8. UPEVNĚNÍ

8.1 Úmysl a smýšlení

Úmysl určitým způsobem jednat je cosi zarámovaného, nikoliv izolovaného. Rámcem je celkové smýšlení člověka, jakási dispozice, z které vyrůstá jednotlivý úmysl, ústící případně do zevního činu. Podle A. Schöpfa

smýšlení je subjektivní vědění a chtění individua, které sebe vlivem svědomí chápe jako něco, co je vystaveno nároku dobra.

Osvojit si určité smýšlení je věcí delší doby, leckdy je podmíněno změnou předchozího smýšlení, které je pod vlivem závažných okolností opuštěno, čili pokáním. V horském kázání staví Ježíš Kristus smýšlení proti zevní, zákonické morálce; nebylo by však správné chtít smýšlení postavit do protikladu k zákonnému předpisu, protože smýšlení je „duší" správného vyplnění zákona, jinak by respektování zákona bylo eticky bezcenné (srv. epikii).

Nadměrné zdůrazňování smýšlení slovy „hlavně záleží na úmyslu" je proto chybou; jako by objektivní stránka činu neměla žádný význam. Nepatřičné zvnitřňování etiky může vést ke ztrátě zodpovědnosti za vývoj světa, pro který je třeba pracovat, k nezájmu o kontrolu eticky objektivně správného řešení, vždyť „dobrý úmysl" může být s takovým řešením dokonce v rozporu. Je sice správné klást na první místo smýšlení, nepouštět však ze zřetele zevní důsledek rozhodnutí. Etika cení smýšlení, ale přihlíží také k činu, který se z úmyslu zrodil.

8.2 Základní rozhodnutí

Dobrý skutek, i když je jednorázový, míří do budoucnosti, má v sobě jistou tendenci k opakování, je zárodkem trvalého postoje nebo návyku. Některé skutky připravují na budoucnost intenzivním způsobem. Sem patří rozhodnutí, která stojí na začátku nějaké životní etapy a v srovnání s jinými rozhodnutími mají základní význam, jde tedy o rozhodnutí základní (optio fundamentalis = OF).

Nejobecnější rozsahem i závažností až osudovou je rozhodnutí, týkající se celého dalšího života, řešící otázku jeho smyslu, např. rozhodnutí odevzdat celý život do služby Bohu a nic si pro sebe „neponechat".

Na časové umístění OF jsou různé názory. Někdo je umísťuje do prvního činu probuzeného dětského svědomí, jiní se domnívají, že člověk k němu dospívá postupně pomocí dílčích rozhodnutí v průběhu zrání lidské osoby. Činy, které následují po OF, jsou s ním buď v souladu nebo naopak. Proto se doporučuje vyřazování rušivých, nesouladných postojů v průběhu každodenního rozhodování, aby OF stále víc pronikalo celou činnost člověka. Nezíská-li totiž OF trvale na hloubce a šíři tím, že se prosadí v celém životním slohu, je stále ohroženo.

Že OF skutečně funguje, prokazuje respektování všech závazků, které s ním souvisejí. Omlouvá-li si člověk jejich nedodržování tím, že takové činy nemají na jeho věrnost vůči OF vliv, propadá omylu, který je pranýřován ve VS 65. Tehdy je nutná změna smýšlení, umožňující návrat k OF, které bylo fakticky opuštěno. K chybám stran OF patří také ukvapenost při jeho zformování (OF vyžaduje úměrně k stupni zralosti člověka čas; čím je člověk nezralejší, tím opatrnější by formulace OF měla být) a neochota vyvodit z OF v přítomné situaci nutné, i když nepříjemné důsledky.

8.3 Návyk obecně

Respektování hlasu svědomí, opírajícího se při posuzování zamýšleného jednání o PSJ, je předpokladem dobrého skutku, jeho nerespektování vede k zlému skutku čili hříchu. Jednotlivý dobrý nebo zlý skutek mnoho neříkají o celkovém mravním profilu člověka, neboť mohou být nahodilostí, vybočující z rámce obvyklého jednání. Teprve série dobrých nebo zlých skutků určitého obsahu má pro posouzení mravního profilu člověka dostatečný význam.

Série dobrých skutků, týkajících se určitého předmětu, vede k dobrému návyku čili k ctnosti. Série zlých skutků vede k zlému návyku čili k neřesti. Bůh nechce příležitostnou odpověď člověka, ale trvalé, upevněné postoje, ctnosti. Ctnost nelze chápat jako mechanický návyk, umožňující bezmyšlenkovitou činnost, nýbrž třeba u ní zdůraznit rys angažovanosti, projevující se zaujetím pro mravní dobro (lat. virtus od vir = muž, čili ctnost je vlastně mužnost; něm. Tugend od taugen = za něco stát; český výraz ctnost souvisí s čestností, ctí).

8.3.1 Ctnost

V Homérském eposu vyjadřuje ctnost tělesnou zdatnost v roli atleta, vojáka nebo vůdce. První místo mezi ctnostmi zaujímá pochopitelně statečnost. V řecké obci je v rámci ctnosti oceňováno politické přátelství a spravedlnost. Stoický světoobčan žije v souladu s kosmickým pořádkem, ctnost je spatřována ve vyrovnaném souhlasu s osudem, v nevášnivosti.

Sokrates vidí cestu k ctnosti ve vzdělání. Platón přiřazuje duši rozumové, činorodé a pudově žádostivé tři ctnosti: moudrost, statečnost a uměřenost, do jejichž čela staví spravedlnost. Tak vzniká proslulé schéma čtyř základních ctností.

Aristoteles upozorňuje na nutnost nácviku ctnosti - jako u kytarové hry -a spatřuje ji v středu mezi dvěma krajnostmi (štědrost mezi lakotou a rozhazovačností). Písmo zná různé ctnosti, ale v Starém zákoně pro ně není příslušný pojem. V NZ je patrná snaha nepřiznat člověku před Bohem samostatnou spravedlnost, dobro je spíš Božím darem. Přesto existují katalogy ctností; nejdůležitější je trojice víry, naděje a lásky.

V patristice jsou vedle sebe postaveny antické a biblické ctnosti (Řehoř Vel.). Jednotu ctností zdůrazňuje Augustin, seřazující vše pod lásku skrze milost, bez které neobstojí žádná skutečná ctnost. Jeho definice se stala klasickou: virtus est bona qualitas mentis, qua recte vivitur, qua nemo male utitur (ctnost je dobrá kvalita mysli, kterou se správně žije a kterou nikdo nezneužije). Závěr této definice quam Deus in nobis sine nobis operatur (kterou Bůh v nás bez nás působí), se týká vlitých ctností (viz níže).

Vrchol syntézy je u TQ, který chápe ctnost v rámci deseti aristotelských kategorií jako habitus (lat. původně ošacení, ale také zevnějšek, nálada), který nastálo zdokonaluje svého nositele v jeho konání (=operativus). Protože se jedná o konání dobré, je ctnost definována jako habitus operativus bonus. Podle ctností uspořádává TQ látku konkrétní morálky. Za formu všech ctností označuje lásku. Na budování ctností se podílejí vedle vůle i nižší duševní síly - bažení, hněv.

Následný nominalismus přesunul pozornost od vnitřní dobroty jednání k mravnímu zákonu, plynoucímu z vůle Boha zákonodárce. Princip iniciativně uskutečňovaného dobra je střídán principem závazku.

Protestantismus provedl kritiku ctností jako vystupňovanou kritiku dobrého skutku člověka. Pozici nepříznivou myšlence ctnosti zastává také I. Kant důrazem na povinnost, ne na možnost člověka.

Ačkoli ctnost jako výraz i věc ztratila v novověku značně na přitažlivosti, 20. století ji pozvolna filozoficky a psychologicky rehabilituje. 1913 nevěnuje Max Scheler pozornost ctnosti jako plodu námahy, ale jako příčině radosti z dobra. Také moderní moralisté nalézají slova ocenění pro trvalý angažovaný mravní návyk v dobrém. K tomu přispívá psychologie. Teorie chování totiž zjišťuje, že každý vyšší projev života závisí na schopnosti tvořit návyky. Vyšší výkonnost závisí na automatizaci odezvy na situaci, která umožňuje vydat minimum energie i kontroly; tím je získána úspora, kterou lze investovat v prospěch bohatšího, dokonalejšího života.

Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro (NK 1803).

Hodnota ctnosti jako konstantního zaměření spočívá v tom, že je zaměřena na dobro (oproti zlu):

Jako každý návyk, i ctnost je získávána opakováním, nácvikem, který je pracný, pozvolný, namáhavý; proto se mluví o ctnostech získaných. U ctností se právem zdůrazňuje prvek angažovanosti, zaujetí pro dobro. V kompetenci člověka je osvojovat si trvalé, přirozeně dobré jednání, zaměřené na přirozený cíl. Církev zamítla názor, že všechny činy nevěřících jsou hříchy a zdánlivé ctnosti filozofů neřesti (DS 1925).

Ctnosti, zdokonalující člověka v oblasti prostředků k cíli (jedná se o přirozený cíl), se nazývají ctnosti mravní (NK mluví o lidských ctnostech). Antika uvádí čtyři základní mravní ctnosti, označované kardinální (lat. cardo = veřej; kolem těchto ctností se točí celý mravní život člověka jako dveře ve veřejích). Tyto ctnosti jsou obezřetnost (opatrnost, prozíravost), spravedlnost, statečnost a mírnost (uměřenost). Mravních ctností je velké množství, je však snaha všechny zařadit pod čtyři základní.

Právem však bylo upozorněno na to, že kardinální ctnosti jako obraz antiky odsunuly stranou ryze biblické ctnosti jako je bdělost srdce (Mk 13,35), vytrvalost (Luk 21,19), bezelstnost (Jan 1,47), které jsou poněkud násilně vpravovány do pohanského schématu.

NB. Totéž se týká také neřestí, mezi kterými je evangeliem na prvním místě pranýřováno pokrytectví, odsunuté v obvyklých schématech neřestí zcela stranou.

Pro ctnosti je charakteristické, že

  1. spočívají uprostřed mezi krajnostmi. Vychýlení do jedné nebo druhé strany znamená ztrátu ctnosti;
  2. mezi sebou souvisejí. Pro získání mravní ctnosti je nutná míra, kterou poskytuje prozíravost. Ztráta kterékoliv ctnosti znamená ztrátu prozíravosti, a tím ztrátu předpokladu pro kteroukoliv mravní ctnost;
  3. nemají u jednotlivého člověka stejnou úroveň. V průběhu mravního vývoje jsou zastoupeny na různém stupni.
Kardinální ctnosti

Antická filozofie přiznala člověku schopnost poznávat mravní řád vlivem prozíravosti, uskutečňovat dobro vlivem statečnosti, krotit žádostivost vlivem uměřenosti a sladit uvedené schopnosti vlivem spravedlnosti

Prozíravost

V evangeliu je prozíravá drůžička (Mt 25,2nn), had (Mat 10,16) a nepoctivý správce (Luk 16,1nn). Všem je společné zařídit se prozíravě do budoucnosti (B. Bílý).

Prozíravost je ctnost, disponující k dobré volbě prostředků, vedoucích k mravně dobrému cíli.

Má za úkol usoudit, radit, přimět. K tomu potřebuje zkušenost, orientační schopnost v složité situaci, ochotu učit se u druhých, vynalézavost umět přiměřeně naložit s novým poznatkem.

Význam prozíravosti je v rámci ostatních ctností patrný z okřídlené charakteristiky „auriga virtutum". Proti ní je vlastně každý hřích. Nedostatek prozíravosti se projevuje jako zbrklost, nedbalost, nestálost. Přílišná prozíravost končí ve lstivosti, moudrosti „těla", pečující pouze o věci tohoto světa.

Spravedlnost

V Scr pochází z právní oblasti, spravedlivý soudce musí být přímý, pevný, nestranný. Spravedlnost zahrnuje v SZ také svatost, bezúhonnost, poctivost, všeobecnou nevinnost, blíží se až k milosrdenství a slitování. V NZ svatý Josef jako muž spravedlivý (Mat 1,19) je spíše v každém ohledu zbožný, než spravedlivý v užším smyslu. Učedníci musí mít větší spravedlnost než farizeové (Mt 5.20), jinak nevejdou. Blahoslavení, kteří lačnějí po spravedlnosti (Mt 5,6), jsou jednak ti, komu se jí nedostává u druhých, jednak ti, kdo trpí tím, že ji z lidské slabosti zůstávají mnoho dlužni.

Spravedlnost je trvalá vůle udělit (přiznat) každému jeho právo (tzn. způsobilost něco mít, vymáhat, opomenout atd.).

Oč u spravedlnosti jde, je dobře patrné na seberealizaci, ke které je každý člověk volán, má tedy na ni právo. Protože péče o seberealizaci předpokládá užití určitých prostředků, žádá spravedlnost je člověku neupírat (PiT 9). Poučné je srovnání s láskou: láska dává, co je mé, spravedlnost, co je jeho. Spravedlnost je minimem lásky. Spravedlnost dneška je láska včerejška, láska dneška je spravedlnost zítřka.

Spravedlnost se může týkat obecného dobra celé společnosti (spravedlnost legální), dobra části společnosti (spravedlnost sociální), dobra rodiny národů (spravedlnost mezinárodní). Může se týkat dobra jedince, které mu přiznává společnost (spravedlnost distributivní), dobra jedince vůči dobru druhého jedince (spravedlnost směnná), zejména v tzv. lidských právech.

Porušení spravedlnosti vyžaduje nejen její obnovení, ale také náhradu škody, kterou lze nejlépe stanovit u spravedlnosti směnné. Delikty proti spravedlnosti nejsou téhož druhu: jinak je spravedlnost porušena krádeží, jinak vraždou, jinak cizoložstvím, jinak nactiutrháním.

Statečnost

Vynikají v ní mnohé biblické postavy: Jakub v nočním boji (Gen 32, 25nn), David proti Goliášovi (1 Sam 17,26nn), Eliáš proti Baálovým kněžím, (1 Král 18,20 nn), Makkabejští mučedníci (2 Mak 7,1nn), P. Maria svým fiat (Luk 1,38), Štěpán na soudu (Skt 7,2nn), Pavel proti intrikujícím Židům (Skt 14,2), hlavně Kristus v Getsemanské zahradě (Luk 22,40nn).

Statečnost je ctnost trvale uschopňující člověka prosadit se skrze mravní dobro vůči těžkostem.

Je předpokladem pro cvičení se v každé ctnosti. Požadavek statečnosti neznamená, že se člověk nesmí bát, ale nemá strachu podléhat. Dokonalým projevem statečnosti je připravenost podstoupit mučednickou smrt. Mučednictví vyžaduje splnění tří podmínek: aby skutečně došlo k fyzické smrti; aby tato smrt byla způsobena z nenávisti vůči křesťanské pravdě; aby smrt byla podstoupena dobrovolně.

Jako ctnosti přidružené k statečnosti se uvádějí velkomyslnost, věrnost, trpělivost, vytrvalost. Proti statečnosti je na jedné straně zbabělost, nutící ke hříchu, na druhé straně hazardérství, pohrdající nebezpečím.

Uměřenost

SZ ji připisuje jednak Bohu, jednak králům a prorokům (Žl 86,5). Jako je v Novém zákoně dáván za vzor křesťanům tichý a pokorný Ježíš (Mat 11,29), tak mají také oni mírně jednat se všemi lidmi vzhledem k blízkosti Pána (Flp 4,5). Mírnost je charakteristika moudrosti shůry (Jak 3,17).

Uměřenost (mírnost) je ctnost, usměrňující do správných mezí žádostivost člověka, týkající se věcí správných i dovolených, které však mohou v životě člověka nabýt nesprávného významu.

Ke konkrétním životním hodnotám, kterých se mírnost týká, se počítá jídlo a pití, společenské uznání, vědění, spravedlnost i pohlavní pud. Není správné odepřít si oprávněné požadavky přirozenosti, není však správné nechat si je přerůst přes hlavu. Uměřenost se projevuje u jídla a pití jako střídmost a střízlivost, při uplatnění se jako skromnost, u vědění jako obezřetný výběr informací, u spravedlnosti jako ukázněné zasazování se o ni, v sexuální oblasti jako čistota.

Chová-li se někdo uměřeně, takže svým chováním imponuje jako ukázněný, vyrovnaný člověk, neznamená to nutně něco kladného. Uměřenost může být v službě strachu ze zdravotních obtíží, vzniklých rozrušením, hněvivostí, prudkou antipatií. Naopak, rozhněvání se jako (zdánlivý) protiklad uměřenosti může být spravedlivé rozhořčení nad nějakou špatností. O uměřenosti jako ctnosti lze mluvit teprve tehdy, když se stalo zřetelným, oč člověku jde: zda o sebe nebo o věc. To platí samozřejmě taky o ostatních ctnostech.

8.3.2 Neřest

Liší se od hříchu jako ctnost od dobrého skutku rysem návykovosti.

Neřest je dispozice k zlému jednání.

Vzniká postupným „nácvikem". Když je ho dosaženo, nevyžaduje už plné nasazení pozornosti nebo rozhodnutí, aniž by tím byla omezena zodpovědnost. Náklonnost vůle ke zlému je v člověku jako důsledek prvotního hříchu ještě před každým osobním hříchem, ale sama hříchem není. Vidět v dispozici ke zlému už také hřích by bylo heretické (DS 1515).

Opakovanými jednotlivými hříchy vzniká získaná vloha, jakási záporná virtuozita. Jestliže zneklidňuje zdravé svědomí každý spáchaný hřích, tím spíš je musí zneklidnit rostoucí neřest, protože člověka upevňuje ve zlém. Za zvlášť záludné jsou považovány neřesti, které navazují na oprávněnou snahu člověka, překračují však přitom správnou míru. Např. oprávněnou snahu o šetrnost lze výrazně přetáhnout do lakomství.

Neřest nebývá dnes pojímána jen jako návykové dychtění, nýbrž jako závažnější osobní desorientační sklon, který může být příznakem defektu, uloženého hluboko v osobnosti. Čím obtížnější je rozvoj sklonů, které mohou být v ranném dětství blokovány, ale které v normálním případě usilují o stále bohatší setkávání se se světem, tím víc vyúsťují do primitivního uspokojování vlastních potřeb. Tak jsou vytvářeny zárodky neřesti, které se díky společnému původu (skrze deformaci) v hloubce osobnosti mohou navzájem zastupovat nebo střídat. V těžkých případech toto působí značné obtíže „dobré vůli" a může přispívat k snížení viny.


© ThDr. Jiří Skoblík, profesor morálky na katolické teologické fakultě UK Praha
Texty jsou podle potřeby průběžně aktualizovány. VS. 30.1.1999 

Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.