|
Kniha: Papež odpovídá
OBSAH:
Předmluva
1. Proč tato encyklika
2. Evangelium v každé době
3. Potřeby a naděje každého člověka
4. Poslání nemá hranic
5. Navzdory těžkostem
6. Vydávání svědectví
7. Velké dědictví
8. Obrácení a křest
9. Spása a křest
10. Rodinná záležitost
11. Základní křesťanské komunity
12. Lidský rozvoj
13. Církev chudých
14. Misijní činnost biskupů
15. Misijní činnost kněží
16. Celoživotní misionáři
17. Misijní práce laiků
18. Misijní spolupráce
19. Misijní povolání
20. Totální odevzdanost misijní práci
21. Pohled do budoucnosti misií
22. Duch svatý a Maria
Předmluva
Od té doby, co se stal papežem, procestoval Svatý Otec
více než sto misijních zemí a viděl tak na vlastní oči potřebu
evangelizace v těchto zemích. Řekl: “Jestliže vezmeme v úvahu
tuto nesmírnou část lidstva, kterou Otec miluje a pro niž
poslal svého Syna, stává se nutnost církevních misií
nezbytnou.”
K uskutečnění této potřeby
přinést zprávu evangelia těm, kteří je dosud nikdy neslyšeli
nebo je právě přijali, rozhodl se Svatý Otec napsat encykliku
“Redemptoris missio” – Poslání Krista Vykupitele.
Základní poslání
Redemptoris missio je zaměřeno na obnovu víry v církvi. “Misionářská
činnost obnovuje církev, oživuje víru a křesťanskou
identitu a nabízí nové nadšení a podněty.”
Nezdá se, že by encyklika pronikla ke každému obyčejnému
člověku. Jazyk výkladu neumožňuje vždy snadnou četbu.
Proto jsme se v Národní kanceláři Papežského misijního díla
rozhodli tento okružní list upravit a prezentovat jej formou otázek
a odpovědí, kterým se snadno porozumí. Tato kniha je určena
především pro studijní
skupiny, učitele základních a vyšších škol a starší žáky
středních škol.
Ve své podstatě bude nápomocna každému křesťanu,
který chce vážně přijmout Ježíšovo pozvání přinést
radostné poselství evangelia co největšímu počtu lidí.
Doufáme, že se této knize
dostane široké pozornosti a že se splní přání a naděje Sv.
Otce, aby “každý křesťan měl podíl na zodpovědnosti za
misionářskou činnost.”
Chci poděkovat sestře Julietě Baker, FDNSC za její práci
při úpravě textu a za její rozsáhlý výzkum v mnoha
oblastech misiologie.
Seamus Galvin, C. S. Sp
národní ředitel Papežského misijního díla
64 Lower Rathmines Road, Dublin 6, Ireland
Zpět na
začátek
1. Svatý Otče, proč jste napsal svůj okružní
list o poslání Ježíše Spasitele ?
Napsal jsem tento list, protože chci, aby každý
katolík pochopil, jak je v našem dnešním světě důležité
být misionářem Boží spravedlivé lásky. Chci také odpovědět
na otázky o misijní činnosti, které dostávám, a chci vysvětlit,
jak se může každý křesťan podílet na této nejvýznamnější
a nejsvatější práci církve.
Od té doby, co jsem se stal
papežem, cestuji po celém světě, abych vypravoval lidem o Ježíši,
našem Spasiteli. Mluvil jsem k mnoha lidem, kteří ho neznají,
a cítím velkou naléhavost připomenout všem katolíkům
jejich vlastní misionářskou práci, která spočívá v přinášení radostné zvěsti evangelia
každému, zvláště těm lidem, kteří ji ještě nikdy neslyšeli.
Druhý vatikánský koncil vnesl do církve nový život tím, že
pomohl porozumět tomu, že každý pokřtěný člověk se musí
podílet na spasitelném poslání Ježíše.
Neustále vzrůstá počet těch,
kteří Ježíše neznají a nepatří k jeho církvi. Od ukončení
posledního koncilu se jejich počet téměř zdvojnásobil. Bůh
miluje každého z tohoto obrovského počtu mužů, žen a dětí.
Poslal svého Syna pro každého z nich. A proto právě teď
musí církev pracovat pro tuto věc. To je i důvod, proč vyzývám
všechny katolíky, aby se zapojili do misionářské práce s novou
horlivostí, tak, jak o to i v minulosti papežové žádali.
Co je
ENCYKLIKA?
Encyklika je papežův
pastýřský list pro římskokatolickou církev na celém světě.
Pojednává o záležitostech, týkajících se nauky, mravů a předpisů.
Tradice v psaní takových listů sahá až k prvotní církvi,
ale první známou encyklikou se stal list papeže Benedikta XIV.
pod názvem UBI PRIMUM o povinnostech biskupů z roku 1740. Avšak
encykliky se staly oficiálním vyjádřením papežské učitelské
autority až v době papeže Pia IX. (1846-1878). Ačkoliv jsou
encykliky většinou určeny biskupům, několik je jich adresováno
všem mužům a ženám, jako encyklika PACEM IN TERRIS papeže
Jana XXIII. Oficiální text encykliky je obvykle latinský a
titul se skládá z prvních dvou nebo tří slov, která také
vyjadřují téma, o kterém encyklika pojednává.
“Od té doby, co jsem se
stal papežem, cestuji po celém světě, abych k lidem
promlouval o Kristu, našem Spasiteli.”
Zahraniční
cesty Svatého Otce
1979 – Mexiko, Polsko, Irsko, Spojené
státy americké, Turecko
1980 – Zaire, Brazzaville,
Kongo, Keňa, Ghana, Burkina Faso, Pobřeží slonoviny, Francie,
Brazílie, Západní Německo
1981 – Filipíny, Japonsko
1982 - Nigérie, Benin, Gabun,
Rovníková Guinea, Portugalsko, Španělsko, Velká Británie,
Švýcarsko, San Marino, Argentina, Guam
1983 – Kostarika, Nikaragua, Panama, San Salvador,
Guatemala, Belize, Honduras, Haiti, Polsko, Francie, Rakousko
1984 – Švýcarsko, Španělsko,
Kanada, Jižní Korea, Papua-Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy,
Thajsko, Dominikánská republika, Portoriko
1985 – Togo, Pobřeží
slonoviny, Kamerun, Středoafrická republika, Zaire, Keňa,
Maroko, Trinidad a Tobago, Belgie, Nizozemí, Lucembursko,
Lichtenštejnsko, Venezuela, Ekvádor, Peru
1986 – Seychely, Indie,
Bangladéš, Singapur, Francie, Kolumbie, Fidži, Austrálie, Nový
Zéland
1987 – Západní Německo,
Polsko, Uruguay, Chile, Argentina, Spojené státy americké,
Kanada
1988 – Zimbabwe, Botswana, Lesotho, Svazijsko,
Mozambik, Rakousko, Francie, Uruguay, Bolívie, Peru, Paraguay
1989 – Madagaskar, Réunion,
Zambie, Malawi, Mauricius, Jižní Korea, Indonésie, Východní
Timor, Norsko, Island, Finsko, Dánsko, Švédsko, Španělsko
1990 – Zelený mys, Guinea-Bissau, Mali, Burkina a Faso, Čad,
Tanzanie, Burundi, Rwanda, Pobřeží slonoviny, Mexiko, Curacao,
Československo, Malta
1991 – Senegal, Zambie, Guinea, Angola, Dominikánská
republika
1992 – Albánie, Španělsko,
Benin, Uganda, Súdán
1993 – Jamajka, Mexiko, Denver USA, Estonsko,
Litva, Lotyšsko
1994 – Sarajevo, (návštěva
zrušena)
1995 – Filipíny,
Papua-Nová Guinea, Austrálie, Srí Lanka, Česká republika
Zpět na začátek
2. Vzhledem k tomu,
že v minulosti papežové mnoho psali a hovořili o misiích,
proč to musíte opakovat?
Misionářská práce
musí probíhat v každé době a musí stále pokračovat. Hlásání
evangelia je tou nejdůležitější věcí, kterou církev může
dělat pro každého člověka na zemi. V našich dobách mnozí
lidé vytvářejí nádherné věci, ale zdá se, že mnoho z nich
ztratilo správné představy
o tom, co se stane, když jejich život na zemi skončí. Někteří
ani nevědí, proč vůbec zde na zemi jsou. Každý jednotlivý
katolík musí pomáhat šířit zprávu evangelia mezi tyto lidi.
Druhý vatikánský koncil nám připomíná, že celá církev
je církví misionářskou a šíření evangelia je základní
povinností Božího lidu.
Spousta katolíků vykonává dobrou misionářskou práci
ve vlastních farnostech, ale mnozí ztratili zájem pracovat pro
poslání církve ve světě - pro lidi, kteří se ještě nikdy
nesetkali s Ježíšem. A my na ně nesmíme zapomínat. Všichni
potřebujeme roznítit naši víru a náš křesťanský život,
znovu začít sdílet naši víru se všemi lidmi na celém světě.
Naše víra poroste vždy, když ji odevzdáváme někomu jinému.
Neustálé šíření evangelia v každé době nás nesmí
nikdy unavit.
V kulturním klimatu naší doby musí místní církve
stále pracovat pro obnovu církve a misionářského úsilí.
Moderní svět se vyznačuje intenzivní, i když často nejasnou
touhou po Bohu.
Zvlášť mladí
volají po osvobozující pravdě Kristova poselství a po životním
programu, který toto poselství vyjadřuje v evangeliu.
Papež Jan Pavel II.
Buď s námi,
Pane, když si prostřednictvím vědy a technologie přivlastňujeme
divy tvého světa. Jsou to dary tvé lásky k nám. Ať je užíváme
vždy podle tvého přání – ke zmírnění chudoby a bolesti,
k tomu, aby se život stal pro každého humánnějším a
svobodnějším a aby se všude podporoval ideální
soulad a lásku.
Apoštolát modlitby
Zpět na začátek
3. Skutečně si
myslíte, že má význam posílat misionáře k lidem, kteří
neznají Ježíše Krista? Zdá se, že jsou dost šťastni tak,
jak žijí. Nemáme je raději nechat tak, jak jsou?
Povinností církve
je nabídnout evangelium každému člověku. Všichni mají právo
toto poselství znát. Již ve Starém zákoně můžeme číst,
že Bůh slíbil, že lidstvu pošle Spasitele. Tímto Spasitelem
je Ježíš, který byl ústy proroků přislíben světu.
Mimo to dává Ježíšovo evangelium odpověď na všechny
potřeby a naděje každého člověka. Vždyť je tou Dobrou zprávou.
Ale jak ji mohou lidé znát, když se jim nehlásá? Proto Ježíš
založil svou církev a poslal apoštoly ke všem národům.
Církev nemůže nikdy přestat hlásat každému na světě,
že Ježíš nám přišel zjevit, jaký Bůh je. Svou smrtí na
kříži a svým vzkříšením z mrtvých nás přišel
osvobodit od hříchu. Každá lidská bytost potřebuje Ježíše
Krista. Po všechny doby – i v dnešních dnech - pokládají
křesťanští mučedníci život, aby ukázali, že tomu věří.
Každá lidská bytost potřebuje být svobodná. Abychom
tedy byli skutečně svobodni, musíme milovat Boha v Ježíši
Kristu, protože je to On, kdo nás vysvobodil od hříchu a
smrti a učinil nás Božími dětmi. Dává našemu životu
smysl a radost a ukázal nám, jak úžasné je být Božím dítětem.
Dává nám sílu uvěřit tomu a tuto víru předávat jiným, těm,
kteří jej dosud neznají.
Stoupenci některých
světových náboženství
|
Svět |
|
| Veškerá populace
|
5
292 178 000 |
100.00 |
| Křesťané |
1
758 778 000 |
33.3 |
| římskokatolíci
|
995
780 000 |
18.8 |
| protestanti |
363
290 000 |
6.9 |
| ortodoxní |
166
942 000 |
3.2 |
| anglikáni |
72
983 000 |
1.4 |
| jiní křesťané
|
159
785 700 |
3.0 |
| Mohamedáni |
935
000 000 |
17.7 |
| Hinduisté |
705
000 000 |
13.3 |
| Buddhisté |
303
000 000 |
5.7 |
| Židé |
17
400 000 |
0.3 |
| Bez vyznání |
866
000 000 |
16.4
|
| Ateisté |
233
000 000 |
4.4 |
Kristus
je největším zdrojem
duchovní síly,
jakou lidstvo poznalo.
Je nejzářnějším příkladem
toho,
kdo chce dát všechno
a nechce o nic žádat.
Kristus
nenáleží jen křesťanství,
patří celému světu.
Mahátmá Gándhí
Zpět na začátek
4. Proč máme jít
k lidem, kteří jsou od nás daleko, když v naší zemi jsou
zástupy těch, kteří nevěří v Krista?
Vaše otázka se týká
dvou okruhů lidí. Ti první vůbec nikdy neslyšeli evangelium.
Nejsou křesťany. Ti druzí žijí v zemi, která je křesťanská
možná už stovky let. Mnozí z nich byli pokřtěni. Slyšeli
o Ježíši Kristu, ale odvrátili se od něj. Přesto žijí ve
společnosti, která celkem vzato má tytéž hodnoty a zvyky
jako evangelium.Když jde o víru v Ježíše, jsou tyto dva druhy lidí zcela
rozdílné. Všichni katolíci se musí starat o to, aby se
Spasitel přinášel i nekřesťanům. Vždy musejí být misionáři,
kteří se posílají především k nim. Ježíš řekl prvním
učedníkům své církve: “ Jděte a učte všechny národy
”(Mt 28, 19).
Církev zároveň nikdy nepřestala
znovu a znovu nabízet evangelium těm, kteří žijí v zemích,
jež jsou sice křesťanské, ale mnozí v nich žijí tak, jako
by je Kristus nebyl přišel spasit. Těmto lidem církev opět
nabízí evangelium.
Zpět na začátek
5. Přinášet
evangelium do celého světa je obrovská práce. Církev pro to
nemá dost misionářů. Jak můžeme doufat, že budeme úspěšní?
Zapomínáte, že naše
poslání se nespoléhá na lidskou dovednost. Opírá se o sílu
vzkříšeného Pána, který řekl: “Já jsem s vámi po všechny
dny až do skonání věku.”(Mt 28,20)
Je pravdou, že
misie u nekřesťanských národů přinášejí mnohé potíže,
až se někdy zdá, že jsou nesplnitelným úkolem. Do některých
zemí není misionářům dovoleno vstoupit. V některých jsou
křesťanské bohoslužby zakázány, v jiných zemích
evangelium nechápou a myslí si, že je proti jejich zvyklostem a způsobu života. Zavádějící jsou
také rozpory mezi křesťanskými církvemi. Smutné je, že
existují také rozkoly mezi samotnými katolíky. Já sám cítím
tyto problémy nejbolestivěji ze všech, protože vycházejí z vnitřku,
z členů naší vlastní církve. Některé z těchto překážek jsou způsobeny
nedostatkem víry, radosti a naděje, selháním v následování
Ježíšova příkladu v každodenním životě, nezájmem o
povolání nebo náboženství, šířením myšlenek, které
jsou proti učení církve. Ale ani tyto, ani nespočetné množství
obtíží by nám nemělo vzít
odvahu nebo způsobit, abychom zanechali naší misijní práce.
Velmi důležitá je důvěra, která vychází z naší
víry. Víme, že nejsme hlavními misionáři, kteří pracují
pro církev. Nejdůležitějšími misionáři jsou Ježíš a
jeho Duch a my jsme jejich spolupracovníky.
| “Rozkoly
mezi samotnými katolíky…” "Dejte si pozor, aby vás někdo
nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným
na lidských bájích, na vesmírných mocnostech,
a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna
plnost božství, v něm jste i vy dosáhli plnosti. On
je hlavou všech mocností a sil."
List sv. Pavla Koloským 2, 8-9
|
Zpět na začátek
6. Svatý Otče,
jak začíná misionář hlásat evangelium nevěřícím?
Nejdůležitějším
úkolem misionáře je uvést poselství evangelia v život. To
se nazývá vydáváním svědectví. První způsob svědectví
spočívá v tom, že křesťan musí žít takovým životem,
jako žil Ježíš. Když se člověk snaží svým každodenním
životem zalíbit se Ježíši, vidí v něm lidé opravdového
křesťana, který žije pro Boha. Vidí, že tento člověk Boha
vřele miluje a zároveň opravdu miluje jiné, obzvlášť chudé
a ty, kteří trpí, a pomáhá jim.
Toto je svědectví, které musí vydávat každý
katolík. V mnoha případech je to jediný způsob, jak být
misionářem.
Za druhé, misionář mluví jasně a hlásá
radostnou zvěst evangelia o tom, že nás Bůh miluje a dává nám
spásu. Jeho poselství je toto: Všem lidem nabízí spásu Ježíš
Kristus,
Syn Boží, který
se stal člověkem, zemřel a vstal z mrtvých. Je to dar Boží
milosti a milosrdenství.
Toto je radostná zvěst,
která má sílu změnit každého člověka a celou historii
lidstva. Všichni lidé mají právo tuto zprávu slyšet.
Misionáři vědí, že
v hloubi srdce každého muže i ženy je touha znát pravdu o
Bohu, touha osvobodit se od hříchu a strachu ze smrti. Proto
odvážně hlásají evangelium, i když se zdá, že to lidi
nezajímá nebo se chovají nepřátelsky. Vědí, že hovoří o
Božím slovu, které má svou vlastní sílu.
Největší zkouška pro misionáře nastává, když
má položit za své pravdivé svědectví život. Každá doba s sebou
nese zástupy svědků, kteří se stali mučedníky. Mnozí žili
v dnešní době – biskupové, kněží, laici všech společenských
vrstev, řádové sestry a bratři, děti. Jsou to často neznámí
hrdinové a hrdinky, kteří zemřeli, aby vydali svědectví víře.
Křesťanští
mučedníci – “mnozí v dnešní době”
V prvních devíti
měsících roku 1990 položilo 11 misionářů svůj život jako
svědectví své víry v Krista. Slovy papeže Jana Pavla II. to
jsou “hlasatelé a svědkové víry par excellence”.
Jméno
Místo umučení Datum
Sr. Teresa Rosales Nikaragua
leden
Sr. Maureen Courtney Nikaragua
leden
Fr. Egidio Biscaro Uganda
29. leden
Sr. Castillo Nicholfon Angola
7. únor
Fr. Raynal Saenz Peru
7. únor
Fr. Tiberio Fernandez Kolumbie
24. duben
Fr. Matthew Manianchira Indie
29. duben
Sr. F. Lopes Filha Brazílie
7. červen
Fr. S. Selvarajah Srí Lanka
červenec
Fr. Eugene Hebert Srí Lanka
15. srpen
Sr. Augustiana Rivas Peru
27. září
Fides – mezinárodní
misijní zpravodajství, 10. 10. 1990
Zpět na začátek
7. Lidé
protestují proti tomu, že jsou vyzýváni ke změně náboženství.
Možná je správné říci jim, aby byli věrnější svému náboženství,
aby vedli lepší život, pracovali pro právo, mír, svobodu.
Zde se projevuje
velké nedorozumění. Církev nikomu neříká, aby změnil své
vyznání. Zve je, aby poslouchali evangelium. Ježíšova
spasitelná láska se nabízí jako dar, s láskou a úctou k posluchačům.
Každý ji může svobodně přijmout nebo odmítnout.
Musíme mít také na paměti, že nekatolíkům
nabízíme mnohem víc, než mají oni. Evangelium, které nabízíme,
obsahuje splnění jejich nejhlubších potřeb a mají právo o
něm slyšet. Ježíš tento dar nazval “vodou živou” a s láskou
ji nabídl samařské ženě. Říká jí: “Kdybys znala dar Boží...”
A ona odpovídá: “Pane, dej mi té vody, abych už nikdy nežíznila.”(Jan
4, 10-15)
Království Boží je velké dědictví, které Ježíš
dává každému, kdo se chce k němu obrátit. Bůh se ukazuje
a dává každému tím, že světu dává svého Syna Ježíše.
Činí to proto, aby každý z nás mohl žít plným životem.
Zpět na začátek
8. Misionáři
hodně mluví o obrácení a křtu. Jaká je zde souvislost? Zdá
se, že tyto dva pojmy spolu souvisejí.
Opravdu spolu souvisejí. Apoštolové naplněni Duchem svatým v době
Letnic vyzvali všechny své posluchače k obrácení – to
znamená ke změně života – a ke křtu. Podívejme se na tuto
“změnu života”. Každý člověk se musí rozhodnout,
jestli řekne evangeliu “ano” či “ne”. Jestliže odpoví
“ano”, znamená to, že lituje všeho,
co udělal zlého, a svým rozhodnutím věřit v Krista změní
svůj způsob života tak, aby žil podle Ježíše. Tato změna
v srdci je Boží dar, působení Svaté Trojice a nazývá se
konverzí – obrácením. Napomáhá každému vytrvat ve víře v Boha a den co den ho poslouchat.
Je to vždy osobní rozhodnutí zanechat každý hřích a stát
se učedníkem Ježíše Krista.
Křest následuje po obrácení. Je s ním spojen,
protože tak si to Ježíš přál. Poslal apoštoly ke všem národům,
aby mu získávali učedníky a křtili je (srov. Mt 28, 19). Jiným
důvodem pro spojení obrácení a křtu je potřeba získat
plnost života v Kristu. Ježíš řekl Nikodémovi: “Amen,
amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže
vejít do království Božího” (Jan 3, 5). Ve křtu se rodíme
k novému životu, stáváme se Božími dětmi. Křest není
pouze znamením obrácení, je to svátost – skutečná síla,
která do nás vnáší Boží život. Křtem patříme navždy
Boží Trojici a každý z nás se stává součástí Ježíšova
těla, kterým je církev.
A proto je nyní na nás, abychom skrze nový život,
který jsme dostali při křtu, žili jako praví svědkové
Krista. Lidé, kteří se obrátili ke křesťanství, očekávají,
že uvidí církev žijící evangelium. Nezklamejme je.
Nemůžeme hlásat poselství evangelia, jestliže se my sami
každý den neobracíme k Bohu.
Zpět na začátek
9. A co ty
miliony lidí, kteří nejsou pokřtěni a nepatří k církvi?
Mohou být spaseni?
Ježíš nabízí
svou spasitelnou lásku všem lidem, nejenom těm, kteří v něj
věří a patří k jeho církvi. Mnoho lidí nemá nikdy příležitost
slyšet o evangeliu nebo o církvi. Tito lidé dostávají od Ježíše
zvláštní dar, protože On vstal z mrtvých pro ně tak, jako
i pro nás. Tento dar dostávají prostřednictvím Ducha svatého
a umožňuje jim, aby byli spaseni, když budou podle něho
jednat.
Duch svatý dává každému
možnost účastnit se na Ježíšově oběti a slávě způsobem,
který zná pouze Bůh.
Církev se těší z toho, že spousta pravdivých a svatých
věcí je i v jiných náboženstvích, jako například v hinduismu,
buddhismu a islámu. Stoupenci těchto a jiných náboženství
mohou být spaseni Boží milostí. V žádném případě to však
neznamená, že není třeba odpovědět na Boží volání tím,
že uvěříme a dáme se pokřtít.
Kristus založil církev, aby byla právoplatným prostředkem
spásy. Jedině církev má všechny prostředky ke spáse.
Misionáři promlouvají k lidem jiných náboženství a
vysvětlují jim katolickou víru. Misionáři také s úctou
naslouchají, aby mohli jiným porozumět. Tato výměna názorů
pomáhá oběma stranám, aby se oprostili od pochybností a
nedorozumění.
Naléhavě žádám všechny katolíky, aby se s vírou a
láskou zapojili do této práce, kdykoliv je to možné. Kdo ví,
kdy se Duch svatý dotkne právě srdcí těch, ke kterým
promlouváme!
Zpět na začátek
10. Může být
někdo křesťanem jen zcela sám, aniž by se o někoho staral?
To není možné.
Božím plánem je povolat všechny lidi, aby se s ním podíleli
na jeho životě, ne samotně, nýbrž všichni dohromady s ním,
jako děti s milujícím otcem. Všichni jsme spojeni vírou v
Ježíše Krista, i když žijeme v různých zemích po celém
světě.
Ježíš dal své církvi poslání uskutečňovat tento
Otcův plán. Přišel mezi nás, aby ho začal realizovat. Pro
naplnění tohoto cíle shromažďují misionáři nově pokřtěné
lidi do skupin nazývaných místní církev. Pracují na formování
těchto členů podle vzoru Kristova života a učení a pomáhají
jim žít jejich křesťanskou víru ve shodě s jejich přirozeným
prostředím.
Místní církve to mohou konat, když zůstanou věrny a
sjednoceny s katolickou církví na celém světě. Když začíná
místní církev vysílat do světa vlastní misionáře, je to
znamením toho, že dorostla do plnosti.
Ještě stále je třeba vykonat velký kus misionářské
práce při vytváření křesťanských seskupení a pomáhat
jim, aby se staly znamením Boží přítomnosti ve světě. Pro
mnoho lidí to má teprve začít. Každý katolík a každá
skupina v církvi se musí podílet na odpovědnosti, protože
celá církev je misionářská.
Víra je Boží dar,
který žije dál v rodinách, farnostech, církevních skupinách.
Má se šířit tak, jak ji šířil sám Ježíš – slovy a
skutky.
Jak jsme již slyšeli,
často se užívá výrazu “ekumenický”. Znamená to práci
na dohodě mezi křesťany různých náboženství. A to je naléhavé.
Neshody mezi křesťany totiž škodí práci při hlásání
evangelia a způsobují rozpaky nekřesťanů. Katolická církev
rozvíjí ekumenickou
aktivitu s ostatními křesťanskými církvemi. Katolíci se
spojují s jinými křesťany ke společnému vyznání víry v Boha
a Ježíše Krista všude tam, kde je to možné.
Zpět na začátek
11. Co jsou to
“základní křesťanské komunity”? Zdá se, že se objevují
v různých částech světa, zvláště v Jižní Americe. Co
si o nich, Svatý Otče, myslíte?
Jsou to malé
skupinky lidí v malých církvích, které se spolu modlí, čtou
Písmo, vyučují se ve víře a hovoří o denních problémech
a církevních záležitostech. Pracují tedy v těchto
oblastech společně. Tyto skupiny jsou znamením toho, že církev
je velmi živá. Jsou také dobrým výchozím bodem pro nové
skupiny v těchto zemích, které chtějí žít ve vzájemné lásce.
Základní komunity vyrůstají v chudých oblastech a
hrají důležitou úlohu v péči o nemocné a opuštěné. Každý
člen je šťastný, že se může spolu s ostatními podílet
na konání dobra pro potřebné kolem. A tak uvádějí v život
studium Bible, modlitbu a Eucharistii.
Pro jiné představují znamení Kristovy přítomnosti a
lásky. Tyto skupiny, které žijí v jednotě se svými kněžími
a biskupy a drží se učení církve, představují velkou naději
pro život katolické církve ve svých zemích i na celém světě.
Inkulturace
Jak se postupně křesťanské
komunity rozvíjejí, mohou velmi pomáhat misionářům v jejich
obtížném úkolu vnášet plný význam poselství evangelia do
denního života lidí.
Poselství evangelia nemůže být změněno. Může se však
podávat jazykem i způsoby, kterým lidé rozumí. Misionář
musí studovat místní lid a zvláštní způsob jeho života.
Mnohé z toho, co je v místních zvycích dobré, může napomáhat
šíření evangelia. Obohatí se tím život modlitby a liturgie
a církev se tím stává pro tamější lidi blízká. Ale zároveň
nesmí dojít k tomu, aby byla podstata evangelia oslabena nebo
znehodnocena. Musí zůstat přesně
taková, jakou ji apoštolové přijali od Krista a musí se jiným
předávat nezměněna. Věřící v každé místní církvi
jsou šťastni, že mohou sdílet své dary a kulturu s jinými
církvemi a podílet se s nimi na vytváření celé katolické
církve
Zpět na začátek
12. Někteří
lidé zastávají názor, že musíme vynaložit veškeré úsilí
pro lidský rozvoj – zbavit se hladu, nemocí, chudoby ve světě.
To je dobrý úmysl, že ano?
Činnost, směřující
k lidskému rozvoji je dobrá a je naléhavě potřebná zvláště
v chudých jižních částech světa. Vždyť je velmi důležitá
v poslání církve. Misionáři ji vykonávají prostřednictvím
svých škol, nemocnic, univerzit, tiskáren, zaškolovacích
firem a dílen. Vlády a odborníci oceňují hodnotu jejich práce.
Ale ze všeho nejvíce se církev stále snaží rozvíjet celého
jedince a celé lidstvo. Evangelium to tak činí. Prostřednictvím
evangelia se formuje svědomí člověka a způsob jeho myšlení.
A je to evangelium, které lidem ukazuje jejich pravou důstojnost,
spočívající v tom, že jsou stvořeni k Božímu obrazu a že je Bůh miluje.
Chudí ve světě nehladoví jen po chlebu a svobodě, ale
i po Bohu. Muži, ženy a děti jsou mnohem důležitější než
peníze nebo stroje. A evangelium jim nabízí možnost “víc
znamenat” nežli “víc mít”. Biskupové Jižní Ameriky řekli
svému lidu: “Nejlepší službou, kterou můžeme nabídnout
našim bratrům a sestrám, je šíření poselství evangelia,
které jim umožňuje žít jako Boží synové a dcery,
osvobozuje je od bezpráví a napomáhá jejich všestrannému
rozvoji.
Zpět na začátek
13. Jak pomáhá církev chudým?
Pomáhat chudým je
povinností všech členů církve. Ve své první promluvě vyzývá
Ježíš své učedníky, aby stáli při těch, kdož jsou chudí
nebo nějakým způsobem utiskovaní. A tak, věrna
blahoslavenstvím, církev na celém světě chce být církví
chudých. To je její prvotní
poslání. Každý katolík se musí zapojit do plnění tohoto
úkolu. Volám všechny následovníky Krista a všechny křesťanské
komunity: rodiny, farnosti, diecéze, kněze, bratry, sestry,
laiky, mladé a staré. Žádám všechny, aby se vážně
zamysleli nad tím, jak
pomoci chudým. Boj proti chudobě se týká nejen chudých v rozvojových
zemích, ale také bohatých, kteří často strádají duševní
chudobou, protože žijí v “příliš rozvinutých zemích”.
Z evangelia se musí učit, jak se stát opravdovými bratry a
sestrami chudých. Motto,
které se nedávno objevilo v církevních kruzích, zní: “Bojujte
proti hladu změnou vašeho životního stylu.”
Celá církev je vděčná
misionářům. Svým láskyplným přístupem a pokornou službou
pracují na celkovém rozvoji svěřených lidí. Misionáři pomáhají
jednotlivým osobám i společnostem ve svých školách, střediscích
zdravotnické péče, stanicích pro malomocné, domovech pro přestárlé
a hendikepované, projektech za práva žen a v mnoha jiných činnostech.
Děkuji a zároveň chci povzbudit laiky – muže i ženy a dobrovolníky, kteří se věnují
charitativní práci. Energií dodávající sílu veškeré
misionářské činnosti musí být láska. Při každé
charitativní práci musíme být schopni říci se sv. Pavlem:
“Láska Kristova nás pobízí.”
BLAHOSLAVENSTVÍ
“Blaze chudým
v duchu,
neboť jejich je království nebeské.
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blaze těm, kteří hladovějí a žízní po
spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blaze těm, kteří mají čisté srdce, neboť
oni uzří Boha.
Blaze těm, kteří působí pokoj, neboť oni
budou nazváni syny Božími.
Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro
spravedlnost,
neboť jejich je království nebeské.
Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat
a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli
mně.
Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu
v nebesích: stejně pronásledovali i proroky,
kteří byli před vámi.”
Matouš 5, 2 –12
Zpět na začátek
14. Náš
biskup je přetížený prací ve své diecézi, a přesto se ještě
očekává, že bude šířit evangelium do celého světa. Jak
to může dělat?
Mí bratři
biskupové spolu se mnou jsou přímo odpovědni za šíření
evangelia do celého světa. Zmrtvýchvstalý Pán dal toto poslání
svým apoštolům v čele s Petrem. A proto nyní přináleží
tato odpovědnost v prvé řadě jejich následovníkům biskupům
v čele s papežem. Každý biskup je vysvěcen nejen pro svou
vlastní diecézi, ale také pro spásu celého světa. Proto musí
věnovat zvláštní péči
misionářské činnosti. A to je i důvod, proč cestuji po celém
světě – abych se setkal s lidmi a kázal evangelium a církevní
učení, jakož i povzbudil mé bratry biskupy. Každý biskup je
duchovním správcem určité církve. To znamená, že má být
pastýřem, který se stará
a pečuje o své ovce jako Ježíš, který se nazýval “Dobrým
pastýřem”. Je otcem a přítelem všech v diecézi. Řídí
zde všechny církevní činnosti a pracuje ze všech sil pro
celosvětové poslání katolické církve.
Zpět na začátek
15. V naší diecézi máme velký nedostatek kněží. A přesto náš biskup
právě poslal jednoho mladého kněze do Afriky. Myslíte si Sv.
Otče, že je to správné?
Ano, je. Kněží
spolupracují se svými biskupy a také oni jsou voláni k účasti
na poslání církve k národům. Musí pomáhat nekřesťanským
skupinám v jejich vlastních farnostech a starat se rovněž o
potřeby církve ve světě, o lidi, kteří jsou daleko.
Kněží by měli mít srdce, které se zvláště při mši
modlí za celou církev a za všechny lidi. Vybízím biskupy,
aby posílali některé kněze na určitý čas pracovat do mladých
církví v misiích. Tito kněží jsou příkladem toho, jak
jsou všechny místní církve navzájem spojeny. Poskytují
hodnotnou pomoc chudým misionářským komunitám. Současně však
čistá a živá víra lidí, kterým slouží, pomáhá jim.
Doufám, že se mnoho kněží vedených Duchem svatým nabídne
svým biskupům, aby je poslali kázat evangelium za hranice své
země. Doufám, že tento druh služby poroste zrovna tak mezi kněžími
starších církví jako i církví mladých. Mnoho mladých církví
je požehnáno množstvím povolání. Jsou schopny posílat kněze,
bratry a sestry ke starším církvím, které je potřebují.
Mají to učinit velkoryse a zároveň mají ochotně přijímat
misionáře i podporu od jiných církví. Všechny církve potřebují
být v kontaktu se svými bratry a sestrami ve víře.
Zpět na začátek
16. Někteří
misionáři zasvěcují misijní práci celý život. Je to v nynější
době stále ještě nutné?
Zvláštní poslání
stát se misionářem na celý život je dnes tak nesmírně potřebné,
jako tomu bylo dříve. Církev vždy potřebuje úplně se obětující
řeholníky a řeholnice. Dostávají od Ježíše zvláštní
povolání, jako ho dostali apoštolové. A tak jako apoštolové,
i oni odpovídají zasvěcením celého svého života, aby nesli
evangelium do všech končin země. Kristus rozněcuje v srdcích
těch, které si vyvolil,
touhu po misionářském povolání. Zároveň dává vzniknout
skupinám, které pracují v této oblasti: řádům, které vysílají
do misií řeholní kněze, sestry a bratry. Dnes mají tyto
skupiny mnoho povolání z těch mladých církví, které pomáhali
založit. Jejich nadšení a
zkušenosti jsou velmi cenné. Nesmí se jim brát odvaha
pochybováním, neporozuměním nebo špatným jednáním.
Kristovo volání jim umožnilo, aby mohli nadále odvážně
pracovat ve víře a poslušnosti se svými pastýři. Zasvěcený
život řeholníků a řeholnic je mocným a nádherným zvěstováním
evangelia. To je důvodem, proč do misií zvu kontemplativní
řády. Jejich život modlitby, mlčení a pokání je znamením
úplného odevzdání se Bohu, církvi a lidem. V nekřesťanském
světě konají velmi mnoho dobra. Spousta aktivních řádů vysílá
své členy na misie. Věřím, že budou společně s jinými
pokračovat v této službě šíření evangelia. Nikdo to nemůže
konat lépe než ti, kteří se podle vzoru Ježíše Krista zaslíbili
životu v čistotě, chudobě a poslušnosti. V mimořádné úctě
mám řádové sestry. Jejich
panenství zachovávané kvůli Božímu království je naplňuje
radostí a dává jim volnost stát se milujícími duchovními
matkami nečestných lidí. Je to nádherným znakem evangelia
zvláště v těch kulturách, kde není uznávaná důstojnost
ženy. Čerpají sílu a
radost z Krista, když přinášejí jeho lásku těm, kteří ho
ještě neznají.
Zpět na začátek
17. Proč mají
být laici misionáři – není to práce jen pro kněze a řeholníky?
Všichni laici jsou
od okamžiku svého křtu misionáři, protože celá církev je
ve své podstatě misionářská. Všichni mají právo i
povinnost podílet se na celosvětových misiích církve. Je
jisté, že každá místní církev musí mít eucharistii, a
proto i kněze. Jenže ten potřebuje spolupracovníky – těmi
jsou laici.
Od samotného začátku křesťanství se laici podíleli
na šíření víry. V dějinách existují případy, kdy laici
– muži i ženy – utvářeli a křtili křesťanské skupiny
ještě předtím, než do jejich oblasti přišel kněz. Laici
mohou šířit evangelium sami v rodinách, ve skupinách nebo
sdruženích. Ženy hrají důležitou úlohu svou prací v rodině,
ve školách, v politickém, sociálním a kulturním životě a
zvlášť při vyučování křesťanské nauky. Existuje mnoho
způsobů, jak sloužit poslání církve. V mnoha farnostech v různých
zemích pracují dynamické misijní skupiny, které přinášejí
svěží energii do křesťanského života, zvláště mezi mladými.
Některé z těchto hnutí se soustřeďují na misijní činnost
laiků, na dobrovolníky pro misie a na různorodou pomoc. Všechny
církevní skupiny mají za úkol pomáhat světové misii. Vyjadřuje
to vyspělost a odpovědnost.
Čestné místo mají katecheti. V každé misii pracují
dnem i nocí, hlásají křesťanskou nauku slovem i skutkem. Pro
šíření víry jsou naprosto nezbytní, bez nich by nebylo možné
vybudovat mnohé z křesťanských společenství.
Ve starších a dobře pracujících církvích se zvětšuje
počet laiků – mužů i žen, kteří se přicházejí školit,
aby se zúčastnili na novém hlásaní blahozvěsti. Každé
společenství potřebuje vedoucí pro modlitby, písně,
liturgii, studium bible a dobročinnou činnost, jakož i kancelářskou
a údržbářskou práci, a to jsme uvedli jen některé. Na některých
misiích musí toto všechno vykonávat katecheta.
K uskutečnění
pravého života z víry by měl každý laik – muž i žena
– věnovat nějaký čas pro církev.
Zpět na začátek
20. Svatý Otče,
jaký je ze všech nejlepší způsob být misionářem?
Je to odevzdání
celého svého života Ježíši. Lidé, kteří se stanou kněžími,
bratry nebo sestrami v církevních misijních kongregacích, dávají
se na celý život do služeb misií. Jsou na celý život zasvěceni
Bohu, aby šířili evangelium mezi národy. Jsou připraveni jít
do celého světa a každému přinášet poselství spásy. Toto
je misionářské povolání. Ne každý má povolání stát se
misionářem, ale každý má povzbudit ty, kteří toto povolání
mají.
Žádám rodiny, aby ve svých domovech modlitbou připravovali
své mladé členy k naslouchání Božímu volání a aby je učili
pomáhat bližním a účastnit se církevních slavností.
Jestliže jsou rodiče ochotni dovolit jednomu ze svých dětí,
aby se stalo misionářem, splatí jim to Bůh velkou radostí v den,
když jejich syn nebo dcera uposlechnou jeho volání. A žádám
mladé lidi, aby naslouchali Božímu volání. Příběh
evangelia vypráví, jak si Ježíš povolal dva rybáře – Šimona
Petra a Ondřeje, jeho bratra: “Pojďte za mnou a učiním z vás
rybáře lidí”(Mt 4, 19). A totéž říká i v dnešních
dnech mladým lidem. Je zapotřebí mít odvahu a lásku k zodpovědnosti:
“Zde jsem Pane. Jsem připraven. Pošli mne.” Ti, kteří tak
odpoví, mají před sebou podivuhodný život. Prožijí
opravdovou radost z hlásání radostné zvěsti nesčetným
bratrům a sestrám, které povedou ke Kristu Spasiteli.
Misionáři se musí vzdát mnoha věcí, dokonce i sami
sebe, aby se pro evangelium stali všem vším. Ale protože vědí,
že je posílá Kristus, vědí, že On je vždy s nimi – “Neboj
se….já jsem s tebou”(Sk 18, 9-10). A vědí také, že Ježíš
na ně čeká v srdci každého člověka.
Zpět na začátek
21. Svatý Otče,
jak vidíte budoucnost církve?
Vidím obrovské možnosti
pro přinášení evangelia všem lidem a všem národům. Vidím
rozbřesk nového misionářského věku, jestliže všichni křesťané
odpoví velkomyslně a se svatostí na výzvu dnešních dnů.
Když máme před sebou dvoutisící rok našeho vykoupení,
je velmi nutné sjednotit jeho zdroje. Musíme vynaložit odhodlání
a velké úsilí, aby se poselství evangelia dostalo nezměrnému
počtu lidí, čekajících na Krista.
Jestliže se díváme jen na problémy dnešního světa,
mohli bychom propadnout beznaději. To však není celá skutečnost.
Věříme v Boha, našeho Otce a Pána, v jeho dobrotu a
milosrdenství. Na celém světě můžeme vidět, jak lidé
postupně přejímají hodnoty a ideály evangelia. Odvracejí se
například od násilí, válek a rasizmu, obrací se nový zřetel
na lidská práva. Existuje touha po svobodě, právu, bratrství,
uznání pravé důstojnosti žen.
Jsou to znamení, že Bůh připravuje pro křesťanství
“nové jaro”. My všichni musíme být nápomocni, aby tato
obroda nastala, to znamená být svatými. To je jediná cesta,
jak být Božím znamením ve světě. Nově pokřtění členové
mladých církví jsou nadějí této naší dva tisíce let staré
církve. Poněvadž jsou mladí ve víře, tak, jako první křesťané,
musí tak jako oni vyzařovat nadšení a odvahu láskou k Bohu
a bližním a vydat se na cestu svatosti. Ježíš učil své apoštoly
jít touto cestou, když je poslal na misie. Byla to cesta
chudoby, pokory, přijetí utrpení, touha po spravedlnosti, míru
a lásce – jedním slovem Blahoslavenství.
Zpět na začátek
22. Děkujeme Vám,
Svatý Otče, za odpovědi na naše otázky o poslání Krista
Vykupitele. Jak si ale máme pamatovat všechno, co jste nám řekl?
Potřebujete Ducha
svatého. Každý z nás potřebuje, aby ho Duch svatý změnil
a vedl. To nás přivádí k Marii, Ježíšově matce. Společně
s Marií se apoštolové modlili a očekávali příchod Ducha
svatého, poté, co Ježíš vstoupil na nebesa (srov. Skutky 1,
14). A jestliže chceme moudrost a odvahu k tomu, abychom v dnešních dnech
pokračovali v Ježíšově poslání, je to především Maria,
která se modlí s námi a za nás.
Mocí Ducha svatého se stal Bůh v Marii člověkem, když
na jeho plán spásy lidstva odpověděla ano. Tak jako Maria
jsme i my pozváni k poslání církve – přinášet živého
Krista do srdcí všech lidí. Ona je matkou církve, matkou všeho
lidstva. Prosme ji, aby nás naučila říci Bohu “ano”. Do
Mariiny mateřské péče svěřuji celou církev a zvláště ty,
kdo se odevzdávají jejímu poslání.
Ježíš poslal apoštoly do celého světa ve jménu Otce,
Syna a Ducha svatého. S mým požehnáním ve jménu Svaté
Trojice obnovuji toto poslání pro vás všechny.
|
Úvod 
