Evy v poločase IX

Autor: Bohumila Hubáčková <hubackova.bo(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Vydáno dne: 17. 12. 2009

Děk. kolo soutěže o sv. Pavlovi Poslední díl z cyklu Evy v poločase od Marie Vondráčkové z Hořiček dostal název Robinsonka a prsten.





Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, odkud tu ženu, která na vedlejší posteli ztěžka dýchá, zná. Přes vyzáblou tvář a vpadlé oči s tmavými kruhy si nakonec přece vybavila její jméno. Sebrala odvahu a oslovila ji, třebaže jí do hovoru právě vůbec nebylo. Prožívala v sedmačtyřiceti rizikové těhotenství. Mírně zvětšené břicho považovala nejprve za příznak přechodu. Obvoďák ji v tomto předpokladu utvrzoval, věk by na to měla.
Posléze ji kvůli podezření na kýlu poslal na vyšetření do nemocnice. Už byla vypsaná na operaci, když vyšlo najevo, že je nejméně ve třetím měsíci. Nemohla tomu stále uvěřit, neustále se jí honilo hlavou, jak by zvládla malé dítě. A co chudák manžel, vždyť mu táhne na padesátku? Dospívajícímu synovi by teď měla doma žehlit košili a radit, co a jak v tanečních. Tolik se těšila, jak si spolu střihnou valčík, místo toho trčí tady... Jak by asi syn reagoval na zprávu, že by v jedné místnosti, kde se všichni tísní, mělo zhruba za půl roku přibýt nějaké mrně?
Doktor jednoznačně doporučoval neodkladné provedení potratu. Myslela, že kvůli věku a souvisejícím zdravotním rizikům. Zaskočil ji, když jako důvod uvedl, že otcem dítěte je kriminálník. Překvapeně mu pohlédla do očí. To snad nemůže myslet vážně? Měla chuť zakřičet, že asi vůbec neví, o čem je řeč, ale raději to ponížení spolkla. Mladý lékař se na ni díval z výšky, působil sebejistě a chladně. Evidentně nemělo význam s ním diskutovat, vymlouvat mu jeho přesvědčení.
Řeči o třídním nepříteli se naučila házet postupem času za hlavu, jinak by se dávno utrápila. V souvislosti s těhotenstvím však bezcitnou nadřazenost, říznutou pohrdáním snášela pojednou mnohem hůře. Před pár lety, kdy se chvíli zdálo, že kremelské ledy tají, zvažovalo pár lidí, včetně jejího muže žádost o znovuotevření celého případu. Ukázalo se ale, že by to u soudu řešili titíž jedinci jako v padesátých letech. Jenda byl z toho natolik rozčarovaný, že raději nechal pramalou naději na očištění svého jména plavat. Jeho odhad se ukázal jako správný; ostatní, co se dožadovali přešetření kauzi, neuspěli.
Jenda dorazil v čase nemocničních návštev. Zprávou o těhotenství a doporučeném potratu byl zprvu pořádně zaskočený. Seděl chvíli mlčky na židli vedle ní, pak jí položil svou velkou dlaň na tvář a řekl s naprostým klidem: "Jednou bychom si to, Klárko, určitě vyčítali. Dítě je přece požehnání, v našem věku zázrak. Přes všechno, co nám teď běží hlavou, měli bychom se pokusit přijmout je s radostí. Na toho doktora se vyohlížej, jmenuje se stejně jako jeden lapiduch, co nás dost krutě léčil ve věznici. Nejspíš jeho syn, promluvím s ním, aby ti dal pokoj..."
Připomněla muži raději honem taneční a synovu nevyžehlenou košili, aby zabránila tomu nepříjemnému setkání. Umí se přece obhájit sama! Jenda se tedy vypravil k domovu, evidentně s hlavou pořádně zamotanou. Naposled totiž žehlil za svobodna s pomocí žehličky s cihličkou. Povzdechla, aby uvolnila část napětí, jež s ní lomcovalo. Když kdysi omývaly v jídelně hory mastného nádobí a rozmlouvaly s Fančou o jejím nevydařeném svazku, měla optimismu na rozdávání. Vždyť byla čerstvě zamilovaná, bez jakýchkoliv obav z budoucnosti. Teď, když se jí její dávná známá mezi záchvaty kašle ptala, jak se těch skoro dvacet let měla, připadalo jí, že z ní kus života, co se neviděly, vytesal úplně někoho jiného, naprosto nepodobného té holce s růžovými brýlemi. Pokolikáté jí život posílá něco, co neplánovala? Pokolikáté již obtížně doluje z nepředstavitelné hloubky pozůstatky odvahy? Vážně si nebyla jistá, že se jí to tentokrát podaří; dítě se zdálo být tvrdým oříškem, komplikací nad její slábnoucí síly.

Fanynka na vedlejší posteli usnula s hlavou upřenou ke dveřím, jak stále vyhlížela příbuzné. Doktor jí přislíbil brzké propuštění do domácí péče, dýchala najednou mnohem klidněji. Kolem páté ji z koukání do stropu vytrhl zase znovu její muž, tentokrát s obrovskou kyticí růžových šeříků za zády. Protože se blížila vizita, sestra jej tlačila nemilosrdně ven ze dveří. Až když lékaři opustili podlaží, vrátila se nazpátek a s chápavým úsměvem položila na stolek vedle její postele vázu s květy. Byla dojata. Jenda se projevováním svých citů a dávaním dárků, obzvláště květin, normálně nenamáhal. Nastavila tvář blíže k pronikavé sladké vůni a posunula se nazpátek do času šeříků... Rodiče po jejím vytrvalém naléhání souhlasili se svatbou. Obtížně se smiřovali se skutečností, že se tvrdohlavá dcera zamilovala do člověka, který prodělal tuberkulózu a hospodaří jen na chudém statku. Jenže ona věděla, že Jenda je ten pravý a nebylo síly, jež by její rozhodnutí zvrátila. Svatebního rána se vyšňořený ženich objevil u nich v kuchyni s příšerným pugétem z umělohmotných červených kopretin, v té době údajně naprostým hitem na tuzemském trhu. "Představ si, nikdy neuschnou, Kláro! Jel jsem pro ně dvacet kilometrů!" dmul se hrdě Jenda. Nevěřila vlastním očím, když jí zcela vážně tu odpornou květinovou napodobeninu jiskřivé barvy podával. Procedila skrz zuby, že s tímhle koštětem se vdávat rozhodně nebude a vyběhla na zápraží, aby rázně mrštila trvanlivými květy směrem k hnoji. Jenda se naštěstí nedal prvním neúspěchem odradit a za pár minut stál na prahu podruhé, tentokrát s náručí plnou šeříků, které narychlo nalámal za sousedovic stodolou. Vybrala pár těch nejhezčích, smetla vesele dlaní na podlahu pár kvítků, které ulpěly na ženichově saku, a schoulila se do bezpečí v jeho mohutné náruči. Hádka byla zažehnána. Vydali se v nazdobeném voze taženém tátovými koňmi do kostela. Během celého obřadu omámeně tiskla šeříky k sobě, snila sen o lásce, o spokojené rodině, životě na malém statku a utápěla se v Jendových očích. Kde by je bylo oba napadlo, jak záhy budou muset dokazovat upřímnost manželského slibu? Zachovám lásku, úctu, věrnost, nikdy tě neopustím, ponesu s tebou dobré i zlé...
S rodinou oslavovali vstup do života ve dvou v sále místní hospůdky, tam, kde se spolu před léty seznámili v ochotnickém spolku. Sousedy měli sezvané až na podvečer dalšího dne k malému posezení přímo u nich doma, ve staré chalupě, kterou Jeník zdědil po rodičích a pokoušel se trochu poopravit k lepšímu. Chystala pohoštění a naslouchala útržkům hovoru od stolu. Chlapi řešili, co je zač jakýsi rezavý kluk, který se potlouká po vsi. Když se prvně objevil, tvrdil, že je parašutista poslaný z Anglie a má za úkol pomáhat zemědělcům, na které činí strana nátlak kvůli vstupu do družstva. Chodil od jednoho domu k druhému a vedl řeči proti nucené kolektivizaci. Nesplnitelné dodávky, nesmyslná obviňování, odebírání majetku, s tím se tou dobou potýkala většina místních hospodářů a živě se to mezi lidmi probíralo. Žádné nadšení ke vstupu do družstva nevládlo, spíše se šířily zprávy, s jakými obtížemi se potýká kolektivizované sovětské hospodářství. Někdo dal partyzánovi najíst, někdo ho nechal i přespat. Jenže nenadále se v chování údajného zastánce prostých zemědělců odehrála prudká změna. Jak mu někdo z lidí ve všem nedal hned za pravdu, vytahoval proti němu pistoli a vyhrožoval. Dokonce objížděl za bílého dne komunisty v okolí a odzbrojoval je. Trvalo to už týdny. Proč by si jinak tak ostražitá komunistická partaj nechávala tak dlouhý čas líbit jeho očividně nepřátelské jednání a nezasáhla? Celé to připomínalo bláznovu hru na kovboje. Ale co když má podezřelé divadlo nějaký důvod? Obyčejný selský rozum velel dát od podivína ruce pryč. Když si byli komunisté před nedávnem schopni vymyslet báchorku, že jeden ze sousedů přechovával ve stodole pilouse, jen aby ho mohli připravit o jeho dobře fungující statek, tak kdo ví, s jakým nápadem se vytasí příště.
Donesla na stůl kávu a sladkosti a hovor se konečně stočil k radostnějším tématům. Když pak Jenda načal víno a vytáhl z šuplíku pod stolem hromádku ohmataných karet, ocitlo se klubko sousedů rázem v jiném světě. Až kolem jedenácté se začali v mírně povznesené náladě postupně trousit do svých domovů. Jakmile zapadly dveře za posledním návštěvníkem, posbírali ze stolu prázdné skleničky, zhasli světlo nad stolem a zapadli do postele. Už usínali, když se ozvalo silné bušení do okna. Nejdřív nereagovali, jenže rámus se pořád opakoval, dokud manžel nerozsvítil lampičku na nočním stolku a nešel otevřít. Zaslechla, jak se s kýmsi u domovních dveří hlasitě dohaduje a polekalo ji to. Hodila přes sebe honem župan a chtěla vyjít na chodbu zjistit, co se děje. Jenže dveře proti ní se prudce rozlétly a dovnitř se vřítil růžolící chlapík s divokým výrazem ve tváři. Málem do ní vrazil, hnal se jak velká voda ke stolu na zbytky koláčů a cukroví.
"Nerad ruším, paninko, ale před chvílí jste ještě svítili!" pokřikoval a praštil sebou na otoman v koutě. Přisunul si ze stolu pod bradu mísu se sladkostmi a hltavě jedl. Stáli tam s mužem uprostřed místnosti a nevěřícně na něj zírali. "Tak už je ta komunistická veš z hrušky dole! Zatočil jsem s tím výběrčím, co vás tu všechny okrádá, na jejich schůzi. Hned tak se z toho nevylíže!" mlel s plnou pusou. "Nezbláznil jste se, člověče? Jestli jste zapadl Hóďu, nemůže vám to beztrestně projít! Copak je neznáte? Budou to brát jako útok na veřejného činitele a půjdou po vás! Tady ve vsi vás budou hledat ze všeho nejdřív. Proč jste se vracel?" zaúpěl Jenda.
"Nebojte! Až si pro mě přijdou, přivítám je, že budou čumět!" zachechtal se a zachrastil pistolemi v kapsách dlouhého kabátu. Dvě z nich položil vedle sebe na gauč a cpal se cukrovím nerušeně dál. "Ale s tím my nechceme nic mít, už jsem vám prve říkal, ať odtud zmizíte," zaprotestoval manžel a udělal krok vpřed. Muž se na něj jen lhostejně zašklebil a vůbec nevypadal, že by ho hodlal poslechnout. Rozvalil se na otomaně a chtěl snad dokonce spát. Najednou se v ní vzedmula vlna odporu. Něco jí jasně říkalo, že musí ihned zasáhnout, než bude úplně pozdě.
"Podívejte se na mně, chlape! Jsem v jiném stavu a nemám zájem dostat se kvůli vám do problémů. Co si myslíte, že s námi bude, když vás tady najdou? Koukejte vypadnout a kliďte se někam hodně daleko, do jiného okresu!" zavelela rázně, až jí samotnou překvapil nesmlouvavý tón jejího hlasu.
Mladíček, bylo mu sotva třicet, na ni vytřeštil oči a na chvíli zaváhal. Pak se k jejímu úžasu skutečně zvedl, do kapes zastrčil zbraně a beze slova zmizel v temné noci. Klesla na lůžko a chvěla se jako ratlík, teprv teď dostala hrozný strach. Do rána už neusnuli, debatovali, co bude dál, a nic dobrého jim z toho nevycházelo. Zrána se od rozechvělého souseda Jenda dozvěděl, co se vlastně předešlého večera událo. Ten holobrádek si počíhal na milého jejich Hanky, jenž se živil jako autodopravce. Nakukal mu, že potřebuje dovézt na schůzi komunistů na okrese, aby si tam promluvil se zemědělským referentem. Před plným sálem se s dotyčným soudruhem pustil do křížku a během útěku jej postřelil. "Tak to nebude dlouho trvat a máme je tady! Značku toho auta tam určitě viděla spousta lidí," zaprorokoval si manžel a nebyl daleko od pravdy. Vyváželi zrovna z chléva kolečka s kravskou mrvou, když zaslechli od lesa přibližující se štěkot psů. Rojnice vojáků s nasazenými bodáky směřovala přes sněhové závěje přímo k jejich stavení. Prolezli každou skulinu od sklepa až po půdu a řvali jim přímo do obličeje: "Vyklopte, kde je ten vrah!" Stáli na dvorku vedle sebe a tvářili se, že nevědí, oč běží. Vojáci nic nenašli, brzy pokračovali dál v pročesávání vesnice. Zlověstné ticho přeťala nedaleko znějící střelba z pistole a vzápětí dlouhotrvající rachot samopalů. Ten zvuk se ozvěnou několikrát vracel údolím nazpět. Zahlédli, jak po silnici přiváží milice lehký kulomet směrem k Roušarově usedlosti na okraji vsi. Vojáci ji obklopili ze všech stran a kropili ustavičnou střelbou patro stodoly.
"Zahlídnul jsem, jak toho kluka snášejí nehybného z podlážky dolů po žebříku. Možná se nakonec odbouchnul sám, kdo ví. Všude kolem je vojska jak při manévrech, to by mě zajímalo, co na nás chystají," utrousil Jenda a zasedl ztěžka ke stolu. Všimla si, když za hrobového ticha večeřeli, že mu na levé ruce chybí svatební prstýnek, kroužek o kousek větší, než ten její, s dvojitou proužkou vedoucí středem. Zlatník říkal, když zakázku dokončil, že je to symbol společné cesty, dvojích stop kráčejících blízko sebe. Tolik se jí ty prstýnky líbily a ten příběh možná ještě víc. Dala se do přehrabování peřin, prohledávání celé světnice. Jenda a nějaká paráda zkrátka vůbec nešli dohromady! Kam ten kroužek ve své roztržitosti odložil? Manžel nechápal, jak ji teď může zajímat taková hloupost, skrz záclonu bedlivě pozoroval hemžení esenbáků. Odváděli k autu dvě spoutané postavy. Poznal souseda Roušara a nápadníka Hanky odvedle, toho autodopravce.
Po vesnici se nesla už večer od ucha k uchu zvěst, kterak policajti zatčené vyslýchali a tloukli řetězy na místním výboru. Ten rámus a křik prý bylo slyšet přes náves i skrz zabedněná okna. Jak všichni tušili, tohle zdaleka nebyl konec. Následovaly domovní prohlídky, během nichž vojáci hledali staré zbraně a zjišťovali, kdo z vesnice vlastní rádio. Záhy pod javorem u hospody zastavil oprýskaný autobus a policie jej rychle zaplnila údajnými zrádci republiky, téměř v každém stavení se nějaký našel. Přišli si i pro Jendu. Sotva se stihli letmo políbit, už ho táhli domovními dveřmi ven. Vyběhla za autobusem, odjížděl úzkou točitou silnicí směrem k městu. Přes zaprášená okénka zahlédla vystrašené, nechápající tváře. Kde by ji v tu chvíli napadlo, že některé vidí naposledy?
Vrátila se domů a sesunula se uprostřed kuchyně na kolena. Podlaha byla plná blátivých šlápot a kusů hlíny, které se odlepily z podrážek těžkých vojenských bot, jimiž se to v těch místech ještě před několika minutami hemžilo. Zůstala uprostřed té špíny až do soumraku, vytrvale odmítala přijmout úlohu opuštěné robinsonky. Všechno se přece musí vysvětlit, je to jenom nedorozumnění!
Proces probíhal v městském divadle jako velkolepé představení pro široké lidové masy. Kdo není s námi, je proti nám, to se měli dozvědět všichni. Obžalovaní odříkali jeden po druhém svá přiznání, že podporovali zrádce a vraha v jeho počínání. Soud udělil čtyři rozsudky smrti a řadu mnohaletých žalářů za napomáhání nepříteli dělnické třídy. Veškerý majetek odsouzených připadl státu. Jenda vyfasoval šestnáct let, jeho odvolání ani odvolání nikoho z dalších obžalovaných nebylo vyhověno. Četla v novinách zprávu o vykonaných rozsudcích smrti. Rodina Roušarova to odnesla nejhůře, pověsili otce i strýce. Ostatní dospělé, matku a prarodiče zavřeli a dva malé chlapce umístili v dětském domově. Svět se zbláznil, rozum šel spát. Zato kolektivizace v celém kraji konečně o pořádnou míli pokročila, komunisté si spokojeně mnuli ruce, protože námitky se podařilo zažehnat, konečně všichni souhlasili se vším. Do světa tak mohli hlásat, že lid je ve své vůli jednotný a republiku si rozvracet nedáme.
Místo dopisu od manžela, na který stále marně čekala, obdržela z vězení složenku na zaplacení osmiset korun. Že se prý její choť pokusil o útěk a při rvačce s dozorcem poškodil v cele omítku. Převezli ho z Hradce do Valdic a její žádosti o návštěvu vytrvale zamítali. Chodila pracovat na družstevní, bydlela v zabaveném domě, splácela dluh a čekala na zázrak. Jednou jí přímo z pole odvezla sanitka do porodnice. Děťátko se narodilo předčasně, ale bylo naštěstí zdravé. Ani nevěděla, jestli Jendovi dali její dopis a dozvěděl se, že má syna. Krátce potom, co se vrátila s dítětem z nemocnice, zaklepal na domovní dveře cizí muž. Pokoušel se dostat dovnitř, ale nepustila ho. Představil se jako přítel rodiny a doporučoval jí, aby podala žádost o rozvod. Poslala ho okamžitě do háje. Stejně pořád mlel, ať si to promyslí, že by si to Jenda tak přál, že by mu to pomohlo a podobné nesmysly. Nevěřila mu ani slovo. Vždyť jedině naděje, že jejich láska tu zkoušku vydrží, ji držela na nohou. Aby se nezvaného hosta zbavila, musela odvázat Bojara.
Po nekonečně dlouhém posílání žádostí o umožnění návštěvy se přece dočkala, povolenka dorazila. Odstříkala mléko pro malého, svěřila jej rodičům a ještě za tmy se vypravila k autobusu. Jendu k ní přinesli na nosítkách, sotva jeho sípavý hlas slyšela. Vrátilo se mu astma a tubera. Tmavé oči vypadaly pohasle a ruce se mu chvěly. Během deseti minut, co spolu směli mluvit, měl několik záchvatů štěkavého kašle. Přijela domů s pláčem a v hrůze očekávala pošťačku, obávala se, že jí nese zprávu o mužově úmrtí. V létě se k nim přistěhovala babička, aby jí pomohla s malým. Potřebovala se co nejdřív vrátit do zaměstnání a vydělávat na obživu a splátky. Poslali ji na pole vázat snopy. Po skončení směny se dovlekla ze sluneční výhně s vypětím posledních zbytků sil nazpátek domů. Byla oteklá, chtěla hned kojit, ale babička před ní nejdřív postavila hrnek bílého kafe, ukrojila kus buchty a vlídně řekla: "Chvíli si odpočni, máš narozeniny a práce nám neuteče. Všechno nejlepší, děvenko, a hlavně nezoufej! Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejvyšší. "
Tak tomu příliš nevěřila. A narozeniny? Prožívala poslední měsíce jako zlý sen, všechna výročí jí byla zcela ukradená. Ale Jeník se na ni culil z postýlky, broukal zvesela cosi v neznámé řeči a babička čiperka jí prostě nedovolila, aby podlehla pesimismu. Štěstí, že ty dva měla! Jeníka uložily do proutěného košíku, schovaly do chládku pod košatou třešní a chopily se hrábí. Uschlé seno krásně šustilo, za chvíli měly hotovo. Otřela si čelo do šátku a rozhlédla po voňavé louce. Všimla si na poli shrbené sousedky. Pozdravila ji. Zatímco babička si šla oddechnout, zaklekla kousek od ženy, na jejich zahrádku, kde už se ve vysokém plevelu začínala nasázená zelenina zvolna ztrácet. Podél pole jezdily od lesa náklaďáky, odvážely odtamtud nařezané smrkové klády. Věděla, že pochází z lesa, který byl nedávno sousedce také odejmut kvůli údajné podpoře protistátního živla. Dovedla si představit, kterak se při pohledu na mrtvé stromy, jež se svým otcem odmala opečovávala, asi cítí.
Pracovaly beze slova kousek od sebe, obě zabrané do těžkých myšlenek. Až když se zvedala, že půjde krmit, zeptala se jí žena nesměle, jak dopadla návštěva ve vězení. Popravdě jí pověděla o svých pochybách, zda manžela tubera neumoří a bude mu moci někdy ukázat malého. "Mýho mužskýho snad mají brzo pustit, ale co bude v kriminále s naší Hanou, to nevím," rozpovídala se najednou žena a křečovitě strnulá tvář se uvolnila. "Chodím se dívat do skříně na její svatební šaty, je to k zbláznění. Nic špatného neudělala, toho člověka viděla všeho všudy jednou. Požádal jí o hrnek vody, tak mu ho přes plot podala. Copak je tohle trestné? Vůbec to nechápu! Ženicha jí pověsili, jako kdyby mohl tušit, co má ten poděs za lubem. Jak si můžou soudy vzít na svědomí tolik nespravedlnosti?" Sousedka si upracovanou rukou otřela zpocené čelo a zapotácela se. Pak ještě plna zoufalství dodala: "Vždyť ta naše holka, Kláro, čekala miminko! V pátém měsíci jí udělaly ve vězení potrat!" Srdce se jí rozbušilo, Hanku znala od malička. Vlídná, krásná holka s hlubokým pohledem... Co jí to ty bestie provedly? Nic strašnějšího si nedovedla představit... Kde se v lidech bere tolik krutosti? Mají kromě jména ještě vůbec něco společného s lidmi? Dostala hrozný vztek, větší než kdykoliv předtím. Vlastní srdce odpočítavalo prudkými údery body její obžaloby. Proč, Bože, jestli jsi, tohle dopouštíš? Musela se posadit do trávy, aby se trochu vzpamatovala. V prstech jí nepříjemně brnělo od kopřiv, které právě vytrhla.
Tu náhle na jedné bramborové nati kousek před sebou spatřila cosi lesklého. Naklonila se blíž a nevěřila vlastním očím! Blýskal se tam snubní prstýnek, který tak dlouho marně hledala. Sundala jej něžně z rostlinky, ukryla v dlani a přitiskla pevně k hrudi. Bylo to jako sen, jako by pocítila teplo Jendovy ruky. Kroužek mu musel sjet z prstu nejspíš tehdá v chlévě, než k nim poprvé vrazili vojáci dělat prohlídku. Na pole se pak asi musel dostat s hromadou kompostu, jinačí vysvětlení ji nenapadlo.
Sluncem probuzený klíček vynesl to, co se zdálo být ztraceno, zpátky nad povrch. Zázraky se dějí! Snad jim v temnotě, která v posledních měsících pohltila svět kolem, zbývá ještě kapka naděje, že i pro ně dojde k rozednění! Přisedla si na zápraží vedle babičky a ukázala jí znovunalezený prstýnek. Létaly jim nad hlavami čilé vlaštovky, vesele švitořily při krmení mladých v chlévě. Cítila se po strašně dlouhé době pokojná. Jako by se od Jendova zatčení konečně zhluboka nadechla. Ptačí pár křižoval oblohu a jí napadla slova o bezstarostném nebeském ptactvu, které nesklízí a nežne, a přesto je Otec z nebe živí. Bože, pomoz Hance, Jendovi, nám všem. Vezmi nás do své něžné péče, skryj ve stínu svých křídel, vzdal od nenávisti a touhy po pomstě!
Dalšího rána přišel poštou list nadepsaný manželovou rukou. Oddechla si. Je naživu! Psal, že se mu daří mnohem líp, neleží už na marodce, ale chodí s ostatními mukly vázat povřísla. Odpoledne, když se vlekla podél silnice z práce domů a přemýšlela, jak se vyzout z družstevních oslav Svátku práce, při němž měla asistovat spolu s divadelním spolkem a představovat na alegorickém voze bláznivou Viktorku, zažila další nenadálé překvapení. Před ní na kraji cesty přibrzdila motorka. Až teprve, když si řidič sundal přilbu, poznala bráchu. "Naši tě moc pozdravují, nemohou za vámi teď kvůli žním, tak posílají zeleninu malému po mně. Tak račte nasedat, madam, než mi to chcípne!" smál se jejímu vykulenému výrazu a už se odrážel nohou od rozpálené silnice. Uháněli na hlučném vozidle k domovu. Zavřela oči a opřela si vlhké čelo o bráchovo rameno. Vítr jí příjemně celou ovíval, úmorná dřina a tíha zůstávaly daleko za jejími zády. Zatoužila, aby cesta podél zlátnoucího pole trvala co nejdéle, aby ještě chvíli mohla cítit tu lehkost a volnost, kterých se jí poslední dobou silně nedostávalo. Slávek prudce zastavil na dvorku, chtě nechtě musela sesednout. Vrazil jí do dlaně stříbrný klíček a rozpustile prohodil: "Dám si něco k pití a pomažu na bus. Tohle je dárek k narozeninám. Trénuj, Jeníček bude brzo chtít, abys ho vzala do cukrárny!" Milovaný brácha! Kolikrát se mu za ty roky, co byla bez Jendy, povedlo vymyslet něco, čím jí dokonale ohromil. Třeba na maškarním plese pohotově vyhlásil dámskou volenku ihned, jakmile se mihla v převleku muchomůrky kolem pódia. Troubil jednu pecku za druhou a ona to roztáčela v kole až do půlnoci, aniž by ji kdokoliv z tanečníků nebo čumilů ve vlastoručně vyrobeném modelu poznal. Maškarní, to byl jeden ze způsobů, jak vystoupit ze samoty a nedopustit, aby se do srdce vloudila zahořklost, nedůvěra vůči všemu a všem... Ozvalo se tiché zaklepání, vrzly dveře. Do nemocničního pokoje zrovna dorazila Fančina široká rodina. Zaplašila všechny ty milé i nemilé vzpomínky, které ji posledních pár minut táhly hlavou jako hejna vlaštovek, směřující přes oceán do dalekých krajů.

Posadila se na posteli. Záda ji bolela od dlouhého ležení, na které nebyla zvyklá. Než se napřímila, zahlédla Fanynku, jak tiskne ruku své tmavovlasé snaše. Z úsměvů obou žen zazářil až k ní zvláštní jas vzájemného pochopení a přijetí. Nemnohokrát sama zažila podobná nenadálá setkání, co zapůsobila jako povzbuzení, pohon na křivolakých cestách, kudy byla nucela se ubírat. Usedla na okraj postele a všimla si v uličce asi sedmiletého kluka, zvědavě si ji prohlížel. Pak přistoupil blíž ke své babičce a pošeptal jí, že se to nedalo přeslechnout: "Babi, ta paní čeká miminko, viď?" "Čeká, Tomášku," přikývla Fanča. Spiklenecky zamrkala na malého čiperu a než vyšla na chodbu, vytáhla z kovového šuplíku otlučeného nočního stolku čokoládovou tyčinku a podala mu ji. Nemohla přehlédnout jeho veselé oči. Byly podobné těm Fančiným. Aby se vzdálila od slov, která nebyla určena jejím uším, došourala se před okno na samém konci chodby, jímž bylo možné dohlédnout na zámek. Celé návrší pokrývaly pestrobarevné koruny stromů, signalizovaly příchod babího léta. Listy svítily, jak se v nich odrážely paprsky zapadajícího slunce. Rozvzpomněla se, že když tu rodila před šestnácti lety o patro výš staršího syna, ve všech místnostech protějšího zámku se svítilo. Vybavila si tu tehdejší náhlou eufórii. Držela Jeníka prvně sama v náruči, objevovala v drobné tvářičce své i manželovy rysy, překvapená a dojatá ze zázraku zrození. Léta, kdy Jeníčka vychovávala sama, nebyla snadná. Na jeho jednoduché otázky, proč musí žít bez táty, mu nikdy nebyla schopna srozumitelně odpovědět a nerozbrečet se. Možná by se tehdy na začátku věznění, když Jenda málem skončil hrobníkovi na lopatě, pod vlnou bezmoci a nenávisti vzdala. Naštěstí jí zasvítil na cestu ten zlatý kroužek, co zcela náhodně našla v brázdě brambor. Díky němu získala naději.
Jendu pustili za vzorné chování o pár let dřív, odseděl si "jen" deset let. Jako jeden z mála se po hrůzách, které musel v kriminále přestát, vrátil nezlomený. Byla za to nesmírně vděčná, nicméně oprávněně předpokládla, že jim ten nahoře dopřeje konečně normální všední klid. A on pošle toto! Dítě – takový obrovský závazek. Manžel si asi vůbec neuvědomil, když se odpoledne toho malého tak zastával, kolik je jim oběma let! Dokonce vypadal, že je i rád. Upřela zrak k obloze a poprvé pohladila přes župan miminko ve svém břiše. Copak je asi zač ten človíček?