A přece jsem odpustil!
- příběh člověka, který se rozhodl po návratu z komunistických vězení zbudovat rozjímavou zahradu v Plzni jako památník obětem zla.
Napsala: Irena Kastnerová, redakčně upraveno a zrkáceno spolupracovníky FATYMu
Text je výběrem z rozsáhlejšího díla: Luboš Hruška a zahrada jeho duše. Před dalším šířením textu je třeba kontaktovat autorku. Knihu v původním vydání s rozsáhlou obrazovou přílohou je možno objednat na adrese Občanské sdružení Památník obětem zla, Ing. Ctibor Fojtíček, Dvořákova 51, 320 04 Plzeň či zakoupit přímo v Plzni při návševě památníku.

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Úvod - pravdou ke svobodě a pokoji.

Přestože mám rád knihy, nestává se mi často, že bych knihu přečetl takříkajíc jedním dechem. Před časem mi jedna známá "vnutila" knížku rozhovorů s panem Lubošem Hruškou - ať si ji prý přečtu, že ji to zaujalo. Několik týdnů ležela ta knížka na mém nočním stolku a nic. A když jsem po ní konečně sáhl, stalo se to, co jsem nečekal - přímo jsem ji hltal. Jako katolický kněz se totiž skoro denně setkávám s problémem lidí, jak řešit nespravedlivé utrpení, jak nalézt cestu k odpuštění, jak se vyrovnat s minulostí a jak hledat smysl života. A najednou nám tady otvírá své srdce člověk, za kterého nemluví jen slova, ale život. Nevolá po pomstě, neztrácí chuť žít, nachází sílu k odpuštění a skrze své utrpení nalézá Boží lásku.. Jsem rád, že s laskavým dovolením paní redaktorky Ireny Kastnerové, můžeme část těchto rozhovorů předložit i našim čtenářům jako zvláštní přílohu zpravodaje.

Ježíš Kristus řekl: " Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí." (J 8;32). Smyslem této brožury není jitřit staré rány, píchat do tzv. "starých struktur" nebo dodatečně odsuzovat chybující..Ale je dobré, aby pravda o minulém pomohla utvářet přítomnost a budoucnost. Myslím, že mnozí se mohou poznat v některých o nichž se v této knížce píše. Ty ukřivděné, nevinně trpící chci prosit, aby tak jako pan Hruška našli sílu k odpuštění..A ty, kteří sami byli nápomocni tomu, že se ubližovalo, chci poprosit, aby využili ještě zbývající čas, který jim Pán Bůh dává a aby konali pokání. Litovat, je - li to možné, vynahradit a odčinit to, co odčinit jde a usmířit se s Bohem..

Až budete číst následující stránky, přemýšlejte prosím o tom. A pomozte i těm, pro které je těžké vyrovnat se křesťansky a pravdivě s minulostí. Mnozí lidé v naší oblasti totiž v sobě nosí nepokoj, protože nemají v sobě dořešeny zranění minulosti...Kéž by k tomu přispěla i tato brožurka, která se vám dostává do rukou. Myslím to vážně - ne rozdělení, ale sblížení. Vždyť jsme tady na světě chvilku, tak proč si nechat kazit ještě zbytek toho našeho pobytu.. Myslíte, že je to přehnaný optimismus? Kdosi s humorem řekl, že "optimismus je pouhý nedostatek informací." Asi by to mělo být naopak. Můžeme být optimisty, protože jsme dostali nejdůležitější informaci: "Bůh žije mezi námi a čeká až zjistíš, že i Tebe má rád. Odmítá hřích, ale hříšníka miluje."

o. Marek Dunda

Křížová cesta L. Hrušky (životem)

Narodil jste se roku 1927 v Plzni. Představte nám vaši rodinu, v níž jste vyrůstal.

Otec František byl velice schopný a rozhodný muž. Maminka Josefa skromná a obětavá žena s čistou duší. V čele rodiny stál táta, který o rok staršího bratra Jirku a mne vedl v duchu masarykovském, sokolském a ateistickém. Pak ale přišla válka.

Nebylo vám ještě dvanáct, jak jste ji vnímal?

Pamatuji se na 15. březen 1939, kdy se v Plzni objevila krokem jedoucí kolona německé armády s hrozivě namířenými kulomety. Šel jsem právě do školy, do Masarykova gymnázia. Dodnes si vzpomínám na svíravý pocit strachu, lítosti a obav z budoucnosti. To mne neopustilo do konce války. Možná proto je naše generace dodnes poznamenaná hlubokým vlastenectvím. (Tehdy jsem pochopitelně ještě netušil, že to není poslední okupace našeho národa, kterou prožívám.) Už za války jsem věděl, že otec, škodovák, byl zapojen v protinacistickém odboji. Ve Škodovce byl členem ilegální skupiny rady Singra. Podařilo se mu zachránit několik lidí před koncentrákem a jednoho z nich dokonce před smrtí. V továrně se zaměstnanci soustředili nejen na sabotáže, ilegální činnost podporovali i finančními sbírkami. Vychovaný ve vlasteneckém duchu jsem jednou ve škole při hodině zpěvu a učení naší české hymny gestem ruky zvedl z lavic spolužáky. Třídní profesor, člen kolaborantské organizace Vlajka, se rozčílil a zapsal mě do třídní knihy. Nakonec mi dal na vysvědčení čtyřku z němčiny. Tehdy mě nechal otec přepsat na státní reálku na Mikulášském náměstí. Hned v prvním čtvrtletí jsem měl opět vyznamenání. Na konci sexty celý náš sedmadvacátý ročník ze všech škol totálně nasadili k tzv. Luftschutzpolizei. Bylo nám 16 let. Stali se z nás hasiči. Po náletech na Plzeň jsme hasili požáry a vyprošťovali raněné a mrtvé z trosek domů.. Denně jsme se setkávali s ukrutným lidským utrpením a bolestí. Prvním mrtvým člověkem, kterého jsem při této hrozné práci uviděl na vlastní oči, bylo asi sedmnáctileté děvče - úplně nahé. Vedle pod schody plakala babička, která nálet přežila. Nadosmrti mi také zůstane v hlavě vzpomínka na poslední letecký nálet na Plzeň 17. dubna 1945. Tehdy bylo zničeno seřazovací nádraží i s hlavní budovou. Zbloudilá bomba zbořila také dům ve Fügnerově ulici (u sokolovny), ve kterém jsem se narodil. Bydleli tam kdysi moji rodiče. Pět dní po náletu jsem šel z několika kamarády kolem ruiny domu, když jsme uslyšeli jakoby vzdálené štěkání psa. Zavolali jsme pomoc a pustili se do odkrývání sutin. Po usilovné práci jsme vyprostili z trosek - a to právě z místnosti, kde jsem se kdysi narodil - starou paní, vyčerpanou, ale živou, a jejího zachránce - vlčáka.

Zbyl vám vůbec čas na prožívání běžných klukovských radostí?

V době války jsme všechny volné chvíle trávili s partou spolužáků z reálky a několika děvčaty z dívčího gymnázia při hře volejbalu zde na naší zahradě v Doudlevcích. Tento bývalý lomeček, kde se těžil písek na stavbu doudlevecké Škodovky za první světové války, koupil můj otec v roce 1939. Pozemek se oplotil, na protékající strouze vyhloubili dva rybníčky a postavili malou chatku. Hřiště bylo v prostoru, kde dnes stojí kaple sv. Maxmiliána Kolbeho. Volejbal jsme ,,tloukli" denně i po osvobození. Jednou se mezi námi objevil americký voják Tom. Brzy nato se přidali další dva - Andy a Steve. Bydleli v kasárnách na Slovanech, proto každý den dojížděli jeepem. Byli jsme všichni mladí, plní života, společně jsme se těšili z konce války, a tak jsme si výborně rozuměli. Po nějaké době přišel rozkaz, aby američtí vojáci odjeli ukončit válečný konflikt s Japonskem. Několik jejich lodí bylo přitom Japonci potopeno. Na jedné z nich měli zemřít i Tom, Steve a Andy. Přesto každý rok při příjezdu amerických veteránů do Plzně tajně doufám, že se jednou ke mně přihlásí statný šedovlasý muž a řekne: ,, Hallo, to sem já, Tom (Andy nebo Steve)."

Co se vám vybaví při vzpomínce na 6. květen 1945, kdy do Plzně vstoupila americká armáda?

Ten den jsem měl v rámci Luftschutzpolizei službu na křižovatce u Pietase. Proto jsem na vlastní oči viděl, jak četa amerických tanků vyrazila na pomoc Praze. Jak víme, dostala však rozkaz vrátit se. Praha musela čekat na sovětské osvoboditele. Americkou armádu jsme všichni vítali s jásotem. Všude se tančilo a zpívalo. Pro nás mladé to bylo i velké dobrodružství. O Americe jsme doposud jen slyšeli, a najednou jsme si ji mohli i osobně osahat. Okupační americká armáda, to byl výkvět inteligence bílé a černé pleti - důstojníci, technici, hudebníci, kantoři. Bohužel, vše trvalo jen krátce.

Maturoval jste v roce 1946 a zapsal se na vojenskou akademii. Měl jste k ní blízký vztah?

Ani ne. Miloval jsem přírodu a les, a proto jsem chtěl jít studovat vysokou lesnickou školu. Otec jako vlastenec však rozhodl o vojenské akademii a tenkrát se rodiče ještě poslouchali.

Jak vzpomínáte na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě?

Byla to docela dřina. Kantory jsme měli většinou zápaďáky, kteří se vrátili z fronty. Například kapitán Josef Němec, František Černota, kterému se přezdívalo Ferda Zabiják, kpt. Jiří Štokman, parašutista, a další. Dvakrát týdně jsme museli absolvovat ,,opičí ráj" a také učení bylo tolik, že jsme neměli žádnou chuť trávit chvilky volna mimo akademii. Přesto vzpomínám na dva hezké roky života, kdy jsme si vychutnávali draze vykoupenou svobodu.

Byl už jste tehdy nějak politicky organizován?

Můj otec byl národní socialista, proto jsem i já v Hranicích spolupracoval s národněsocialistickou mládeží. Někdy počátkem roku 1948 navštívil vojenskou akademii i předseda strany dr. Petr Zenkl. Po projevu se s ním setkalo několik důstojníků, mj. i náš velitel plukovník Alexandr Korda, kterého jsem si velice vážil. Ten tenkrát podle svědků navrhoval, aby armáda po dohodě s demokratickými stranami zastavila komunistickou rozpínavost. Dr.Zenkl ale odpověděl, že demokratické strany mají situaci pevně v rukou, že prezident Beneš je na naší straně a nepřipustí, aby komunisté uchvátili moc ve státě. Jak se ukázalo, nejen tato, ale i další strany situaci podcenily.

Připomeňte atmosféru na akademii po únoru 1948.

Začaly přísné čistky, aniž kdo tušil, podle jakého klíče. Věděli jsme však jistě, že již od roku 1946 mají komunisté v každé četě nasazeného udavače. Po únoru bylo mnoho lidí zatčených, mezi nimi i náš velitel plk. Korda, který byl později odsouzen na doživotí. Můžeme si domyslet, jak se s ním ve vězení zacházelo, když tam v roce 1958 - ve věku jedenapadesáti let - zemřel. Spolu s ním byli tehdy zatčeni i poručíci Miroslav Kácha, dnes generál ve výslužbě, a kpt. Antonín Kouřil, po "listopadové revoluci" plukovník v. v. (zemřel v roce 1997). Šňůrou kriminálů jsme pak prošli společně.

Jaký osud čekal po ,,vítězném únoru" vás?

Brzy po ,,únoru 48´´ jsme byli vyřazeni jako poručíci. Byli jsme vlastně posledním ročníkem, ve kterém byl ještě respektován vojenský řád A 1/1 platný za Masarykovy republiky. Jelikož jsem od mládí miloval koně a věnoval se jim i na akademii, požádal jsem o přidělení k hipomobilní baterii. Kanony a minomety tu byly taženy koňmi. Byl jsem zařazen jako velitel dělostřelectva pěšího pluku č.48 Benešov, odloučené baterie ve Vlašimi. Já, jednadvacetiletý poručík, jsem dostal na starost šedesát čtyřiadvacetiletých vojáků a šedesát koní. (Starší ročníky totiž rukovaly ještě několik let po válce.) Celý den jsem byl v sedle. S vojáky jsem vycházel velmi dobře, ne však s velitelem pluku, komunistou, který na mne často bezdůvodně řval: ,,Nepotřebujeme důstojníky s vlnitými vlasy, psíkem a flintičkou, ale důstojníky politicky uvědomělé!" Jedním z těch "uvědomělých" byl například podporučík Mádle, komunista a osvětář. Svému nadřízenému z obranného zpravodajství důsledně hlásil vše, co se mu nezdálo. Usilovně se držel hesla: kdo nejde s námi, jde proti nám. Kluci byli tenkrát rozhodnuti ho při kontrole stráží zastřelit. Kdybych jim to nerozmluvil, dávno by už nebyl mezi živými.

Co vás vedlo k tomu, že jste začal uvažovat o emigraci?

Hned několik podnětů a událostí. Ještě v létě roku 1949 jsme měli při aplikačním cvičení naší baterie přidělený úsek hranic na Šumavě východně od Třístoličníku. Pro dělostřelectvo našeho pluku jsem tam mapoval tzv. mobilizační plán. V těch dnech jsem chodil po hranicích od patníku k patníku, dělal průzkum ,,palpostů" a pozorovatelen. Tehdy byla celá naše baterie ochotna utéct za hranice i s kanony a koňmi. Tenkrát by to nebyl problém. Ale já jsem argumentoval tím, že útěk nic nevyřeší. Říkal jsem, když všichni ti, kteří vědí, co komunismus obnáší, emigrují, republika bude co nevidět začleněna do Sovětského svazu. Baterii mi tehdy předával štábní kapitán Šafr, komunista, který považoval za nutné představit mne jako nového velitele posádky okresnímu výboru KSČ. Na schůzi přednesl zároveň jeden poručík posádky okresnímu výboru SNB informaci o tom, že v prostoru Blaník mají být shozeny zbraně pro místní ilegální protikomunistickou skupinu. To byl pro mne impuls pokusit se aktivně zapojit do odboje. Co je to komunismus, jsme věděli. Vždyť v té době trval v Sovětském svazu už 30 let. O tom, že sprovodil ze světa množství lidí, se leccos povídalo už od války. O bolševismu v SSSR nám také vyprávěli naší učitelé, vojáci z východní fronty. Okolnosti nástupu komunistů k moci se často probíraly i u nás doma. Postupně jsme s mými poddůstojníky dospěli k rozhodnutí založit ilegální skupinu. Aspiranti - četař Mirek Pivoňka, desátník Karel Svoboda a svobodník Franta Fučík - myšlenku s radostí přivítali. Marně jsme se však pokoušeli spojit se s místní civilní skupinou. Brzy nato začalo zatýkání u našeho pelhřimovského praporu (odnesl to mjr. Jiří Válek, zápaďák, a mnozí další). Tehdy jsem se dozvěděl, že se chystají i na mne, a rozhodl jsem se emigrovat.

Jak došlo k vašemu zatčení?

Šumavský terén jsem znal, dovolenku jsem si podepsal jménem velitele pluku. Tenkrát pro důstojníka platila i jeho propustka do hraničního pásma. Pro útěk jsem zvolil 31. říjen 1949. První listopad - svátek Všech svatých - byl u nás v tom roce naposledy svátkem státním. Vystoupil jsem z vlaku v Černé na Šumavě, tehdy tam nebylo ještě Lipenské jezero, a zaječími stezkami jsem se plížil ke státní hranici. Už se šeřilo, když jsem dosáhl počátku Schwarzenberského kanálu asi sto metrů od hranice. Byl jsem unavený a zpocený. Skočil jsem na dno kanálu, kde protékal jen potůček. Když jsem nabral vodu do dlaní, abych se napil, ozvalo se nade mnou: ,,Stůj, ruce vzhůru!" Do té doby se hranice dobře přecházela, byl jsem si tak jistý, že jsem těsně u cíle.a náhle hlídka - dvojice příslušníků SNB s vlčákem.

Nenapadlo vás bránit se?

Měl jsem sice nedaleko od sebe postavenou nabitou loveckou kulovnici a v kapse pistoli, ale naštěstí jsem neměl příležitost zbraně použít. Kdyby byla hlídka střílela, asi bych se snažil bránit. Tehdy jsem věřící nebyl, a tak dnes nemohu říct přesně, jak bych reagoval.

Co s vámi udělali?

Eskortovali mě do kasáren ve Vltavci. Během cesty mi jeden z esenbáků řekl, že jsem měl smůlu, protože mocenské orgány v tyto sváteční dny počítaly s větším náporem na západní hranici. Proto ji z české strany neprodyšně uzavřely. Do tohoto kordonu jsem tehdy vstoupil. Ale byl to můj osud, kterého dnes nelituji. V noci se přede dveřmi mé kobky střídaly každou hodinu stráže. Byla tam malá škvíra, kterou jsem to sledoval. Vidím, že závodčí přivedl nového strážného, kterým byl můj spolužák z reálky. Když osaměl, volám: "Vlastíku, tady Luboš Hruška. Chytili mě na hranicích, otevři, zdrhneme spolu, znám to tady." Vlastík se ani nehnul, ani neodpověděl. (Na naše pozdější setkání po maturitě nikdy nepřišel.)

Dočasně jste byl umístěn na Špilberk, jak tam s vězni zacházeli?

Celé severní křídlo brněnského Špilberku bylo ještě v roce 1949 tzv. garňákem - vojenským vězením. Jelikož jsme patřili pod 3. vojenskou oblast Brno, vyšetřovalo mne OBZ (obranné zpravodajství) našeho útvaru, dnešní kontrarozvědka. Ale naštěstí jsem nebyl poslán jako většina důstojníků z jiných míst do tzv. domečku v Praze, kde bylo mláceno, týráno i utýráno mnoho nevinných. Zrůdné bylo navíc to, že se těchto zločinů dopouštěli nejen vyšetřovatelé, ale dokonce i sám velitel domečku - poručík František Pergl, známý pod přezdívkou Tátýnek Pergl či Suchá Lípa. Na Špilberku jsem se sice měsíc nemyl, nečistil si zuby, ale to byly prkotiny proti tomu, co zažívali jiní, třeba právě v Praze.

Brzy vás eskortovali ke státnímu soudu na Pankrác. Lišil se něčím pražský žalář?

Umístili mě na celu k vězni, strážmistrovi SNB Koubovi. Ten mne přivítal slovy: "Tady je to už dobré, tady se netluče." Moc jsme si toho nenapovídali, protože ho brzy odvedli. Stejně jsem počítal s tím, že to může být práskač, který chce ze mne něco vytáhnout. To jsem ještě nevěděl, že jedna ze skupin, která převáděla po únoru 1948 lidi přes státní hranici, byla složena z příslušníků Sboru národní bezpečnosti, kteří tam sloužili. Koubu přinesli o půlnoci v dece. Na celu ho doslova vhodili. Byl to hrozný pohled: člověk zmlácený od chodidel, přes lýtka, zadek, záda, oteklá hlava. Celé tělo jedna podlitina. Byl v bezvědomí. Měl jsem jen ručník a mohl mu dávat pouze studené obklady. Když se probral, povídám: "Vždyť jsi říkal, že se tady netluče." Tak jsem se dozvěděl, že jeden z členů jejich skupiny práskl nový tajný přechod přes hranici, proto vzala Státní bezpečnost Koubu znovu na výslech. A hned následující den další zážitek, na který se nedá zapomenout. Brzy ráno mě probudí lomoz. Podívám se malým okénkem a na vycházkovém dvoře chodí dvanáct vězňů zakovaných do řetězů. Řinčení vyvolal každý jejich krok. Proto jsme jim říkali "čerti" nebo "medvědi". Později jsem se dozvěděl, že každého, kdo se pokusil o útěk z kriminálu, nejprve ztlučou do bezvědomí, pak jej přinesou do kovárny a tam ho zakovají do řetězů. Na nohy nasadili silné objímky, které vzájemně spojoval řetěz z mohutných článků o váze asi 15 kilogramů. Útěkář měl pouta také na rukou. Ta byla s okovy na nohou spojena slabším řetězem. Aby mohli vůbec chodit, museli si vězňové rukama nadzvedávat řetěz na nohou. Trestanci měli speciální oblečení, které se rozepínalo na boku. Jen když se potřebovali najíst nebo jít na záchod, odepnul jim bachař na chvíli pouta pouze na rukou. Na nohou zůstává čtyřiadvacet hodin denně celých dvanáct měsíců. Ještě v roce 1951 jsem zahlédl štábního kapitána Karla Slámu (za války příslušníka naší slavné 312. stíhací perutě v Anglii) s vojíny Zdeňkem Sobotkou a Rostislavem Krejčiříkem ve věznici v Opavě zakované do takovýchto řetězů. Chytli je při pokusu o útěk. Takhle se choval člověk k člověku, Čech k Čechovi ve 20. století, pár let po vítězné válce.

Ještě v prosinci téhož roku (1949) jste byl odsouzen na osmnáct let. Čekal jste takový trest?

Člověk byl v té chvíli rád, že to nebyl provaz, který mi prokurátor navrhoval, ostatně jako téměř každému důstojníkovi. Konečný verdikt plukovníků JUDr. Otakara Matouška a JUDr. Metličky, zástupců státního soudu, zněl přece jen mírněji - osmnáct roků těžkého žaláře. Nezbylo mi nic jiného než ho přijmout. Odsoudili mě však nejen k tomuto trestu, ale i ke zbavení občanských práv, k propadnutí veškerého majetku a pokutě 30 tisíc korun. Kromě toho mi byl naordinován několikrát ročně půst, temnice, tvrdé lože atd. Soud totiž nabyl přesvědčení, že kdybych překročil státní hranici, spáchal bych velezradu a špionáž. Takový rozsudek byl ale protizákonný, protože jsem byl odsouzen za něco, co jsem ještě neudělal.

Bylo vám dvaadvacet let. Jak jste se cítil?

Ta moje dušička byla pěkně zmáčknutá, přestože tehdy ještě nikdo z nás netušil, co komunistické kriminály znamenají. Navíc jsme se společně s ostatními utěšovali tím, že to přece musí brzy prasknout. Že západní země to tak nenechají. Jak se ukázalo, naši sousedé nepokládali situaci za tak vážnou jako my.

Měl jste možná i některé hlubší osobní vztahy, které byly radikálně přerušeny.

Než mě zatkli, měl jsem velikou studentskou lásku. Po odsouzení byla mou první návštěvou v borské trestnici. Tak jsem se dozvěděl, že poté, co mne zatkli, ji okamžitě vyhodili z medicíny. To, že o mé chystané emigraci nevěděla, že byla jednou z premiantek fakulty, ani to, že jí chyběla už jen poslední státnice, nebylo pro ně tak důležité. Dalo mi velké úsilí přemluvit ji, aby na mne nečekala. Později se vdala a dnes patří mezi naše rodinné přátele.Pocity mladého člověka, kterému násilně na desetiletí zpřetrhají veškeré kořeny a vztahy, jsou těžko popsatelné.

Na Pankráci jste ale dlouho nezůstal.

Ne. Ze soudního sálu mě bachař rovnou odvedl do jiné cely, tzv. tranzitní. Odtud transportovali vězně do různých kriminálů. Ocitl jsem se mezi deseti dalšími, kteří byli právě odsouzeni. Věděl jsem, že absolutní trest byl sice zažehnán, ale netušil jsem, co mě čeká. V tom mi jde v ústrety drobný človíček v hnědém hábitu přepásaném bílou šňůrkou, na temeni vyholené kolečko. S úsměvem, rozpaženýma rukama a srdcem na dlani mě vítá. Byl to páter Ondřej, civilním jménem Karel Frgal, představený kláštera menších bratří františkánů v Sokolově. Chvíli přede mnou byl rovněž za velezradu a špionáž odsouzen k 15 letům těžkého žaláře. Teprve později jsem si uvědomil, že jsem se tehdy poprvé setkal s Kristem. To mě ovlivnilo na celý další život.

Váš transport tvořili samí "političtí"?

Ne, jen tři. Tři další byli vrahové a pět bylo odsouzeno za rozkrádání národního majetku. Věřte nebo ne, ten večer jsme se společně s Ondřejem všichni modlili Otče, náš. I ti vrahové. Nikdo z nás ho neznal, jen jsme slova opakovali po něm. A takový je náš národ. Teprve když jsme na dně, v bahně, když nevíme jak dál, chytáme se stébla a držíme pohromadě. V mém případě však zaplaťpánbůh za to stéblo!

Paradoxně jste dostal možnost vyzkoušet jako první věznici právě tu ve vašem rodném městě. Jak na vás zapůsobila?

Borská věznice stojí kousek od našeho domku, kde jsem vyrostl. Už vstup do této mužské trestnice postavené koncem 19. století působil na každého děsivým dojmem: stovky katrů (mříží), všude ticho. Přivezli nás sem pár dnů před Vánocemi a zavřeli na přijímací samovazbu. Mne dali k vojínovi, který od rána do večera plakal. O politice neměl ani páru. Na vojně, kde ševcoval, ukradl podrážky na troje boty. Z obavy, že půjde do vězení, utekl od útvaru a byl chycen při pokusu o přechod hranice. Dostal patnáct roků.

21. června 1949, půl roku před vaším příjezdem, zde na vězeňském smetišti popravili našeho předního vojenského diplomata gen. Heliodora Píku. Poznamenala tato událost zdejší atmosféru?

Určitě. Panoval tu ostrý režim, napětí, strach. Kromě toho jsme půl roku nesměli ani na vycházku po vězeňském dvoře. Žádné dopisy, žádné návštěvy. Tehdy se navíc hovořilo o pokusu osvobodit některé prominentní vězně a bachaři řádili jako pominutí. Tato uměle nafouknutá aféra vyvrcholila popravou majora René Černého, poslance za lidovou stranu Stanislava Broje a dozorce Čeňka Petelíka. Tyto popravy se však už nekonaly na Borech, ale v Praze na Pankráci.

Zvlášť hygienické poměry byly prý na Borech v té době kruté.

V celách ještě nebyla zavedena voda. Když vězňů bylo mnoho, stávalo se, že i do samovazby umístili bachaři dva, čtyři, ale někdy i deset lidí. Pak pochopitelně bylo všechno daleko obtížnější, protože příděl na jednu celu zůstal jeden litrový džbánek vody - na pití i na mytí. Na záchod se chodilo na tzv. žanek, kýbl. Vedle dveří do cely byl menší otvor ve zdi, který byl zevnitř, ale hlavně z vnější strany zdi - opatřen pancéřovými dvířky. Žanek stál ve vnitřním prostoru. Mnohdy se stalo, že kýbl objemově nestačil a doslova přetékal. Pochopitelně, že to po celých Borech nehorázně páchlo. Každý den dopoledne se žanky vynášely. Bachaři tomu říkali "kýblovačka". Službu konající příslušník poodemykal vnější visací zámky u malých dvířek a potom z cely vytáhl vybraného z vězňů. Za nás to byl obyčejně důstojník nebo kněz, zkrátka člověk, kterého chtěl nejvíce ponížit. Tento trestanec musel žanek po žanku přes celou dlouhou chodbu poklusem odnést na konec, kde byl odvod do kanalizace. Nejednou se stalo, že moč a fekálie vyšplíchly a bachař nařídil, že to dotyčný musí pod pohrůžkou krutých trestů slízat.

Byly takové způsoby pokořování samozřejmostí?

Záleželo na dozorci a na době. Začátkem 50. let byly na denním pořádku. V kriminálech mnohdy sloužili velmi primitivní lidé, kteří s chutí ponižovali vězně. Když vás například bachař přemísťoval z cely na celu nebo předváděl k dodatečnému výslechu, nedával vám přes oči černý pásek, jako se to dělo v Ruzyni. Tady během doby, kdy odemykal katr, musel stát vězeň čelem těsně u zdi a s rukama za zády. Když šel okolo jiný dozorce a vězeň hned nesundal čepičku, protože ho neviděl, dostal zezadu takovou ránu do hlavy, že si rozbil o zeď obličej. Vzpomínám také, jak jednou ze společné cely odvedli k novému výslechu mladého podnikatele brňana Romana Pokorného a přinesli ho za tři dny v takovém stavu, že jsme ho málem nepoznali. To byla troska člověka. Rozmlácený od hlavy až po chodidla, samá modřina. Po listopadu 1989 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu podal na mnohé žijící bachaře z té doby trestní oznámení. Všechny zločiny a zvěrstva na Borech, na které zůstali svědkové, byly prošetřovány. Po několika týdnech jsme jako svědci dostali vyrozumění: Jelikož proběhlo několik amnestií, jsou tito zločinci trestního stíhání zproštěni.A to přesto, že máme zákon o nepromlčitelnosti zločinů komunismu.

Jak vaše borská "převýchova" vypadala?

Pracovní komise mne určila - jako všechny důstojníky - na draní peří. Na cele, kam mě přestěhovali, byli už dva vězňové: dirigent a mistr viol, do roku 1948 šéf Armádního uměleckého sboru - štábní kapitán Boris Masopust a parašutista poručík Jarda Dvořák. Báječní kluci. Norma na den byla 60 dkg sedraného peří, což nikdo nedokázal. Řešili jsme to tak, že jsme všechno dali jednomu, aby měl splněno. Ten dostával normální dávku stravy a mohl si z konta koupit tři cigarety na den. Ostatní dva měli poloviční dávku jídla za nesplněnou normu, bez cigaret. Dělili jsme se jak o jídlo, tak o kuřivo.

Která nejsilnější vzpomínka na Bory ve vás zůstává?

Nikdy nezapomenu na známé "bicí komando" složené z bachařů Brabce, Valma, Potužníka, Trapky, Ladmana, politruka Strojiny, Šepíka, Tichého. Vždy v různé sestavě se alespoň jednou týdně oblékli do montérek, pak brali celu po cele, mlátili vězně pendreky hlava nehlava a řvali: "Dělníci ze Škodovky vás pozdravují."

Dostal jste se jim také do rukou?

Samozřejmě. To nás jednou dozorci nahnali do suterénu věznice, prý se vykoupat. Čekali jsme v trojřadu na chodbě. Vždy po pěti minutách poslali patnáct vězňů do vedlejší místnosti, ale nevraceli se odtud. Tenkrát jsme byli přesvědčeni, že nás likvidují plynem. Jak tak stojíme, jdou kolem dva bachaři. V jednom z nich jsem poznal Wölfla, kluka z naší ulice (říkali jsme mu Kukady, protože jako malý neuměl říkat "t" a místo plzeňského výrazu "tutady" říkával "kukady"). Mně z údivu, že se dal k nim, vylítlo z pusy jeho jméno: "Wölfl?!" On se mírně poohlédl, ale šel dál. Pak jsem prošel tím pětiminutovým koupáním, včetně svlečení, pokropení vařící vodou a oblečení. Když jsme se vrátili do cely, bachař vyvolal mé číslo na chodbu. Změnili jsme se tady na čísla, já byl 590. Venku čekal Wölfl a začal na mne řvát, že jestli si myslím, že když jsme byli kamarádi jako kluci, tak jsme i teď, tak s tím ať nepočítám! "Teď jste vězeň jako každý jiný!" A poslal mě k raportu ke štábnímu kapitánovi Šafarčíkovi. To byl velitel věznice, jeden z největších darebáků, jaké jsem kdy poznal. Navíc měl k ruce pověstného osvětáře Strojinu a další oddané služebníky. Od něj jsem vyfasoval korekci. To byl nejtěžší trestní postih ve vězení. Kriminál v kriminále. Na Borech byla korekce umístěna v podzemí. Byly to malé temné kobky, kde nebylo nic, ani postel. Spalo se přímo na betonové podlaze. Vězeň musel celý den pochodovat, nesměl si sednout ani lehnout. Kromě toho se zde střídala snížená dávka jídla s úplnou hladovkou. Neomezeným vládcem korekce byl strážmistr Václav Brabec, hezký, asi 27letý sadista. V korekci utloukl několik vězňů. (Jednu takovouto vraždu jsme mu v roce 1968 dokázali díky vojenskému prokurátoru Buriánkovi. Ale přišla okupace spojeneckými vojsky a jeho postih byl zastaven. Málem jsme se mu měli ještě omluvit.) Ten den jsme byli do korekce odvedeni tři. Před posledním katrem stál doslova průhledný vězeň. Byl očividně propuštěn po dlouhé době. Fyzicky zubožený, utýraný, bledý, zarostlý dlouhým vousem. Celá jeho postava byla prosáklá utrpením, ale jeho nitro vyzařovalo klidem, vyrovnaností a odhodláním. Ve tváři měl oduševnělý výraz, jako by říkal: "Nevědí, co činí." Tak jsem si někdy v mých představách maloval Krista. Později jsem se dozvěděl, že to byl mjr. MUDr. Jan Šmíd, vojenský lékař, který byl kdysi osobním lékařem paní Hany Benešové, manželky prezidenta republiky. Byl právě propuštěn z korekce, kde strávil dva měsíce. Za posledním katrem nás převzali dva retribučáci (tak se říkalo kolaborantům s Němci odsouzeným po roce 1945 podle retribučního dekretu), které měl strážmistr Brabec k ruce. Museli jsme se vysvléci do naha a tito dva vězňové nás důkladně prohlédli - ústa, nosní dírky a v předklonu i konečník - abychom snad nepronesli ani kamének do zapalovače.

Vraťme se k bicímu komandu. Už prý samotné jméno velitele korekce strážmistra Brabce nahánělo vězňům hrůzu.

Říkalo se o něm, že každého, kdo se do korekce dostane, hned první den seřeže bejkovcem ze spletených kožených řemenů. Ale ten u něj nikdo neviděl. Byl jsem umístěn na celu číslo 11 (stejné číslo má náš dům), druhý z nás tří vedle mne a třetí na konec chodby. Dole v korekci vládlo vždy absolutní ticho. Byla tam tma, protože jsme měli nařízeno nejen "tvrdé lože", ale i temnici. Když přišel bachař, musel odemknout katr. To byla první známka, že někdo jde. Dozorci jinak chodili ve filcových pantoflích, proto jejich kroky slyšet nebylo. Pokud měli zapálenou cigaretu, pak druhou známkou byl kouř. Hned ten první večer slyším cvaknout katr. Po několika minutách jsem zaslechl vzdálené hučení, křik, ale nic bližšího se rozeznat nedalo. Asi po dvaceti minutách vnímám, že se odemyká vedlejší cela, a to už bylo jasnější. Za chvíli se ozývalo sténání a prosby: "Netlučte mě, nebijte mě." To trvalo asi čtvrt hodiny. Říkám si, chlapče, teď přijde řada na tebe. Zřejmě je to "přivítání". Taky že ano. Po nějaké době zacvakl sousední zámek a bachaři otevřeli moji celu. Dovnitř vešel Brabec a jako druhý Trepka, kterému jsme říkali Cikán. Ten strčil nohu mezi dveře, aby znemožnil jejich uzavření. Zevnitř totiž klika nebyla. Brabec začal kroužit kolem mne, to se člověk musel okamžitě hlásit číslem, a téměř přátelským tónem se mě vyptával: "Tak co, chlapče, proč tě zavřeli a proč jsi tady u mě v korekci?" Když jsem mu to vypověděl, řekl mi: "Tak aby sis pamatoval, že to nemáš dělat, ohni se!" Musel jsem si vytáhnout halenu, spustit kalhoty a v předklonu jsem koukal, co se bude dít. On z nohavice vytáhl bejčák asi tak na délku nohy a tím mě začal řezat přes ledviny. Zařekl jsem se, že kdyby mě měl zabít, hlásek ze mne nedostane. Naložil mi asi pětadvacet ran. To víte, když dostanete podruhé, potřetí do téhož místa, to je velká bolest. Ale zatnul jsem zuby a ani nehlesl. Potom oba dva beze slov celu opustili. Po několika dnech jsem dostal záchvaty. Močil jsem krev, museli mě dopravit do vězeňské nemocnice.

Dovolat se lékařského ošetření nebylo v té době jednoduché. Jak se to podařilo vám?

Dostal jsem takové bolesti, že jsem ležel na podlaze a nemohl se postavit na nohy. Zkoušel jsem opatrně bušit na dveře, ale nikdo nepřišel. Bolesti neustávaly, a tak jsem začal do těch oplechovaných vrat vší silou kopat nohama. To se samozřejmě vůbec nesmělo. Bachař asi pochopil, že je mi skutečně strašně zle, protože mě nechal odnést na ošetřovnu. Ale stejně jsem měl velké štěstí. Mohl mě tam i dobít, jak se to také někdy stávalo. V nemocnici jsem pak strávil asi měsíc. Od té doby mám dvakrát třikrát ročně potíže s ledvinami a mnohokrát jsem kvůli tomu byl hospitalizován.

Použil jste slovo "mukl". Říká se, že je to zkratka slov Muž Určený K Likvidaci. Víte o ní něco bližšího?

Slyšel jsem, že to snad vymysleli sami komunisté. Někteří vězňové měli prý toto označení přímo na první straně svého spisu.

Může zůstat na vězení i světlá vzpomínka?

Nezapomenu na moje první Vánoce v kriminále. Bachaři nás vyhnali z cel do prostranství na centrálu. Tak se říkalo středu hvězdy, odkud se chodby paprskovitě rozbíhaly. Uzamkli katry a za ně rozestavěli kulomety. Pak jeden vězeň (říkali, že to byl syn generála Petříka) zazpíval krásnou vánoční píseň. To byl zvláštní oslovující zážitek. Potom nás zase zahnali zpátky do cel.

Kdy jste plzeňskou věznici opustil?

Někdy v říjnu roku 1950, to už jsem byl opět v samovazbě. Najednou slyším vyvolávání jmen. Bylo to divné, protože doposud jsme pro bachaře byli jenom čísla. A teď se ozývá: Kutlvašr, Janoušek, Mrázek, Pelich, Nosál.celý generální štáb, plukovníci a nakonec několik mladých poručíků. Zkrátka vybírali samé důstojníky. Když došlo i na mne, vidím na chodbě desítky vězňů. Pytle s oblečením, ve kterém nás zatýkali, naházeli na hromadu. Prý: "Převlečte se, jedeme dál!" Začali jsme se oblékat. Kolem samé uniformy - zelené i letecké modré. A já zírám: většina spoluvězňů má hruď plnou vojenských vyznamenání ze západní či východní fronty. Velitel Pražského povstání a kdysi náš nejmladší generál Karel Kutlvašr, maršál našeho letectva v Anglii Karel Janoušek, generál Pešek, generál Antonín Pelich, generál Nosál, plukovník Jakub Koutný, zápaďák Joe Brix, dukelští hrdinové - plk. Josef Knop a podplukovník Franta Hynek  krvavými skvrnami, jak do zatčených vyšetřovatelé při výslechu mlátili.Co to může být za režim, jenž vlastní hrdiny, kteří riskovali ve válce život, dokázal zavírat, mučit, ponižovat a stovky z nich dokonce povraždit?! Vyhnali nás na dvůr, kde už stál seřazený transport hlídaný desítkami esenbáků.

Věděli jste, kam vás vezou?

V žádném případě. Cíl cesty byl přísně tajen. Tehdy ještě existovaly skupiny, snad bývalých partyzánů, které takové transporty přepadaly a vězně osvobozovaly. Nasedli jsme svázáni řetězy vždy dva a dva dohromady.Před Pískem velká část transportu havarovala. Než jsme se vzpamatovali, byli jsme obklíčeni namířenými samopaly. Kvůli spoutání po dvou bylo mnoho raněných. V blízké hospodě nás přivolaný lékař ošetřil, aniž by s námi směl promluvit. Pak přijely nové autobusy a jelo se dál. Byli jsme překvapeni, když konečnou byla slezská Opava.

Oním tajemným cílem vašeho transportu byla, jak už jste prozradil, opavská věznice. Jak vás přivítala?

Pobyt v Opavě byl světlým bodem v mé desetileté vězeňské kariéře. Zdejší trestnice byla tzv. garňákem, věznicí pro vojáky, kde stále platil vojenský řád. Nadřízené, i když byli našimi spoluvězni, jsme oslovovali podle šarže - pane generále, pane plukovníku. Později jsme si už všichni tykali. Důstojníci tam nemuseli pracovat. Hráli jsme bridž, taroky, strava byla ucházející. Protože nám byla dlouhá chvíle, pracovali jsme ve zdejší truhlárně. A dokonce se dá říci, že jsme se vyučili v oboru, což se nám hodilo pro další život.

Jak se k vám chovali dozorci?

Ostraha tu byla celkem slušná. Velitelem byl škpt. Zelenka, zástupcem nadporučík Malý. Na rozdíl od jména to byl ohromně velký chlap a řval jako tur. Proto jsme mu přezdívali Franta Rámus. Ovšem měli jsme spíš dojem, že tím jen zakrýval citlivou duši. O tom, že zde panovaly přece jen jiné poměry, svědčí také to, že velitel věznice například dovolil, aby nám z domova poslali hudební nástroje. Jeden z nás, bývalý vojenský dirigent škpt. Melichar Boček, směl sestavit třicetičlenný orchestr. A ten byl skutečně skvělý. Franta Outrata, regenschori, získal od Sboru moravských učitelů notový materiál. A protože snad každý důstojník umí zpívat, brzy dal dohromady padesátičlenný pěvecký sbor. Před Vánocemi s námi nacvičil vánoční mši, kterou jsme zbylému osazenstvu kriminálu zpívali na Štědrý den. Bylo to něco nádherného. Zpěv dokonce přilákal pod okna věznice množství lidí. Příští den zašel někdo z místních za Zelenkou a požádal jej, abychom mši zopakovali i na Boží hod. Zpívali jsme pak při otevřených oknech lidem, kteří naslouchali venku, a měli jsme ohromný úspěch.

Na útěk jste nepomýšleli?

Právě v Opavě jsme měli k útěku velmi blízko. Naši spoluvězňové, zápaďáci i východňáci, nám vždycky radili: "Jak je někde díra, koukejte fouknout. To je vaší povinností!" S Vlastou Majerem jsme si k tomu také našli příležitost. Zjistili jsme, že hlavní kanalizační sběrač protíná území kriminálu. Začali jsme se spouštět do kanálu a snažili se do sběrače prokopat. Protože kanalizace končila silnou mříží, chtěli jsme ji přeřezat, utéct do blízkého Polska a odtud do Německa. Jenže než se nám to podařilo realizovat, nastaly ve věznici změny. Jednou v létě roku 1952 dorazil pověřenec ministerstva vnitra, škpt. Karafiát. Také velký lotr. Hned ten den jsme všichni museli spát bez slamníků, bez dek, na tvrdém loži. Během krátké doby osazenstvo, které tehdy přijelo společně do Opavy, odjíždělo - opět společně - do nejhorší československé věznice té doby, do slovenského Leopoldova.

Pokud vím, Leopoldov, bývalá pevnost proti Turkům, měla původně charakter malého vojenského městečka. Jak to vypadalo uvnitř?

Vojenská pevnost byla dokončená r. 1669 a pojmenovaná po císaři Leopoldovi I. Byla to jakási protiváha městečka Hlohovec na druhém břehu Váhu, kde kdysi sídlil turecký velitel. Šestiúhelník, obehnaný zpočátku dřevěnými piloty, byl později zpevněn žulovými zdmi, asi dvanáct metrů vysokými. V každém rohu bašta, masivní věž, kolem vodní příkop za Turků napájený vodou z Váhu. Dvě protilehlé brány, sklápěcí most. Tato tehdy moderní pevnost nebyla nikdy nepřítelem dobyta. Bylo to skutečně celé soběstačné městečko, ve kterém byly budovy kasáren, koníren, domy pro důstojníky, obchodníky i kostel.

Trestnice prý tam vznikla už v polovině 19. století.

Ale paralelně to byla i kasárna. Můj otec zde ještě v roce 1921 absolvoval základní vojenskou službu a domů si přivezl malou informační brožurku. První transport politických vězňů, kteří měli přebudovat Leopoldov na pevnou věznici, z niž není úniku, však přijel v roce 1951. Byly tam postaveny kulometné věže a na šancích, náspech, nataženy ostnaté dráty ve třech řadách. Později mezi nimi běhali vlčáci. Kasematy, sklepení v hradbách pevnosti, byly tehdy zasypávány. Právě proto se podařilo skupině šesti vězňů v čele s mým dnešním přítelem Pravomilem Raichlem uprchnout. Bylo to asi půl roku předtím, než jsme přijeli my.

Jaká atmosféra po tak úspěšném útěku v Leopoldově vládla?

Po útěku čekaly obyvatele Leopoldova tvrdé represe - zákaz návštěv a podobně. Přesto většina vězňů uprchlíkům tajně fandila. Podařený útěk - to byla rarita, a navíc znamenala naději, že se svět dozví o hrůzných poměrech v komunistických lágrech.

Uvedl jste, že v leopoldovské pevnosti stál kostel. Byl tam ještě v době, kdy jste do věznice přišel vy?

Ne. V dalším transportu do Leopoldova byli kněží či biskupové, kteří dostali za úkol ten překrásný kostelík zasvěcený sv. Leopoldovi zbourat. Bachaři před jejich očima rozstříleli oltář, staré vzácné sochy a obrazy, ornáty i lavice, jen aby je ponížili a pokořili.

Jaké poměry vládly v Leopoldově v době vašeho příchodu?

Drsné. Velitel věznice nadporučík Bálint nás uvítal slovy: "Tady je pro vás likvidační tábor, tady všichni chcípnete!" Jako ostřílení muklové, kteří už ledacos zažili, jsme si mysleli, že přehání... Ale brzy nám dali najevo, že tu likvidaci myslí naprosto vážně. Na široké chodbě "nových samotek" nám nařídili, abychom se svlékli. Když měl někdo lepší košili nebo pulovr, bachaři si jej rovnou oblékali na sebe a říkali: "Vy už to nebudete potřebovat!" A hned nás na velkém dvoře "procvakli". To víte, jižní Slovensko, v létě kolem 35 stupňů Celsia. V těchto podmínkách nás začali honit po dvoře - přískoky, kačení pochod, plížení atd. Samozřejmě, že ti starší otcové, ti generálové a plukovníci, to nemohli vydržet. Když někdo omdlel, nechali ho polít vodou. Jakmile se vzpamatoval, bachař zařval: "Tri sta drepov!" To bylo jejich oblíbené heslo. Denně jsme stokrát slyšeli: "Tri sta drepov!" Pochopitelně, že dotyčný udělal dva tři a omdlel znova. A tak to šlo donekonečna.

A co hygiena, byla podobně zajištěna jako na Borech?

Tady už byla i do cel zavedena voda a v rohu dokonce umístěn turecký šlapací záchod. Nad ním na trubce bylo navíc zavěšené umývadlo, které se lesklo jako zrcadlo. Ale toho si nikdo nevšiml. Hned první den, jelikož bylo horko a dusno, každý samozřejmě pustil vodu a opláchl se. Za hodinu chodil chodbař a ohlašoval, že umývadlo není k používání a ta cela, která jej nebude mít vyleštěné jak bylo, bude potrestána. Teprve pak jsme zjistili, že nádoba je z vysoce leštěného zinkovaného plechu. Neleskla se nikomu. Jakmile totiž padne kapka na takový plech, ten okamžitě zmatní. Všichni jsme za to dostali poloviční dávku jídla, a to bylo v Leopoldově skutečně na umření.Malá sběračka koňských bobů, k večeři sběračka bramborové šlichty. Denní příděl chleba - trojúhelníček jako kousek dortu. Za chviličku začal chodbař rozdávat cihlový prášek, hadry a písek. Všichni jsme museli umývadla dostat do toho stavu, v jakém byla, což trvalo několik týdnů. Denně jsme museli také podlahu drhnout pískem. Z té by se dalo jíst.

Co se skrývalo za pojmem "nové samovazby"?

Nový blok s maličkými celami, kam jsme byli rozmístěni. Pět kroků tam, pět zpátky.Celý den si nesmíte sednout ani lehnout, jen chodit. A běda tomu, koho bachař přistihl třeba jen stát na místě. Týdny a týdny v naprosté samotě. Někdy to bylo k zbláznění a mnohý z vězňů také zešílel. Na samotkách jsem prožil z necelého pětiletého pobytu v Leopoldově dva a půl roku. První rok jsme nevykročili z cely, žádný styk s domovem, žádné lékařské ošetření, žádná práce. Kromě toho celý den zavřené okno. Jen když v poledne zazvonil zvon, muselo se okno otevřít (klackem, protože nahoru jsme nedosáhli), za dvě za tři minuty zazvonil zvon znovu a muselo se zavřít. Jinak ve dne v noci zavřeno. V noci rozsvícená žárovka.
Říkal jste, že jste první rok nepracovali. Tehdy ještě nebylo povinností ve vězení pracovat?
Pracovat byla vždy povinnost trestanců. Kromě toho, když má vězeň práci, čas utíká daleko rychleji. Také si vydělá alespoň na základní hygienické potřeby. Ale tady nám za trest ani tuto možnost nedali. Alespoň první rok. Navíc se za pobyt ve věznici platilo a později (po propuštění) jsme museli za pobyt na samovazbách a v korekci doplácet. Teprve po roce jsme dostali za úkol lepit celofánové pytlíky. Norma však byla taková, že ji nikdo nedokázal splnit, protože se jednotlivé listy celofánu nedaly jeden od druhého oddělit. Kdo neplnil - trestná dávka- tedy poloviční dávka jídla.

O Leopoldově se říká, že to byla nejtěžší politická věznice...

Leopoldov byl nejhorší kriminál, jaký jsem kdy poznal. Bachaři tam hráli neustále dámu. Kdo prohrál třeba partii, měl povinnost nařídit vězňům dvacet trestných dávek. My jsme prakticky žili pořád o poloviční stravě. Ráno přišel bachař, rozházel deky a zařval: "Nemáš to složené, trestná dávka!" Během prvních tří měsíců jsme každý shodili dvacet pět až třicet kilogramů. Tam se skutečně umíralo hlady. Po půl roce dostala polovička vězňů tuberkulózu. Jednou jsme museli vyklidit půdní prostory. Leopoldovská věznice byla za první republiky známá tím, že se zde tkaly koberce. Vynášeli jsme desítky starých tkalcovských stavů ven k likvidaci. Dodnes vzpomínám na to, jak jsme pod jejich vahou takřka nebyli schopni překročit vyčnívající podlahové trámy. Byli jsme tak vyčerpaní, zesláblí a vyhladovělí, že i k jejich překonání bylo třeba vynaložit nadměrné úsilí. Tehdy jsem si myslel, že to jsou moje poslední dny a že se už nikdy odtud nedostanu. V Leopoldově byly mnohé chvilky skutečně drastické. V létě vedra, v zimě strašná zima. Do vysokých kamen jsme fasovali košík slabých proutků, které shořely během několika minut. Na "přilepšenou" jsme si vařili chlebovou polévku. Recept byl jednoduchý: do hrníčku s vodou se lámal chleba. A měli tam i další triky, kterými manipulovali s vězni. Vedení slibovalo za plnění norem a kázeň výhodu tzv. mimořádného nákupu. Tím byla veka bílého chleba, pro kuřáky deset cigaret a pro nekuřáky 10 dkg marmelády. "Nákup" - to byla fata morgana. Když se na vězeňském dvoře objevilo neznámé dodávkové auto, hned všichni křičeli: "Nákup jede! Nákup!" Bylo to až pod lidskou důstojnost vidět vězně včetně doktorů, učitelů, důstojníků - zkrátka každého, jak visí na mřížích v naději, že se konečně jednou dosyta nají. Nákup stejně nepřijel. Za pět roků mého pobytu v Leopoldově jsem ho zažil jen dvakrát. Většinou nepřinesl žádný užitek. Někteří se přejedli a onemocněli, jiní si chleba schovávali na lepší časy. Viděl jsem, jak jednomu spoluvězni pod postelí celý zplesnivěl.

Nestávalo se, že jej někdo ukradl?

Za nás se to nestávalo. Kupodivu čorkaři, tak jsme říkali zlodějům, v kriminále nekradli.

To znamená, že jste si na cele vzájemně věřili?

Mezi politické vězně byli od počátku nasazováni práskači a udavači, kteří s vedením věznice spolupracovali a měli za to výhody. Avšak málokterý to dokázal dělat tak, aby se někdy neprozradil. Proto my, kteří jsme byli v kriminále delší dobu a znali se, jsme si obvykle věřili.

Poměry ve věznici se nezměnily ani po Stalinově a Gottwaldově smrti?

Na světové politické události vždy určitá odezva byla. Na smrt Stalina, Gottwalda, na maďarskou revoluci v roce 1956. To se k nám bachaři na chvíli chovali jinak, ale brzy se vše vrátilo do starých kolejí. Vzpomínám si na rok 1953, kdy - zřejmě právě díky určitým politickým změnám - navštívila Leopoldov komise z ministerstva vnitra. Spoluvězeň Honza Šmíd, tam zahlédl svého bývalého spolužáka. Využil toho a sdělil mu, jak se s námi zachází. Zˇe jsme týráni hladem. Z rozhodnutí komise pak ten, kdo měl patnáct a více kilo pod váhu, směl dostat jeden (!) tříkilový balíček z domova. Po odchodu komise však dr. Šmída ihned zavřeli do korekce.

Lišila se leopoldovská korekce od té borské?

Korekce v Leopoldově byla zřejmě určena k likvidaci lidí. Tam se umíralo hlady. Jednou za tři dny dostali vězni poloviční dávku jídla, jinak nic. Byl tam například jeden bývalý estébák, mladý chlapec, který tvrdil, že ho zavřeli neprávem. Viděl jsem ho, když mě jednou vyjímečně chodbaři vytáhli na pomocné práce na chodbu. Byla to ruina, kterou dozorci totálně zničili. V zimě mu rozbili okénko, zavřeli topení, denně ho kropili hasičskou hadicí, denně ho tloukli. Když jsem ho viděl já, byl to už naprostý zuboženec, který zanedlouho zemřel.

Říkáváte, že kriminál byl vaší životní vysokou školou. Jak vypadala výuka?

Právě v Leopoldově na společných celách se stalo zvykem, že každý z nás měl jeden večer povinnost povídat o tom, co znal, co zažil a co mohl předat těm druhým. To byly jedny z nejúžasnějších chvil mého života. Do smrti nezapomenu, jak páter Adolf Kajpr vyprávěl o filozofii. Uměl ji podat takovým způsobem, že tomu každý z nás rozuměl. Ani jsme nedutali, když další chlapec, účastník invaze, vyprávěl o vylodění. Spolu s ním jsme prožívali, jak do nich Němci pálili ze vzduchu i ze země, a oni museli vyskočit z člunů a jít do boje. Majora Josefa Brixe (říkali jsme mu Joe), našeho někdejšího letce v Anglii, třikrát sestřelili nad nepřátelským územím, třikrát zatkli a on třikrát utekl. Když vyprávěl o svých leteckých soubojích ve vzduchu, běhal nám mráz po zádech. (Podle jeho osudů byl po pětačtyřicátém roce natočen anglický film Srdce v zajetí. Přesto ho u nás později uvěznili jako vlastizrádce. Nakonec zemřel v jáchymovských lágrech v roce 1957. Bylo mu jedenačtyřicet let.) Napjatě jsme také poslouchali, když o svých zážitcích a zkušenostech vyprávěl Tido Gašpar, ministr Slovenského státu, ohromně vzdělaný člověk, básník a spisovatel. A byli tam s námi i další básníci, třeba Zdeněk Rotrekl. Obdivovali jsme Honzu Prokopa z Plzně, bývalého příslušníka RAF - britského Královského letectva, (dnes generála v. v.), kterému se při německém náletu na anglické letiště podařilo pohotově přiskočit ke kulometu a sestřelit nepřátelský bombardér. "Výchoďáci" nám zase názorně popisovali život v sovětském gulagu. Mnozí se tam dostali jen proto, že šli bojovat proti nacistům. Na Sibiři mrzli, dřeli a hladověli. V gulazích prožívali tak krutý hlad, že se zde pojídalo pečené maso ze zemřelých. Říkalo se tomu "kitajskoje mjáso" (čínské maso). Jinak by byli nepřežili. (Nejvyšší představitelé katolické církve po válce uznali, že se nejednalo o přečin proti křesťanským zásadám, protože se jednalo o zachování holého života.) Teprve od svobodovců jsme se dozvěděli, co to znamenalo bojovat na východní frontě - téměř z holýma rukama, proti obrovské německé přesile. A ještě s "hvězdáři" v zádech. Tak říkali komunistům, kteří se starali o politiku, ale bojům se obvykle vyhýbali.

Mluvili jste tehdy také o statečnosti? Co si o tom vaši kolegové mysleli?

Samozřejmě jsme se často dostali i na toto téma. Ti zkušení se shodli na tom, a dnes s nimi naprosto souhlasím, že hodně záleží na situaci, ve které se člověk ocitá. Málokdo může odhadnout dopředu, co by udělal v té či oné chvíli. Jednou to člověk "zabalí" a zdrhne, protože má pocit, že by výsledek vynaloženému úsilí neodpovídal. A jindy je zase pocit osobní odpovědnosti natolik silný, že zapomene, co je to strach. Ptal jsem se jednou Pepíčka Buršíka, dnes generála žijícího v Londýně, hrdiny SSSR a především frontového hrdiny od Sokolova, Kyjeva, Dukly až po Prahu: " Vy jste se nikdy nebáli?" "My jsme byli kolikrát málem posraní strachy," řekl naprosto upřímně. "Měl jsem navíc na starost desítky životů a cítil jsem za ně zodpovědnost, proto jsem se před každou bitvou modlil. Ale nebylo kam utéct, kam couvnout. Před námi německá děla, za námi sovětská armáda. Lokl jsem si samohonky jako každý voják, vytáhl pistoli, vystřelil, zařval hurááá a bylo po strachu. Pak už na strach nemyslíš."

Ovšem statečnost ve válce je jedna věc a ve věznici asi druhá.

Možná to skutečně bylo někdy horší v cele, kde do člověka dozorci třískali a on byl bezmocný. Ve válce byla alespoň nějaká volba. V Leopoldově, kdy většina z nás vážila pětačtyřicet kilo, byly takové podmínky, že když někdo projevil odpor, bachaři ho bez milosti ztřískali. A to nebylo jen tam. Vašek Čabrada, poručík a syn velitele dragounů v Klatovech, byl v roce 1949 zatčen a převezen k výslechu. Plný elánu, zdraví a života byl vhozen k Tátýnkovi Perglovi na nechvalně proslulý "domeček". Nikdo ho ale nevaroval, že tenhle velitel každého na přivítanou několikrát majzne pendrekem. Když se Pergl na Vencu rozmáchl, ten mu pohotově pendrek vytrhl a udeřil. V tu ránu Tátýnek hvízdl, přiběhly gorily, Václava přivázaly ke kruhům a zmlátily do bezvědomí.

Co vás vlastně přivedlo k tomu, že jste se stal věřícím?

Do kriminálu jsem přišel jako ateista, ale hned během prvních let jsem potkal vzácné lidi, kteří věřili v Krista, a ti mě postupně přivedli k víře. Někteří z nich se přes kruté podmínky chovali i v kriminále naprosto neobvykle. Třeba za situace, kdy jste se svíjeli hlady a oni měli taky hlad, se s vámi rozdělili o kousek chleba, protože vy jste na tom byl v té chvíli o něco hůře. A pak jste se dozvěděli, že to je kněz, biskup, opat.Mluvil jsem už o páteru Ondřejovi, ale byl tam také Honza Boukal, tajemník kardinálů Kašpara a Berana, Franta Šilhan a mnozí další. A ta jejich vnitřní vyrovnanost., nikdy třeba nepropadli nenávisti a touze po pomstě, přestože byli obvykle terčem zlomyslných útoků bachařů. V "nových samovazbách" člověk po týdnech a měsících osamění ztrácel soudnost a často propadal beznaději. Musel přemýšlet, plánovat, rozjímat, jinak by zblbnul. Ten, kdo víru neměl, na tom byl většinou strašně špatně. Tam se každou chvíli někdo pokusil o sebevraždu. Rozbil okénko nebo zlomil lžíci, aby si přeřezal žíly, nebo ji dokonce zbaštil v blahé naději, že jej převezou do nemocnice. Nepřevezli. Klidně řekli: "Chcípni!" Kdo víru měl, ten prožíval okamžiky, kdy se i v té bídě, utrpení a hladu cítil alespoň v rovině ducha svobodný. Byly chvilky, kdy jsem měl pocit, že Kristus stojí vedle mne a mohl jsem si s ním povídat jako s přítelem nebo s otcem. Později na společné cele, kde nás bylo kolem dvanácti, jsem se setkal s nejvyšším představeným jezuitů v Československu - provinciálem Františkem Šilhanem. Byl to tenkrát asi pětačtyřicetiletý brýlatý člověk. Teologii studoval v Holandsku a Římě. Byl věčně usměvavý a duševně vyrovnaný, což bachaře strašně popuzovalo. Tehdy jsem Františka poprosil, zda by mě nemohl pokřtít. Byli jsme spolu naštěstí na cele skoro půl roku a on se mi pak denně věnoval. Vyprávěl mi o církvi, o víře, o Kristu. To se mi otevřel úplně nový svět vnímání. Potom přišel den, kterému jsme říkali "bartolomějská noc". To nás pravidelně rozstěhovávali, abychom si na sebe příliš nezvykli, nekuli pikle a nepřipravovali útěky. Aby mezi nás nasadili nové práskače a udavače. V noci zazvonili a zařvali: "Všechno sbalit! Všechny věci s sebou!" Deka, lžíce a kartáček na zuby - to bylo sbaleno bleskově. A v té vřavě Franta říká: "Pojď, já tě pokřtím. Už se možná neuvidíme." Plukovník Petr Duda mi byl kmotrem. Kdyby to byli bývali bachaři zjistili, umlátili by nás na místě. Po čase vedení věznice dospělo k názoru, že nás kněží kazí, a separovali je. To už jsme se s nimi setkávat nemohli vůbec. Jejich izolované oddělení jsme pojmenovali Vatikán.

Kdy vás napadla myšlenka vybudovat památník obětem komunismu?

Právě tehdy na samotkách. A zrála později na společné cele, když jsem si uvědomil, co se tady se mnou a kolem mne děje. Slíbil jsem si, že jestli to přežiju (desítkám vězňů se to nepodařilo) a vrátím se domů živý, pak z ovocného sadu mého otce udělám památník těmto obětem, obětem komunismu. V leopoldovském likvidačním táboře zemřelo na následky nelidského zacházení mnoho vězňů. Mnozí z nich byli známí i z veřejného života: politik Rudolf Beran, redaktor Vladimír Sís, slovenský generál Jozef Turanec, řeckokatolický biskup dr. Pavel Gojdič, prelát dr. Josef Čihák, pplk. Jakub Koutný, škpt.Franta Outrata, pplk. Stanislav Adam a další. Byli pochováni na vězeňském hřbitově " za štrekou", jak tam říkali bachaři. Bylo to pusté, smutné místo v polích za železniční tratí v sousedství pevnosti. Tady dozorci nechali doslova "uklidit" mrtvého do vykopané díry bez obřadu, bez pozůstalých. Hroby se označovaly kůly s číslem. V roce 1968 byly doplněny jmény mrtvých. V letech normalizace vše srovnali buldozerem a přestali zde vězně pohřbívat.
Ale píše se teprve rok 1953 a Leopoldov nebyla zdaleka vaše poslední vězeňská zkušenost.
Jednoho dne opět čtou čísla a volají do transportu. Třiadvacátého srpna 1953 jsme odjížděli do koncentračního tábora Bytíz na Příbramsku. Považovali jsme se za šťastné, protože jsme si mysleli, že už nikde nemůže být hůř.

A bylo?

O mnoho líp nebylo.

Možná bychom zde mohli stručně připomenout vznik pracovních táborů. Četla jsem, že prakticky veškerá těžba uranu byla po roce 1945 odvážena do Sovětského svazu jako dar za osvobození.

Po válce projevili Sověti o ložiska našeho kvalitního uranu na Jáchymovsku eminentní zájem. Uranovou rudu, smolinec, vyžadovali ve stále větším množství. Protože soudruzi neměli dostatek horníků, vymysleli nový zákon č. 231, podle kterého bylo odsouzeno okolo 270 tisíc politických vězňů. Každý, kdo nesouhlasil s politikou komunistů, musel zmizet. Něco si na něj vymysleli. Vojáky obvinili z velezrady, lidi z venkova třeba ze žhářství. Dalším skupinám skautů, sokolů, orlů, studentů atd. přisoudili špionážní a protistátní činnost. Přitom za protistátní označili jakýkoliv názor, který nesouzněl s tím oficiálním, velebícím komunistickou stranu a Sovětský svaz. Většina z těchto lidí skončila v nápravně pracovních táborech uranových dolů. Vládnoucí moc se zbavila svého "třídního nepřítele"a zároveň získala levné horníky. Na Jáchymovsku vzniklo hned vedle šachet celkem asi čtrnáct koncentračních táborů. Z dob předválečných zůstaly i provokativně poetické názvy - Rovnost, Svornost, Bratrství.Menší ložiska - avšak velmi kvalitního uranu - byla objevena na Příbramsku. Tam byly založeny dva nápravně pracovní tábory, první s příznačným názvem Vojna, pak tábor Bytíz. Uran potom vlaky odvážely někam na Ural, kde byl ukládán do slojí. (Když ho dnes potřebujeme my, musíme jej zpětně draze kupovat.)
Jaké životní a pracovní podmínky čekaly na Bytízu vás?
V lágru bylo tehdy přes dva tisíce muklů. Veleli jim "starší" a "mladší" tábora v černých uniformách, rovněž trestanci, avšak obvykle odsouzeni za kriminální nebo retribuční delikty. Byli to většinou lumpové. Mnozí z nich bachařům udávali ostatní vězně. I to bylo stejné jako v nacistických koncentrácích. Jedním ze "starších" byl i Jeníček. Ten třeba z počátku rozdával pendreky "retribučákům" (ti byli v té době v táboře v převaze) a naváděl je na první politické vězně: "Ztlučte ty lotry, to jsou oni, kteří vás zavírali!" Později, když jsme začali v lágrech převažovat my političtí, přestalo to. Tenhle darebák zemřel tak, že jej po propuštění někdo vyhodil z jedoucího vlaku. Zástupcem Jeníčka byl Áda Eichler, další ničema. Režim tam byl tvrdý, nijak se s námi nemazlil. Vzali nás do dolů pod zem a řekli: "Tady je vrtačka, pikovačka, tady je vercajk, tady se pouští vzduch, tady voda a makej. A když nesplníš cyklus (to znamenalo navrtat, odpálit a vyfedrovat určité množství horniny na povrch), budeš tady dalších osm hodin a bez jídla." My jsme byli věčně v podzemí. Navíc jsme s Vlastíkem Majerem neměli pocit, že jsme v kriminále od toho, abychom Rusákům těžili rudu. Tak jsme opravdu spíš dělali jen jako. Také výsledky byly velmi chabé, procenta malá, nejmenší příděl jídla a věčně jsme byli v šachtě. Kromě toho tam bylo vlhko, zima a brzy se ozvalo revma a ischias.

Na bezpečnostní předpisy se ohled nebral?

Ten se nebral na nic. Na těžbu rudy dohlíželi Sověti, kterým české vedení nadbíhalo a oslovovalo je "tavárišč inženěr". Později se ukázalo, že nebyli ani vyučeni, a museli dělat učňovské zkoušky. Ředitel závodu Bytíz, kde byly dvě šachty - Desítka a Jedenáctka, byl holič. Podle toho to tam také vypadalo. Každou chvíli se stal nějaký smrťák. Utrhla se klec, chlapci spadli až do posledního patra, zpřerážené nohy, vražené do těla apod. Nezapomenu na uranovou žílu číslo deset, která byla aktivní asi v šířce deseti metrů. Ta se musela vybrat. Jak se postupovalo dolů, vznikaly ohromné sály, kterým jsme říkali rytířské. Byly však tak obrovské, že se absolutně nedaly "dřevit" (podepřít). Každou chvíli došlo k závalu. Jednou spadla flec, stěna, a zasypala kamaráda Frantu Eliáška, který tam pracoval. Zbyla z něj placka. Když jsme ho vynášeli na povrch - už mrtvého - přivázaného na fošnu, nahoře u klece se rozplakaly dvě kolektorky, které měřily intenzitu záření. Směnmistr, také civilista, jim říká: "Co řvete, vy káči, vždyť je to jenom mukl!"

V lágru pracovali i civilní zaměstnanci?

Ano, muži i ženy, kteří vykonávali odborné profese - střeláky, kolektory, strojníky a mnohé jiné. Stýkali jsme se s nimi celkem běžně. Mnozí nám někdy zprostředkovávali i necenzurovanou korespondenci s domovem, dělili se s námi o cigarety, o jídlo. Zvláště jsme to ocenili, když jsme jednou stávkovali. Někteří vězni se dokonce po propuštění s těmito civilními zaměstnankyněmi i oženili.

Říkal jste, že jste na Bytízu i stávkovali?

Jídlo se často nedalo jíst. Proto se jednou celý lágr domluvil a nešli jsme pro oběd. Kromě pár práskačů. První dny jsme fárali a drželi hladovku. To nám právě civilisté nosili jídlo. Po několika dnech jsme odmítli i fárat. Bachaři nejdříve udělali generální "filcunk". Nás nahnali do "kulturáku" a převrátili naruby celý lágr. Pokud našli někde zbytky jídla nebo trošku cukru - něco se dalo v kantýně za peníze koupit - naházeli to doprostřed světnice a rozšlapali. Několik předpokládaných vůdců bylo potom převedeno do pevné věznice. Některým spoluvězňům byl soudně i prodloužen trest. Materiálně jsme tedy nezískali nic, ale naše sebevědomí přece jen stouplo. Jednou však náš společný odpor uspěl. Na apelplacu, táborovém seřadišti, jsme často prostáli řadu hodin. Ve vedrech i mrazech. Přepočítávali nás dvakrát denně, přesto jim věčně součty nevycházely. Navíc tam panovala velká nekázeň. Nikdo z nás neměl zájem vyjít bachařům vstříc. To přivedlo vedení lágru k myšlence dosadit do vedoucích funkcí tábora politické vězně. Pro člověka s humánními zásadami to bylo prakticky neřešitelné - na jedné straně plnit rozkazy vedení věznice, na straně druhé respektovat potřeby spoluvězňů. Právě v této době se zase jednou stalo, že se musel nástup na sčítání několikrát opakovat. Zoubka, zástupce náčelníka věznice (přezdívali jsme mu tak pro zlatý zub) to tak rozlítilo, že nařídil pozavírat všechny velitele baráků do korekce. A protože to byli naší přátelé, odmítli jsme odchod z apelplacu. Když je přesto nechtěl propustit, celá několikatisícová masa vězňů se začala kolem bachařů uzavírat. Ti očividně znervózněli. Zoubek ihned přivolal pohotovost, která byla v lágru neustále připravena k zásahu. Zakrátko skutečně přijela dobře vyzbrojená četa i s vlčáky a s namířenými samopaly. Křičeli jsme na ně: "Střílejte, vy kurvy bolševický!" A bylo nám v té chvíli všechno jedno. Mohli některé postřílet, ale zbytek by je byl ušlapal. Byli si toho vědomi, proto nevystřelili. Navíc jsme měli v našem středu Zoubka a další. Teprve když zástupce náčelníka nařídil uvězněné velitele okamžitě propustit, celý dav se v klidu rozešel. Po čase jsme se dověděli, že byl Zoubek nadřízenými pokárán za to, že situaci vyprovokoval.

Sloužily se na Bytízu i mše?

Ty se konaly naprosto nepravidelně a tajně, například vleže za barákem. Po lágru totiž neustále procházely hlídky bachařů. Vzpomínám, jak jsme se s několika vězni zúčastnili tajné mše svaté s knězem Frantou Pospíšilem. Frantík používal suchary jako hostie a šťávu ze zkvašených hrozinek jako víno.

Nedalo se odtud uniknout snadněji než z pevné věznice?

Ani ne. Pokusů o útěk ze všech lágrů bylo mnoho. Jenže ostraha byla už tak propracovaná, že se víc než devadesát procent útěků nezdařilo. Pamatuji se na jeden krutý případ. Baráky, ve kterých jsme bydleli, stály na sloupkách. A v místnostech se dala zvednout podlaha. Proto někteří zkoušeli útěk podkopem. Pracovali jsme na tři směny. Kdo neměl šichtu, odpočíval. Na Jáchymovsku se domluvila celá světnice a začala dělat podkop. Když zjistili, že jsou za dráty, rozhodli se, že v noci prchnou. Jenže bohužel jeden z nich byl práskač, který to vše pravidelně hlásil velitelství. Estébáci prostor obklíčili, a jak muklové vylézali z díry, několik jich zastřelili. Pak je - svázané za nohy provazem - tahali pro výstrahu před nastoupeným lágrem. Běda, když někdo z piety sundal čepičku. Okamžitě ho tvrdě ztrestali a uvrhli do korekce. Proslaveným útěkářem byl Áda Petrovský. Každý, kdo uvažoval o úniku, nejprve zvážil, zda má alespoň jedenapadesátiprocentní šanci na úspěch. Áda byl mladý, asi dvaadvacetiletý kluk, který dostal nápad, více nepřemýšlel a hned ho realizoval. Poprvé na táboře Vojna. Všiml si, že smolinec odvážejí k vlaku nákladní tatry. S kamarády využili nepřítomnosti šoféra, sedli za volant, probourali oplocení tábora a ujeli. Brzy je ale chytli. Po nějakém čase se Áda opět pokusil zmizet, tentokrát z tábora Bytíz. Tehdy se domluvili čtyři a schovali se do prázdné cívky od kabelu. Útěk se podařil, ale za čas byli opět dopadeni a za trest umístěni do Leopoldova. Tam jsem se s nimi znovu setkal i já. A tady se podobným způsobem pokusili zdrhnout potřetí. Rozhodli se prorazit s tatrou hlavní vchod, aniž domysleli, že musí překonat dvoje masivní dřevěná vrata a dva železné katry. To už bachaři začali střílet. Žádný z kluků sice nebyl zraněn, ale Ádu za třetí pokus o útěk pověsili.

Někdy mluvíte o kriminále, někdy zase o koncentráku. V čem byl rozdíl?

Kriminál jsme říkali pevné věznici. Pracovní tábory na Jáchymovsku a Příbramsku, obehnané ostnatými dráty a strážními věžemi, měly opravdu charakter koncentráků. Chyběly jen plynové pece. Vězeň tam byl totéž, co otrok. Úkolem vedení tábora bylo jej co nejvíce využít, a pokud možno s co nejnižšími náklady. Nelidské podmínky měly jediný cíl: odevzdat Sovětům maximum uranu, a tak se jim zavděčit. Někteří vězňové, kteří byli odsouzeni na doživotí, nikdy pevné věznice neopustili, například plzeňští zápaďáci Jirka Flak a Jan Prokop.

Jak se s prací v dolech snášela vaše předchozí zranění - poškozené ledviny i páteř?

Vlhko, zima a namáhavá práce se samozřejmě brzy projevily. Jednou to došlo tak daleko, že jsem se nemohl hnout. Vzali mě na ošetřovnu, kde mi Velen ˇŠlechta, vojenský lékař, také vězeň, píchal sadu injekcí. Když mě po měsíci propustili, přišla estébácká komise a dala nastoupit celý lágr. Vězeň musel udělat dřep. Když to dokázal, poslali ho fárat. Když ne, šel pracovat na povrch. Já jsem ho sice udělal, ale měl jsem od lékaře vysvědčení, že mám šest měsíců pracovat na povrchu jako rekonvalescent. Ráno mě však volali na "cáchovnu", to byla jakási kancelář bachařů. Když jsem se tam došoural, "starší" tábora na mě vyjel: "Jak to ,že jste se nedostavil na šichtu?!" Povídám: "Jsem přidělený na povrch, kde mám zůstat půl roku." A on na to : "Neexistuje!" Řekl jsem: "Dolů nepůjdu, mám vysvědčení od lékaře!" Samozřejmě jsem skončil v korekci.

Lišila se v něčem korekce na Bytízu od těch předchozích?

Korekce byly snad v tehdejší době univerzální. Na Bytízu to byla nízká dřevěná budova s betonovou podlahou, po obou stranách chodby asi deset kobek. Stála těsně vedle apelplacu obšancovaná dvěma řadami ostnatého drátu. To bylo podle táborového řádu ostřelovací pásmo. I tady znamenala korekce dva dny bez jídla, třetí den poloviční dávka, zase dva dny bez jídla atd. Ale mohli jste tu už sedět nebo ležet, pouze však na betonové podlaze, žádná deka, nic pod sebou. To vás za chvíli bolí všechny klouby. Tohle bylo navíc na podzim, už bylo hodně zima a my jsme měli jen tenké cvilinkové (plátěné) oblečení. K zimě a bolestem se brzy přidává i šílený hlad. Asi pátý den v noci ležím na podlaze, hlady a zimou nemůžu usnout, a najednou slyším takové vysoké hvízdnutí, které jsme používali s Vlastou Majerem jako signál. Zdálo se mi to nemožné, ale odpověděl jsem. Hvizd se znovu ozval. Otevřel jsem malinké okénko u nízkého stropu a najednou vidím, že mi tam někdo něco podává. Byl to Vlastík a donesl mi jídlo. Představte si, že využil doby, kdy už byli bachaři unaveni a čekali na střídání stráží, přeplazil se přes celý i v noci osvětlený apelplac, prostříhal dvoje (!) ostnaté dráty a donesl mi jídlo. Kdyby ho bachaři zbystřili, rozstříleli by jej na cucky. Ptala jste se na statečnost. Toto byl určitě jeden z nejstatečnějších činů, které jsem kdy zažil. Po amnestii v šedesátých letech Vlastík emigroval do Švédska. Později jsem se dozvěděl, že tam zemřel na rakovinu varlat, která mu bachaři při jednom z výslechu rozšlapali.

Protestoval jste dál?

Po čtrnácti dnech přišel bachař a ptá se: "Tak co, už budeš fárat?" Odpověděl jsem, že ne, že mám přece lékařské potvrzení. Dostal jsem další dva týdny. Když mě pustili, šel jsem fárat. Byl jsem tak vyčerpaný, že třetí korekci už bych nepřežil. V tu chvíli byla pro mne i šachta milejší.
Na Bytízu byl prý s vámi i známý hokejista Gustav Bubník.
Nejen Gusta, ale i Vašek Roziňák. To byla v těch letech naše nejlepší útočná hokejová řada. Zástupce velitele Zoubek miloval hokej, a proto dovolil, aby jim z domova zaslali brusle, hokejky a puk. V zimě nechal udělat mezi baráky plácek, a pak se kochal tím, jak hrají. Venca Roziňák, kterého jsem více znal, byl hrozně fajn člověk, poctivý, čestný. A tenkrát jsme se dozvěděli, že měli několikrát nařízeno, jak má dopadnout hokej se Sověty. Pochopitelně v náš neprospěch. Od té doby jsem přestal hokej sledovat. Jednoho dne, bylo to v únoru 1957, byl z Ruzyně vypraven transport. Cílem byl opět Leopoldov.

Změnila se situace i zde?

Ano, částečně. Komunisté pochopili, že ve vězních mají levnou a nevyužitou pracovní sílu. Proto rozhodli, že ten z vězňů, kdo má maturitu, prodělá závodní školu práce a vyučí se elektrikářem. Kdo maturitu nemá, vyučí se zámečníkem. Energetické závody Bratislava postavily na prostranství tábora Leopoldov velikánské haly na výrobu rozvaděčů. A postupně tu skutečně začaly vznikat kvalitní výrobky, ovládací pulty s rozvaděči atd., které se dokonce později i vyvážely do ciziny. Pracovali jsme společně na šichty. To už jsme se mohli spolu bavit a čas nám rychleji utíkal. Kromě toho přicházely všelijaké zprávy - podložené i nepodložené, že se politická situace začíná celosvětově hýbat. Pak nás soustředili - asi osmdesát muklů - na velikou celu. Tam byl zase hrozný život. Měli jsme jen čtyři šlapací turecké záchody. Jelikož nás bylo hodně, někteří vstávali už o půlnoci, aby mohli na záchod. Bylo to deprimující.

Setkal jste se tu s některými svými přáteli?

To byly po návratu ty nejhezčí chvíle. Hned jsme si vyměňovali zkušenosti, vzpomínali na společné přátele, předávali si informace o politickém dění, což bylo pro nás nejdůležitější. Nehledě na to, že i cigareta po měsících abstinence byla velmi příjemná.

V Leopoldově byly v 50. letech i některé známé osobnosti, například básníci a spisovatelé Václav Renč, Jan Zahradníček nebo politikové Prokop Drtina, Gustav Husák atd. Pamatujete se na ně?

V cele ani v pracovní četě jsem s nikým z nich nebyl. S Václavem Renčem a Janem Zahradníčkem jsem několikrát mluvil. Vzpomínám si, že svou tvorbu byli nuceni zaznamenávat na toaletní papír nebo do svého mozku. Ani s Drtinou jsem se v Leopoldově nesetkal. Seznámili jsme se až po propuštění na jeho chatě v Plzni u Boleváku. Tam jsme jednou uspořádali setkání politickým vězňů z Plzeňska. Vícekrát jsem ho už neviděl. O Husákovi se říkalo, že je to velmi chytrý a schopný právník. Ale zůstal oddaný marxistickým idejím, a tak mám dojem, že v politické věznici příliš přátel neměl.

Našli se mezi dozorci i slušní lidé?

I takoví tu byli, ale většinou dlouho nevydrželi. Buď odešli nebo byli vyhozeni. Zůstalo několik lidí, kteří byli ochotni dodržovat příkazy vedení věznice, ale sami vlastní agresivitu neprojevovali. Naopak, leccos dokázali přehlédnout. A pochopitelně zaplaťpánbůh za ně. Už na Borech byli s námi zavření asi dva bachaři (pamatuji se na Frantu Klapku a Jardu Fremla), kteří byli uvězněni v souvislosti s případem René Černého, Stanislava Broje a Čeňka Petelíka. Vzpomínám také, že jsme jednou v Leopoldově stáli u raportu a čekali na odvedení do korekce. Jak šel kolem nás jeden starý bachař, Slovák, polohlasně povídá: "Dzeci moje křesťanské, čo to tu s vámi robí?!" Bylo vidět, že i jemu se to příčí. A mám ještě jednu epizodu. Tentokrát z Ruzyně. Jednoho dne, v kriminále na samovazbách byl vždy naprostý klid, najednou se pomalounku otevřely dveře. Za nimi stála krásná mladá bachařka a prstem mi naznačila, abych šel k ní. Pak ukázala za dveře na zem, kde stál šálek mléka, a posuňky naznačovala, abych si ho vzal dovnitř. Zřejmě vězňové s tuberkulózou měli nějaký přídavek a ona ho přinesla mně. Byl to neuvěřitelně blahodárný pocit napít se po tolika letech mléka a po dlouhé době zažít dotek lidskosti ze strany věznitelů. I když se to vícekrát neopakovalo, nikdy na to nezapomenu.

Z vězení jste byl propuštěn po amnestii v roce 1960. Jak na to vzpomínáte?

V květnu roku 1960 nás zase svolali a začali číst jména. Pak nám oznámili, že byla vyhlášena velká amnestie prezidenta republiky. Protože mnozí z nás neměli co na sebe (jejich civil se po tolika stěhováních ztratil, byl roztrhaný nebo byli zatčeni v uniformách), přijela prodejna a mohli jsme si opatřit na cestu domů nové šaty. Chlapci, kteří pracovali na šachtě, si něco uspořili. My s Vlastou Majerem jsme konto neměli. Byl jsem navíc svobodný, neměl jsem ani žádnou vyživovací povinnost, proto jsem odcházel z kriminálu s dluhem. Civil jsem neměl žádný, ten jsem musel už z Opavy poslat domů, proto jsem si musel na oblečení půjčit. Komunisté navíc rozhodli, že za dny, kdy jsme byli v samovazbách a korekcích, a bylo jich nepočítaně, zaplatíme 29 korun na den. Tehdy však nepropustili všechny politické vězně, jen asi osmdesát procent. Ostatní byli amnestováni postupně. Po roce, dvou i delší době.

Vrátil jste se po více než deseti letech se zničeným zdravím. Jak jste si zvykal na civilní život?

Nebylo to vůbec jednoduché. Hlavně zpočátku. Mnohé věci jsem ani neznal (například televizi), na jiné jsem úplně zapomněl. Vzpomínám si také, jak mne zaskočilo, když jsem po propuštění zjistil, že maminka prodává za pultem. Bývala vždycky v domácnosti. Když zavřeli i otce, musela se něčím živit. Spousta věcí, včetně myšlení lidí kolem mne, se úplně změnila. Po těch letech v lágrech jsme si nikdy nemysleli, že nás budou propouštět komunisté. Byli jsme přesvědčeni, že spravedlnost musí přijít. Že režim, který je založen na nenávisti, agresivitě a likvidaci celých skupin obyvatelstva, musí rychle zkolabovat. Vytrval přes čtyřicet let. A do tohoto systému jsme byli náhle vypuštěni - sami plni nenávisti vůči věznitelům. A venku zjišťujeme, že takřka celý národ (až na výjimky) je do tohoto dění různými formami spolupráce zatažen. Když komunisté nedonutili některé lidi vstoupit do partaje, alespoň se snažili, aby z nich udělali členy svazu přátel SSSR, aby je přinutili chodit na schůze uličního výboru, podepisovat závazky a zakládat brigády socialistické práce. Když člověk ke spolupráci nesvolil, neměl šanci na slušnější zaměstnání, dětem nebylo dovoleno studovat atd. Snažil jsem se těmto tlakům nepodlehnout, proto jsem měl s komunisty i StB stále potíže.

Tady na vás musím prozradit něco, co mi svěřila vaše žena. V době, kdy jste se s ní seznámil, zakládala se na oddělení nemocnice, kde pracovala jako zdravotní sestra, brigáda socialistické práce. Když jste se to dozvěděl, byl jste nekompromisní: "Buď brigáda, nebo já." Jak se zdá, nakonec jste ustoupil.

Neseděl jsem deset a půl roku proto, abych po návratu podporoval aktivity, které se dělaly často jen pro formu. Na druhé straně jsem měl skutečně štěstí, že jsem se brzy po návratu seznámil s Lídou, hezkým a moudrým děvčetem. Nechtěl jsem ji ztratit. V roce 1962 jsme se vzali a postupně nám Pán Bůh svěřil tři děti. Manželka je pro mne dodnes oporou. Potížím jsem se však nevyhýbal. Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy jsem pracoval v městské vodárně na Homolce jako pomocná síla. V den výročí sovětské velké říjnové revoluce jsme čistili tzv. bahňák. Tento rybník na srážení prvních nečistot se vybíral jednou za několik let. Tehdy v deset hodin dopoledne ohlásil mistr "padla": "Všichni umejt, jedeme slavit!" Říkám: "Já nikam nejedu, zůstávám tady!! Byly z toho velké nepříjemnosti. Komunisté zuřili, dokonce jeden zavilý křičel: "Kulomet na vás a všechny postřílet!" Nic jsem si z toho nedělal. Ztratit jsem neměl co. Nižší plat mi už dát nemohli, že se děti nedostanou do škol, s tím jsem také počítal.

Jak se k vám po návratu chovali přátelé?

S odstupem, protože každý měl strach setkat se s člověkem, který je u komunistického režimu navždy odepsaný. Zklamání z lidí kolem jsem řešil tím, že jsem se uzavřel na zahradě a bližším kontaktům se spíše vyhýbal.

Neměl jste potíže při hledání zaměstnání?

Sehnat práci nebylo vůbec jednoduché. Když se zaměstnavatel dověděl, že jsem byl dlouhá léta v kriminále za politické delikty, odmítl mne. Vzala mě až vodárna. Jako většina bývalých spoluvězňů jsem dostal krumpáč a lopatu. Dělal jsem nádeníka s pěti korunami na hodinu.

Letos uplynulo už 30 let od Pražského jara 1968 i srpnových událostí. Jak na ně vzpomínáte vy?

Konec 60. let přinesl tolik očekávané oživení politiky i hospodářství a pro nás, politické vězně, novou naději. V roce 1968 kluci v Praze založili Klub 231 s heslem "Aby se to už nikdy neopakovalo". Většinou to byli bývalí muklové, přátelé z kriminálu - Jarda Brodský, Zdeněk Mráz, doktor Kovařovic, Pepík Čech, Radek Procházka a další. Tady v Plzni se pořád nic nedělo. Z Prahy mi už telefonovali: "Tak co, chrápete tam?" Až jsem se konečně odhodlal, svolal jsem do zahrady lidi, o kterých jsem věděl, že byli uvězněni právě na základě zákona č. 231, podle něhož byl klub pojmenován, a založili jsme plzeňskou pobočku. Také K 231 letos slavil třicáté narozeniny. Nadějná atmosféra, kdy jsme doufali, že konečně zavládne demokracie, dlouho netrvala. Místo ní přišla v srpnu sovětská okupace. Náš klub byl rozpuštěn. Samozřejmě z nás udělali nejhorší reakcionáře a protistátní živly. Proto mě prakticky každý týden na zahradě estébáci sebrali, odvezli k sobě a tvrdě mi znepříjemňovali život.

Po vás Státní bezpečnost nikdy spolupráci nežádala?

Dlouho jsem si zakládal na tom, že ne, přestože jsem věděl, že většina mých spoluvězňů k ní byla dříve nebo později vyzvána. Až jednou mě zase ze zahrady odvezli do vily VB na Slovanech, kde měli nahoře svůj estébácký byt. Tam na mě čekal chlap z Prahy v kožáku a rovnou to vybalil: "Nemůžeme se nabourat do vedení K 231 v Praze. Víme, že jste jejich přítel, a nechceme po vás nic jiného, než - když nám budete chtít něco říct - abyste zavolal ráno na toto číslo. To bude automaticky znamenat, že přijdete ve 12 hodin k vodojemu na Homolce a řeknete nám, co jste se dozvěděl." Nechal jsem ho povídat, ale cukalo to se mnou vzteky. On sliboval: "Víme, že máte chytré děti, že chtějí studovat. Dostanou se na jakoukoliv školu. Jistě chcete cestovat, slibuju, že kamkoliv budete chtít, můžete vyjet." To už jsem nevydržel a rozčílil se: "To se nestydíte žádat mě, abych klidně práskl své nejlepší přátele?!" Načeš začal řvát i on: "V životě se nikam nedostanete a děti na žádnou školu ať ani nepomýšlejí."

Naplnila se jeho slova?

Tehdy ano. Nebyl mi povolen ani výlet do Jugoslávie. Dověděl jsem se, že "není v zájmu socialistického státu" , abych opustil hranice republiky. Po listopadu 1989 mě zavolali na policii, kde mi sdělili, že jsem byl zařazen na seznamu akce Norbert. To byla akce Státní bezpečnosti a mocenských orgánů zaměřena na internaci nepohodlných osob v případě, že by byla vládnoucí komunistická strana v ohrožení.Také děti měly velké problémy dostat se na studia. Až po určité politické oblevě dosáhly zaměstnání, které jim vyhovovalo. Nejstarší syn je dnes ředitelem hlavní pošty v Praze. Sám už má dva chlapce - studenty. Dcera absolvovala defektologii. V současné době se ale věnuje výchově svých čtyř potomků, také synů, ve věku od dvou do osmi let. Velkou radostí pro mě a mou ženu bylo, když se náš nejmladší chlapec rozhodl stát knězem. Bylo to ještě za dob komunismu, proto ho kvůli mně na teologii několikrát nevzali. Nakonec byl přece jen přijat do Litoměřic. Po listopadu 1989 byla Teologická fakulta UK vrácena do Prahy. Tam studia dokončil.

Idea památníku obětem komunismu vás neopustila?

Ne. Spíše byla posílena tím, do jakých poměrů jsem se po amnestii vrátil. Nechtěl jsem, aby se na to, co komunisté prováděli, někdy zapomnělo.

Čím jste začal přeměnu ovocného sadu?

Po práci jsem se učil roubovat a řízkovat keře a jehličiny. Postupně jsem si vytvářel představu, jak celou zahradu uspořádat. Sad jsem musel nejprve zlikvidovat.

Vaší původní představou bylo vytvořit ze zahrady památník obětem komunismu. Později jste se rozhodl rozšířit tuto ideu na památník obětem veškerého zla. Co vás k tomu vedlo?

Nejdříve jsem skutečně myslel na památník obětem komunismu, protože jsem ten jejich bejčák poznal na vlastním těle. Když jsem si však uvědomil, že s námi sedělo nesčíslné množství hrdinů z druhé světové války, z nichž někteří bojovali už v legiích první světové války a jiní zase ve třetím odboji, změnil jsem to na Památník obětem zla.

Proč jste se rozhodl pro podobu křížové cesty?

Už kdysi na Bytízu pracoval se mnou v dole jeden slušný chlapec, civilista. Jmenoval se tuším Bernard. Ten mi donesl nádhernou sošku Krista, který padá pod křížem. Koupil ji na Svaté Hoře, v sousedství lágrů, a později ji dopravil i mé mamince jako památku ode mne. Mám ji vystavenou dodnes jako vzpomínku nejen na moje vězení, ale i na maminku a její utrpení. Tehdy na Bytízu jsem si uvědomil, že každý z nás, ať jsme nebo nejsme věřící, neseme životem svůj kříž. Každý máme nějakou starost, nějaké trápení, se kterým se musíme vyrovnat. Když ne dnes, tak zítra, a když ne my, tak naší rodiče, děti, přátelé. Patří to k životu. Přál jsem si, aby zahrada přispěla k tomu, že se s tím smíříme. Abychom ten kříž brali jako zkoušku, ve které máme obstát. Abychom ho poctivě, důstojně a s pokorou donesli až k tomu poslednímu soudu. Proto jsem se rozhodl udělat památník symbolizující křížovou cestu. Postupně jsem vysázel všechny své výpěstky do takové formace, aby zde mohly stát sochy či obrazy křížové cesty.

Unikátní pískovcové sochy jsou dílem akademického sochaře Romana Podrázského z Přibyslavi. Proč jste si vybral právě jeho?

V Plzni sloužil františkán páter Michal, civilním jménem František Pometlo. Mladý muž, se kterým jsme si brzy padli do oka. Stal se mým přítelem i duchovním rádcem. Přišel s nápadem pojmout křížovou cestu podle evangelií. Ta se opírají o události posledních Kristových dnů tak, jak je zaznamenali evangelisté. Začínají Zeleným čtvrtkem - Poslední večeří páně a končí XIV. zastavením - Vzkříšením, tedy Zmrtvýchvstáním. Jednou jsem Michala vezl do Přibyslavi, odkud pochází. Při té příležitosti mne dovedl do ateliéru svého přítele Romana Podrazského. Přestože to byl akademický sochař, jako věřící měl s režimem stále velké problémy. Nebyl totiž ochoten dělat rudé hvězdy, milicionáře, bagry a podobnou tvorbu, ke které byla většina umělců té doby nucena. Nechtěli ho proto přijmout do svazu výtvarníků, a tak nedostával téměř žádné zakázky. Moje myšlenka se mu zalíbila. Brzy přijel na pozemek omrknout situaci a od té doby se vracel každý rok. Mezitím se zahrada stále více přibližovala mým představám. Asi po čtyřech letech jsem dostal od Romana dopis: "Bude se křížová cesta dělat, nebo ne?!" Na to jsem čekal, protože jsem si sám nemohl finančně dovolit objednat u akademického sochaře takový projekt. Hned jsem odepsal: "Romane dělej!" Situaci znal, jednotlivá zákoutí pro zastavení byla dána, a tak začal pracovat. Celé dílo tvořil celkem pět a půl roku. Asi po roce jsme s páterem Michalem do Přibyslavi znovu zajeli. Roman už měl dvě plastiky hotové. Když jsem viděl první z nich - dnes se to už nestydím říct - zhrozil jsem se. Jednak rozměrů, protože jsem čekal něco malého a najednou jsou tady skulptury z hořického pískovce v životní velikosti, jednak formy. Roman začal pátým zastavením - Bičováním, kde dva ošklivé (já tomu říkám debilní) ksichty srážejí Krista k zemi. Mně se to opravdu nelíbilo. Teprve po nějaké době jsem pochopil: To nejsou ti dva římští vojáci, kteří okupovali Judeu, to jsou i nacisté či esesáci, to jsou i bolševici a bachaři, kteří do nás tloukli. Jsou to všichni ti pohůnci, kteří slouží násilí. Jsou to reprezentanti všech totalitních režimů. A jelikož Roman dělal toto dílo asi v roce 1986, tedy v době hlubokého komunismu, je to i jeho protest proti násilí. Říká tím: Když se primitiv chopí moci, vždycky ji zneužije! Když jsem k tomuhle dospěl, stala se mi socha jednou z nejoblíbenějších.

Zahrada se postupně měnila v okrasnou. Dlouhá léta jste s pomocí svého otce, manželky a dětí plel, sázel, prořezával, řízkoval, dřeviny zaštipoval a připravoval prostředí pro jednotlivá zastavení. Co pro vás bylo nejobtížnější?

Pro několik málo lidí to bylo práce až dost. Proto jsme museli hospodářství postupně opustit, a dokonce kus zahrady (asi třináct aŕů) prodat. Mohli jsme dělat jen to, na co nám naše síly stačily. Tehdy jsem se naučil trpělivosti. Nelámat věci přes koleno. Když něco nutně chci vyřešit, počkám. Měsíc, rok, dva. A najednou se to vyřeší samo. Osud vám například přihraje člověka, který situaci, s níž jste si dosud naprosto nevěděli rady, zvládne s přehledem. Ukázalo se, že čtrnáct plastik by bylo na poměrně malou zahradu příliš. S Michalem jsme přemluvili Romana, který se mezitím stal i mým přítelem, aby udělal 14 zastavení ve 12 plastikách. Proto máme dvě dvojzastavení, vždy se dvěma vytesanými kříži. Velkým problémem bylo dopravit sochy z přibyslavského ateliéru do Plzně. Ale i to se nakonec díky pochopení a pomoci několika lidí podařilo. Plastiky jsme přiváželi a stavěli už od roku 1987. V Doudlevcích to vřelo: "Kdo nám to tady vozí svaté?!" Kdo nám to kazí děti?!" Poslední sochu jsme usadili v roce 1991.

Vaším přáním bylo, aby areál sloužil veřejnosti. Proto jste jej v roce1995 předal plzeňskému biskupství?

Ano. Značná fyzická námaha mi dělala stále větší potíže. Začal jsem hledat vhodného správce. Jedině plzeňské biskupství bylo ochotno v předávací smlouvě zaručit, že tento areál bude vždy sloužit myšlence, pro kterou jsem jej vytvořil. Proto jsem mu po dohodě s Radou města Plzeň meditační zahradu předal. Památník jsem chápal jako prostor, kde ať přijde kdokoliv - zdravý, nemocný, mladý, starý, věřící, nevěřící - může se posadit a popřemýšlet. Pokud možno sám o sobě. My máme tendenci říkat: ten soused je darebák, ten dělá to a to. Ale sami máme také nějakou tu chybu, která by šla odstranit. Proto mám radost, že lidé skutečně přicházejí. Třeba sem vstoupil mladý nervózní muž s kufříkem. Na první pohled podnikatel. Prý - můžu se tu chvíli projít? Za hodinu přišel a říká: "Jsem vám tak vděčný, potřeboval jsem si trochu pročistit mozek."

Meditovat znamená naslouchat vnitřnímu hlasu. Zaznamenal jste už, že by zahrada přispěla ke konkrétní změně člověka?

Znám nejeden případ, kdy zahrada člověka oslovila a přispěla ke změně jeho myšlení. Pracovali jsme tu s Jirkou Kutkem a občas nám pomáhali i dobrovolníci. Přesto jsme na práci nestačili. Když paní primářka MUDr. Helena Škopková nabídla, že nám její klienti z protialkoholní léčebny v Dobřanech pomohou, uvítali jsme to s radostí. Pracovali jsme společně a za několik dní udělali velký kus práce, například vyčistili rybník, na který jsme si sami s Jirkou netroufli. Naší pomocníci byli zprvu uzavření. Postupně se začali uvolňovat a rozpovídali se. Při práci jsme prodiskutovali nejedno téma, alkohol a problémy s ním spojené nevyjímaje. Nakonec byl v léčebně zájem o práci na zahradě tak intenzivní, že ji paní primářka ordinovala za odměnu. Nedávno přišla stará paní a děkovala mi za svého syna, který se prý velmi změnil. Zanedlouho přijel na návštěvu i on, jeden z těch, kteří sem přicházeli z léčebny. Dnes je z něho úplně jiný člověk, hluboce věřící, vyléčený z alkoholismu. Zahrada mu prý velmi pomohla. Takové skutečnosti člověka potěší.

Dospělí posluchači vaše vyprávění obvykle napjatě sledují. Přicházejí však také děti. Jaké s nimi máte zkušenosti?

Pokud jsou to zejména mladší děti, ty se procházejí po zahradě samy. Bohužel, je třeba po nich často sbírat papírky. Neznamená to tedy, že když máme demokracii, umíme v ní žít. Rodiče se jí musí nejdříve sami učit, aby k ní mohli vychovávat své potomky. Například jde klučík a jednou rukou jen tak mimochodem sdrhne listí z celé větve vzácného japonského javoru. Rodiče nic. On neubližuje vědomě, on si hraje, ale dospělí jsou nevšímaví. Až si uvědomíme, že naším nezastupitelným posláním je především dobře vychovat své děti, pak bude tento národ na dobré cestě.

Začátkem a koncem školního roku jsou častými hosty žáci a studenti. Dokáže vaše vyprávění zaujmout i je?

Někdy slyším, že je mládež zkažená. To si nemyslím. Mládež je taková, jakou ji táta s mámou a okolní prostředí vychovají. A jsou mezi mladými velmi slušní lidé. Vždycky se jim snažím trošku přiblížit novodobou historii. Oni toho moc nevědí ani o druhé světové válce, natož o komunismu padesátých let. Když začnu devětatřicátým rokem, kdy naši lidé z republiky utíkali, aby bojovali proti nacistům, a Sověti je už na území Polska zajali a jako zločince uvěznili v dalekých gulazích, je vidět, že je to pro ně něco úplně neznámého. A když teprve začnu vyprávět, co v Sovětském svazu tihle vězňové zažili, jak živořili špatně oblečení v krutých mrazech, s kusy starých pneumatik přivázaných hadry k nohám místo bot, jak spali na holé podlaze, nelidsky dřeli v tajze při těžbě dřeva, jak se z hladu dopouštěli kanibalismu na mrtvých, tahle děcka poslouchají, ani nedutají. Když nebudou naše děti tuhle historii znát, nebudou se umět podobným nebezpečným ideám bránit.

I deset let po revoluci se zdá, jako by některé etické hodnoty v naší společnosti stále chyběly. Čím byste je posílil vy?

Kdykoliv ušetří vláda peníze, měla by je podle mého názoru v prvé řadě investovat do dětí, do školství, do výchovy, do vzdělání. To je jediná cesta. Myslím, že je chyba, že po Listopadu důsledněji nedbáme na výchovu. Aspekt morálky, který je strašně důležitý, jde ruku v ruce se vzděláním. Růst národní ekonomiky bez duchovní obrody pro rozvoj státu nestačí. Mladí lidé mají dnes skvělou šanci učit se jazyky, vyjet do světa a získat zkušenosti. My potřebujeme, aby se orientovali v různých problémech a znalosti pak uplatnili opět doma. Také aby byli samostatní a rozhodní. Že jim možná bude ze začátku chybět moudrost? Nevadí, ta se dostaví se zkušenostmi a věkem.

S oblibou říkáváte, že toto je zahrada odpuštění. Kdy jste dokázal odpustit vy?

Nedávno se podobně zeptalo jedno mladé děvče.Přijel sem zájezd asi šestnáctiletých dívek - kadeřnic. Hihňaly se, červené nehty, modré vlasy, minisukně. Kantorky mne varovaly: "Prosím vás, počítejte s tím, že nebudou mít o nějaké povídání velký zájem." Říkám, děvčata, která nechcete poslouchat, běžte se třeba houpat na naši houpačku. Zůstala všechna. Začal jsem jako obvykle vyprávět o tom, proč zahrada vznikla a jak jsem díky bolesti a utrpení dospěl k víře. A za chvilku jsem žasl. Přestaly štěbetat, zpozorněly a ejhle, za chvíli padaly otázky, které bych ani nečekal: "Pane Hruško, a vy jste jim odpustil?" To je přece neklamný důkaz, že to dítě přemýšlí, že poslouchá. "Takové hrůzy jste prodělal a tohle je zahrada smíření, odpuštění, proč?!" My všichni vězňové jsme pochopitelně komunisty nenáviděli. Když někdo do vás buší, aniž byste mu něco udělal. Když vidíte, jak v Leopoldově před vašima očima zabijí nevinného člověka, třeba tak, že mu vezmou čepičku, hodí ji na ostnatý drát a nařídí: "Koukej to sebrat!" A pak ho stráž z věže odpráskne jako psa a zapíše: "Zastřelen na útěku!". Když sami dostanete bejčákem jako ve středověku jen proto, že si dovolíte oslovit bachaře jménem nemůžete je milovat. Je přirozené, že je začnete nenávidět. Ta hrozná nenávist pak člověka nesmírně deformuje. Když jsem se vrátil z kriminálu, věnoval jsem zahradě stovky hodin. Měl jsem při tom čas přemýšlet, modlit se, povídat si s Kristem. Docházel jsem při tom k mnoha novým závěrům. Přesto mi trvalo deset roků, než jsem se zbavil nenávisti. Ale když se mi to podařilo, věřte nebo ne, pocítil jsem obrovské osvobození duše. Měl jsem dojem, že jsem se znovu narodil.

Jak se vám to podařilo?

V prvé řadě je třeba chtít, protože bez vůle se nic nevyřeší. A pak naslouchat a přemýšlet. Dětem jsem od malička říkával: Když si večer lehnete, než usnete, přemýšlejte, co jste za ten den udělaly dobrého a co se vám naopak nepovedlo. Co byste udělaly jinak. Příští den to zkuste napravit. Když se vám to podaří, budete překvapeny, jak si začnete vážit sami sebe. Už jen fakt, že chcete na sobě něco změnit, je krokem kupředu. Jednou, když jsem se ještě snažil překonat nenávist, a nevěděl, jak na to, řekl mi jeden přítel, kněz: "Chlapče, do smrti budeš na sobě pracovat a nikdy nebudeš dokonalý. Ale důležité je, že si to uvědomuješ a že proto něco děláš."

Odpouštět je velké umění. Ke které další zásadě jste za ta léta dospěl?

Při stavbě kaple se tu vystřídala řada řemeslníků a firem. Mnohokrát jsem měl možnost vidět, jak málo lidí si váží vlastní práce a záleží jim na ní. Kdo si neváží vlastní, neumí ocenit ani cizí. Naopak tu byla parta kladečů - cestářů, která dělala před kaplí tzv. zámkovou dlažbu. To byli jedni z nejlepších řemeslníků, které jsem v životě poznal. Každý z nich se snažil udělat svůj úkol co nejkvalitněji. Mezi nimi byl také pan Brejcha, o kterém jsem slyšel, že se ještě po letech chodí dívat na své dílo. To znamená, že je nejen na ně patřičně hrdý, ale že se za ně cítí zodpovědný. Ta devastace po stránce hospodářské a ekologické, která tu po obou totalitních systémech zůstala, se usilovnou prací za pár let spraví. Ale obnova morálního ducha národa bude trvat několik generací. Každý dnes říká já, já, já. Lidé jsou pyšní, aniž mají na co. Neuškodilo by jim více pokory a skromnosti. Stěžují si, že se od dob komunismu nic nezměnilo, bojí se budoucnosti. Ale sami často neumějí nic obětovat. Chtějí všechno - a hned. A také mnozí čekají, že někdo něco udělá za ně. Že za ně vyřeší jejich problémy. Bez jejich přičinění. Výsledkem je pak zklamání. Smiřme se s tím, že za nás nikdo nic neudělá, a podnikněme - v mezích našich možností - něco sami. Demokracie k tomu dává prostor.
Plzeňský herec Pavel Pavlovský říká, že svoboda je především pekelná zodpovědnost.
To je přesné. Navíc hrozba zneužití moci stále existuje. Také proto musíme fungovat jako právní stát, to znamená, že naše jednání musíme stavět na právu. Na tom, že zákony jsou platné pro všechny. Pokud si lidé neuvědomí, že problémy je třeba řešit otevřenou diskusí, že za zločinem musí následovat trest, pokud si budou myslet, že beztrestné je jakékoliv počínání, zvláště když není vidět, pak k demokracii nedospějeme. A chceme-li spravedlivě řešit dnešní situaci, musíme se zodpovědně postavit k minulým křivdám včetně těch z 50.let. Tím nemyslím žádné rozdmýchávání starých nenávistí a msty. Nenávidět je snadné, ale zdravější je mít rád. Zbavme se nenávisti a uvolněme místo pozitivnímu přístupu k životu. Učme se odpouštět, a to i tehdy, když na druhé straně nevidíme lítost a přijatou zodpovědnost za spáchané činy. Očistěme svou mysl a doufejme, že ten druhý jednou zatouží po stejném. Je lepší, aby lidé zůstali dlužníky nám, než mi jim. Odpouštět neznamená zapomínat, ani vydávat zlo za něco jiného. Znamená to jen, že zlo už nad námi samými nemá moc a nestojí nám v cestě vlastního duchovního vývoje.

Kterou další hodnotu pokládáte v životě za nezbytnou?

Přestat se bát. Strach nesmírně svazuje. Mnoho lidí u nás se pořád něčeho bojí - zkoušek, zaměstnavatele, nepřátel, nezaměstnanosti, hladu, smrti atd. Bojí se říct i "ne, já toto nechci, já si toto nemyslím." Čím více se však bojíme, tím jsme bezmocnější, zranitelnější. V tom máme výhodu my věřící, protože víme, že nikdy nejsme sami. Že máme vedle sebe záštitu, někoho, o koho se můžeme opřít, komu můžeme přenechat starosti, které neumíme nebo nemůžeme sami vyřešit. Když se zbavíme strachu, zjistíme, že mnohé problémy se dají vyřešit snáze, než jsme si představovali. Že ve skutečnosti potřebujeme ke spokojenosti mnohem méně, než jsme předpokládali. Strach míváme také z bolesti. Ta je přirozenou součástí života, ale neradi ji přijímáme. Často až teprve mnohem později pochopíme, že i ona nám prospěla. Pro mne je každý pobyt v nemocnici novou duševní očistnou kúrou, kde mám možnost přemýšlet pod jiným zorným úhlem. Je to kontrast se zahradou, ale velmi potřebný.

Při setkání s utrpením si člověk uvědomuje křehkost života. Ve vaší zahradě zase obrovské možnosti lidského ducha. Vás žádný strach netrápí?

Dnes už ne. Beze strachu žijete daleko svobodněji, klidněji. Podmínkou samozřejmě je, že máme čisté svědomí, že jsme nikomu neublížili, že nežijeme na něčí úkor. Že jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Naši rodiče měli krásné pořekadlo: "Odejdu z tohoto světa s prázdnýma, ale čistýma" (rukama - pozn. I. K.).

Co podle vás v současné době naší společnosti nejvíce chybí?

Dostatek lásky, úcty, pokory a tolerance. V rodinách, ale i všude ve společnosti je strašně málo přátelství, soucitu, pochopení. Čím dříve mezi námi tyto hodnoty zdomácní, tím více budeme spokojeni. A ještě jedna věc je důležitá: Umět se radovat. Mnoho lidí jenom nadává a odsuzuje. Mají na to samozřejmě právo, ale kritizovat nestačí. Možná nám v radosti brání zakořeněný strach, možná chybí pokora. Ta by nám mohla pomoci rozhodnout, kde se nevzdávat a kde ten kříž přijmout. Rozhodně bychom se však neměli nechat připravit o radost, byť i z maličkostí - z hezkého dne, ze setkání s přáteli, z něčeho, co se nám dnes podařilo. I k tomu má sloužit tato zahrada - abychom se mohli v klidu zamyslet nad sebou a svými problémy. Zkusit odpustit sobě i jiným. Věřím, že pak najdeme i důvod k radosti.

Prožil jste ve svém životě hodně zlého i dobrého. Litujete něčeho?

Dnes si vůbec nemyslím, že by mě život ošidil. Není pravda, že kdo trpí, toho Bůh nemá rád. Jeho utrpení se s naším nedá srovnat. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že Kristus žije ve mně a já mám povinnost chovat se tak, abych ho nezklamal. Mít víru, to znamená mít cit. Chtít něco udělat nejen pro sebe, ale i pro druhé. To je ta pravá radost.

Z vašich slov cítím, že když se tak rozhlížíte kolem sebe, jste spokojený.

Je hezké být u toho, když se rodí nová demokratická společnost. Náš stát měl za první republiky ve světě vysoký kredit, a to jak po stránce kulturní, tak i technické. Měli jsme totiž vynikající inteligenci i zručné řemeslníky. Přesto později padl hluboko na dno. Jsem přesvědčen, že dnes máme reálnou naději znovu se dostat na první místa alespoň ve střední Evropě. Navíc věřím, že právě střed Evropy bude obrodou křesťanských hodnot. Myslím si, že už proto stojí za to žít a být u toho. Vybudovat zahradu nebylo jednoduché. Podařilo se to díky Bohu a osudovému setkání s mnoha lidmi, bez kterých bych to nedokázal. Jsem velmi šťastný a spokojený, protože to, co jsem si kdysi v padesátých letech slíbil, se podařilo a začíná nést svoje ovoce. Zahrada mi dnes odčerpává hodně energie a času, ale zároveň tu všechnu sílu i nalézám. Dívám se na tu krásnou a přitom důmyslnou přírodu a znovu a znovu žasnu, když pozoruji třeba včely a jejich dokonalý (byť nemilosrdný) řád života, ryby v rybníku, které z ničeho nic začnou plavat v přesných formacích, stromy a jejich vůli k životu. Každý rok vyhlížím ledňáčka. Číhám na něj na jaře brzy zrána. Náhle se objeví, usedne na větev, rozhlédne se, pak se mihne nad hladinou, uloví si nějakou rybku a je pryč. To je úžasný zážitek. Věřím, že až se obecně naučíme vážit si přírody a mít úctu ke všemu živému, bude to znamenat, že jdou ty naše dušičky správným směrem. Ten "režisér" tam nahoře má pro každého z nás celou škálu rolí. Záleží jen na nás, pro kterou se rozhodneme. Je mi líto těch, kteří mají za cíl mít se jen sami dobře a co nejvíce si užít života. Na jeho konci pak zjistí, že žili naprosto neplodně a zbytečně. U nás vyrostlo po únoru 1948 několik generací ateistů. Přesto si myslím, že většina lidí v něco věří. V co, to ukáže život. Já bych si moc přál, aby uvěřili ve vítězství dobra, lásky a pravdy. Začali by si daleko více vážit sebe i okolí, své i cizí práce, kulturních i duchovních hodnot. Pokud k tomu alespoň trochu přispěje prostředí této zahrady, budu velmi rád. Protože věřím, že zde platí upravená starověká moudrost: Každý "oslovený" člověk může znamenat jednu zachráněnou generaci.

Závěrem?

Co dodat na závěr? Dočetli jsme svědectví jednoho z nás, člověka který si prožil své. A přesto nezatrpkl, ale naučil se objevovat krásu i v bolesti. Kolik bolestí jsme ve svém životě už prožily my? Něco jsme si zavinily sami, něčeho se na nás dopustily druzí. Svatý Pavel píše, že žádná bolest ani utrpení nás nemůže odloučit od lásky Kristovi. Poznal to i pan Luboš Hruška, když přes všechno utrpení co prožil víru neztratil, ale naopak nalezl.
S bolestí a utrpením se ve světě setkáváme dost často a těžce se nám na ně hledají odpovědi. Jednou z možných odpovědí, kterou nám nabízí i tato brožura, je přijmout toto utrpení do svého života. Neptat se na to proč přichází, ale jak já osobně se s ním vyrovnám. Pan Hruška místo aby reptal nebo se mstil vybudoval meditační zahradu, která mnohé hluboce oslovuje. Co uděláme se svou bolestí my? Budeme působit další bolest lidem okolo nás nebo skrze lásku a odpuštění budeme vytvářet nové meditační zahrady v lidských duších. Dlouho jsme žili ve zlé době, která byla necitlivá k člověku jako k osobnosti. Odkryjme ty nánosy zla ze svých srdcích, aby opět mohl být člověk člověku člověkem a ne vlkem. Každý z nás má v sobě mnoho dobrého, jenom to objevit. Zaměřme se na to dobré v sobě a buďme vnímaví i pro dobro v těch druhých. Uvidíte, že když se budete snažit, jistě se vám podaří něco krásného objevit. Odvraťme se od cesty zla a vydejme se na cestu lásky. Jako motto nám může posloužit jeden ze zápisů v kronice meditační zahrady:
"Vydávám se na cestu s poznáním, že každý den je darem, milostí a pro nás povinností stavět se proti zlu."

P. Jan Richter

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net