* Tři pohledy na kardinála Korce
* Vzpomínka na kardinála J. CH. Korce: Člověk, který byl otcem

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: www.postoj.sk, Vydáno dne: 26. 10. 2015

Ján Chryzostom Korec, volné dílo Přinášíme nekrolog a osobní vyznání Františka Mikloška, blízkého spolupracovníka zesnulého kardinála Korce před rokem 1989

a také
text Ladislava Kučkovského, slovenského kněze působícího v Rakousku a žáka kardinála Korce





TŘI POHLADY NA KARDINÁLA KORCE

nekrolog a osobní vyznání Františka Mikloška, blízkého spolupracovníka zesnulého kardinála Korce před rokem 1989


V roce 1967, po sedmi letech krutého vězení ve Valdicích, napsal biskup Korec dopis z vězení Krajskému soudu v Bratislavě: "... Nikdy jsem neuznal a ani neuznám tento rozsudek, který je zjevným porušením zákona, ústavy a občanských práv. Svůj názor jsem projevil už při jednání a nemám důvod ho měnit ... Tvrzení rozsudku o kapitalistech a statkářích jsem nikdy nebral vážně - netýkal se mě. Sociální otázku jsem se naučil chápat ze života, ne z knih ... Tvrzení rozsudku o mé věrnosti papeži přijímám naopak se zvláštním zadostiučiněním. Pro tuto věrnost však nepotřebuji od nikoho žádné dovolení - patří k mým základním občanským právům ... ".

Věrnost papeži, církvi patří k základním pilířům celého Korcova života. Když jsme v druhé polovině 80. let navštívili biskup Korec, Ján Čarnogurský, Němka od pátra Antona Hlinky Rita Holler a já v Praze kardinála Tomáška, na prahu kanceláře, kde český primas vítal biskupa Korce v civilním obleku, řekl: "Zdravím Tě, obránce víry!" Když papež Jan Pavel II. dočetl v samizdatu Náboženství a současnost v roce 1984 velký rozhovor s biskupem Korcemí při jeho životním jubileu, řekl: "Korec mi připomíná Wyszinského!" V tomto duchu málokdo si zasloužil kardinálské červené roucho, které má vyjadřovat ochotu bránit církev až po vylití krve tak jako tajný biskup, politický vězeň a dělník Ján Chryzostom Korec.

Nesmíš nic říct!


V sobotu v podvečer 17. září 1988 jsme stáli s panem biskupem Korcem nedaleko jeho bytu v Petržalce a čekali jsme na Jána Čarnogurského, který nás měl autem odvézt na noční adoraci mládeže do Šaštína. Čarnogurský nejel a v jednu chvíli přijelo auto s příslušníky StB a vyzvali biskupa Korce, aby šel s nimi. Odmítl se slovy, že není důvod jít k výslechu a jediný důvod je, že mu chtějí zabránit odjet na pouť do Šaštína. Po opětovném naléhání StB se na něj tři příslušníci vrhli a začali ho silou tlačit do auta. Tehdy se tento 64-letý důchodce fyzicky vzepřel a estébáci s ním nemohli pohnout.

Nezapomenu na jeho nakloněnou tvář, s padajícími brýlemi a vzpírajícím se tělem. Korec nosil na poutě vždy termosku s horkou kávou, kterou nás nad ránem rád pohostil. Tato termoska narazila do otevřených dveří auta, rozbila se a opařila všechny estébáky, kteří hned odskočili. A Korec, také mokrý od kávy, zvedl ukazováček a řekl: "Teď jste narazili!" To byl biskup Korec. V jednu chvíli mu vyšetřovatel v pražské Ruzyni řekl: "Pane Korec, co jste vy za člověka ?!" Korec byl pevný bod Katolické církve na Slovensku. U této pevnosti se nás svezlo více. Před každým jedním mým výslechem na StB mi opakoval: "Nesmíš nic říct. Ani zdánlivou banalitu. Nevím, nepamatuji si, odmítám vypovídat - to musí být jediné tvé odpovědi!"

Korec, Kmeťko a Tiso


Při jedné příležitosti mi biskup Korec přečetl část ze stenografického záznamu procesu s prezidentem Jozefem Tisem. Byla to ta část, když arcibiskup Kmeťko po vyslechnutí před Národním soudem odcházel ze sálu, najednou se stočil, přistoupil k prezidentovi Tisovi a řekl předsedovi senátu Daxnerovi: "Nezapomeňte, pane předsedo, že toto je naše první hlava po Svatoplukovi!" A přistoupil ještě blíže k Tisovi a podal mu ruku. Jozef Tiso tehdy vstal a řekl: "Děkuji! Po těchto slovech mého arcipastýře mi na dalším průběhu soudu i rozsudku už ani nezáleží!"

Korec byl při čtení této pasáže velmi pohnutý. Slovensko, jeho drama, poprava jeho prezidenta - kněze, postoj starého arcibiskupa k této zemi a ke svému knězi. To si je třeba uvědomit, když sledujeme kardinála Korce na postu nitranského biskupa po Listopadu 1989. Biskup Korec napsal spolu s Janem Čarnogurským v roce 1987 text Prohlášení k deportacím Židů ze Slovenska, které podepsalo spolu 24 osobností ze Slovenska.

Nejdéle vysvěcený biskup


Smrtí kardinála Korce se uzavírá jedna velká éra komunistického pronásledování církve na Slovensku i v Evropě. Byl nejdéle vysvěceným biskupem na světě, byl posledním svědkem a velkým aktérem této éry. Korcův příběh byl ryze slovenským příběhem. Jeho životní cesta od jezuitského novice až ke kardinálskému purpuru byla svázána se Slovenskem. Korcův příběh je ale zároveň příběhem evropských i světových dějin církve.

Katolická církev na Slovensku by se v těchto chvílích měla zastavit a v Korcově příběhu si uvědomit svůj vlastní příběh a poslání. Věrnost papeži, odvaha, spjatost s osudy této země i světa, to je odkaz kardinála Korce pro slovenskou církev i Slovensko!

Článek z 24. 10. 2015 naleznete zde.


logo- postoy.sk


VZPOMÍNKA NA KARDINÁLA J. CH. KORCE:
ČLOVĚK, KTERÝ BYL OTCEM


text Ladislava Kučkovského, slovenského kněze působícího v Rakousku a žáka kardinála Korce
Otec. Tímto jednoduchým slovem jsme si mnozí zvykli nazývat kardinála Jána Chryzostoma Korce. Mezi sebou, ale také v rozhovorech s ním. Nebylo to jen proto, že Kodex kanonického práva hovoří o Patres cardinales - o otcích kardinálech (srov. Kán. 334). Bylo za tím víc.

Takto ho byli zvyklí nazývat i jeho spolupracovníci z tajné církve, se kterými přežil těžké, ale plodné roky v podzemí, ale i mnozí mladší, kteří jsme ho již ve svobodných časech směli poznat blíže. Oslovovat ho tímto jménem a vnímat ho jako otce nám přišlo úplně samozřejmé. Mnohdy mi v posledních letech říkal, jak se denně modlí za církev, za Svatého otce, za Slovensko, za všechny nuzné a také za ty, které považuje za svou rodinu. A dodal: "A tady se modlím i za Vás, otče Lacko." Hodně to pro mě znamenalo.

Otec, který vydržel více


Bylo silné a zavazující smět vnímat jako otce někoho, kdo toho tolik vydržel. Jeho náročná, ale požehnaná cesta přes čtyřicet let ilegality je dostatečně známá. Pronásledování a utrpení ho nezlomilo. Naopak zocelilo. Nikdy neuhnul ze své cesty věrnosti Kristu a jeho církvi, dokonce ani tehdy, když mu Vatikán z politických důvodů zakázal světit tajné kněze a zpochybnil tak celé jeho působení, ba i utrpení. Papežskému vyslanci řekl: "Děláte chybu, nedosáhnete to, co od komunistů doufáte ..." a bez zaváhání poslechl.

Když jsem se ho někdy ptal, jak bylo možné vydržet takový tlak, neustálou kontrolu či vězení a přitom ještě světit kněze, duchovně doprovázet mladé a napsat desítky knih, zvykl se jen usmát. Bylo jasné, že to není žádné tajemství, že je to jen důsledek povolání, které v sobě vždy cítil.

Díky tomu vydržel více i v letech svobody, i když zdaleka nebyl miláčkem elit a jeho cesta, vždy vedena vnitřním přesvědčením, nenašla pochopení někdy ani uvnitř církve.

Otec kardinál přitom nebyl přesvědčen, že jeho utrpení bylo největší. Nejednou mi říkal, že naše generace to má těžší než ta jeho, neboť dnes není snadné se orientovat a rozhodovat. Na mou námitku, že naše dnešní problémy jsou nic v porovnání s tím, co přežili oni, odpověděl: "V našich časech byly fronty definovány jasně. Věděli jsme velmi dobře, kde je zlo a kde je dobro. Vy musíte mnohem více zkoumat a rozlišovat. A proto potřebujete i více intelektuální odvahy."

Otec, který viděl více


Jeho odpověď ukazuje, že kardinál Korec byl křesťanským intelektuálem v klasickém slova smyslu. Spojení neochvějné víry a neúnavného intelektu ho udělalo schopným vidět více. Nikdy se nespokojil s povrchní, čistě tradiční či jen sentimentální vírou. Své seminaristy a kněze často vyzýval k poctivému studiu. Do posledních dnů se nepřestal zajímat o dění v církvi a společnosti a reflektovat dobu.

Proto tak silně zarezonovaly jeho listy mocným této země v osmdesátých letech. Proto jeho homilie při poutích ke cti sv. Cyrila a Metoděje v Nitře či na začátku občanského roku pravidelně provokovaly k diskurzu v sekulárních médiích. Vzpomeňme si jen na jeho kritická, ale všem srozumitelná slova o svobodě, která ohrožuje samu sebe, o abortech, které ničí svědomí národa nebo o snaze zavádět pohanský kult bílého býka, který nás vrací do pravěku.

Jsem přesvědčen, že i ve své, tak často nepochopené otevřenosti vůči lidem, kteří v minulém režimu stáli na opačné straně než on, viděl dál. Kdo pokud ne on si mohl dovolit zacházet s těmito lidmi tímto způsobem, neboť právě v jeho případě nikdo nemohl pochybovat o jeho osobním přesvědčení, zpečetěném životem a utrpením.

Jako nikdo jiný si mohl dovolit otevírat dveře usmíření v národě poznamenaném čtyřicetiletým rozdělením a vypěstovanou nepoctivostí a nehledat hranice, izolaci či boj, ale rozhovor, vysvětlování a setkání.

Kéž by jeho schopnost a odvaha byly inspirací i pro dnešní biskupy a kněze.

Otec, který byl člověkem


Při tom všem se Otec nikdy nestal nějakým vzdáleným nositelem úřadu. Zůstával člověkem velmi jednoduchým, až s asketickým životním stylem. Obdivuhodný nebyl v nějaké pěstované dokonalosti, ale právě v bezprostřední lidskosti.

Nikdy nebyl "hladkým člověkem", který by ve své beztvarosti vyhovoval všem. Byl naprosto "člověkem s hranami", které však provokovaly k přemýšlení. Právě proto se pro mnohé mohl stát orientačním bodem. Byl člověkem se silným a vyargumentovaným přesvědčením, s pevným názorem, od kterého neuhnul, ačkoli by mu to nejednou mohlo odlehčit.

Nikdy nemluvil bázlivě, opatrně či beztvaře, vždy s vášní apoštola a zápalem misionáře. Bylo možné s ním nesouhlasit, ale nebylo možné si ho nevšimnout.

Otec, který odchází


Přesně pět týdnů před Otcem si Pán povolal jeho přítele, o několik let mladšího emeritního arcibiskupa ze Salcburku Georga Edera. V rozhovoru, ve kterém jsem mu oznámil arcibiskupovo úmrtí, reagoval Otec s velkou vírou a obdivem pro tohoto vzrůstem malého, ale odvážného biskupa, který neuhnul před výzvami své doby. V tom si byli podobní. Arcibiskup zase často vyjadřoval svůj obdiv k osobnosti prvního kardinála, působícího ve slovenské církevní provincii se sobě vlastním humorem: "Aus diesem Holz werden Bischof und kardinálu geschnitzt." (Z takového dřeva se strouhají biskupové a kardinálové.)

Nyní tedy nastal čas rozloučení s člověkem, kterého jsme směli vnímat jako Otce. Ten, který jediný je Otcem v plném smyslu slova, povolal ho k sobě. Dějiny jeho místo nepochybně docení. Ale ať už dnes je v našich modlitbách za jeho duši cítit vděčnost. Kardinál Korec byl osobností, jaká se nerodí často.

Převzato z www.postoj.sk, článek z 26. 10. 2015 naleznete zde.

Ján Chryzostom Korec, volné dílo