Lidská náboženství a Boží náboženství

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Vydáno dne: 31. 05. 2017

Tama66, CC0 Public Domain, pixabay.com V dokumentech Druhého vatikánského koncilu je bezpochyby velké množství brilantních myšlenek, které navazují na tradici Katolické církve od počátku její existence. Přesto mnozí odpůrci koncilu mají nepřekonatelný problém s určitými pasážemi koncilních dokumentů. Mezi dokumenty koncilu, které u nich upadly v nemilost, je také deklarace Nostra aetate, která má ambici nově definovat vztahy Katolické církve k nekřesťanům. Není to však věroučný, ale spíše pastorační dokument, jakási „metodická pomůcka“ při rozvíjení dialogu Katolické církve s nekřesťany.





Tento dokument nedefinuje žádnou novou nauku nebo dogma, která by měnila učení Katolické církve, a zavazovala katolíka ve svědomí. O učení koncilu lze konstatovat ono klasické: Nihil sub sole nov. (Nic nového pod sluncem). Všechno tu už v nějaké podobě bylo i v minulosti a koncil na toto dědictví navazuje, proto není důvod k přehnaným hektickým útokům na koncilní dokumenty. V deklaraci Nostra aetate se o vztahu Katolické církve k nekřesťanským náboženstvím mimo jiné uvádí: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“ (1)

Tato formulace vyvolává hektické reakce v táboře ultratradicionalistů, kteří takový postoj označují div ne za zradu katolického učení. Opak je však pravdou. Je třeba si uvědomit, že Druhý vatikánský koncil nestavěl na „zelené louce“, ale zohlednil celou tradici Katolické církve od dob apoštolů až po 60. léta 20. století. Jak uvádí jeden z nejpovolanějších, emeritní prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, slovenský kardinál Jozef Tomko, v Církvi po staletí existoval kladný postoj a pozitivní ocenění „platných aspektů jednotlivých náboženství: svatý Justin mluvil o ,lógos spermatikos´ či ,Semenech slova´; svatý Klement zas o ,osvícení lógos (Slovem)´; svatý Irenej o ,Boží pedagogii´; papež Řehoř Velký podává úžasné misijní pokyny pro evangelizaci Anglie; Rajmund z Peñafortu a Rajmund Lullo podporují dialog s islámem; svatý Tomáš Akvinský mluví o ,přirozeném náboženství´, které by bylo ,preparatio evangelica´. Pak je tu postoj lásky a úcty vůči všemu, co není omylem, u mnoha misionářů, jako u svatého Františka z Assisi, u Matěje Ricciho nebo De Nobiliho, jakož i v samotné známé Instrukci Kongregace De Propaganda Fide z roku 1659. A co říci o teolozích, kteří již před téměř čtyřmi staletími zastávali názor, že Boží milost působí i mimo viditelné hranice Církve, ale vždy zprostředkována Kristem a Církví ...“ (2)

th.wikipedia.org, volné dílo


V těchto náboženstvích mohou být jednotlivci dokonce i spaseni v případě, že ne vlastní vinou nepoznali učení Katolické církve. K tomuto učení se hlásili i papežové, především Klement XI. a Pius IX., ba potvrdil ho i Druhý vatikánský koncil, jak to autor tohoto příspěvku obšírně dokumentoval v jiných svých článcích. (3)

V této souvislosti stojí za zmínku list Svatého oficia arcibiskupovi Bostonu z 8. srpna 1949, ve kterém je oficiálně odsouzena teze, že nemůže existovat žádná spása pro ty, kteří nejsou katolíci nebo katechumeni. Svaté oficium uvádí mimo jiné, že pokud je člověk ve stavu nepřekonatelné neznalosti úkolů a poslání Církve, Bůh přijímá dobré skutky a touhy člověka jako nepřímé (implicitní) výrazy vůle následovat Boha a jeho spasitelný plán. (4)

Můžeme tvrdit, že nekřesťané, kteří jsou mimo Církev, nedosáhnou spásu? Jelikož v pokoncilní Církvi se nejednou objevily ne vždy zdařilé teologické pokusy přístupu k této problematice ze strany ultramodernistických představitelů katolického kléru, je žádoucí připomenout v této souvislosti odpověď Druhého vatikánského koncilu.

Druhý vatikánský koncil si osvojil biblickou a opětovně přezkoumal patristickou tradici, „která v těchto starých náboženstvích uznává ,prvky, které jsou dobré a pravé´, ,vzácné věci, a to tak náboženské, jako i lidské´, které ,mohou někdy posloužit jako průvodce k pravému Bohu nebo jako příprava na přijetí evangelia´. (5)

Vůči příslušníkům jiných náboženství tedy Církev i Koncil zaujímají postoj úcty, který se konkretizuje v otevřeném, upřímném a trpělivém dialogu. Tento dialog se však musí vést ,jedině z lásky k pravdě´. (6) Základní podmínkou dialogu je, že vyžaduje dva, kde každý zachovává vlastní totožnost a mluví s úctou, jasně a přímo: ,veritatem facientes in caritas (podle pravdy v lásce)´(Ef 4, 15)... Svatý otec Jan Pavel II. je ve své nauce velmi jasný. Potvrzuje, že jak hlásání Krista, jakož i mezináboženský dialog jsou nezbytné.“ (7)

Katolická církev i přesto, že nezavrhuje nic z toho, co je v jiných náboženstvích pravdivé a svaté, neprohlašuje tato náboženství za pravá a svatá en bloc. Koncil nikdy nehlásal rovnost náboženství.

V samotné deklaraci Nostra aetate je sice napsáno, že Katolická církev neodmítá nic, co je v jiných náboženstvích pravdivé a svaté, ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, sama Katolická církev „však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je ,cesta, pravda a život´ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života...“ (8)

Koncil dále deklaruje: „To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. (9) Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3015). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v Katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. (10) Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy...“ (11)

finemayer, CC0 Public Domain, pixabay.com


A v jiném koncilním dokumentu se uvádí: „Nejprve tedy posvátný sněm vyznává, že sám Bůh dal lidstvu poznat cestu, po níž lidé, když mu slouží, mohou dosáhnout v Kristu spásy a blaženosti. Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v Katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: ,Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal´(Mt 28,19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho Církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ (12)

U kardinála Tomka dokonce objevujeme pojem „lidská náboženství“, která jsou v kontrastu s křesťanstvím, náboženstvím, pocházejícím od samého Boha. Toto náboženství ustanovil Bůh svým rozhodnutím poslat svého Syna na svět. Boží Syn Ježíš Kristus se stal ve světě úhelným kamenem pravé Církve, která je domovem pro celé lidstvo, a do tohoto domova jsou povolány všechny národy. Zatímco „lidská náboženství“ začínají od člověka, v křesťanství nastal opačný pohyb: Bůh sestoupil na svět, aby zde odevzdal svůj život za lidi. Původcem tohoto pohybu je sám Bůh a vychází přímo ze srdce Nejsvětější Trojice. Toto „lidská náboženství“ nemohou dát. Je to privilegium Božího náboženství. Proto jsou „lidská náboženství“ tak uboze chudá ve srovnání s bohatstvím Božího náboženství, křesťanství. I když Bůh může prostředky známými pouze jemu, přinést spásu tomu, kdo bez vlastního zavinění nezná evangelium, Církev se nemůže vzdát evangelizace, která zůstává její základní povinností, ale i její právem. (13)

Ve smyslu koncilního dokumentu Ad gentes sám Ježíš Kristus explicitně zdůrazňoval nutnost víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5), ale i nevyhnutelnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. (14)

„Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil Církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“ (15)

I když tedy Bůh může „cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit, (16) přesto však připadá církvi povinnost (17) a zároveň i svaté právo hlásat evangelium. Proto si misijní činnost uchovává dnes tak jako vždycky svůj plný význam a naléhavost.“ (18)

V konstituci Lumen gentium se uvádí, že Církev neustále „vysílá hlasatele evangelia, dokud nejsou plně ustaveny nové církve, které se pak také připojí k dílu hlásání evangelia.“ (19)

Jak uvádí Tomko, Katolická církev je ve své podstatě misionářská a katolickou je jen dokud evangelizuje. (20)

Církev, která přestává evangelizovat, a která přestává být misionářskou, už není katolickou.. Najdou se teologové, kteří prosazují velmi nebezpečný blud, že katolíci nesmějí obracet národy ke Kristu, protože stačí jim pomáhat, aby se stali lepšími lidmi, respektive aby byli věrnějšími vlastnímu náboženství. Těm lidem je třeba připomenout, že „světové poslání Církve pochází z víry v Ježíše Krista“. (21)

V dokumentu Ad gentes se mimo jiné uvádí, že „Bůh ,chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy. Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny´ (1 Tim 2,4-6), ,a v nikom jiném není spásy´ (Sk 4,12). Je tedy třeba, aby se všichni obrátili k němu, když ho poznají prostřednictvím kázání Církve, a aby se křtem přivtělili k němu a k Církvi, která je jeho tělem.“ (22)

Je sice pravdou, že díky milosti, pocházející od Krista a předávané prostřednictvím Ducha Svatého, mohou být spaseni i lidé, kteří bez vlastního zavinění neměli možnost poznat nebo přijmout zjevení evangelia a připojit se k Církvi. (23)

Jenže tato skutečnost nás nemůže zbavit odpovědnosti za mandát, přijatý od Ježíše Krista. Naopak, Církev nemůže přestat ohlašovat, že Ježíš přišel zjevit Boží tvář a svým křížem a zmrtvýchvstáním se zasloužit o spásu pro všechny lidi. (24)

Každý misionář je podobně jako svatý Pavel přesvědčen o Božím plánu výjimečné lásky, který je poselstvím naděje pro každý národ na světě bez znásilňování jeho kultury. Všichni lidé mají právo přijmout to poselství spolu s nabídkou víry, obrácení, křtu a vstupu do církevního společenství. Pokud bychom jim upírali toto právo, znamenalo by to odpírat jim primární dobra, ba odpírat jim naději a život, protože evangelium uprostřed kultur je vskutku cesta naděje a života pro každého člověka na světě. (25)

Na základě všech uvedených faktů můžeme konstatovat následující skutečnosti:

Tribüne mit Konzilsvätern und Empore der Sekretäre; Foto: L. Wolleh, CC BY-SA 3.0


Druhý vatikánský koncil deklaruje, že sám Bůh dal lidstvu poznat jedinou pravou cestu ke spáse a věčné blaženosti, která vede přes Katolickou a apoštolskou církev, řízenou Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Žádná jiná církev ani náboženství takové privilegium nemá.

Koncil, odvolávajíc se na biblickou a patristickou tradici, však konstatuje, že i v jiných náboženstvích jsou některé pravdivé a svaté prvky, které jsou nezřídka odrazem Pravdy, osvěcující každého člověka. Dokonce i v těchto „lidských náboženstvích“ mohou být jednotlivci spaseni, pokud jsou ve stavu nepřekonatelné neznalosti úkolů a poslání Katolické a apoštolské církve. Bůh přijímá dobré skutky a touhy takových lidí jako implicitní výrazy jejich vůle následovat Boha a jeho plán spásy lidí. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že jediná pravá cesta ke spáse vede přes učení Katolické církve, a katolíci mají Ježíšem Kristem uloženou povinnost přinášet toto jedině pravé učení ke všem lidem na základě slov, které řekl apoštolům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19-20).

Bůh nás, katolíky, zavázal mandátem hlásat evangelium všem lidem, a nic nás nemůže zbavit toho misijního mandátu. Katolická církev se nemůže vzdát evangelizace, která zůstává její základní povinností, ale i jejím právem.

Karol Dučák

Poznámky:

(1) Nostra astate 2.
(2) Tomko, J. Misie do tretieho tisícročia, s. 223.
(3) Porov. Dučák K. Extrém integralizmu je hrozbou pre Katolícku cirkev. (Čo nepochopil arcibiskup Lefèbvre) In: PriestorNet. Dostupné na internete: http://www.priestornet.com/2014/11/extrem-integralizmu-je-hrozbou-pre.html;
porov. Dučák, K. Prečo koncil? Druhý vatikánsky koncil po päťdesiatich rokoch stále živý. In: PriestorNet. Dostupné na internete: http://www.priestornet.com/2016/01/preco-koncil.html;
porov. Dučák, K. Prečo koncil v 20. storočí? In: Duchovný Pastier. Roč. 97, č. 8, 2016. ISSN 0139-861X;
porov. Dučák, K. Proč koncil ve 20. století? (3. část) In: FATYM. Dostupné na internete: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=proc-koncil-ve-20-stoleti-3-cast&cisloclanku=2016100111.
(4) Porov. Denzinger-Schönmetzer 3866-3873.
(5) Ad gentes 3, 9, 11; Nostra astate 2; Gaudium et spes 57; Lumen gentium 16.
(6) Gaudium et spes 92.
(7) Tomko, J. Misie do tretieho tisícročia, s. 72-73.
(8) Nostra astate 2.
(9) Srov. Symbolum Apostolicum: Denz. 6-9 (10-30); Symb. Nic., Const.: Denz. 86 (150); coll. Prof. fidei Trid.: Denz. 994 a 999 (1862 a 1868).
(10) Výraz „Svatá (katolická, apoštolská) římská církev“ je obsažen v Prof. fidei Trid., uv. m., a 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katol. víře Dei Filius: Denz. 1782 (3001).
(11) Lumen gentium 8.
(12) Dignitatis humanae 1.
(13) Srov. Tomko, J. Misie do tretieho tisícročia, s. 187.
(14) Srov. Ad gentes 7.
(15) Lumen gentium 14.
(16) Srov. Žid 11,6.
(17) Srov. 1 Kor 9,16.
(18) Ad gentes 7.
(19) Lumen gentium 17.
(20) Srov. Tomko, s. 194.
(21) IOANNES PAULUS PP. II. Litterae encyclicae Redemptoris Missio. 4.
(22) Ad gentes 7.
(23) Srov. IOANNES PAULUS PP. II. Litterae encyclicae Redemptoris Missio 10; Gaudium et spes 22.
(24) Srov. IOANNES PAULUS PP. II. Litterae encyclicae Redemptoris Missio 11.
(25) Srov. Tomko, J. Misie do tretieho tisícročia, s. 125.

Použitá literatura:

1. Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. ISBN 978-80-7162-738-8. 847 s.
2. Denzinger H., Schönmetzer A. Enchiridion symbolorum, Definitionum et Declarationum de Rebus Fidei et Morum. Barcinone, Friburgi: Herder, 1976.
3. Dučák K. Extrém integralizmu je hrozbou pre Katolícku cirkev. (Čo nepochopil arcibiskup Lefèbvre) In: PriestorNet. Dostupné na internete: http://www.priestornet.com/2014/11/extrem-integralizmu-je-hrozbou-pre.html.
4. Dučák, K. Prečo koncil? Druhý vatikánsky koncil po päťdesiatich rokoch stále živý. In: PriestorNet. Dostupné na internete: http://www.priestornet.com/2016/01/preco-koncil.html 5. Dučák, K. Prečo koncil v 20. storočí? In: Duchovný Pastier. Roč. 97, č. 8, 2016. ISSN 0139-861X.
6. Dučák, K. Proč koncil ve 20. století? (3. část) In: FATYM. Dostupné na internete: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=proc-koncil-ve-20-stoleti-3-cast&cisloclanku=2016100111.
7. IOANNES PAULUS PP. II. Litterae encyclicae Redemptoris Missio. In: Acta Apostolicae Sedis, 83. 1991, s. 249-340. Slovenský preklad: Redemptoris missio: encyklika pápeža Jána Pavla II. o trvalej platnosti misionárskeho poslania Cirkvi. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 1997. ISBN 80-7162-204-4. 146 s.
8. Tomko, J.: Misie do tretieho tisícročia. Bratislava: Lúč, 2000. ISBN 80-7114-289-1.



bykst,  CC0 Public Domain, pixabay.com