O MUŽSKÉ SPIRITUALITĚ - Ján Balažia: Ježíš byl praktickým mužem činu. Tomu chlapi rozumějí

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: www.zastolom.sk, Vydáno dne: 29. 04. 2017

Unsplash, CC0 Public Domain Portál ZaStolom.sk se pouští do náročného tématu o mužské spiritualitě pomocí rozhovorů s více respondenty. Prvním z nich je Ján Balažia, otec dvou již dospělých dětí, ženatý více než tři desetiletí. Organizuje společenství rodin, podniká, napsal knihu Příběh vztahu otec a syn a je chlapským chlapem. Přinášíme vám otevřený a náročný rozhovor, z něhož vybíráme:





* Nemůžeme svědčit o Zmrtvýchvstalém, když jsme nikdy neumřeli a nevstali s Ním.
* Z chlapce je třeba muže doslova udělat po každé stránce, i té duchovní. A k tomu potřebuje mít zdravý mužský svět.
* Systém, který produkuje sobce, má daleko od služby pro druhého, která je základem obyčejného zájmu o člověka.
* Dát svůj čas je služba. Bez služby není spirituality.


Co vnímáte jako znaky a charakteristiky mužské spirituality?

Není to jednoznačná odpověď, protože v každém období svého života, od narození až po smrt, muž řeší s Bohem něco jiného. Věci, o kterých zde budu hovořit, jsou však statisticky významné. Nemohou však platit pro každého jednotlivce. Ale neměla by to být výmluva ...

Tak tedy? (Úsměv)

Zjednodušeně, příběh muže můžeme rozdělit na tři období. Je to pěkně vidět na životě apoštolů. V první polovině života nás nejvíce zajímá úspěch, a ten řešíme s Bohem - biblicky řečeno, řešíme "přední místa". Chceme se vyhnout utrpení - to se Ti nemůže stát, Pane. Naše představa o Bohu utrpením, obtížemi, krizemi v dalším životě nabývá jinou dimenzi. Krize nás vedou k možnosti přehodnotit svět vztahů ve všech rovinách. Pro apoštoly to byla Golgota. Všechno je jinak, než si představovali. Z jejich života nezůstal kámen na kameni. Nevyznají se v tom, co se děje, ačkoli jim Kristus o tom vyprávěl. Z "mediálních hvězd" se stali nepřátelé státu a šlo o život. Pod křížem byl jen Jan se ženami. Je to o odumírání představy o sobě a o Bohu. Je to období, kdy je šance být pokornější. Přes ztráty k pokoře. Odumírání zrna, aby se mohlo narodit něco nového. Není to jednorázová záležitost, je to proces. Dlouhý proces. I setkání se vzkříšeným Kristem nemusí být jednoduché. Každý jeden odumírá svým vlastním nastavením způsobeným výchovou, kulturou, náboženskými představami a podobně. Setkání se vzkříšeným Kristem mění naši mysl. Není to o vzdělání, ale o moudrosti. O nových pohledech na staré věci. Milosrdenství chci, ne oběť. S věkem přichází moudrost. Jak říká aforista, někdy věk přichází sám. Je to tehdy, když o změně pouze mluvíme, ale ve skutečnosti je to jen teologie, ne život. Nemůžeme svědčit o Zmrtvýchvstalém, když jsme nikdy neumřeli a nevstali s Ním. Toto je příběh mužů, kteří jdou jako následovníci Krista. Dá se jí vyhnout a jít jinými cestami, což je sice nejčastější příběh, ale ptal jste se na spiritualitu mužů a ne na to, jak tuto spiritualitu opustit.

Je spiritualita muže jiná než spiritualita ženy? V čem se liší?

V zásadě jsme byli stvořeni pro jiné úkoly. Už v Genesis mluví Bůh po vyhnání z ráje o tom, co má dělat muž a co žena. Muž má zajistit rodinu a žena se má starat o rodinný krb ve smyslu vztahů. A hned jim Bůh říká, že to bude těžké. V potu tváře a v bolesti. Muž řeší otázky: Mám na to? Jsem dost dobrý? Žena má jiný druh otázek: Jsem milovaná? Jsem dost pěkná?

Unsplash, CC0 Public Domain


V našem světě se často žena vydá mužskou cestou úspěchu. Tak jí přibudou otázky, které by si kladl muž. Zženštilí muži řeší otázky své krásy. Kdysi se říkalo, že muž je pěkný už jen tím, že je muž. Přeloženo do naší řeči: pokud ženy vidí, cítí v tobě muže, tak otázka krásy není tak důležitá. Dobře to vidíme na trhu, jaké výrobky trh nabízí mužům a jaké ženám ... Souvisí to s hodnotami. Muž se cítí hodnotný, pokud je akceptován - více řeší význam; žena touží po bezpečí - potřebuje oporu a lásku. Proto je jednodušší přijmout svět vztahu s Bohem pro ženu než pro muže.

Má pohlaví vliv na duchovní prožívání - na spiritualitu?

Jsou zde i jiné aspekty. Tělo ženy je pro ni zdrojem obtíží a bolesti. Od první menstruace ji nějakým způsobem omezuje, a to dost výrazně. Nejen tělesně, ale přes hormony i v jejím chování, prožívání reality. Tatáž skutečnost je prožívána v rámci cyklu jinak. Často je pro ni těžké "přečíst samu sebe". Proto tolik komunikace a tolik slov. Ona snadněji rozumí evangeliu, neboť otázky přijetí sebe samé a přijetí jinými, a tedy i Bohem, jsou akutnější než u muže. Potřeba opory - jistoty - ji přirozeně vede k Bohu. Toto muž nemá. Z chlapce je třeba muže doslova udělat po každé stránce, i té duchovní. A k tomu potřebuje mít zdravý mužský svět.

Františkánský mnich Richard Rohr charakterizoval naši patriarchálně uspořádanou společnost jako "systém bílého muže", který staví na moci, úspěchu a penězích. Je to, co Bůh chce? Je "systém bílého muže" vyjádřením mužské spirituality?

Píše vlastně o mužích, kteří v biblickém slova smyslu muži nejsou. Jsou zahledění do sebe. Ve skutečnosti je v Bibli David jediným úspěšným mužem ve smyslu bohatství a moci, který má krásný vztah s Bohem a hlavně, nezneužívá moc. Ačkoli selhává jako člověk, tak je schopen sebereflexe.

Známý příběh skla a zrcadla. Pokud se díváme přes sklo na někoho, tak ho vidíme. Stačí trochu stříbra na jedné straně a vidíme jen sebe. To, co podporuje bohatství a úspěch, to je "dobré". Vše, co narušuje tento model, je nepřátelské. Blahoslavenství jsou nepřijatelné z pohledu tržní ekonomiky, kde jediným bohem je zisk. Pohled na výjimečnost a jedinečnost vztahu s někým se ztratil. Trh nás přesvědčil, že všechno se dá koupit u specialistů. Zdraví nakoupíme u lékařů přes pojišťovny. Vztahy u psychologů, nebo v dětských nebo manželských poradnách. Vzdělání na kvalitních školách. Pokud se chcete cítit dobře, zaplaťte si kvalitního terapeuta.

A tak chodíme od jednoho specialisty k druhému, který řeší svůj úsek profese, ale chybí skutečný zájem o jedinečného člověka v jeho komplexnosti .... jsme stále osamělejší a zranitelnější, zde cituji Dušana Ondrušek.

A tak muž řeší problémy ve vztazích únikem z problémů. Neboť cítit se dobře je božstvem. Tak měním partnery a zraňuji. Ženu, děti, protože já se potřebuji cítit dobře. Nejdeme po kořenech, proč se to děje, ale řešíme důsledky.

Jaký je rozdíl v spiritualitě chlapce a spiritualitě muže?

V zralosti, která je neustálým procesem.

Jak může z chlapce vyrůst duchovně zralý muž?

tookapic, CC0 Public Domain, pixabay.com


To není tak jednoduché. Dnes žijeme život vrstevníků. My svoje, děti svoje, staří lidé svoje. Svět je však daleko bohatší, pokud propojíme tyto světy a předáváme si je navzájem. Tomu říkám doprovod. To, co ve skutečnosti žijeme, je svět kontroly. To, co je dobré ve výrobě, není dobré ve vztazích. Je to sice jednoduché kontrolovat někoho, ale nebuduje to vztahy.

Pokud jsem nezažil svět doprovázení ve výchově, tak ho asi nebudu umět ani uplatnit na svém synovi, dceři. Přestat řešit jen důsledky chování, řešit problémové chování, a hlavně předcházet mu. To se dá, pokud jsme v prožívání reality spolu, otec a syn. Já v jeho a on v mé, přiměřeně svému věku. Předávání odpovědnosti a úcty.

Láska, jak jí já rozumím, sestává ze tří celků. Láska (s jejími podobami), úcta a milosrdenství. Úcta je projev hodnoty člověka, kterému ji dáváme. Pokud ji nedostaneme, tak ji nebudeme umět dávat. Pokud jsou k nám děti neuctivé, tak se někde stala chyba. A ne na straně dětí. Ironie, sarkasmus, pošklebování, negativismus jsou hrobem úcty.

Umožnit dětem selhat a být milosrdný otec je to, co děti v dospělosti dělá schopnými poučit se z chyb a jít dál. Strach ze selhání paralyzuje a dělá muže nesamostatnými. Zralost je i schopnost selhat, poučit se a jít dál. Pokud zažije člověk doprovod, tak to bude očekávat i od Boha. Pokud zažije kontrolu, tak to bude očekávat i od Boha. Toto všechno chce čas společného prožívání. Hodně času pro druhé. A to je o prioritách a o hodnotách. Skutečné hodnoty jsou způsob našeho žití. To říká pravdu o nás.

Je mužská spiritualita spojena i se spiritualitou otce? Měl by se z muže stát i otec - když už ne biologický, tak alespoň "duchovní"?

Dítě nezná jinou realitu, pouze tu, kterou prožívá v rodině. To, že začne porovnávat, je možné, až když má zkušenost s něčím jiným. A to je už velmi determinováno, hlavně v emoční rovině, která velmi ovlivňuje chování.

Unsplash, CC0 Public Domain


Zkušenost s otcem a jeho spiritualita je z pohledu této skutečnosti nejdůležitější. Bůh Otec se v podvědomí spojuje s otcem doma. Předáváme dětem to, co žijeme, ne to, co deklarujeme. Byli bychom velmi překvapeni (asi negativně), v jaké pravdivosti nás děti vidí, kdybychom měli odvahu to vědět, a jakou moc ve skutečnosti máme. Stačí si přečíst Otcovské rány od Jiřího Sedláčka a zjistíme, jak silně vstupujeme do života dětí.

Být biologickým otcem je obvykle to nejlehčí. Někdy i nechtěně se staneme otci. Být duchovním otcem je práce na sobě. Ideálně ve společenství s jinými muži. Společenství, kde jsou zastoupeny všechny věkové kategorie. Vzpomeňme si na Ježíše, který se rodičům "ztratil". Do synagogy vstupují mladí muži po svátku bar micva, kde se stanou součástí společenství dospělých mužů. Ježíš patřil do takového společenství, ve kterém ho už respektovali jako mladého muže, ne jako dítě. To je velmi důležité, protože pak jsem účasten procesu zrání ve společnosti moudrých mužů a moje názory jsou s úctou konfrontovány s jinými muži.

Mít titul duchovní otec je něco velmi vzácného s velkou přidanou hodnotou vyučovat jiné. To se neděje náhodně, aby vás lidé nazývali učitel nebo duchovní otec. Znakem toho je, že vás budou vyhledávat.

Měli bychom vůbec rozlišovat mezi mužskou a ženskou spiritualitou? Před Bohem jsme si přece všichni rovni, ne?

Teprve když jsme spolu muž a žena, tak jsme úplní. Z této podstaty vyplývá, že nejsme stejní, ale obohacující se navzájem. To, že nejsme často toto bohatství schopni vnímat, je druhá věc. Statisticky jsou muži více logičtí a ženy více intuitivní. To, že západní civilizace upřednostňuje logiku a materiální poznání, neznamená, že je to celý svět. Asi máme tu zkušenost, že před manželkou neutajíme věci, o kterých nemůže vědět. Přesto nějakým jiným způsobem ví, že se něco děje. A ví to s jistotou.

Mám takovou zkušenost s mužskou spiritualitou, které se věnuji již více než dvanáct let, že až jsme do ní zapojili i ženský prvek doprovázení, zažíváme větší plnost poznání a porozumění. Velmi to chybělo. Jiný pohled na nás samotné a pohled na svět žen a jejich vidění nás. Někdy, tedy dost často, je zdrojem laskavého humoru na obou stranách. Důležitější je, že se umíme přijmout v rozdílnostech, které obohacují. Ty rozdílnosti jsou stvořeny, jinak řečeno - Boží.

V manželství se setkávají dvě spirituality - ta mužská a ta ženská. Jak se mohou tyto dvě různé cesty sladit?

Podstata tkví v dualistické a kontemplativní mysli. V ráji nebyly konflikty mezi Adamem a Evou. Z čehož vyplývá, že skutečně to, jak jsme stvořeni, je velmi dobré. Z prvního pohledu se zdá, že jsme něco poznáním dobra a zla získali. Ve skutečnosti jsme ztratili schopnost kontemplovat Boha a vidění světa se omezilo na pojem dobra a zla. Ano a ne. Nic víc.

takazart, CC0 Public Domain, pixabay.com


Schopnost vnímat jednotu paradoxů, například, že utrpení je cesta k transformaci, znamená změnit pohled na utrpení, jak na něco dobrého, čeho je schopná jen kontemplativní mysl, ne jako na naučenou poučku, ale jako na prožívanou pravdu. Tedy milovat se navzájem v rozdílnostech a vnímat skutečnosti, které nás před tím rozdělovaly a iritovaly, jak na bohatství, to dokáže jen kontemplativní mysl. Je to cesta změny myšlení, metanoia, ke které jsme pozváni evangeliem.

Při hádce s manželkou obhajujeme každý jeden svou pravdu. Ale naplnit pohled na Krista: Já jsem Cesta, Pravda a Život - je to, co potřebuji vnímat jako skutečnou realitu. Nikde v Bibli není napsáno naše jméno a že máme pravdu, je tam jen Kristovo jméno. V něm je ta jednota, kterou jsme pozváni objevit.

Co křesťanství nabízí pro duši muže? Jaké nároky klade Bible na muže?

Co je smyslem putování? Ne cíl, ale putování samo. To zná každý jeden poutník, který jde po vlastních s batohem na zádech a s batohem nevyřešených věcí ve svém nitru. Samota a ztišení je svět, který spolu se společenstvím jako protiváhou samoty potřebuje pro svůj duchovní svět muž objevit.

skeeze, CC0 Public Domain, pixabay.com


Jednota paradoxů. Smyslem křesťanství je pro mě život sám. Způsob, jak jinak uchopit svět vztahů, práce a hlavně nacházet klid v Něm. Naučit se nejít ze svých zdrojů, ale z něho. David mohl zabít Saula a navždy se zbavit problémů. Ale vnímal hodnotu Pomazaného a Boží plán. Pro něj těžší cesta, ale s pokojem v duši.

O mužích panuje klišé, že jsou méně duchovní než ženy. Je to tak?

Historicky je duchovnost doménou mužů zejména přes vnější projevy: kněžství a vedení v církvi. Vnitřní prožívání je určitě rovnocenné. Potřebujeme se vrátit ke zdrojům mužské spirituality. Doprovod a hodnotový svět, který se realizuje ve výchově. Dnes bychom těžko našli v západní civilizaci muže schopné položit život za ideály, v které věří. Chybí zdroje. Chybí ideály, hodnoty. Ty bychom měli předat chlapcům do jejich patnáctého roku života. Kdysi se to jmenovalo iniciace. V podstatě je to proces výchovy mimo hodnot konzumu. Naučit se, že život je těžký, že je tu někdo, kdo mě přesahuje. Že nejsem ten nejdůležitější a služba druhým přináší pravé štěstí. Že jsem smrtelný a že se jednou budu za své činy zodpovídat, že mít moc je služba druhým ... toto by se měl naučit chlapec, než se stane mužem. Ne jako teorii, ale jako způsob žití, jako dýchání.

A to by se měl naučit od otce a ve společenství jiných mužů, do kterého je spolu s otcem začleněn.

To se snažíme dělat v našich programech. Máme naději, že naši přátelé, kteří se z účastníků programu otec-syn postupně dají tak pojmenovat, by uměli svědčit o tom, že se to dá.

Myslím si, že muž potřebuje náboženství uchopit ne přes teologii, ale jako praktický výsledek nejlepšího možného způsobu života. Jeden můj přítel řekl svému kamarádovi knězi takovouto větu: "Až se jednou dostaneš do očistce, tak budeš muset poslouchat vlastní kázání." Jinak řečeno, my všichni potřebujeme svědčit životem, a ne teorií - a máme postaráno o mužskou spiritualitu a plné kostely svědčících mužů o Bohu. Neboť Ježíš byl ve skutečnosti prakticky muž činu a tomu muži rozumějí.

Jsme vděční za spolupráci s kněžími, kteří jsou vždy účastní všech našich aktivit. Je to v jednotě duchovních a laiků, kterou tak všichni potřebujeme. To, co my laici nemůžeme dát, to jsou svátosti jako prostředek Boží milosti, která vše koná navzdory našim nedokonalostem. Já osobně svědčím o potřebě duchovního doprovázení, kterého se mi díky Bohu dostalo výjimečnými osobnostmi z řad kněží katolické církve.

Matúš Demko


Převzato z http://zastolom.sk/, článek z 25. 4. 2017 naleznete zde.

Peggychoucair, CC0 Public Domain / FAQ, pixabay.com