6. srpna 2000
KONGREGACE
PRO NAUKU VÍRY
DEKLARACE
DOMINUS IESUS
O jedinečnosti
a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve
VYDAL
SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE, PRAHA 2000
(PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)
ÚVOD
1. Pán Ježíš před svým nanebevstoupením
pověřil své učedníky, aby hlásali evangelium celému světu a křtili všechny národy:
"Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří
a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen" (Mk 16,15-16).
"Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky
všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat
všechno, co jsem vám přikázal. Hle,
já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa" (Mt 28,18-20;
srov. také Lk 24,46-48; Jan 17,18; 20,21; Sk 1,8).
Univerzální poslání církve vyvěrá z příkazu Ježíše Krista a naplňuje se během
staletí hlásáním tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého a tajemstvím vtělení
Syna, jako události spásy pro celé lidstvo. To je základní obsah vyznání křesťanské
víry. "Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,
všeho viditelného i nevi-ditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného
Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze
Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený ne stvořený, jedné podstaty s Otcem:
skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z
nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl
za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal
z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde,
ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha
svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je
zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou,
apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očeká-vám vzkříšení
mrtvých a život budoucího věku."
2. Církev během staletí
věrně hlásala Ježíšovo evangelium a vydávala o něm svědectví. Na konci druhého
křesťanského tisíciletí je však toto poslání ještě vzdáleno svému naplnění.
Proto je dnes více než kdy jindy aktuální volání apoštola Pavla o misionářském
závazku každého pokřtěného: "Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu;
to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal" (1 Kor 9,16).
Tím se vysvětluje zvláštní pozornost, kterou učitelský úřad věnoval motivaci
a podpoře evangelizačního poslání církve, především ve vztahu k náboženským
tradicím ve světě.
Koncilní deklarace o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím bere v úvahu
hodnoty, které tyto náboženské tradice dosvědčují a nabízejí lidstvu, a s otevřeným
a kladným přístupem tvrdí: "Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto
náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby
chování a života, pravidla a nauky. Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co
ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje
všechny lidi" . Úsilí církve hlásat Ježíše Krista "cestu, pravdu a
život" (Jan 14,6) pokračuje v této linii a dnes využívá i praxe mezináboženského
dialogu, který jistě nenahrazuje, nýbrž doprovází missio ad gentes, kvůli onomu
"tajemství jednoty", z něhož "vyplývá, že všichni lidé, kteří
jsou spaseni, mají, byť rozdílným způsobem, účast na témž tajemství spásy v
Ježíši Kristu, skrze jeho Ducha". Takový dialog, který je součástí evangelizačního
poslání církve, znamená chápavý postoj, vztah vzá-jemného poznávání a obohacování
v poslušnosti pravdě a při respekto-vání svobody.
3. Při praktickém uskutečňování
a teoretickém prohlubování dialogu mezi křesťanskou vírou a jinými náboženskými
tradicemi se vynořují nové otázky, se kterými se snažíme vyrovnat novými způsoby
hledání, předkládáním návrhů a doporučováním postojů, které vyžadují přesné
rozlišování. Do tohoto hledání zasahuje Deklarace, aby připomněla biskupům,
teologům a všem katolickým věřícím některé neopomi-nutelné doktrinální obsahy,
které mohou napomoci teologické reflexi, aby dala uzrát řešením shodujícím se
s vírou a odpovídajícím sou-časným kulturním požadavkům.
Objasňující jazyk Deklarace odpovídá jejímu záměru: nechce komplexním způsobem
pojednávat o problematice týkající se jedineč-nosti a spásonosné univerzality
tajemství Ježíše Krista a církve ani nechce předkládat řešení svobodně diskutovaných
teologických otázek, nýbrž znovu vyložit příslušné učení katolické víry, poukázat
zároveň na některé základní problémy, které zůstávají otevřené pro další prohlou-bení,
a vyvrátit určité mylné a dvojaké postoje. Proto se znovu zabývá naukou vyloženou
v předešlých dokumentech učitelského úřadu se záměrem zdůraznit pravdy, které
tvoří součást pokladu víry církve.
4. Neustálé misionářské
hlásání církve je dnes ohrožováno teoriemi relativistického druhu, které mají
v úmyslu ospravedlnit náboženský pluralismus, a to nejen de facto nýbrž i de
iure (čili zásadně). V důsledku toho se považují za překonané takové pravdy
jako například definitivní a úplný charakter zjevení Ježíše Krista, povaha křesťanské
víry vzhledem k přesvědčení jiných náboženství, inspirovaný charakter knih Písma
svatého, osobní jednota mezi věčným Slovem a Ježíšem z Nazareta, jednota ekonomie
vtěleného Slova a Ducha svatého, jedinečnost a spásonosná univerzalita tajemství
Ježíše Krista, univer-zální spásonosné prostřednictví církve, neoddělitelnost
byť s rozlišením Božího království, Kristova království a církve, podstatná
existence jediné Kristovy církve v církvi katolické.
Kořeny těchto tvrzení je třeba hledat v některých předpokladech jak filozofické
tak teologické povahy, které brání pochopení a přijetí zjevené pravdy. Můžeme
některé jmenovat: přesvědčení, že božská pravda je nepostižitelná a nelze ji
vyjádřit, ani ze strany křesťanského zjevení; relativistický postoj vůči pravdě,
podle něhož to, co je pro některé pravda, pro jiné prý není; radikální rozpor
mezi logickou mentalitou západní a symbolickou mentalitou východní; subjektivismu
toho, kdo považuje rozum za jediný zdroj poznání, a tím stává se neschopným
"pozvednout svůj pohled vzhůru a odvážně sáhnout po pravdě existence"
; potíž pochopit a přijmout přítomnost definitivních a eschatologických událostí
v dějinách; metafyzické vyprázdnění události historického vtělení věčného Slova,
zredukované na pouhé objevení se Boha v dějinách; eklekticizmus toho, kdo v
teologickém bádání přebírá ideje odvozené z různých filozofických a náboženských
souvislostí, aniž by přihlížel k jejich systematické soudržnosti a spoji-tosti
či k jejich slučitelnosti s křesťanskou pravdou; a konečně sklon číst a vykládat
Písmo svaté mimo tradici a učitelský úřad církve.
Na základě takových předpokladů, jež se objevují s různými odstíny, někdy jako
tvrzení a někdy jako domněnky, jsou pak vypra-covávány teologické návrhy, v
nichž křesťanské zjevení a tajemství Ježíše Krista a církve ztrácejí svůj charakter
absolutní pravdy a spáso-nosné univerzality nebo se na ně alespoň vrhá stín
pochybnosti
a nejistoty.
I. PLNOST A DEFINITIVNOST ZJEVENÍ JEŽÍŠE KRISTA
5. Pro napravení této relativistické
mentality, která se stále více rozšiřuje, je třeba především zdůraznit definitivní
a úplný charakter zjevení Ježíše Krista. Je totiž nutno pevně věřit, že v tajemství
Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, který je "cesta, pravda a život"
(Jan 14,6) se zjevuje plnost božské pravdy: "A nikdo nezná Syna, jenom
Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit" (Mt
11,27). "Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí
Otcově, ten o něm podal zprávu" (Jan 1,18). "V Kristu totiž přebývá
celá plnost božství tělesně. I vy jste v něm dosáhli plnosti" (Kol 2,9-10).
2. vatikánský koncil, věrný Božímu slovu, učí: "Nejhlubší pravda, která
se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, jenž
je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení." A zdůrazňuje: "Ježíš
Kristus, vtělené Slovo, poslaný jako ´člověk k lidem´, mluví Boží slova (Jan
3,34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. Jan 5,36; 17,4).
Kdo vidí jeho, vidí Otce (srov. Jan 14,9). On tedy celou svou přítomností a
tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními, zázraky, především ale svou
smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy naplňuje,
dovršuje a božským svědectvím potvrzuje zjevení
Křesťanské dílo spásy tedy
jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůže očekávat nové veřejné zjevení
před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13)
."
Právě proto encyklika Redemptoris missio znovu předkládá církvi úkol hlásat
evangelium jako plnost pravdy: "V tomto definitivním Slově svého Zjevení
dal se Bůh poznat světu nejdokonalejším způsobem: sdělil lidstvu, kdo je. A
toto definitivní sebezjevení Boží je nejhlubší důvod, proč je církev již svou
povahou misijní. Nemůže upustit od toho, aby zvěstovala evangelium, tzn. plnou
pravdu, kterou nám Bůh o sobě zjevil." A tedy jen zjevení Ježíše Krista
"vnáší do našich dějin univerzální a poslední pravdu, která podněcuje člověka,
aby se nikdy nezastavil".
6. Teze o omezeném, neúplném
a nedokonalém charakteru zjevení Ježíše Krista, jež by bylo v komplementárním
vztahu se zjevením přítomným v jiných náboženstvích, odporuje tudíž víře církve.
Základní důvod tohoto tvrzení by se tedy zakládal na faktu, že pravdu o Bohu
v její úplnosti a celistvosti nemůže postihnout a ukázat žádné historické náboženství,
a tedy ani křesťanství, ba ani Ježíš Kristus.
Tento postoj radikálně protiřečí předcházejícím tvrzením víry, podle nichž je
v Ježíši Kristu plné a dovršené zjevení spásonosného tajemství Boha. Proto subjektem
slov, skutků a celé historické události Ježíše, přestože jsou jako lidské skutečnosti
omezené, je božská osoba vtěleného Slova, pravého Boha a pravého člověka, takže
v sobě nesou definitivnost a úplnost zjevení Božích spásonosných cest, i když
hloubka samotného božského tajemství zůstává transcendentní a nevy-čerpatelná.
Pravda o Bohu není zrušena nebo zmenšena, tím že je vyjádřena lidským jazykem.
Naopak zůstává jedinečná, plná a dovršená, protože ten, kdo mluví a jedná, je
vtělený Boží Syn. Proto víra vyžaduje, aby se vyznávalo, že Slovo učiněné tělem,
v celém svém tajemství, jež sahá od vtělení po oslavení, je skutečným, byť sdíleným
pramenem a dovršením veškerého spásonosného zjevení Boha lidstvu a že Duch svatý,
který je Duchem Krista, naučí apoštoly a skrze ně celou církev všech dob této
"celé pravdě" (Jan 16,13).
7. Patřičnou odpovědí na
Boží zjevení je "poslušnost víry" (srov. Řím 1,5; Řím 16.26; 2 Kor
10,5-6), jíž se člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se ´rozumem i vůlí plně
podřizuje zjevujícímu Bohu´ a dobro-volně přijímá zjevení, které dal Bůh"
. Víra je dar milosti: "K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná
předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se
on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal ´všem, aby s
radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu.´"
Poslouchat ve víře znamená přijmout pravdu Kristova zjevení, zaručenou Bohem,
který je pravda sama. "Víra je především osobní přilnutí člověka k Bohu;
a zároveň neodlučně je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou Bůh zjevil."
Víra je tedy "Boží dar" a "nadpřirozená ctnost", kterou
vlévá Bůh", zahrnuje dvojí přilnutí: k Bohu, kterého zjevuje, a k pravdě,
kterou zjevuje, na základě důvěry věnované osobě, která ji tvrdí. Proto "nesmíme
věřit v nikoho jiného než jen v Boha, totiž Otce, Syna a Ducha svatého".
Musí se tedy pevně zastávat rozlišení mezi teologální vírou a přesvědčením v
jiných náboženstvích. Je-li víra přijetím zjevené pravdy v milosti, jež "dovoluje
vstoupit do hlubin tajemství a pomáhá, abychom mu přiměřeně porozuměli",
věroučné názory v jiných náboženstvích jsou souhrnem zkušenosti a myšlení, jež
tvoří poklady lidské moudrosti a nábožnosti, které člověk při svém hledání pravdy
vymyslel a uskutečnil ve svém vztahu k Božskému a k Absolutnímu. V současných
úvahách vždycky nedochází k takovémuto rozlišení, a proto se často ztotožňuje
teologální víra, jež je přijetím pravdy zjevené Trojjediným Bohem, s věroučnými
názory jiných náboženství, které jsou náboženskou zkušeností, jež teprve hledá
absolutní pravdu a dosud postrádá souhlas s Bohem, který se zjevuje. Toto je
jeden z důvodů, který vyvolává tendenci ke zmenšování, ba někdy i smazávání
rozdílů mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími.
8. Razí si cestu i domněnka,
že posvátné texty jiných náboženství mají inspirovanou hodnotu. Jistě, je třeba
uznat, že některé prvky v nich jsou ve skutečnosti nástroji, jejichž prostřednictvím
mnozí lidé během staletí mohli a ještě dnes mohou živit a uchovávat svůj náboženský
vztah k Bohu. Proto když 2. vatikánský koncil uvažuje o způsobech chování, o
pravidlech a naukách jiných náboženství- jak bylo shora uvedeno - tvrdí, že
"ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona (církev) věří a k věření
předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi".
Církevní tradice však vyhrazuje označení inspirované texty kanonickým knihám
Starého a Nového zákona, protože jsou inspirovány Duchem svatým. Dogmatická
konstituce o Božím zjevení 2. vatikánského koncilu přejímá tuto tradici a učí:
"Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy
jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické,
protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého
(srov. Jan 20,31; 2 Tim 3,16; 2 Petr 1,19-21; 3,15-16) a jako takové byly církvi
předány". Takové knihy "učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu,
kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naši spásu."
Protože však Bůh chtěl k sobě povolat všechny národy v Kristu a chtěl jim sdělit
plnost svého zjevení a své lásky, nepřestává se tolika způsoby zpřítomňovat
"ne pouze jednotlivcům, ale též národům v bo-hatství jejich spirituality,
která nalézá v náboženstvích svůj přednostní a podstatný výraz, i když obsahují
´mezery, nedokonalosti a bludy´". Tudíž posvátné knihy jiných náboženství,
které opravdu živí a vedou život svých přívrženců, dostávají z Kristova tajemství
ty prvky dobroty a milosti, které jsou v nich přítomné.
II. VTĚLENÉ SLOVO A DUCH SVATÝ V DÍLE SPÁSY
9. V soudobé teologické
reflexi se často objevuje přístup k Ježíši z Nazareta jako ke zvláštní historické,
,ohraničené' postavě, jež zjevuje božské způsobem nikoli výlučným, nýbrž jen
doplňujícím jiné osobnosti vyskytující se v dějinách, jež zprostředkovávaly
zjevení a spásu. Neko-nečno, Absolutno, poslední Boží Tajemství by se tak ukazovalo
lidstvu mnoha způsoby a skrze mnoho historických postav: Ježíš z Nazareta by
byl jednou z nich. Konkrétněji řečeno, byl by pro někoho jednou z mnoha tváří,
které Slovo přijalo během času, aby spásonosně komunikovalo s lidstvem.
Aby se na jedné straně ospravedlnila univerzalita křesťanské spásy a na straně
druhé skutečnost náboženského pluralismu, je kromě toho předkládána ekonomie
věčného Slova, platná i mimo církev a bez vztahu k ní, a ekonomie vtěleného
Slova. První by měla větší míru univerzality než druhá, která se omezuje pouze
na křesťany, i když přítomnost Boha je v ní údajně mnohem plnější.
10. Tyto teze hluboce odporují
křesťanské víře. Je totiž nutné pevně věřit učení víry, které hlásá, že Ježíš
z Nazareta, Mariin syn, a jen on, je Synem a Slovem Otce. Slovo, jež "bylo
na počátku u Boha" (Jan 1,2) je totéž Slovo, "které se stalo tělem"
(Jan 1,14). V Ježíši "Kristu, Synu živého Boha" (Mt 16,16) "přebývá
celá plnost božství tělesně" (Kol 2,9). On je "jednorozený Syn, který
spočívá v náručí Otce" (Jan 1,18), jeho "milovaný Syn, v němž máme
vykoupení a odpuštění hříchů
Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá
plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všechno tvorstvo jak na nebi,
tak i na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj" (Kol 1,13-14.19-20).
První nicejský koncil, věrný Písmu svatému, odmítl mylné a ome-zující výklady
a slavnostně definoval svou víru v "Ježíše Krista, Božího Syna, jednorozeného
zplozeného Otcem, to je z podstaty Otce, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý
Bůh z pravého Boha, zplozený, ne stvořený, soupodstatný s Otcem, skrze něhož
byly stvořeny všechny věci na nebi i na zemi. On pro nás lidi a pro naši spásu
sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil
na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé". Podle učení Otců i chalcedon-ský
koncil vyznal "že jediný a týž Syn, náš Pán ježíš Kristus, je doko-nalý
v božství a dokonalý v lidství, pravý Bůh a pravý člověk
soupodstatný s Otcem
podle božství a soupodstatný s námi podle lidství
zplozen Otcem před věky podle
božství a v posledních dnech pro nás a pro naši spásu podle lidství z Marie,
panenské Matky Boží".
Proto 2. vatikánský koncil tvrdí, že Kristus "nový Adam
obraz neviditelného
Boha (Kol 1,15) "je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost
s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou
Nevinný Beránek svobodně prolil svou krev,
a tak nám zasloužil život. V něm nás Bůh usmířil se sebou i navzájem a vytrhl
nás z otroctví ďábla, takže každý z nás může říci spolu s apoštolem: Boží Syn
mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20)."
K tomu pak Jan Pavel II. výslovně prohlásil: "Odporuje křesťanské víře,
když někdo zavádí nějaké oddělení Slova a Ježíše Krista
Ježíš je vtělené Slovo,
jediná a nerozdělitelná osoba
Kristus není nikdo jiný než Ježíš z Nazareta,
a tento je Slovo Boží, které se stalo člověkem pro spásu všech lidí
Přitom
když usilujeme poznat a zhodnotit různé dary, zvláště duchovní, které dal Bůh
každému národu, nemůžeme odmítnou Ježíše Krista, který je středem Božího plánu
spásy."
Stejně tak je v rozporu s katolickou vírou oddělovat spásonosnou činnost Logos
(Slova) jako takového a Slova, které se stalo tělem. Vtělením se všechny spásonosné
akce Božího Slova vždycky dějí v jednotě s lidskou přirozeností, kterou na sebe
vzalo pro spásu všech lidí. Jediným subjektem, který působí v obou přirozenostech,
lidské i božské, je jediná osoba Slova.
Proto s učením církve není slučitelná teorie, která připisuje spásonosnou činnost
"Logos" (Slovu) jako takovému v jeho božství, činnost uskutečňovanou
"mimo" a "za hranicemi" Kristova lidství, i po vtělení.
11. Podobně je nutno pevně věřit učení víry o jedinečnosti spásonosné ekonomie
chtěné Trojjediným Bohem. U jejího pramene a jejím středem je tajemství vtělení
Slova, které zprostředkovává Boží milost na rovině stvoření i vykoupení (srov.
Kol 1,15-20), sjednocuje vše (srov. Ef 1,10). Bůh nám poslal Ježíše Krista "jako
dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení" (1 Kor 1,30). Vždyť
tajemství Krista má svou vnitřní jednotu, která sahá od věčného vyvolení v Bohu
až po parusii (slavný příchod): "V něm si nás (Otec) vyvolil ještě před
stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce" (Ef
1,4). "A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli
určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle"
(Ef 1,11). "Neboť ty, které si (Otec) napřed vyhlédl, ty také předurčil,
aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak On byl první z mnoha bratří.
A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospra-vedlnil,
a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy." ( Řím, 8,29-30)
Učitelský úřad církve, věrný Božímu zjevení, zdůrazňuje, že Ježíš Kristus je
univerzální prostředník a vykupitel: "Boží Slovo totiž, skrze něž všechno
bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak - jako dokonalý člověk - všechny
spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pán,
jehož
vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem
živých i mrtvých." Toto spá-sonosné prostřednictví zahrnuje také jedinečnost
výkupné oběti Krista, nejvyššího a věčného Velekněze (srov. Žid 6,20; 9,11;
10,12-14).
12. Někteří přicházejí s
hypotézou ekonomie Ducha svatého, která má univerzálnější charakter než ekonomie
vtěleného ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Slova. I toto tvrzení odporuje katolické
víře, která naopak považuje spásonosné vtělení Slova za trinitární událost.
Tajemství Ježíše, vtěleného Slova, je v Novém zákoně místem přítomnosti Ducha
svatého a principem jeho vylití na lidstvo nejen v mesiášské době (srov. Sk
2,32-36; Jan 7,36; 20,22; 1 Kor 15,45), nýbrž i v dobách před jeho vstupem do
dějin (srov. 1 Kor 10,4; 1 Pt 1,10-12).
2. vatikánský koncil připomněl tuto základní pravdu povědomí víry církve. Při
výkladu Otcova spásonosného plánu týkajícího se celého lidstva koncil úzce spojuje
již od počátku Kristovo tajemství s tajemstvím Ducha. Celé budování církve v
průběhu staletí Ježíšem Kristem jako hlavou je viděno jako činnost, kterou uskutečňuje
ve společenství se svým Duchem.
Kromě toho spásonosná činnost Ježíše Krista s jeho Duchem a skrze něho sahá
za viditelné hranice církve a vztahuje se na celé lidstvo. Když koncil mluví
o velikonočním tajemství, v němž Kristus již nyní s věřícím vytváří živé společenství
v Duchu a dává mu naději vzkříšení, říká: "To neplatí jen pro křesťany,
ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci neviditelně působí milost.
Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti
jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost,
aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh."
Je tedy jasné, že spásonosné tajemství vtěleného Slova je spojeno se spásonosným
tajemstvím Ducha. Duch uskutečňuje spásonosný vliv Syna - jenž se stal člověkem
- v životě všech lidí povolaných k jedinému cíli, ať už Slovo, které se stalo
člověkem, z hlediska dějin předešli nebo žijí po jeho příchodu do dějin: všechny
oživuje Duch Otce, kterého Syn člověka dává v míře neomezené (srov. Jan 3,34).
Proto nedávno učitelský úřad církve pevně a jasně připomenul pravdu o jediné
božské ekonomii: "Přítomnost a působení Ducha se dotýká nejen jednotlivců,
ale také společnosti a dějin, národů, kultur, náboženství
Zmrtvýchvstalý Kristus
působí silou svého Ducha v srdcích lidí
A opět: je to Duch, který rozsévá ´semena
Slova´, která jsou tu v ritech a kulturách a který je připravuje k dozrání v
Kristu." I když učitelský úřad uznává historicko-spásonosnou funkci Ducha
v celém stvoření a v celých dějinách lidstva, přesto zdůrazňuje: "Je to
týž Duch, který spolupůsobil při vtělení, v životě, ve smrti a při vzkříšení
Ježíše, který působí v církvi. Není alternativou vůči Kristu, nevyplňuje mezeru
mezi Kristem a Logem, jak se někdy předkládá.
Co Duch vždy působil v srdcích lidí, v dějinách národů, v kulturách a náboženstvích,
má za cíl přípravu k hlásání radostné zvěsti a děje se ve vztahu ke Kristu,
a to působením Ducha vtěleného Slova, ,aby jako do-konalý člověk všechny spasilo
a celé veškerenstvo znovu spojilo
'.
Činnost Ducha tedy nestojí mimo činnost Kristovu nebo vedle ní. Jde o jednu
jedinou spásonosnou ekonomii Trojjediného Boha, uskutečněnou v tajemství vtělení,
smrti a vzkříšení Božího Syna, vykonanou spolupůsobením Ducha svatého a vztahující
se ve svém spásonosném dosahu na celé lidstvo a celé stvoření: "Lidé se
tedy nemohou spojit s Bohem jinak než prostřednictvím Ježíše Krista spolupůsobením
Ducha."
III. JEDINEČNOST A UNIVERZALITA SPÁSONOSNÉHO TAJEMSTVÍ JEŽÍŠE KRISTA
13. Často se také objevuje
teze, která popírá jedinečnost a spásonosnou univerzalitu tajemství Ježíše Krista.
Tento postoj nemá žádný biblický základ. Je třeba pevně věřit, jako ve stálý
fakt víry církve, v pravdu o Ježíši Kristu, Božím Synu, Pánu a jediném spasiteli,
který v události svého vtělení, smrti a vzkříšení dovršil dějiny spásy, jež
mají v něm svou plnost a svůj střed.
Novozákonní svědectví to jasně dosvědčují: "Otec poslal svého Syna jako
spasitele světa" (1 Jan 4,14) "Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy
světa" (Jan 1,29). Petr ve svém proslovu před veleradou ospravedlňuje uzdravení
člověka chromého od narození, k němuž došlo v Ježíšově jménu (srov. Sk 3,1-8),
slovy: "Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom
mohli dojít spásy" (Sk 4 12). Týž apoštol ještě dodává, že Ježíš Kristus
"je Pánem nade všemi"; "Bohem ustanovený soudce nad živými i
mrtvými"; a proto "skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo
v něho věří" (Sk 10,36.42.43).
Pavel píše společenství v Korintu: "I když jsou na nebi i na zemi tak zvaní
´bohové´ - a skutečně se mluví o mnoha ´bozích´ a mnoha ´pánech´ - ale pro nás
je jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož jsme tu i my; a máme
jednoho Pána: Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my" (1 Kor
8,5-6). I apoštol Jan tvrdí: "Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného
Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale aby měl život věčný. Bůh přece
neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho
spasen" (Jan 3,16-17). Univerzální spásonosná vůle Boží je v Novém zákoně
úzce spojena s jediným prostřednictvím Krista: "(Bůh) chce, aby se všichni
lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy. Je totiž jenom jediný prostředník
mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné
za všechny" (1 Tm 2,4-6).
A s tímto vědomím, že jde o dar jediné a univerzální spásy, dar Otec skrze Ježíše
Krista v Duchu (sr Ef 1,3-14), se první křesťané obrátili na Izrael a ukazovali
naplnění spásy, jež přesahovala hranice zákona. Potom šli vstříc tehdejšímu
pohanskému světu, který usiloval o spásu prostřednictvím množství spásonosných
bohů. Tento poklad víry nedávno znovu předložil učitelský úřad církve: "Církev
věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých (srov. 2 Kor 5,15),
dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší
povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy
(srov. Sk 4,12). Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím
Pánu a Učiteli."
14. Je tedy nutno pevně
věřit jako pravdu katolické víry, že univerzální spásonosná vůle Trojjediného
Boha je nabídnuta a dovršena jednou pro vždycky v tajemství vtělení, smrti a
zmrtvýchvstání Božího Syna.
Dnešní teologie, berouc v úvahu tento fakt víry, se zamýšlí nad přítomností
jiných náboženských zkušeností a nad jejich významem v Božím plánu spásy. Je
přitom vybízena, aby zkoumala, zda a jak vstupují do Božího plánu spásy i postavy
a kladné prvky jiných náboženství. V této snaze o reflexi má teologické bádání
široké pole působnosti pod vedením učitelského úřadu církve. 2. vatikánský koncil
totiž prohlásil, že "jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž
vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediném zdroji".
Je třeba prohloubit obsah této účasti na prostřednictví, jež musí vždycky zůstat
poměřována principem jediného prostřednictví Kristova: "I když ostatní
zprostředkování různého druhu a úrovně, která mají účast na jeho prostřednictví,
nebudou sice vyloučena, ale přece jenom odvozují svůj význam a sílu od prostřednictví
Kristova a nelze je považovat za rovnocenné a dokonalé." Návrhy řešení,
které by nazna-čovaly, že Bůh jedná spásonosně mimo jediné prostřednictví Krista,
by odporovaly křesťanské a katolické víře.
15. Nezřídka se v teologii
navrhuje neužívat výrazů jako "jedinečnost", "univerzálnost",
"absolutnost". Jejich užívání údajně vzbuzuje dojem, že se význam
a hodnota spásonosné události Ježíše Krista vůči jiným náboženstvím přehnaně
zdůrazňují. Ve skutečnosti zmíněné výrazy jednoduše vyjadřují věrnost zjevenému
faktu vzhledem k tomu, že před-stavují rozvoj samotných pramenů víry. Vždyť
společenství věřících již od počátku přiznávalo Ježíšovi takový význam pro spásu,
že pouze
on, jako Boží Syn, který se stal člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých,
má skrze poslání, jež dostal od Otce, a v síle Ducha svatého za cíl darovat
zjevení (sr Mt 11,27) a božský život (srov. Jan 1,12; 5,25--26; 17,2) celému
lidstvu a každému člověku.
V tomto smyslu můžeme a musíme říci, že Ježíš Kristus má pro lidský rod a jeho
dějiny zvláštní a jedinečný význam, hodnotu, vlastní pouze jemu, výlučnou, všeobecnou
a absolutní. Vždyť Ježíš je Boží Slovo, které se stalo člověkem pro spásu všech.
2. vatikánský koncil shrnul toto povědomí víry a učí: "Boží Slovo totiž,
skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak - jako dokonalý
člověk - všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo pod jednu hlavu.
Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace,
střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Jeho
vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem
živých i mrtvých." Právě tato jedinečnost Kristova mu propůjčila absolutní
a univerzální význam, takže on, který sám je částí dějin, je zároveň středem
i cílem dějin: "Já jsem alfa i omega, první a poslední, začátek i a konec
(Zj 22,13)."
IV. JEDINEČNOST A JEDNOTA CÍRKVE
16. Pán Ježíš, jediný Spasitel,
nezřídil pouhé společenství učedníků, nýbrž založil církev jako tajemství spásy:
on sám je v církvi a církev je v něm (srov. Jan 15,1..; Gal 3,28; Ef 4,15-16;
Sk 9,5); proto plnost Kristova tajemství spásy patří i církvi, nerozlučně spojené
se svým Pánem. Ježíš Kristus totiž je dále přítomen a pokračuje v díle spásy
v církvi a skrze církev (srov. Kol 1,24-27), jež je jeho tělem (srov. 1 Kor
12,12-13.27; Kol 1,18). A tak jako jsou hlava a údy živého těla, i když se neztotožňují,
od sebe neoddělitelné, tak Kristus a církev nemohou být směšováni, ale ani oddělováni,
a tvoří jediného "celého Krista". Tatáž neoddělitelnost je vyjádřena
v Novém zákoně prostřednictvím analogie církve jako Kristovy Nevěsty (srov.
2 Kor 11,2; Ef 5,25-29; Zj 21,2.9).
Proto v souvislosti s jedinečností a univerzalitou spásonosného prostřednictví
Ježíše Krista je nutno jakožto v pravdu katolické církve pevně věřit v jedinečnost
církve, kterou založil. Jako je jeden Kristus, tak existuje pouze jedno jeho
tělo a jedna, jediná jeho Nevěsta: "jedna, jediná, katolická a apoštolská
církev". Kromě toho Pánovy přísliby, že nikdy neopustí svou církev (sr
Mt 16,18; 28,20) a že ji povede svým Duchem (srov. Jan 16,13) zahrnují i to,
že podle katolické víry jedinečnost a jednota církve, jakož i všechno, co patří
k její integritě, nebude nikdy zničeno.
Věřící mají vyznávat, že existuje dějinná kontinuita - zakořeněná v apoštolské
posloupnosti - mezi církví založenou Kristem a katolickou církví: "To je
jediná Kristova církev
kterou náš Spasitel po svém zmrtvýchvstání (srov. Jan
21,17) odevzdal Petrovi jako pastýři, jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby
ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18nn) a provždy ji postavil jako sloup a pevnou
oporu pravdy (srov. 1 Tm 3,15). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako
společnost, subsistuje (subsistit in, uskutečňuje se) v katolické církvi a je
řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním." Výrazem "subsistit
in" chtěl 2. vatikánský koncil uvést v soulad dvě doktrinální tvrzení:
na straně jedné, že Kristova církev navzdory rozdělení křesťanů nadále plně
existuje pouze v katolické církvi - a na straně druhé, že "mimo její organismus
je mnoho prvků posvěcení a pravdy" tedy v církvích a církevních společenstvích,
které ještě nejsou v plném společenství s katolickou církví. Avšak co se týká
těchto posledních, je třeba tvrdit, že jejich hodnota "se odvozuje z plnosti
milostí a pravdy, která byla svěřena katolické církvi".
17. Existuje tedy jediná
Kristova církev, která subsistuje v katolické církvi, je řízena Petrovým nástupcem
a biskupy ve společenství s ním. Církve, které sice nejsou v dokonalém společenství
s církví katolickou, ale zůstávají s ní spojeny velmi těsnými pouty, jako apoštolská
posloupnost a platná eucharistie, jsou pravé partikulární církve. Proto i v
těchto církvích je přítomna Kristova církev a působí v nich, ačkoliv chybí plné
společenství s katolickou církví, nakolik nepřijímají katolické učení o primátu,
který podle Boží vůle objektivně má a uplatňuje nad celou církví římský biskup.
Naproti tomu církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a ryzí
a úplnou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi v pravém slova
smyslu; nicméně pokřtění v těchto společenstvích jsou od křtu včleněni do Krista,
a jsou proto v určitém, i když nedokonalém společenství s církví. Křest totiž
sám o sobě směřuje k úplnému rozvoji života v Kristu prostřednictvím celistvého
vyznání víry, eucharistie a plného společenství v církvi.
"Věřící si tedy nemohou představovat Kristovu církev jako souhrn církví
a církevních společenství - rozdílných a současně nějakým způsobem sjednocených
- ani si nemohou myslet, že dnes už nikde Kristova církev neexistuje a má proto
být pro všechny církve a společenství pouze předmětem hledání." Vždyť "prvky
této dané církve existují, jsou spojeny v plnosti v katolické církvi a bez této
plnosti v dalších společenstvích". "Proto tyto odloučené církve a
společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně
nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá
používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti
milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi."
Chybějící jednota mezi křesťany je jistě ranou pro církev; ne ve smyslu, že
by byla zbavena své jednoty, nýbrž "nakolik je rozdělení překážkou k plnému
uskutečnění její univerzality v dějinách".
V. CÍRKEV, BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ A KRISTOVO KRÁLOVSTVÍ
18. Posláním církve je "hlásat
království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek
a počátek tohoto království na zemi". Na jedné straně je církev "svátost,
neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva"
; je tedy znamením a nástrojem království: je povolaná ho hlásat a zakládat.
Na straně druhé je církev "lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna
i Ducha svatého"; je tedy "Kristovo království již dnes tajemně přítomné",
je proto jeho zárodkem a počátkem. Vždyť Boží království má eschatologickou
dimensi: je skutečností přítomnou v čase, avšak jeho plná realizace nastane
na konci či při dovršení dějin.
Z biblických textů a patristických svědectví, jakož i z dokumentů učitelského
úřadu církve nelze odvodit jednoznačný význam výrazů nebeské království, Boží
království a Kristovo království, ani jejich poměr k církvi, která je sama tajemstvím,
jež nelze zcela obsáhnout lidským pojmem. Na toto téma tedy mohou existovat
různá teologická vysvětlení. Žádné z těchto možných vysvětlení nicméně nemůže
popřít nebo jakkoliv vyprázdnit niterné sepětí mezi Kristem, královstvím a církví.
Vždyť "království Boží, jak je známe ze zjevení: to nemůže být odtrženo
ani od Krista ani od církve
Jestliže člověk odtrhne království od Ježíšovy
osoby, pak již to není království Boží jím zjevené a posléze buď ztratí smysl
království a změní se v čistě lidský a ideologický objekt, nebo dojde ke zfalšování
Kristovy identity; ten se pak nejeví už jako Pán, kterému je všechno podřízeno
(srov. 1 Kor 15,27). Právě tak nelze odloučit království od církve. Ovšemže
církev sama není cílem, protože je orientována na Boží království, jehož je
zárodkem, znamením a nástrojem. Ale při všem jasném rozlišování mezi církví
na jedné straně a mezi Kristem a Božím královstvím na straně druhé zůstává církev
přece s oběma nerozlučně spojena".
19. Zastávat nerozlučitelný
vztah mezi církví a královstvím však neznamená zapomínat na to, že Boží království,
byť uvažováno v jeho historické fázi, se neztotožňuje s církví v její viditelné
a společenské skutečnosti. Vždyť nelze omezovat "působení Krista a Ducha
jen na rámec viditelných hranic církve". Proto je nutno brát v úvahu, že
"království zahrnuje v sobě všechny: jednotlivce, společnost, celý svět.
Pracovat pro Boží království znamená uznat a podporovat Boží dynamičnost, která
je přítomná v dějinách lidstva a přetváří je. Budovat království znamená pracovat
pro osvobození od zla ve všech jeho formách. Boží království je posléze zjevení
a uskutečnění spásonosného záměru v celé jeho plnosti".
Při úvaze o vztazích mezi Božím královstvím, Kristovým králov-stvím a církví
je ovšem nutno vyhnout se jednostranným zdůrazňo-váním, jako je tomu v případě
oněch hledisek, "která kladou jedno-značně důraz na Boží království a označují
sebe samy jako "královsko- -centrické". Chtějí předkládat obraz církve,
která nemyslí na sebe, která se mnohem víc zabývá tím, vydávat svědectví o království
a sloužit mu. Je "církví pro druhé", říká se, podobně jako Kristus
byl "člověk pro druhé" (
). Vedle pozitivních aspektů ukazují však
tyto názory často i negativní stránku. Obzvlášť Kristovu osobu přecházejí mlčením:
království, o kterém oni mluví, je založeno na jakémsi "teocentrismu",
protože - jak říkají - Krista nemohou pochopit ti, kteří nemají křesťanskou
víru, zatímco různé národy, kultury a vyznání se mohou opět najít v jedné jediné
božské skutečnosti, ať už je tato nazývána jakkoli. Ze stejného důvodu dávají
přednost tajemství stvoření, které se zrcadlí v různosti kultur a náboženských
náhledů, neříkají však nic o tajemství vykoupení. Mimoto - jak se oni domnívají
- hrozí církvi nebezpečí, že bude odsunuta na okraj nebo znehodnocena, jako
reakce na domnělý "ekleziocentrismus" v minulosti, neboť uvažují o
církvi jako o pouhém znamení, které není oproštěno od jisté dvojznačnosti".
Tyto teze odporují katolické víře, protože popírají jedinečný vztah Krista a
církve k Božímu království.
VI. CÍRKEV A NÁBOŽENSTVÍ VE VZTAHU KE SPÁSE
20. Z toho, co bylo shora
připomenuto, vyplývají také některé nezbytné body pro směr, kterým se musí vydat
teologická reflexe, aby prohloubila vztah církve a náboženství ke spáse.
Především je nutno pevně věřit, že "putující církev je nutná ke spáse.
Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným
ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov.
Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují
křtem jako branou". Toto učení se nesmí stavět do protikladu s univerzální
spásonosnou vůlí Boží (srov. 1 Tm 2,4); proto "je nutno mít stále na paměti
obě tyto pravdy - skutečnou možnost spásy danou v Kristu všem lidem a nutnou
přítomnost církve pro tuto spásu".
Církev je "všeobecná svátost spásy", protože je vždy tajemně spojena
s Ježíšem Kristem, Spasitelem a svou hlavou, je mu podřízena a v Božím plánu
má nezbytný vztah ke spáse každého člověka. Pro ty, kdo nejsou formálně a viditelně
členy církve "je spása v Kristu úměrná milosti, která je sice formálně
nezačleňuje do církve - i když tajemným způsobem jsou s ní již spojeni - ale
přináší jim přiměřeným způsobem vnitřní i vnější světlo. Tato milost přichází
od Krista, je ovocem jeho oběti a je darována Duchem svatým". Má vztah
k církvi, která "odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého
podle plánu Boha Otce".
21. Co se týče způsobu, jakým spásonosná Boží milost přichází k jednotlivým
nekřesťanům, milost, která je vždy dávána skrze Krista v Duchu a má tajemný
vztah k církvi, omezil se 2. vatikánský koncil na tvrzení, že ji Bůh dává "cestami,
které jsou známy jen jemu". Teologie se snaží toto téma prohloubit. Takovou
teologickou práci je třeba povzbuzovat, protože je nepochybně užitečná pro růst
pochopení spásonosných Božích plánů a cest k jejich uskutečnění. Nicméně z toho,
co zde bylo připomenuto o prostřednictví Ježíše Krista a o "zvláštním jedinečném
vztahu", jaký má církev k Božímu království mezi lidmi, jež je v podstatě
královstvím Krista všeobecného Spasitele, je jasné, že by odporovalo katolické
víře považovat církev za jednu z cest spásy vedle cest, které představují jiná
náboženství a které by doplňovaly církev, dokonce by se jí podstatně vyrovnaly,
pokud by spolu s ní směřovaly k eschatologickému Božímu království.
Různé náboženské tradice zajisté obsahují a poskytují prvky zbožnosti, které
pocházejí od Boha, a jsou součástí toho, co Duch působí "v srdcích lidí,
v dějinách národů, v kulturách a nábožen-stvích". Vždyť některé modlitby
a některé obřady jiných náboženství se mohou skutečně stát evangelní přípravou,
nakolik jsou příležitostí a výchovou, ve které je lidské srdce podněcováno k
tomu, aby se otevřelo Božímu působení". Nemůže jim však být přikládán božský
původ a spásonosná účinnost "ex opere operato", jež je vlastní křesťanským
svátostem. Na druhé straně nelze přehlížet skutečnost, že některé obřady jsou
pro svou závislost na pověrách nebo jiných omylech pro spásu spíše překážkou.
22. Příchodem Ježíše Krista
Spasitele se podle Boží vůle církev založená Kristem stala nástrojem spásy pro
celé lidstvo (srov. Sk 17,30--31). Tato pravda víry nic neubírá na skutečnosti,
že církev má ke světovým náboženstvím upřímnou úctu, zároveň však radikálně
vylučuje indiferentistické smýšlení proniknuté "náboženským relati-vismem,
jenž vede k domněnce, že ´jedno náboženství má stejnou platnost jako druhé´.
Je-li pravda, že stoupenci jiných náboženství mohou dostávat Boží milost, je
také jisté, že objektivně se nacházejí v situaci závažného nedostatku ve srovnání
se situací těch, kteří mají v církvi plnost spásonosných prostředků. Nicméně
je třeba připo-menout všem synům církve, "že své vynikající postavení nemají
připi-sovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude
odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, pak nejen že nebudou spaseni, ale
budou souzeni přísněji". Pak je tedy pochopitelné, že církev plněním Pánova
příkazu (sr Mt 28,19-20) a jako požadavek lásky ke všem lidem "hlásá a
je povinna neustále hlásat Krista, který je ´cesta, pravda a život´ (Jan 14,6),
v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil
se sebou".
Misijní činnost ad gentes si i v mezináboženském dialogu "uchovává dnes
tak jako vždycky svůj plný význam a naléhavost". Vždyť "Bůh ´chce,
aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy´ (1 Tim 2,4). Bůh chce
spásu všech skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kteří poslouchají
hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak církev, které byla svěřena
tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji přinesla. Právě proto,
že církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská". Proto dialog,
i když je součásti evangelizačního poslání, je pouze jednou z akcí církve v
její misii ´ad gentes´. Rovnocennost, jež je předpokladem dialogu,
se vztahuje na rovnocennou osobní důstojnost stran, nikoli na doktrinální obsahy,
a tím méně na Ježíše Krista, Boha, který se stal člověkem, v porovnání se zakladateli
jiných náboženství. Vždyť církev, vedená láskou a úctou ke svobodě, se musí
na prvním místě zasazovat o to, aby hlásala všem lidem pravdu, kterou definitivně
zjevil Pán, a aby hlásala, že pro plnou účast na společenství s Bohem Otcem,
Synem a Duchem svatým je nutné obrátit se k Ježíši Kristu a křtem a ostatními
svátostmi přilnout k církvi. Ostatně jistota, že Bůh chce spasit všechny lidi,
nijak nezmenšuje, ale spíše zvětšuje povinnost a naléhavost hlásat spásu a obrácení
k Pánu Ježíši Kristu.
ZÁVĚR
23. Tato deklarace znovu
předkládá a objasňuje některé pravdy víry s úmyslem následovat příklad apoštola
Pavla, jenž píše věřícím v Korintě: "Vyučil jsem vás především v tom, co
jsem sám přijal" (1 Kor 15,3). Tváří v tvář některým problematickým nebo
i mylným návrhům má teologická reflexe znovu potvrdit víru církve a přesvědčivě
a důrazně dát zapravdu její naději.
Otcové 2. vatikánského koncilu, pojednávajíce o tématu pravého náboženství,
tvrdí: "Věříme, že toto jediné a pravé náboženství je uskutečněno v katolické
a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem,
když řekl apoštolům: ´Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte
je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem
vám přikázal´ (Mt 28,19--20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu,
především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat."
Kristovo zjevení bude i nadále opravdovou "vůdčí hvězdou" celého lidstva:
"Pravda, kterou je Kristus, se uplatňuje jako všeobecná autorita."
Vždyť křesťanské tajemství překonává všechny hranice času i prostoru a realizuje
jednotu lidské rodiny: "Z různých míst a tradic jsou všichni v Kristu povoláni,
aby měli účast na jednotě rodiny Božích dětí
Ježíš strhává zdi rozdělení a
skrze účast na svém tajemství dosahuje jednoty jedinečným a svrchovaným způsobem.
Tato jednota je tak hluboká, že církev může říkat se svatým Pavlem: "Proto
už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové
Boží rodiny" (Ef 2,19).
Svatý Otec Jan Pavel II. s jistým věděním a svou apoštolskou autoritou ratifikoval a potvrdil tuto Deklaraci - odhlasovanou na valném zasedání - v rámci audience, kterou udělil 16. června 2000 podepsanému kardinálu prefektovi Kongregace pro nauku víry, a nařídil, aby byla zveřejněna.
Dáno v Římě, v sídle Kongregace pro nauku víry, 6. srpna 2000 na svátek Proměnění Páně.
+ Josef kardinál
RATZINGER
prefekt
+ Tarcisio
BERTONE, S. D. B.
emeritní arcibiskup z Vercelli
sekretář