Úvodem
Putník kráčí s Boží pomocí a pod ochranou Panny Marie, andělů strážných
a všech Tvých patronů. A pamatuje, že: 1. Pouť je kus života krásného,
ale těžkého, jak se dá dle pravdy říci s básníkem. 2. Putuje se vždy ke
slávě Boží a ke cti Panny Marie a pod ochranou andělů strážných. V žalmu
91 čteme, že Bůh přikázal svým andělům, aby nás chránili a v žalmu 84.
se píše, člověk nalézá pomoc u Boha, když chystá na svatou pouť. 3. Proto
má poutník kříž na znamení duchovního rozměru a proto se při pouti zpívá.
4. Budou i pokušení. Záložáci si možná vzpomenou na to ironické: Na vojně
se spěchá, aby se čekalo, a pak se čeká, aby se spěchalo. Je možné, že
tato myšlenka někdy napadne i poutníka, zvláště když jde ve velké skupině.
Ať se podaří, aby brzy vypadla a upadla v zapomnění.
Dřívější putování:
Do Mariazell se chodilo třemi poutními cestami. Nazývaly se Via sacra
- Posvátná cesta, německy Gnadenweg - Milostná cesta. Trasy byly pevně
stanoveny. Z Vídně se chodilo 4 dny a bylo to 141 km (první den do Alland
- 35 km, další do St. Veit /Gölsen - 40 km, do Annaberg - 43 km a 23 km).
Ze Štyrského Hradce 3 dny - celkem 115 km (45, 45 a 25 km). Brněnská cesta
byla náročnější: Za 6 dní urazili poutníci 250 km. Z Brna od sv. Jakuba
vycházeli 21. srpna ve 3 hodiny ráno a večer už byli u Kapucínů ve Znojmě
s 60 km za sebou. Zde se setkávali s poutníky vycházejícími z Oslavan,
Rouchovan a Třebíče, kteří to měli o něco blíže - z posledního města "jen"
46 km. Druhý den byl pro ně "odpočinkový", přes Retz a Pulkau došli po
35 km do Eggenburgu. Třetí den ušli 50 km, přes Langenlois a dřevěný most
v Mautern vystoupili až do kláštera v Göttweig. Čtvrtý den šli přes Meidling
a St. Pölten do Wilhemsburg celkem 37 km. Pátý den se v Traisen spojili
s cestou vídeňskou a přes Lilienfeld a Türnitz došli po 45 km až na Annaberg,
který je téměř 1000 m nad mořem. Na šestý den, tedy 26. srpna, jim zbývalo
už jen 23 km. Při pohledu na nádherné hory obdivovali Stvořitele a Joachimsberg
a Josefsberg podobně jako Annaberg je zase vedly k myšlenkám na Matku Boží
a celou její rodinu. V roce 1705 přišlo z Brna sedm set poutníků, ze Znojma
v květnu 166 a 476 pak v srpnu. 26. srpna 1712 přišlo z Brna 1384 poutníků.
Brněnská procesí byla dvojjazyčná, vedli je vždy dva kapucíni, každý v
jedné řeči. Poutníci sebou nosili suché kůrky a ovocné křížaly, aby bylo
lehčí. Některé ženy sebou braly též zásmažku na polévku. Pitná voda byla
dříve všude.
Pouť do Říma:
V roce 2000 jsme ji chtěli dát jako dárek Pánu Ježíši k jeho narozeninám.
Šli jsme z Vranova nad Dyjí, abychom vyšli z naší vlasti, ale měli to nejkratší.
Z téhož důvodu jsme šli přímo na jih, tedy přes Mariazell. Tenkrát jsme
vyšli v úterý 16. května ráno a do Mariazell jsme přišli v sobotu 20. května
večer. Asi za týden, to už jsme byli v Korutanech, jsme si řekli, že do
Mariazell to byla jen procházka. Každý rok chodíme toho 16. května na poděkování
první etapu do Mariadreieichen.
Pouť národů 2004:
Když nás biskupové pozvali na pouť národů, řekli jsme si, že tam půjdeme
pěšky. A mnozí se k nám přidali, zvláště pak jedna třída z Arcibiskupského
gymnázia v Kroměříži. Pan ředitel jim dal volno a dva pedagogové je doprovázeli.
Kromě nich se přihlásil ještě asi stovka mladších i starších trénovaných
i netrénovaných poutníků. Z Velkého Meziříčí nás v sobotu 15. května ráno
vyšlo21 a po přespání ve Valči jsme po 70 km byli v neděli večer na Vranově.
Poutní deník:
Pondělí 17.5.
I. etapa: Vranov nad Dyjí - Mold u Maria Dreieichen -39 km - nejúnavnější
etapa s nejprudším stoupáním v Ledových slujích (z 320 m nad mořem na 500,
300, 452 a 305 m nadmořské výšky)
O půl šestí snídáme, v šest je v kostele modlitba, žehnání a rozdání
křížků a požehnání na cestu a o půl sedmé nás vychází 169. Jdeme přes národní
park Podyjí a v 9 po starém dřevěném mostě přecházíme Dyji, která tvoří
hranici mezi Rakouskem a Moravou. Už je nás 178 a vcházíme do Hardeggu,
který je nejmenším rakouským městem. Samotný má jen 96 popisných čísel,
na předměstí jich je 37. Úředně k němu patří ještě osm vesniček, dohromady
mají 953 domů a 1652 obyvatel. Přejdeme Waschbach a v Pleissingu je první
zdravotní zastávka. Objevuje se četník na motorce, přehlédne naše obětavé
a nadšené pořádkové s oranžovými praporky a spokojeně prohlásí: "Ti to
zvládnou sami." V klidu odjede, pouze odpoledne se ještě kolem nás mihne,
spíše na rozloučenou než na kontrolu. Pan farář od Panny Marie Bolestné
u Tří dubů (Mariadreieichen), kde budeme nocovat pro nás připravil překvapení.
Vše zařídil tak, aby při našem příchodu byl vztyčen opravený kříž na věži.
Do něho chtěl vložit mimo jiné i listinu s podpisy všech poutníků. Proto
se začínáme na ruční papír anglické výroby podepisovat obyčejným perem
namáčeným do duběnkového inkoustu. To je skřípání a kaněk. Po vyjítí začíná
otec Jindřich Bartoš cyklus promluv o Mojžíšovi, velkém poutníkovi. Přes
Weitersfeld a Prutzendorf přicházíme po 23 km do Starrein a pak do Salapulky.
Oba názvy mohou připomínat dávné slovanské obyvatele, protože v jejich
kořenech lze vystopovat starostu a skály, případně hory . A skutečně: poutní
kostel před námi se německy jmenuje Maria na horách, pochází z 12 století
a proto místní lidé hrdě říkají, že je starší než Mariazell. Před námi
byla veliká bouřka, na nás spadlo jen pár kapek. Tady přecházíme z okresu
Hollabrunn (HL) do hornského (HO). V Hornu, který mineme, žije přes 6 tisíc
obyvatel a říkají mu školní město, protože v něm je mnoho škol a učilišť.
Od dvou do tří odpočíváme u kostela Maria in Gebirge s 26 km za sebou.
Přes Walkenstein, kde nás opět vítaly zvony a Keinreith dojdeme do Rodingersdorf.
Vítá nás místní děkan, polský kněz a nabízí malé občerstvení. Pak opouštíme
asfalt a lesní cestou jdeme až k poutnímu prameni nedaleko baziliky. O
půl sedmé jsme už všichni v počtu 181 před ní. Jeden ze starších poutníků
pak řekne, že v pondělí to bylo vražedné tempo. Otec biskup požehná kříž,
do pouzdra jsou vloženy eura a české mince a listina s našimi podpisy a
my můžeme sledovat, jak to šikovní mistři vše vytahují nahoru. Pak je mše
svatá česky. Na ni přišla schválně jedna paní, která jako dítě zažila hrůzy
odsunu a proto zatrpkla vůči české vlasti i řeči. Když se dozvěděla, že
mladí Češi půjdou pěšky do Mariazell, vše v ní roztálo a rozhodla se, že
se s námi po desítkách let opět pomodlí česky Otčenáš. Chtěla však zůstat
skrytá mezi lidem Božím, řekla to jen místnímu knězi. Pak jdeme ještě jeden
kilometr pěšinkou do školy pro opraváře traktorů, kde nám nachystali dobrý
guláš a celkem dobré spaní. Dvacet pokojů po dvou postelích stačí pro všechny
naše poutnice, kterých je asi polovina a kluci všech věků zalehnou po chodbách
a sálech. Chrápali pořádně, osobně jsem to slyšel, ale díky únavě spal
dál.
Úterý 18.5.
II. etapa: Mold - Langenlois - 30 km (podle některých výpočtů jen
26) - nejkratší a nejmalebnější etapa (z 305 m nad mořem na 210 m nadmořské
výšky)
O půl šesté snídáme, deset minut pošesté vycházíme. Na státní silnici
nás už čekají četníci na silných motocyklech, zastaví dopravu a my krásně
přecházíme. Večer někteří dojeli přímo do školy, takže nás vychází 184,
pokud to na nejmladší poutnice, dvanáctiletá Jana, dobře spočítala. Přes
Zaingrub, kde jsme přesně v 7 hodin, takže nevíme, zda se zvony rozezněly
kvůli nám anebo dle časového spínače přicházíme do města Gars a.d. Kamp,
které má přes 3 tisíce obyvatel. Odpočíváme vedle kostela sv. Šimona a
Judy. Před sebou vidíme zříceniny hradu, který postavili Babenberkové ve
12. století, tam se narodil svatý kníže Leopold III., patron Dolních Rakous.
Jeho obrazy si nelze splést se svatým Václavem, ačkoli bývá stejně oblečen,
protože vždy drží v ruce malý kostelíček. Sv. Leopolda vychoval sv. Altmann.
To byl biskup z Pasova, kterého vyhnali sem do Dolních Rakous a který zde
založil klášter v Göttweig na hoře, kde byla uctívána pohanská bohyně Chotěvina.
Na ploše mezi zbytky hradních zdí se hraje a zpívá. Často tam vystupují
tam soubory a divadla od nás. Objevují se dva četníci na motocyklech, že
nás provedou městem. Nejprve jeden z nich projede trasu, aby se ubezpečil,
že to tam půjde. Sestupujeme údolí říčky Kamp. Zde začíná malá vinařská
oblast, obec Langenlois (přes tři tisíce obyvatel), kam dnes míříme, je
největší vinařská obec v Rakousku. Vypěstují více vína než v Kremži, která
je daleko větší. Obojí vína jsou proslulá a obě oblasti mezi sebou pořád
úporně soutěží. Podle řeky vede cyklostezka s krásným německým složeným
názvem: Kamptalradweg (kampským údolím pro kola cesta). Není však možné
po ní jít, protože byla poškozena při povodních v srpnu 2002. Zanedlouho
přecházíme do okresu Krems (KR), česky Kremže, což nám připomíná slavnou
hořčici. Objevuje se jiná dvojice četníků a naprosto tiše a bez řečí nás
vpředu a vzadu doprovázejí. Dále jdeme přes Zitternberg, Buchberg a Plank.
Na jednom parkovišti nás tam čekal pán, který mluvil dost dobře česky.
Daroval nám plnou tašku různých mazání a obvazů. Na vše se vyptával a nakonec
řekl, že je škoda, že s námi nejdou žádní Rakušané. Za Plank je kolem desáté
druhá zastávka. Projdeme Altenhof, kde z jednoho domu vyběhla paní a utíkala
ke zvoničce, aby nám na uvítanou pustila zvon, a odbočíme ze státní silnice
na polní cesty. V obci Siefern se mezitím porouchal vodovod, proto jsme
museli procházet po jednom vedle dělníků, kteří jej opravovali. Vrátili
jsme se na vedlejší silnici a v Schönberg jsme se krátce po poledni zastavili
v kostele, také krátce. Na začátku Schönberg - Neustift byla od jedné do
dvou zastávka na oběd. Místní nám pustili pitnou vodu. Přes Zöbing jsme
ve 3 hodiny došli na kraj kraj Langenlois, kde nás u četnické stanice čekal
pan farář a pan ředitel Gartenbauschule. Za půl hodiny jsme pokračovali
dál a ve čtyři jsme už byli ve škole.V 17.00 byla mše svatá v sále a po
ní večeře s pořádným zákuskem, který všichni poutníci i poutnice přivítali
potleskem. Podle velehradského zvyku byl pak v sále první veselý večer
se scénkami. Byl pozván pan ředitel, dostal na památku poutnický kříž,
ale vrátil ho se slovy: Doneste mi jej do Mariazell a já se pak u vás doma
pro něj někdy zastavím. Spali jsme v tělocvičně a na chodbách, pár děvčat
dostalo úpal, ale ráno byly opět fit.
Středa 19.5.
III. etapa: Langenlois - Sankt Pölten - 35 km - nejbližší prostým
lidem, půjdeme jim přímo humny (z 210 m nad mořem na 203 u Dunaje a pak
na 271 m nadmořské výšky)
V šest jsme posnídali a o tři čtvrtě na sedm vyšli zase na jih. Přijel
zase ten pán s další brašnou plných pomůcek pro chodce a s obálkami a poštovními
známkami. V tom zmatku jsem se ho zapomněl zeptat na adresu. Pán Bůh mu
štědře odplať. Přešli jsme státní silnici a podle ní jsme šli mezi vinicemi.
Už po hodině byla zdravotní zastávka, protože naše milé a obětavé zdravotnice
nás po včerejších zkušenostech nabádaly, že musíme často pít. Opět přes
státní a několik křižovatek a byli jsme v Gneixendorf. Je to už předměstí
Kremže, kdysi zde nějaký čas pobýval i Beethoven. Za druhé světové války
zde byl zajatecký tábor pro Ukrajince. Říká se, že silnice vede v místech,kde
jsou hromadné hroby, kde má být asi 50 tisíc pochovaných obětí. Už je to
víc jak 50 let po té hrozné poslední světové válce a rány ještě nejsou
zahojeny. Není lehké přiznat si ošklivou vinu. Ani pro Rakušany. Oni i
obyvatelé bývalé NDR se tváří jakoby se ty hrůzy nacismu týkaly jen bývalého
západního Německa. Jedině tam dělali pokání. Rakušany a východní Němce
(ale svým způsobem i Čechy za to barbarské vyhnání Němců, z nichž 90 procent
bylo naprosto nevinných) to teprve čeká. Ačkoli to nebude lehké, bude se
to muset udělat. A už jsme v Kremži, městě, které má kořeny v hluboké minulosti
a dnes přes 11 tisíc obyvatel. Kaplan jedné ze tří farností, které zde
jsou, s pastorační asistentkou nám jdou naproti a vítají nás. V blízkosti
zde žil v 5. století svatý Severin. Zde začíná oblast Wachau, nejkrásnější
část celého údolí Dunaje, kde jsou známé hrady a kláštery. Göttweig patří,
mezi ty nejslavnější, je na kopci, který je zdaleka vidět, naštěstí nebudeme
muset vylézt až k němu, ale obejdeme ho. Město se jmenuje stejně jako říčka,
která se v těchto místech vlévá do Dunaje. Přecházíme po úzkém dřevěném
mostku a pak zamíříme na ohromný most přes Dunaj. Asfaltová stezka nás
přivede ke kamenným schodům a po nich vystoupíme na most přes Dunaj. Při
přípravě trasy se po levé lávce dalo přejít na druhou stranu, osobně jsme
si to kontrolovali. Minulý měsíc se totiž opravovalo naproti. Jenže mezitím
skončili a přesunuli se na naši stranu a lávku uzavřeli. Proto jsme nemohli
jít dál. Po schodech jsme sestoupili jsme k řece, ale pořád jsme byli na
stejné straně, proto jsme se museli vrátit nahoru a po těch prvních schodech
zase slézt dolů, podejít silnice vedoucí k mostu a vystoupit na tu čerstvě
opravenou lávku na druhém boku. V 9.32 jsme konečně přešli Dunaj a uvědomili
si, jaká je to překážka a o co horší to muselo bývat dříve. Na pravém břehu
jsme šli asi 1 km po cyklostezce. Před náspem nás čekal pan farář z Fürthu,
P. Benno a byla tam zdravotní zastávka. S ním jsme pak šli na jih proti
proudu řeky Fladnitz přes Palt a Fürth, kde nám na faře nabídl občerstvení.
Pak jsme obešli kopec, na kterém stojí klášter Göttweig. Jako dárek přijali
naši poutníci sdělení, že nebudou muset vyšplhat nahoru. Na kraji další
obce Paudorf nás ženy obdarovaly Müsli tyčinkami. V kostele v Hellerhof
nás už čeká místní farář P. Udo Fischer. Když jako třicetiletý kněz přišel
do této farnosti, přišla řeč na jména ulic v této obci. Jedna se jmenovala
Celská, protože pop ní se chodilo do Mariazell. S farníky se rozhodl tam
putovat. Poprvé šli v roce 1982 a pouť obětovali za svobodu u sousedů v
Československu. Chodili tak každý rok. Při deváté pouti v roce 1990 už
s nimi mohli jít věřící z Třebíče. Poutní novéna se naplnila. Trasu trochu
upravovali, dnes to mají rovných sto kilometrů za tři dny, přespávají na
stále stejných místech. Vycházejí vždy v pátek po Božím Těle v 6 hodin
20 minut, ujdou 46 km a v 18.20 jsou v Rabensteinu, v sobotu vyjdou zase
v 6.20 a přes kopec ve výši 1031 m dojdou v 17.20 po 32 a půl kilometrech
do Annaberg. V neděli vyjdou zase v 6.20, dvakrát překonají hranici tisíce
metrů a o půl dvanácté jsou po 23 km v Mariazell. Svou cestu nazvali Via
Sacra Nova. Na první pouť jich šlo 14, na druhou 43, pak se to ustálilo
přibližně na 150, nejvíc jich bylo, pokud je mi známo, v roce 1990 a to
196. Pan farář a několik ostatních se zúčastnili každý rok. Pokračujeme
na Hörfarth. Za ním vstupujeme do okresu Sankt Pölten (PL). Někde v těchto
místech jsme také vstoupili do části, která se nazývá Mostviertel - Moštová
čtvrtina, někde jsem však viděl: Moosviertel, což by byla Mechová. Země
Dolní Rakousy je totiž turisticky dělena na čtyři čtvrtiny. Když jsme překročili
Dyji, procházeli jsme Vinařskou čtvrtinou, na jih od Čech je Lesnatá čtvrtina
a za Vídní je to Hornatá čtvrtina. Přes Meidling jdeme dál klidnou silnicí,
která vede za humny několika vesnic. Ve Fuggingu je od půl třetí hodinová
zastávka na oběd, otevřeli nám hasičku a pak jsme se společně fotografovali.
Přes Greiling, Diendorf a Abgern jsme za hodinu přišli do Kleinhein, kde
nám v kněžském domově nachystali občerstvení. Pan farář nás pak za doprovodu
četníků vedl polními cestami až k k městu St. Pölten. Kolem roku 300 se
jmenovalo Cetium a žil zde sv. Florián. Pak je dobyli Maďaři, v roce 800
zde byl první klášter, který získal ostatky svatého mučedníka Hippolyta.
Tak vzniklo nové jméno: St. (Hi-) pol (y) ten. I zde Josef II. zrušil klášter
a budovy předal novému biskupství, které zde ustanovil, ačkoli to bylo
malé městečko. Dnes má přes 30 tisíc obyvatel, ale už dvacet let je hlavním
městem Dolních Rakous. Obyvatelé této země se proto v referendu rozhodli.
My vstupujeme do předměstí Viehofen. Zde byli činní první křesťanští demokraté
už v době první sociální encykliky "Rerum novarum". Četníci nás doprovázejí
i po rušných silnicích, neomezují nás a tak se stane, že chodník na posledním
mostě je najednou zatarasen ohromným betonovým kvádrem. Profesionálové
v uniformách neztrácejí duchapřítomnost, zastaví celkem rušný provoz a
my můžeme vstoupit do vozovky. Za chvilku jsme už na druhém břehu a po
kilometru mezi rozkvetlou řepkou jsme v sedm hodin v domovech společenství
Emmaus, které nás dnes hostí. Po mši svaté ve stanu je večeře na vybranou
- guláš nebo zeleninová směs. Stihne se i další veselý večer.
Čtvrtek 20.5.
IV. etapa: Sankt Pölten - Türnitz - 40 km (podle některých měřičů
a ukazatelů na silnicích by to mohlo být až 44 km)- nejdelší etapa, ale
tři čtvrtiny po cyklistické stezce (z 271 m nad mořem na 466 m nadmořské
výšky)
Snídáme v šest hodin a po půl sedmé vycházím po cyklistické stezce
proti proudu řeky Traisen zase po Traisentalradweg. Pan farář z Mariadreieichen
nám zařídil povolení, použít ji, protože místy je tam vstup chodcům zakázán.
Na předměstí Harland se k nám přidává ,mladý Rakušan a celý den s námi
půjde, dnes je totiž slavnost Nanebevstoupení Páně a v Rakousku je státní
svátek. Proto i na cyklostezce je od rána čilý ruch a pořádkoví musí stále
volat: Ustupte napravo. Stále proti proudu po stezce po tomto břehu míjíme
Eggendorf a Wilhelmsburg (přes pět tisíc obyvatel). To už jsme v okrese
Lilienfeld (LF). Máme několik zdravotních zastávek v přírodě, někteří se
přitom ještě stačí zchladit v řece, protože sluníčko začíná pražit. Přes
Goeblasbruck a Rotheau přicházíme k nádraží v Traisen, kde je za poledne
delší zastávka. Město je pojmenováno podle řeky, má přes dva tisíce obyvatel
a je známé tím, že zde byla založena rakouská socialistická strana. V Taneční
kavárně U Adyho nám zadarmo nabízí záchody. O tři čtvrtě na dvě je hodinová
zastávka na oběd v Dörfl, který už je částí Lilienfeld. Před tím byla stezka
zatarasena drátěnými vraty, která zdatní poutníci, v civilu hasiči zdatně
uvolnili. Bylo by totiž nemilé, kdybychom museli nějak obracet celého poutnického
hada, který na cyklostezce mezi lesy byl až půl kilometru dlouhý. V Lilienfeld
žije přes 2000 obyvatel a je zde slavný cisterciácký klášter. Kněží z něho
slouží v okolních farnostech. I pan farář z Türnitz, kam dnes dorazíme,
je členem tohoto společenství. Pak jsme došli do Schrambachu, kde končila
32 km dlouhá stezka a pokračovali jsme dál po silnici přes Freiland. V
Lehenrotte, kam jsme došli kolem páté hodiny, nás čekal pan farář, jehož
tatínek se narodil v Československu, a starosta Türnitz, protože tato obec
už pod něho spadá. Zdravotní zastávka byla v restauraci Traisentalhof.
Pak jsme šli kolem kostela, kde nám místní pan farář pustil zvony. Posledních
7 km stoupání do Türnitz bylo únavných. Pan biskup Lobkowicz, který dosud
vše obdivuhodně zvládal, zde podlehl takové netrpělivosti, že prohlásil:
"Jestli za příští zatáčkou nevykoukne první stavení, tak překousnu žížalu."
A opravdu, střechy Türnitz se ukázaly, biskup i kroužkovec byli oba ušetřeni.
O tři čtvrti na sedm vcházíme do kostela sv. Martina, kde uchovávají trn
z koruny Pána Ježíše. Proto se česky této obci říká Trnice. Po mši svaté
dostáváme večeři od místních žen. Zapékané těstoviny vhodně doplnily čerstvým
zelím, které dodalo tak potřebné vitamíny. Ubytování je ve venkovské škole,
kde je málo vody a žádná sprcha.
Pátek 21.5.
V. etapa: Türnitz - Mariazell - 31 km - nejromantičtější s největším
výškovým rozdílem (ze 466 m nad mořem přes hřeben ve výšce nad 1000 m,
pak na 871, 785 a k cíli v 868 m nadmořské výšky)
V šest hodin snídáme a v půl sedmé vycházíme. Poměrně brzy scházíme
ze silnice a stoupáme proti proudu potoka Retzbach až k vodopádům. Před
nimi je v deset 10 hodin zdravotní zastávka. Přes vodopády jdeme po několika
dřevěných lávkách s pevným zábradlím. Je to náročné, poslední poutník prošel
v 10.50. Pak se pokračuje lesní cestou na hřeben kopce,který je víc jak
1000m nad mořem. Polední modlitbu máme u mysliveckého posedu asi 1 km před
Ulreichsbergem. Tam se rozdělíme, část jde dolů husím pochodem úzkou zarostlou
stezkou s příkrým klesáním, druhá část, která přichází do obce s desetiminutovým
zpožděním, se dává širokou cestou kolem krmelců, k čemuž máme zvláštní
povolení od místního mysliveckého rady(ale nebylo tak lehké je dostat).
V obci je hodinová přestávka na oběd a pak pokračujeme po silnici dolů.
Asi po 2 km se přecházíme druhé zemské hranice a jsme ve 3. zemi - ve Štýrsku
(první byla Morava, druhá Dolní Rakousy, které zde končí) a pokračujeme
pořád dolů kolem Hubertova jezera. Pod ním u kříže je předposlední zdravotní
zastávka, při které nás natáčejí a také se vyptávají redaktoři Česká televize.
Poslední zdravotní zastávka je po čtvrté hodině u kapličky ve výšce 785
m. Tam se spojuje svatohipolytská poutní cesta (tedy ta naše z Vranova,
vlastně až z Velehradu, potažmo z Čenstochové přes Svatý Hostýn) s vídeňskou
poutní cestou zvanou Via sacra nebo také Uherská (která je dnes už vyznačena
z Čenstochové přes Levoču a Bratislavu až sem). Zbývá nám už jen prudké
půlkilometrové stoupání, při kterém zažijeme opravdovou i když krátkou
bouři. Neustále nás předjíždějí naši cyklisté. Ve čtvrt na šest jsme v
Mariazell. Při prvním spatření poutního chrámu podle starobylého poutnického
zvyku vkleče zdravíme Pannu Marii a někteří pak jdou bosi. O půl šesté
přicházíme v počtu 184 k bazilice, která je 868 m nad mořem. Jano, děkujeme
za počítání. Je nás přibližně tolik, kolik kilometrů máme z Vranova v nohách.
Bazilika je zavřená, právě ji uklízejí před hlavním večerním programem.
Když jsem odpoledne odhadl, v kolik hodin tam dojdeme, chtěl jsem to zavolat
na faru a do poutní kanceláře. V horských údolích pochopitelně nebyl signál.
Naštěstí a díky Bohu potkáváme polského děkana z Rodingersdorf, kterého
se na nás vyptává rakouský jáhen, který má být brzy vysvěcen. Když mu slíbíme,
že se za něj pomodlíme, jde do kanceláře a zařídí, že nás všechny pustí
dovnitř. Tam se setkáváme s našimi bohoslovci, kteří připravují večerní
program, krátce se pomodlíme a jdeme se ubytovat do stanů pro mládež. Proběhne
poslední veselý večer, někteří jdou do baziliky. Prohlížíme celý areál,
využíváme jídelny a sprch a připravujeme se na zítřejší slavný den. To
už je jiná kapitola. S pomocí Boží a pod ochranou Panny Marie, Voditelky
našich cest, a andělů strážných to bylo z Vranova 175 km s překonáním celkem
1030 m výškového rozdílu ve stoupání a 480 m v klesání.
Poděkování:
Bohu díky.
Marii Průvodkyni na cestách díky.
Svatým apoštolům Petru a Pavlu a Jakubovi díky.
Svatému Kryštofovi a andělům strážným díky.
A vám, poutníci mladí i staří, díky. Byli jste výborní.
Zvláště děkujeme pořádkovým, řidičům doprovodných vozidel a zdravotníkům,
schole a zpěvákům.
Pán Bůh odplať nastokrát také všem dobrodincům, kteří nám tolik pomohli
u nás a hlavně v Rakousku.
Dodatky:
O Mariazell
Mariazell bývalo duchovním středem střední Evropy. Pak došlo k dlouhému
přerušení, kvůli válce a další nesvobodě. S Pannou Marii Zellenskou jsme
však byli spojeni stále. Věřící z jihozápadní Moravy se například scházeli
v Třebíči u sv. Martina vždy v poslední srpnovou neděli na tak zvanou Mariazellskou
pouť. V Mariazell se zase za nás pravidelně modlili. Katolická mládež Rakouska
/KAJ/ se domluvila a v roce 1954 se její členové z každé spolkové země
/a tedy z každé diecéze/ začali modlit za věřící jedné sousední země, kde
tenkrát byla nesvoboda. Věnovali dokonce za tu zemi jednu svíci a řekli
si: Tato svíce bude zapálena, až se poutníci z té země sem svobodně dostanou.
Svíce jsou na devítiramenném svícnu za milostnou kaplí. Na každé je znak
spolkové země a dole je štítek. se jménem státu, za jehož věřící se Rakušané
modlili. Za nás se modlili věřící mladí lidé z Dolních Rakous, za Polsko
se modlila diecéze Vídeň, protože ji zachránili vojáci polského krále Jana
III. Sobieského před Turky a její apoštol, náš rodák sv. Klement Maria
Hofbauer, působi1 také ve Varšavě. Za Maďarsko se modlila diecéze Burgen1and,
za Jugoslávii a Albánii diecéze korutanská, které s nimi sousedí. Tyrolsko
se modlilo za Čínu a nejzápadnější země - Vora1berg se modlil za Rusko.
Horní Rakousy, které sousedí s jižními Čechami se modlily za Litvu, Lotyšsko
a Estonsko. Dlouhá léta se modlili, ale doufali, že budou vyslyšeni, a
že svíce budou moci být jednou zapáleny. Stalo se tak 20. května 1990 při
děkovné pouti katolíků střední Evropy ke své Matce. Bylo zapáleno 8 z devíti
svící /kromě té, která patří Číně/. Ten den byl také na lešení umístěný
děkovný nápis. Bylo tam napsáno: Děkujeme Bohu, že jsme svobodní v 7 řečech:
nahoře maďarsky, pod tím slovinsky /nebo ukrajinsky/, pod tím polsky, pak
česky a slovensky, pak chorvatsky. Poslední nápis byl německý: Wir danken
Gott, dass ihr frei seid - a má trochu jiný význam: Děkujeme Bohu, že jste
svobodní! Proto každá pouť do Mariazell je tak trochu děkovná a vždy bychom
rádi měli zpívat píseň s refrénem: Děkujem Ti Matko milostivá, děkujeme
tisíckrát. Naše pocity také vyjádří píseň - Máti Páně přesvatá s refrénem:
Pros za nás o Panno Mocná, protože Panna Maria se skutečně projevila jako
Panna mocná, která potřela hada lži a nenávisti.
O Panně Marii v Mariazell
Panna Maria,na tomto poutním místě má odjakživa čestný titul: Velká
Paní Rakouska - Magna Mater Austriae. Stává se zase, tak jako před druhou
světovou válkou Matkou celé střední Evropy. Svědčí o tom její další čestné
tituly: Velká Paní Maďarů - Magna Dómina Hungarórum a Matka slovanských
národů - Mater Gentium Slavórum /čti gencium/. O tom, že Panna Maria patří
celé střední Evropě, svědčil hrob maďarského primase. Primas je čestný
titul biskupa v tom místě, kde bylo v té zemi poprvé založeno biskupství.
Primas Čech je v Praze, primas Polska je ve Hvězdně, primas Moravy by byl
na Velehradě. Primas Maďarska je v Ostřihomi, na hranicích se Slovenskem.
Po druhé světové válce se jím stal arcibiskup Josef Mindszenty. Byl to
statečný obhájce náboženské svobody a práv věřících v Maďarsku. Brzy po
svém jmenování byl souzen a vězněn. Byl propuštěn při lidovém povstání
v roce 1956 a činně se do něho zapojil. Když bylo povstání potlačeno, skrýval
se celých 15 let v kanceláři na americkém velvyslanectví v Budapešti. Když
po vytrvalém úsilí Svatého stolce maďarský režim konečně povolil jeho odchod
ze země, usadil se v Rakousku a tam roku 1975 zemřel. Před smrtí projevil
přání, aby byl pochován v Mariazell. Jeho náhrobek byl vlevo vpředu za
milostným oltářem. L.P. 1991 byly přeneseny jeho ostatky do Ostřihomi.
Podobně se uvažuje o přenesení ostatků kardinála Berana z Říma do Prahy.
Kaple po náhrobku kardinála Mindsentyho je stále obsypána květy, svíčkami
a zástavami v maďarských národních barvách: červené, zelené a bílé. Nelze
popřít, že u kořenů naší civilizace stálo křesťanství, proto se nepodaří
bez křesťanství společnou Evropu vytvořit. Poutník z Čech, Moravy, Slezska
nebo Slovenska si tuto myšlenku připomene pokaždé, když uvidí na rakouské
silnici ceduli s označením obce. U ní je informace o pořadu bohoslužeb
v místním kostele a to jak katolickém tak evangelickém, pokud se tam nachází.
Jsme totiž v křesťanské Evropě, bez ohledu na to, že někteří lidé mají
rozdílný světový názor. Všichni však mají svobodu svědomí. K tomuto cíli
jsme se přiblížili 1. května vstupem do EU. Je symbolické,že první společná
akce je právě pouť - čas na společnou modlitbu, ale i nějaké pobavení.
Ti nejstarší z nás si ještě vzpomenou, jak se za první světové války společně
modlili všichni vojáci, kteří se octli v nebezpečí. V zákopech byli vedle
sebe Chorvati, Češi, Slováci, Maďaři i Rakušané a když se na ně při výbuších
valily tuny hlíny a kilogramy střepin, společně prosili Boha o pomoc a
všechny rozdíly najednou mizely. I sovětští vojáci za druhé světové války
volali v té hrůze Boha a vzpomínali na své matky. Dnes se zase po dlouhé
době budeme modlit společně, tentokrát však radostně a vděčně. A je opravdu
potřeba, aby všichni ve své řeči poděkovali Bohu za mír a za jednotu. A
také za to, že máme všeho dostatek. Je pravda, že jsou ještě mezi naší
zemi a západními sousedy pořád ještě veliké rozdíly, zaviněné minulým neblahým
řízením a že bude dlouho trvat, než dříve tak chudé Rakousko dohoníme.
Přece jen se všichni v Evropě máme dobře.
O chrámu v Mariazell
V polovině 12. století byl do horského kraje v okolí dnešního Mariazell
poslán mnich Magnus, aby duchovně sloužil lidem, kteří tam žili. Ze své
klášterní cely si vzal sošku Pany Marie s Ježíškem,kterou sám vyřezal z
lipového dřeva. Večer 21. prosince 1157 se dostal do blízkosti svého cíle.
Cestu mu však zatarasil balvan, který spadl ze skály. Magnus prosil o pomoc
Matku Boží a cesta se mu uvolnila. Pak postavil komůrku (celu) pro sebe
a dřevěnou kapličku pro sochu. Od té doby se říkalo Maria v cele, krátce
Mariazell. Okolo roku 1200 bylo dřevěná cela přebudována na malý kostel.
Vybudoval jej na poděkování za uzdravení moravský markrabě Jindřich s manželkou,
protože zde při návštěvě Matky Boží byli vyléčeni z těžkých chorob. Socha
moravského zakladatele je zvenku nad průčelím. Král Ludvík Uherský po vítězství
nad Turky založil děkovnou kapli, která dodnes stojí uvnitř. Marie Terezie
pro ni v roce 1757 pořídila nádhernou stříbrnou mříž. Bazilika, kterou
uvidíme, pochází ze 17. století. Při pohledu na ni vzpomeňme na dlouhé
dějiny úžasných modlitebních proseb, vyléčení z nemocí, duchovních obrácení
a neomezené důvěry od mladých i starých, bohatých i chudých. Hodně o tom
mohou vyprávět stovky a stovky, děkovných tabulek a záslibných darů, které
jsou uloženy v galeriích baziliky a ve dvou klenotnicích. Svědectví o jednom
uzdravení: Nedávno vzpomínala devadesátiletá paní Marková z Kremže v Dolních
Rakousích - na zázračné uzdravení svého muže, kterému měla být amputována
paže kvůli rakovině. S velikou důvěrou odjel do Mariazell a strávil zde
se svou manželkou 3 dny ve vroucích modlitbách. Když mu byl po návratu
domů sundán obvaz z paže, byly rány zhojeny a později se již žádné potíže
nevyskytly. Sám evangelický primář nemocnice to označil slovy: Stal se
zázrak!
Milostná socha v Mariazell
Po celý rok je oděna do oblečků v liturgických barvách. Některé z nich
jsou velice cenné a byly darovány už dávno mocnými a vděčnými poutníky.
Pouze dvakrát do roka mohou věřící vidět milostnou sošku bez rouch. Poprvé
8. září o svátku Narození Panny Marie a zároveň výročí posvěcení baziliky,
v den, kdy místní mají zároveň pouť i posvícení. Podruhé to je v den založení
Mariazell a to 21. prosince. V tyto dva dny je možné vidět, že Ježíšek
drží v ruce jablko, které je znamením hříšnosti prvních lidí Adama a Evy.
Ježíš bere toto jablko, protože nás svým utrpením od hříchů osvobodil.
Maria drží v ruce ovoce, které na první pohled připomíná hrušku. Podává
ho svému Synu. Při podrobném pohledu lze poznat, že to je vlastně fík.
O plodu fíkovníku se totiž ve středověku psalo: Fík se prvního dne nařízne
a nabodne, a on pak do třetího uzraje a je pokrmem pro všechny. Tak byla
také Kristova hruď probodena kopím a ukázala se krev a voda. Třetího dne
pak Ježíš vstal z mrtvých a stal se pokrmem pro všechny. Proto je fík v
ruce Panny Marie znamením Ježíšovy smrti a jeho zmrtvýchvstání po třech
dnech.
Slavné osobnosti v Mariazell
Svatý Otec Jan Pavel II. navštívil Mariazell v září 1983 při své první
pastorační cestě do Rakouska při příležitosti 300 let od bitvy u Vídně.
Na jeho návštěvu připomíná malá kaplička hned nad parkovištěm. V roce 1993
zde měl svatbu Karel Habsburský, jeden z potomků posledního českého krále
a moravského markraběte, kterým byl císař ve Vídni. Však také při císařském
pohřbu, když přijeli s rakví ke kapucínské hrobce se bratr vrátný ptal:
Koho to sem vezete? Řekli mu: Císaře rakouského. Odpověděl: Není tu místo
pro něho. Znovu se zeptal a oni řekl: Krále uherského. Stejná odpověď.
Tak vyjmenovali všechny tituly, i ty, co se týkaly českých zemí a vždy
byla stejná odpověď. Jako poslední titul pak řekl ten, kdo vedl pohřeb:
Ubohého hříšníka Ferdinanda - nebo jiné jméno. Teprve potom vrátný otevřel
a pohřební průvod mohl vstoupit.