Rozhovor s P. Janem Peňázem o pouti

Pane děkane, co je to vlastně pouť?

Základem každé pouti je její cíl.
    Cíl, nikoliv počet kilometrů,  rychlost nebo způsob přepravy  určuje, zda je to pouť a zda je opravdová. Druhý vatikánský koncil nazývá církev putujícím lidem Božím. Putujeme tímto světem do Božího přístavu spásy, stručně řečeno do nebe. Pěkně to připomíná píseň Dobrá Madono, kde se zpívá, že „každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti“. Cílem každé pouti je nějaký chrám, v němž se lidé dříve cítili jak v nebi, protože nikde tak krásnou výzdobu neviděli. My jsme viděli už ledacos, ale přesto nás ta krása uchvacuje také. Navíc zažijeme i nebeský klid, dnes už tak vzácný. A nakonec to hlavní: Cílem toho životního plahočení je skutečně dojít do nebe, ačkoli někdy lidé dnes hledají ráj zakázanými a nebezpečnými zkratkami (drogy ap.). A právě pouť nám to má připomenout.

Pouť je také výjimka z každodenního shonu a všednosti. Člověku se zdá, že se pořád točí v kruhu, v pracovním týdnu je jeden den jako druhý, týden utíká za druhým a rok uteče jak voda. Pouť v minulosti zpestřovala celý rok, protože na správnou pouť se půl roku připravuje a pak se na ni půl roku vzpomíná.

Pouť nutí člověka, aby si uvědomil, jak je závislý na Bohu. Svědčí o tom dva poutníci, kteří se loni v únoru vydali pěšky do Říma z Husince v jižních Čechách. Jeden byl evangelík, druhý katolík a v Jubilejním roce chtěli pěšky spojit ta dvě místa, z nichž každé je drahé jednomu z nich. Do Říma došli za 36 dní. Tam pak ve vatikánském rozhlase řekl evangelík Petr Nobilis z Kolína: „Poutníku nezbývá nic jiného, než se oddat Boží vůli. Zní to trošku pyšně, ale je to tak. Máme zkušenost, že kdykoli jsme začali víc plánovat a obávat se, věci se prostě zadrhávaly. Kdykoli jsme se uvolnili a dali jsme  jen na modlitby, tak to dobře dopadlo.“  Na to dodal katolík Ivan Kolman z téhož města: „Ta víra nás sílila, že jsme skutečně věděli, že nás v tom Pán Bůh nenechá. Měli jsme štěstí na lidi. Vždycky nás přijali. Když už jsme téměř nevěřili, o to lépe to dopadlo.“ Petr Nobilis to pak uzavřel: „Vždycky v kritické situaci jsme oba doufali v to, že ten jeden – Hospodin - nám pomůže. A projevila se ještě další věc - v běžném životě člověk může žít ve vzpouře proti Bohu třeba několik dní nebo týdnů. Třeba  i celý život, protože má nějaké finanční zajištění, a tak dále. Na pouti se nedá žít ani jeden den ve vzpouře proti Bohu, v zášti či nenávisti, bez modlitby za bližní, bez proseb za milost Boží, prostě bez těch věcí, které nás Pán Ježíš učil. Ten den by byl prostě  beznadějný. Stávalo se také to, že jsme na chvilku podlehli (aspoň sám za sebe to můžu říci) sebelítosti nebo depresi. Ovšem člověk se z toho dokázal zavčas probrat, když začal Pánu Bohu za všechno děkovat. Když mě bolely nohy tak: Pane Bože, děkuji ti, že je krásně a že jsme uplynulé tři týdny prožili ve zdraví a všechno bylo tak, jak jsme si to ani nedokázali naplánovat.“

 Samotné slovo pouť má několik významů, které se někdy lidem velice pletou. Osvětlíme si je mluvnickým rozborem. Tedy: Pouť je podstatné jméno rodu ženského, podle vzoru píseň, ale můžeme na ně použít pravidla pro příslovečné určení. U tohoto slovního druhu určujeme místo, čas, způsob, příčinu a účel, pokud se ještě dobře pamatuji. Takže:

    A) Pouť z hlediska místa.
    Ptáme se: Kam? Odpovídáme: Do Říma, do Křtin, do Compostelly, do Svaté země, do Tuřan. Prostě na nějaké poutní místo, které je jako studánka, jako pramen. Ten se také nedá vymyslet, naplánovat, sestrojit, vynaleznout. Ten je možné jen objevit. A pak je důležité jej udržovat v čistotě a brát z něho. Už se také stalo, že nevyužívané prameny vyschly, studny se zanesly. Poutní místa jsou daná tím, že tam někdo žil (Pán Ježíš ve Svaté zemi), že je tam někdo pohřben (svatý Petr v Římě), že tam někdo něco zažil (zázračná uzdravení v Lurdech) a nebo že tam i osobně lidé hodně věcí prožili.

B) Pouť z hlediska času.
    Ptáme se: Kdy? Na svatého Cyrila a Metoděje na Velehrad, na svatého Matěje na Matějskou pouť do Prahy. Když se něco důležitého připomíná (a slaví), lidé se tam shromáždí. Jako jsou pro každého člověka důležitým dnem narozeniny a svátek (jmeniny) a měly by být i křtiny (výročí křtu), tak je pro kostel důležitým dnem datum, kdy je v kalendáři svátek jeho patrona, tedy svatého, jemuž je dům Boží zasvěcen. V neděli poblíž toho svátku bývá pouť, která se podle něho jmenuje. Zavedl jsem ve svých farnostech, které mám od otce biskupa svěřeny, pouť v každé vesničce, i když má třeba jen 50 obyvatel. V některých poutě už přežily i totalitu, v některých jsme vybírali patrona podle zápisů na starých pečetích anebo podle názvu obce, takže třeba Petráveč dostala samozřejmě svatého Petra. Nakonec ty patrony úředně jmenoval otec biskup a jeho listina je na každém obecním úřadě na čestném místě.

C) Pouť z hlediska způsobu.
    Ptáme se: Jak? Odpovídáme: Pěšky. Třeba do Říma, jak se nám Bohu díky povedlo v Jubilejním roce 2000. Z Vranova nad Dyjí jsme vyšli 16.5. v 8.45 a na náměstí svatého Petra v Římě jsme stanuli po 1178 kilometrech v neděli 18.6. v 5 hodin ráno před východem slunce. Pouť však není závoděním v chůzi či pořádáním pěších výkonů, které se pak zapisují do Knihy rekordů. Když jsme loni v listopadu šli pěšky do Brna do katedrály, vyšlo nás z Velkého Meziříčí 32. Z Velké Bíteše už nás šlo 45, ze Střelic už 60. Ten poslední  kilometr, který byl celkově padesátý osmý, nás od Minoritů na Petrov šlo hodně přes tisíc. A všichni měli účast na pouti. I ti, kteří se připojili až „v hodině dvanácté“ si užili své, ale prožili také velkou radost. Byl to opravdový zážitek, vidět, jak se na Petrov do kopce valila řeka lidí, kteří nadšeně zpívali.

 Proto by každá pouť měla mít aspoň v závěru kousek pěší cesty. I ta, která se koná „kolmo", což v tomto případě neznamená úhel 90 stupňů, ale na kolech, ať už na dvou (kolo, koloběžka) nebo na čtyřech (auto) či šesti - nebo kolik jich dneska ty autobusy mají. Další způsoby pouti mohou být i koňmo, loďmo a také letmo (do Svaté země se vlastně jinak než letadlem nedostanete).

 D) Pouť z hlediska příčiny.
    Ptáme se: Proč? Na poutě se chodí především na znamení pokání, to jest nápravy za lidské viny. Mohlo by se jet, ale jde se, i když sedět v autobuse přes  dvacet hodin je také velké pokání. Dalším důvodem je vděčnost Pánu Bohu, neboť on nám dal ručičky a nožičky, jak to rodiče učili své malé děti, než totalita poručila říkat: „Paci, paci pacičky, táta koupil botičky." Tržnímu hospodářství to asi vyhovuje také, a proto mnoho vychovatelů asi ani nezná originál této říkanky, který je: „Paci, paci pacičky, Pán Bůh stvořil ručičky, aby ručky dělaly a nožičky běhaly." Třetím důvodem pouti je prosba. Lidé si chodili a dodnes jezdí vyprosit zdraví, ale také třeba usmíření v rodině. Čím déle se putuje, tím delší je pak i modlitba. K nalezení nejhlubší příčiny poutě ve významu místním i časovém nám pomůže rozbor jejich slovanských názvů. V Čechách a také u nás na Českomoravské vysočině se říká pouť. Na Moravě se říká hody. Bratři Slováci i Poláci říkají odpust. Říkají to proto, že na těch poutích z hlediska místa a času je možné získat odpustky. Toto slovo nemá hezký přídech, mnozí se mu raději vyhnou. Když se na ně podíváme klidně, a nevidíme jen ta různá zneužití v minulosti, zjistíme, že odpustky znamenají konat dobro. Udělat něco mimořádně dobrého, aby se překryla tíha zlého  skutku. Vina je totiž odpuštěna ve svátosti smíření, tedy ve svaté zpovědi. Opravdová svatá zpověď nemusí být dlouhá. Hříšník stručně řekne své hříchy a kněz ho povzbudí ke změně života. Dovolím si na to téma zavtipkovat otázkou: Jaké je nejkratší povzbuzení, které kněz může dát? Kajícník vyzná své hříchy a dodá: „Toto jsou mé hříchy, těchto hříchů lituji a slibuji, že se opravdu polepším!" Na to kněz řekne: „Jen aby!" Pokud to tak je, pokud se ten člověk nezpovídá jen naoko, s úmyslem zase hřešit, je mu odpuštěna vina. A teprve potom je možné uvažovat o odpustcích. Pak je možné uvažovat, co mimořádně dobrého udělat k napravení. K tomu se vydávají takzvané seznamy příležitostí k získání odpustků. To byly ty papežské buly, které kdysi v minulosti nadělaly tolik hluku a někdy i kouře, když je veřejně pálili. I Jan Pavel II. vydal k Jubilejnímu roku 2000 bulu se seznamem odpustků. V ní byly na prvním místě napsány poutě, a jako první cíl byl uveden Řím. My jsme si vybrali tuto první možnost, a to tradičním způsobem – pěšky. Pak tam byly ještě návštěvy nemocných nebo jinak potřebných s poznámkou, že takto putujeme ke Kristu, který je podle Matoušova evangelia přítomen v každém trpícím člověku. Byly tam i modlitby, skutky pokání, a také možnost věnovat čas nebo práci ve prospěch ostatních nebo na podporu dobré věci. Jako poslední možnost tam bylo také, že je možno na tyto účely přispět finančně.  Škoda, že v minulosti i v současnosti se tato poslední věc dostává na první místo a považuje se za jedinou možnou a jedinou správnou...

Vydat se tedy na určité (poutní) místo nebo v den pouti navštívit kostel, kde mají pouť, a tam se pomodlit, umožní získat odpustky, tedy rozmnožit dobro, aby se i díky té jedné osobě církev zaskvěla v bělostném šatě jako nevěsta. A tím zářivým šatem jsou dobré skutky věřících, jak je psáno v knize Zjevení 19,8 a jak to cituje Jan Pavel II. ve výše jmenované bule.

Řeknu to prostě: Když se někdo opije a doma rozbije skleník na cucky, je to jeho vina. Když se usmíří se ženou a s dětmi, omluví se jim, koupí nové sklo ze svých osobních úspor a vyzná se ve svaté zpovědi z tohoto hříchu s touhou se polepšit, je mu odpuštěna vina. Pán Bůh už mu to nebude vyčítat. Zůstává však špatná pověst: On chodí do kostela a takhle se zřídil. Když pak jde pěšky na pouť, či vykoná něco nezištně mimořádně dobrého, asi se o tom bude mluvit. A tato dobrá pověst překryje tu špatnou, takže  i díky němu církev víc zazáří v bílém šatě.

E) Pouť z hlediska účelu.
    Ptáme se: Za jakým účelem? A zde jsme u toho, že většina lidí si myslí, že pouť je pouze náměstí plné kolotočů a stánků. U nás v Meziříčí při červnové pouti tomu tak je, i když mnoho občanů trvale bydlících ve středu města si na to stěžuje. Chápu, že v jiných obcích pak komedianty stěhují ze středu na okraje, z centra na periferii, jak říkají rádi ti, kdo nemají rádi češtinu. Potom se děti za nimi ženou na bývalé smetiště, kde je nyní po zasypání rovný terén, nebo za obec, kam kdysi vypouštěli husy i dobytek na pastvu a říkali tomu proto vejpustek. Myslím, že se to dá těch pár dní na náměstí vydržet a že kolotoče patří ke každé pouti, i když to všechno se koná za účelem, aby děti vyprázdnily nejen své pokladničky, ale i kapsy svých rodičů a prarodičů i kmotrů. Je to sice někdy bráno jako hlavní věc, na kterou si člověk vzpomene při slově pouť, ale nadávat na to nechci, vydržet se to musí.

Proč se vlastně chodí na pouť? Z čeho ta tradice vznikla?

Kromě předcházejících pěti důvodů máme především důvody biblické. Podle Mojžíšova zákona se každoročně putovalo do jeruzalémského chrámu. Pán Ježíš tam také putoval se svou Matkou a svatým Josefem, jak víme z Lukášova evangelia. Už v ranných dobách křesťanských se putovalo do Svaté země, na místa posvěcená pobytem našeho Pána a ke hrobům apoštolů. Později se začalo putovat také na místa zázraků a zjevení.

Má v naší době pouť vůbec ještě smysl? Má cenu chodit na pouť, když jsem i na druhé straně zeměkoule letadlem za pár hodin?

 Určitě má! Podle mé soukromé teorie (kdosi ironicky podotkl něco o soukromých docentech) není správné, když člověk tak rychle protíná poledníky a rovnoběžky. Boží příroda nás vybavila určitou rychlostí, a ta se nemá moc přehánět. Když rychle jíte, není to zdravé, když rychle vylezete po nemoci z postele, je to přímo škodlivé. Všechno chce svůj čas. Jít na pouť znamená dopřát si čas. Nejen na to klidné překonávání vzdáleností, ale i na promyšlení věcí, na duchovní odpočinutí. Škoda, že si to z časových důvodů nemůže dovolit každý. Zvláště pro člověka, který  má na starosti děti nebo třeba živé hospodářství, je to skoro až přepych. Když jsme šli po Rakousku a Itálii, a já jsem mohl podrobně pozorovat, jak je tam všechno zařízeno, říkal jsem si: „Jestli se ještě někdy někam vydám, tak jenom pěšky, abych z té země něco měl.“ Nevím, jestli to dodržím, ale rozdíl je obrovský. O tom, co jsem mohl pozoroval jako pěšák, jsem podrobně psal v naší knížce o pouti a viděl jsem už výtisky, kde si čtenáři podtrhávali právě ty postřehy, které člověk v autobuse mít nemůže.

Jakou roli sehrály poutě ve vašem životě? Zač jim vděčíte?

 Nejsem sportovní typ, v dětství jsem se hodin tělocviku přímo obával. Při pouti do Říma jsem poznal, že s Boží  pomocí člověk dokáže hodně, překoná sám sebe, když má cíl, který je podstatnou částí pouti. Když jsem došel na hrob rodičů, měl jsem přímo fyzickou chuť jim říci, že jsem to dokázal díky tělu, které mám od nich. Chtěl jsem jim říci, že je nemusí mrzet, že jsem byl takový nešikovný na ten tělocvik. Vzpomínal jsem, jak se maminka se mnou zlobila, že těma nohama tak tluču. Učila mě chodit zlehka, ale nepovedlo se jí to. Z Říma jsem přišel s oběma podpatky úplně ubroušenými a to na jiných místech, než jak je měli kolegové. A zdá se mně, ale i druhým, že jsem od návratu zdravější a odolnější na různá nachlazení.

Vaše nejtěžší pouť?

 Na naši pěší pouť do Říma jsem se poctivě připravoval. Jeden z mých kaplanů, P. Marek Vácha, pobýval  víc jak měsíc s polárníky v Antarktidě. Říkal mi, že oni trénují naprosto jednoduše. Žádná sauna, žádné posilování, ale dělají pouze to, co je čeká v Antarktidě. Tam musí táhnout všechny zásoby na saních. Proto několik měsíců před odjezdem za sebou doma tahají saně se 40 kilogramy, v létě pneumatiku naplněnou betonem ve stejné váze. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že půjdeme pěšky do Říma, jsem začal chodit po silnicích. Než jsme vyšli,  našlapal jsem po Vysočině 1050 km. Přesto jsem měl krizi hned druhý den. To jsme za nádherného slunečného počasí vycházeli z poutního místa Panny Marie Třídubské – Maria Dreieichen. Vyfotografovali jsme se s poutním chrámem v pozadí. Dosud je na snímku vidět, jak se sice usmívám, ale nuceně. V té chvíli mě pálila levá pata, našlapoval jsem tedy jen na prsty, ale tím se noha křiví, a mě začal bolet levý kotník, koleno i kyčel. Už jsem se připravoval, že to vzdám, že řeknu spolupoutníkům, ať jdou dál sami. (Nenapadlo mě v té chvíli, že by to nedovolili, že by byli se mnou solidární.) V duchu jsem se modlil a říkal Pánu Bohu, že jsem připraven snést tu ostudu, že jsem vydržel jen první den, že mu to nabízím jako oběť, pokud mám skončit tady. A bolesti najednou přešly, ani nevím jak. Patu jsem pak mazal a ošetřoval pečlivě, ale už dala pokoj. Až po návratu jsem si uvědomil, že za celou pouť mě pak kromě chodidel nic nebolelo, vůbec žádný kloub, zatímco doma mě pořád někde píchá či loupe. To byla má největší krize za celou dobu tréninku a všech poutí, které jsme po vlasti podnikli potom. K dnešnímu dni mám našlapáno rovných tři tisíce kilometrů. Chci ještě podotknout, že moji spolupoutníci tolik netrénovali, někteří dokonce vůbec. Já jako nejstarší jsem tento přístup považoval za riskantní. Oni tím  však chtěli ukázat, že na pouť se může vydat skutečně každý. Někteří se ale také obávali, že se příliš unaví už předem a nezbudou jim síly na Řím. Proto  razili heslo: „Raději padnout na pouti než na tréninku.“ Málem se jim to v horším slova smyslu splnilo. Po určitých kilometrech na ně přišly stejné potíže jako na mne. Rozdíl byl v tom, že já jsem mohl trénink na týden přerušit, oni však na to měli jen jedinou noc, ráno se šlapalo dál.

A vaše nejdelší a nejdůležitější pouť?

Samozřejmě zase ta „jubilejní“ římská. Napadlo to P. Jindřicha Bartoše a P. Marka Dundu. Musím opravit klasika, který praví, že za vše, co je v něm dobrého vděčí knize. Já za vše dobré vděčím Pánu Bohu, rodičům a dobrodincům, a také právě P. Bartošovi. O pouti jsem během 40 dnů po návratu napsal za přispění ostatních poutníků 80ti stránkovou knihu, které už je rozebráno víc jak 9 tisíc výtisků. Tam je vše velice podrobně vypsáno, ale občas se mi ještě vybaví, co jsem tam nenapsal. Nejzajímavější doplňky mě napadly, když jsem – musím to přiznat – až letos v únoru četl knihu církevního historika Dr. Polce „Svaté roky". Zjistil jsem, že tři věci jsme sami vycítili nějakým šestým smyslem: Když jsme přišli do Říma, měli jsme naprosto jasný pocit, že všichni nás přijímají v duchu: "Jsme tu pro vás." V knize píšu, že to P. Marek Dunda vyjádřil slovy: "Jsme přece ve středu naší církve." A bylo to tak v sakristii u svatého Petra i v ostatních bazilikách. Všude bylo pro poutníky vše připraveno, u bazilik byly toalety na lepší úrovni než na letišti, šatny a úschovny všude zadarmo. Teprve z té knihy jsem se dozvěděl, že papež Pius XII. si ve Svatém roce 1950 přál, aby si každý katolík, který přijede v Jubilejním roce,  mohl říci: „Řím je mou vlastí.“

Za druhé jsem se dočetl, že od středověku se o poutníky, kteří přišli do Říma na Svatý rok, staraly zvláštní spolky – poutnická bratrstva. Jejich členové připravovali pro poutníky ubytování a stravu. Sami nezištně sloužili a sháněli milodary, aby jim to mohli poskytnout zadarmo. Když se pak na Svatý rok 1900 chystalo do Říma díky železniční dopravě daleko více poutníků, členové bratrstev si uvědomili, že nemají síly ani prostředky, aby všem a vše poskytli zadarmo. Proto se rozhodli, že tradici dodrží jen pro ty poutníky, kteří připutují pěšky. Když jsme přišli do Říma my, šli jsme se ubytovat do našeho poutního domu v koleji Nepomucenum, který vedl Mons. Karel Janoušek. Pochází z Moutnic, kde jsem dříve působil. Proto jsem mu o naší pouti psal předem, takže o nás věděl. Nevěděl však o rozhodnutí římských poutnických bratrstev z roku 1900. Přesto nám všem nabídl celý pobyt zadarmo.

Za třetí: V každé obci, ať na Moravě nebo v Rakousku či v Itálii je pomník padlých ve válkách. My jsme se u každého z nich modlili za všechny padlé, nejen za ty, jejichž jména tam byla napsána. Až z té knihy Dr. Polce jsem se dozvěděl, že papež Pius XII. si přál, aby se ve Svatém  roce 1950, prvním po skončení druhé světové války, všeobecné smíření a odpuštění vztáhlo i na ty, kteří se stali oběťmi vzájemného nelidského vraždění. Proto na jeho výzvu hledali v Itálii a ve Francii skauti zapomenuté hroby padlých nepřátelských vojáků a podávali prostřednictvím charitních organizací zprávy příbuzným v Německu a jinde, zatímco německá katolická Charita zjišťovala hroby cizinců, kteří zahynuli za války v Německu. Tak během Svatého roku a  krátce po něm mohla řada německých a rakouských poutníků položit aspoň kvítí na hroby svých padlých. V Německu se zase katolické ženy zavazovaly, že budou zdobit hroby cizinců a že se budou modlit za spásu jejich duše. Staraly se tedy o hrob muže, který  střílel možná právě po jejich synovi nebo manželovi. Tam asi byl ten pravý začátek sjednocené Evropy, světadílu, kde předtím vznikly dvě světové války. Teprve když si  křesťanští politikové - Francouzi  Schumann a de Gaulle,  Němec Adenauer a Ital Gasperi - řekli: „Necháme už válčení a připomínání válek a začneme žít v míru," mohl být přes řeku Rýn, která mnohokrát v minulosti přímo rudla krví Francouzů i Němců, postaven most míru. Kéž by se něco takového podařilo aspoň v myšlenkách vybudovat mezi námi a Němci, ačkoli mezi sebou nemáme řeku, ale pohraniční hory. Myslím ale, že hory nenávisti, která se uměle udržuje a přivolává, jsou ještě horší. Dají ještě moc zabrat, než se odstraní. Byl jsem ve Francii několikrát na oslavách konce 2. světové války a poznal jsem, že to je možné. Všechny projevy při nich se nesly v duchu slov Pána Ježíše: „Toto čiňte a tamto nezanedbávejte." Vždycky tam vzpomněli na ty, kdo obětovali svůj život za vlast, která u nich byla ohrožena z východu, z druhé strany Rýna, ale také vždycky připomněli, že v Evropě je teď potřeba společně hledět k nové společné budoucnosti. K tomu přispívá také to, čeho jsem si s překvapením všiml ve Francii, když jsem se tam po 20 letech opět dostal a co jsem také pozoroval při naší pouti Rakouskem a Itálií. Na rozdíl od nás, kde se pořád zdůrazňuje jediný a jedinečný stát a vše je centrálně řízeno, u nich má každá oblast právo zdůraznit svou zvláštnost. Cizím slovem se tomu říká regionalismus, já bych to však nazval hrdost na svůj domov. V jižní Francii má každá obec dvojí název: ten spisovný ve francouzštině a ten lidový v provensálštině (Avignon – Avignoun). Podobně tomu bylo i v severní Itálii – italsky a friulsky – ačkoli v tom tak velký rozdíl nebyl, vzpomínám si jen na Venzone a Venčon. Zdůraznili však hrdost na svůj stát i kraj: „My jsme Italové, ale také Friulové. My se za to nestydíme." Při vstupu na rakouské území vás vítají cedule: Republika rakouská. Země Dolní Rakousy. Kraj Vína.  U nás jen tam jen úřední název Česká republika. Ani zmínka o tom, že jste se octli na Moravě. Někdy mám dojem, že slovo Morava je považováno málem za sprosté. Dokonce i o sportovních klubech ze Zlína a Otrokovic, které mají problémy se svými chatami na Slovensku, v médiích nedávno říkali, že jsou to kluby z Čech. Právě Evropa však už pochopila, že velké státy znamenají velké nebezpečí války, zatímco důraz na místní kraje a zvyklosti vede víc k mírovému soužití. A také jsem byl překvapen, jak se v Evropě ustupuje od centralismu, který u nás ještě přitužil. Když jsme se blížili k Římu, procházeli jsme dvěma předměstími Saxa Rubra a Grotta Rossa. Patřily už  k hlavnímu italskému městu, ale na tabuli měly velkými písmeny hrdě napsané své jméno. Až pod tím byla poznámka, psaná malým písmem: část Říma. Tak slavné město, skutečně město měst, a dovolí každé obci, kterou pohltí, aby si nechala svoje původní jméno. U nás je to přesně naopak. Velký název vzdáleného sídla a jen malými písmeny vlastní jméno té obce, kde právě jste. V matrikách se úředně píše: narozen ve Zhoři, část Kochánov, ačkoli ten člověk je narozen v Kochánově, který v této době je zrovna veden jako část Zhoře. A v Kochánově bude mít rodiště až do smrti, zatímco sídlo obecního úřadu se může ještě několikrát změnit. Papež Jan Pavel II. nadarmo neřekl při své návštěvě Slovenska v Nitře 30.6.1995: „Nacionalismus ne, patriotismus ano." Zdůraznit, že jsem z Moravy a že je to krásná zem, není podle mne žádný nacionalismus ani šovinismus, ale právě ta zdravá hrdost na svou otčinu, která se latinsky řekne patria. V žádném případě nejsem zaujatý. Vím, jak jsou pravdivá slova písně Čechy krásné …, snažím se, abych český jazyk nekazil žádnými novotvary. A přátele kněze, kteří působí v Čechách, se snažím podporovat, jak to je jen možné.

V diecézi jste inicioval řadu zajímavých – nejen poutních –akcí. Povězte o nich, prosím, pár slov...

Dneska se neobejdeme bez auta. Proto jsem po vzoru Mons. Aloise Pekárka, a také polských kněží, chtěl v Jubilejním roce nabídnout všem lidem požehnání jejich vozidla. Církev na to má krásné modlitby, které vycházejí z Písma svatého, proč je tedy nevyužít? Kolem svátku patrona řidičů svatého Kryštofa (25.7.)  bylo u nás na náměstí žehnání aut. Všichni dostali samolepku se znakem Jubilea roku 2000 a s veršem z Bible : „Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách." (Žalm 91, 11). Někteří lidé mi pak řekli: „My auto nemáme, jezdíme na kole - a to je taky nebezpečné. Také bychom chtěli Boží ochranu." Ohlásil jsem tedy žehnání jízdních kol. Kolem svatého Václava pak bylo ještě žehnání koní. Je třeba podle pravdy připomenout, že ty žehnací modlitby se více než věcí a zvířat týkají řidičů, cyklistů a jezdců. Při žehnání se církev za ně modlí, aby jednali zodpovědně, aby využívali dopravních prostředků k dobrému a aby je Bůh chránil před nebezpečím. Když to vešlo ve známost, hned se objevily námitky, že církev žehnala i zbraně. Musel jsem  vysvětlit, že ti vojáci, kteří se dozvěděli, že ráno vyrážejí na zteč, z toho pochopitelně měli strach. Proto prosili svého duchovního, aby se za ně modlil, aby jim u Boha vyprosil ochranu a přežití. Tragédie války byla v tom, že na druhé straně o totéž prosili nepřátelé zase svého pastýře. Takže takto se modlili jak katoličtí kněží, kterým se říkalo polní kuráti, tak evangeličtí pastoři, pravoslavní popové i židovští rabíni. I toto žehnání bylo tedy zaměřeno na lidi a ne na zbraně, takže církev opravdu zbraním nikdy nežehnala. Důkazem toho je, že v žádné úřední knize takové modlitby nenajdete.

Kam byste si přál ještě putovat?  

Přál bych si putovat na Jasnou horu u Čenstochové a nějakým způsobem tam odčinit ty dvě rýhy na tváři Panny Marie. Víme, že to je národní svatyně Poláků. Můžeme si tedy domyslet, že tam chodí i školní děti a že slabikují dějiny toho místa a obrazu. Jsou tam na velkých tabulích. Na prvním řádku je tam napsáno, že obraz se tam dostal roku 1381. Hned na druhém řádku stojí, že po roce 1420 tam přijeli husité a obraz posekali. Pak je tam těch vět ještě asi deset, mimo jiné také o tom, že Švédové při svém tažení dobyli všechny polské pevnosti kromě Jasné hory. Takže už od dětství mají Poláci jméno naší vlasti spojené s touto hanebností. Co kdyby tam bylo připsáno, že přišli poutníci z Čech i Moravy a činili pokání za své předky? To by ovšem muselo být připraveno ve spolupráci s církevními představenými našimi i polskými.

Co plánujete letos, v prvním roce nového tisíciletí?

Už mnohokrát se mě lidé ptali, kam vyrazíme na pouť letos, jestli zase do Říma. Není už Jubilejní rok a ani se tam nedá  chodit tak často po sobě. Na svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů - tedy 18. 1. - jsme se my, kteří jsme se díky Bohu vrátili od hrobů svatých apoštolů Petra a Pavla, dohodli, že letos půjdeme pěšky na Velehrad, kde je Maria právě pod tímto jménem uctívána. Řím stojí u kolébky křesťanství v Evropě, Velehrad je Betlémem víry pro naši vlast. Když se v tom biblickém Betlémě narodil Pán Ježíš, andělé oznámili, že to bude "radost pro všechen lid" (Luk 2,10) a vyzvali pastýře, aby se nebáli.

Velcí i malí, mládež i rodiny, prostě každý, kdo se nebojí ujít 30 km denně, se s námi může letos koncem srpna na Velehrad vydat. Vycházíme v úterý 21. srpna ráno buď ze Znojma nebo z Velkého Meziříčí nebo z Víru. Celá pětidenní pouť bude mít duchovní program. Po cestě by se probíralo, co je zdrojem a co je brzdou křesťanské radosti. Nebudou chybět písně staré ani nové a bude čas i na trochu zábavy, aby to opravdu byla "radost pro všechen lid". Velehrad je vlastně hlavní město Evropy po duchovní stránce, protože je spojeno s jejími patrony sv. Cyrilem a Metodějem. Má tedy být cílem všech duchovních cest, aby opravdu platila slova z písně Zvoňte zvony: „Svolávejte odevšad na posvátný Velehrad!“ Doufám, že ta pouť bude radostnou událostí pro její účastníky i pro ty, s kterými se setkáme. V sobotu 25.8. by pak v 8.00 přijely do Buchlovic ze všech stran autobusy s poutníky a všichni bychom šli posledních 8 km pěšky společně. Pouť zakončíme v poledne v bazilice bohoslužbou s naším otcem biskupem Vojtěchem.

Pane děkane, a kam byste si přál směřovat svým životem?

Chtěl bych být otcem, dobrým pastýřem, po vzoru Dobrého Pastýře Ježíše Krista. Zda se mi to daří mohou posoudit druzí lidé. Jednou to bude posuzovat ten Dobrý Pastýř - kéž je mi milosrdným soudcem.

Nač se teď těšíte?

Na tu pouť na Velehrad. Kéž by se podařilo založit tradici, že se v duchovním centru Moravy i Evropy (svatí Cyril a Metoděj jsou patrony obou) budou sbíhat jako pramínky skupiny poutníků skutečně odevšad. Mám takovou bláznivou myšlenku, že nás večer 24.8.2001 do těch Buchlovic připutuje pěšky nakonec tisíc a že těmi autobusy ráno přijede deset tisíc.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil? Koho si nejvíc vážíte?

Rodiče, sourozenci a jejich rodiny, a pak kněží. Jamský pan farář P. Josef Hladký, synovec prezidenta Svobody, který nás děti měl rád, jeho nástupce P. Bohuslav Marek, který vypadal sice přísně, ale ve zpovědnici skutečně svědčil o Božím milosrdenství vůči hříšníkům. Sobě neodpustil nic, sloužil  až do posledního dechu. I další jeho nástupce P. Eduard Šikula, dobrák od kosti, za jehož působení jsme měl v jamském kostele primici. Velký vliv na mě měl studentský kněz na Carnotově lyceu v Dijonu, kam jsem nastoupil roku 1967 ve svých 16 letech, abych si tam mohl s dalšími Čechoslováky tři roky studovat a udělat si maturitu. Byli jsme vřele přivítáni. Říkali nám pořád „ Messieurs les Tcheques!" (Pánové Češi.) Rozdělili nás do tříd, zase vítání. Pořád však kolektivně. Čtvrtého dne našeho pobytu byla neděle. Šel jsem do kaple, sám z 24 krajanů. Viděli mě malí francouzští primánci a hned to hlásili tomu knězi. „Pane abbé, je tady jeden Čech." Byl jsem skutečně první, který se veřejně o jeho službu zajímal. A on mi řekl: „Jak se jmenuješ?" Odpověděl jsem a on na to samozřejmě francouzsky:  „Jene, já tě u nás vítám." Oslovil mě jménem, nebyl jsem pro něho jeden z mnoha, ale osoba, tak je každý z nás pro Boha. On zná každého jeho jménem, jak připomíná Bible na mnoha místech. A ještě v jednom si na něho pořád vzpomínám. Umíte si představit ten stesk po domově, když jsme v tom věku nastoupili do školy v září s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Ty první dny byly pro mne vždycky krušné. Abbé Delaunay, tak se jmenoval ten kněz, však druhý rok přišel za námi staršími se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa." Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek. Už jsem se zmínil o P. Jindřichu Bartošovi, připomínám ještě P. Karla Hesa, který začal kaplanovat v Českých Budějovicích, když jsem tam nastoupil na vojnu a u něhož jsem našel druhý domov ještě dlouho po odložení zeleného sukna. Za mnoho také vděčím P. Jiřímu Hájkovi ze Stříbra. Když jsem byl pozván na pěší pouť do Říma, hned jsem mu volal a on mi řekl: „Neváhej a jdi, protože po padesátce se už ničeho takového neodvážíš." A mně do ní scházel právě rok. Vážím si také všech žen, které tiše a obětavě pomáhají na farách a umožňují tak nám kněžím, že se můžeme věnovat svému působení. Je jich mnoho, za všechny jmenuji jen sestry Marii Malcovu, Marii Novákovu a Miroslavu Ryšavou, ačkoli i všechny ostatní by zasloužily velkou odměnu. Jistě jim ji Pán Bůh jednou dopřeje.

Z čeho máte jako člověk, jako farář a děkan, jako poutník největší radost?

Jako člověk mám radost, když slyším ptačí zpěv a rozpoznám, kdo to zpívá, a také když se rozhlédnu za jasného počasí po kraji a poznám obce a kopce, na které je vidět. Jako farář, když se podaří lidem překonat samotu a uvědomí si, že Bůh je s námi a my jsme jeho děti a můžeme tedy vytvářet rodinné společenství v rámci obce či farnosti. Jako děkan, když moji kaplani, kterých jsem měl tady ve Velkém Meziříčí už patnáct, vzpomínají v dobrém na své první místo. Jako poutník, když jsou lidé povzbuzeni, že sami někam došli.

Co byste přál všem poutníkům?  

Těm, kteří putují po cestách této země i všem lidem,  "poutníkům  k věčnosti" bych přál slovy kněžské modlitby: … ať vytrváme v dobrém až do konce.

Určeno pro soukromou potřebu.
Neprošlo jazykovou ani redakční úpravou.