Pěší pouť do Říma - aktuální zprávy o postupu poutníků

Děkujeme těm, kteří předávali informace z těchto stran (v tištěné, mluvené či jiné podobě) těm, kteří internet nemají ...

Nejzajímavější místa této strany:
Jdi na první depeši přímo od poutníků ze čtvrtka 24.5. (Knittelfeld, Rakousko)
Jdi na druhou depeši  z pátku 2.6. (Ceggia, Itálie)
Jdi na třetí depešiz 10.6.
Jdi na čtvrtou (závěrečnou depeši) z 16.6.(asi 50 km od Říma)
Jdi na dovyprávění toho, co již v depeších nebylo (dodáno P. Janem Peňázem v srpnu 2000)
První sada fotografií, které již přišly (výběr z prvního dne cesty)
Druhá sada fotografií, které již došly (výběr z prvních dvou týdnů putování)

Postupně zařazujeme informace o tom jak poutníci postupují, co prožili... podle toho, jak se daří jednotlivé zprávy získávat takže nejaktuálnější zpráva je až na konci (před sadami fotografií):
 

15.5.2000 Se uskutečnil sraz poutníku ve Vranově nad Dyjí, výchozím místě viz. fotogalerie. Otec biskup Vojtěch jim požehnal a pak při přátelském posezení ve farním sále projevil zájem o informace o průběhu pouti. Tak dostala definitivní podobu myšlenka na vytvoření těchto webových stran.

16.5.2000 V 7:00 ráno mše svatá na Vranově a potom již odchod směr Řím (zatím spíš směr hraniční přechod Hardeg v národním parku Podyjí).

16.5.2000 Odpoledne dle ne zcela potvrzených zpráv poutníci spatřeni naposled již v Rakousku, jak ošetřjí puchýř jáhna Františka (však my jsme mu říkali, ať víc trénuje, ale on na nás moc nedal).

17.-19.5.2000 Po poutnících se země slehla... Nepodařilo se s nimi navázat kontakt (odesláno několik textových zpráv ale bez odpovědi), a ani žádná další zpráva od nich nepřišla. Pokud jste je někde viděli, podejte prosím zprávu poutnímu monitorovacímu středisku ve Znojmě - Příměticích...

19.5.2000 Ve 22:31 se podařilo mobilním telefonem navázat asi na 10 sekund jednostrané spojení s poutníky. To jest po vytočení čísla a vyzváněcím tónu bylo nachvíli slyšet hlas otce děkana Jana Peňáze a další hlas. Co přesně povídají nebylo úplně s jistotou rozeznat. Nejspíše šlo o nějaké technické poznámky týkající se obsluhy telefonu (co zmačkout a zda je to tak správně). Je tedy možno učinit alespoň tento závěr o průběhu pouti: otec děkan Jan ještě žije! Vše ostatní zůstává zatím zahaleno tajemstvím, protože žádný další pokus o spojení se nezdařil.

21.5.2000 V 15:30 se konečně podařilo navázat kontakt s poutníky. Právě se nacházeli poblíž vrcholu Seebergu ve výšce 1240 m nad mořem kousek od  Mariazell, ke kterému směřují. Předcházející dva dny je provázely lijáky, dnes se udělalo pěkně...

23.5.2000 Poutníci se k večeru (19:15) blíží k okresnímu městu Knittelfeld asi 75 km jihojihozápadně od Mariazell. Na hraniční přechod do Itálie jim v tuto chvíli zbývá vzdušnou čarou (což je ovšem v Alpách ve skutečnosti podstatně větší vzdálenost) již jen 115 km. Dnes ráno to bylo přesně týden co se vydali na cestu.
A tak malé statistické shrnutí prvního týdne putování:

24.5.2000 Dnes ráno došla první "depeše" e-mailem přímo z Knittelfeldu, kde poutníci nocovali. Přetiskujeme ji celou (dosavadní informace pocházely z krátkých spojení mobilním telefonem):

Date:      Wed, 24 May 2000 07:51:41 +0200

Zprava o pouti do Rima
 Shrnuti 1.tydne:
Od 16.kvetna do 22. kvetna jsme usli 251 km, z toho 4 zbytecne, protoze jsme
si zasli 2 km a pak jsme se museli vratit. Chuze nam trvala 61 hodin, prosli
jsme 71 obci a mest, MariaZell bylo 50. v poradi. Pritom jsme presli 5 map,
snedli vsechny buchty a cukrovi a jeste 12 bochniku. Hodinovy prumer kolisa
od 3,8 km/h prvni den az po 4,5 km/h v sedmem dni. Je to zpusobeno tim, ze
se zastavujeme k modlitbe u kazdeho krize, kaplicky, Bozi muky a obrazu ci
soch svatych. Pro zajimavost jsme pocitali svate Jany Nepomucke, prvni den
jich bylo pres 10, druhy den  uz jen tri. Toho 17. kvetna jsme se krome
svatych Janu zastavili k modlitbe jeste 45 krat. Po prvnim tydnu jsme
pocitali puchyre, celkkem jich bylo 19, z toho 7 velkych. Jeden poutnik mel
4 velke a 4 male, jeden nemel vubec zadny. Da se rici, ze pokozka na nohou
si uz zvykla, ted prijde na radu unava svalu a slach, pak psychika a pak uz
budem v Rime, da-li Pan Buh.
Kazdy den zaciname pisni O, Matko Pane, Matko rajskych kras, protoze v ni je
cely poutnicky program krasne obsazen, Zacina vzdy P.Bartos a my se
pridavame. On take zahajuje cestu radostnym Aleluja a vede ruzenec, ktery se
modlime kazdy den cely. Pri ruznych prilezitostech vzpominame na sve
farnosti – v Maria Zell jsme za ne obetovali msi svatou u milostneho oltare.
Vzpominame v modlitbach take na otce biskupa a nasi diecezi a pravidelne
cteme a opakujeme umysly modliteb, ktere jste nam dali pisemne i ustne.
Vsude jsme dobre prijati, knezi hlasi svym spolubratrum na dalsi staci, aby
nas cekali. I lide nam davaji napit ci penize na piti. Vsichni se ptaji
odkud jdeme a kam mame namireno. Kdyz se to dozvedi, nevericne opakuji: Nach
Rom. Pouze kostelnik v Leoben se nedivil a 23. 5. rano nam rekl: Odtud je to
presne tisic kilometru.

Etapy a citaty:
16. 5.
Vranov  - Maria Dreieichen  cca 38 km, cca 10 hodin velke horko noc na fare
Petr Jurak: Verim, ze vy do Rima dojdete, ale pochybuji, jestli tam dojede
to auto.
Frantisek Reznicek o pul desate v noci nad Maria Dreieichen: Kazdopadne jsme
uz bliz cili nez  jsme byli.
17.5.
Maria Dreieichen – Gneixendorf  34 km  9 hodin  velke horko  noc v aute a
vedle neho
V Schönbergu byla o pul sedme vecer zrovna  farni poboznost za pozehnani pro
urodu a za dest u sochy svateho Jana Nepomuckeho, protoze do te doby bylo
katastrofalni sucho. Zucastnili jsme se take, nez poboznost skoncila, uz
prselo, takze jsme se vedle sv.Jana vsichni spolecne schovali.
Bratr Kikin: Piste, faxujte, mailujte, telefonujte a muzete nam poslat i
balik.
18.5.
Gneixendorf – Skt Pölten  31 km   7 hodin pod mrakem, bourku jsme prezili v
aute  obed v Göttweigu, noc u frantiskanu
S polskym knezem jsme oslavili narozeniny svateho otce a sledovali  primy
prenos z Wadowic.
Frantisek Reznicek pri stoupani do klasterniho kopce, ktery jsme vzali tou
nejprudsi moznou cestou:  Takhle se jednou bude stoupat do nebe.
Jindrich Bartos: V tech klasternich komnatach jsem si s  poutnickou holi v
ruce pripadal jako svaty Frantisek u papeze.
19.5.
Skt. Pölten – Türnitz  38 km  9 hodin dopoledne prselo, odpoledne krasne noc
na fare
Otec Andreas, O.Cist., farar v Türnitz: Kdyz jsem uvidel  6 chlapu z holema,
myslel jsem , ze nadesla ma posledni hodina.
20.5.
Türnitz – Mariazell  31 km  8 hodin  dopoledne prselo, odpoledne krasne,
prichazeli jsme videnskou a uherskou cestou, beseda s ceskym knezem,  noc u
sester v Salvatorheim
Milos Slama: Uz na to nemyslete, protoze za par dni budete mit uplne jine
bolesti a budou mnohem vetsi. (Tento citat se za par dni na 100 procent
potvrdil)
Nedele 21.5.
Maria Zell – Turnau  34 km 8 hodin, rano mse svata za svereny lid Bozi,
prekonali jsme Seeberg 1254 m.n.m., asi nejvyssi bod nasi cesty, cely den
nadherne pocasi  noc na fare
Frantisek Reznicek: Alpu do Alp – kdyz mazal nohy
22.5.
Turnau – Leoben 45 km (vcetne 4 km navic)  10 hodin, rano mse svata za
diecezi, vysli jsme z 700 m na 1000 m a pak klesli na 500, noc na fare
Bratr Dan: Kdyby sem do auta prislo jeste 10 lidi, uz by tu opravdu nebylo
misto.

Prvni tyden za nami, shrnujeme zkusenosti.
Osvedcily se hole, klobouky, masazni kremy a jeleni luj na chodidla i nohy,
alpa,  trenink, plastenky bez rukavy, teple svetry, susene ovoce,
perniky,stridani bot, prelepovani puchyru naplastemi, propichovani puchyru u
nekterych, blikajici svetelko na noc, rakouske turisticke mapy, teply
spacak, ktery ma otvirani i od noh, aby se mohly v noci chladit,  poledni
prestavky

23.5.
Leoben – Knittelfeld  32 km, 7 a pul hodiny, kontrola od gendarmerie, presli
jsme 6. mapu, noc na fare
Frantisek Reznicek: Kdykoliv jsem ustoupil, tak jsem na to doplatil.

Zaverem:
Poute se  delaji
- - za pokani – tak to doporucuje Jan Pavel II.
- za druhe lidi, proto neseme vase prosby k prahum apostolskym  a vyridime
vase pozdravy i pozdravy vsech, kteri nas tak ochotne hosti, svatemu otci
-  na podekovani Panu Bohu, za to, ze nam dal zivot pozemsky a nadeji na
zivot vecny: Misto: „Paci, paci pacicky, dal nam Pan Buh rucicky, aby rucky
delaly a nozicky behaly“ ucily v materskych ateistickych skolkach: „Paci,
paci pacicky, tata koupil boticky...“ To se da pouzit i v trznim
hospodartstvi. Meli bychom se vsak vratit ke klasickemu: „Paci, paci
pacicky, dal nam Pan Buh.......aby nas donesly az do Rima!

Uplne na zaver: Skutky apostolske  14,22

25.5.2000 Večer poutníci dorazili do Althofenu (asi 35 km od Klagenfurtu). Ušli dnes asi 42 km (zvládají čím dál větší denní vzdálenosti). Chystají se na prožití desáté noci na cestě. Jsou již téměř ve čtvrtině cesty.

27.5.2000 Poutníci prošli již stou obcí, jsou nyní (16:00 hod.) asi 20 km od italské hranice (zítra se ji chystají překročit). Dnes tráví poslední noc v Rakousku! Ušli již 400 km a mají za sebou první čtvrtinu cesty. Dnes společně s námi prožívali v duchu diecézní pouť ve Křtinách.

29.5.2000 Poutníci přešli do Itálie a nyní jsou asi 25 km za hraničním přechodem Tarvisio, směřují na Udine, které je asi 50-60 km před nimi. Přes nejrůznější bolesti v nohách pokračují dál... Blíží se k pětistému kilometru pouti.

2.6.2000 Po delší odmlce, kdy se poutníci nemohli stále dostat k internetu a zaslat souhrnou zprávu za druhý týden putování, se dnes ráno v 8:30 podařilo odeslat pět stran faxem z Ceggia mšstčka které leží asi 20 km severně od pobřeží Jaderského moře. (To znamená během dneška by již měli dorazit k pobřeží do Lido di Jesolo).
Zaslali nám tento text zpracovaný pravděpodobně P. Pěňázem:

Středa 24.5.2000
Knittelfeld - Unzmarkt, 7 a 3/4hodiny, 36km, celkem 319, 9.den pouti, celý den pěkně.
V noci na faře v Knittelfeldu se mi zdálo, že už jsme v Římě  a že nám někdo ( asi Mons. K. Simandl ) zařídil, že jsme byli pozváni na oběd do Vatikánu. Po hlavním jídle nám nabídli prohlídku vatikánských zahrad. Zahradník oblečený do pracovních šatů nás po nich vozil na malém autíčku s otevřenou korbou. Pozorovali jsme z výšky květiny, které se nápadně podobaly těm, které jsme viděli na alpských lukách. Cesta klesala, někdo jel proti nám nahoru, náš zahradník mu vyhýbal, zajel příliš vpravo a auto se s námi začalo naklánět nad propast. Rychle jsme přesedli na druhý bok korby a auto zůstalo pěkně stát. Vrátili jsme se na hostinu, která pokračovala a podával se sýr. Zase nám něco ukazovali a opět jsme se vrátili ke stolu, kde byl moučník. Cosi jako jahodové knedlíky, jaké nám na faře dělá paní Malcová, posypané něčím bílým, asi kokosem. Pak jsme měli ještě kamsi jít, asi na audienci, ale to jsem se už probudil, za okny bylo krásné ráno a měli jsme za sebou už 283km  a necelých tisíc do Říma. Kvůli pochybnostem P. Bartoše, že jsem si to vymyslel, prohlašuji na svou čest, že se mi to skutečně všechno zdálo v noci z 23. na 24.5.2000.
Ráno nám pan kaplan zavolal lékaře, který dochází léčit kněze na faře, aby ošetřil veliké puchýře jáhna Františka. Po cestě nás jeden cestář ptal, kam jdeme a když se to dozvěděl, odpověděl: „ Super!“ Bylo pěkné počasí, šli jsme jen podle automapy, po hlavních silnicích, proti proudu řeky Mur. Obdivovali jsme novou silnici ve dvou úrovních a na ni vybudovanou cestu pro rolníky se zpevněnými stěnami, bylo to pěkné, praktické a ekologické. Mnozí z nás poprvé viděli hatě z malým ha. Pan farář z Unzmarkt, spolužák Leobenského, nás ubytoval na prázdné faře ve Frauenberg, která slouží v létě pro mládež a ministranty. Je tam starobylý a krásný poutní kostel, patronem je kníže Schwarzenberg, bývalý kancléř na Hradě a o kostel se stará. Při počítání kilometrů si členové Fatymu uvědomují, že jsme právě ušli vzdálenost Vranov - Jeníkov.
Citát dne: Jan Peňáz: „ Ještě tisíc kilometrů po betoně a jsme v Římě.“

Čtvrtek 25.5.2000
Unzmarkt-Althofen, 9 a 3/4hodiny, 43km,  celkem 362, 10.den pouti, celý den pěkně.
Vystupujeme do Perchavského sedla ( 1005 m n.m.) a sestupujeme k řece Drave. Překračujeme hranice mezi Štýrskem a Korutany a říkáme si, že to už je 4. země, ve které jsme ( první byla Morava, druhá Dolní Rakousy )  a že už to je ta předposlední, protože v Itálii už nejsou země, ale regiony (česky oblasti). Přenocujeme v Althofen, je to stá obec, kterou procházíme. Místní pan farář nám zařídil spaní na zámku, jenomže je tam málo místa, přespávají tam jen čtyři, kněží zůstávají na noc v autě. Všem tam chutná korutanská specialita, darovaná panem zámeckým - točená bábovka s rozinkami a skořicí, bude nás provázet po celé této zemi, která kdysi krátce patřila ke koruně české. Zjistili jsme, že nám začíná plesnivět chleba, zatím jsme snědli 18 bochníků.
Citát dne: Jan Peňáz : „Můj milý deníčku, kdybych tě nemusel dopisovat, už jsem mohl s ostatními pochrupovat. „

Pátek 26.5.2000
Althofen-Feldkirchen, 10 a 1/2hodiny, 42km,  celkem 404, 11.den pouti, celý den pěkně.
Mše sv. za ty, kdo se za nás doma modlí. Ráno jsem šli kus po silnici pro motorová vozidla, některý z řidičů to asi hlásil mobilem na gendarmerii a ti nás přijeli zkontrolovat. Naštěstí jsme už byli na vedlejší cestě a nemuseli platit pokutu. Odpoledne volali z Proglasu. Byl to únavný den, už se tolik nezpívá, pouze P.Marek si pořád pohvizduje zbožné melodie klasické i rytmické. Na faru jsme dorazili až o půl desáté.
Citát dne: Jan Peňáz : „Ouvykati dovoleno. (Je otázka, zda po „v“ psát i nebo y , klonil bych se k měkkému, protože to víc připomene slovo kvičet, jemuž se naše ouvykati někdy podobá. )“

Sobota 27.5.2000
Feldkirchen-St. Leonhard, 9 hodin, 37km,  celkem 441, 12.den pouti, celý den slunečno a dusno.
Mše sv. za ty, kdo nám v Rakousku pomohli. Pan farář ukazuje zvětšený kostel. Památkáři mu povolili větší rozsah, ale vše vypadá pěkně a funkčně. Zde totiž do takových věcí mluví tři a hlas každého z nich má stejnou váhu: 1.památkář,aby se nic cenného nezničilo; 2.majitel, aby mu ten prostor dobře sloužil a 3.výtvarník, aby to pěkně vypadalo. Škoda , že u nás to není s těmi hlasy stejné. Ráno v dusnu jdeme pomalu - viz citát dnešního dne. Deset bochníků jsme „pohřbili“ v lese kvůli plísni. Používáme devátou a desátou - poslední - mapu. Docházíme o půl jedenácté. Celý den myslíme na III.diecézní pouť ve Křtinách a na dálku žehnáme.
Citát dne: Jindřich Bartoš : „Do Mariazell to byla vycházka, teprve teď jde do tuhého. Ten první týden jsme uléhali unaveni a probouzeli se odpočati, druhý týden se už probouzíme také unaveni.“

Neděle- VI.velikonoční 28.5.2000
St. Leonhard-Comporosso, 5 a 1/4 hodiny, 24 km,  celkem 465, 13.den pouti, celý den pod mrakem, překročení italských hranic.
Mše sv. ve venkovském kostelíku, obětovaná za svěřený lid Boží, koncelebrovali jsme s místním panem farářem, který vedl bohoslužbu i zpěvy německy a slovinsky. „Otče náš“ bylo navíc ještě česky. Lidé krásně zpívali, i bez varhan, slovinské texty na východní nápěvy. Staří i mladí se modlili v obou řečech. Po mši sv. bylo žehnání opravené kapličky, po něm místní slavnost, které jsme se nezúčastnili. Lidé nám říkají , že je to už jen 800 km.Otec Marek se proto ptal, jestli nechodíme pořád dokola, když nám říkají už třetí den stále stejné číslo. Dostáváme něco na cestu. Vyrazíme pozdě - je neděle - a po cestě pohřbíváme posledních 9 bochníků. Ve 14.50 překračujeme hranice, kde jsou jen prázdné budovy. Přechod Rakouska trval 14 dní, bylo to 445 km a prošli jsme 125 obcemi. Jdeme stále po silnicích a vnímáme rozdíl. V Itálii už k jejich stavbě a úpravě nepoužívají také přírodní kámen jako v Rakousku, všude je jenom beton. Zastavujeme se v prvním italském kostele v Tarvisio, mají tam velikonoční výzdobu hlavního oltáře. Jako se u nás v postní době dává před sochu či obraz fialové plátno s obrazem Krista Pána trpícího, oni tam měli zřasenou jasně červenou látku a před ní sochu Krista Pána vzkříšeného. Moc pěkné! Spíme u školských sester, jsou v celém klášteře jen dvě. Nadmořská výška 817m n.m.
Citát dne: Jindřich Bartoš : „Všechny cesty vedou do Říma, ale všechny nejsou stejně dlouhé.“

Pondělí 29.5.2000
Comporosso-Moggio Udinese, 10 a 3/4 hodiny, 42 km,  celkem 507, 14.den pouti, dopoledne prší mírně, odpoledne vydatně.
Mše sv. za otce biskupa, jeho spolupracovníky  a naši diecézi. Procházíme údolím, kde jsou namačkány: řeka Fella, naše silnice, dálnice, železnice nová i stará už nepoužívaná. Nálada se lepší, už se zase zpívá, zahajuje bratr Jan Klíma. Zpívá i ptactvo kolem nás, jsou zde druhy, které jsem za Alpami neviděl- např. břehule skalní, pokud jsem to nespletl. Nápisy jsou italské, německé a slovinské. Lidé se ptají , odkud jsme, a když řekneme , že z Moravy, na rozdíl od Rakušanů už neví, kde to je. Když to upřesníme, říkají: A, Ceccoslovaquia ( asi kvůli fotbalu a Dubčekovi ) . Slovo republica Ceca zde moc známé není. Když jeden z našich krajanů řekl: Já jsem Ceco, oddělávali před ním v kostele židle, protože mysleli, že je slepý. To se v italštině stejně vyslovuje, i když jinak píše. V Moggio je nový kostel, celá oblast byla v roce 1976 zasažena zemětřesením, bylo zničeno asi 20 obcí, zahynulo 1500 lidí. Pan farář s farní radou nás chtěli nejprve převést asi 30 km do nějakých chat, když zjistili, že mezi námi jsou tři kněží a že putujeme do Říma, mohli jsme přespat v sále pod kostelem. Donesou i věci na snídani a něco na cestu.
Citát dne: František Řezníček s Janem Klímou a Janem Peňázem : „Komu není radno, tomu není snadno.“

Úterý 30.5.2000 svaté Zdislavy
Moggio Udinese-Maiano, 8 a 1/4 hodiny, 34 km,  celkem 541, 15.den pouti,celý den slunečno, příjemně.
Ráno mše sv. za nemocnici svaté Zdislavy a za církevní zdravotnictví v diecézi. Vycházíme z úzkého údolí a v jednom dni jedeme kolem horských luk se stejnými květinami, které rostly u nás na Vysočině pře melioracemi, až do rovin, kde rostou italské vlašské ořechy, vinná réva, fíkovníky, moruše, rhododendrony a dokonce vidíme i palmy. V jednom dni a úplně jiný kraj, my z těch zaalpských, vidíme skutečně velký rozdíl. I v architektuře je to patrno, ačkoli zde je všechno nově postavené až po zemětřesení. Za horami se jen už ohlížíme. Nápisy jsou v italštině a friulštině, většinou je jen malý rozdíl - například Venzone a Vencon. Jsme na májové pobožnosti ve velice moderním kostele ( také kvůli zemětřesení ), písně se zpívají lidové a krásně. Složitě domlouváme nocleh, nakonec nám nabídnou neobydlený dům, který je určen pro poutníky.
Citát dne: Marek Dunda: „Rostou pěkně, ale pomalu.“ (při hlazení svého plnovousu)

Středa 31.5.2000 Navštívení Panny Marie
Maiano-St.Vito al Tagliamento, 7 a 1/4 hodiny, 35 km,  celkem 576, 16.den pouti,celý den slunečno, dopoledne příjemně, odpoledne vedro.
Ráno mše sv. za Rádio Proglas, připomínáme si , že před 4 a půl roky začali vysílat. Po horách ani památky, všude rovina. Obcházíme Udine velkým obloukem. Okolo silnic je bujná vegetace, jižní stromoví, na němž jsou květy , plody, ty z morušovníku trháme, jsou dobré. Zahlédli jsme téměř půl metrovou zelenou ještěrku. Je velký provoz i na menších silnicích, v době siesty trochu utichá, ale ne moc. Končíme v klášteře františkánů, kteří mají na starosti svatyni Madonna di Rosa, jubilejní místo. Jsme krásně přijati, Dan nás čekal ve farním kostele, ale nakonec vše dobře dopadlo, díky Bohu, díky Panně Marii Průvodkyni na cestách a díky andělům strážným.
Citát dne: Jan Peňáz: „Vezmi si müsli a na ty kilometry už nemysli.“

Svou pouť bereme jako službu,proto jsme se pokusili sestavit poutnický chorobopis a lékopis. Kvůli lékařskému tajemství neuvádíme ani jména, ani příjmení, ani rodná čísla.
Odřené malíčky na obou nohou - zahojily se po mazání alpovou masáží.
Puchýře zaviněné těsnou obuví -  volnou obuv.
Kuří oka - zalepovat náplastí.
Otoky obou nártů - po dvou dnech pominuly díky mazání mastí z kaštanů.
Bolesti chodidel vystřelující nahoru, způsobené prudkým chlazením nohou o přestávkách - být opatrný na chlad
Bolesti holenních kostí - mazat a trpět, po pár dnech se to trochu zlepší.
Zkušenosti: když potřebujeme informaci od řidiče, mávat na něho s mapou v ruce, v noci i se světélkem na paži. Osvědčují se termotrička a všechno, co jsme psali v minulém dopise.

Historické citáty:
J.Bartoš 15.1.2000 na návrh, že půjdeme pěšky jen do Mariazell: „ V jubilejním roce pěšky jedině do Říma.“
Otec biskup 18.1.2000, když byl žádán o souhlas k uvolnění tří kněží: „ Hned bych šel s vámi.“
Marie Malcová 16.1.2000 ve Velkém Meziříčí na faře: „ Moc V(v)ám přeju, aby se V(v)ám to podařilo.“
Marek Dunda 29.2.2000 Spálený Dvůr u Budišova po 49km tréninku: „ Velké sousto jsme si vzali.“
František Řezníček někdy v lednu 2000: „Když mě otec Marek zval na pěší pouť do Říma, řekl jsem klidně, že bych šel. Když jsem se pak dozvěděl, že půjde P.Bartoš, tak mne zatrnulo. Poznal jsem, že jde do tuhýho.“
Citát na závěr: závěr z Jan 15,5

5.6.2000 Poutníci překročili řeku Pád. Dnes ráno měli již za sebou 727 km. Zbývá jim dle itineráře 540 km.
Dle údajů místních lidí je to však již jen 420 km. To znamená že během desti dnů by mohli být v Římě.

7.6.2000 Zatím se nepodařilo získat další aktuální zprávy. Údajně snad poutníci poslali další fax s podrobnostmi, ten nám však dosud nebyl předán, i když se již někteří na něj dotazovali... A tak nezbývá než věřit, že se poutníci dále blíží k Římu.

8.6.2000 18:30 Poutníci prošli již 200 vesnic. Dnes se chystají nocovat v Cesina, je to mezi Cesenou a Perugií. Do Říma jim zbývá ještě asi 300-500 km. Údaje místních se velmi liší - 300 km je to zřejmě po dálnici, pěších potníků se spíše týká ten druhý údaj. Očekávají že do Říma by mohli dorazit asi za 10-14 dní, únava je již značná, tempo se zvolňuje, ale postupují dál!

9.6.2000 16:30 Po tom co se dlouhou dobu nemohli poutníci dostat ani k internetu, ani k faxu, pokusili se zaslat nám fax s přehledem putování za poslední období více než jednoho týdne. Text byl psán tužkou či slabě píšící či barevnou propiskou - je  prakticky nečitelný a jediná souvislá informace, která se z něj podařila získat je, že v Itálii právě začaly žně... Takže hledají další možnost jak zprávu přepsat a doručit. Snad zítra...
Ve 20:00 stále ještě nenašli způsob, jak poslat srozumitelným způsobem fax (výše zmíněný neúspěšný pokus provedli prý u jakési benzínové pumpy). Jsou právě u vesnice Verghereto u stejnojmeného průsmyku. Jejich aktuální polohu na výřezu mapy Itálie ukazuje obrázek (šipka naznačuje přibližný směr pochodu předcházejících dní).

10.6.2000 v průběhu dopoledne (podařilo se až na několikátý pokus) došel další fax se souhrnnou zprávou od poutníků:

Úvodem:
Po Itálii už jdeme prakticky jen po státních silnicích. Tisíce aut se řítí kolem nás stokilometrovou rychlostí. Když to poutník vidí, má chuť se ptát (vidí, že si nemohou vychutnat krásu krajiny ani si nemůžou všimnout kudy jedou): „Lidi, kam se to ženete?“ Není však možné je zastavit, musíme je nechat jet tam kam chtějí. Všichni však cítíme, že oni nechávají nás. Dají nám přednost, pokynou, usmějí se. V Rakousku na nás nikdo netroubil, zde v Itálii troubí, ale to na pozdrav. Prostě respektují každého, kdo jde stejným směrem; ale za svým cílem a po svých. Také poutník je respektuje,  protože jít na pouť znamená být skromný a nevyvyšovat se, ale sloužit.  Třeba tím, že jsme jako znamení… „a to pro každého, vždyť člověk…“ rád popisuje svůj život jako cestu. Od narození až po smrt, prožívá každý vlastní situaci putujícího člověka (HOMO VIATOR, Jan Pavel II. Bula k jub. roku, cl. 7)

Po úvodu: Úvaha silniční
Silnice a dálnice, tyto životně důležité tepny pro každý stát jsou pro poutníka stálou připomínkou smrti.  Zvláště v Itálii všude vidí pomníčky obětem dopravních nehod. Často jen kytice nebo obrázek, ale vždy udržované i po desítkách let od smrtelné události. Někde je místo hvězdičky u data narození ALFA a místo křížku u data úmrtí OMEGA. Při pěším putování vidíme na krajnicích zabitá zvířátka i ptactvo. V Rakousku na cyklistických stezkách bylo hodně krtků, pak ježků, kolem Benátek německé myši, podél moře kožešinová větší zvířata s plovacími blánami, asi ondatry, pak zase ježci, také hadi, ptactva nepočítaně.

Vlastní cesta:
Čtvrtek 1.6.. V Itálii je slavnost Nanebevstoupení přeložena na neděli, kvůli pracovnímu volnu. Mše svatá u františkánů byla obětována za církevní školství v naší diecézi i naší vlasti. Sloužil ji otec františkán s třemi moravskými kněžími a asi šesti spolubratry. Kázal 20 minut. Naši poutníci laici v lavicích se museli kousat do rtů, aby se nesmáli. Ten dobrý otec zvyšoval hlas a přitom se nadzvedával, úžasně hýbal rukama a když hlas ztišil, celý poklesl a schoulil se. Pracoval i s očima, oni měli dojem, že se dívá jen na ně. Byl to opravdu dramatický zážitek. Od této chvíle víc chápeme, jak u nás ve středověku kázali cizí kněží latinsky a německy a lidé, přestože tyto řeči neznali se po jejich promluvách obraceli. Celý den bylo pěkně, dojel nás Pavel Koch, ušli jsme 38 km, celkem máme 614, spíme na faře v Ceggia.
Citát dne: Nechápu z toho nic – říkala italsky Rosetta, hospodyně na faře, když uviděla 8 lidí a nevěděla, co vlastně chceme a my jí to nebyli schopni vysvětlit.

Pátek 2.6.. První v červnu. Ráno mše svatá za ty, kdo se za nás modlí. Po ní adorace do 11 hodin, my odcházíme v 9:00. Miloš potkává policistu, který mu ukazuje růženec a prosí ho, aby se za něho v Římě pomodlil. Procházíme městem St. Dona dei Piave, při ústí řeky Piavy, která za 1. světové války rudla krví našich i italských vojáků. Tenkrát stáli proti sobě jako nepřátelé. Krátce se modlíme u každého pomníčku válečných obětí. Miloš říká, že je velmi rád, že se za ně může na místě modlit. Cítí, že se tím přináší pokoj a smíření. O půl třetí poprvé cítíme závan moře. Teprve večer si Miloš uvědomí, že dnes je 2. června a že má narozeniny. Řekne to a dostane malého hobla, už jsme všichni unavení. Na předměstí Benátek všichni hledáme čtvrt Marghera, kde nás čekají otcové františkáni. Ve 22.30 jsme konečně na místě, 46 km, celkem 660, už za sebou máme polovinu, měla být kolem 634 km, ale propásli jsme to. Odhadli jsme však, že za sebou máme asi milión kroků bez nehody. Bohu díky!
Citát dne: Do třetice Miloš: Mám strach, jestli otec František vůbec spí. Vždycky když se probudím, vidím ho jak si maže nohy.

Sobota 3.6.. První v červnu, mše svatá obětována za úmysly prvních sobot. Loučíme se s Danem, který využil příležitosti k vystřídání, která se naskytla. P. Bartoš mu děkuje
jménem všech poutníků, kterým věrně sloužil 18 dní. Vyhýbáme se Benátkám, jdeme na jih po státní silnici, kde není v sobotu a v neděli tak velký provoz. K večeru je zácpa, auta jedou krokem proti nám zpátky do Benátek, lidé nás zdraví, ptají se odkud jsme a kam putujeme. Na sever jede také hodně autobusů s naší SPZ. Máváme na ně ze všech sil, ale protože nikdo nemáme státní vlajku (nejsme státní delegace ale poutníci z Moravy), nechápou proč. Nakonec lidé z autobusů se SPZ OV, OL OP nám zamávají, zatímco autobusy se SPZ UL a okolí se tváří netečně. Vyhýbáme se Chioggia, nocujeme v autě a vedle něho na boční cestě, je tam plno komárů. Ušli jsme 38 km, celkem 698, asi 574 je ještě před námi.
Citát dne: Jindřich Bartoš: Ráno je to s únavou horší než večer.

Neděle 4.6.. VII. neděle velikonoční – Mše svatá až večer za biřmovance ve Velkém Meziříčí, za jejich kmotry a toho, kdo jim svátost uděluje. V kostele sv. Anny v obci S. Anna se zastavujeme, pan farář nám ukazuje jubilejní betlém: V jeskyni vzadu je znak jubilea, před jeskyní P. Maria a sv. Josef na cestě, vedle drží archanděl text z evangelia o milostivém létě, vzadu přichází svatý Roch, patron poutníků, má hůl a klobouk jako my! O půl páté přecházíme řeku Pád, po mostě 1100 metrů dlouhém, řeka sama je 500 metrů široká. Usazujeme se u františkánů, dáváme věci do sálu, umyjeme se a jdeme do kostela na mši svatou. Poprvé slyšíme slovo: Romeo to není jen ten, který sváděl Julii, to je poutník do Říma. Místní trhovec, když nás vidí, říká i za pomocí rukou: Romeo chodí takhle – a dává ruce na bradavky a kluše na místě – a ne takhle – a napodobuje nás: svěšené ruce podél těla a pajdavá chůze. Nic na to neříkáme, dnes máme za sebou jen 29 km, byla přece neděle. Celkem 727. Podle Wiener Wander je to odsud do Říma ještě 540 km, podle místního kantora už jen 420 km, ale on asi jezdí po dálnici. Večer je 24° C ve 22 hodin.
Citát dne: Já se s těmi puchýři naučím žít, ale to už budem v Římě – František Řezníček.

Pondělí 5.6.. Mše svatá tradičně za otce biskupa, jeho spolupracovníky a naši diecézi. v 8 ráno je 23° C. Vidíme na poli první žací mlátičku při práci (ti kdo neumí česky by řekli: kombajn v akci). V Pádské nížině začínají žně. Pro informaci uvádím ceny u čerpadel: benzin 2125 a 2210 lir za litr, nafta 1670, autoplyn kolem 1000 lir. Ušli jsme 40 km, jsme u kapucínů v Comacchio, stařičký otec Giovanni se nás mile ujal a dělá pro nás všechno i když mu volali, že přijdou jen tři poutníci.
Citát dne: Dva italští pěstitelé jahod se nás ptali: Jdete do Říma? A pěšky? Řekli jsme ANO. Dál se ptali a ukazovali sepjaté ruce: Jste kněží? Řekli jsme ANO. Už nic neříkali, jen si významně ťukali na čelo.

Úterý 6.6.. Mše svatá je za naše dobrodince. Pod mrakem, ale teplo. Ještě, že nás projíždějící kamióny pořádně ofouknou, kdybychom neměli na kloboucích šňůrky, vítr který dělají, by nám ty klobouky vzal. V Ravenně Pavel nepochodil, musíme ji projít už za tmy, bloudíme, nakonec docházíme ve 23.50 k autu, se kterým nás čeká v Classe, kde je památný kostel sv. Apolináře ze 6. století. Ušli jsme 41 km, celkem 808. Ve 21.30 je ještě 27° C.
Citát dne: 0

Středa 7.6.. Mše svatá za poděkování v Classe, po ní prohlídka této nádherně zachované památky zadarmo. Jinak se tam vybírá – 2 milióny turistů ročně! V červnu se modlíme růženec a breviář soukromě, společně čteme z buly Jana Pavla II. Bavíme se o tom, všichni objevujeme, že je poutníkům šitá na míru – a nejen jim! Jdeme 26 km (834 celkem) a spíme v Martorano na faře. Jsme perfektně přijati, jáhen jde ještě na mši svatou ve 21:00, ostatní už jdou spát.
Citát dne: František Řezníček: Jednou na tebe budou tvé nohy žalovat, že ses o ně špatně staral.

Čtvrtek 8.6.. Mše svatá za naše hostitele, čteme dál z buly a podrobně ji probíráme. V každém městě je už ulice Via Romea, po které chodili poutníci, nám to usnadňuje orientaci. Opouštíme rovinu a dáváme se do hor, do těch posledních. V jednom městě nás dopoledne zastaví paní Marta, dá nám nápoje a svačinu na cestu. Odpoledne v jiném paní Lia nás pozve domů, nabídne umytí, zákusky, ovoce, nápoje, pak se s námi fotí. Říká, že jsme první poutníci v jejím domě. Procházíme už 200 obcí, malá sláva: 2x zmrzlina, 3x malé pivo, otec František si jen umyje nohy chladnou vodou. Ubytování ve farním sále v Sarsina. Ten kdo nás tam vede všem ještě platí opravdu dobrou zmrzlinu. 36 km (870 celkem)
Citát dne: V těchto dnech se to zlomilo. to minulé končí, pokání to smývá a nové začíná se tvořit, vždyť pouť je připravena na obnovu srdce, jak píše Jan Pavel II. v bule čl. 7.
Je dobře, že jsme tomu těch 40 dnů věnovali, bude to velký duchovní přínos pro nás i naše farnosti a církev.

Pátek 9.6.. Mše svatá za ty, kdo se za nás modlí, na nás myslí a nás pozdravují nebo dávají pozdravovat. Stoupáme do hor údolím řeky Savio po staré státní silnici, nad námi, někdy pod námi je nová dálnice, na kterou nemají chodci vstup dovolen. Oboje silnice svědčí o mistrovském stavitelském umění italských inženýrů i dělníků! Poprvé slyšíme cikády. Několikrát je ulice pojmenována po obětech maďarského povstání z roku 1956. Při 900. km recitujeme Gloria a skromně slavíme. Končíme ve Vengheretto – 812 m. n. m., dnes jsme ušli 32 km, (celkem 902).
Citát na závěr: Za vše Bohu děkujte!!!! U sv. Pavla si to najdete sami!!!

Úplně na závěr: osoby a obsazení při naší pouti, jak se samovolně vytříbily:

Pořadatel a rozezpívávač: Jindřich Bartoš
Popoháněč a rozpískávač: Marek Dunda
Popisovatel a rozčilovač, že se píše málo kilometrů do deníku: Jan Peňáz
Poponášeč a rozdávatel (kalorií, müsli atd.): Jan Klíma
Poskytovatel 1. pomoci a rozpoznávač (uměleckých slohů a technik): Miloš Sláma
Požadovatel (požehnání od kněží na cestu) a rozmodlovač: František Řezníček
Popojížděč s autem a rozdavatel jídla: Pavel Koch, dříve Dan.

Úplně po závěru:

Poutník a ostatní cestující lid jsou si podobni v mnoha věcech, liší se však v tom, že poutník má úmysl, cíl a pokoru. Podle P. Krátkého: Nečekal jsem nic a byl jsem příjemně překvapen. Jinak jsou lidé pořád nešťastní, že nemají to, co si myslí, že by měli mít.
Poutník si na nic nedělá nárok a proto mu všechno působí radost.
Poutník nemá co ztratit, může jenom získat.
Poutník jde za Pánem a vidí, jak on se o něj stará.

16.6.2000 dnes přišel další fax od poutníků (v neděli by již měli být v Římě!)

4. a poslední zpráva pocestná aneb za devaterými horami a řekami je Řím neboli PEREGRINI MORAVI ANTEPORTAS = Moravští poutníci před branami ( ale bez Hanibala)
 

A. Úvodem:
Naše zprávy si nesmíte plést se zprávami televizními a rozhlasovými. Tam se dozvídáte jenom to špatné a je to zveličováno. My zaznamenáváme všechny věci „gativní“, každou darovanou vodu, svačinu i bankovku. Žádný z těchto darů jsme nezamlčeli. Zamlčeli jsme však citát jednoho dne, který zněl: „ Chvílemi je mi veselo, ale chvílemi do pláče.“ Dovolte, abych dál  zamlčoval autorovo jméno. Vypadá, že se vše daří snadno, ale bez doprovodného vozidla a šikovného a obětavého řidiče bychom byli nemožní.
Únava se zvyšuje, jakmile se jeden zastaví, zastaví se všichni, jakmile si jeden sedne, posadí se všichni, i když je to při Gloria. Mnozí mají zmrvělé prsty, mají dojem, že to jsou „ cizí „ prsty, jako by v botě měli klacek. Někdo má takové tři, někdo všechny. Další vyplyne z citátů, ale díky Bohu, Panně Marii Průvodkyni na cestách , všem svatým patronům a a ndělům strážným je už Řím na dosah.
Bulu jsme už přečetli, čteme knihu P.Kodeta o jubileu, je to bezvadné uvedení pro poutníky před cílem.
B. Dodatek ke vstupu do vysílání vatikánského rozhlasu:
Opravdu je potřrba trénovat, opravdu je potřeba se modlit ( od začátku roku obětuji každou volnou mši sv. za poutníky a asi ještě dlouhou dobu budu obětovat na poděkování ). Je však také potřeba dobré mapy, znalost němčiny a italštiny, hodně mazání na nohy, chodidla a rty a bude-li poutníků víc jak tři, asi už to  doprovodné vozidlo.
C. Cestovní poutnický deník
K pátku 9.6. citáty dva: Když si s  námi dobrý stařičký Don Bruno něvěděl rady a vypadalo, že nás asi odmítne, citován byl br.Petr Beňadyk : „Jaksi bylo, jaksi bude, ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo.“ Když nás Don Bruno usadil a já jsem na jeho psacím stroji ( také stařičkém )  psal 3.zprávu a za hodinu a půl ještě nebyl hotový, začal nenápadně naznačovat, že je potřeba jít spát a pořád pro sebe říkal: Amen......Amen.

Sobota 10.6., 26.den, 34 km, celkem 936 km
Ranní mše sv. není, vystupujeme do Valico di Montecoronarno ve výšce 865 m.n.m. a pak se ocitáme v oblasti Horní Tibery, která nás dovede až do Říma. Je to už 10. údolí, kterým procházíme, tentokrát dolů. Několikrát přecházíme Tiberu, po Dyji, Dunaji, Muru, Drávě, Fuelle, Piavě, Adiži a Pádu je to už 9 velká řeka na naší pouti a poslední. Když sestoupíme do údolí, jsme na silnici lemované piniemi a  její podoba se už nezmění. Končíme v San Sepolcro, kde je mše sv. za dobrodince a svěřený lid v podvečer Hodu Božího. Je to pro nás příležittost k oslavě Letnic, s vděčností uvažujeme o tom, že padly hranice i ty s železnou oponou, s lítostí si uvědomujeme, že přetrvávají hranice jazykové ( už od Babylonu), pro nás tak těžké. S radostí si připomínáme, že Duch promlouvá v srdci a že srdce srdci rozumí!
Citát dne: Jindřich Bartoš: „Každý si maže nohy, každý používá svou mast a svůj  postup , tušíme, že to moc nepomáhá, ale nikdo se neodváží s tím přestat, aby to zítra nebylo horší.“

Neděle 11.6. Hod Boží, 27.den, 36 km, 972 celkem, do Říma asi 200, noc v Umbertide
Sloužíme mši sv. s místním p.farářem, obětujeme za svěřený lid Boží, já zvláště za děti, které v Meziříčí, Borech a Uhřínově jdou k 1.sv. přijímání. Začíná v 8.hod., je tam 80 hospodyněk a 4 muži a poutníci, končí v 8.40 hod. Málo se zpívá, varhaník není, nepomůže ani nahraný zpěv s doprovodem, který p. farář ovládá přímo na obětním stole. Italové mají Palestrinu, Verdiho, ovládli hudební názvosloví, ale naše zpěváky a zpěvačky ( včetně hospodyněk na 1.nedělní mši sv. ) nemají. Po požehnání pustí p.farář ještě jednu sloku, teprve pak řekne „Jděte ve jménu Páně“. Poklekáme s ním a když se při odchodu do sakristie otáčíme , kostel je už poloprázdný. Tak rychle lidi to stihnou, tolik pospíchají vařit.
Citát dne: Jan Peňáz: „ Nejsou krátké etapy, není odpočinkový den, i když si to ráno někdo bláhově představoval.“

Pondělí svatodušní 12.6. , 28.den, 38 km, celkem 1010km, končíme v S.Martino in Campo-jsme pozváni na věčeři, ráno hezky, opdpoledne prší, večer lépe.
Noc na faře, kněží jako vždy v autě. Ráno mše sv. za našeho o.biskupa, jeho spolupracovníky a diecézi. Vyprošujeme pro něho dary Ducha sv. a všechny jeho plody - Gal 5,22 -ať už jich je 9 podle Neovulgáty nebo 12 podle Vulgáty. Při mši sv. se modlíme také za své kmotřence, kterým jsme byli za kmotry při křtu nebo biřmování. Mluvím do vatikánského rozhlasu. V 17.45 máme 1000km , zpíváme jen první sloku Te Deum a fotíme se .
Na faře u sv.Martina říká maminka Dona Gianluky: „ Tady je záchod a umyvadlo, sprcha tam není.“ My : „ Nám to nevadí.“ Ona : „ Chápu to, už vás to osprchovalo dost.“

Úterý 13.6. sv.Antonína, začíná 4.týden, 36 km, celkem 1046 km, do Říma asi 120-130 km, končíme v Ponterio u Todi, dopoledne zataženo, odpoledne slunce.
Ráno mše sv. za pomoc Boží pro všechny starosti a bolesti ve farnostech na Znojemsku. V Marsiciano se zastavujeme v kostele, Don Giuseppe nás hned zve dál a dává napít a nabízí kopírku. Procházíme 250.obcí - Pian di Porto.
Citát dne: Hospodyně v Ponterio, sestra Dona Fernanda: „ Já vím, jak se ty poutě dělají, chvilku pěšky, pak skočíte do auta a dojedete to.“
Don Fernando je v Ponetrio 42 let, když přišel, vznikalo sídliště, postavil kostel, faru, klubovny a sál pro italský svaz katolických pracujících, s barem , odkud nám donesli minerálku. Celý život to rozšiřuje, věž dostavěli před pěti lety.

Středa 14.6., 30.den, 43 km, celkem 1089, končíme ve 22.10 v Narni -Scalo, odkud je to do Říma 89 km.
Pomodlíme se a v tom projíždí místní kněz - salvatorián. Pater nic nechce vysvětlit, otevře hned zahradní domek s postelemi, ukáže nám vodu a sám jde spát. Mše sv. za otce arcibiskupa Jana Graubnera a celou moravskou církevní provincii. Je to na znamení vděčnosti, že podepsal žádost Mons. Simandla, abychom mohli být na soukromé mši sv. s Janem Pavlem II. K večeru se fotíme u cedule „Roma 100“. Velké horko, únavný den.
Citát dne: Don Fernando: „ Tenhle je řidič, že ano? Poznal jsem to hned, chodí úplně jinak něž vy ostatní.“ My se totiž vlečeme a poklekáme s pomocí obou rukou.

Čtvrtek 15.6. - sv.Víta, zemského patrona Čech, 31.den, 32 km, celkem 1121 km, končíme v Sassacci, 57 km do Říma, ve farním sále u nového kostela sv.Aloise
Ráno mše sv.- protože je sv.Víta- za kardinála Miloslava Vlka, primase Čech a všech 5 diecézí, které pod něho patří a za všechny obyvatele Čech. Už jdeme po Via Flaminia, kilometrovníky ukazují, jak daleko je to na Kapitol. Odpoledne menší bouřka.
Citát dne: Jindřich Bartoš: „ Mám na malíčku takový puchýř, jaký jsem za celou pouť neměl. Nikdy nejsme za vodou.“
Tím končí naše poslední zpráva psaná za pohybu.

D. Dá-li Pán Bůh
Ještě dva lehčí dny ( ale pozor na citát z 11.6.) - v pátek za ty , kdo se za nás modlí a v sobotu za naše dobrodince a pak v neděli v noci vyrazíme přes Řím k sv. Petru, abychom tam byli před otevřením Svaté brány. Mši svatou tam budeme mít za vás, nám svěřený lid Boží.
Ve čtvrtek pak Boží Tělo se sv.Otcem, neboť tento svátek se nemá odbývat, jak to dělají mnozí čeští i moravští kněží i jáhnové. Účast na eucharistickém kongresu a mše sv. v soukromé kapli papežově. V sobotu se díky znojmeskému sponzorovi ( česky dobrodinci ) vracíme letadlem.
František Řezníček s Janem Peňázem pak chtějí doputovat až do jeho rodného Pavlínova přes Valeč ( 26.6 v 8.30), Budišov (15.00), Oslavici (19.00) a Velké Meziříčí ( mše sv. ve 20.30). V Měříně bychom byli 27.6. v 7.hod..

E. Úplně na závěr
Bohu díky!
Marii díky!
Všechny čtenáře zdravíme poutnickým „Pokoj s vámi!“ a děkujeme za pozdravy a modlitby.
        POUTNÍCI

17.6.2000 v 17 hod. a 17 min. poutníci vešli do města Říma. Ráno v 5 hodin se chystají dorazit do Vatikánu.

24.6.2000 Po tom, co se poutníci zůčastnili eucharistického kongresu v Římě, vracejí se dnes letecky do ČR.

11.8.2000 nám jeden z účastníků pouti (P. Jan Peňáz) zaslal ještě dovyprávění závěru celé pouti (to co nebylo v předcházejících zprávách posílaných přímo z Itálie:

Poutníci v cíli
V sobotu 17.6. odpoledne vidíme v dáli Řím. Nad různými střechami vyniká kupole trochu zakrytá pahorkem se stožáry. Je to už svatý Petr, cíl naší pouti? Asi ne, říkáme si, vždyť jsme ještě daleko. Jak se později ukázalo, mýlili jsme se. Už to byl to velechrám svatého Petra. Ale to už postupujeme nejprve podle městského hřbitova, který se úředně jmenuje: Hřbitov obce Řím. Kolem něho je via Flaminia, po které už několik dní kráčíme, lemována obchody s květinami. Je to přímo záplava barev          a množství jaké jsme dosud nikde neviděli. Těch obchodů je na desítky, jsou postupně číslované a ještě dále vidíme další divoké krámky bez čísel. Procházíme dvěma předměstími, které už patří k hlavnímu italskému městu, ale na tabuli mají velkými písmeny hrdě napsané své jméno. Až pod tím je poznámka psaná malým písmem: část Říma. Konečně vidíme ceduli s nápisem: ROMA. Padáme na zem a líbáme asfalt. Fotografujeme se a koukáme na hodinky. Je 17 minut po 17. hodině 17. června. Zase se nám nechtěně podařilo zajímavé číslo. Po chvíli spatříme moderní kostel              sv. Kajetána, kde o nás už ví, a ubytujeme se. Máme za sebou 33 dní a 1171 kilometrů, před sebou asi sedm. Dáváme do pořádku. Kromě svátečnějšího oblečení    a praní k tomu patří i svátost smíření. Dáváme si na ni opravdu čas. Vedeme také dlouhé diskuse, kdy budeme vstávat, abychom byli u svatého Petra včas. Nakonec odhlasujeme druhou hodinu noční. Chceme jít brzy spát, to se stejně nepovede. Poměrně unaveni vstáváme a ve tři vyrážíme všichni včetně řidiče nočním Římem. Potkáváme mladé lidi v plné zábavě. V některých stáncích jsou už prodavači, ale moc nám neporadí. Svatý Petr ve Vatikánské čtvrti je pro ně asi moc daleko. S pomocí plánů naposledy překročíme Tiberu, mineme Andělský hrad a po třídě Smíření přicházíme v 5 hodin ráno na náměstí sv. Petra. Z Vranova až sem jsme ušli nejméně 1178 kilometrů, protože naše počty byly vždy zaokrouhlovány směrem dolů. Odhaduji, že jsme nenabloudili víc jak těch 8 kilometrů. Náměstí je celé uzavřeno, policisté dřímají ve svých autech, takže neriskujeme, ačkoli by se zábradlí dala snadno přelézt. Za chvíli vidíme nádherně ozářený vrch baziliky při východu slunce. Ještě nějaké to zpovídání. Kolem šesté uvolňují zábradlí a my jsme na před bazilikou. V 7 hodin otevřou svatou bránu. Předběhla nás skupina italských poutníků, pouštíme je. Nejprve čteme články o svaté bráně z buly a z komentáře P. Kodeta. O čtvrt         na osm na nás přichází řada a my po kolenou vstupujeme svatou branou                    do velechrámu. Modlíme se krátce u Michelangelovy Panny Marie Bolestné               a u svatostánku. Chceme k oltáři sv. Václava s obrazy sv. Cyrila a Metoděje, ale         v celém tom křídle je prostor pro zpovídání. Nakonec nás tam zřízenec pustil jen dva: "Ale jen na minutu", říká. Modlíme se aspoň krátce za naši vlast. Pak jdeme             do sakristie, že chceme mít mši svatou. Jsme přijati a vidíme, jak všichni dávají jasně najevo, že jsou tu pro nás - pro všechny poutníky, zde tedy pro kněze i biskupy. Svatý Otec zve na Jubileum do Říma, a na všech jeho spolupracovnících a podřízených je vidět skutečnou pohostinnost. Vnímáme to jako změnu k lepšímu a uvědomujeme si, že je sice pěkné mluvit o nějakých změnách zdola, ale skutečná změna musí začínat od hlavy. Mši svatou za svěřený lid Boží sloužíme u oltáře sv. Řehoře, jednoho ze 7 hlavních oltářů baziliky. Vede nás tam malý polský ministrant, také připomínka domova. Pak zůstáváme v bazilice, je tam mše svatá pro italské poutníky. Po ní si    na podlaze ve středové ose vyhledáme značku katedrály svatého Víta (dnes i Vojtěcha a Václava) v Praze a tam se všichni modlíme za naši vlast, za církev i společnost.       V poledne vycházíme na náměstí a modlíme se Anděl Páně se Svatým otcem.         Pak jdeme pěšky ještě asi 5 km do české koleje Nepomucenum. Monsignore Janoušek, správce poutního domu, nám nabízí celý pobyt zadarmo. Po cestě potkáváme dlouhatánská procesí tvořená bratrstvy Nejsvětější svátosti, která jdou přes celé město do Vatikánu na večerní modlitbu se Svatým otcem. V pondělí jdeme ještě pěšky asi 8 kilometrů dále na jih, ven za hradby města Říma do baziliky sv. Pavla. Tam už jsou místo zřízenců dobrovolníci - mladí i starší lidé ze všech zemí, kteří zadarmo konají pořadatelskou službu. Potkáváme poutníky všech barev, pěkně to připomíná, že sv. Pavel je apoštolem národů. Zase vkleče vstupujeme svatou branou, modlíme se u hrobu a teprve pak procházíme baziliku jako turisté. Pozorujeme kruhovité obrazy všech papežů, vidíme ještě 7 volných míst. Potom jdeme ještě víc  na jih, k místu Tre Fontane. Česky to znamená Tři prameny. Podle legendy vytryskly na místech, na kterých se dotkla země Pavlova hlava, když odskočila po setnutí mečem. V kostele skutečně slyšíme, jak pod dlažbou voda stále proudí. Jdeme ještě  na nedaleké místo soukromého zjevení. Panna Maria tam oslovila římského řidiče, komunistu a interbrigadistu, který se pak obrátil. Je tam spousta lidí a vroucně se modlí, všude jsou děkovné tabulky za vyslyšené prosby. Pak obracíme své kroky zpět k Nepomucenu, poprvé na sever. Je zajímavé, že po dosažení nejjižnějšího bodu skončilo naše společné putování, při němž jsme vytvořili opravdu pěkné společenství. Ve spleti dálnic, nadjezdů a objezdů jsme se totiž nechtěně rozdělili. Většina zamířila ke kostelu Quo vadis, zatímco já s kolegou jsme šli přímo do poutního domu.           Od úterý do pátku jsme už více méně samostatně navštěvovali různá místa, společně jsme měli jen mši svatou s kněžími a bohoslovci, kteří v Nepomucenu studují             a pracují. Místní spirituál, nám všem dobře známý Ludvík Bradáč, nás poutníky představil jako výkvět brněnské diecéze a hned dodal, že to samozřejmě myslí v tom lepším slova smyslu. Společně jsme také měli ve čtvrtek mši svatou nad hrobem svatého Cyrila. Hned při příchodu do Říma jsme se dozvěděli, že sloužit se Svatým otcem v jeho soukromé kapli už není možné. Naděje však umírá poslední. V pátek kolem 9. hodiny ráno volali z Vatikánu, že poutníci mají být dnes v pravé poledne     u bronzové brány, vchodu do papežského paláce. Tuto zprávu vyřídili jenom mně a  P. Bartošovi, protože ostatní už v 8 hodin odešli na předem vyjednanou prohlídku vatikánských zahrad a dalších římských památek, kam se běžně nechodí. Měli tam být celé dopoledne. My dva jsme čekali na jednoho kněze české národnosti, který působí v Itálii, abychom se víc dozvěděli o poměrech v místních farnostech. Honem jsme   do velké tašky posbírali všechny sváteční košile, dlouhé, kalhoty, poutnické klobouky a křížky a v přítelově autě ujížděli k Vatikánu. Byli jsme tam brzy, on se domluvil      s gardisty, že dají všem svým kolegům zprávu, aby české poutníky při východu        ze zahrad (téměř 30 hektarů plochy), hned poslali k té bronzové bráně. Bylo jasné, že i kdyby nás i bez povolení za nimi pustili, stejně bychom je nenašli. Před dvanáctou čekáme s věcmi na místě, oni však nepřišli, zůstali tam mnohem déle.
Dodnes tedy nevíme, na co jsme se mohli těšit u Svatého otce v poledne v pátek 23.6.2000.
Nadchází poslední 40. den pouti - sobota 24. června.
Jdeme ještě do baziliky sv. Petra, naposledy procházíme svatou branou a modlíme se u stejného oltáře, kde byla první mše svatá. Pak už na letiště a za 80 minut letu jsme  v Praze. Počítám kilometry a zjišťuji, že vzdálenost, která nám pěšky trvala jeden den, zdoláváme ve vzduchu za necelé 3 minuty. S řidičem v autě jede nazpět Jan Klíma,  po cestě se modlí růženec. Trasu jednoho dne přejedou během pěti desátků - necelé půlhodinky. Z Ruzyně jedem zpátky na Vranov. V neděli s Františkem ujdeme ještě 45 kilometrů do Valče, u rodičů P. Marka Dundy přespíme. Trasa je to dlouhá, dost unavující, aspoň však víme, kam přijdeme a že nás tam čekají a že se s nimi česky domluvíme. V pondělí 26.6. posledních 33 kilometrů, pan Zeman nám šel naproti až do Valče, takže vycházíme tři. Anděl Páně v Číměři se s námi už modlí další čtyři, a mají tak podíl na našem putování. V kostele v Budišově je už poutníků celkem sedmnáct. Další čekají u chaty mezi Rohy a Oslavičkou, odkud je vidět celé Meziříčsko a kopce až za Novým Městem, mým rodným městem, ačkoli pocházím   ze Slavkovic. Modlíme se za rodný kraj a celou vlast a žehnáme jim. Pak to vezmeme zkratkou do Oslavice, kus cesty vede také přes vysoké kopřivy mezi pařezy, v terénu, jakým jsme na celé pouti nešli. Oslavičtí nádherně opravili kříž na jižním svahu      nad obcí. Při vstupu do farnosti je požehnání tohoto kříže, znamení Ježíše Krista.      K jeho 2000. narozeninám. které letos má, jsme mu chtěli dát svou pouť jako dárek. Otec Marek vysvětluje význam kříže. Na závěr dodávám, že ulice k němu vedoucí by se měla jmenovat Římská, protože tudy se vracejí poutníci z Říma, tímto směrem budou třeba někdy odcházet a loučit se s rodnou farností. Další zastavení je                u oslavické školy a u kapličky. U misijního kříže nad Čechovými sady je modlitba za město, které před námi leží jako na dlani. To už nás jdou desítky a všichni jsou rádi, že se aspoň částečně účastní naší pouti. Poděkování u sochy sv. Jana, mého křestního patrona, na ostrůvku a už jdeme ke kostelu. S vděčností poklekáme a líbáme zem.     U fary nás vítají děti v krojích, dávají nám perníkové srdce s nápisem: Ať vám Pán Bůh oplatí všechny vaše oběti za nás hříšné ovečky přes hory a kopečky. Mladí zpívají píseň o tisíci mil, za nimiž je starý velký věčný Řím. U svatého Mikuláše sloužíme mši svatou na poděkování. Po 6 týdnech opět doma. V úterý dojdeme        do Měřína, po mši svaté odpočíváme a odpoledne končíme v Pavlínově u Řezníčků.  S Františkem pak ještě jdeme 28.6. pěšky na hrob mých rodičů v Jamách. V Obyčtově se k nám přidávají Jan Klíma a Miloš Sláma a nejbližší příbuzní. V jamském kostele, kde jsem měl před 22 lety primici, děkuji za návrat a za život a prosím za zemřelé rodiče a ostatní příbuzné. Na první červencovou sobotu pak dojdu s holí, která mě provázela po celou pouť a na které jsem dělal každý den zářez, do Netína. Tam          ji nechávám v kostele na znamení vděčnosti Panně Marii Průvodkyni na cestách, jejíž obraz k nám donesli před 1100 lety soluňští bratři. Svatý Metoděj tenkrát ušel víc jak 6 tisíc kilometrů. I za těch letošních třináct set však říkám upřímně Bohu díky.        Jan Peňáz

Text nové knihy o pouti: Pouť do Říma od A do Z (uspořádal P. Jan Peňáz, napsali poutníci)

Knihu možno i objednat (příspěvek na tisk 20,- Kč).

Fotografie z cesty po Rakousku (první dva týdny putování - zatím bez komentáře):

Souhrnná obrazová galerie z pouti i s krátkým komentářem (sestavená po návratu poutníků) je po kliknutí zde.
 

Smysl pouti
Seznam účastníků
Fotogalerie ze slavnostního rozloučení s poutníky (ve Vranově n. D. jim požehnal den před odchodem Mons. Vojtěch Cikrle, biskup brněnsk)
Trasa putování
Aktuální informace o průběhu pouti

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net
 
 
Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.