NEPOCHOPENÁ ROVNOST

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: RC Monitor, Vydáno dne: 08. 07. 2016

geralt, CC0 Public Domain / FAQ, pixabay.com Proč bychom se měli stavět proti smazávání rozdílů mezi mužem a ženou

... „rovnost“ dnešní „genderové spravedlnosti“ znamená potlačování dívčího menstruačního cyklu, pohřbívání touhy studující dívky po chlapci, který ji bude navždy milovat a přesvědčování mladých absolventek, aby odkládaly početí dítěte na co nejpozdější věk výměnou za často osamělé, lásku postrádající a stále složitější odložené mateřství, aby se žena mohla „opřít“ do své práce a vybudovat si kariéru, začínáme se ptát: „O jaký druh rovnosti tady jde?“





Pro Američany byl vždy určitým způsobem charakteristický ideál „rovnosti“, jak o našem mladém národě napsal ve svém rozsáhlém cestovním deníku nazvaném Demokracie v Americe slavný francouzský cestovatel Alexis de Tocqueville. A bez ohledu na to, nakolik byl tento ideál uskutečňován v praxi, snaha o rovnost nikdy neochabovala. Právě naopak, je burcována až k misijní horlivosti tváří v tvář oblastem zjevně stále nedotčeným civilizačními ideály. Nyní to platí zejména v diskusích o vztahu mezi muži a ženami.

Na první pohled nemůže být zjevnější, že muži a ženy jsou vychovávani a zachází se s nim jako s rovnými ve smyslu lidské rovnosti, i když to nebylo vždy očividné pro každého – jako například ve slavné středověké querelle des femmes – ačkoli pro pochopení alespoň něčeho z této problematiky bychom potřebovali jistou dávku smyslu pro humor. Avšak nic si nelze přát více než rovnost pohlaví, neboť by měla být důvodem pro jejich spojení na celý život v manželství („proto muž opustí svého otce i matku...“). A vskutku, když se Christine de Pisan – „první feminist ka“, vložila do onoho dávného sporu ohledně rovnosti, její argumenty proti misogynii byly totožné s argumenty proti misogamii (odmítání manželství).

Rovny komu?

Ale když si uvědomíme, že „rovnost“ dnešní „genderové spravedlnosti“ znamená potlačování dívčího menstruačního cyklu (pomocí tabletek), pohřbívání touhy studující dívky po chlapci, který ji bude navždy milovat (místo toho jsou nabízeny náhražky manželského soužití) a přesvědčování mladých absolventek, aby odkládaly početí dítěte na co nejpozdější věk (za pomoci firemních programů na zmrazení vajíček) výměnou za často osamělé, lásku postrádající a stále složitější odložené mateřství (prostřednictvím umělého oplodnění, náhradního mateřství atd.), aby se žena mohla „opřít“ do své práce a vybudovat si kariéru, začínáme se ptát: „O jaký druh rovnosti tady jde?“ Ušli jsme dlouhou cestu od rovnosti, která je důvodem, proč se „dva mají stát jedním tělem“.

V dnešní době „rovnost“ označuje stav vzájemné lhostejnosti mezi pohlavími, které se dosahuje prostřednictvím záměrného přehlížení všech přirozených rozdílů, jež jsou důvodem přitažlivosti mezi mužem a ženou. Přesněji řečeno se jedná o stav lhostejnosti k odlišnosti ženy. Simone de Beauvoirová přes všechno své naléhání, že pohlaví je společenský konstrukt, zcela jednoznačně v úvodu svého proslulého díla Druhé pohlaví napsala, že problém nerovnosti koneckonců spočívá v ženském těle, a proto – aby byla „rovna“ –, musí sama žena (to jest nerovně) bojovat proti své přirozenosti (svému tělu). Tragická ironie této „rovnosti“ neušla mladší francouzské feministce Luce Iregarayové, která se kdysi své předchůdkyně a všech Američanek v jejím područí otázala: „Rovny komu?

Není dobré být sám

Není těžké pochopit, proč chceme samy sebe chránit, protože tak činíme, abychom se nezapletly do složitých vztahů s druhými, zejména s opačným pohlavím, které nás radikálním způsobem volá k tomu, abychom vstoupily do neznáma, a případné narození dětí by mohlo vytvořit ony složité vztahy. Naše řešení mají bezpochyby své důvody. Velice dobře známe rány, které si muži, ženy, matky, otcové a děti vzájemně zasazují. Není to nic nového! Ale křesťanství nám společně s jeho předchůdci klade otázku: „Je odcizení mezi pohlavími konečným slovem v této záležitosti?“ Víme, jak křesťanství tuto otázku zodpovědělo, když sám Bůh na sebe vzal tělo včetně určitého pohlaví a stal se vtěleným synem a ženichem plodné nevěsty. Ale důvod pro tuto novou přítomnost spočíval již v líčení knihy Genesis, kdy se v hlubině lidského srdce objevila touha, která je silnější než ochrana sebe sama: „Není dobré být sám.“ Jak teď odpovíme na tuto otázku? Odpovědět nebude žádná maličkost vzhledem k tomu, že řešení špatně diagnostikovaných problémů tuto krizi pouze prohloubí, a to zejména v tomto případě, protože kvůli obvyklým přístupům k „bezpečnému sexu“ (antikoncepce, přípravky k vyvolání potratu, potrat, odložené mateřství, techniky asistované reprodukce, předsvatební smlouvy, rozvody bez určení viny atd.) trpí nejvíce právě ona konkrétní odlišnost žen.

Rovnost při zachování odlišnosti

Stvoření Evy, Schedelova kronika (1493) Foto: Flickr, jimforest (CC BY-NC-ND 2.0


Existuje jiný způsob, jak být rovny mužům, který nás od sebe nebude oddělovat – nezpůsobí, že budeme sterilní a osamělé –, ale přivede nás k větší a plodnější jednotě? Jinými slovy, existuje nějaký způsob, který by nebyl založen na likvidaci odlišností žen?

Tragickou ironií v naší společnosti, která tak usiluje o rovnost na úkor křesťanství, je to, že jedině křesťanství, spolu s jeho předchůdci, může udržet pohromadě jak rovnost pohlaví, tak dobro, které představují rozdíly mezi pohlavími, zejména odlišnost žen. Důkazy toho byly velmi zřejmé v rané Církvi, do níž vstupovalo nesmírně mnoho žen mimo jiné kvůli tomu, že Církev odmítala sňatky dětí, dvojí (morální) standardy, potraty a zabíjení novorozenců, zejména dívek (viz Rodney Stark, The Rise of Christianity, Princeton University Press, 1996). Ale důvodem, proč Církev ženy tak přitahovala, nebyla jen dobrá vůle. Důvody je třeba hledat až v přirozenosti samotného Boha, který se zjevil. Hans Urs von Balthasar vysvětluje: V dogmatu o nejsvětější Trojici si musí být Osoby rovny v důstojnosti, aby byl zajištěn rozdíl, který činí trojjediného Boha pravou láskou; podobně Církev zdůrazňuje rovnou důstojnost muže a ženy, aby krajní rozdílnost jejich poslání mohla zaručit duchovní a tělesnou plodnost lidské přirozenosti.

Místo abychom tedy cítili rozpaky ohledně křesťanství – zejména v katolické církvi –, protože nekapitulovalo před představami naší kultury o rovnosti, můžeme si povšimnout, jak je jedinečné, pokud jde o rovnost a rozdíly, takže je „snad poslední baštou lidstva, která skutečně uznává rozdíly mezi pohlavími“ (ibid.). Měli bychom navíc zvážit možnost, že hluboce zakořeněný odpor Církve vůči jakémukoli zužování protikladů má cosi společného se střežením toho, co si nejvíce přejeme. Je nám tak totiž nabízen Ten, v jehož přítomnosti muži a ženy mohou zakoušet a žít to, po čem opravdu touží.

Margaret Harper McCarthyová

L’Osservatore Romano 22/2015
Přeložil Pavel Štička
(Mezititulky redakce)

Převzato z RC MONITOR č. 7 (3. 4. 2016), str. 14 - 15
Časopis naleznete zde.

pixabay.com