mučedníky. Arius nemohl odolat Sabelliovu bludu, odpadl od pravé víry a hlásal, že Boží Syn se nedávno narodil. Barbaři však upřímně přijali křesťanské náboženství a neváhali dát život za svou Kristovu víru. Tolik o Gothech obrácených na Kristovu víru.
34. KAPITOLA GOTHOVÉ VYHNÁNI HUNY
Zanedlouho tito barbaři, když se navzájem usmířili, byli vyhnáni jinými sousedními barbary, kteří se nazývali Hunové. Vyhnáni ze svého území utekli se pod ochranu k Římanům. Rozhodli se římskému imperátorovi dobrovolně sloužit a řídit se jeho rozkazy. Když to bylo Valentovi sděleno, aniž myslel na budoucnost, přikázal, aby byli k prosebníkům milosrdní. V tom se ukázal laskavý. Přidělil jim k obývání některé části Thrákie a myslil, že to bude dobré. Uvažoval, že z nich bude dobře vycvičené vojsko a že barbaři budou nahánět nepřátelům větší hrůzu než Římané. Začal zanedbávat římské vojsko. Naprosto pohrdl vojenskými vysloužilci i těmi, kteří ve válce dovedli statečně bojovat. Zato pro vojáky sbírané po provinčních vesnicích vymáhal peníze. Přikázal, aby platili za jednotlivého vojáka 80 zlatých, ač předtím vysloužilé vojáky osvobodil od daní. To byl také důvod, proč se římskému impériu na nějakou dobu dobře nedařilo.
35. KAPITOLA BARBAŘI PROTI ŘÍMANŮM
Barbarům usazeným v Thrákii se nelíbily klidné poměry v provincii a zdvihli zbraně proti Římanům, kteří jim prokázali takové dobrodiní. Začali pustošit všechna thrácká města. Když to bylo Valentovi oznámeno, přestal posílat do vyhnanství, kdo vyznávali víru v soupodstatnost. V nejisté a spletité situaci opustil Antiochii a odebral se do Konstantinopole. Proto oheň pronásledování křesťanů zcela uhasí. V té době za pátého konsulátu Valentova a za prvního konsulátu Valentiniana Mladšího zemřel biskup ariánské sekty v Antiochii Euzoius. Na jeho místo nastoupil Dorotheus.
Saracéni,1 kteří byli spojenci římského národa, odpadli od Římanů již tehdy, když imperátor odešel z Antiochie. Pod vedením jakési ženy jménem Mavia - její muž již zemřel - vypověděli Římanům válku. Všechny východní římské provincie by zcela zničili, kdyby jakousi božskou prozřetelností nebyli Saracéni zadrženi. Bylo tomu takto: Jakýsi Saracén Moses žijící jako mnich na poušti byl pro svou obzvláštní zbožnost, pevnou víru a své zázraky u všech velmi oblíben. Královna Saracénů Mavia požádala Římany, aby zvolili biskupem příslušníka jejího národa. Když to římští velitelé uslyšeli, domnívali se, že by bylo dobré, kdyby za těchto podmínek byl sjednán mír. Bez váhání nařídili, aby se tak stalo. A tak byl Moses přiveden z pouště do Alexandrie, aby tam přijal kněžskou hodnost. Když Moses přišel k Luciovi, který tam tehdy byl představeným církví, Lucius odmítl jeho navržení. „Myslím, že nejsem hoden kněžství, ale bude-li to ku prospěchu státu, nikdy na mne, Lucie, nesmíš vložit svou ruku. Na tvých rukou lpí krev," řekl Moses. Lucius mu odpověděl, že se nesluší, aby jej takto urážel, ale aby spíše mluvil o víře. Moses odpověděl: „Nyní není třeba skládat účty z víry, ale ze zločinů, kterých ses dopustil. Křesťan nebije, nikoho neosočuje, neválčí. Boží služebník neválčí. Proti tobě mluví tvé jednání. Vyháníš do vyhnanství,.předhazuješ zvěři, dáváš upalovat. Spolehlivější je to, co vidíme, než co slyšíme." Toto a podobné řekl Moses. Jeho přátelé jej pak odvedli k hoře, a tam jej zvolili biskupem ti, které Lucius vyhnal. Když se takto_Moses stal biskupem, Saracéni přestali válčit. Malvia dodržela mír s Římany tak, že svou dceru dala veliteli Viktorovi. Tolik o Saracénech.
1. Saracéni ve starověku Arabové žijící v tehdejší severozápadní Arábii (nynější Jordánsko a jižní Sýrie).
37. KAPITOLA LUCIUS ZBAVEN ÚŘADU
V době, kdy imperátor odešel z Antiochie, si velmi oddechli všichni, zvláště v Alexandrii, kteří prožili pronásledování. Tehdy se také vrátil z Říma Petr s dopisem římského biskupa Damasa, jímž Damasus potvrzoval jednak víru Mosesa, jednak volbu Petra. Lid pak vyhnal Lucia a na jeho místo uvedl Petra. Lucius bez meškání odplul do Konstantinopole. Petr zakrátko zemřel. Jeho nástupcem se stal jeho bratr Timotheus.
38. KAPITOLA VALENS ZABIT U HADRIANOPOLE
Imperátor přišel do Konstantinopole 30. května v 6. roce svého a ve 2. roce konsulátu Valentiniana. Urazil velmi rozhořčený lid. Barbaři, kteří již zpustošili Thrákii, začali totiž pustošit již blízké okolí Konstantinopole, protože nebylo žádné vojsko, které by odrazilo nápor barbarů. Barbaři se začali přibližovat k hradbám a město to těžko neslo. Lidé vykřikovali na imperátora, že přivedl barbary do jejich krajiny. Imperátor nechtěl se hned postavit proti nim, ale napřed chtěl vést válku proti barbarům. A tak když byly sváděny jen jezdecké souboje, všichni do jednoho křičeli na imperátora nedbajícího na to, co se děje kolem: „Dej nám zbraně a my sami budeme bojovat." Rozhněvaný imperátor tedy 11. června vyrazil z města. Pohrozil však, vrátí-li se zdráv, že Konstantinopolské potrestá jednak za jejich urážky, jednak za to, čeho se předtím dopustili proti impériu za tyrana Prokopia. Když pohrozil, že město zcela zničí a srovná se zemí, jako by je zoral pluhem, vyrazil proti barbarům. Odehnal je daleko od města a pronásledoval je až do thráckého města v sousedství Macedonie Hadrianopole. Při utkání s nimi zemřel 9. srpna za týchž výše uvedených konsulů ve 4. roce 289 olympiady.1Někteří říkají že odhodil imperátorský šat a vrhl se mezi pěší vojsko. Když se jízda vzdala bez boje a všichni pěšáci byli pobiti, prý bez imperátorského šatu ležel nepoznán mezi nimi. Kdo však může říci, zda bo byl skutečně on? Zemřel, když mu bylo 50 let. S bratrem vládl 13 let, po smrti bratra 3 roky.
Kniha obsahuje události v rozpětí 16 let.
Dříve než přistoupíme k vyprávění událostí, které jsme si předsevzali v 5. knize, chceme čtenáře této práce upozornit, aby nám ne-vytýkali, že při církevních událostech mluvíme také o válkách v rozličných dobách - pokud jsme ovšem měli možnost pravdivě to poznat - proč jsme tak učinili. Učinili jsme to z mnoha důvodů. Předně aby budoucí generace se seznámily s událostmi způsobenými válkou. Potom aby čtenáři, slyší-li o stálých sporech biskupů a jak jeden k druhému se nepřátelsky chová, se nad tím nepohoršovali. Zvláště pak proto, je-li stát zmítán neklidem, že i církev jako by byla nakažena stejnou nemocí, je zmítána neklidem. Čtenáři okamžitě shledají, že nedobré události ovlivňují církev i stát, nebo že neštěstí jednoho postihuje i druhého a že někdy neklid v církvi je předehrou neklidu ve státě nebo naopak. Proto věřím, že vzájemný vztah událostí nevzniká náhodně, ale že začal našimi hříchy a neštěstí že je trestem za to, jak to stojí u Apoštola: „U některých lidí jsou jejich hříchy dobře známy před soudem, u jiných až po něm" (l Tím 5,23). Proto isme do Církevní historie vložili také některé události ve státě. O válečných událostech v době Konstantina jsme se nemohli dozvědět vzhledem k tomu, že je tomu příliš dávno. Přesto jsme uvedli v našem vyprávění události, o kterých jsme se dozvěděli od těch, kteří se dožili naší doby. Často jsme se zmínili o imperátorech proto, že v době, kdy křesťané začali existovat, činnost církve jaksi závisela na jejich vůli. Tak i velké koncily byly a jsou dosud svolávány na jejich příkaz. Rovněž jsme připomenuli i pohanský pověrečný kult, protože působil neklid v církvi.
Toto jsme uvedli úvodem a nyní přikročme k vyprávění událostí.
1. KAPITOLA KONSTANTINOPOLŠTÍ S POMOCÍ SARACÉNŮ BRÁNÍ SVÉ MĚSTO
Když imperátor zemřel - jak, to není vůbec známo - barbaři konečně dorazili až k hradbám Konstantinopole a začali plenit předměstské čtvrti. Lid se odhodlaně postavil barbarům na odpor. Každý místo zbraní se chopil toho, co měl po ruce. Imperátorova manželka Dominica přikázala vyplatit z imperátorské pokladny žold jako vojákům všem, kteří šli bojovat. Mavia, o níž jsme se zmínili, poslala na pomoc něco Saracénů, kteří byli spojenci. A tak když se lid utkal v bitvě s barbary, barbaři ustoupili daleko od města.
2. KAPITOLA GRATIANUS A THEODOSIUS
Gratianus,1 který spolu s Valentinianem Mladším se ujal řízení impéria, odsoudil krutost svého strýce Valenta páchanou na křesťanech. Zpět povolal, které Valens poslal do vyhnanství. Zákonem stanovil, že kterákoli sekta - výjimku činili eunomiáni, fatiniáni a manichejci - může svobodně bez jakýchkoli obtíží konat ve svých koste-lích shromáždění. Římské impérium bylo slabé a nemocné a síla barbarů rostla. K řízení státu bylo třeba rázného a odhodlaného muže. Tím byl Theodosius2 pocházející z hispánského patricijského rodu, velmi zkušený válečník, a proto velmi vhodný řídit impérium. Toho si Gratianus vybral za svého společníka ke správě impéria. V Sirmiu -je to město v Illyrii - jej prohlásil imperátorem za konsulů Ausonia a Olybria 16. ledna a spolu s ním bojoval proti barbarům.
1. Gratianus 375-83; Valentinian II. 375-92
2. Theodosius I. 379-95
3. KAPITOLA BISKUPOVÉ V TEHDEJŠÍ DOBĚ
V této době řídil po Liberiovi římskou církev Damasus. Jerusalémskou církev Cyril. Církev antiochijská, jak jsem řekl, byla rozdělena na 3 strany. Některé církve řídil po Euzoiovi arián Dorotheus, jinou část Paulinus a jinou část Meletius, který se vrátil z exilu. V Alexandrii ariánské kostely řídil Lucius, který tehdy již byl poslán do vyhnanství. Církve, které se držely víry v soupodstatnost, spravoval po Petrovi Timotheus. Správu konstantinopolských kostelů obdržel Demoflus, který byl představeným ariánské sekty. Kdo se zřekli jeho názoru, shromažďovali se odděleně.
Když macedoniáni poslali k Liberiovi své posly, po jistou dobu se pevně drželi víry potvrzené nicejským koncilem a sdíleli společenství s těmi, kdo se drželi víry v soupodstatnost. Když však imperátor Gratianus vydal zákon, že jednotlivé sekty mohou konat svá shromáždění, znovu se rozhodli oddělit se od církve. Proto se shromáždili v Antiochii a znovu prohlásili, že neuznávají slovo „jedné podstaty" a s těmi, kteří se drželi víry v soupodstatnost, že nebudou sdílet společenství. Nebyli však jednotní, poněvadž každý rozhodoval jinak. Mnozí s nimi nesouhlasili, odpadli od nich a přidali se k přívržencům víry v soupodstatnost.
5. KAPITOLA SPORY V ANTIOCHII. ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ BISKUPEM V KONSTANTINOPOLI
V této době v syrské Antiochii vzplanul velký spor kvůli Meletiovi. Antiochijský biskup Paulinus, jak jsme řekli, byl pro svou velkou zbožnost poslán do vyhnanství. Meletius byl napřed Juliánem povolán zpět, Valentem zase vyhoštěn a Gratianem opět povolán zpět. Když se vrátil do Antiochie, našel Paulina již jako starce. Kdo stranili Meletiovi, ihned usilovali, aby s Paulinem sdílel biskupský stolec. Paulinus však řekl, že odporuje církevním kánonům, aby byl připuštěn na biskupský stolec, kdo byl zvolen ariánskými biskupy. Lid vzal spor do svých rukou. V kterémsi kostele na předměstí chystali dosadit Meletia. Vznikl z toho velký rozruch. Později se lid za týchž podmínek sjednotil. Žadatelů o biskupský stolec bylo šest, mezi nimi Flavianus. Zavázali je přísahou, že nikdo z nich se nezmocní biskupství, dokud jeden z obou, Paulinus a Meletius, nezemře, a ten, kdo zůstane naživu, že bude moci nastoupit po zemřelém. Když se takto přísahou zavázali, lid se uklidnil a nehádal se mezi sebou. Proto ti, kteří stáli při Luciferovi, se oddělili od církve, protože Meletius zvolený ariány byl připuštěn k biskupské hodnosti.
V téže době, kdy události v Antiochii byly tak zmatené, byl Řehoř Naziánský za všeobecného souhlasu všech biskupů přeložen z biskupství v Nazian do Konstantinopole, a Meletius musil z Konstantinopole. Tak tomu bylo.
6. KAPITOLA THEODOSIUS POKŘTĚN
V době, kdy Gratianus a Theodosius zvítězili nad barbary, Gratianus se ihned odebral do Gallie, poněvadž Germáni pustošili venkov v jeho krajině. Theodosius po vítězství na cestě do Konstantinopole přišel do Soluně. Tam onemocněl a přál si proto být pokřtěn. Od svých předků již kdysi poznal křesťanské náboženství a víře v soupodstatnost byl zcela oddán. A když v těžké nemoci chtěl být rychle pokřtěn, požádal o tuto službu soluňského biskupa. Nejprve však se ptal biskupa, jakou má víru. A když biskup odpověděl, že Ariův názor velmi málo pronikl do Illyrie a že jeho nové učení se nezmocnilo .církví jeho krajiny, nýbrž že všichni, kteří tu bydlí, stále zachovávají velmi starou víru předanou jim apoštoly a potvrzenou na nicejském koncilu, imperátor velmi rád se dal pokřtít na biskupa Ascholia. Za několik dní se uzdravil a 14. listopadu za již pátého konsulátu Gratianova a za svého prvního konsulátu přišel do Konstantinopole.
7. KAPITOLA ODCHOD ARIÁNŮ Z KONSTANTINOPOLE
V té době Řehoř přeložený z města Nazian1 svolal v Konstantinopoli v jakémsi velmi malém kostele shromáždění. K tomuto kostelíku imperátoři později přistavěli velmi rozsáhlý kostel zvaný Anastasis. Řehoř, velmi známý muž, který lidi ve své době velmi převyšoval zbožností a kterého někteří považovali za cizince, se velmi zaradoval z imperátorova příchodu a zdráhal se být nadále v Konstantinopoli. Imperátor se pohoršoval nad velmi zneklidnělou církví. Snažil se zjednat pokoj, jednotu a zvelebovat kostely. A tak bez meškání sdělil biskupu ariánské sekty Demofilovi svůj úmysl. Zeptal se jej, zda by nechtěl přijmout víru nicejského koncilu a lid tak přivést k jednotě a zjednat pokoj. Když jeho přání odmítl, řekl imperátor: „Protože nechceš pokoj a jednotu, přikazuji ti opustit kostely." Když to Demofilus uslyšel a uvážil, jak nesnadné by bylo mocnějšímu postavit se na odpor, svolal lidi do kostela, stanul uprostřed a toto řekl: „Bratří, je psáno v evangeliu: Budou-li vás pronásledovat v jednom městě, utečte do druhého. Poněvadž nás imperátor vyhání z kostelů, chtěl bych, abyste věděli, že zítra se bude konat shromáždění mimo město. To řekl a odešel. Nepochopil, že ti, kteří hledají nový Jerusalem, utíkají z jiného důvodu, než žádá svět. Tak totiž nutno rozumět slovům evangelia. On si to však vyložil po svém a svolal shromáždění za městskými branami. Spolu s ním vyšel také Lucius, který jak jsem uvedl, byl vyhnán z Alexandrie a žil v Konstantinopoli. Ariáni, kteří po 40 let neprávem spravovali kostely, když je imperátor Theodosius vybízel k jednotě, odešli z města za pátého konsulátu Gratianova a za prvního konsulátu Augusta Theodqsia 26. listopadu. Kdo zachovali víru v soupodstatnost, přišli na jejich místa a zabrali jejich kostely.
1. Nazian, město v Kappadokii.
8. KAPITOLA KONCIL V KONSTANTINOPOLI (R.381)
Imperátor (Theodosius) neprodleně svolal biskupy, kteří zachovávali jeho víru. Na této synodě1 jednak byla potvrzena víra nicejského koncilu, jednak byl zvolen konstantinopolský biskup. Pozval i biskupy macedoniánské sekty, poněvadž doufal, že se macedoniáni sjednotí s těmi, kteří sdíleli jeho víru. Z těch, kdo zastávali víru v soupodstatnost přišli: Alexandrijský biskup Timotheus, jerusalémský biskup Cyril, který v té době učinil pokání a zcela přijal víru v soupodstatnost. Dále tam byl Meletius. Ten tam byl již dříve, totiž v době, kdy se jednalo o zvolení Řehoře (Naziánského). Pak biskup ze Soluně Ascholius a mnozí jiní. Všech bylo 150. Ze strany macedoniánské především biskup v Cyziku Eleusius a Marcialis z Lampsaka. Všech z této sekty bylo 36, z nichž většina byla z hellespontských měst. Na synodu se sešli za konsulů Eucharida a Evagria v květnu. Imperátor i biskupové, kteří s ním sdíleli stejnou víru, všemožně usilovali o to, aby Eleusia a jeho přívržence přivedli k jednotě ve vire. Eleusiovi připomenuli, že byl v poselstvu, které ve jménu Eustathia přišlo k římskému biskupovi Liberiovi. Připomenuli také, že nedlouho potom dobrovolně zastávali víru v soupodstatnost a sdíleli s nimi společenství a že nedělají dobře, když předtím měli týž názor na víru, se znovu snaží zcela zničit to, co předtím jasně prohlásili. Napomenutí i pokárání se minulo účinkem. Řekli, že raději budou souhlasit s ariánským názorem než souhlasit s vírou v soupodstatnost. Když takto odpověděli, odešli z Konstantinopole. Dopisem sdělili lidu jakéhosi města, že vůbec nesouhlasí s vírou nicejského koncilu. Biskupové druhé strany, kteří byli v Konstantinopoli, se radili, koho zvolit biskupem. Řehoř, jak jsme krátce předtím uvedli, totiž odmítl biskupství a vrátil se do Naziánu. Náhodou tam byl nějaký Nektarius, senátor, muž až příliš skromný, význačný svým způsobem života. Ač zastával úřad pretora, lid jej přivedl a 150 biskupy byl ustanoven biskupem. V této době bylo rozhodnuto, aby konstantinopolský biskup zaujímal první místo po, římském biskupu, poněvadž Konstantinppolis se nazývá Novým Římem (Nea Róma). Znovu také potvrdili víru nicejského koncilu. Rozdělili provincie a ustanovili jim patriarchy. Rozhodli také, že žádný biskup nesmí opustit svou diecési a odstěhovat se do jiné. Předtím v době pronásledování to mohl učinit. Nektaria uvítala celá konstantinopolská obec i celá Thrakie. Patriarchát pontské diecése připadl Helladiovi, patriarchát káppadocké Caesaree po biskupovi Basilovi Basilovu bratru Řehoři Nisskému. Nissa je káppadocké město. Otreiovi z Melitine patriarchát v Arménii. Asijský patriarchát obdržel biskup v Ikoniu Amfilichius a Optimus z Antiochie Pissidské. Egyptská provincie byla přidělena alexandrijskému biskupu Timotheovi. Biskupy církví na Východě byli titíž co dříve, totiž laodicejský biskup Pelagius a Diodorus z Tarzu. První čestné místo bylo ponecháno antiochijské církvi, kterou přidělili tehdy přítomnému Meletiovi. Rovněž stanovili, bude-li to třeba, aby záležitosti kterékoli provincie vyřídila provinční synoda. Doporučil to i imperátor. Tak skončil sněm.
1. 1. Cařihradský koncil r. 381.
9. KAPITOLA THEODOSIUS PŘENÁŠÍ TĚLO KONSTANTINOPOLSKÉHO BISKUPA PAVLA
V té době tělo biskupa Pavla - imperátorův prefekt Filip kvůli Macedoniovi, jak jsme předtím uvedli, jej poslal do vyhnanství a dal jej v arménském městě Kukus oběsit - dal imperátor přenést z Ancyry do Konstantinopole. Tam jej s velkými poctami uložil v kostele, který nese jeho jméno. Tento kostel předtím drželi macedoniáni, kteří se oddělili od ariánů. Macedoniány tehdy vyhnal imperátor, poněvadž se vzpírali přijmout jeho víru. V této době onemocněl a zemřel antiochijský biskup Meletius. Nad mrtvým měl pohřební řeč Basilův bratr Řehoř. Meletiovo tělo přenesli přátelé do Antiochie. Meletiovi přívrženci se opět nechtěli podřídit Paulínovi a na Meletiovo místo se rozhodli dosadit Flaviana. Lid se proto rozštěpil. Církev antiochijská se rozdělila ne kvůli víře, ale kvůli volbě biskupů.
10. KAPITOLA THEODOSIUS SVOLAL BISKUPY RŮZNÝCH SEKT
Když byli ariáni vyháněni z kostelů, nastalo i v jiných městech pobouření. Velmi obdivuji imperátorovo rozumné jednání. Ve městech netrpěl nepokoj. Snažil se v pokud možno krátké době svolat shrornáždění všech sekt.1 Měl za to, že ze vzájemného styku biskupů se vytvoří jeden názor na víru. Domnívám se, že imperátorův úmysl byl příčinou, proč mu to vše dobře dopadlo. V té době totiž jakousi Boží prozřetelností se barbarské národy podřídily jeho vládě. Vůdce Gothů Athanaricus se mu vzdal se vším vojskem a zakrátko trávil konec svého života v Konstantinopoli. Imperátor prohlásil svého syna Arkadia augustem v druhém roce Merogandiova a v prvém roce Saturninova konsulátu 16. ledna.
Zanedlouho potom se sešli biskupové sekt v červnu za týchž konsulů. Imperátor tedy sdělil biskupu Nektariovi, jakým způsobem by mohlo být křesťanské náboženství zbaveno nešvarů a jak by církev mohla být jednotná. Řekl, že musí být odstraněn spor, který rozdělil církve a jedině odstraněním těch sporů může v církvích zavládnout jednota. Když to Nektarius uslyšel, zneklidněl. Imperátorův názor sdělil Ageliovi, který byl novatiánským biskupem a souhlasil s jeho vírou. Agelius, i když to byl muž velmi moudrý, přece jen nebyl sběhlý v debatách o víře. Proto určil pro diskusi lektora svého kostela Sisinnia. Sisinnius byl výřečný, znal věc, velmi dobře byl obeznámen s výkladem Písma svatého a dobře znal filozofii. Považoval za jisté, že hereticky nepřesvědčí a navíc je ještě podráždí. Věděl, že předkové se varovali přičítat Božímu Synu počátek bytí, ti totiž, kteří Božího Syna považovali za stejně věčného jako je Otec. Poradil tedy Nektariovi, aby se vyhnul debatám a aby se dovolával svědectví starých křesťanů. Poradil mu také, aby sám imperátor se ptal vůdců heretiků, zda by mohli pro svůj názor uvést ty učitele, kteří před rozdělením řádně řídili církev, či zda by je odmítli, poněvadž se odcizili křesťanskému náboženství. A jestliže je odmítli, ať tedy nad nimi vysloví své anathema. Kdyby se toho odvážili, jistě by je jejich lidé vyhnali. Takto že se ukáže, na čí straně je pravda. Pakliže neodmítají staré učitele, tedy že je naší povinností přinést jejich knihy, které potvrdí náš názor. Když to Nektarius uslyšel od Sisinnia, rychle se odebral do imperátorova paláce a sdělil mu tuto radu. Imperátor ji s nadšením přijal a začal moudře jednat. Neodhalil hned svůj úmysl, ale pouze se jich ptal, zda sdílí názor učitelů, kteří žili před rozdělením církve, a zda je schvalují či nikoli. Neodhodlali se odpovědět hned. Jen řekli, že je mají ve velké úctě. Imperátor se jich pak ptal, zda jdou ve šlépějích věrných svědků křesťanské nauky. Na to biskupové a řečníci - bylo jich s biskupy velmi mnoho a byli dobře vycvičeni v dialektice - těchto sekt nedovedli odpovědět. Jedni schvalovali imperátorův úmysl, jiní že je to proti plánu shromáždění. Každý měl jiný názor na knihy starých křesťanů. Nejen každá sekta měla jiný názor, ale i v jedné sektě panoval různý názor. Shodovali se jen ve své špatnosti. Rozdělen jazyk starých gigantů a rozvrácena věž špatnosti! Když imperátor poznal, že panuje u nich mnohonásobná neshoda a že důvěřovali ne výkladu předků, ale pouze své výřečnosti, rozhodl se jinak. Přikázal, aby jednotlivé sekty podaly písemné prohlášení o své víře. Proto ti výmluvní z kterékoli sekty podali své učení písemně. V určený den přišli biskupové sekt do paláce. Byli mezi nimi i Nektarius a Agelius, kteří zastávali víru v soupodstatnost. Z ariánů to byl Demofilus, z eunomiánů sám Eunomius, z macedoniánů Eleuzius z Cyzika. Imperátor je nejprve přívětivě přivítal a přijal od nich písemné prohlášení o své víře. Potom se uzavřel do zvláštní místnosti a prosil Boha, aby mu milostivě pomohl nalézt pravdu. Pak příkře odsoudil každý jednotlivý názor a všechno ostatní, co se neshodovalo s učením o jednotě v Trojici, a schválil pouze víru v soupodstatnost. To byl také důvod, proč novatiáni obstáli a mohli konat svá shromáždění ve městech. Imperátor totiž v obdivu, že mají stejnou víru, vydal zákon, že si klidně mohou podržet své kostely a jich užívat pro svou víru. Biskupy jiných sekt pro názorovou různost lid opovrhl jako nehodnými jej spravovat. Ti třebaže odešli smutní a skleslí, začali své přívržence těšit dopisy. Povzbuzovali je, aby neklesali na mysli, když se mnozí zřekli jejich názoru a přestoupili na víru v soupodstatnost. Mnoho prý je povolaných, ale málo vyvolených. Neřekli však, že většina lidu zastávala jejich názor ze strachu před imperátory. Kdo zachovávali víru v soupodstatnost nebyli však zbaveni nepříjemností.
Spor vzniklý v antiochijské církvi rozdělil na dvě strany ty, kteří se zúčastnili tohoto shromáždění. Egyptští Arabové a Cypřané se spojili a rozhodli se vyhnat z Antiochie Flaviana. Palestinci, Féničané a Syřané stáli za Flavianem. Jaký byl výsledek tohoto sporu, řeknu na jiném místě.1. Konstantinopolská synoda r. 383.
11. KAPITOLA SV. AMBROŽ MĚL BÝT POSLÁN DO EXILU, ZAVRAŽDĚNÍ GRATIANA
Dozvěděli jsme se o událostech v západní části impéria v době, kdy se konal koncil v Konstantinopoli. Maximus pocházející z Britanie zdvihl zbraně proti římskému impériu a snažil se odstranit Gratiana značně oslabeného válkou s Germány. V Itálii, poněvadž Valentinianus byl velmi mladý, proto starost o stát převzal konsul Protus, který byl nejvyšším prefektem. Imperátorova matka Justina nakažena špatností Ariana, i když nemohla za života svého muže způsobit nepříjemnosti těm, kteří byli oddáni víře v soupodstatnost, přece poněvadž byl její syn ještě mladý, se odebrala do Milána, kde se snažila vyvolat velký odpor proti biskupu Ambrožovi a poslat jej do vyhnanství. Když však lid z neuvěřitelné lásky k Ambrožovi se postavil na odpor a zastavil pokus těch, kteří se Ambrože snažili odvést do vyhnanství. Mezitím bylo oznámeno, že Gratian byl lstí a úklady tyrana zavražděn.1 Ve voze, který měl podobu nosítek tažený mulami, se totiž ukryl Maximův velitel Andragathius a nařídil, aby spojencům impéria bylo sděleno, že se ve voze veze manželka imperátora Gratiana. Imperátor přijel naproti lodí po řece Rhodanu (Rhoně) protékající gallským městem Lugdunem (Lyonem). Imperátor v domnění, že je to manželka, se nevyhnul úkladům. Neuváženě jako slepý do jámy upadl do rukou nepřítele. Andragathius totiž seskočil s vozu a zabil Gratiana. Zemřel ve věku 24 let za konsulů Meroganda a Saturnina, když vládl 15 let. Tento čin uhasil hněv imperátorovy matky proti Ambrožovi. Valentinianus ač nerad musil Maximina připustit k vedení impéria. Probus, obávaje se Maximinovy moci, se rozhodl odejít tehdy na Východ. Bez meškání tedy odešel z Itálie do Illyrie a zdržoval se v makedonské Soluni.
12. KAPITOLA IMPERATOR PROTI MAXIMOVY.
Imperátor Theodosius se proto velmi rozčílil a vypravil se s velkým vojskem proti tyranovi. Velmi se obával, aby nezabili také Valentiniana Mladšího. V té chvíli přišli perští vyslanci požádat imperátora o mír. Tehdy se imperátorovi z manželky Placilly za konsulů Rhycomeliana a Klearcha 9. září narodil syn Honorius.1 Za týchž konsulů krátce před narozením Honoria zemřel novatiánský biskup Agelius. Následujícího roku za prvního konsulátu Augusta Arkadia a Vadona po zemřelém alexandrijském biskupu Timotheovi nastoupil Theofilus. O rok později, když zemřel biskup ariánské sekty Demofilus, přidělili ariáni biskupstvíbiskupu jejich sekty Marinovi, který byl povolán z Thrákie. Marinus, v jehož době byla ariánská sekta rozdělena, jak řeknu později, však dlouho nežil. Zvolili tedy svým biskupem Dorothea povolaného ze syrské Antiochie. Imperátor se chystal k válce proti Maximovi, a proto svého syna imperátora Arkadia nechal v Konstantinopoli. Když přišel do Soluně, zastihl Valentinianovy vojáky rozmrzelé nad tím, že byli přinuceni přijmout tyrana místo imperátora. Theodosius však veřejně prohlásil, že nestraní ani té, ani oné straně. Maximovy posly ani neodmítl ani je k sobě nepustil; Přesto těžce nesl, že římské imperium by takto mohlo být zničeno.Proto s vojskem spěchal do Milána,nebot tam již dorazil Maximus.
1. Sv. Řehoř Nisský v pohřební řeči na císařovnu uvádí, že Honoriova matka Placilla byla první manželka Theodosia I., z níž se narodil Gratian, Arkadius a Honorius. (R. 384)
13. KAPITOLA ARIÁNI VYVOLALI NEKLID V KONSTANTINOPOLI
V době, kdy se imperátor rozhodl válčit (s Maximem), vyvolali ariáni v Konstantinopoli neklid z tohoto důvodu: Lidé rádi mluví o věcech, které neznají. Když mají příležitost, vymyslí si nezaručené zprávy, jaké by si přáli vědět. To se stalo v tomto městě. O válce, která se odehrávala daleko od nich, každý říkal a rozšiřoval něco jiného. Doufali, že pro imperátora válka nedobře dopadne. Ačkoli ve válce nebylo ještě nic rozhodnuto, přece ti, kteří nic nevěděli, vyprávěli, jako by to viděli na vlastní oči. Říkali, že tyran pronásledoval imperátorovo vojsko, že tolik a tolik vojáků padlo a že tyran bezmála zajal imperátora. Takové zprávy rozšiřovali tehdy ariáni. Těžce totiž nesli, že jim byly zabrány jejich kostely ve městě. A poněvadž vyprávěli ještě jiné protichůdné zprávy, aby jim lidé věřili, uváděli také, kdo jim to řekl. Takto lidé nepovažovali zprávy za vymyšlené, ale za pravdivé. Jiní zase, kteří to slyšeli, dovolávali se toho, kdo jim to řekl a-že není tomu jinak, než jak to slyšeli. Ariáni tomu naprosto uvěřili a začali jednat. Hodili na dům biskupa Nektaria hořící louče a dům zapálili. To se stalo za druhého Theodosiova konsulátu a za prvního Kynegiova konsulátu.
14. KAPITOLA THEODOSIOVO VÍTĚZSTVÍ NAD MAXIMEM
Když Maximovi vojáci uslyšeli o příchodu imperátora a jeho vojska, neslavně z velkého strachu vydali tyrana do rukou imperátora. Tyran byl zabit za týchž konsulů 27. srpna. Andragathius, který zavraždil imperátora Gratiana, se vrhl do blízké řeky a utopil se. Panovníci po vítězství se odebrali do Říma. S nimi byl také velmi mladičký Honorius, neboť po porážce Maxima jej otec z Konstantinopole povolal k sobě do Říma. V Římě se oslavovalo vítězství. Imperátor v té době krásně ukázal svou laskavost v případě konsula Symmacha. Tento Symmachus1 zaujímal přední místo mezi senátory v Římě a pro svou znalost latinské literatury byl velmi obdivován, neboť napsal mnoho latinských knih. Mezi nimi byla kniha vychvalující tyrana Maxima, dokud ještě žil, a byla předčítána před tyranem. Ta potom obvinila Symmacha z urážky majestátu. Symmachus z obavy. před smrtí utekl se do kostela. Imperátor, který se choval ke křesťanské víře uctivě a zbožně, nejen velmi ctil kněze, kteří souhlasili s jeho vírou, ale byl laskavý i k novatiánům smýšlejícím o víře v soupodstatnost jako on, že když prosil novatiánský biskup v Římě Leontius za Symmacha, imperátor Symmacha nepotrestal. Když Symmachus dostal milost, napsal svou obhajobu imperátorovi Theodosiovi. A tak válka, která zpočátku hrozila pohromou, rychle skončila.
1. Q. Aurelius Symmachas, rétor, pocházející z Říma, byl senátorem a římským prefektem. Konsulem byl r. 391. Nebyl přítelem křesťanství, jak ukazuje jeho spis Relatio pro ara Victoriae. Byl protivníkem sv. Ambrože.
15. KAPITOLA ANTIOCHIJSKÝ BISKUP FLAVIANUS
Dozvěděli jsme se také o událostech, které se v této době udaly v syrské Antiochii. Po smrti Paulina se lid této církve odvrátil od Flaviana a rozhodl se zvolit biskupem své strany Evagria. Tím po dlouhou dobu nebyl nikdo zvolen na jeho místo. Tak to totiž Flavianus připravil. Kdo se tedy pro porušení přísahy odvrátili od Flaviana, shromažďovali se odděleně. Flavianus však zdvihl každý kámen, jak se říká, aby si je podřídil, což zanedlouho potom dokázal, když utišil hněv alexandrijského biskupa Theofila. Za jeho pomoci si usmířil i římského biskupa Damasa. Oba se k Flavianovi chovali dost nepřátelsky nejen proto, že porušil přísahu, ale také proto, že byl původcem roztržky mezi těmi, kteří předtím byli jednotní. Theofilus, když se přestal hněvat, poslal kněze Isidora usmířit Damasa s Flavianem. Když takto byl Flavianus přijat do společenství, antiochijský lid se pomalu vracel k jednotě. Tak skončily události v Antiochii. Ariáni vyhnaní z kostelů se shromažďovali na předměstích. Mezitím po smrti jerusalémského biskupa Cyrila nastoupil Jan.
16. KAPITOLA BITKY V ALEXANDRII MEZI KŘESŤANY A POHANY
V té době v Alexandrii se strhla velká bitka. Bylo tomu takto: Úsilím biskupa Theofila se stalo, že imperátor nařídil rozbořit všechny pohanské svatyně. K tomu zmocnil Theofila. Poněvadž Theofilus dostal plnou moc, neopominul nic, čím by urazil a zneuctil tajemné pohanské obřady. Očistil od špíny pohanskou Mithrovu svatyni, zbořil Serapiův chrám,1 zesměšňoval mystéria Mithry, Serapise a jiných. Přikázal nést náměstím napodobeninu mužského pohlavního údu. Když to viděli pohané bydlící v Alexandrii, zvláště mezi nimi filozofové, byli velmi rozmrzeni, daleko více však nad tím, čeho se krutě a tragicky dopouštěli pohané. Všichni se útokem vrhli na křesťany a začali je různým způsobem bít. Křesťané se bránili, spláceli zlým za zlé. Povstala z toho bitka, dokud se pobouření neuklidnilo. V této bitce zahynulo málo pohanů, křesťanů však velmi mnoho. Poraněných bylo bezpočet. Po těchto událostech dostali pohané strach. Báli se imperátorova hněvu. Když uhasili plamen svého hněvu, odešli každý na jiné místo. Mnozí utekli z Alexandrie a žili v různých městech. Mezi nimi byl Helladius a Ammonius, oba gramatici, u kterých jsem se jako mladý v Konstantinopoli učil. Říkalo se, že Helladius byl knězem Jupitera a Ammonius knězem bohyně Simie (Opice). Když bitka takto skončila, velitel vojska a prefekt v Alexandrii pomohl Theofilovi pustošit pohanské svatyně. Svatyně byly rozbořeny, sochy bohů přelity v měděné kotle (lebetes) a jiné potřebné věci. Imperátor dal totiž sochy boha alexandrijské církvi na podporu chudých. A tak Theofilus, když všechny sochy bohů rozlil, přikázal zachovat jednu sochu jistého boha a dal ji postavit na veřejném místě, aby pohané po čase nezapomněli, že takto uctívali bohy. Dozvěděl jsem se, že gramaticus, učitel Ammonius, to těžce nesl. Prý řekl, že řecké náboženství velmi utrpělo, když nebyla ona socha roztavena, ale ponechána na výsměch jejich náboženství. Helladius byl u některých oslavován za to, že v oné bitce zabil 9 lidí. To jsme se dozvěděli o tehdejších událostech v Alexandrii.
17. KAPITOLA VYKOPANÉ PÍSMO V SERAPIDOVĚ CHRÁMU
V Serapidově svatyni již až do základů zbořené bylo nalezeno písmo vtesané do kamene zvané hieroglyfy. Mělo podobu kříže. Když to viděli křesťané i pohané, oba si to přisvojovali svému náboženství. Křesťané tvrdili, že je to znamení spasitelného Kristova utrpení a považovali to za znak svého náboženství. Pohané tvrdili, že to písmeno je společné Kristu i Serapidovi, neboť podoba kříže znamená něco jiného u pohanů a něco jiného u křesťanů. Zatímco se tak o to přeli, někteří pohané obrácení na křesťanskou víru znající dobře hieroglyfické písmo chtěli si to vyložit jako podobu kříže a poučovali, že to znamená věčný život. Křesťané pro velkou podobnost se toho chopili a začali se tím chlubit. Také později jiným hieroglyfickým písmem bylo naznačeno, že Serapidova svatyně bude zničena, až se objeví podoba kříže, který znamená věčný život. Tehdy velmi mnoho lidí přestoupilo ke křesťanské víře, vyznali své hříchy a byli pokřtěni. Toto jsem se dozvěděl o podobě kříže. Ostatně nejsem toho názoru domnívat se, že by egyptští kněží vtesali v podobě kříže do kamene, co věděli o Kristu. Tajemství Kristova příchodu na svět bylo od věků generacím skryto, jak praví Apoštol, ukryto před knížetem špatnosti ďáblem. To uniklo egyptském kněžím jako jeho služebníkům. Podobou kříže možná Boží prozřetelnost naznačila, co se dříve stalo skrze Apoštola. On osvícen Duchem Svatým následoval Moudrost a podobnou cestou se obrátil na Atéňany a mnohé z nich přivedl k víře, když přečetl, co bylo napsáno na oltáři, a použil to pro svůj úmysl. Možná že by měl pravdu, kdo by řekl, že Boží Slovo ukázalo svou moc na egyptských kněžích. Balaam a Kaifáš také i proti své vůli protokovali dobré. Tolik o tom.
18. KAPITOLA THEODOSIUS V ŘÍMĚ
Ačkoli imperátor Theodosius se v Římě zdržel jen krátkou dobu, přece jen velmi pomohl městu jednak tím, že něco dal, jednak že něco odstranil. Mnohé ve městě velkodušně zařídil. Odstranil neřesti, které městu nedělaly čest. Jeden případ: V Římě byly velké zpustlé velmi staré domy. V nich se pekl chléb pro město. Spravovali se lidé, kterým Římané říkali mancipes, obchodníci, podnikatelé. Ti během času z těchto domů učinili doupata zlodějů. Pod domy byly mlýny a při jednotlivých domech krčmy, v nichž bydlely nevěstky. Velmi mnoho lidí se tam chodilo najíst. Kdo tam vcházeli ukojit svou smyslnou rozkoš, byli okradeni. Pak jakýmsi strojem byli shozeni z krčmy do mlýna. Na to doplatili především cizinci bydlící ve městě. Takto chyceni musili ve mlýně mlít. Velká většina jich nesměla vyjít. A tak tam žili až do vysokého stáří a příbuzní si myslili, že zemřeli. Do této léčky se náhodou dostal jeden z imperátorových vojáků. Když byl zavřen ve mlýně a nemohl utéci, vytáhl dýku a usmrtil ty, kteří mu bránili odejít. Ostatní ze strachu vojáka pustili ven. Když se o tom imperátor dozvěděl, velmi potrestal tyto mancipes, podnikatele._Domy, které byly útočištěm lupičů, přikázal rozbořit. Takto zbavil Řím považovaný za první z měst jedné špatnosti. Druhý případ byl tento: Byla-li přistižena některá žena při cizoložství, trestali ji ne tak, aby odstranili hřích, ale aby jej ještě rozmnožili. Zavřeli ji do malého nevěstince a tam musila s nimi smilnit. Přitom, když smilnili s ní, bylo zvoněno na zvonky, aby tak ukryli svůj čin před těmi, kteří byli nablízku. Zvonění však prozrazovalo, co se uvnitř dělo. Když se imperátor dozvěděl o takovém hanebném zvyku, nic takového nedovolil a zvonici - tak totiž říkali tomu nevěstinci - přikázal rozbořit. Nařídil, aby ženy přistižené při cizoložství byly trestány jiným způsobem. Tím byl Řím přičiněním imperátora Theodosia zbaven dvou velmi ohavných zlořádů. Když i ostatní dobře zařídil, ponechal správu města Valentinianovi a sám se synem se odebral do Konstantinopole. Tam přišel 10. listopadu za konsulů Tatiana a Symmacha.1
1. Marcellinus v Chronikon říká, že Theodosius se zdržel ve městě 3 měsíce. Z Říma odešel r. 389.
19. KAPITOLA KNĚŽÍ PENITENCIÁŘI
V té době rozhodla církev, aby byli odstraněni, kdo v jednotlivých církvích rozhodovali o pokání, a to z tohoto důvodu: Od doby, kdy se novatiáni oddělili od církve a nechtěli sdílet společenství s těmi, kteří v době Deciova pronásledování neobstáli, nařídili biskupové, aby v jednotlivých církvích rozhodoval o pokání některý kněz. Kdo zhřešili po křtu, měli se vyznávat ze svých hříchů před knězem k tomu určeným.1 Tento příkaz u jiných sekt platí dosud. Pouze ti, kteří vyznávali víru v soupodstatnost jako novatiáni a kteří mají s nimi stejnou víru, odmítali kněze penitenciáře. Novatiáni už od začátku nepřipustili tento dodatek. Biskupové jako představení církví ač po dlouhou dobu zachovávali toto nařízení, v době biskupa Nektaria to změnili kvůli případu, který se tehdy náhodou stal v církvi. Jakási vznešená žena přišla ke knězi penitenciáři a částečně se vyznala ze hříchů, kterých se dopustila po křtu. Kněz přikázal ženě, aby se postila a stále se modlila, čímž by s vyznáním hříchů vykonala čin hodný pokání. Žena se znovu zpovídala a obviňovala se z dalšího provinění. Říkala, že s ní spal diákon kostela. Pro tento čin byl diákon vyhnán z kostela a lid se nad tím velmi pohoršoval. Pohoršoval se nejen, že byl spáchán takový čin, ale také proto, že to bylo urážlivé a nespravedlivé obvinění církve. A tak když kněží byli proto velmi osočováni, poradil jakýsi kněz Eudaimon, původem z Alexandrie, biskupu Nektariovi, aby zrušil kněze penitenciáře a každý sám podle svého svědomí se rozhodl přistupovat k účasti na tajemstvích. Tím že církev bude zbavena pomluv. Poněvadž jsem to slyšel od Eudaimona, neváhal jsem to zapsat do svých Dějin;2 Jak jsem řekl, zaměřil jsem totiž všechno své úsilí k tomu, abych události, které oni dobře znali, podrobně vypsal a abych při psaní neodbočil od pravdy. Eudaimonovi jsem již předtím připomenul toto: „Zda tvá rada církvi prospěla či nikoli, uvidí Bůh. Přece si však pamatuj, že jsi dal podnět k tomu, že nikdo nebude kárat hříchy druhého ani zachovávat přikázání Apoštola." „Nezúčastňujte se na neužitečných skutcích temnoty, ale spíše je kárejte (Ef 4,10)." Ale o tom již dost.
1. Dříve než byl tento kněz ustanoven, věřící vyznávali se z hříchů spáchaných po křtu před biskupem, který jim ukládal pokání.
2. Celé vyprávění svědčí o tom, že nešlo o veřejnou zpověď před lidmi, ale o soukro-
mou.
20. KAPITOLA NÁZOROVÉ ROZDÍLY U ARIÁNŮ A NOVATIÁNŮ
Domnívám se, že stojí za to připomenout také události u jiných, myslím tím u ariánů, novatiánů, macedoniánů, eunomiánů. Církev jednou rozdělená nezůstala při jednom rozdělení. Lidé se od sebe odvraceli, jeden druhého se stranil, a tak při sebemenší příležitosti roztrhli pouta vzájemné soudržnosti a vzájemného styku. Proč, kdy a z jakého důvodu si odporovali, ukážeme v následujícím vyprávění. Mezitím je třeba vědět, že Theodosius dosud nikoho nevyhnal krom Eunomia. Poslal jej do vyhnanství, protože Eunomius v Konstantinopoli ve svém domě konal shromáždění, své knihy veřejně ukazoval a konečně že mnohé nakazil svým učením. Ostatním imperátor nečinil žádné obtíže, ani je nenutil shromažďovat se. Jednotlivým církvím dovoloval konat shromáždění na zvláštních místech a o křesťanském náboženství tak smýšlet, jak si kdo myslí. A jako umožnil všem jiným sektám stavět si kostely mimo město, tak novatiánům, poněvadž souhlasili s vírou v soupodstatnost jako on, přikázal ponechat si kostely ve městě, jak jsem se již dříve o tom zmínil. Je již načase stručně se o tom zmínit.
V Konstantinopoli řídil novatiánskou církev po 40 let Agelius. Od doby Konstantina, jak jsem řekl dříve, až do 4. roku Theodosioyy vlády. Nakonec navrhl na své místo kněze svého kostela Sisinnia, muže velmi sběhlého i v jiných oborech. Byl žákem filozofa Maxima a znal spisy imperátora Juliana. Novatiáni však Ageliovi vytýkali, že navrhl Sisinnia a ne Marciana, člověka velmi zbožného. Marcian za vlády Valenta si počínal nestranně a nevyvolával neklid. Agelius, ve snaze uklidnit uražený lid, navrhl i Marciana. Nemocný Agelius šel do kostela a řekl lidem: „Mějte po mně za biskupa Marciana, po Marcianovi však Sisinnia." To řekl a odešel. Nedlouho potom zemřel. Avšak po zvolení Marciana biskupem novatiánů se jejich církev rozdělila. Sabbatius, křesťan židovského původu a Marcianem povýšený do kněžského stavu, jako již dříve přál židovskému náboženství. Sabbatius také zatoužil po biskupské hodnosti. Získal na svou stranu 2 kněze, Theoktista a Makaria, a jejich pomocí se snažil obnovit dobu a zvyk slavení velikonoc tak, jak se o to pokoušel za vlády Valenta ve frygijské vesnici Pazus, a chtěl, aby to novatiáni tak vyhlásili. Sabbatius nejprve předstíral mnišský život, pak se rozešel s církví a získal na svou stranu některé, kteří nebyli hodní účastnit se tajemstev. Namluvil jim, že je to pro ně velká urážka. Potom veřejně, ale odděleně konal shromáždění. Když se o tom Marcianus dozvěděl, velmi litoval svého omylu a nevědomosti při svěcení, protože povýšil ke kněžství slávychtivé lidi. „Měl jsem si raději ruce vložit do trní než je vložit na Sabbatia, a tak jej povýšit ke kněžství," řekl. Proto svolal do Angara - je to bithynské obchodní město blízko Hellespontu - biskupskou synodu.1 Když se tam biskupové shromáždili, obvinili Sabbatia a přikázali mu, aby uvedl důvod svého jednání. Jako důvod uvedl spor o slavení velikonoc. Tvrdil, že zachovával židovský zvyk slavení velikonoc a že se mají slavit tak, jak to nařídili ti, kteří se sešli v Pazu. Biskupové shromáždění na synodě měli však podezření, že touží získat biskupské křeslo, a přísahou jej zavázali, že nikdy nebude usilovat stát se biskupem. On to potvrdil. Biskupové pak vydali kánon o slavení velikonoc a nazvali jej diaforon, nestranný. Připomenuli, že spor o slavení velikonoc není dost spravedlivým důvodem, proč je církev rozdělena, ani že ti shromáždění v Pazu jsou příkladem pro všeobecně platný kánon. Že předkové, kteří byli nejblíže apoštolské době, ač na slavení tohoto svátku měli různý názor, přece zachovávali společenství a nikdy nerozlomili pouta jednoty. Také že novatiáni, kteří žili v předním městě Římě, i když při tomto svátku nezachovávali židovský zvyk, ale vždy slavili velikonoce po půlnoci, přece sdíleli tutéž víru s těmi, kteří zachovávali jiný zvyk při slavení tohoto svátku a vždy že zachovávali jednotu. Když toto a ještě mnohé jiné projednali, stanovili kánon, který nestranil žádné straně a kterým bylo každému dovoleno slavit tento svátek podle vlastního rozhodnutí. Takto tedy bylo zaručeno, že ve společenství nevzniknou spory a že i když někteří slaví svátek v různé době, přece v církvi konečně zavládne jednota. Toto tedy tehdy stanovili o slavení velikonoc. Poněvadž byl různý a rozdílný důvod slavení svátku, Sabbatius, který se zavázal přísahou, se napřed postil a bděl a pak v sobotu slavil tento svátek. Druhý den pak se všemi ostatními šel do kostela a společně s nimi slavil tajemství. Toto zachovával po mnoho let a nemohl to utajit před lidmi. Proto někteří prostí lidé, nejspíše ve Frygii a Galatii, se domnívali, že takto budou ospravedlněni, a proto začali jej napodobovat a tajně slavit velikonoce jeho způsobem. Sabbatius později konal odděleně shromáždění a nedbaje na svou přísahu, stal se biskupem těch, kteří se jím řídili, jak později ukážu.
22. KAPITOLA ROZDÍLY MEZI SLAVENÍM VELIKONOC, UDÍLENÍ KŘTU, NÁZORY NA MANŽELSTVÍ A JINÁ CÍRKEVNÍ USTANOVENÍ
Myslím, že je vhodná doba říci něco o slavení velikonoc. Jak vidím, ani předkové, ani ti nynější, kteří se snaží napodobovat židovský zvyk, nemohou uvést spravedlivý důvod, proč tak zápasili o tento svátek. Když židovské náboženství bylo zaměněno za křesťanství, musili uvážit, že ona přísná zachovávání mojžíšského zákona a předobrazy zcela zanikly. Nejjistějším důvodem může být, že žádný zákon Kristem daný nepřikázal zachovávat židovské obřady. Dokonce Apoštol je přímo zakázal, když nejen zrušil obřízku, ale také je napomínal, aby se nehádali kvůli svátkům. Proto Galaťanům píše: „Řekněte mi, neslyšeli jste zákon, kdo chce být pod zákonem?" (Gal 4). A když se o tom zmínil, ukázal, že židovský národ je jako otrok, kdežto ti, kteří přistoupili ke Kristu, jsou povoláni ke svobodě. Napomíná je také, aby neslavili dny a měsíce a roky. Také Kolossanům jasně připomíná, že židovské předpisy jsou jen stínem. „Nikdo," říká, „ať vás nesoudí pro pokrm nebo nápoj nebo pro předpisy o svátcích nebo o novolůní nebo o sobotě. To je jen stínem budoucích věcí" (Kol 2,16). Rovněž v listě Židům potvrzuje, že „změnou kněžstva je nutná i zrněna zákona" (Žd 7,12). Tudíž ani Apoštol, ani evangelia neukládají otrocké jho těm, kteří přijali Kristovo učení. Slavit velikonoční svátek a jiné svátky ponechali svobodnému rozhodnutí těm, kteří v oněch dnech přijali Kristovo dobrodiní. Lidé rádi slaví svátky, aby si odpočinuli od práce. Proto v oněch dnech každý ve svém bydlišti slaví z nějakého zvyku památku spasitelného utrpení. Ani Spasitel, ani apoštolové to nějakým zákonem nenařídili, ani nám nehrozili pokutou, ani trestem za nezachováváni mojžíšského zákona, jako to bylo u Židů. Evangelia a apoštolové pouze vyprávějí o událostech. Bylo to spise pokárání Židů za to, že v těch dnech se poskvrnili krví a vraždou, jednak sdělení, že Spasitel v době nekvašených chlebů trpěl. Evangelia se pouze o tomto svátku zmiňují. Apoštolům však bylo nařízeno, ne aby se řídili zákonem, kdy se má slavit svátek, ale aby pro nás byli příkladem správného života a zbožnosti. Jsem přesvědčen, že některé věci se staly na některých místech jakýmsi zvykem. Tak velikonoční svátek z jakéhosi zvyku byl u některých národů slaven neveřejně, protože nikdo z apoštolů, jak jsem řekl, to zákonem neustanovil. Skutečnost jasně ukazuje, že svátek začal být slaven spíše ze zvyku než z nařízení zákona. Mnozí v Malé Asii odedávna slaví tento svátek 14. den v měsíci bez ohledu na sabbat. I když tak činili, přece se s jinými, kteří slavili svátek jindy, o to nepřeli. Až teprve římský biskup Viktor1 rozhněván exkomunikoval všechny v Asii nazývané „tesaro kai dekatétai" (quartodecimani), kteří slavili velikonoční svátek 14. dne v měsíci. Proto lugdunský (lyonský) biskup Ireneus z gallského města Lugdunum (Lyonu) Viktorovi ostře vytkl jednak jeho hněv, jednak jej poučil, že předkové slavili v různou dobu ten svátek, a přece se neoddělili od společenství. Také smyrnenský biskup Polykarp, který později za vlády Gordiana2 zemřel mučednickou smrtí, slavil s římským biskupem společenství a nijak se nepřel, kdy se má slavit ten svátek, i když podle zvyku ve Smyrně slavil svátek 14. dne, jak je připomenuto v Eusebiově 5. knize Církevních dějin. Někteří, jak jsem řekl, v Malé Asii slaví svátek 14. den. Někteří dále na Východ slaví svátek sice v sobotu, ale ne v témže měsíci. Ti, kteří tvrdili, že nutno napodobovat Židy, ač dobu slavení svátku přesně nezachovávají, slaví svátek po půlnoci a nechtějí slavit svátek v tutéž dobu jako Židé. Velikonoční svátek prý má být slaven, když slunce stoji na Beranu, jak říkají Antiochijští, v měsíci xantiku a podle Římanů v dubnu. Řídí se nikoli podle nynějších ale starých Židů jako ku příkladu Josefa, jak to předepsal v 3. knize Židovských starožitností. Jako tito se různí mezi sebou slavením velikonoc, tak je známo, že všichni ostatní v západních zemích a při oceánu podle staré tradice slavili tento svátek po půlnoci. Ač slavili tento svátek v různou dobu, přece se nikdy neoddělili od společenství církve. Ani není pravda, co někteří říkají, že koncil v době Konstantina zničil zvyk slavení tohoto svátku. Vždyť sám Konstantin v dopise nabádal ty, kteří měli různý názor na slavení tohoto svátku, aby menšina se řídila většinou. Tento imperátorův dopis nalezneš v 3. knize Eusebiova Života Konstantina. Část, kde se jedná o velikonočním svátku, zní: „Je to krásný zvyk, který zachovávají všechny církve na západě, jihu, severu a někde na východě. Proto všichni si myslí, že je to tak dobře. Také Vaše moudrost, jak jsem se dozvěděl, jej přijala. V Římě, Itálii, Africe, Pontu, v Kilikii zastávají stejný názor a konečně i Vy ve své moudrosti jej schvalujete. Schválili jste to nejen proto, že v místech, která jsem uvedl, církve takto slaví svátek, ale také proto, že toto velmi posvátné ustanovení všichni potvrdili. Je to tak správné a nemá nic společného s proradností Židů." Takový byl imperátorův dopis. Kdo slaví velikonoční svátek (paschu) 14. dne, říkají, že jim to předal apoštol Jan. Kdo však bydlí v Římě a jinde na západě, zase tvrdí, že jim ten zvyk předali apoštolově Petr a Pavel. Nikdo z nich však nemůže uvést svědectví o tom ve svých spisech. Proto vyvozuji z toho, že slavení velikonočního svátku vzniklo ze zvyku jednotlivých míst a z žádného jiného důvodu. I když kterékoli náboženské sekty mají rozličný způsob slavení, přece slaví tentýž svátek. I když mají stejnou víru, slaví tento svátek v různou dobu. Nebude nevhodné říci také něco o různých obřadech církví.
Lze snadno shledat, že půst před velikonočním svátkem je různě zachováván. V Římě se postí 3 týdny před velikonočním svátkem s výjimkou soboty a neděle. V Illyrii, v celém Řecku, v Alexandrii se začínají postit 6 neděl před velikonocemi. Tuto dobu nazývají Quadragesimou. Jiné se začínají postit 7 neděl před velikonočním svátkem. Ačkoli se mezitím postí 15 dní, přece onu dobu nazývají quadragesimou. Velmi se divím, proč to nazývají quadragesimou, když se postí jen 15 dní. Každý podle svých schopností uvádí důvod tohoto jména. Dokonce neliší se pouze počtem dní, ale uvádějí, jak se postí. Jedni se zdržují masitých pokrmů, jiní ze živočichů jedí jen ryby. Jiní jedí vedle ryb i ptáky a co, jak je to u Mojžíše, se rodí z vody. Jiní se zdržují ovoce s tvrdou slupkou a vajec. Jiní jedí jen suchý chléb, jiní ani to. Někteří se postí až do deváté hodiny.3 Jinak se postí jiné národy. Důvody toho jsou skoro nekonečné. Poněvadž to nikdo nemůže dosvědčit z písemných památek, je jasné, že apoštolově dali každému svobodnou volbu rozhodnout se, aby každý bez obav a přinucení dělal, co uzná za dobré. Poznáváme, že v církvích se různě postí.
Dále se různě slaví bohoslužba. Ačkoli všude ve světě církve, které se přiklánějí k 7 týdennímu postu, slaví tajemství v sobotu, Alexandrijští a Římané podle staré tradice odmítají tak činit. Egypťané, kteří sousedí s Alexandrijskými, a Thébští konají bohoslužbu (synaxis) v sobotu, ale nekonají ji tak, jak je zvykem u křesťanů. Po hostině totiž, když se nasytili různými pokrmy, k večeru přinesou obětní dary a pak slaví tajemství. V Alexandrii ve středu a v den zvaný paraskeue (příprava). V pátek se čte Písmo a učitelé je vykládají; připravují vše k bohoslužbě, ale bohoslužbu nekonají. To je starý alexandrijský zvyk. Je totiž známo, že Origenes nejspíše učil v kostele. Jako velmi moudrý učitel, když viděl, že příkazy mojžíšského zákona nelze brát doslovně, dal příkazu o slavení velikonočního beránka vyšší božský smysl. Jediným velikonočním beránkem je to, co slavil Spasitel, když navzdory nepřátelským mocnostem přibit na kříži zdvihl vítězné znamení proti ďáblu. V Alexandrii také může být lektorem či vykladačem Písma katechumen nebo nepokřtěný, ačkoli všude jiné církve si k tomu vybírají pokřtěné.
V Thesalii jsem poznal jiný zvyk:
Kdo se stane klerikem a vyspal-li se s manželkou, kterou si vzal ještě jako laik, přestává být klerikem. Všichni význační knězi a biskupové dobrovolně bez přinucení nějakým zákonem se zdržují manželství. Nemálo jich, stanou-li se biskupy, plodí také děti ze zákonité manželky. V Thesalii původcem toho zvyku byl Heliodorus z Tikké, což je město v té krajině. Od něho prý pocházejí milostné písně, které složil jako mladík, a nazval je Aithiopika. Týž zvyk je též v Soluni, Makedonii a v Helladě.
Mimo to jsem v Thessalii poznal jiný zvyk: Křtí pouze o velikonočním svátku. Proto všichni krom několika málo umírají beze křtu. V syrské Antiochii je tomu zcela jinak než v jiných církvích. Oltář totiž není na východní, ale na západní straně kostela. V Helladě, Jerusalemě a v Thessalii se modlí podle zvyku konstantinopolských novatiánů, když se rozsvítí lampy. V kappadocké Caesarei, na Kypru o sobotách a nedělích vždy večer při rozsvícených lampách kněží a biskupové vykládají Písmo. Hellenospontští novaťiám vůbec nezachovávají tento zvyk modlení, naproti tomu konstantinopolští novatiáni jej zachovávají. Přesto však většina předních církví tento zvyk zachovává. Shrnu to: V žádných náboženských sektách bys nenalezl dvě, které by se modlily stejným způsobem. V Alexandrii od doby, kdy Árius pobouřil církev, nekáže kněz. V Římě se o jednotlivých sobotách modlí. V kappadocké Caesarei podle zvyku novatiánů vylučují ze společenství ty, kteří zhřešili po křtu. Totéž činí macedoniáni v Hellespontu a v Asii ti, kteří slaví velikonoční svátek 14. dne v měsíci.
Novatiáni ve Frygii nedovolují druhý sňatek. V Konstantinopoli jej ani nedovolují, ani nezamítají. Ve východních krajích jej dovolují. Původci těchto rozdílů byli biskupové, kteří v různých dobách stáli v čele církví. Kdo však to přijali, předali to příštím generacím už jako zákon. Popsat všechny zvyky církví v jednotlivých městech a krajinách je obtížné, sotva možné, ano, dokonce nemožné. Stačí ty příklady, které jsme uvedli, abychom osvětlili zvyk slavení velikonoc, jak byly v jednotlivých místech slaveny. Proto je pošetilá řeč těch, kteří říkají, že nicejský koncil zcela odstranil zvyk slavení velikonoc. Biskupové, kteří se tam tehdy sešli, snažili se přivést všechny k jednotě. Že mnohé neshody od doby apoštolů vznikaly kvůli takovýmto věcem, nezatajil ani sám Apoštol. Je to dostatečně známo ze Skutků apoštolských. Když se totiž apoštolově dozvěděli o neklidu vzniklém v rozporu věncích z pohanství, sešli se všichni a ohlásili z Božího vnuknutí zákon v podobě listu, který věřící zbavoval těžké služebnosti mojžíšského zákona i sporu o tom. Dali jim určitou normu, jak správně žít a být opravdu zbožnými, když jim předepsali pouze to, co je třeba nutně zachovávat. I když list je uveden ve Skutcích apoštolských, přece nic nebrání jej zde uvést. „Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav těm bratřím z pohanů, kteří jsou v Antiochii, Sýrii a Kilikii. Uslyšeli jsme, že někteří od nás zneklidnili vás svými slovy a pomátli vás bez jakéhokoli našeho příkazu a přikázali vám dát se obřezat a zachovávat Zákon. Usnesli jsme se proto jednomyslně ve shromáždění vyvolit a poslat k vám muže i s našimi milovanými Barnabášem a Pavlem, muže, kteří nasadili svůj život pro jméno Pána našeho Ježíše Krista. Posíláme tedy Judu a Silu a ti vám také totéž povědí ústně. Rozhodl Duch Svatý a my nevkládat na vás už žádné břemeno kromě těchto potřebných předpisů: abyste se zdržovali od věcí obětovaných modlám, od krve, od udáveného a od smilstva. Budete-li se toho chránit, správně budete jednat. Mějte se dobře." (Sk 15,23n). Tak rozhodl Bůh, neboť takto mluví list: „Rozhodl Duch Svatý a my nevkládat na vás žádné břemeno kromě potřebných předpisů." Nedbali na to. Myslili si, že smilstvo není nic zlého. Přece však jedná-li se o svátky, jako by bojovali o život. Rozvracejí Boží přikázání, sami si stanoví zákony. Pohrdají zákonem předaným jim Apoštolem a neuznávají jej. Nerozumně činí opak toho, co rozhodl Bůh. Ačkoli bychom se mohli déle pozdržet při řeči o velikonocích a jasně ukázat, že Židé přesně nezachovávali dobu slavení velikonočního beránka ani způsob slavení přesně nezachovávají, a proč Samaritáni, kteří jsou židovskou sektou, slaví svátek vždy po rovnodennosti. Vyžadovalo by to zvláštního a delšího pojednání. Říkám tedy pouze toto, protože ti, kteří se usilovně snaží napodobovat Židy, a tak úzkostlivě zachovávají předobrazy, tvrdí, že od toho nemusí odstoupit. Jestliže se snaží přesně vše zachovávat, měli by zachovávat nejen dodržování dnů a měsíců, ale také co činil Kristus, který se podrobil zákonu a zemřel nebo když nespravedlivě trpěl od Židů a prokazoval dobro. Ku příkladu: Učil na lodi, přikázal velikonočního beránka připravit na večeřadle, přikázal odvázat oslici; že učedníci chvátající připravit velikonočního beránka potkají na cestě člověka se džbánem a mnoho jiného, co je v evangeliích. Avšak nesnaží se zachovávat nic z toho, jak by žádala litera. Myslí si, že jen slavením svátku jsou ospravedlňováni. Nikdo z nich nekáže z lodi lidu, nikdo nejde slavit velikonočního beránka, nikdo neuvazuje ani neodvazuje oslici, konečně nemusí nosit džbán s vodou, aby splnil, co je jen obrazně řečeno. Myslí si, že to platí spíše pro Židy než křesťany. Židé totiž usilují spíše zachovávat vnější ustanovení, než co tato ustanovení tím chtějí říci. Mojžíšský zákon byl stínem a předobrazem toho, co se stane. Kdo však se snaží zachovávat židovské zvyky, i když jim dávají hlubší smysl, přece vyvolávají spory ohledně dnů a měsíců. Duchovní smysl židovských ustanovení jako by pošlapávali, a proto nutně spolu se Židy jsou odsuzováni a zasluhují si prokletí. Myslím, že jsem o tom řekl již dost.
Vraťme se již k tomu, o čem jsme krátce předtím se zmínili. Církev jednou rozdělená se totiž nezastaví u prvního rozdělení. Znovu se někteří oddělují od své sekty a při sebemenší příležitosti se od sebe oddělují. Novatiáni, jak jsem řekl, oddělili se kvůli slavení velikonočního svátku, a ne pouze jednou. V rozličných provinciích mají různý názor na slavení svátku nejen co se týče měsíce, ale i dnů v týdnu, kdy se má slavnost konat i na jiné nedůležité věci. Někde slaví společně, jinde odděleně. Oddělili se, poněvadž lpí na svém.1. Viktor r. 189-99.
2. Antonius Pius (Gordianus) r. 138-61; Polykarp
3. 9. hodina 3. hodina odpoledne.
r. 155.
23. KAPITOLA ARIÁNŠTÍ PSATHYRIÁNI V KONSTANTINOPOLI
Také ariáni se kvůli tomu rozdělili. Spory byly na denním pořádku a vyústily až k jakýmsi nesmyslným názorům. V církvi se věří, že Bůh je Otcem Syna - Slova. Měli problém, zda byl Otcem dříve, než existoval Syn. V tom případě by prý se neměl nazývat Otcem. A poněvadž podle nich se Boží Slovo nezrodilo z Otce, domnívají se, že neexistovalo z bytí Otce. Tím pro ně vyvstal první velmi veliký problém, a tím se také dostali nikoli bezdůvodně do nesmyslného sporu. Povolali tedy z Antiochie Dorothea. Ten řekl, že Otec nemůže buď jako Otec existovat nebo nemůže být nazýván Otcem, neexistuje-li Syn. Marinus, kterého povolali z Thrákie před Dorotheem - těžce nesl, že dali přednost Dorotheovi - hájil opačný názor. Proto se rozdělili. Rozdělili se pro pouhé slovíčko a shromažďovali se odděleně. Kdo poslouchali Dorothea, zůstali na svých místech. Kdo souhlasili s Marinem, vybudovali si vlastní kostely a konali vlastní shromáždění. Učili, že Otec byl vždy Otcem, i když Syn neexistoval. Nazývali se psathyriáni, protože jakýsi řezník (psathyropolés) ze Sýrie Theoktistos horlivě prosazoval tento názor. Jeho názor sdílel gothský biskup Selenas. Pocházel ze smíšeného manželství, neboť jeho otec byl Goth a matka Frygijka, a proto učil v kostele obojí řečí. Tato sekta se nedlouho potom také rozdělila. Marinus se totiž začal hádat s Agapiem, kterého učinil biskupem v Efezu. Tito dva se totiž hádali ne o víru, ale o to, kdo má být hodnostně první. Gothové stáli za Agapiem. Mnozí klerici z kostelů těchto biskupů je nenáviděli, protože tito biskupové toužili jen po plytké světské slávě, odpadli od nich a zcela uznali víru v soupodstatnost. Ariáni byli 25 let rozděleni. Později za konsulů Theodosia Mladšího a pretora Plintha kdo stranili herezi psathyriánů na čísi podnět ukončili spor. Po usmíření se rozhodli, že se nikdo nikdy nezmíní o problému, který zavinil spor. Nikdy však to nedokázali krom Konstantinopolských, neboť v jiných městech, ve kterých snad jsou ariáni, panuje mezi nimi dále spor. Tolik o rozdělení ariánů.
24. KAPITOLA ROZDĚLENÍ EUNOMIÁNŮ
Rovněž eunomiáni se rozdělili. Eudoxius totiž ustanovil Eunomia biskupem v Cyziku. Když však Eudoxius nechtěl přijmout zpět do církve vyloučeného Aetia, začal se Eunomius odvracet od Eudoxia. Také jiní podle něho nazvaní eunomiáni se rozpadli v různé sekty. Nejprve to byl Kappadočan Theofronius. Ten se naučil od Eunomia úskočným záludnostem, složil knihu o činnosti ducha, přitom však špatně pochopil Aristotelovy Alegorie a Výklady (Peri nermeneias). Proto upadl v nemilost u příznivců své víry a byl od nich jako sběh vyloučen ze sekty. Konal oddělená shromáždění a zanechal po sobě herezi po něm nazvanou. Pak v Konstantinopoli jakýsi Eutychius pro nějaký nepatrný spor se oddělil od Eunomia a konal rovněž oddělená shromáždění. Přívrženci Theofronia byli nazýváni eunomiotheofroniáni, přívrženci Eutychia eunomioeutychiáni. Abych neodbočoval ve svém vyprávění, nepovažoval jsem za vhodné zařadit do svých Dějin hlouposti, kterými se od sebe liší. Nechci však opomenout, jak znetvořili křest. Křtí ne ve jménu Trojice, ale ve jménu Kristovy smrti. Kvůli tomu vznikla proto mezi eunomiány roztržka. Eutropius, macedoniánský kněz, konal shromáždění odděleně. Od něho se z téže sekty oddělil Karterius. V jiných městech snad z této sekty vznikly jiné sekty. Poněvadž žiji v Konstantinopoli, kde jsem se narodil a kde jsem byl vychováván, vyprávím o událostech ve městě podrobněji, poněvadž některé události jsem viděl na vlastní oči. Proto jsem považoval za vhodné zapsat význačnější události. Toto rozdělení sekt se neudalo najednou, ale snad v různé době. Kdo chce poznat jména různých sekt, nechť si přečte knihu kyperského biskupa Epifania Ancoratus. Ale o tom již dost.
25. KAPITOLA VALENTINIAN MLADŠÍ ZABIT
Rovněž ve státě vznikl velký neklid z tohoto důvodu: V západní části státu učil latině jakýsi gramaticus Eugenius. Zanechal vyučování a stal se členem imperátorovy osobní stráže. Pak se stal imperátorovým tajemníkem. A poněvadž byl výmluvný, postupoval v hodnostech před ostatními. Nebyl rád, že ve státě je klid. Za pomoci vojenského prefekta Arbogasta pocházejícího z Galatie s barbarským chováním a především, že byl krutý, usiloval stát se tyranem. Oba zosnovali vraždu imperátora. Vybídli k tomu eunuchy, kteří byli imperátorovými komorníky. Ti, zlákáni slibem, že budou povýšeni, oběsili spícího imperátora.1 Tak se Eugenius zmocnil území na západě a choval se jako tyran. Zpráva o tom imperátora Theodosia velmi rozčílila. Theodosius považoval za nutné po boji s tyranem Maximem utkat se podruhé. Za 3. konsulátu imperátorova syna Honoria a za prvního Abundantiova sebral vojsko a 10. ledna chvatně se odebral na západ. Dva imperátorovy syny zanechal v Konstantinopoli. K němu se proti tyranovi Eugeniovi dobrovolně připojilo velmi mnoho barbarů žijících za Istrem (Dunajem). Zanedlouho se s četným vojskem odebral do Gallie. Tam měl tyran silně vyzbrojené vojsko. Došlo tedy u řeky Frigdon k bitvě. V té části, kterou bránili Římané, se bojovalo nerozhodně. Kde bojovali barbaři pomáhající imperátorovi Theodosiovi, Eugenius vítězil. Když imperátor viděl, že barbaři utíkají, vrhl se k zemi a prosil Boha o pomoc. Jeho přání se splnilo. Jeho velitel Bacurius se odvážně vrhl s legiemi tam, kde Eugenius drtil barbarské sbory. Ti, kteří předtím jiné obraceli na útěk, se nyní sami obrátili na útěk. Následovala další pamětihodná událost. Foukal totiž silný vítr a střely vrhané Eugeniovými vojáky se obracely proti nim samým. Dopadaly na ně jejich vlastní střely. Válečné štěstí se obrátilo. Tyran padl na kolena před imperátorem a začal prosit o milost. A když klečel před Theodosiem, vojáci mu uťali hlavu. To se stalo 6. září za Arkadiova třetího a Honoriova druhého konsulátu. Arbogastus, který zavinil takovou porážku, po dva dny utíkal. Když však neměl naději, že zůstane naživu, probodl se mečem.
Imperátor Theodosius po bitvě začal churavět. Když čekal,.že se blíží konec jeho života, trápila jej více starost o stát než strach ze smrti. Myslil na to, kolik zlého si lidé vymyslí, až imperátor zemře. Proto velmi rychle povolal svého syna Honoria z Konstantinopole v úmyslu, aby Honorius nastolil v západním území mír a klid. Když tedy Honorius přišel do Milána, otec se z nemoci zotavil a nařídil konat jezdecké závody na počest vítězství nad tyranem. Po obědě se však roznemohl tak, že nemohl na závody. Přikázal tedy synovi, aby se postaral o dokončení závodů. V noci Theodosius zemřel. Zemřel za konsulů Olymbria a Protíná 16. ledna v prvním roce 294 olympiády.1 Imperátor Theodosius žil 60 let a vládl 16 let. Tolik let a ještě 8 měsíců obsahuje tato kniha.
Konec 5.knihy
1. R. 395. Theodosiovo tělo bylo ještě téhož roku převezeno do Konstantinopole.
Nejctihodnější Theodore, uložil jsi mi sepsat církevní dějiny od Konstantinovy doby. Pokud bylo v našich silách, jsme to v pěti knihách splnili. Byl bych rád, abys věděl, že jsme to nenapsali vytříbenou řečí. I když jsme si umínili napsat to vytříbenou řečí, přece jsme se svým předsevzetím velmi málo řídili. I kdybychom tak učinili, přece bychom se nechtěli řídit způsobem psaní užívaným předky, kteří podle svého události buď zveličovali, nebo zamlčovali. Dalším důvodem, proč píšu takovýmto způsobem je, že nepřináší užitek taková řeč lidem, kteří se obyčejně obdivují krásnému slohu a jen povrchně se snaží poznat události. Odborníkům má práce asi nebude připadat neužitečná, i když se nedá srovnávat s elegancí řeči předků, protože není psána vybranou a květnatou řečí. Volili jsme způsob psaní, který ač je prostší, přece je daleko lépe srozumitelnější. A když jsme se dostali k 6. knize, nutno předem říci, protože hodláme pojednávat o událostech, které si pamatujeme, že nechceme nikoho urazit, když jejich jména, na kterých si dávají záležet, ani nepochválíme, ani neoznámíme, ani jejich činy nikterak neoslavíme. Pravda, jak se říká, je lidem mnohdy nepříjemná. Kdo si velmi váží církevních osob, budou nám vytýkat, že biskupy neoslovujeme „Bohu nejmilejší1' nebo „Nejsvětější" a podobně. Jiní zase budou vytýkat, že imperátory nenazýváme „božskými" či „Pány" nebo jinými tituly, které lidé obvykle uvádějí. Svědectvím starých spisovatelů mohu jasně dokázat, že ve svých spisech svého pána nazývají služebníkem. Nepohrdám jejich tituly, ale musím sloužit pravdě. Řídím se zákony historie, které žádají prosté vyprávění bez jakékoli nabubřelosti, a tak přistupuji k líčení událostí. Budu psát o tom, co jsem jednak sám viděl, jednak o čem jsem se dozvěděl od těch, kteří to viděli. Za spolehlivé považuji to, v čem se ti, co mi to vyprávěli, nerozcházejí. Proto rozpoznat pravdu bylo pro mne velmi namáhavé, poněvadž kolik lidí, tolik také různých sdělení. Jedni z nich totiž říkali, že byli při těch událostech, jiní že se snažili to co nejlépe poznat.
1. KAPITOLA ROZDĚLENÍ IMPÉRIA PO THEODOSIOVĚ SMRTI
Když imperátor Theodosius zemřel za konsulů Olymbria a Proclina 16. ledna, jeho synové se ujali řízení římského impéria. Arkadius obdržel vládu nad východní částí a Honorius nad západní částí impéria.1 V té době v Římě, který je prvním městem, byl představeným církve Damasus,2 v Alexandrii Theofilus, v Jerusalemě Jan, v Antiochii Flavianus, v Konstantinopoli-Novém Římě obsadil biskupský stolec Nektarius, jak jsme uvedli v předešlé knize. Za týchž konsulů 8. listopadu bylo Theodosiovo tělo pohřbeno a jeho syn Arkadius vystrojil obvyklý slavný pohřeb. Nedlouho potom 27. listopadu do Konstantinopole přišlo vojsko, které s imperátorem Theodosiem bojovalo proti tyranu Eugeniovi. Když imperátor Arkadius, jak je zvykem, uvítal vojsko u bran města, zabili tam tehdy imperátorova vyslance Ruffina pro podezření, že se chtěl stát tyranem. Podezření vzniklo proto, že povolal barbarský národ Hunů na římské území. V této době totiž Hunové zpustošili Arménii a jiná východní území. Téhož dne, kdy byl zavražděn Ruffinus, zemřel novatiánský biskup Marcianus. Na jeho místo, jak jsme uvedli, nastoupil Sisinnius.
1. Honorius r. 395-423; Arkadius r. 395-408
2. Sv. Damasus I. r. 366-84
2. KAPITOLA SV. JAN ZLATOÚSTÝ BISKUPEM V KONSTANTINOPOLI
Nedlouho potom za konsulů Caesarea a Attika 27. září zemřel konstantinopolský biskup Nektarius. A tak se snažili ihned zvolit nového biskupa. Často se radili, koho vyhledat k této službě, až konečně se rozhodli povolat z Antiochie antiochijského kněze Jana.1 Mluvilo se velmi o tom, že je výborný učitel a velmi dobrý řečnili. Proto nedlouho potom imperátor Arkadius za přispění všech, to je kléru i lidu, jej povolal. A aby jeho vysvěcení mělo větší váhu, byli na imperátův příkaz pozváni četní biskupové a alexandrijský biskup Theofilus.2 Ten se všemožně snažil zlehčit Janovu pověst a navrhoval za biskupa ze své církve Isidora Isidora si oblíbil proto, že kdysi se ujal velmi nebezpečného úkolu. Řekneme, jak tomu bylo. Když imperátor Theodosius bojoval proti tyranu Maximovi, Theofilus poslal imperátorovi po Isidorovi dary a dva dopisy. Nařídil mu, aby dal dary i oba dopisy vítězi. Isidorus se s tímto posláním odebral do Říma a bedlivě sledoval, kdo zvítězí. Toto nezůstalo dlouho utajeno. Jeho lektor, který jej doprovázel, totiž tajně dopisy vzal. Isidorus ze strachu ihned utekl do Alexandrie. To bylo důvodem, proč se Theofilus snažil prosadit Isidora. Ti, co patřili k císařskému dvoru, dali přednost Janovi. Mnozí vytýkali Theofilovi jeho jednání a napsali biskupům, kteří tam byli, každý z jiného důvodu žalobu. Vrchní imperátorův komoří Eutropius dostal písemně vznesená obvinění proti Theofilovi. Ukázal je Theofilovi a sdělil mu, aby se svobodně rozhodl buď Jana vysvětit na biskupa nebo že bude souzen z obvinění vznesených proti němu. Theofilus ze strachu Jana uznal za biskupa. Jan vysvěcen na biskupa usedl na biskupský stolec 26. února, když jako konsulové řídili stát imperátor Honorius v Římě a Eutychianus, tehdy imperátorský prefekt v Konstantinopoli.
Jan byl muž velmi slavný jednak kvůli svým knihám, které zanechal budoucím generacím, jednak že se často ocitl ve velkém nebezpečí a v obtížích. Proto stojí za to nepřejít jej v tichosti a aspoň v hlavních bodech vystihnout, o čem by se mohlo dlouho mluvit: Kde se narodil, kdo byli jeho rodiče, jak byl povolán ke kněžství a proč byl zbaven úřadu. Konečně jak po smrti se mu dostalo větších poct, než když žil.1. Sv. Jan Zlatoústý.
2. Theofilus alexandrijským biskupem r. 385 po smrti Timothea.
Jan pocházel z Antiochie, města v syrské kotlině. Jeho otcem byl Secundus a matka Anthusa z patricijského rodu. Byl žákem sofisty Libania a posluchačem filozofa Andragathia. Připravoval se na politickou dráhu, ale zároveň se zamýšlel nad životem těch, kteří uvažovali o tom, co je špatné a nespravedlivé. Proto se raději rozhodl pro samotu. Učinil tak po příkladu Evagria. Ten byl spolu s ním žákem u týchž učitelů a již dříve nastoupil cestu života v samotě. A tak Jan ihned zaměnil šat i životní styl a zcela se věnoval svatým Písmům. Velmi se snažil být prospěšný Kristově církvi. Svým spolužákům Theodorovi a Maximovi, kteří s ním poslouchali sofistu Libania, radil, aby zanechali života točícího se kolem peněz a následovali ty, kteří se spokojí s málem. Z těchto dvou Theodor1 byl později biskupem v kilikijském městě Mopsvestii, Maximus biskupem v isaurijské Seleucii. Tito v té době usilovali žít ctnostným životem. Mnišské kázni se naučili od Diodora a Karteria, kteří tehdy byli představenými kláštera. Později jeden z nich, Diodorus, se stal biskupem v Tarzu.2 Napsal mnoho knih. Zatímco se však věnoval pouze slovnímu výkladu Písma svatého, nevěnoval pozornost skrytému smyslu Písma. Ale o těch již dost. Jan se velmi dlouho stýkal s Basilem, který byl nejprve diákonem a později biskupem v kappadocké Caesarei. Když se vrátil z Jerusalema biskup Zeno, ustanovil Jana lektorem v antiochijském kostele. Jako lektor napsal knihu Proti Židům. Krátce nato, když jej Meletius vysvětil na diákona, napsal knihy o kněžství. Rovněž napsal knihu proti Stagiriovi. Také napsal o nepostižitelném Bohu a vdaných ženách. Později, když Meletius zemřel v Konstantinopoli - byl tam kvůli vysvěcení na biskupa Řehoře Naziánského - Jan opustil meletiány, zřekl se společenství s Paulínem a po 3 roky žil v samotě prost jakýchkoli povinností. Po Paulínově smrti byl Evagriem nastoupivším po Paulínovi vysvěcen na kněze. V krátkosti uvedu jeho životní styl, dříve než byl zvolen za biskupa. Říká se o něm, že přes neuvěřitelnou skromnost byl poněkud přísný a jak kdosi řekl, byl od mládí velmi přátelský a spíše snesl rozhněvaného člověka než své ctitele. Přes svůj přísný život nebyl dost opatrný. Ve své lehkověrnosti se dal lehce oklamat. S těmi, se kterými mluvil, byl velmi otevřený. Jako dobrý učitel napravoval povahové vlastnosti posluchačů tak, že ti, kteří jej neznali, jej považovali za drzého.
1. Theodor z Mopsvestie - exeget antiochijské školy komentoval téměř celé Písmo. Za života byl považován za pravověrného. Až teprve po smrti byl v nestoriánském sporu (byl žákem Nestoriovým napadán jako christologický heretik). Zemřel v Mopsvestii jako biskup r. 428.
2. Stejně jako Theodor z Mopsvestie platil za svého života za pravověrného. Až vnestoriánském sporu byl rovněž napadán a synoda v Konstantinopoli r. 498 jej odsoudila z týchž důvodů jako Theodora. To byla příčina, proč četné jeho spisy zanikly. Císař Valens jej poslal z Antiochie do vyhnanství a po císařově smrti se stal r. 378 biskupem v Tarzu.
4. KAPITOLA OSOČOVÁNI SV. JANA ZLATOÚSTÉHO
Když byl Jan povýšen na biskupa, při takových svých vlastnostech se rozhodl napravit způsob života kleriků a zavedl přísnější kázeň, než na jakou byli zvyklí. A tak ihned jakmile nastoupil jako biskup a byl trochu přísnější na klérus, začal jej klérus nenávidět. Hodně jich jej začalo nenávidět a vyhýbat se mu. Diákon toho kostela Serapion byl původcem, že Jana všichni nenáviděli. Před veškerým klérem zvolal: „Nikdy, biskupe, nebudeš moci vládnout, jak ty chceš, leda že bys všechny zkrotil bitím." Tato slova roznítila velký hněv proti biskupovi. Biskup nedlouho potom vyhnal mnohé z kostela, jiné zase z jiného důvodu. Oni, jak se stává, když lidi ovládne hněv, se proti němu spikli a začali jej obviňovat u lidu. Co se o něm obvykle říkalo, že totiž, nechce s nikým jíst, nikdo s jistotou nemohl potvrdit. Jedni, kteří toto chtějí hájit, říkají, že jí sám, poněvadž má chabé zdraví a odmítá přinesené mu jídlo. Jiní tvrdí, že to dělá, poněvadž vede příliš přísný život. Ať je tomu jakkoli, zdá se, že žalobci nemohli dokázat, čím se provinil. Lid pro jeho kázání v kostele nedbal na pomluvy žalobců a velmi jej miloval. Jeho kázání, jednak jím samým napsaná a jím z kazatelny pronesená, jednak tehdy rychlopisci zapisovaná, byla vynikající a přesvědčivá. O tom není třeba mluvit, zvláště když všichni mají možnost si je přečíst k svému vlastnímu prospěchu.
5. KAPITOLA ÚTOKY PROTI SV. JANU ZLATOÚSTÉMU
Pokud byl Jan osočován pouze v kléru, útoky proti němu mnoho neznamenaly. Když však začal příliš kárat úředníky, začala nenávist proti němu ještě více planout. Nejprve byl hodně pomlouván, a když den ze dne pomluvy sílily, uvěřili těm, kteří Jana poslouchali. Pletichy proti němu zesílily, když v kázání pokáral Eutropia. Eutropius byl eunuch, prvním imperátorovým komorníkem a první z eunuchů dostal od imperátora hodnost konsula. Eutropius se horlivě snažil, aby imperátor vydal zákon, že nikdo nesmí užívat kostela jako asylu a ti, kteří by se uchýlili do kostela, aby odtud byli násilím vyvedeni. Se zákonem současně stanovil tresty. Boží trest však brzy následoval. Sotva byl zákon vyhlášen, Eutropius upadl u imperátora v nemilost a utekl se do kostela. Biskup Jan, když Eutropius ležel u oltáře a třásl se strachem, usedl do kazatelny, kde dříve kázal, aby jej bylo lépe slyšet, a káral Eutropia. Některým se zdálo, že v kázání zašel příliš daleko, protože nad postiženým člověkem se nejen nesmiloval, ale ještě jej obvinil. Eutropia vyznamenaného konsulskou hodností pro jakési provinění přikázal imperátor štít. Jeho jméno bylo vymazáno ze seznamu konsulů a tento titul byl dán společníkovi Theodorovi. Krom toho prý biskup Jan velmi ostře pokáral Gaina, který tehdy byl imperátorovým heroldem, protože neváhal požádat imperátora, aby jeden z kostelů ve městě byl přidělen ariánům. jejichž byl příznivcem Ve své výmluvnosti pokáral i jiné státní úředníky, což mu způsobilo hodně nepřátelství. Proto alexandrijský biskup Theofilus, hned jak byl Jan vysvěcen na biskupa, začal usilovně přemýšlet, co by proti Janovi zosnoval. S některými o tom jednal tajně a těm velmi vzdáleným sdělil svůj úmysl v dopise. Theofilovi nejen překážela Janova neohrožená výmluvnost, ale také že nemohl dokázat, aby konstantinopolské biskupství bylo přiděleno knězi jeho kostela Isidorovi. Tím začaly pro Jana obtíže zaviněné lidskou zlobou od samého začátku jeho biskupské služby. Ale o tom řekneme později.
6. KAPITOLA GÓTHSKÝ TYRAN GAINAS
Připomenu opravdu pamětihodnou událost z této doby. Ukážu, jak obdivuhodnou Boží prozřetelností unikly velkému nebezpečí město Konstantinopolis a římský stát. Nuže poslyšte! Jakýsi barbar Gamas, římský poddaný, voják, se poznenáhlu tak povznesl, že jej Římané jmenovali velitelem pěšího i jízdního vojska. Když však dosáhl tak vysokého postavení, neznal se ani nemohl zkrotit svou ctižádostivost. Zdvihl každý kámen, jak se říká, aby si podmanil Římany Proto povolal k sobě všechny gothské kmeny a ponechal si u sebe ty, kteří byli vhodní posílit vojsko. Jeho pokrevný příbuzný, vojenský tribun ve Frygii Tribigildus z Gainova návodu se pokusil o převrat a podmanil si tak celou Frygii.1 Gainas se snažil, aby mu imperátor udělil moc nad Frygii, což imperátor nic netuše, mu ochotně dal. Gainas vypravil se prý ihned proti Fribigildovi, ve skutečnosti však podnikl cestu, aby se stal tyranem. Vzal s sebou nemálo tisíc barbarských Gothů. Když vstoupil do Frygie, celou si ji podmanil. Římané byli tou událostí velmi otřeseni nejen proto, že takové množství barbarů se připojilo ke Gainovi, ale také proto, že tím východní území impéria byla vystavena velkému nebezpečí. Tehdy imperátor použil po zralé úvaze lsti. Poslal totiž k němu posly a snažil se Gaina všemožně uklidnit. Když pak Gamas žádal, aby k němu imperátor poslal konsuly Saturnina a Aureliana ze senátorského stavu, poněvadž je podezíral, že zmaří jeho úmysl, imperátor i když nerad to z časové tísně povolil. Oni z touhy položit život za stát, poslechli imperátorův příkaz. Vyšli na planinu, která byla jakousi jízdárnou, nedaleko od Chalcedonu byli ochotni podstoupit jakékoli mučení. Nic se jim nestalo. Gainas, předstíraje náklonnost, šel do Chalcedonu. Tam mu vyšel vstříc Arkadius. Imperátor a barbar šli do chrámu, kde je uloženo tělo mučednice Eufemie,2 a přísahali si. že jeden druhému nebude činit úklady. Imperátor poctivě přísahu dodržoval. Gainas však porušil úmluvu a neustoupil od toho, co si umínil. Myslil na to, jak by v Konstantinopoli a v celém římském impériu roznítil požár a jak by mohl loupit. A tak Konstantinopolis obsazená nesmírně velkým barbarským vojskem se stala téměř barbarským městem a její obyvatelé zajatci. Velká kometa (meteor) dopadnuvší z nebe na zem - něco podobného nikdo předtím neviděl - věštila městu velké nebezpečí. Gainas se nejprve rozhodl vyloupit směnárny, ve kterých se prodává stříbro. Když však byl jeho úmysl prozrazen a směnárníci uschovali své zboží, rozhodl se k jinému zločinu. Poslal vojáky v noci zapálit palác. Ukázalo se, že město je pod Boží ochranou. Bylo vidět množství andělů v podobě ozbrojenců s mohutnými těly, jak šli proti těm, kteří se chystali zpustošit palác. Barbaři v domnění, že je to opravdu mohutné vojsko, v úžasu se stáhli zpět. Když to bylo Gainasovi oznámeno, nechtěl tomu věřit. Věděl, že tolik římského vojska - vojáci byli totiž rozmístěni odděleně v jednotlivých městech - tam nemohlo být. Tedy následující noci ne jednou poslal jiné vojáky. I ti mu sdělili totéž. Boží andělé se jim zase zjevili. Konečně se sám s velkým počtem vojáků tam odebral a rozhodl se podstoupit nebezpečí. Když však zjistil, že je to množství vojáků, kteří se ve dne skrývají a v noci maří jeho úmysl, uchýlil se ke lsti. Domníval se, že to Římanům tentokráte nevyjde, avšak jak se ukázalo, vyšlo jim to. Předstíral totiž, že má zlého ducha, a šel se proto jako pomodlil do chrámu Jana Křtitele vzdáleného od města 7 milníků. S ním šli barbaři, kteří s sebou tajně nesli zbraně ukryté v sudech nebo v různých nástrojích. Strážce bran, kteří poznali lest a chtěli zabránit převezení zbraní, barbaři pobili. Z toho povstal ve městě rozruch. Zdálo se, že všem hrozí smrt. Přece však město se zavřenými a pevně zajištěnými branami bylo v bezpečí. Imperátor toho využil a prohlásil Gainase za veřejného nepřítele. Vojáky, kteří zůstali ve městě, kázal pobít. Druhý den po zabití strážců hradeb se vojáci uvnitř hradeb poblíž góthského kostela - tam se totiž shromáždili barbaři, kteří zůstali ve městě - utkali s barbary, kostel zapálili a velmi mnoho jich pobili. Když Gainas zpozoroval, že jeho vojáci ještě nevyšli z bran a nevykonali jeho lstivý pokus, vyšel z chrámu a odebral se do Thrákie. Přepravil se do Chersonesu a spěchal do Lampsaka, odkud si chtěl podmanit výhodní krajiny. Imperátor tam ještě před jeho příchodem přepravil po souši i po moři vojáky. Tu však Boží prozřetelnost učinila zázrak. Barbaři totiž neměli lodě a začali teprve stavět vory, na nichž se chtěli přeplavit. Ve chvíli, kdy připlouvalo římské vojsko, začal foukat západní vítr. Římané lehce připluli. Zato velká většina barbarů s koňmi na vorech_zmítaných sem a tam bouří utonula v mořské bouři. Některé však Římané sami potopili. Takto v té době zahynulo velké množství barbarů. Gainas unikl a prchal přes Thrákii. Náhodou však narazil na jiné římské sbory. Ti jej i s jeho družinou zabili. To jsme o Gainasovi zaznamenali jen tak na okraj. Kdo se chce více dozvědět o událostech v té válce, nechť si o Gainasovi přečte o tom u Eusebia scholastika, který v té době byl žákem sofisty Troila. Ten jako účastnili v té válce opěvuje události ve svých čtyřech heroických básních. A poněvadž vzpomínka na ty události je ještě v živé paměti, proto je Eusebius ve velké vážnosti. Také básník Ammonius nedávno o tom složil báseň a za 11. konsulátu Theodosia Mladšího a Fausta ji přednesl před samým imperátorem a dostalo se mu velké pochvaly. Tato válka skončila za konsulů Stilicona a Aureliana. Přísti rok se stal konsulem Fraitus, původem Goth. Byl přítelem římského národa. V této válce si tak statečně vedl, že dostal konsulskou hodnost. Za týchž konsulů se 10. dubna narodil Arkadiovi syn, ten dobrý Theodosius.3 Zdá se však, že jsme o tom řekli dost.
1. R. 398
2. Eufemia byla umučena za diokleciánského pronásledování.
3. Theodosius II. (Mladší) r. 401
7. KAPITOLA VĚROUČNÉ SPORY V ALEXANDRII
Zatímco je římský stát zmítán válečnými bouřemi, začali se mezi sebou hádat ti, kterým byla udělena kněžská hodnost. Byla to velká ostuda pro křesťanské náboženství. V této době začali brojit jeden proti druhému. Tento mor začal u Egypťanů. Důvodem bylo toto: Krátce předtím byla nadhozena otázka, abych to stručně shrnul, zda Bůh má tělo a lidskou podobu či nemá tělo ani pouze lidskou nebo žádnou hmotnou podobu. Z toho vznikly spory a nejednota. Jedni hájili ten názor, druzí zase onen. Nemálo mnichů především těch méně učených tvrdilo, že Bůh má tělo a lidskou podobu. Většina mnichů však jimi začala pohrdat a tvrdila, že Bůh nemá tělo ani hmotnou podobu. S názorem těchto souhlasil alexandrijský biskup Theofilus. V kostele před lidmi ostře napadl ty, kteří přidělovali Bohu lidskou podobu, a učil, že Bůh nemá tělo. Když se to egyptští mniši dozvěděli, odešli z klášterů do Alexandrie a začali spílat Theofilovi. Nazvali jej bezbožníkem a snažili se jej odstranit. Když to Theofilus poznal, ze strachu pomýšlel, jak by unikl smrti, kterou mu hrozili. Přišel k nim, a aby jim zalichotil, řekl jim: „Když vás vidím, zdá se mi, jako bych viděl tvář samotného Boha." Těmi slovy uklidnil rozzlobené mnichy. Tu oni: „Jestli říkáš pravdu, že Bůh má tvář jako my, odsuď Origenovy knihy. Některé jeho knihy popírají náš názor. Zdráháš-li se tak učinit, potrestáme tě jako bezbožníka a nepřítele Boha." „Učiním, jak jste rozhodli," řekl Theofilus, „nezlobte se na mne. Já nenávidím Origenovy knihy a ty, kteří je schvalují, považuji za hodné přísného pokárání." Když takto potlačil jejich hněv, propustil je v pokoji. Tento problém by až do dneška zůstal nepovšimnut, kdyby ze zcela jiného důvodu neoživí. To bylo tak: V klášteřích v Egyptě byli představenými 4 zbožně věřící muži, Dioschorios, Ammonius, Eusebius a Euthymius. Byli to rodní bratří a podle tělesné postavy byli nazýváni „Dlouháni". Pro obzvláštní učenost a zbožný život byli velmi známí, a proto v Alexandrii velmi slavní. Alexandrijský biskup Theofilus je měl velmi rád a velmi si jich vážil. Proto jednoho z nich, Dioscora, skorém násilím vytáhl z kláštera a vybral jej za biskupa v Hermopoli.1 Druhé dva prosil, aby žili s ním. Když však je nemohl přesvědčit slovy, donutil je jako biskup svou autoritou. Nejprve je začal zahrnovat poctami a potom jim svěřovat správu církve. I když z přinucení poslechli, svědomitě plnili povinnosti vůči církvi. Přece však je tížilo svědomí, že se nemohou věnovat klášternímu životu ani studiu filozofie. Později si činili výčitky, když pozorovali, že biskup žije jen pro peníze a prý všemožně se snaží je získat. Nechtěli s ním dále žít. Řekli, že se uchýlí do samoty a že jí dají přednost před městem. Theofilus, dokud neznal příčinu, proč skutečně toužili odejít, snažně je prosil, aby s ním zůstali. Jakmile však poznal, že pohrdají způsobem jeho života, velmi se rozzlobil a pohrozil jim trestem. Bez ohledu na jeho hrozby odešli do samoty. Theofilus asi prudké povahy rozpoutal proti nim boj. Dokonce ukládal o jejich život. Také jejich bratra, biskupa v Hermapolis Dioscora, začal nenávidět. Nemile totiž nesl, že mniši jsou Dioscorovi nakloněni a mají jej v úctě. A poněvadž poznal, že nemůže zbožné muže z ničeho obvinit, snažil se odcizit jim mnichy. Takovou volil cestu. Věděl, když s nimi velmi často hovořil, že tvrdili, že Bůh nemá tělo ani lidskou podobu, neboť kdyby měl lidskou podobu, nutně by jako člověk musil trpět. To probírali již staří spisovatelé, zvláště Origenes. Ačkoli Theofilus sám zastával tento názor, přece aby se jim pomstil, neváhal napadat jejich neporušenou víru. Dokonce pro svůj úmysl získal mnoho prostých, upřímných, ale neučených mnichů, kteří neuměli číst ani psát. Poslal totiž do klášterů své lidi, aby mnichy poučili, že nemají poslouchat Dioscora ani jeho bratry, kteří tvrdí, že Bůh nemá tělo. Bůh, řekl Theofilus, jak vyplývá ze svatých Písem, má totiž oči, uši, ruce nohy jako lidé. Dioscoros a jeho přívrženci, kteří se řídí Origenem, že prý zavádějí bezbožné učení, když popírají, že Bůh má oči, uši, nohy, ruce. Tímto vychytralým úskokem přemnohé přetáhl na svou stranu. Mezi mnichy se rozpoutal boj. Vzdělanější se nikterak nedali svést od pravdy Theofilovým podvodným jednáním a souhlasili s názorem Dioscora a Origena. Ti nevzdělaní- a bylo jich mnoho - začali nenávidět bratry, kteří s nimi nesouhlasili. A tak se rozdělili na dvě strany. Jedni považovali druhé takřka za bezbožníky a začali se navzájem urážet. Theofilovi přívrženci nazývali své bratry bezbožnými origenisty. Druzí zase Theofilovy přívržence začali nazývat anthropomorfiány, protože přisuzují Bohu lidskou podobu. Mezi mnichy se rozpoutal boj. Když Theofilus poznal, že mu jeho úmysl vychází, osobně se odebral do Nitrie, kde jsou kláštery, a začal podněcovat mnichy proti Dioscorovi a jeho bratřím. Ti jen tak unikli bez pohromy.
1. Hermopolis, město na ostrově Syros v souostroví Kyklady.
8. KAPITOLA SV. JAN ZLATOÚSTÝ ZAVEDL RESPONSIÁLNÍ ZPĚV V KONSTANTINOPOLI
Zatímco se toto dělo v Egyptě, konstantinopolský biskup Jan, který v té době vynikal velkou učeností a všichni si jej velmi vážili, vůbec nevěděl o událostech v Alexandrii. On první zavedl noční modlitby, a to z tohoto důvodu:
Ariáni, jak jsme řekli, konali svá shromáždění za městem. V sobotu a v neděli se shromažďovali v kostelích u městských bran a podle ariánského zvyku zpívali písně, které si sami složili. To činili po celou noc. Za rozbřesku jdou přes celé město, vyjdou z hradeb a jdou na místo, kde konají shromáždění. Cestou zpívají střídavě písně. Poněvadž nepřestávali zpívat urážlivé písně namířené proti těm, kteří vyznávali víru v soupodstatnost, aby je tak dráždili - často zpívali píseň: Kde jsou ti, kteří tvrdí, že tři (osoby) mají jedno bytí-, Jan, z obavy, aby někteří lidé nebyli odvedeni od církve, ustanovil některé ze svých, kteří měli rovněž zpívat noční hymny. Chtěli tím překazit úsilí anánů a své lidi utvrdit ve vire. Zdálo se, že Janovo úsilí dosáhlo svého cíle. Přece však nebylo nouze o pobouření a nebezpečí. Hymny zpívané na počest soupodstatnosti byly mnohem důstojnější. Imperátorka Eudoxia na svůj náklad dala k tomu účelu zhotovit stříbrné kříže, na nichž byly zavěšený lampy se svícemi. Rozhněvaný zástup ariánů se mstil, hledal příležitost utkat se s protivníky. Ariáni honosíce se svým dřívějším postavením, které nyní ztratili, nyní tím zuřicvěji pohrdali obhájci víry v soupodstatnost. Jedné noci je přepadli a imperátorova eunucha Brisona, který řídil zpěv na počest víry v soupodstatnost, zranili do hlavy. Na obou stranách zahynulo několik lidí. Touto událostí byl imperátor velmi znepokojen. Ariánům zakázal zpívat hymny. Tak tomu tedy bylo. Řekněme konečně, kde začal zvyk střídavě zpívat hymny v církvi. Ignatius, třetí biskup po apoštolu Petrovi v syrské Antiochii, který se často stýkal s apoštoly, měl vidění, jak andělé střídavě zpívali hymny o svaté Trojici. A jak to viděl, tak takový způsob zpěvu předal antiochijské církvi. Odtud tato tradice byla přijata ve všech církvích. To jsme se dozvěděli o střídavém zpěvu hymnů.
9. KAPITOLA INTRIKY PROTI SV. JANU ZLATOÚSTÉMU
Nedlouho potom mniši s Dioscorem a jeho bratřími přišli z pouště do Konstantinopole. S nimi přišel také Isidorus. Ten byl kdysi velkým Theofilovým přítelem, nyní se však stal jeho velkým nepřítelem z tohoto důvodu: Theofilus se velmi rozhněval na jakéhosi předního kněze alexandrijské církve Petra a chtěl jej vyloučit z církve. Vytýkal mu, že ke svatým tajemstvím připustil ženu z manichejské sekty, kterou odvrátil od manichejského bludu. Když mu Petr vysvětlil, že se žena zřekla sekty a že ji za Theofilova souhlasu přijal do církve, Theofilus to považoval za urážku. Řekl, že o tom nic neví. Proto si Petr přizval jako svědka Isidora, aby dosvědčil, že Theofilus věděl, jak to s tou ženou bylo. Isidorus byl v této době poslán do předního města Říma k římskému biskupu Damasovi, aby antiochijského biskupa Flaviana smířil s Damasem. Jak jsem již dříve uvedl, všichni Meletiovi přívrženci se odvrátili od Flaviana kvůli porušení přísahy. Isidorus se vrátil z Říma a Petrovi dosvědčil, že žena z manichejské sekty byla s Theofilovým souhlasem přijata do církve a že jí sám Theofilus dovolil účastnit se tajemstev. Theofilus se až k nepříčetnosti rozzlobil a vyhnal je z kostela. To byla příčina, proč Isidorus přišel s Dioscorem do Konstantinopole. Před imperátorem a biskupem Janem sdělili, že Theofilus proti nim něco chystá. Jan to klidně přijal a dovolil jim, aby se s ním pomodlili. Řekl jim však, že dříve jim nedovolí být ve společenství, dokud věc nebude důkladně projednána. Ke sluchu Theofila došla falešná zpráva, že Jan je připustil k tajemstvím a že je ochoten jim pomáhat. Proto se Theofilus všemožně snažil nejen pomstít se Dioscorovi a Isidorovi, ale také aby Jan byl zbaven biskupského stolce. Biskupům ve městech poslal dopis - přitom však zamlčel svůj úmysl - že prý napadl jen Origenovy knihy, jichž často užil Athanasius ve svých řečech proti ariánům na potvrzení své víry.
10. KAPITOLA SYNODA NA KYPRU PROTI ORIGENOVÝM SPISŮM
Theofilus navázal také přátelství s Epifaniem z kyperského města Konstantia, s nímž dříve nežil ve shodě. Obviňoval totiž Epifania, že nedůstojně smýšlí o Bohu a přisuzuje mu lidskou podobu. Theofilus sice zastával také tento názor, ale z nenávisti obviňoval ty, kteří tvrdili, že Bůh má lidskou podobu. Slovy popíral, co si vskutku myslel. Epifania, s nímž dříve nesouhlasil, si získal tím, že naoko s ním souhlasil. Přinutil jej svolat na Kypr synodu biskupů, kde by zavrhli Origenovy knihy. Epifanius byl velmi zbožný, ale také velmi důvěřivý, a proto jej Theofilus snadno přinutil k jednání.Na synodě svolané na ostrov stanovil, že nikdo nemá číst Origenovy spisy. Poslal také dopis konstantinopolskému biskupu Janovi, v němž jej napomíná, aby nečetl Origenovy knihy a aby kvůli tomu svolal synodu. A tak když Theofilus, jakmile získal pro svůj záměr Epifania proslaveného svou zbožností, poznal, že se mu záměr daří, donutil některé biskupy, aby s ním souhlasili. Spolu s Epifaniem tedy odsoudil knihy Origena, který zemřel asi před 200 lety. Odsoudil je ne proto, že to bylo velmi třeba, ale že se chtěl pomstít Dioscorovi a jeho bratřím. Jan (Zlatoústý) pramálo dbal na to, co mu naznačili Epifanius a Theofilus, a veškeré své úsilí věnoval poučování v církvi, a to se mu velmi dařilo. Zcela pohrdl úklady, které byly proti němu připravovány. Jakmile vyšlo najevo, že Theofilus všemožně usiluje zbavit Jana biskupského stolce, někteří, co nenáviděli Jana, se proti Janovi spikli a začali vymýšlet provinění, kterých by se měl dopustit. Mnozí z kléru a velmi mnoho úředníků, kteří měli u imperátora velký vliv, v domnění, že nadešla vhodná chvíle obvinit Jana, nařídili svolat do Konstantinopole velkou biskupskou synodu. Na ni povolali biskupy jednak dopisem, jednak prostřednictvím poslů.
11. KAPITOLA BISKUPOVÉ SEVERIANUS A ANTIOCHUS
Jiný případ dal podnět ke hněvu proti Janovi. Bylo tomu takto: Dva biskupové původem Syřané Severianus a Antiochus byli v té době velmi proslulí. Severianus byl představeným v syrském městě Gabalů, Antiochus ve fénické Ptolemaidě. Oba byli dobrými řečníky, avšak Severianus, i když byl učený, přece jen řecký jazyk tak dobře neovládal. Řecky mluvil jako Řek se syrskou výslovností. Antiochus nejprve přišel z Ptolemaidy do Konstantinopole a tam čas učil pilně v kostelích. A když si vydělal hodně peněz, vrátil se do svého kostela. Severianus, když uslyšel, že Antiochus si v Konstantinopoli vydělal hodně peněz, začal velmi horlivě dělat totéž. Horlivě se cvičil v řečnickém umění, skládal kázání a pak se odebral do Konstantinopole. Zde jej Jan přátelsky přijal. Severianus se po nějakou dobu naoko přizpůsobil Janovu přání a souhlasil s ním. Začal být velmi milován a vážen kvůli vyučování. Rovněž si jej vážila šlechta i samotný imperátor. Mezitím náhle zemřel v Efezu biskup a Jan se musil odebrat do Efezu1 a ustanovit tam biskupa. Tam se mezi sebou ostře hádali, koho mají povýšit na biskupa. Jedna strana se pokoušela prosadit svého přívržence, druhá strana se kvůli tomu rozzlobila. Když Jan poznal, že se nechtějí řídit jeho napomenutím, chtěl uklidnit obě strany. A tak povýšil k biskupské hodnosti jakéhosi Heraklida, svého diákona původem z Kypru. Obě strany se tím smířily a bylo po hádkách. Proto se Jan musil dlouho zdržet v Efezu. Zatímco tam byl, Severianus se ucházel o přízeň u posluchačů. Jan o tom dobře věděl, poněvadž mu to bylo ihned oznámeno. Když Serapion, o němž jsem se dříve zmínil, naznačil Janovi, že Severianus podněcuje v církvi neklid, Jan jako by upustil od svého předsevzetí a odňal četné kostely jak novatiánům, tak těm, kteří soudili, že velikonoční svátek se má slavit 14. den prvního měsíce. Pak se vrátil do Konstantinopole a věnoval se správě kostelů, jak bylo jeho povinností. Nikdo nemohl snést neobvyklou Serapionovu drzou pýchu. Serapion se spoléhal na přízeň biskupa Jana a všechny začal urážet. Začal nenávidět i biskupa. Když Severianus nastoupil na místo, kde byl Serapion, Serapion mu nevzdal jako biskupu povinnou úctu ani nepovstal. Prohlásil, že nestojí o Severianovu přítomnost. Severianus nesnesl Serapionovo pohrdání. Dokonce na něho vzkřikl: „Kdyby Serapion zemřel jako křesťan, jistě by se Kristus nikdy nestal člověkem." Serapion užil této příležitosti, aby Severiana znepřátelil s Janem. Neuvedl „Kdyby Serapion zemřel jako křesťan," afe jen „Kristus se nikdy nestal člověkem". Tvrdil, že Severianus řekl jen toto. Přivedl si i svědky, že to Severianus řekl. Jan proto bez váhání vykázal Severiana z města. O tom byla zpravena císařovna Eudoxia a postarala se, aby Severianus byl ihned poslán do Chalcedonu v Bithynii. Přestalo Janovo přátelství a Jan nedovolil nikomu spřátelit se se Severianem. Se Severianem se smířil, až když císařovna Eudoxia přivedla v kostele Apoštolů k nohám Janovým svého syna Theodosia, který již tehdy ač velmi mladý dobře a šťastně řídil impérium, a zbožně jej prosila. I když takto mezi nimi navenek zavládlo přátelství, rána přece nebyla zahojena. Tak to byl důvod, proč se Jan zlobil na Severiana.
12. KAPITOLA EPIFANIUS PROTI JANOVĚ VŮLI KONÁ V KONSTANTINOPOLI SHROMÁŽDĚNÍ
Nedlouho potom biskup Epifanius na Theofilovu radu odešel z Kypru do Konstantinopole. Přinesl s sebou potvrzení biskupů, že nevyloučil z církve Origena, ale že toliko odsoudil jeho knihy. A tak když přišel do chrámu blaženého Jana vzdáleného od města 7 milníků, vysvětil tam diákona. Pak vyšel z chrámu a vešel do města. Utekl před Janem, který jej zval k sobě, a aby se zavděčil Theofilovi, bydlel v jakémsi odlehlém hostinci. Svolal biskupy, kteří tam náhodou byli a přečetl jim rozhodnutí odsuzující Origenoyy knihy. O nich řeknu jen to, že Epifanius a Theofilus se rozhodli je odsoudit. Z biskupů, kteří si vážifi Epifania, někteří podepsali rozhodnutí. Většina však se vzpírala tak učinit. Mezi těmi byl biskup ve Skythii Theotimos, který odpověděl Epifaniovi: „Epifanie, nechci urážet již dávno zemřelého člověka ani se neodvažuji k takovému hříšnému činu odsoudit knihy, které nikdy neodsoudili naši předkové, zvláště když v nich neshledávám učení, které bych mohl odsoudit." Pak přečetl z kterési Origenovy knihy výklady Písma shodné s vírou církve. Potom ještě řekl: „Jenom nerozumní odsuzují to, o čem tyto knihy píší." Takto odpověděl Epifaniovi Theotimos, muž pro svou zbožnost a správný způsob života mnoha lidmi oslavovaný.
Poněvadž velmi mnozí se jako vichřice vrhají na Origena, nebude nevhodné něco o nich povědět. Lidé temné minulosti, kteří nemohou ničím ozdobit své jméno, snaží se vyniknout tím, že urážejí lidi stojící mnohem výše než oni. To se stalo předně Methodiovi, biskupu v Olympu v Lykii; potom Eustathiovi, který byl toho času představeným v Antiochii; potom Apolinariovi a nakonec Theofilovi. Tato čtveřice, abych tak řekl, zlolajníků začala obviňovat Origena. Ne však všichni měli k tomu stejný důvod. Každý jej obviňoval z něčeho jiného. Všichni a každý zvlášť prohlašovali, že u Origena schvalují vše, co výslovně neprokázali jako špatné. Každý vytýkal na jeho učení něco jiného. Proto je jasné, že jednotlivci mlčky považovali za správné, co napadali. Schvalovali, co slovy nepohaněli. Methodius i když na počátku velmi útočil proti Origenovi, přece to později odvolal. V Dialogu, který napsal Zenonovi, Origena velmi chválil. Podle mého názoru tupení Origena jej velmi doporučovalo. Vždytˇ ti, kteří Origenovi vytýkali provinění hodná pokárání, když jej neobvin*ují, že by špatně smýšlel o svaté Trojici, svým vlastním svědectvím jasně ukazují, že Origenes měl správnou víru a upřímně věřil. Poněvadž v tomto ohledu mu nemohou nic vytýkat, tím zcela dosvědčují Origenovu víru. Athanasius, velmi horlivý bojovník za víru v spupodstatnost ve svých řečech, které napsal proti ariánům, uvádí jej lako svědka víry. Jeho slova citoval ve svých spisech. Takto o něm mluví: „Obdivuhodný a nadmíru pilný Origenes svým svědectvím potvrzuje náš názor na Božího Syna. Vždyť tvrdí, že je Syn věčný jako Otec." Proto také ti, co se snaží potupit Origena, napadají i Athanasia, který jej chválí. Toto bylo zde připomenuto o Origenovi. Vraťme se však k vyprávění událostí.
14. KAPITOLA SV. JAN ZLATOÚSTÝ NEODSOUDIL ORIGENOVY SPISY
Jan nebyl proti tomu, že Epifanius proti církevnímu ustanovení v jeho církvi vysvětil diákona, ale žádal, aby se diákon ubytoval v Janově domě. „Nechci, aby bydlel ani modlil se s tebou," odpověděl Epifanius, „leda že bys vyhnal z města Dioscora a jeho bratry. Podepiš výnos, kterým by byly odsouzeny Origenovy knihy." Když se Jan zdráhal toto učinit a řekl, že se nesluší před projednáním této záležitosti toto učinit ani neuváženě o tom rozhodnout, Janovi protivníci nutili Epifania k jinému záměru. Když se totiž slavila v kostele Apoštolů bohoslužba, měl na jejich radu veřejně přede vším lidem odsoudit Origenovy knihy, exkomunikovat Dioscora s jeho bratry a pokárat Jana, který za nimi stál. Když to bylo Janovi oznámeno, příštího dne, kdy byl Epifanius v kostele, oznámil Jan prostřednictvím Serapiona Epifaniovi toto: „Epifanie, jednáš příliš proti kánonům. Předně světíš služebníky církve v kostelích mé diecése; dále dříve než jsem ti udělil moc, jsi slavil ze své pravomoci tajemstva. Naproti tomu jsi odmítl mé pozvání a sám si osvojuješ právo. Nuže, ať nebezpečí nepadne na tvou hlavu, kdyby kvůli tomu se lid bouřil." Když to Epifanius uslyšel, ze strachu odešel z kostela. Ostře napadl Jana a pak rychle odplul na Kypr. Někteří říkají, že při nastupování na loď předpověděl Janovi: „Doufám, že jako biskup brzy zemřeš," a Jan že mu odpověděl: „Doufám, že nedopluješ do vlasti." Zda to oba řekli, když mi o tom vyprávěli, nemohu potvrdit, ale oběma se stalo, co jeden druhému předpověděli. Epifanius nedoplul na Kypr - zemřel na lodi - a Jan krátce potom byl sesazen, jak řekneme dále.
15. KAPITOLA SYNODA U DUBU ,JAN ZLAT. V EXILU
Jakmile Epifanius odplul, bylo Janovi sděleno, že císařovna Eudoxia poštvala Epifania proti němu. Jan trochu vznětlivý a velmi výmluvný bez meškání pronesl z kazatelny kázání, v němž ostře pokáral všechny ženy. Lid pochopil kázání z té horší stránky, že je totiž namířeno proti císařovně. Zlomyslní lidé to donesli imperátorovi. Byla o tom zpravena i císařovna a začala si u imperátora stěžovat, že byla uražena a že je to i jeho urážka. Proto prostřednictvím Theofila chystala svolat synodu proti Janovi. O totéž usiloval i Severinus, který se dosud nezbavil pocitu urážky. Nedlouho potom přišel tam Theofilus. Pozval mnoho biskupů z různých měst, a to z příkazu imperátora. Sešli se tam nejspíše ti, kteří každý z jiného důvodu měli něco proti Janovi. Přišli také biskupové, které Jan sesadil. Sesadil totiž mnoho biskupů v Asii za to, že odešli do Efezu k biskupu Heraklidovi, aby je vysvětil. Všichni se sešli v Chalcedonu v Bithynii. V té době chalcedonský biskup Cyrinus, původem z Egypta, napadl před biskupy Jana a nazval jej bezbožným a vzpurným domýšlivcem. Z jeho slov měli biskupové nemalou radost. Biskup v Mezopotamii Maruthas nerad šlápl Cyrinovi na nohu. Poněvadž Cyrina noha velmi bolela, nemohl ]ít s ostatními biskupy do Kpnstantinopole a zůstal v Chalcedonu. Jiní se přeplavili do Konstantinopole po lodích. Theofilovi v Konstantinopoli nepřišel nikdo z kléru naproti ani mu nikdo nevzdal patřičnou úctu. Ostatně všichni jej začali nenávidět. Uvítal jej radostnými výkřiky jen zástup alexandrijských námořníků. Byli tam totiž náhodou se svými lodmi, na kterých sem přiváželi obilí. Theofilus nechtěl vstoupit do kostela, ale odešel do paláce císařovny zvaného Placidia. Janovi protivníci začali tehdy obviňovat Jana z mnoha provinění. Vůbec se však nezmínili o Origenových knihách, ale uchýlili se k jiným nesmyslným obviněním. Když to vše bylo připraveno, biskupové se sešli na předměstí Chalcedonu nazývaném Dub.1 Tam narychlo povolali Jana, aby se zodpovídal ze svých provinění. Zároveň přikázali, aby krom Serapiona přišel kněz eunuch Tigris a lektor Pavel. Ti byli spolu s Janem také obviňováni. Jan přijal posly téměř nepřátelsky. Odvolával se na všeobecný koncil. Čtyřikrát jej vyzvali. Když nechtěl jít a stále stejně odpovídal, nedali nic na přímluvy a sesadili jej z biskupského úřadu, ač mu nemohli nic vytknout krom toho, že je neuposlechl. K večeru se o tom dozvěděli lidé v Konstantinopoli a vzbudilo to velké pobouření. Po celou noc Jana hlídali a nikomu nedovolili jej z kostela vyvést. Křičeli, že jeho případ musí být projednán na velkém shromáždění biskupů. Imperátor vydal rozkaz, aby Jan byl co nejdříve vyhnán a poslán do vyhnanství. Tři dny po svém sesazení asi v poledne se tajně - nechtěl, aby se kvůli němu lid zase bouřil - vydal svým protivníkům. Byl odveden do vyhnanství.
16. KAPITOLA POBOUŘENÍ LIDU KVŮLI JANOVU EXILU
V lidu vzplanulo pobouření. Jak tomu obyčejně bývá, kdo jej považovali za svého nepřítele, kdo předtím toužili po jeho sesazení a obviňovali jej z neskutečných provinění, změnili své smýšlení a začali toho litovat. Velmi mnoho jich začalo reptat i proti imperátorovi i proti shromáždění biskupů a Theofila považovali za původce Janova obvinění. Pikle, které kul proti Janovi, nemohly být totiž dlouho utajeny. Nejvíce vytýkali Theofilovi, že hned po Janově sesazení sdílel společenství s Dioscorem a jeho bratry Dlouhány. Tehdy Severianus, který učil v kostele, považoval za vhodnou chvíli obrátit se proti Janovi. Veřejně prohlásil, že Jan, i když nebyl shledán vinným, byl sesazen pro svůj neobvyklý a povýšený způsob chování. Lidem že jsou. hříchy odpouštěny, ale že Bůh, jak učí svatá Písma, se staví proti pyšným. Když to řekl, ještě více lid pobouřil. Proto imperátor se bez meškání postaral, aby se Jan vrátil do Konstantinopole. Poslaný císařovnin eunuch Briso zastihl Jana v Prevetu - je to obchodní město u Nikomedie - a přivedl jej zpět do Konstantinopole. Ač takovýmto způsobem byl povolán zpět, přece nevstoupil do města dříve, dokud jej u vyššího soudního dvora veřejně neospravedlní, a rozhodl se zůstat na čas v předměstí nazvaném Marianai. Když se tam zdržoval a nechtěl se vrátit do města, lid to těžce nesl a začal nadávat těm, kteří měli v moci impérium. Donucen vrátil se do města. Lidé mu vyšli vstříc a s velkou úctou jej vedli do kostela a prosili jej, aby se ujal biskupského stolena modlil se jako obvykle za pokoj mezi lidmi. Když se vzpěčoval a řekl, že to neučiní dříve, dokud nebude jeho záležitost soudně projednána, tehdy ti, kteří jej odsuzovali, změnili svůj názor, a tím horlivěji o to žádali. Přáli si vidět jej na biskupském stolci a slyšet jeho kázání. Tak skončila na podnět lidu tato záležitost. Když Jan usedl na biskupský stolec a prosil o pokoj mezi lidmi, nutně také musil kázat. To dalo nepřátelům novou látku k jinému obvinění. O tom však nic neřekli.
17. KAPITOLA JANŮV SPOR S THEOFILEM O HERAKLIDA
Mezitím Theofilus usiloval, aby byla projednána záležitost svěcení Heraklida.1 Chtěl toho využít, aby konečně, kdyby to bylo možné, byl Jan sesazen. Heraklides byl tedy souzen v nepřítomnosti. Byl obviněn z toho, že bezdůvodně bil lidi a že je potupně vodil v Efezu po městě. Když Jan odpověděl, že se nesluší soudit nepřítomného, Alexandrijští trvali na tom, že Heraklidovi žalobci musí být přijati, i když by Heraklida žalovali v nepřítomnosti. Vznikl z toho velký spor. Mezi Alexandrijskými a Konstantinppolskými vzplanula hádka. Došlo i k pěstnímu boji. Někteříbyli při tom zraněni, někteří také zabiti. Když se o tom Theofilus dozvěděl, bez meškání utekl do Alexandrie. Totéž učinili také jiní biskupové s výjimkou těch, kteří stáli při Janovi. Všichni se rychle vrátili do svých sídel. Kvůli této události začali Theofila všichni nenávidět. Nenávist proti němu vzrostla také proto, že se neostýchali pilně číst Origenovy knihy. Když se kdosi ptal Theofila, proč čte knihy, které odsuzoval, odpověděl, že Origenovy knihy jsou podobny louce, na které je plno různých květin. Proto řekl, naleznu-li v nich něco dobrého, to přijmu; pakli naleznu bodláčí, odhodím je, poněvadž píchá. Neuvážil při tom, co řekl Šalomoun: „Slova moudrých jsou jako bodec. V nich obsaženými přikázáními píchají, a neradno proti nim se stavět" (Kazatel 12). Z tohoto důvodu všichni Theofila nenáviděli. Dioscoros, biskup v Thermopoli, jeden z mnichů zvaných Dlouháni zakrátko po Theofilově útěku do Alexandrie zemřel. Byl uložen ve velkolepém hrobě v chrámu u Dubu, kde se konal sněm kvůli Janovi. Jan se zcela věnoval vyučování. Serapiona ustanovil Jan biskupem v Heraklei v Thrákii.
1. Heraklides byl mnich kyperského původu. R. 398 nebo na začátku 399 jej sv. Jan Zlat. vysvětil na diákona. R. 402 jej sv. Jan Zlat. ustanovil biskupem v Efezu. Na synodě u Dubu byl spolu s hellenopolitánským biskupem Palladiem obviněn z origenismu. R. 404 sesazen a uvězněn v Nikomedii na 4 roky (Palladius napsal životopis sv. Jana Zlat.).
18. KAPITOLA JAN OPĚT VE VYHNANSTVÍ
Zanedlouho se přihodilo toto: Na sloupu z červeného kamene byla postavena stříbrná socha císařovny Eudoxie zahalená pláštěm. Byla postavena nedaleko kostela Moudrosti. Mezi kostelem a sochou bylo malé náměstíčko. Tam se odbývaly lidové hry, jak bylo zvykem. Jan v domnění, že to neslouží k ozdobě kostela, ve své výřečnosti zaostřil svůj jazyk proti původcům sochy. Místo povzbuzení, kterým obyčejně začínal kázání, se s výsměchem obrátil na ty, kteří přikázali to učinit. Císařovna to vztahovala na sebe a v domnění, že ji Jan urazil, postarala se, aby byla svolána biskupská synodajiroti němu. Když se to Jan dozvěděl, pronesl v kostele kázání. Začal takto: „Herodias ve své šílenosti se rozčiluje, tančí a-konečně žádá, aby jí přinesli na misce Janovu hlavu." Toto kázání imperátora ještě více rozčílilo. Krátce nato přišli biskupové Leontinus, biskup v galatské Ancyře, Ammonius, biskup v pisidské Laodicei, Briso z Filippi v Thrákii, Akacius z Beroe v Syni a jiní. Před ně byli předvedeni žalobci, kteří již dříve volali Jana k soudu. Jan spoléhal, že tito biskupové jej budou nestranně vyšetřovat. Na svátek narození Spasitele imperátor nepřišel do kostela a Janovi naznačil, že se s ním nebude stýkat, dokud provinění vznesená proti Janovi nebudou vyvrácena. Žalobci vzhledem k Janově odvaze ztráceli naději. Přítomní biskupové řekli, že Jan nemá být vyšetřován z jiného provinění. Má být postaven před soud zvláště proto, že po svém sesazení bez vědomí synody sám se posadil na biskupský stolec. Jan odpověděl, že 50 biskupů, kteří s ním sdíleli společenství, jej v tom podporovalo. Leontinus odpověděl: „Většina na synodě byla proti tobě." Jan odpověděl, že ten kánon byl vydán ne jejich církví, ale církví ariánů, neboť ti, co se sešli v Antiochii odstranit víru v soupodstatnost, vydali toto usnesení z nenávisti vůči Athanasiovi. Oni však zamítli jeho odpověď a vyslovili se proti Janovi. Neuvážili, že podle tohoto kánonu sesadili i Athanasia. To se stalo před blížícím se velikonočním svátkem. Imperátor naznačil Janovi, že již nesmí vstoupit do kostela, protože byl odsouzen dvěma synodami. Jan, zbaven církevních povinností, nešel do kostela. Všichni, kteří mu stranili, ihned odešli z kostela a slavili velikonoce ve veřejných lázních zvaných Konstantinovými. Spolu s nimi odešlo mnoho biskupů, knězi a jiných posvěcených mužů. Ti od té doby, poněvadž konali odděleně shromáždění na různých místech, se nazývali johanity. Jan se po 2 měsíce neukázal na veřejnosti, dokud nebyl z příkazu imperátora odveden do vyhnanství. Byl z kostela vyhnán až na konec své vlasti. Téhož dne někteří z johanitů zapálili kostel. Silný vítr zanesl plameny až na radnici, a ta shořela. To se stalo 20. června za 6. Honoriova konsulátu, který vedl s Aristainetem. Za tuto pohromu napadl Janovy přátele konstantinopolský prefekt Optatus, pohan, a proto nepřítel křesťanů. Jak mnohé z nich potrestal, o tom nechci ani mluvit.
19. KAPITOLA ARSAKIOS A CHALCEDONSKÝ BISKUP CYRINUS
Za několik dnů byl ve velmi pokročilém věku - bylo mu více než 80 let - vysvěcen na biskupa tohoto města Arsakios. Jeho bratr Nektarius před Janem skvěle spravoval konstantinopolské biskupství. Arsakios svou neuvěřitelnou laskavostí řídil v klidu biskupství. Chalcedonskému biskupu Cyrinovi, jemuž mezopotamský biskup Maruthao nerad tak nešťastně šlápl na nohu, že mu začala hnisat, a nohu mu musili řezat. Ne jednou, ale musili ji častěji řezat. Otrava se šířila po celém těle, takže i druhou nakaženou nohu mu musili amputovat Zmínil jsem se o tom proto, že podle mnohých Cyrinus takto trpěl poněvadž nadával Janovi a protože, jak jsem řekl, nazýval jej pyšným. Dále když na předměstí Konstantinopole napadlo velké množství krup - stalo se to 30. září za výše uvedených konsulů - se hodně povídalo, že se to stalo z Božího hněvu pro Janovo sesazení. Tuto pověst posílila smrt císařovny, neboť zemřela 4 dny po tomto krupobití. Jiní zase říkali, že Jan byl po zásluze sesazen proto, že na cestě do Efezu, kde ustanovil biskupem Heraklida, odňal četné kostely novatiánům i těm, kteří slavili velikonoce 14. dne prvního měsíce a také některým jiným v Asii a Lydii. Zda skutečně bylo spravedlivé Janovo odsouzení, jak říkají ti, které urazil; zda Cyrinus byl spravedlivě potrestán, zda kvůli Janovi bylo krupobití a zda kvůli Janovi zemřela císařovna či to nebylo kvůli tomu, ale z jiného důvodu či zda to bylo kvůli obojímu, to ví sám Bůh, který vidí skryté věci a je spravedlivý soudce. Já jsem jen písemně prozradil, o čem si lidé povídají.
20. KAPITOLA ATTICUS KONSTANTINOPOLSKÝM BISKUPEM
Arsakios nebyl dlouho biskupem, protože následujícího roku za druhého Stilikonova a prvního Antheniova konsulátu 11. listopadu zemřel. Poněvadž mnoho jich se snažilo stát se biskupem, uplynulo hodně času a až následujícího roku byl zvolen za konstantinopolského biskupa Atticus za šestého Arkadiova a prvního Probova konsulátu. Byl to muž velmi zbožný, pocházel z arménské Sebastie, od mládí byl mnichem, prostřední učennosti, ale s vrozenou rozvážností. O něm však více připomenu později.
21. KAPITOLA SV. JAN ZLAT. ZEMŘEL V EXILU
Jan zemřel1 ve vyhnanství v Komaně u Černého moře 14. září za sedmého Honoriova a druhého Theodosiova konsulátu. Byl to muž jak jsem předtím uvedl, který se neuvěřitelně snažil být laskavý. Odpouštěl spíše hněv než přehnanou uctivost. Ač se vášnivě snažil ovládat se, po celý život neovládal svá ústa. Velmi se divím, když tak horlivě usiloval o mírnost, proč v některých přednáškách učil, že se má poněkud pohrdat mírností. Když biskupská synoda povolila pokání těm, kteří po křtu klesli jen jednou, on neváhal říci: „Kdybys tisíckrát klesl, čiň pokání a vejdi do kostela." Mnohé tímto morem i své nejbližší urazil. Především jej ostře napadl novatiánský biskup Sisinnius, který proti jeho výroku napsal knihu. Ostatně to se stalo již dříve.
1. Zemřel jako 701etý 14. 9. 407. Ve vyhnanství byl 3 roky a 3 měsíce. Biskupem 9 let, 6 měsíců a 16 dní. Pohřben v kostele sv. Basiliska blízko Komany. Po 30 letech byly jeho ostatky slavnostně přeneseny do Konstantinopole a uloženy v basilice sv. Apoštolů.
22. KAPITOLA NOVATIÁNSKÝ BISKUP SISINNIUS
Naskýtá se příležitost říci zde něco o Sisinniovi. Byl to muž velmi výmluvný a velmi se vyznal ve filozofii. Ačkoli se věnoval řečnickému umění, velmi dobře vysvětloval svatá Písma, takže heretik Eunomius se s ním kvůli jeho vtipným odpovědím nechtěl ani setkat. Nežil příliš skromně. I když se velmi ovládal, byl trochu výstřední, jako by holdoval výstřednostem. Nosil bílé šaty, dvakrát denně se koupal ve veřejných lázních. Když se jej ptali, proč jako biskup se denně dvakrát koupe, odpovídal: „Poněvadž potřetí nemohu." Jindy, když navštívil biskupa Arsakia, se kdosi z příbuzných Akacia ptal, proč biskup nosí neobvyklý šat a kde je psáno, že by kněz měl nosit bílý šat, řekl mu: „Napřed mi řekni, kde je psáno, že biskup musí nosit černý oděv." A když tázaný váhal, Sisinnius místo odpovědi„dodal: „Tedy mi nemůžeš dokázat, že biskup má nosit černý šat." Šalamoun mě napomenul: „Tvůj šat budiž bílý. Rovněž Spasitel, jak víme z evangelií, se zjevil v bílém šatu. Rovněž Mojžíš a Eliáš se zjevili v bílém šatu." Nad takovými a jinými odpověďmi přítomní žasli. Když Leontinus, biskup z Ancyry v Malé Galatii, odňal novatiánům kostel, přišel k němu Sisinnius a prosil ho, aby jim kostel vrátil. Tehdy Leontinus hněvivě odpověděl: „Vy, novatiáni, nesmíte mít kostely. Nežádáte pokání, uzavíráte před lidmi Boží laskavost." Na tyto Leontinovy výtky proti novatiánům odpověděl Sisinnius: „Nikdo neprojevuje lítost tolik jako já." Leontinus na to: „Proč?" Sisinnius mu odpověděl: „Protože jsem tě spatřil." Když mu biskup Jan vytýkal, že jedno město nemůže mít dva biskupy, odpověděl mu Sisinnius: „Nemá mít." Jan s touto odpovědí nebyl spokojen. „Vidím tedy," řekl, „že sám chceš být biskupem." Sisinnius mu tedy řekl: „To neříkám, ale že pouze ty mne nepovažuješ za biskupa." Jan byl touto odpovědí velmi podrážděn. Já ti zakazuju kázat, protože jsi heretik." Sisinnius mu vtipně odpověděl: „Odměním tě za to, když mne zbavíš takové práce." Touto odpovědí se Jan uklidnil. „V tom ti nebráním," pravil, „jestliže ti to dělá ootíže." Tak vtipně tedy odpovídal Sisinnius. Dlouho by trvalo připomínat všechno, co řekl. Spokojil jsem se tedy říci jen tolik málo, jaký byl. Říkám však, že proslul učeností u všech biskupů, kteří v té době žili, a proto jej všichni milovali a ctili. Také všichni přední senátoři jej obdivovali. Třebaže napsal velmi mnoho knih napsaných krásnou řečí s básnickými výrazy, přece byl více chválen za to, co řekl, než za to co napsal. V jeho tváři, Hlase, oblékání, pohledu a vystupování se zračila jemnost, vkus. Pro tyto vlastnosti byl velmi oblíben u všech sekt i biskupa Attika. Myslím, že jsem řekl o Sisinniovi toho dost.
23. KAPITOLA SMRT IMPERÁTORA ARKADIA
Nedlouho po Janově smrti zemřel imperátor Arkadius. Byl to laskavý a mírumilovný člověk. V poslední době svého života byl prý velmi zbožný. Tehdy se stalo toto: V Konstantinopoli byl velmi velký dům zvaný Karya. Na dvoraně rostl kaštan, na kterém prý byl oběšen mučedník Akacius. Proto byl u tohoto stromu postaven kostelík. Imperátor si přál vidět toto místo. Vešel do kostelíka pomodlit se. Kdo bydleli kolem, přišli do kostelíka, aby viděli imperátora. Někteří vyšli z kostela a snažili se zaujmout místo na ulicích. Doufali, že budou moci lépe vidět imperátorovu tvář a jeho družinu. Jiní doprovázeli imperátora z kostela, až všichni muži, ženy i děti byli mimo kostel. Když se tak stalo, dům u kostelíka se zřítil. Povídalo se, že díky modlitbám imperátora bylo tolik lidí zachráněno před smrtí. Toto se zde stalo. Arkadius zanechal osmiletého syna Theodosia. Zemřel za konsulů Bassa a Filipa 1. května v roce 297 olympiády.1 S otcem vládl 13 let. Když mu zemřel otec, bylo mu 31 let. Po otcové smrti vládl 14 let.
Kniha obsahuje 12 let a 6 měsíců.Konec šesté knihy.
1. KAPITOLA THEODOSIUS MLADŠÍ (II.), ANTHENIUS
Po smrti imperátora Arkadia 1. května za konsulů Bassa a Filipa řídil západní část impéria jeho bratr Honorius.1 Osmiletý syn Arkadia Theodosius Mladší2 vládl na Východě prostřednictvím prefekta Anthenia. Tento Anthenius byl vnukem Filipa, který za vlády Konstantia vyhnal z kostela biskupa Pavla a na jeho místo ustanovil Macedonia. Anthenius obehnal Konstantinopolis pevnými hradbami. Byl to muž nejen zdánlivě, ale také skutečně nejrozumnějším ze všech lidí té doby. Nic nedělal neuváženě. Při státních záležitostech se vždy radil se svými přáteli, především se sofistou Troilem, který svou vrozenou moudrostí a obzvláštní znalostí občanských záležitostí se vyrovnal Antheniovi. Proto se Anthenius téměř při všech svých státnických povinnostech s ním radil.
1. Honorius 395-423;
2. Theodosius Mladší' (II.) 408-450.
2. KAPITOLA KONSTANTINOPOLSKÝ BISKUP ATTIKOS
Když imperátorovi Theodosiovi bylo 8 let, velmi pochvalně spravoval konstantinopolské biskupství již 3 roky Attikos, jak jsme již dříve uvedli. Nebyl příliš učený, ale vynikal svou zbožností a rozvahou. Proto v jeho době se církve vzmáhaly. Nejen připoutal k sobě příznivce své víry, ale sami heretici žasli nad jeho moudrostí. Nechtěl jim dělat nepříjemnosti, a i když jim pohrozil, zase byl k nim vlídný. Také nezanedbával studium. Velmi zdatně vysvětloval staré spisovatele a strávil při tom valnou část noci. Nikdy se nedal obelstít vychytralostí filozofů a sofistů. Byl zdvořilý k příchozím, a kdo měli zármutek, sdílel jej s nimi. Všem se stal vším, jak čteme u Pavla. Když se stal knězem, napřed si přednášky pečlivě psal a doslova naučil a pak v kostele přednesl. Když častým kázáním a pílí získal větší odvahu, začal kázat bez přípravy. Učil lidově. Jeho přednášky byly takového druhu, že jednak posluchači se jim učili nazpaměť, jednak byly opisovány pro další generace. O jeho povaze, způsobu jednání i učení jsme toho asi dost napsali. Přistupme tedy k vyprávění událostí v jeho době, které si zaslouží zapsat je pro příští generace.
Kterýsi biskup v Synadě, Theodosius, ve městě v pakatiánské Frygii - ve městě bylo velmi mnoho macedoniánů - krutě pronásledoval heretiky. Nejenže je vyhostil z města, ale vypověděl je i z venkova. Nejednal podle zvyku pravověrné církve, která nepronásleduje lidi ani tak nečinil z pravé upřímné víry, nýbrž z hanebné touhy po penězích. Chtěl tím vynutit od heretiků peníze. Neopomenul nic, čím by mohl macedoniány potrápit. Použil proti nim kleriky svého kostela a znepokojoval je všemožným způsobem. Spoutané přiváděl před soud. Zvláště jejich biskupu Agapetovi činil různá příkoří. Když si myslel, že přední muži v provincii nemají dost sil ani autority potrestat macedoniány, rychle se odebral do Konstantinopole a tam žádal, aby to přikázal prefekt provincie. Zatímco se biskup Theodosius zdržoval kvůli té záležitosti v Konstantinopoli, Agapetus, kterého jsem poznal jako představeného macedoniánské sekty, se vrátil k správnému a zdravému názoru na víru. Poradil se s veškerým klérem, svolal lid své církve a přesvědčil je, aby přijali víru v soupodstatnost. Na to s velkým množstvím, ano, s veškerým lidem přispěchal do kostela. Po modlitbách usedl na křeslo, na kterém sedával Theodosius. Sjednotil lid, poučil jej o víře v soupodstatnost a pak se ujal správy kostelů v Synadě. Zanedlouho se Theodosius vrátil do Synady. Přinesl s sebou prefektův příkaz, na který spoléhal. Nevěděl však, co se za jeho nepřítomnosti stalo, a proto ihned spěchal do kostela. Přítomní jej vyhnali, a nakonec odešel do Konstantinopole. V Konstantinopoli si trpce stěžoval biskupu Attikovi, že byl neprávem zbaven biskupství. Attikos věděl, že to, co se stalo, církvi prospělo. Těšil Theodosia, že teď bude žít v klidu a že musí dát přednost před osobními výhodami tomu, co prospívá všem. Mimo to napsal Agapetovi, aby si podržel biskupství a že uražený Theodosius mu nebude dělat žádné obtíže.
4. KAPITOLA POKŘTĚNÝ ŽID ZBAVEN OCHRNUTÍ
Jako velmi prospěla církvi tato událost, kterou jsem připomenul, že se stala v době Attikově, tak v téže době byly zaznamenány zázraky a uzdravení. Jakýsi Žid byl po mnoho let ochrnulý a připoután na lůžko. Když vyzkoušel všechny způsoby léčby, všechny židovské modlitby a zaříkávání a shledal, že to nic nepomáhá, utekl se ke křesťanskému křtu. Byl pevně přesvědčen, že tímto jakoby pravým lékem bude uzdraven. To bylo velmi brzo oznámeno Attikovi. Attikos tedy Žida poučil o základech víry, a aby doufal v Krista. Pak přikázal přinést jej na lehátku ke křtitelnici. Ochrnulý Žid, jakmile s upřímnou vírou přijal křest a byl vyzdvižen z křestní koupele, byl ihned uzdraven. Touto událostí byli přemnozí pohané přivedeni k víře a byli pokřtěni. Židé však, ač žádali znamení a zázraky, přece nemohli být znameními přivedeni, aby uvěřili.
5. KAPITOLA NOVATIÁNSKÝ KNĚZ SABBATIUS
Ačkoli lidé dostali takové dobrodiní od Krista, přece je mnozí nepovažovali za nic a nadále se oddávali své špatnosti. Nejen Židé nechtěli uvěřit, přestože viděli znamení. I jiní, kteří rádi napodobují židovské obřady, smýšlejí jako Židé. Již jsem se zmínil o Sabbatiovi. Ten se nechtěl spokojit jen kněžskou důstojností, ale velmi usiloval stát se biskupem. V této době použil příležitost slavit velikonoce židovským způsobem a oddělil se od novatiánské církve. Ve městě, v místě zvaném Suchý vrch, kde je nyní Arkadiovo náměstí, konal shromáždění odděleně od svého biskupa, a tam se dopustil odsouzeníhodného činu. V den, kdy se konala svatá bohoslužba a četla se při ní část evangelia, v níž jsou slova „Přišel den přesnic, který se nazývá Pascha (kdy musil být zabíjen beránek)" (4k 22,7), přidával sám ještě, co nikde nebylo napsáno ani co nikdo nikdy neslyšel „Zlořečený každý, kdo neslaví Paschu (velikonoce) bez nekvašeného chleba". Když se o tom mnozí dozvěděli, došlo to až tak daleko, že prostí novatiánští laici se zřekli své víry a přešli k jeho učení. Nepomyslil, jaké bude mít následky tento drzý dodatek. Drzé zneužití Božích slov skončilo nešťastně. Zanedlouho totiž, když slavil velikonoční svátek podle svého zvyku a mnozí ze zvyku přišli a celou noc bděli, zmocnil se jich hrozný, vskutku ďábelský neklid. Zdálo se jim, že vidí svého biskupa Sisinnia, jak na ně útočí s množstvím lidí. Nastal zmatek a oni - pravděpodobně to bylo v noci - stěsnáni na úzký prostor do sebe navzájem vráželi. V tom zmatku zahynulo více než 70 lidí. Po této události mnozí od Sabbatia odpadli. Někteří však lpěli na pošetilém a nechutném názoru na velikonoce. Jak Sabbatius, porušiv přísahu, se dostal na biskupský stolec, řekneme později.
6. KAPITOLA PŘEDNÍ MUŽI ARIÁNSKÉ SEKTY V TÉ DOBĚ
Biskup ariánské sekty Dorotheus, o němž jsme se zmínili, že byl přeložen z Antiochie do Konstantinopole, zemřel jako 1191etý za sedmého konsulátu Honoriova a za druhého konsulátu Augusta Theodosia 9. listopadu. Po jeho smrti se stal biskupem ariánské sekty Barbas. V jeho době dostala tato sekta dva znamenité muže, jejichž pomocí začala rozkvétat, Timothea a Georgia. Oba byli kněžími. Georgius vynikal ve světských vědách, naproti tomu Timotheus se zcela věnoval posvátným Božím Písmům. Georgius měl stále při sobě knihy Platona a Aristotela. Timotheus se zcela ponořil do Origena. Když Timotheus veřejně vykládal Písmo svaté, prohlašoval, že zná hebrejsky. Již předtím byl u sekty psathyriánů. Georgius byl vysvěcen na kněze Barbasem. Často jsem mluvil s Timotheem. Poznal jsem, že byl připraven odpovědět na kterékoli otázky a jasně vysvětloval temná místa ve svatých Písmech. Vždy uváděl Origena jako hodnověrného svědka toho, co řekl. Divím se, proč tito dva zůstávali u ariánské sekty, když jeden se opíral o Platona a druhý se zcela věnoval vysvětlování Origena. Ani Plato totiž netvrdil, že počátek bytí má - tak to nazýval - druhou a třetí příčinu, a Origenes zase všude vyznával, že Syn je stejně věčný jako Otec. Zůstáván sice ve své církvi, přece však opatrně opravovali názor ariánské sekty. Svým učením ji očistili od četného Áriova rouhání. Tolik o nich. Nedlouho po smrti novatiánského biskupa Sisinnia za výše uvedených konsulů se stal jejich biskupem Chrysanthus. O něm později řekneme více.
7. KAPITOLA ALEXANDRIJSKÝ BISKUP CYRIL
Krátce nato za devátého Honoriova a pátého Theodosiova konsulátu 15. října zemřel na stařeckou sešlost (léthargikó pathei) alexandrijský biskup Theofilus.1 V Alexandrii tehdy došlo ke sporu o volbě biskupa. Jedni se snažili povýšit na biskupský stolec Timothea, jiní Theofilova bratra Cyrila. Ačkoli prefekt vojenské posádky Abudatius podporoval Timothea, přece 3 dny po Theofilově smrti dostal biskupské křeslo Cyril. Zároveň dostal větší moc, než jakou měl před ním Theofilus. Alexandrijský biskup mimo moc nad kněžstvem dostal totiž i moc světskou. Proto Cyril uzavřel novatiánské kostely v Alexandrii, odňal jim posvátné pokladnice a jejich biskupa Theopempta zbavil všeho majetku.
1. Theofilus známý svým nepřátelským postojem vůči sv. Janu Zlat. Zemřel 15.10.412.
8. KAPITOLA MEZOPOTAMSKÝ BISKUP MARUTHAS
V této době se v Persii velmi rozšířilo křesťanské náboženství z tohoto důvodu: Římané a Peršané si často vyměňovali svá poselstva. Proč se tak dělo, bylo mnoho důvodů. A tak doba si vyžádala, aby římský imperátor poslal k perskému králi mezopotamského biskupa Maruthase. Král, poněvadž věděl, že Je to muž obzvláště zbožný, si jej velmi vážil a považoval ho za Božího muže. Mágy, kteří měli u perského krále velký vliv, to velmi znepokojovalo. Báli se, aby král na radu Marathovu nepřijal Kristovu víru. Maruthas totiž pomocí modlitby vyléčil královy dlouhotrvající bolesti hlavy, které nemohli mágové vyléčit. Proto si vymysleli mágové lest, kterou chtěli krále oklamat. Peršané uctívají oheň jako boha a král v jakémsi domě uctíval stále hořící oheň. Proto ukryli pod podlahou člověka, který by v době, kdy se tam král modlil, měl volat: „Nutno vyhnat krále pro jeho bezbožnost z království, protože považuje křesťanského kněze za božskou bytost." Když to Isdigernes - tak se jmenoval král - uslyšel, i když si Maruthase vážil, přece nařídil jej vyhnat. Tehdy Maruthas, opravdu Boží muž, se neustále vroucně modlil a odhalil podvod mágů. Řekl králi: „Nedej se podvést, králi! Vstup do domu a až uslyšíš hlas, odkryj podlahu a snadno poznáš podvod. To nemluví oheň, ale je to lest nastrojená lidmi." Král jednal podle rady Maruthase a vstoupil do domu, kde stále hořel oheň. Jakmile uslyšel znovu hlas, přikázal prokopat podlahu. A tak dopadl hlas, který domněle byl považován za hlas boha. Král se kvůli tomu velmi rozhněval a přikázal zabít každého desátého mága. Pak řekl Marathovi, aby vystavěl kostely, kde bude chtít. Tím se křesťanské náboženství u Peršanů velmi rozšířilo. Tehdy Maruthas odešel z Persie do Konstantinopole. Zanedlouho se zase vrátil do Persie s poselstvem. Aby král nepřijal Maruthase, vymyslili si mágové znovu jinou lest. Na místo, kam král chodíval, dali jakousi zapáchající věc. Šířící se zápach pak přičítali křesťanům. Král, který již dříve podezříval mágy, vypátral, že šířící se zápach zavinili sami mágové. Proto četné z nich přísně potrestal a Maruthase si ještě více vážiL Římany začal velmi milovat a vážit si jejich přátelství. Málo chybělo, když Maruthas spolu s perským biskupem Abdaasem podal jiný důkaz víry - oba totiž stále bděli na modlitbách a vyhnali démona, který sužoval králova syna - aby se stal křesťanem. Smrt však jej překvapila dříve, než se stal zcela křesťanem. Po jeho smrti se stal králem jeho syn Bararanes. V jeho době, jak řeknu později, byly porušeny smlouvy mezi Římany a Peršany.
9. KAPITOLA BISKUPOVÉ V ANTIOCHII A ŘÍMĚ
Téměř v téže době v Antiochii po zemřelém Flavianovi1 nastoupil biskup Porfyrius. Po Porfyriovi řídil církev Alexander. V římské církvi po Damasovi,2 který se o ni staral 18 let, nastoupil Siricius.3 Po Siriciovi, který řídil tuto církev 15 let, řídil 3 roky Anastasius.4 Po jeho smrti se ujal správy církve Innocentius,5 který první začal vyhánět novatiány z Říma a odnímat jim kostely.
1. Zemřel r. 403-401-407.
2) Damasus 1.366-84;
3) Siricius 384-99;
4) Anastasius I. 399-401;
5) Innocentius I.
10. KAPITOLA ALARICH PUSTOŠÍ ŘÍM
V téže době se zmocnili Říma barbaři. Jakýsi barbar Alarich, spojenec Římanů, který imperátorovi Theodosiovi pomohl ve válce proti tyranu Eugeniovi, a proto byl Římany obzvláštně vyznamenán, nemohl klidně snášet šťastný dech štěstěny. Nechtěl se zmocnit impéria, přece však opustil Konstantinopolis a rychle se odebral do západních zemí. Přitáhl do Illyrika a rychle si je podmanil. Na další cestě u ústí řeky Peneus, odkud je cesta přes pohoří Pindus do Nikopole v Epiru se Thessalové postavili na odpor. Thessalové v bitvě pobiti asi 3000 lidí. Alarichovi barbaři, kam-vpadli, zpustošili venkov i města. Nakonec obsadili Řím.1 Začali jej pustošit, zapalovat četné významné budovy, brát občanům peníze, různým způsobem mučit a zabíjet četné senátory. Alarich na výsměch impériu prohlásil imperátorem Attala. Tomu přikázal, aby jeden den šel jako imperátor obklopeny družinou a druhý den aby šel v šatě otroka. Po této události se Alarich dal rychle na útěk. Rozšířila se totiž zpráva, že imperátorovo vojsko postupuje proti němu, a proto dostal strach. Tato zpráva nebyla vymyšlena. Imperátorovo vojsko skutečně táhlo proti Alarichovi. Alarich tedy tuto zprávu nemohl snést a, jak jsem řekl, dal se na útěk. Když Alarich táhl na Řím, jakýsi velmi zbožný mnich prý jej potkal a napomenul jej, aby se neradoval z tak ohavných špatností, ani aby neměl radost z vraždění a krve. Alarich prý mu odpověděl: „Jdu tam nerad, ale kdosi mne denně nutí, ano, i násilím žene a ten mi říká: Jdi a zpustoš Řím." Tolik o Alarichovi.
11. KAPITOLA ŘÍMŠTÍ BISKUPOVÉ V TÉ DOBĚ
Po Innocentiovi1 byl v čele římské církve 2 roky Zosimus.2 Po jeho smrti řídil tuto církev Bonifacius.3 Po něm nastoupil Celestinus.4 Ten odebral novatiánům v Římě kostely a jejich biskupa Rusticula přinutil tajně konat shromáždění v domech. V té době se novatiáni v Římě velmi rozmohli. Měli tam mnoho kostelů a velmi mnoho svých přívrženců. Vzplanul proti nim velký plamen nenávisti. Římští biskupové stejně jako alexandrijští překročili meze kněžství a snížili se k světskému panování. Proto tito biskupové neumožňovali klidně slavit shromáždění s těmi, kteří s nimi souhlasili ve víře v soupodstatnost. Sice je chválili pro stejnou víru, ale přece jim odňali všechen jejich majetek. Novatiánům v Konstantinopoli se to nestalo. Vždyť konstantinopolští biskupové kromě toho, ze je schvalovali, jak jsem řekl často, dovolovali jim konat svá shromáždění.
1) Innocens 1.401-417;
2) Sozimus 417-418;
3) Bonifacius I. 418-422;
4) Celestin I. 422-432.
Innocence vyslal r. 409 císař Honorius k Alarichovi, aby jej odradil od obsazeni Říma.
12. KAPITOLA NOVATIÁNSKÝ BISKUP V KONSTANTINOPOLI CHRYSANTHUS
Když zemřel Sisinnius, stal se biskupem takřka proti své vůli Chrysanthus, syn Marciana, novatiánského biskupa před Sisinniem. Chrysanthus od mládí patřil k imperátorově družině, za vlády Theodosia se stal prefektem v Itálii. Potom byl ustanoven zástupcem imperátora na britských ostrovech, za jejichž spravování byl velmi chválen. Když byl trochu starší, šel do Konstantinopole ve snaze stát se prefektem tohoto města. Nerad se stal biskupem. Když totiž Sisinnius umíral, zmínil se, že Chrysanthus by byl vhodný řídit biskupství. Novatiánský lid to považoval za příkaz a zvolil Chrysantha proti jeho vůli biskupem. Chrysanthus, aby nemusil přijmout toto břemeno, tajně odešel. Sabbatius v domnění, že mu nastal příhodný čas zmocnit se řízení kostelů, bez ohledu na svou přísahu získal některé nevýrazné biskupy, aby na něho vložili ruce, aby jej vysvětili na biskupa. Mezi nimi byl Hermogenes, kterého předtím Sabbatius kvůli jeho knihám plným rouhání exkomunikoval. Sabbatiův záměr se přesto nesplnil. Lidé, poněvadž nenáviděli Sabbatia pro jeho hanebné jednání - věděli, proč uchvátil biskupský stolec - všemožně se snažili vypátrat Chrysantha. Našli jej skrývajícího se v Bithynii, chopili jej a posadili na biskupský stolec. Chrysanthus byl muž nejen moudrý, ale také nesmírně skromný. Jeho úsilím byly novatiánské kostely v Konstantinopoli zvelebeny. On první rozdal zlato ze svého majetku chudým. Od kostelů krom dvou požehnaných chlebů o nedělích vůbec nic nepřijímal. Tak se staral o svůj kostel, že tehdy velmi výmluvného rétora Ablabia, který byl z jeho kostela, vzal ze školy sofisty Troila a povýšil jej do kněžského stavu. Jeho krásná ostrá kázání dosud existují. Ablabius se později stal biskupem novatiánské církve v Nicei, kde rovněž vyučoval rétorice.
13. KAPITOLA PROGRAM ALEXANDRIJSKÝCH ŽIDŮ
V této době vyhnal alexandrijský biskup Cyril Židy z tohoto důvodu: Alexandrijští měli obzvláštní zálibu ve sporech. Jakmile se jim naskytla příležitost, dopouštěli se téměř neuvěřitelných činů. Lid se neuklidnil, dokud netekla krev. V té době vznikla u nich výtržnost. Pro nic důležitého, ale kvůli komediantům. Tato špatnost se rozmohla po všech městech. V sobotu se velmi mnoho lidí totiž šlo podívat na jakéhosi komedianta. Židé v tento den mají svátek a místo aby šli poslouchat Zákon, šli se podívat na divadlo. Tento den zavinil hádku mezi oběma stranami. Ačkoli alexandrijský prefekt trochu zmírnil nepřátelství. Židé přece jen nepřestávali být nepřáteli. I když Židé se vždy chovali nepřátelsky vůči křesťanům, přece kvůli těm komediantům byli ještě nepřátelštější. A tak když alexandrijský prefekt oznamoval v divadle politeiai - tak totiž Alexandrijští nazývají prefektova nařízení - přišli tam také přátelé biskupa Cyrila vyslechnout prefektem vyhlášená nařízení. Mezi nimi byl učitel, který učil děti psát, jakýsi Hierax. Byl velmi pozorným posluchačem biskupa a velmi horlivě tleskal biskupovým kázáním. Jakmile jej lidé spatřili v divadle, začali křičet, že přišel do divadla jen proto, aby lid popudil k hádce. Orestes nenáviděl moc biskupů, poněvadž biskupové příliš oklestili moc těch, kteří byli ustanoveni řídit úřady. Tehdy měl ještě větší nenávist, poněvadž si myslel, že Cyril chce vyzvědět, co Orestes zase nařídil. Proto Hieraxa v divadle zatkl a potrestal. Když se to Cyril dozvěděl, pozval židovské předáky a pohrozil jim trestem, jestliže nepřestanou brojit proti křesťanům. Židé se dozvěděli o biskupových hrozbách a ještě více se rozzlobili. Začali vymýšlet, čím by se křesťanům pomstili. Ukážu, proč Židé byli vyhnáni z Alexandrie. Židé měli na smluvené znamení - každý měl mít na ruce prsten z datlové kůry -zahájit boj proti křesťanům. A tak jedné noci na čísi znamení přiběhli ze všech míst města a chtěli zapálit kostel. Když to křesťané uslyšeli, odevšad se sběhli, aby kostel uchránili před zapálením. Židé na znamení zdvižené ruky s prstenem zaútočili na křesťany a koho dopadli, toho zabili. Druhý den původci zločinu nezůstali utajeni. Cyril těžce nesl, co se stalo. S množstvím lidu šel přímo k židovské synagoze -tak se nazývá jejich chrám - a některé zabil, jiné vyhnal z města a lidem dovolil rozkrást jejich majetek. A tak Židé, kteří už od doby Alexandra Makedonskéno bydleli v tomto městě, byli tehdy odtud vyhnáni a žili jinde. Jeden ze Židů Adamantius, který vyučoval lékařství, odešel do Konstantinopole k biskupu Attikovi. Adamantius později přijal křesťanskou víru a bydlel v Alexandrii. Prefekt města Orestes tento Cyrilův čin těžce nesl. Velmi ho mrzelo, že tak slavné město bylo zbaveno tolika lidí. Oznámil to imperátorovi. Rovněž Cyril písemně sdělil imperátorovi, co Židé udělali. Cyril chtěl se znovu spřátelit s Orestem. K tomu jej donutil alexandrijský lid. Když Orestes nechtěl nic slyšet o přátelství, Cyril mu podal knihu evangelií. Myslil si, že to pomůže. Když však takto nemohl Oresta obměkčit a mezi Orestem a Cyrilem stále panovalo nepřátelství, přišla pohroma, o které se zmíním.
14. KAPITOLA NITRIJŠTÍ MNIŠI PROTI ORESTOVI
Někteří odbojní mniši žijící na hoře Nitris jak v době Theofila byli nepřátelsky naladěni proti Dioskorovi a jeho bratřím, tak i nyní ve svém hněvu byli ochotni bojovat za Cyrila. A tak asi 500 mužů vyšlo z klášterů do Alexandrie a počíhali si na prefekta vezoucího se na čtyřkolovém voze. Začali mu nadávat, že je pomahačem pohanů, a i jinak jej urážet. Protože podezříval, že to připravil Cyril, prohlašoval, že je křesťanem a že jej v Konstantinopoli pokřtil Attikus. Když si mniši mysleli, že si nevšímá jejich nadávek, jeden z nich, Ammonius, uhodil prefekta kamenem do hlavy. Prefekt byl celý zalit krví. Proto prefektovi úředníci krom několika málo se tajně vmísili do davu, aby také oni nebyli kamenováni. Mezitím tam přišli lidé z Alexandrie, aby se pomstili mnichům za prefekta. Mniši krom Ammonia všichni utekli. Ammonia přivedli k prefektovi. Prefekt, jak žádají zákony, jej vyslýchal a pak umučil k smrti. Toto se zanedlouho doneslo imperátorovi. Rovněž Cyril to imperátorovi sdělil písemně. Cyril vzal Ammoniovo tělo a pohřbil je v kterémsi kostele. Neuvedl však, že je to Ammonius, ale Thamnasius. V kostele jej vychválil jako vznešeného mučedníka za víru a přikázal jej nazývat mučedníkem. Čestnější lidé a také křesťané neschvalovali Cyrilovu snahu vychválit Ammonia. Věděli, že Ammonius nezemřel jako mučedník ani že nebyl nucen zapřít Krista, ale že pykal za svou opovážlivost. Proto Cyril nechal Ammonia pomalu zapadnout v zapomnění. Tím však nebyl utišen nepříjemný spor mezi Cyrilem a Orestem. Jiná podobná pohroma spor obnovila.
15. KAPITOLA FILOZOFKA HYPATIA
V Alexandrii žila jakási žena jménem Hypatia. Byla dcerou filozofa Theonise. Tak pokročila ve vědách, že daleko překonala všechny filozofy své doby. Nejenže vstoupila do platónské školy založené Plotinem,1 ale také obory všech filozofů dovedla vysvětlit všem, kdo ji chtěli poslouchat. Proto k ní odevšad přicházeli, kdo měli zájem o filozofii. Při svém velkém sebevědomí, které čerpala z filozofie, neváhala ve vší skromnosti předstoupit před přední osobnosti. Všichni ji pro její obzvláštní sebeovládání ctili a přijímali. To vyvolalo závist. Když totiž často hovořila s Orestem, začal ji církevní lid obviňovat, že zcela znemožnila smír biskupa s Orestem. Proto jistí lidé povahově vznětlivější, jejichž vůdcem byl lektor kostela Petr, si na ni počíhali, když se odněkud vracela domů, shodili ji z vozu, přivedli do kostela zvaného Kaisarion. svlékli z ní šaty, rozdrásali jí tělo ostrými střepy až k smrti, pak jí uťali údy, donesli ji na místo zvané Cinaron a tam ji spálili. Tento zločin poskvrnil pověst Cyrila i alexandrijské církve. Vždyť kdo vyznávají křesťanské náboženství, nesmějí zabíjet, válčit ani něco podobného dělat. Toto se stalo ve 4. roce Cyrilova episkopátu a v 10. roce Honoriova a 7. roku Theodosiova konsulátu vBřeznu v postní době.
1. Plotinos (204-270) pocházel z egyptského města Lykopole. Základní otázkou Plotinovy filozofie byl pojem Boha a jeho poměr k světu. Jako Filon i Plotinos učí, že člověku není vůbec možno plně pochopit a poznat božství. Víme jedině, že Bůh je, ale nevíme, co jest. Dovedeme pouze postihnout, čím být nemůže, neboť všechny naše pojmy odvozené z konečných věcí nestačí na vyjádření jeho nekonečnosti (Josef Kratochvíl, Meditace věků I, str. 214).
16. KAPITOLA ŽIDÉ ZNOVU PROVOKOVALI KŘESŤANY
V krátké době nato byli Židé za zločin spáchaný na křesťanech potrestáni v místě zvaném Innestar ležícím mezi Chalkidou a Antiochií. Židé jako obvykle pořádali zábavu, při které se dopouštěli špatností. Velmi opilí začali při zábavě urážet nejen křesťany, ale i samotného Krista, a vysmívat se kříži i těm, kteří vkládají svou naději v Ukřižovaného. Dopustili se při tom i tohoto zločinu: Chytili křesťana Petra, přivázali ho na kříž a vyzdvihli ho. Nejprve se mu posmívali, potom hanebným způsobem jej tak dlouho bili, až při mučení zemřel. Vznikla proto mezi nimi a křesťany bitka. Byli o tom zpraveni imperátoři. Ti dopisem zaslaným úřadům té provincie naznačili, aby se postarali původce zločinu zatknout a náležitě potrestat. A tak Židé tam bydlící byli přísně potrestáni za zločin, kterého se dopustili v žertu.
17. KAPITOLA PODVODNÝ KŘEST ZA NOVATIÁNSKÉHO BISKUPA PAVLA
V té době zemřel novatiánský biskup Chrysanthus. Spravoval svěřené kostely 7 let a zemřel za konsulů Monaxia a Plintha 26. srpna.1 Po jeho smrti se stal biskupem Pavel, který předtím učil latinu, později však toho nechal a uchýlil se k mnišskému životu. Založil mužský klášter, který se nijak nelišil od klášterů na poušti. Sám jsem se přesvědčil, že mniši musí žít jako mniši podle pravidel Evagria. Zcela napodobil pravidla Evagriova. Stále se postil, málo mluvil, nejedl masité pokrmy, zřídka ani víno a olej. Pomáhal kromě jiných i potřebným, stále navštěvoval vězně, prosil u úřadů za postižené nějakou pohromou. Pro jeho obzvláštní zbožnost úřady ochotně vycházely jeho žádostem vstříc. Není třeba dlouho mluvit o jeho ctnostech. Toliko o jedné události hodné písemného zaznamenání se musím zmínit. Jakýsi prohnaný Žid, předstíraje, že je křesťan, byl častěji pokřtěn. Za tento svůj podvod získal hodně peněz. Mnohé z různých sekt takto obelstil. Přijal křest od ariánů i macedoniánů. A když neměl koho podvést, přišel konečně k novatiánskému biskupu Pavlovi. Řekl, že velmi touží dát se pokřtít, a prosil, aby Pavel tak učinil. Pavel zkoušel jeho úmysl. Řekl mu, že jej nepokřtí dříve, dokud jej nepoučí o víře a dokud se nebude on po mnoho dní postit. Žid, i když proti své vůli, byl přinucen postit se, důrazně trval na tom, aby byl pokřtěn. Poněvadž tak vytrvale žádal křest, Pavel jej nechtěl urazit a přichystal potřebné věci ke křtu. Pro něho přinesl bělostný šat, přikázal naplnit křtitelnici vodou. Pak Žida vedl, aby jej pokřtil. Tu všechna voda jakousi Boží mocí se ztratila. Ani biskup, ani přítomní přesně nevěděli, proč se tak stalo. Domnívali se, že voda vytekla otvorem na dně křtitelnice, kterým jindy vypouštěli vodu. Otvor dobře utěsnili a znovu na plnili křtitelnici. A když byl Žid podruhé veden ke křtitelnici, voda opět zmizela. Tehdy mu Pavel řekl: „Člověče, buďjsi podvodník nebo jsi přijal křest, aniž jsi věděl, co to znamená." Kvůli tomuto zázraku se sběhlo mnoho lidí. Kdosi náhodou poznal Žida, když jej křtil biskup Attikos. Tento zázrak se stal skrze biskupa novatiánů Pavla.
18. KAPITOLA VÁLKA ŘÍMANŮ S PERŠANY
Po smrti perského krále Isdigerda, který křesťany žijící v Persii nepronásledoval, se ujal vlády jeho syn Bararanes. Podněcován mágy, začal křesťany pronásledovat, mučit a jinak po perském způsobu týrat. A tak křesťané žijící mezi Peršany byli nuceni utéci se k Římanům a prosit, aby je Peršané neutlačovali. Biskup Attikos je laskavě přijal, snažil se jim pomoci a záležitost oznámil imperátorovi. V té době byli Římané nepřátelsky naladěni proti Peršanům z jiného důvodu. Peršané a horníci, které Římané najali k dolování zlatých žil, nechtěli zlato odevzdávat a ještě vzali římským obchodníkům peníze. Tato nepříjemná událost silně napomohla k tomu, že křesťané hledali útočiště u Římanů. Perský král totiž poslal posly, aby si křesťany vyžádali zpět jako zběhlé otroky. Římané však nevydali zpět ty, kteří se k nim utekli. Dokonce je nejen jako prosebníky chránili, ale také všemožně jim pomáhali šířit křesťanské náboženství. Rozhodli se raději vést válku proti Peršanům než dopustit, aby křesťané tam bídně zahynuli. Zrušili tedy smlouvy a vypukla velmi hrozná válka.1 Podle mého názoru nebude na škodu něco zběžně o tom říci.
Římský imperátor první poslal proti Peršanům vojsko vedené Ardaburiem. Ten vpadl přes Arménii do Persie a zpustošil provincii Azazenu. Velitel perského krále Narzaios vyšel proti němu s perským vojskem. Byla svedena bitva. V bitvě přemožený Arzaios se dal na útěk. Potom, poněvadž to považoval za výhodné, chtěl přes Mezopotamii znenadání vpadnout na římské území nechráněné vojskem, aby se tak pomstil Římanům. Velitel římského vojska poznal Narzaiův úmysl. Proto rychle vyplenil Azazenu a rovněž chvátal do Mezopotamie. Tak Narzaios, i když sebral velké vojsko, přece jen nemohl vpadnout na římské území. Když přitáhl do Nisibi - leží mezi římským a perským územím, ale je pod vládou Peršanů - naznačil Ardaburiovi, že se s ním chce setkat a projednat s ním místo a dobu bitvy. Ardaburius odpověděl poslům: „Oznamte Narzaiovi má slova: Ne, kdy ty chceš, budou římští imperátoři válčit." Jakmile římský imperátor poznal, že Peršan posta vil proti němu mohutné vpjsko vložil veškerou naději v Boha a poslal proti Peršanům silné vojsko. Z*e imperátorovi pomohl Bůh, poněvadž doufal v jeho pomoc, možno vidět z tohoto: Když Konstantinopolští měli strach a nebyli si jisti vítězstvím, zjevili se některým v Bithynii, kteří musili jít do Konstantinopole, Boží andělé a přikázali jim oznámit Konstantinopolským, aby byli klidní, modlili se a pevně doufali v Boha. Římané že zvítězí a oni že jsou posláni od Boha zařídit bitvu. Když to Konstantinopolští uslyšeli, nejenže město bylo tím povzbuzeno, ale i vojáci byli ochotnější bojovat. Když válka, jak jsme řekli, byla přenesena z Arménie do Mezopotamie, Římané obklíčili Peršany v městě Nisibi, přitáhli ke hradbám dřevěné věže, které se pohybovaly jakýmsi strojem, a pobíjeli bojovníky na hradbách, které se snažili chránit. Perský král Bararanes zpraven o tom, že území Azazenů je zpleněno a že jeho vojáci jsou ve městě Nisibenů obklíčeni, rozhodl se sám se svým vojskem jít proti Římanům. A poněvadž měl strach z římského vojska, požádal o pomoc Saracény, jimž velel Alamundanos, muž válečnického ducha. Ten přivedl nesmírné množství Saracénů a perskému králi vzkázal, aby důvěřoval. Sliboval, že zanedlouho si nejen Římany podmaní, ale že mu odevzdá i Antiochii v Sýrii. Jeho slib se nesplnil, neboť Bůh nahnal Saracénům tak velký strach, že si mysleli, že na ně vtrhlo římské vojsko. V tom zmatku, poněvadž neměli kam utéci, vrhali se v plné výzbroji do řeky Eufratu, ve kterém se utopilo asi 100 tisíc lidí. To se stalo Saracénskému vojsku. Římané obsadili Nisibi. Když se Římané dozvěděli, že perský král proti nim vede velký počet slonů, byli tím velmi vystrašeni. Zapálili všechny stroje, které používali při obléhání a vrátili se na své území. Abych příliš neodbočil, myslím, že bych měl v tichosti přejít, které bitvy potom byly svedeny, jak druhý římský velitel Aerobindus porazil při zápase kteréhosi daleko silnějšího Peršana, proč Ardaburiusúkladně zavraždil 7 perských šlechticů i jak druhý římský velitel Vitianus pronásledoval zbytky saracénských vojsk.1. Klid zbraní trval (podle Baronia) od r. 381-420, kdy Bararanes (Vararanes) vypověděl Římanům válku.
Tyto události byly rychle oznámeny imperátoru Theodosiovi. Proč se tak rychle dozvěděl o událostech v tak vzdáleném místě, vysvětlím. Imperátor měl jakéhosi duševně i tělesně silného Palladia. Ten na koni za 3 dny zdolal vzdálenost od hranic římského impéria a perských hranic a za stejně tolik dní se vrátil do Konstantinopole. Tento také velmi rychle projel všechny části světa, kam jej imperátor poslal, takže o něm kdosi řekl: „Tento muž ukázal, že velmi rozlehlé impérium je pro jeho rychlost velmi malé." I perský král, když to o něm uslyšel, bezmála užasl. Tolik stačí o Palladiovi.
20. KAPITOLA PERŠANÉ OPĚT ŘÍMANY PORAŽENI
Římský imperátor, který se zdržoval v Konstantinopoli, se dozvěděl o vítězství. Ačkoli si jeho vojáci tak šťastně vedli, přece si raději přál mír. Proto poslal k Peršanům Heliona a zplnomocnil jej sjednat s nimi mír. Když Helion přišel do Mezopotamie na místo, kde si Římané ke své ochraně vykopali zákopy, poslal šlechtice a pobočníka velitele Ardaburia Maximina sjednat mír. Maximinus perskému králi řekl, že uzavřít smlouvu o míru jej neposlal římský imperátor, ale jeho velitelé a že imperátor o tom nic neví; kdyby mu to bylo sděleno, že by odmítl mír sjednat. Peršan se rozhodl posly vlídně přijmout. Jeho vojsko bylo totiž hladem zcela vysílené. Tu vojáci nazývaní u Peršanů Nesmrtelní- počet těchto statečných byl asi 10 000 mužů - poradili králi, aby neuzavíral mír dříve, než oni nezaútočí na nepřipravené Římany. Král podle jejich rady dal zatím posly hlídat. Nesmrtelné poslal nachystat Římanům léčku. Ti se rozdělili na dva oddíly a rozhodli se některou část Římanů obklíčit. Římané spatřili jen jeden oddíl Peršanů a chystali se na ně zaútočit. Druhý oddíl, který znenadání zaútočil na Římany, neviděli. V bitvě kterýsi římský velitel jmenován velitelem Procopiem Boží prozřetelností z návrší pozoroval, že jeho spojenci jsou v nebezpečí, a udeřil zezadu na Peršany. A tak ti, kteří krátce předtím obkličovali, byli sami obklíčeni. Jakmile Římané tyto všechny porazili v krátkém čase, obrátili se proti těm, kteří měli zaútočit ze zálohy, a rovněž je všechny pobili. Perští Nesmrtelní se tak stali smrtelnými. Kristus je potrestal za to, že usmrtili mnoho zbožných mužů, kteří Krista uctili svou krví. Perský král, když se dozvěděl o porážce, předstíral, že o tom nic neví. Přijal posly a jejich veliteli řekl: „Aniž bych ustoupil, uzavírám mír. Vyhovím ti, protože jsi nejrozumnější ze všech Římanů." Takto válka, která byla vedena kvůli křesťanům, ale i bouře proti křesťanům, se skončila za dvou Augustů za 13. Honoriova a 10. Theodosiova konsulátu a zavládl mír.1
1. Podle Theodorita (H. E. V,39) pronásledování křesťanů od r. 414 trvalo ještě 30 let.
21. KAPITOLA BISKUP AKAKIOS SE UJÍMÁ PERSKÝCH ZAJATCŮ
V té době se velmi proslavil biskup v Amide1 Akakios. Římští vojáci totiž zajali perské vojáky ve zpustošené Azazeně a nechtěli je vrátit perskému králi. Bylo jich 7 tisíc a téměř by zemřeli hladem. Perského krále to velmi trápilo. Když tedy Akakios poznal bídu vojáků, svolal své kleriky a řekl jim: „Náš Bůh nepotřebuje ani kopí, ani číše. Nejí ani nepije, poněvadž mu toho není zapotřebí. Když církev má četné zlaté a stříbrné předměty darované věřícími, je vhodné těmito věcmi zajaté vojáky osvobodit z vězení a hladem takřka umořené nasytit." Pomodlil se a dal pak roztavit věci patřící církvi. Prodal je a za peníze jednak vykoupil zajaté vojáky, jednak dal jídlo hladovým. Konečně dal vojákům peníze na cestu a poslal je zpět k jejich králi.Tento čin vynikajícího Akakia vzbudil velký obdiv u perského Krále. Král se divil, že tímto obojím, válkou i dobročinností, se Římané snaží vítězit nad nepřítelem. Mimo to perský král prý chtěl vidět Akakia, jak ten člověk vypadá. Rovněž prý imperátor Theodosius jej pochválil za to, že splnil královo přání. Po velkém vítězství darovaném z nebe mnozí velmi výmluvní spisovatelé napsali chvály na imperátora, aby oslavili jeho jméno, a rozdali je lidu. Také sama císařovna, velmi výmluvná dcera sofisty Leontia z Atén, otcem dobře vychovaná a velmi vzdělaná, z téhož důvodu napsala heroickou báseň. Když si ji imperátor vzal za manželku, biskup Attikos, který z ní učinil křesťanku, dal jí při křtu místo jména Athenais jméno Eudoxia.
Jak jsem řekl, mnozí spisovatelé vychvalují imperátora. Někteří z nich se snaží, aby je imperátor poznal, jiní zase, aby si jich lidé všimli. Své vzdělání, které v potu tváře získali, nechtějí utajit.1. Amida, město v Mezopotamii u řeky Tigridu.
22. KAPITOLA VLASTNOSTI THEODOSIA MLADŠÍHO1
Já se nesnažím, aby si mne imperátor všiml ani aby mne poznali lidé. Rozhodl jsem se připomenout bez okrašlování imperátorovy vlastnosti. Podle mého názoru nepřineslo by užitek budoucím generacím o nich pomlčet, poněvadž jsou příkladem správného způsobu života. Ač byl imperátor vychováván v královském paláci, nebyl změkčilý. Byl tak moudrý, že těm, kteří s ním hovořili, se zdálo že mnoho zná. Dále byl tak trpělivý, že statečně snášel zimu i vedro. Často se postil zvláště ve středu a pátek. Chtěl žít jako křesťan, proto to dělal. Jeho palác se podobal klášteru. Hned za svítání totiž se svými sestrami zpíval hymny. Zpaměti předčítal Písmo svaté. S biskupy o něm rozmlouval, jako kdyby byl již dávno knězem. Také daleko pilněji než Ptolemaios Filadelfos shromažďoval knihy obsahující Písmo svaté a knihy, které napsali vykladači Písma. Všechny daleko předčil trpělivostí s laskavostí. Imperátor Julian se sice hlásil k filozofům, ale nepotlačil hněv proti těm, kteří mu něco vytýkali, a také jednoho z nich, Theodora, velmi mučil. Theodosius se neobíral aristotelovskými sylogismy, ale snažil se správně žít. Naučil se nehněvat se, bolest statečně snášet, nikomu nekřivdit ani se nemstít. Nikdo nikdy jej neviděl rozhněvaného. Když se ho kdosi ze známých ptal, proč nikoho za urážku nepotrestal smrtí, odpověděl: „Raději bych chtěl mít moc vrátit zemřelému život." Jinému, když se jej ptal na totéž, odpověděl: „Pro člověka není nic zvláštního ani nesnadného zemřít. Není však nikoho krom Boha, kdo by jej oživil, i kdyby smrt jeho velmi želel." Proto se nestalo, aby toho, kdo se dopustil zločinu hodného trestu smrti, ve své dobrotivosti nepovolal zpět od bran města a místa, kde měl být potrestán. V Konstantinopoli se konaly zápasy s dravou zvěří. Lid křičel, aby někdo z těch obzvláště odvážných šel zápasit se šelmou. Imperátor prý odpověděl: „Nevíte, že nejsme zvyklí dívat se na takovou krutou podívanou?" Když to lid slyšel, odvykl si dívat se na tuto krutou podívanou. Byl tak zbožný, že si vážil všech Božích kněží, zvláště však těch, o kterých především věděl, že jsou zbožní. Prý si vyžádal pytel, který nosil místo šatů chebronenský biskup, který zemřel v Konstantinopoli. Ač byl pytel špinavý, oblékl si jej v přesvědčení, že obdrží něco ze svatosti zemřelého. Lid si v kterémsi roku žádal obvyklé hry, ač byla velká bouřka. Když cirkus byl plný lidí, bouře zesílila. Napadlo spousta sněhu. Tehdy imperátor dal najevo, jak má rád Boha. Prostřednictvím hlasatelů totiž řekl: „Kéž by to bylo častěji, abychom zanechali her a prosili místo toho Boha, aby nás uchránil od hrozící bouře." Sotva to dořekl, všichni v cirku začali prosit Boha. Celé město jako by bylo jedním kostelem. Tehdy imperátor v prostém šatu uprostřed lidu začal předčítat žalm. A nedoufal zbytečně. Počasí se uklidnilo a země z Boží dobrotivosti přinesla bohatou úrodu. Když někdy hrozila válka, po vzoru Davida utíkal se k Bohu. Byl přesvědčen, že Bůh řídí válku, a pomocí proseb ji šťastně ukončil.
Zde uvedu, proč krátce po válce s Peršany po smrti Honoria za konsulů Asklepiodota a Mariana 15. srpna s Boží pomocí porazil Theodosius tyrana Jana. Podle mého soudu si událost zaslouží, aby byla zaznamenána pro příští generace. Co se totiž stalo Hebreům pod Mojžíšovým vedením, když přecházel Rudé moře, totéž se stalo imperátorovým velitelům, když je poslal proti tyranovi. Stručně to uvedu. Podrobnější vysvětlení, poněvadž by si to vyžadovalo zvláštního pojednání, přenechám jiným.1. Theodosius II. (Mladší) r, 408-450.
Imperátor Theodosius byl zpraven o smrti imperátora Honoria. Přece však to před ostatními zatajil. Sdělil jim něco jiného, a tím velmi mnohé oklamal. Rovněž poslal tajně vojáka do dalmatského města Salona se sdělením, aby vojáci, kdyby někdo se pokusil o převrat, byli připraveni potlačit takový pokus. Když to tak zařídil, oznámil konečně všem smrt svého strýce. Mezitím Jan,1 který byl prvním tajemníkem imperátora, nemohl snést své výhodné postavení a uchvátil moc nad impériem. Poslal k imperátoru Theodosiovi posly a žádal jej o účast na vládě. Theodosius dal jeho posly do vězení a velitele Ardaburia, který se ve válce s Peršany výborně osvědčil, poslal k Janovi. Ardaburius odešel do Salone a odtud se přepravil do Aquilee. Nepříjemná událost mu však pomohla. Bylo tomu takto: Při plavbě za nepříznivého větru se dostal do rukou tyrana. Ten jej zajal v naději, že Theodosius bude přinucen, aby svého velitele Ardaburia zachránil, prohlásil jej imperátorem. Když to Theodosius uslyšel, on i vojsko poslané proti tyranovi měli strach, aby tyran neudělal něco Ardaburiovi. Ardaburiův syn Aspar, když se dozvěděl, že tyran zajal otce a že ohromná barbarská vojska jdou tyranovi na pomoc, nevěděl, co má dělat. Je jisté, že modlitby imperátoru opět velmi pomohly. Boží anděl v podobě pastýře totiž převedl Aspara s vojskem přes bažiny u Raveny - v tomto městě byl tyran a držel tu velitele Ardaburia -přes které nikdo nepamatuje, že by někdo prošel. Tedy Bůh otevřel cestu Asparovi, kudy by sám Aspar nemohl projít. Aspar převedl vojsko bažinou, která Boží pomocí byla vysušena, vstoupil do městských bran a tyrana přemohl. V té době velmi spravedlivý imperátor, kterému bylo sděleno, že při hrách v cirku byl tyran zabit, projevil opět svou velkou zbožnost vůči Bohu. Řekl totiž lidu toto: „Zanechte této zábavy a, chcete-li, pojďte se mnou. Pojďme do kostela, prosme Boha a místo zabití tyrana děkujme Bohu." Když to řekl, nejen udělal konec hrám, ale všichni spolu s imperátorem děkovali Bohu a odebrali se přímo do Božího chrámu. Tam byli celý den a celé město bylo jako jeden chrám.
1.Tento Jan při obležení Říma byl poslán ke góthskému králi Alarichovi, jehož byl přítelem. Samovládcem byl dva roky (423-425).
24. KAPITOLA VALENTINIANUS IMPERÁTOREM1)
Po odstranění tyrana uvažoval Theodosius, koho by prohlásil imperátorem západní části impéria. Měl velmi mladého bratrance Valentiniana.1 Byl synem tety Placidy, dcery velkého imperátora Theodosia a sestry Arkadia a Honoria. Konstantius, kterého Honorius prohlásil imperátorem, řídil impérium jen krátkou dobu a zemřel. Byl otcem Valentiniana. Theodosius tohoto svého bratrance ustanovil-v hodnosti césara vládcem v západní části impéria a správu státu svěřil jeho matce Placidě. Potom se rychle rozhodl jít do Itálie, aby bratrance prohlásil imperátorem. Moudře poučil Italy, aby nepodporovali tyrany. Poněvadž byl nemocen, přišel jen do Soluně. Proto prostřednictvím patricia Helion poslal bratranci imperátorskou korunu a sám se vrátil do Konstantinopole. Myslím, že jsme o tom řekli dost.
Biskup Attikos obdivuhodně povznesl církev. Jednak ji moudře spravoval, jednak lid svým učením starostlivě povzbuzoval k ctnostnému životu. Když viděl, že je církev rozdělena, protože johanité (Janovi přívrženci) konali svá shromáždění odděleně, nařídil, aby se modlili za Jana (Zlatoústého), jak tomu bývá u jiných biskupů. Doufal takto, že mnozí z nich se vrátí do církve. Dále nejenže ve svých kostelích horlivě podporoval chudé, ale i sousedním městům posílal peníze, aby tak jim ulevil v jejich bídě. Knězi nicejského kostela Kalliopiovi poslal 300 zlatých s dopisem tohoto znění: „Attikos pozdravuje v Pánu Kalliopia. Zjistil jsem, že ve vašem městě panuje hlad a že nekonečně mnoho zbožných nedostává almužnu. Když mluvím o nekonečném množství, myslím tím množství, které nejsem s to určit. Peníze jsem dostal od toho, který štědře a plnou rukou rozdává své bohatství těm, kteří se řádně starají o svůj kostel. Stává se, že někteří žijí v bídě a ti, co mají hodně, o nich vůbec nevědí. Nejmilejší bratře, přijmi ode mne těch 300 zlatých a rozdej je chudým, jak sám dobře uvážíš. Kéž bys je dal ne těm, kteří kvůli svému břichu si po celý život ze žebrání udělali obchod, ale těm, kteří se stydí za žebrání. Při tom se neohlížej, ke které sektě patří ani na to, zda s námi mají stejný názor na víru. Jen na jedno hleď: Abys pomohl těm, které trápí hlad." Tak horlivě pomáhal potřebným i z velmi vzdálených míst. Když slyšel, že ti, kteří se oddělili od novatiánů kvůli slavení velikonoc podle židovského zvyku, přenesli Sabbatiovo tělo z ostrova Rodu - tam zemřel ve vyhnanství - a slavnostně pohřbili a modlili se za něho na jeho hrobě, poslal tam v kterési noci lidi a nařídil jim, aby Sabbatiovo tělo dali do jiného hrobu. Když tam jeho ctitelé jako obvykle přišli a našli prázdný hrob, přestali u druhého hrobu uctívat Sabbatia. Attikos zaváděl také nová jména. Stanici na pobřeží Černého moře nazývanou Farmakia - Jedovatá přejmenoval na Therapeia - Léčivou. Kdyby se tam měla náhodou konat synoda, aby jim to nepřipomínalo místo s ošklivým jménem. Kterési předměstí Konstantinopole zase nazval Argyropolis - Stříbrné město z téhož důvodu. Chrysopolis - Zlaté město je stará stanice na samém konci Bosporu. Zmiňují se o ní četní staří spisovatelé jako Strabo, Nikolaus, Damascenus i obdivuhodně výmluvný Xenofon, který v 6. knize svého spisu Kyrova anabaze především mluví o řeckých událostech. Tato stanice byla za Alkibiada obehnána zdí a byla tu postavena dekateuterion -celní stanice. Zde totiž lodi přijíždějící z Černého moře platí clo. A tak Attikos řekl, že by místo toho krásného jména se mělo jmenovat Argyropolis - Stříbrné město. A jak navrhl, začalo se město tak nazývat. Když někteří říkali, že novatiáni nesmí konat shromáždění ve městě, odpověděl: „Nevíte, kolik vytrpěli příkoří, když jsme byli za vlády Konstantia a Valenta pronásledováni a že jindy osvědčili naši víru? Již kdysi se oddělili od církve, a přece nic nezměnili na své víře." Dodej k tomu ještě toto: Když biskupové byli v Nicei kvůli svěcení biskupa, uviděl tam biskupa novatiánů Asklepiada věkem velmi sešlého. Ptal se, kolik let je biskupem. A když mu někdo řekl, že 50 let, odpověděl: „Jsi opravdu šťastný, kdo po takovou řadu let můžeš spravovat tak krásný dar." A tomuto Asklepiadovi řekl: „Novata sice chválím, novatiány však nikterak nemohu schvalovat." Na tento tak neobvyklý a cize znějící jeho výrok řekl udivený Asklepiades: „Proč to říkáš, biskupe?" Tehdy odpověděl Attikos: „Chválím jej, protože nechtěl sdílet společenství s těmi, kteří obětovali modlám. To bych učinil i já. Nechválím však novatiány, poněvadž vylučují ze společenství laiky, kteří se lehce provinili." Na to odpověděl Asklepiades: „Krom hříchu obětování modlám je mnoho jiných smrtelných hříchů, jak je zřejmé z Písma svatého, a pro ně nejen vylučujete kleriky, ale my i laiky, poněvadž odpouštět jim je dáno pouze Bohu." Attikos rovněž předpověděl svou smrt. Když odcházel z Nicee, řekl Kalliopiovi, knězi onoho kostela: „Pospěš si do Konstantinopole ještě před podzimem, abys mne zastihl ještě živého; opozdíš-li se, již mne živého nenajdeš." A nemýlil se. V 21. roce svého episkopátu 10. října za ll.Theodosiova a prvního konsulátu césara Valentiniana zemřel. Imperátor Theodosius, vraceje se ze Soluně, nepřišel na jeho pohřeb, neboť dříve než imperátor přišel do Konstantinopole, Attikos byl již uložen do hrobu. Nedlouho potom 23. října bylo oznámeno jmenování Valentiniana Mladšího.
26. KAPITOLA SISINNIUS KONSTANTINOPOLSKÝM BISKUPEM
Po smrti Attika byl veden velký zápas, koho zvolit za biskupa. Každý se snažil prosadit svého. Jedni chtěli Filipa, jiní Prokla. Oba byli kněžími. Lid si však přál Sisinnia. I on byl knězem, nebyl však vysvěcen v žádném kostele v Konstantinopoli, ale na předměstí v Elaea - tam všechen konstantinopolský lid slaví svátek nanebevstoupení Spasitele. Laici si jej přáli mít biskupem pro jeho mimořádnou zbožnost a proto, že podporoval chudé více, než mu jeho možnosti dovolovaly. A tak úsilím laiků přijal Sisinnius svěcení a stal se biskupem 28. února za 12. Theodosiova a za 2. konsulátu Augusta Valentiniana Mladšího. Kněz Filip těžce nesl jeho vysvěcení, poněvadž laici dali přednost Sisinnioyi, a ve spise Křesťanské dějiny (Christianiké historia - Christiana historia) se snažil osočit Sisinnia i biskupy, kteří jej vysvětili, zvláště však laiky. Co se odvážil napsat, to nechci svěřit písmu. Podle mého názoru nebude na škodu něco o něm říci.
Filip pocházel ze Sidy. Je to město v Pamfilii, v němž prý se narodil také sofista Trofilus. Filip se chlubil, že je jeho příbuzným. Tento Filip, když byl diákonem, byl velmi ovlivněn biskupem Janem. Věnoval se psaní a napsal mnoho různých knih. Mnohé napsal v duchu asijského způsobu vyjadřování. Aby vyvrátil knihy imperátora Juliana, napsal v 36 knihách Křesťanské dějiny. Jednotlivé knihy obsahují četné svazky, takže všech je skorém jeden tisíc. Obsah každého svazku je téměř jednou knihou. Svou práci nazval ne Církevní dějiny, nýbrž Křesťanské dějiny. V nich shromáždil mnoho různé látky s tím úmyslem, aby bylo vidět, že zná učení filozofů. Proto hojně uvádí přednášky z geometrie, astronomie, aritmetiky a musiky krásného umění. Popisuje ostrovy, hory, stromy a jiné nemálo zajímavé věci. Dílo je plné prázdného vychloubání. Mám-li je posoudit, neprospěje ani neučeným, ani učeným. Neučení nemohou pochopit nezvyklý a příliš vyumělkovaný způsob řeči, učení zase budou odsuzovat časté opakování týchž slov. Ostatně necht‘ každý sám si udělá svůj úsudek o těchto knihách. Odvažuji se tvrdit, že události zapsal nepřesně. Tak když připomenul události v Theodosiově době, ihned se vrací zpět k Athanasiově době. To činil často. Ale o Filipovi již dost. Myslím, že bych měl již promluvit o událostech v Sisinniově době.
Když zemřel v Cyziku biskup, Sisinnius jmenoval cyzickým biskupem Prokla. Když však cyzičtí viděli, že do města přijde Proklus, zvolili si za biskupa mnicha Dalmatia. Svým jednáním porušili zákon, který přikazuje, že nemá být vysvěcen biskup bez souhlasu a autority konstantinopolského biskupa. Nedbali na zákon v domnění, že zákon dává tuto moc pouze Attikovi. Když se Proklus nemohl ujmout správy svého kostela, zůstal tedy v konstantinopolských kostelích. V nich učil a sklidil za to velkou pochvalu. O něm však řeknu na jiném místě. Sisinnius zemřel za konsulů Hieria a Arbaduria 24. prosince. Biskupskou službu konal necelé 2 roky. Byl to muž, kterého pro jeho mírnost, dobrý a zbožný život a konečně pro jeho dobrotivost vůči chudým všichni chválili. Byl vlídný, přívětivý, prostý, miloval pravdu, a proto nikomu nepůsobil obtíže. Byl nepříjemný těm, kteří měli radost, když mohli někomu znepříjemnit život. Ti si o něm mysleli, že je zbabělý.
Po Sisinniově smrti kvůli lidu, který nejednal podle zákona, se imperátor rozhodl nikoho nepovýšit na biskupa z té církve. I když mnozí se snažili, aby byl biskupem Filip, a většina byla pro Prokla, rozhodl se povolat cizího z Antiochie. Tam byl totiž Nestorius pocházející z Germaniky. Měl zvučný hlas a byl výmluvný. Proto byl velmi vhodný učit lid. Z Antiochie vzdálené 3 měsíce cesty byl přiveden do Konstantinopole Nestorius.1 Mnozí pro jeho sebeovládání jej chválili. Avšak způsob jeho jednání poznali rozvážní muži hned na začátku. Jakmile se totiž 10. dubna za konsulů Felixa a Taura stal biskupem, pronesl u imperátora před lidem tento názor, o kterém mluví mnozí ještě dnes: „Dovol mi, imperátore, očistit zemi od heretiků a já ti odevzdám nebe. Pomoz mi při potírání heretiků, a já ti pomohu porazit Peršany." Tato slova rádi slyšeli, kdo nenáviděli heretiky. Přesto z jeho řeči poznali jeho vnitřní smýšlení, a neutajil v ní svou lehkomyslnost, hněvivost a velkou ctižádostivost, když neuváženě pronesl taková slova. Ano, kdyby to jen řekl. Ještě ani neochutnal vodu města a již se rozhodl lidi krutě pronásledovat. Pátého dne, co byl biskupem, se rozhodl zbořit kostel ariánů, ve kterém se tajně modlili. Jednal tak zběsile, že oni, když viděli pustošit svůj kostel, sami jej loučemi zapálili. Požár zachvátil sousední budovy a zcela je zničil. Vznikl z toho nepokoj ve městě a ariáni byli připraveni mstít se. Bůh, zachránce města, nedovolil, aby požár se dále šířil. Ostatně nejen heretici, ale i jeho příznivci nazvali Nestoria „Pyrkaia - Požárem". Nezastavil se jen u tohoto. Vynalézal proti heretikům všemožné úskoky, a kde jen mohl, dále jim ničil kostely. Rozhodl se týrat i novatiány. Podnět k tomu dal jejich biskup Pavel svou velikou zbožností. Imperátor upozorněn na to, potlačil Nestoriovu snahu. Jak Nestorius stíhal ty, kdo slavili velikonoce 14. den v Měsíci v Asii, Lydii, Karii a kolik lidí kvůli němu zahynulo při nepokojích v Miletu, Sardech, o tom nechci mluvit. Stihl však jej trest jednak kvůli tomuto, jednak kvůli svému drzému jazyku. Jak byl potrestán, o tom řeknu později.
1. Nestorius původem Syřan byl vychován v klášteře sv. Euprepia. Jeho učitelem byl Diodorus z Tarzu. Později se stal knězem antiochijského kostela a po Sisinniově smrti r. 427 nastoupil na jeho místo.
30. KAPITOLA BURGUNDI KŘESŤANY
Zde uvedu opravdu pamětihodnou událost téměř z této doby. Za řekou Rýnem žije jakýsi národ lidmi nazývaný Burgundové. Žijí poklidným životem. Všichni se živí dřevorubectvím. Hunové často vpadli na jejich území, pustošili jejich pole a nezřídka mnoho jich pobili. Neutíkali se k žádné lidské pomoci, ale zcela se rozhodli svěřit se pod ochranu nějakého boha. Uvažovali, že by jim mohl pomoci Bůh Římanů, který pomáhá těm, kteří se ho bojí a ctí jej. Rozhodli se tedy uvěřit v Krista. Odebrali se do jakéhosi města a požádali biskupa, aby jim udělil křesťanský křest. Ten jim nařídil postit se 7 dní, poučil je o víře a osmého dne je pokřtil a v pokoji propustil.1 S důvěrou se postavili proti tyranům a nezklamali se ve své naději. V noci, když král Hunů Optar byl zmožen nemírným jedením, Burgundi zaútočili na Huny, kteří byli bez svého velitele. Při přesile nepřátel - 3 tisíce proti 10 tisícům - v bitvě zvítězili. Od té doby horlivě pěstovali křesťanskou víru. V téže době za 13. konsulátu Theodosiova a třetího Valentinianova 24. června zemřel ariánský biskup Barbas. Po něm nastoupil Sabbatius. O tom již dost.
1. Socrates uvádí pokřestění Burgundů tak kolem roku 430. Orosius (žil v době sv. Augustina) se o jejich pokřestění zmiňuje ve své Historii dovedené k roku 417.
31. KAPITOLA NESTORIUS PROTI MACEDONIÁNŮM
Nestorius mnohé činil proti zvykům církve, a proto za to sklidil velkou nenávist, jak dokazuje výsledek jeho jednání. V hellespontském městě Germa biskup Antonius po vzoru Nestoriova zběsilého pronásledování heretiků začal velmi pronásledovat macedoniány. Na svou omluvu uváděl, že k tomu dostal svolení od konstantinopolského biskupa patriarchy. A tak i když jen dočasně trpěli, přece jen nemohli déle snášet jeho bezprávné jednání. Zaslepeni touhou po pomstě, které dávali přednost před mírností, postarali se, aby jejich lidé zabili Antonia. Tento zločin spáchaný macedoniány byl Nestoriovi podnětem k dalšímu běsnění. Přemluvil imperátora, aby jim odňal kostely. Byly jim proto odňaty jeden macedoniánský kostel v Konstantinopoli stojící za starými hradbami města, jeden kostel v Cyziku a velmi mnoho jejich kostelů na venkově v Hellespontu. Proto někteří z macedoniánů se vrátili do církve a souhlasili s vírou v soupodstatnost.
32. KAPITOLA NESTORIUS PROTI TITULU BOHORODIČKA
Přísloví říká, že opilému nestačí víno a buřiči vojna. Nestorius se usilovně snažil vyhnat jiné z kostela a nakonec sám byl z kostela vyhnán. Důvod byl tento: S ním přišel z Antiochie kněz Anastasius. Nestorius si jej velmi vážil a Anastasius byl jeho poradcem. Kdysi učil Anastasius v kostele, že Maria se nesmí nazývat Bohorodičkou, že Maria je člověk a člověk že nemůže zrodit Boha. Tato slova znepokojila kleriky i laiky. Již dávno se totiž učili, že Kristus je pravý Bůh a že při tajemství vtělení není jako člověk oddělen od božství. Řídili se slovy Apoštola, který říká: „I když jsme poznali Krista podle těla, přece nyní již ho tak neznáme (2 K 5,16). A proto přestaňme o Kristu mluvit a usilujme o své zdokonalení v něm." Když tedy, jak jsem řekl, z toho vznikl v kostele rozruch, Nestorius ve snaze potvrdit Anastasiův názor - nechtěl obvinit Anastasia z rouhání se Kristu - velmi často o tom mluvil v kostele při kázání. Bojovně se postavil za Anastasia a slovo „Bohorodička" naprosto odmítl. A poněvadž druzí měli jiný názor, kostel se rozdělil na strany. Jako lidé při noční bitce nejistě bijí do druhého, tak i nyní jedni tvrdili to, druzí ono. Kdo teď souhlasili, téměř v okamžiku tvrdili opak. S Nestoriem velmi mnozí souhlasili, protože tvrdil, že Pán je pouze člověkem, a protože se snažil vnést do církve názor Pavla ze Samosaty a Fotina. A tak o tom nastal bouřlivý spor. Zdálo se, že bude potřeba všeobecného koncilu, který by spor uklidnil. Když čtu knihy napsané Nestoriem, shledávám, že ten člověk vůbec nezná učení, a říkám to zcela upřímně. Nechovám vůči němu nenávist ani nechci připomínat jeho chyby ani se nechci některým zavděčit, a proto jsem se rozhodl říci méně, než je třeba. Nestorius podle mého názoru nenapodobil ani Pavla ze Samosaty, ani Fotina, ani konečně neříká, že Pán je pouhým člověkem, ale vyhýbá se slovu „Bohorodička", jako by se toho slova bál. Zavinila to jeho velká neznalost a nevědomost. I když byl výmluvný, a proto byl považován za učeného, přece ve skutečnosti neznal církevní učení. Opovrhl poznat spisy starých vykladačů Písma. Vychloubal se svou uhlazenou řečí. Opovrhoval starými vykladači Písma a myslil si, že nad ně vyniká. Dále neznal, co je napsáno ve starých opisech Janova katolického listu „Každý duch, který nevyznává Ježíše, není z Boha" (l J 4,3). Tento názor všichni, kdo se snažili oddělit u Krista božství od lidství, neváhali ze starých opisů odstranit nebo zničit. Již staří vykladači (interpreti) naznačili, že někteří tento list pokazili tím, že v Kristu oddělili člověka od Boha. Jeho lidství je spojeno s božstvím. Nejsou to dva, ale jsou jedno.1 Proto staří spisovatelé se neostýchali nazývat Marii Bohorodičkou. Tak Eusebius Pamphili v knize Život Konstantina říká: „Bůh s námi. Proto se rozhodl narodit se, a místo jeho narození se u Hebreů nazývá Betlém. Proto císařovna velmi svatá Helena oslavila porod Bohorodičky stavbou a onu svatou jeskyni vyzdobila." Také Origenes v první knize svých komentářů k Pavlovu listu Římanům o tom mluví, když vysvětluje důvod, proč je Maria nazývána Bohorodičkou. Asi Nestorius komentáře starých spisovatelů vůbec nezná. Proto, jak jsem řekl, napadá slovo „Bohorodička". Neříká, že Kristus je pouhým člověkem, jako to tvrdili Fotinos a Pavel ze Samosaty - a po nich neváhali,to tvrdit manichejci a montanisté. To možno poznat z jeho kázání. Že Nestorius takto smýšlel, poznávám z Nestoriových knih, které jsem četl, i z řečí jeho přátel. Jeho pošetilé, duchaprázdné učení nemálo znepokojilo celý svět.
1. V textu „ouketi eisi dyo, alla hen - již nejsou dva, ale jedno". Nejasné, co tím „jedno" chce říci. Zda má na mysli u Krista jen jednu přirozenost - pak by při potírání Nestoriova názoru upadl do opačného omylu Eutychova - či má tu na mysli jednu osobu.
33. KAPITOLA UDÁLOST V KOSTELE
Po této události byl náhodou spáchán v kostele hanebný čin. Služebníci jakéhosi vlivného muže, původem barbaři, nemohli snést kruté zacházení svého pána a utekli se do kostela. S tasenými meči přiběhli k oltáři. Když je prosili, aby odešli, poněvadž bránili v konání svatých tajemstev, nechtěli odejít. Tak činili po mnoho dní a byli připraveni zabít kohokoli, kdo by tam vešel. A tak jednoho klerika zabili, jiného zranili a nakonec se sami usmrtili. Proto kdosi z přítomných řekl, že znesvěcení chrámu přinese něco zlého. Citoval dva jambické verše kteréhosi starého básníka.
„Často jsou dávána znamení,
když svaté chrámy poskvrnil páchnoucí zločin."Kdo to řekl, nijak se nemýlil. Vždyť, jak se zdá, naznačil rozdělení lidu a sesazení původce rozdělení.
34. KAPITOLA SYNODA V EFEZU PROTI NESTORIOVI
Zanedlouho z příkazu imperátora se totiž sešli biskupové ze všech míst do Efezu. Nestorius tam také přišel s velkým množstvím lidu hned po velikonočním svátku. Našel tam mnoho biskupů. Krátce potom kolem svátku Seslání Ducha Svatého přišel alexandrijský biskup Cyril. Pátý den po letnicích přišel také jerusalémský biskup Juvenalis. A když si myslili, že antiochijský biskup Jan nechce přijít, přítomní biskupové zahájili debatu. Alexandrijsky Cyril, aby postrašil Nestora - to měl v úmyslu -, začal Nestoria obviňovat. Když však mnozí potvrdili, že Kristus je Bůh, tehdy Nestorius řekl: „Toho, který byl dva či tři měsíce a pak jako člověk dospíval, nebudu nazývat Bohem. Nemám nic společného s vámi, a proto podruhé mezi vás nepřijdu." Po těchto slovech se spojil s ostatními, kteří s ním souhlasili. Přítomní biskupové se tak rozdělili na dvě strany. Kdo byli na koncilu s Cyrilem, povolali Nestoria. On neuposlechl, ale odkládal svou cestu do příchodu antiochijského biskupa Jana. Proto Cyril a jiní biskupové přítomní na synodě, když přečetli Nestoriova kázání, která měl Nestorius o tomto sporu před lidmi, a usoudili z nich, že se vážně rouhal proti Božímu Synu, zbavili jej biskupské služby. Když se tak stalo, biskupové stojící na straně Nestoria svolali zvláštní synodu1 a rovněž sesadili Cyrila a Memnona. Zanedlouho potom přišel antiochijský biskup Jan. Zpraven o tom, co se stalo, velmi se rozzlobil na Cyrila jako na původce tohoto pohoršení, který ve hněvu rychle sesadil Nestoria. Cyril se svým spojencem Juvenalem, aby se pomstil, sesadil Nestoria. Cyril se svým spojencem Juvenalem, aby se pomstil, sesadil také Jana. Když Nestorius poznal, že se takový mor šíří mezi lidem, litoval svého jednání a nazval Marii Bohorodičkou. Řekl toto: „Nechť je Maria nazývána Bohorodičkou a nechť přestanou urážky." Nikdo si nemyslil, že to řekl v lítosti. Proto dosud Nestorius žije ve vyhnanství zbaven biskupství. Tak skončil koncil2 svolaný v té době do Efezu. Stalo se to za konsulů Bassa a Antiocha 28. června. Jan se vrátil do Antiochie a s mnohými biskupy sesadil Cyrila vrátivšího se do Alexandrie. Zanedlouho přestalo nepřátelství, vrátilo se přátelství a znovu jeden druhému vrátili biskupská křesla. Po sesazení Nestoria vzniklo v konstantinopolské církvi velké pobouření. Lid, jak jsem řekl, kvůli pošetilému a bohaprázdnému Nestoriovu učení se rozdělil. Klerici však za Domoci všech veřejně vyhlásili proti Nestoriovi anathema. Tak totiž my křesťané vyslovujeme anathema proti původci jakéhokoli rouhání.
1. V Acta Ephesinae synodi: Když Nestorius byl od posvátné synody potrestán, sesazen a bylo mu zasláno písemné rozhodnutí, poslal imperátoru Theodosiovi list, ve kterém si stěžoval na urážky protivníků a že nechtěli čekat na příchod východních biskupů, o kterých se říkalo, že co nejdříve přijdou. K této zprávě se podepsalo 10 biskupů stranících Nestoriovi. Za 5 dní přišel biskup z Antiochie Jan s východními biskupy. Když se dozvěděli, co se stalo, všichni východní biskupové, které s sebou přivedl (Jan) i těch 10 biskupů, kteří podepsali Nestoriovu zprávu, sesadili biskupy Cyrila a Memnona. Tomuto malému shromáždění nebyl Nestorius přítomen, poněvadž byl odsouzen a nebyl rehabilitován. Biskupové jeho strany, na které neplatilo usnesení synody, byli přítomni.
2. R. 431 (III. církevní sněm v Efezu).
35. KAPITOLA PO NESTORIOVI BISKUPEM MAXIMIANUS
V Konstantinopoli vznikl nový spor o zvolení biskupa. Mnozí stranili Filipovi, o němž jsme se zmínili, většina Proklovi. Proklus by jistě získal většinu, kdyby někteří, kteří měli velkou autoritu, se proti němu nepostavili. Vykládali, že církevní kánon zakazuje překládat biskupa do druhého města. Tento názor, poněvadž jej považovali za správný, uklidnil lid. Proto 3 měsíce do sesazení Nestoria je zvolen biskupem Maximianus. Byl knězem a žil mnišským životem. Tiž dříve byl považován za zbožného, poněvadž na svůj náklad dal zbudovat pomníky na hrobech zbožných mužů. Nebyl vzdělaný. Přál si žít mírumilovným a přísným životem.
36. KAPITOLA PŘÍKLADY, ŽE NENÍ ZAKÁZÁNO PŘEKLÁDAT BISKUPA
Někteří odvolávajíce se na církevní kánon tvrdili, že Proklus byl již biskupem v Cyziku, a proto zakázali jej dosadit na biskupský stolec v Konstantinopoli. Proto jsem se rozhodl o tom něco říci. Zdá se mi, že ti, kdo tvrdili, neměli pravdu a z nenávisti vůči Proklovi užili tohoto kánonu. Vůbec neznali kánony, ani že nezřídka to bylo ku prospěchu církví. Eusebius Pamphili v 6. knize Církevních dějin píše, že biskupa kteréhosi města v Kappadokii Alexandra, přicházejícího na přání shromážděných biskupů do Jerusalema, si Jerusalémští podrželi. Eusebius připomíná, že se tam stal biskupem místo Narcissa a zbytek svého života strávil v této církvi. Předkové neváhali, kdykoli to bylo třeba, přeložit biskupa z jednoho města do druhého. Uvedu-li tento kánon ve svých Dějinách, bude jasné, že zneužili kánon, kdo zakázali Prokla ustanovit biskupem. Kánon zní: „Jestliže některý biskup je vybrán řídit některou církev a nepřijme-li to ne svou vinou, ale protože jej nepřijal lid či to bylo z jiného důvodu, ať se podílí na poctách i službě. At nečiní obtíže církvi, do které byl dosazen. Musí však přijmout, cokoli v této sporné věci provinční synoda rozhodne." Tak zní kánon. Z toho plyne, že mnozí biskupové byli přeloženi z jednoho města do druhého, protože to bylo nutné a prospěšné. Uvedu jména těch, kteří byli přeloženi. Perigenes byl zvolen biskupem církve v Patře.1 Když jej lid tohoto města odmítl, přikázal římský biskup, aby po zemřelém metropolitním korintském biskupovi byl dosazen na tamní biskupský stolec. Byl tu představeným do konce života. Řehoř Naziánský byl nejprve biskupem v kappadockém městě Sasimů, potom se stal biskupem církve v Nazianu. Meletius byl nejprve biskupem sebasténské církve, potom se staral o biskupství v Antiochii. Biskupa v Seleucii Dosithea antiochijský biskup Alexander přeložil do Tarzu v Kilikii. Připomenu Berentia. Ten spravoval biskupství v městě Arků ve Fénicii a potom byl přeložen do Tyru. Co mám říci o Janovi? Ten byl přeložen z města Gordo v Lydii do Prokonesu řídit církev. Palladius byl přeložen z Hellenopole do Aspuny. Alexander byl přeložen z Hellenopole k Ardianům. Theofilos byl přeložen z asijského města Apamea do Eudoxopole dříve nazývané Salabria.2 K nim patří Polykarpos. Ten byl z města Sexantaprostis v Mysii přeložen do Nikopole v Thrákii. Hierofilps z Trapezopole ve Frygii do Plotinopole v Thrákii, Optimus z Frygijské Agdamie do Antiochie v Pisidii. Silvanus z Filippopole v Thrákii do Troady. Uvedli jsme jich dost, kteří byli přeloženi do jiných měst.
1. Dnešní Patrai na severním pobřeží Peloponesu.
2. Salabria (Sélymbria) podle cestopisu Itinerarium Burdigalense vzdáleno od Konstantinopole 44 milníků.
37. KAPITOLA SILVANUS BISKUPEM V TROADĚ
Domnívám se, že nebude na škodu trochu se zmínit o Silvanovi, o kterém jsem řekl, že byl přeložen z thráckého města Filippopole do Troady.1 Silvanus nejprve navštěvoval rétorskou školu sofisty Troila. Snažil se dobře poznat křesťanské náboženství a žít mnišským životem. Proto nechtěl nosit plášť filozofů. Pak jej k sobě povolal biskup Attikos a učinil jej biskupem ve Filippopoli. Tři roky strávil v Thrákii, a když nemohl snášet zimu - byl příliš hubený a slabý -prosil Attika, aby jej ustanovil biskupem jinde. Sdělil mu, že jen kvůli zimě nechce žít v Thrákii. Silvanus, když na jeho místo byl dosazen jiný, žil v Konstantinopoli opravdu jako mnich. Varoval se veškeré okázalosti. Velmi často ve slavném městě se na veřejnosti ukázal v opánkách spletených z trávy. Nedlouho potom zemřel v Troadě biskup. Troadští tedy přišli do Konstantinopole požádat o biskupa. Attikos uvažoval, koho tam má poslat. Náhodou uviděl Silvana. Jak jej uviděl, měl po starosti. Toto řekl Silvanovi: „Nyní nemáš žádnou výmluvu, abys nepřijal starost o církev. V Troadě není zima. Nuže, vhodné místo, které Bůh připravil tvé slabosti. Bez meškání si pospěš do Troady." Silvanus se tam proto odebral. Zde uvedu zázrak, který učinil. Nedávno byla zhotovena na pobřeží Troady velmi velká nákladní loď, nazvaná pro svou velikost plate - široká, na které se měly vozit obrovské sloupy. Když měla být dopravena na moře a množství lidu se pokoušelo ji tam pomocí silných provazů dopravit, nemohli s ní hnout. Když to trvalo mnoho dní, domnívali se, že loď drží démoni. A tak přišli k Silvanovi poprosit ho, aby se tam pomodlil. Věřili totiž, že jen tak možno loď dopravit na moře. On však pokorně o sobě doznal, že je hříšníkem. Řekl jim, že potřebují ne jeho, ale někoho spravedlivého. Když však trvali na svém, přišel na břeh a tam prosil Boha. Vzal za jeden provaz a přikázal, aby tak učinili i ostatní. Loď jejich lehkým táhnutím se svezla do moře. Tento Silvanův zázrak povzbudil všechny obyvatele této provincie ke zbožnosti. Silvanus ukázal i jinak svou dobrotu. Když totiž viděl, že klerici těží ze sporů hádajících se stran, nikomu z kléru pak nedovolil být rozhodčím. Sám přijal písemné žádosti a jednomu z věřících laiků, o kterém věděl, že nikomu nestraní, nařídil vyšetřit spor. Tak se sporné strany přestaly hádat. Silvanus sklidil za to velkou slávu. Tolik o Silvanovi. I když to nepatří k tomu, co jsem si předsevzal, přece to nebude bez užitku pro čtenáře. Ale vraťme se již, odkud jsme vyšli. Když tedy 25. října za konsulů Bassa a Antiochia se konstantinopolským biskupem stal Maximianus,2 v církvi zavládl opět klid.
1. Troas na západním pobřeží nynějšího Turecka.
2. 4 měsíce po sesazení Nestoria (viz VII,35).
38. KAPITOLA ŽIDÉ NA KRÉTĚ PŘIJALI KŘESŤANSKOU VÍRU
Téměř v téže době mnozí Židé na Krétě přijali křesťanskou víru, když je stihla takováto pohroma. Jakýsi prohnaný Žid předstíral, že je Mojžíšem. Tvrdil, že byl poslán z nebe, aby Židy bydlící na ostrově převedl přes moře na pevninu. Tvrdil, že je týmž Mojžíšem, který převedl Izrael přes Rudé moře. Celý rok nedělal nic jiného, než chodil po městech na celém ostrově a Židy tam bydlící nutil, aby mu uvěřili a aby na ostrově nechali všechen svůj majetek. Sliboval jim, že je převede přes vysušené moře do zaslíbené země. V klamné naději uvěřili jeho podvodu a všechno, co měli, nechali tomu, koho potkali. Když nadešla doba odchodu stanovená podvodníkem, šel on vpředu a všichni se ženami a dětmi jej následovali. Přivedl je k výběžku čnějícímu do moře a přikázal jim vrhnout se do moře. To učinili, kdo přišli první. Jedni se rozbili o skálu, jiní se utopili. A kdyby je nezachránila Boží prozřetelnost, zahynulo by jich daleko více. Náhodou tam totiž byli křesťané, jedni byli rybáři, jiní kupci. Ti některé téměř již utopené - teprve tehdy poznali své šílené jednání - vytáhli z vody, a tak zachránili. Jiným zakázali vrhat se do moře. Ukazovali jim mrtvé, kteří se před nimi vrhli do moře. Tehdy Zidé poznali podvod. Jednak obvinovali sami sebe, že se tak pošetile chovali, jednak chtěli podvodného Mojžíše zabít. Nemohli jej však dopadnout. Tajně se jim ztratil z očí. Někteří si myslili, že to byl zhoubný démon, který v lidské podobě chtěl přichystat záhubu jejich národu. Proto po této události mnozí Židé na Krétě zanechali židovství a přestoupili ke křesťanské víře.
39. KAPITOLA POŽÁR V KONSTANTINOPOLI
Zanedlouho novatiánský biskup Pavel, i když předtím byl považován za opravdu zbožného, přece již tehdy vznikla u lidí pověst o mnohem větší jeho svatosti. V Konstantinopoli právě vypukl požár jako nikdy předtím. Velká část města byla tak zachvácena požárem, že i velmi silné opevnění a veřejné lázně zvané Achilleus byly zcela zničeny. Nakonec oheň zachvátil kostel novatiánů poblíž Pelarga. Jakmile Pavel poznal, že kostelu hrozí nebezpečí, klekl před oltářem a prosil Boha, aby kostel uchránil. Modlil se za město i za kostel. Bůh, jak výsledek dostatečně ukázal, jeho prosby vyslyšel. Ačkoli totiž oheň vnikl do kostela dveřmi i okny, přece kostel byl uchráněn od zkázy, i když plameny zničily sousední místa, přece bylo možno vidět, že kostel obklopený plameny byl Boží pomocí uchráněn od běsnění ohně. Požár řádil v celém městě dva dny a dvě noci. Ačkoli četné části města shořely, kostel, jak jsem řekl, zůstal neporušený. A co je asi ještě podivuhodnější, že nebylo vidět stopy po kouři, ani na trámech, ani na dřevěných částech, ani na zdech. To se stalo 17. srpna za 13. konsulátu Theodosiova a prvního Maximova. Novatiáni od té doby každoročně oslavují den, ve kterém byl kostel uchráněn.1 Bohu děkují za uchránění kostela 17. srpna. Kvůli tomuto zázraku téměř všichni mají tento kostel ve velké úctě. Toto místo nejen křesťané, ale i pohané považují za takřka svaté. Tolik o tom.
1. R. 433. Marcellinus v Chronikon píše, že požár zničil velkou část města a trval 3 dny.
40. KAPITOLA PO MAXIMIANOVI NASTOUPIL BISKUP PROKLOS
Maximianus zemřel 12. dubna za konsulů Areobinda a Aspara. Církev řídil 2 roky a 5 měsíců. Bylo to v sedmém postním týdnu, který bezprostředně předchází velikonoční svátky, ve dni, kterému lidé říkají čtvrtek. V té době imperátor věc vážně projednával. Aby v církvi nevznikly spory, bez váhání, dokud ještě nebylo Maximianovo tělo pohřbeno, se snažil prostřednictvím přítomných biskupů posadit na biskupský stolec Prokla. Napomohl tomu list římského biskupa Celestina,1 který poslal alexandrijskému biskupu Cyrilovi, antiochijskému biskupu Janovi a soluňskému biskupu Rufovi. Celestin jim vysvětlil, že nic nepřekáží, aby byl jmenován biskupem někdo z téhož města nebo kdo byl přeložen do jiného města. Když tedy Proklos dosedl na biskupský stolec, konal se Maximianův pohřeb.
41. KAPITOLA VLASTNOSTI BISKUPA PROKLA
Naskýtá se příležitost říci něco o Proklovi. Proklos již od mládí byl lektorem. Navštěvoval školy a věnoval se rétorice. V dospělém věku se často stýkal s biskupem Attikem. Byl jeho tajemníkem. Poněvadž byl vzdělaný a vynikal ctnostným životem, povýšil jej Attikus na diákona. A když byl knězem, Sisinnius, jak jsem dříve uvedl, jej vybral za biskupa v Cyziku. Ale to se stalo již dříve. V této době obdržel biskupské křeslo v Konstantinopolské církvi. Vynikal nad ostatními mravným životem. Horlivě napodoboval ctnosti svého učitele Attika. Svou snášenlivostí a laskavostí předstihl Attika. Attikos totiž, když to bylo třeba, byl postrachem heretiků. Proklos byl ke všem laskavý a vlídný. Předpokládal, že takto mnohem snadněji než silou je přivede do církve. Rozhodl se netrápit žádnou sektu. I k nim byl laskavý, a tuto krásnou ozdobu, která přísluší církvi, poctivě zachovával. V tom následoval příklad imperátora Theodosia. Jako Theodosius neprosazoval svou imperátorskou moc proti viníkům, tak ani Proklos neodsuzoval ty, kteří měli opačný názor na Boha.
42. KAPITOLA VLASTNOSTI THEODOSIA MLADŠÍHO
Imperátor Theodosius z výše uvedeného důvodu byl velmi spokojen s Proklem. Laskavostí se totiž Theodosius vyrovnal opravdovým kněžím. Nebyl spokojen s těmi, kteří se chovali k druhým nepřátelsky. Ano, směle řeknu, že laskavostí předčil i ty opravdové kněze, jak je psáno o Mojžíšovi. „Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi" (Num 12,3). Totéž možno říci o imperátorovi Theodosiovi, protože byl nejpokornější ze všech lidí na zemi. Pro jeho dobrotivost podřídil mu bez válek nepřátele. Jasně to dokazuje, když proti tyranu Janovi zdvihl vítězný prapor, a když hned nato porazil barbary. Bůh tomuto velmi zbožnému imperátorovi prokázal tolik milostí, kolik jich dal těm, kteří kdysi žili spravedlivě. Nepíšu to, abych mu zalichotil. Prohlašuji přede všemi, že je to pravda.
43. KAPITOLA PORÁŽKA BARBARŮ POMÁHAJÍCÍCH TYRANU JANOVI
Po smrti tyrana Jana se rozhodli barbaři, kteří mu pomáhali, vpadnout na území římského impéria a zplenit římské provincie. Když to imperátor uslyšel, jako obvykle se svěřil do Boží ochrany. Modlil se a brzy se splnilo jeho přání. Není nevhodné zde uvést, jak byli barbaři poraženi. Nejprve blesk usmrtil jejich vůdce Rugase, potom velkou část lidu sklátil mor. Barbarů se zmocnil velký strach. Ne proto, že se odvážili zdvihnout zbraň proti válečnickým Římanům, ale že poznali, že Římany chrání Bůh. V této době vykládal Proklos v kostele kterési proroctví z Ezechiela v tom smyslu, že Bůh chránil Římany, a všem se to velmi líbilo. Proroctví zní: „Lidský synu, oznam knížeti Gogovi, Rhosovi, Misochovi (Mešekovi) aTheobelovi: Budu jej soudit smrtí a krví; sešlu potopu a kamení, oheň a síru na něho pošlu a na všechny, kdo jsou s ním, i na národy, které jsou s ním. Všechny národy mne budou oslavovat, chválit a poznají mne. Poznají, že já jsem Pán" (Ezech. 39). Proto, jak jsem řekl, sklidil Proklos velkou pochvalu.
44. KAPITOLA SVATBA VALENTINIANA MLADŠÍHO
Imperátoru Theodosiovi se pro jeho dobrotivost dostalo od Boží prozřetelnosti mnoha dobrodiní a především jednoho obzvláštního. Z manželství s Eudikiou měl dceru Eudoxii.Jeho bratranec Valentinianus, kterého Theodosius učinil imperátorem v západní části imperia, požádal, aby mu ji Theodosius dal za manželku. Theodosius jeho žádosti vyhověl. Svatba se měla konat na poloviční cestě mezi Rímem a Konstantinopolem v Soluni. Valentinianus však dopisem sdělil Theodosiovi, aby si nedělal starosti, že přijde do Konstantinopole. A tak když Valentinianus zajistil poměry v západních zemích, odešel do Konstantinopole na svatou. Svatba se konala za konsulů Isidora a Senátora, a hned nato se odebral na západ. Takového štěstí se tedy dostalo Theodosiovi.
45. KAPITOLA TĚLO SV. JANA ZLAT. PŘENESENO DO KONSTANTINOPOLE
Nedlouho potom biskup Proklos sjednotil s ostatními ty, kteří kvůli sesazení Jana se odděleně shromažďovali, a svou rozvážností je uklidnil. Řeknu, proč se tak stalo. Přemluvil imperátora, aby Janovo tělo pohřbené v Komanech bylo 35 let po Janově sesazení přeneseno do Konstantinopole a uloženo v kostele Apoštolů. Tak se tedy smířili s církví, kdo kvůli Janovi se odděleně shromažďovali. Stalo se to za 16. konsulátu imperátora Theodosia 17. ledna.1 Divím se, proč je tolik nenávisti proti mrtvému Origenovi - ještě 200 let po jeho smrti jej Theofilus exkomunikoval - když Jana, který .zemřel před 35 lety, přijal Proklos do společenství. Proklos svým jednáním daleko předčil Theofila. Proč se tak stalo a denně stává, moudrým lidem není neznámo.
1. Přenesení ostatků sv. Jana Zlatoústého r. 438.
46. KAPITOLA SMRT NOVATIÁNSKÉHO BISKUPA PAVLA
Zanedlouho po uložení Janova těla v kostele Apoštolů zemřel novatiánský biskup Pavel. Bylo to za týchž konsulů 11. července. Svým pohřbem jako by sjednotil v jednu církev všechny sekty, které se s ním rozcházely. Všichni nesli jeho tělo ke hrobu za zpěvu žalmů. Vždyť dokud žil, byl všem pro svůj zbožný život milý. Poněvadž Pavel tušil, že brzy zemře, učinil něco, co stojí za zaznamenání. Rozhodl jsem se vložit to do těchto Dějin, protože to může být čtenářům prospěšné. Ač byl nemocný, jedl mnišskou stravu a nijak to neporušil. Rovněž se neustále modlil. Ani to nechci přejít mlčením. Poněvadž zaznamenávám události, jak jsem řekl, toto stojí opravdu za zaznamenání. Je to velmi užitečné, a proto nechci o tom pomlčet. Proč, to ihned řeknu. Pavel, když umíral, povolal k sobě z církve všechny své podřízené kněze a řekl jim: „Dokud ještě dýchám, hleďte, abyste si zvolili biskupa, aby potom nevznikl v církvi neklid." Když odpověděli, že nemohou volit biskupa - každý z nás, říkali, má jiný názor, a proto nemůžeme volit jednoho a téhož - ale toho, kterého budeš chtít, abychom zvolili, toho chceme zvolit. „Proto," pravil, „slibte mi písemně, že zvolíte toho, pro kterého budu hlasovat." Když tak učinili a svým podpisem stvrdili, zdvihl se trochu na lůžku a tajně napsal jméno kněze Marciana, u něhož se naučil žít jako mnich a který tam nebyl přítomen. Pak se podepsal, přední kněze požádal jako potvrzení o jejich podpis a odevzdal to novatiánskému biskupu ve Skythii Markovi, který tehdy byl ve městě, se slovy: „Rozhodne-li Bůh, abych zůstal ještě naživu, vrat mi to; pakli bude jeho vůle, abych odtud odešel, nalezneš v tomto listě toho, koho bych si přál, aby nastoupil po mně." Když to řekl, zemřel. A tak 3 dny po jeho smrti byla listina před velkým množstvím lidu rozpečetěna a nalezli tam jméno Marciana. Všichni jednohlasně zvolali, že ten člověk je hoden takové důstojnosti. Bez meškání poslali za ním několik mužů, aby jej přivedli. Našli jej ve frygyjském městě Tiberiopoli, lstí se ho zmocnili a vzali s sebou. Vysvětili jej 21. téhož měsíce na biskupa a uvedli do biskupského křesla. Tolik o tom.
47. KAPITOLA ČÍSAŘOVNA EUDOKIA V JERUSALEMĚ
Imperátor Theodosius děkoval Kristu za prokázaná mu dobra a obzvlášť začal za to uctívat Kristovo jméno. Také poslal svou manželku Eudokii do Jerusalema. Slíbil to, až vdá svou dceru. Eudokia dala vyzdobit kostely v Jerusalemě i ve všech jiných městech Východu, kudy procházela i na zpáteční cestě.
48. KAPITOLA THALASSIUS BISKUPEM V KAPPADOCKÉ CAESAREI
V té době v 17. roce konsulátu téhož imperátora učinil Proklos něco skutečně obdivuhodného, co nikdo ze starých biskupů neučinil. V kappadocké Caesarei zemřel totiž biskup Firmus a caesarejští přišli do Konstantinopole žádat o biskupa. Proklos přemýšlel, koho by vybral za biskupa, když tu spatřil senátory přicházet do kostela. Mezi nimi byl Thalassius, který spravoval města i lid v Illyriku. Říká se, že měl na imperátorův příkaz přijmout správu území na Východě. Proklos na něho vložil ruku, vysvětil jej. Místo prefekta se stal biskupem v Caesarei. Poměry v církvi v té době byly dobré.
Zde chceme ukončit naše Dějiny a přejeme si, aby všechny církve, města i národy žily v míru. Pokud bude mír, nebudou mít historici žádnou látku pro psaní historie. Vždyť, velmi zbožný Theodore, který jsi nám uložil napsat Dějiny, a my jsme tak učinili v 7 knihách, neměli bychom žádnou látku pro psaní historie, kdyby se lidé, rozdmýchávající nepokoj, rozhodli žít v míru.
Tato sedmá kniha obsahuje události 32 roků. Dějiny v 7 knihách 140 let. Začínají prvním rokem 271. olympiády, v níž byl Konstantin prohlášen imperátorem a končí v 2. roce 305. olympiády v 17. roce konsulátu imperátora Theodosia.11. Církevní dějiny od r. 305 do r. 439.
Zpět do nabídky patristické knihovny
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net