ÚVOD

Chtěl bych Vás uvést do starobylé metody čtení Bible, která se nazývá lectio divina. Je to metoda, která nesla ovoce v církvi po celá staletí. V poslední době byla opomíjena, v současnosti však má významný podíl na obnově církve.

Lectio divina se objevuje v samotné Bibli, ale jako metoda dostalo své jméno a bylo systematizováno ve 4. stol. Prvních tisíc let trvání církve to byl obecný způsob čtení Bible. Dosud se tímto způsobem modlíme Písmo v Denní modlitbě církve a je na něm založen liturgický rok.

Obsah publikace: Úvod; Metoda; Praktické příklady

Tato metoda čtení Bible je založena na šesti principech:

1. Lectio divina je dialogem mezi psaným slovem Bible a životní zkušeností. V tomto dialogu je naše životní zkušenost postavena do světla slova Bible, uvádí ho do života, takže se v něm cítíme doma. Slovo Bible je zase stavěno do světla naší zkušenosti, která je tak proměňována z pouhé události ve slovo Boží, které k nám mluví.

2. Lectio divina předpokládá, že každý biblický text oslovuje představivost. Zve nás, abychom skrze svou představivost vstoupili do děje biblické pasáže a objevili tentýž děj ve svém vlastním životě.

3. Při lectio divina objevujeme příběh hříchu a milosti; nejprve v Bibli a pak v našich osobních životech, v životě každého společenství a lidstva vůbec.

4. Lectio divina se liší od jiných metod čtení Bible tím, že to je praktikování jak modlitby, tak teologie: v modlitbě odpovídáme na zkušenost hříchu a milosti v našem životě, v teologii získáváme nový vhled do toho, jak "funguje" hřích a milost v našem životě i v životě druhých lidí. Skrze lectio divina rosteme v poznání a modlitbě, poznání vede k modlitbě a modlitba vede k poznání.

5. Lectio divina se dále liší od jiných metod čtení Bible tím, že je mohou praktikovat všichni, nezávisle na vzdělání, i negramotní. Ať jsme jakkoliv vzdělaní, musíme se pokořit před biblickým textem, abychom mu mohli opravdu naslouchat. Všichni můžeme skrze reflexi své zkušenosti tento text oživit.

6. Lectio divina vyžaduje jak osobní svobodu, tak smysl pro společenství. Naše setkání s textem musí být osobní. Nikdo nám nemůže určovat, jak nebo proč se nás text dotýká. Abychom lectio divina praktikovali skutečně dobře, musíme důvěřovat svému cítění. Na druhé straně nesmíme číst Bibli izolováni, ale měli bychom své osobní reakce harmonizovat s druhými, se společenstvím, nebo alespoň s jednou osobou. Také je musíme pravidelně podrobit pohledu druhých. V tomto ohledu je lectio divina naprosto odlišné od toho, co nazýváme "soukromou interpretací".

Kdysi bylo lectio divina systematickou a disciplinovanou metodou jak modlitby, tak teologie. Dnes se často uvádí jako čistě modlitební metoda.Ve skutečnosti má ale jako teologická metoda důležitou úlohu v budování dnešní církve.

Nejprve objasníme, co je to teologie. Je to důležité, protože jedním z problémů současné teologie je, že ztrácí svůj specifický charakter.

Klasickou definicí teologie je formulace sv. Anselma z 12. stol.: "Fides quaerens intellectum." - víra žádá porozumění. Teologie tedy předpokládá víru. Uvěřili jsme a chceme svou víru vyjádřit systematickým a koherentním způsobem.

Teologický vývoj postupně rodí nauku. Víra je vyjádřena jasnými formulacemi, jako "tři osoby a jeden Bůh", dvě přirozenosti v Kristu a pod. Nauka je ovocem teologie, ale nemůže ji nahradit.

Naše víra se díky teologii stává dynamickou, dává životu smysl a dává výhledy do budoucnosti. Musí se pěstovat systematicky, aby tak jak je - koherentní - mohla být objasněna a předána druhým a dala smysl jejich životu.

Díky teologii může být také naše víra vyjádřena jazykem naší kultury. Není-li teologie živá, víra ztrácí kontakt s kulturou a přestává být ve společnosti dynamickou silou. Toto je pro církev konstantním nebezpečím a k tomuto jevu dochází v širokých oblastech. Rozškatulkovali jsme svou víru, takže už neoslovuje palčivé potřeby lidstva. Lectio divina naopak pomáhá tyto potřeby zasáhnout.

Nyní se krátce, a tedy nutně trochu zjednodušeně, podíváme na historii teologie.

DVA DRUHY TEOLOGIE

V historii můžeme rozlišit dva druhy teologie - "teologii společenství" a "školní teologii".

"Teologie společenství" může být také nazvána "monastická", neboť se praktikovala většinou v klášterech. Bylo by však omylem domnívat se, že to byla metoda pro celibátníky, kteří žijí odděleně od světa. To nebylo její podstatou. Důležité bylo, že ji pěstovalo živé společenství - farnost (či diecéze) - zdaleka ne jen klášter.

"Školní teologie" byla naopak pěstována na univerzitách, které vznikaly převážně od 11. a 12. stol.

Tyto dvě teologie používají velmi odlišných metod, každá podle svého prostředí. Zatímco prostředím školní teologie byla učebna, prostředím teologie společenství byla liturgie, zvláště nedělní eucharistie, a homilie.

Školní teologie byla pěstována akademickou elitou, teologie společenství celým společenstvím církve. Školní teologie užívala rozum a objektivní analýzy. Teologie společenství byla tvořivá, užívala symbolů a pocitů, písní, tance, poezie a malířství. Školní teologie vytvořila svůj vlastní jazyk a vlastní kulturu, kterým rozuměli jen ti, kdo se v nich pohybovali. Teologie společenství byla integrována do místní předkřesťanské kultury svými svátky, jako jsou Vánoce či Hromnice, uměním i filosofií (Plato, Cicero, Aristoteles, Virgilius, Catullus).

Až do 8. stol. teologie společenství v církvi převládala. Potom se, zvláště v 11. stol., dostala do popředí školní (či scholastická) teologie a převládá až dosud.

Církev školní teologii vždycky bude potřebovat, avšak ta by měla být doplněna teologií společenství. V dnešní teologii můžeme vidět tři problémy, které volají po tom, aby teologii společenství - a lectio divina je její nejdůležitější formou - bylo dáno její pravé místo v životě církve.

TEOLOGIE PRO SVĚTOVOU CÍRKEV

Podle teologa Karla Rahnera můžeme s jistým zjednodušením rozdělit dějiny církve do tří období - na období židovské, řecko-římské a světové.

První skupina Ježíšových učedníků sama sebe chápala jako obrodné hnutí v židovské víře. Nenapadlo je, že založili úplně novou náboženskou společnost.

Postupně se ve velkém počtu začali přidávat nežidovští konvertité a přinášeli svůj vlastní jazyk, kulturu a filozofii. To byl začátek druhého období, řecké církve, která se posléze stala řecko-římskou a evropskou.

Jak dosvědčují novozákonní texty, přechod do této nové éry byl bolestný, poznamenaný rozkoly a mnohými hořkostmi.

Podle Rahnera trvalo toto období až do našeho století. My se nyní nacházíme ve třetím období - v období světové církve, ve které mají místo všechny kultury světa.

K tomu ale nemůže dojít v teologii, a to z toho prostého důvodu, že teologická metoda, která v církvi převládá, není pro ne-západní kultury přirozená.

Pěstují-li ne-západní lidé teologii, jsou vždycky v nevýhodě. Ne proto, že by postrádali moudrost či kázeň, ale proto, že s obtížemi zvládají její jazyk a myšlenkové postupy. A proto je jejich příspěvek k teologii církve neadekvátní.

Totéž lze říci o lidech na Západě. Zabývat se teologií, to vyžaduje peníze, čas, akademické zázemí. Devadesát procent lidí je z těchto důvodů vyloučeno. Tak jako ne-zápaďané jsou i oni v nevýhodě a musí se spokojit s drobty, které spadnou ze stolu elity.

Světová církev potřebuje teologickou metodu, která by byla pro každého. A takovou metodou je lectio divina.

TEOLOGIE A PRAXE

Další potřebou je znovuobjevit teologii jako praktickou vědu; většinou dnešní teologie má jen malý či žádný vztah ke společenské situaci.

To je vážné odmítnutí odpovědnosti. My křesťané, jak nám současný papež připomíná, jsme voláni k účasti na budování nové civilizace. K tomu potřebujeme teologii, která vychází ze situace ve světě a opět k ní vede.

Je zajímavé všimnout si, že některé moderní vlády jsou si vědomy revolučního potenciálu teologie.

Například Reaganův úřad v r. 1980 považoval za nutné v rámci politické strategie v Latinské Americe zaměřit se na teologii osvobození jako na to, co ohrožuje plány USA v této oblasti.

Jihoafrický teolog P. Albert Nolan byl tázán, zda nemá výčitky svědomí, když se přímo nepodílí na boji proti apartheidu. "Já se na jeho podvracení přímo podílím skrze teologii." odpověděl.

Lectio divina je teologií, která podvrací všechny formy útlaku.

TEOLOGIE A SPIRITUALITA

Stejně tak má teologie malý vliv na duchovní růst. Byla od duchovního života oddělena. Spirituálové obvykle upozorňují seminaristy a studenty teologie, že musí studovat s obezřetností. Říkají, že teologie vede lidi k pýše a proto musí být doplněna (či dokonce kontrolována) duchovní četbou a modlitbou. V současnosti jsou zřídka kanonizováni velcí teologové.

Toto rozškatulkování v době teologie společenství neexistovalo. Teologie byla duchovní četbou, často úzce spojenou s mystickými zkušenostmi. Teologie i spiritualita oddělením velmi trpí. Lectio divina je opět přivádí dohromady.

Obsah publikace: Úvod; Metoda; Praktické příklady