3. TEOLOGICKÉ ZÁKLADY
"Je rovněž správné, aby církev, zatímco se druhé tisíciletí chýlí ke konci, s jasnějším vědomím vzala na sebe hřích svých synů ve vzpomínce na všechny situace v průběhu dějin, kdy se vzdálili od ducha Krista a jeho evangelia, a namísto svědectví života, inspirovaného hodnotami víry, poskytovali světu podívanou na způsoby myšlení a jednání, které byly skutečnými formami protisvědectví a pohoršení. I když je církev pro své spojení s Kristem svatá, nikdy nepřestává konat pokání: před Bohem a před lidmi vždy uznává za vlastní své hříšné syny".40 Tato slova Jana Pavla II. zdůrazňují, jak je církev zasažena hříchem svých dětí: je svatá, nakolik ji Otec posvěcuje obětí svého Syna a darem Ducha, a je také v jistém smyslu hříšná, nakolik na sebe reálně bere hřích těch, které sama ve křtu zrodila, analogicky k tomu, jak na sebe Ježíš Kristus vzal hřích světa (srov. Řím 8, 3; 2 Kor 5, 21; Gal 3, 13; 1 Petr 2, 24).41 Ostatně, k hlubokému církevnímu sebevědomí v čase náleží přesvědčení, že církev není jen společenstvím vyvolených, ale že ve svém lůně zahrnuje spravedlivé a hříšníky soudobé i minulé, v jednotě tajemství, které ji ustavuje. Vždyť jak v milosti, tak i ve zranění hříchu jsou totiž pokřtění dneška nablízku včerejším a jsou s nimi solidární. Proto lze říci, že církev - jedna v čase a v prostoru v Kristu a v Duchu - je opravdu "zároveň svatá i stále potřebná očišťování".42 Z tohoto paradoxu - příznačného pro tajemství církve - se rodí otázka, jak se vlastně oba aspekty smiřují: na jedné straně tvrzení víry o svatosti církve, na druhé straně její neustálá potřeba pokání a očišťování.
3.1. Tajemství církve
"Církev je v dějinách, ale zároveň je přesahuje. Pouze ,očima víry' lze v její viditelné skutečnosti zahlédnout zároveň duchovní skutečnost, nositelku božského života".43 Celek viditelných a historických aspektů se má k Božímu daru obdobně, jako je přijaté lidství ve Slově vtěleného Boha znamením a nástrojem jednání božské Osoby Syna: oba rozměry církevního bytí "tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku",44 ve společenství, které má účast na životě Nejsvětější Trojice a působí, že se pokřtění cítí mezi sebou spojeni i v různosti historických dob a míst. Mocí tohoto společenství se církev v lidském příběhu jeví jako absolutně jedinečný subjekt, takže může přijmout dary, zásluhy a viny svých dětí dneška i včerejška.
Tato nemalá analogie k tajemství vtěleného Slova však obsahuje i zásadní rozdíl: "Kristus byl ovšem svatý, nevinný, neposkvrněný (Žid 7, 26), nepoznal hřích (srov. 2 Kor 5, 21) a přišel jen usmířit hříchy lidu (srov. Žid 2, 17); v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy".45 Bezhříšnost vtěleného Slova nelze přičítat jeho církevnímu Tělu, ve kterém každý, i když má účast na Bohem darované milosti, potřebuje bdělost a neustálé očišťování, v solidaritě se slabostmi ostatních: "Všichni členové církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci (srov. 1 Jan 1, 8-10). Ve všech je ještě až do konce časů smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia. Církev tedy shromažďuje hříšníky, kteří obdrželi Kristovu spásu a nacházející se stále na cestě k posvěcení".46
Již Pavel VI. slavnostně prohlásil, že "církev je svatá, i když má ve svém lůně hříšníky, protože nemá jiný život než život milosti. [...] Proto církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy, z nichž ostatně má moc uzdravovat své děti Kristovou krví a darem Ducha svatého."47 Církev je zkrátka ve svém "tajemství" setkáním svatosti a neustále vykupované slabosti, potřebné stále síly vykoupení. Jak učí liturgie - skutečná "lex credendi", jednotlivý věřící i lid svatých vzývá Boha, aby hleděl na víru své církve a ne na hříchy jednotlivců, které jsou popřením této žité víry: "Ne respicias peccata nostra, sed fidem Ecclesiae tuae!" V jednotě církevního tajemství v průběhu času a prostoru lze tedy zvažovat hledisko svatosti, potřebu pokání a reformy, a jejich skloubení v činnosti Matky církve.
3.2. Svatost církve
Církev je svatá, protože je posvěcena Kristem, který si ji získal tím, že se za ni vydal na smrt, a je ve svatosti udržována Duchem svatým, který ji neustále prostupuje: "Církev je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn - který je oslavován zároveň s Otcem a Duchem jako ,jediný svatý' - miloval církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil (srov. Ef 5, 25-26). Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě. Proto všichni v církvi, ať náležejí k hierarchii nebo jsou jí vedeni, jsou povoláni ke svatosti."48 V tomto smyslu byli členové církve již od počátku nazýváni "svatými" (srov. Sk 9, 13; 1 Kor 6, 1n; 16, 1). Lze nicméně rozlišovat svatost církve od svatosti v církvi. Ta první, založená na poslání Syna a Ducha, zaručuje kontinuitu poslání Božího lidu až do konce časů, podněcuje věřící a pomáhá jim k dosažení svatosti subjektivní a osobní. V povolání jednoho každého je pak zakořeněna podoba svatosti, jež mu byla dána a která se od něho vyžaduje jako plné dovršení jeho povolání a poslání. Osobní svatost je v každém případě vztažena k Bohu a k bližním, a má proto podstatně společenský ráz: je to svatost "v církvi", zaměřená na dobro všech.
Svatosti církve má tedy odpovídat svatost v církvi. "Kristovi následovníci, povolaní od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlněni v Pánu Ježíši, se stali při křtu víry opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými. Mají tedy svým životem toto přijaté posvěcení s Boží pomocí uchovávat a zdokonalovat."49 Pokřtěný je povolán k tomu, aby se celou svou existencí stával tím, čím se stal mocí křestního posvěcení: a to se neděje bez souhlasu jeho svobody a bez pomoci milosti, která pochází od Boha. Když se to stává, lze v dějinách rozpoznat nové lidství podle Boha: nikdo se nestane tak plně sám sebou jako světec, který přijme Boží plán a s pomocí milosti přizpůsobí celé své bytí projektu Nejvyššího! Svatí jsou v tomto smyslu jakási světla rozžehnutá Pánem uprostřed jeho církve, aby ji osvěcovala, jsou proroctvím pro celý svět.
3.3. Nutnost ustavičné obnovy
Aniž bychom tuto svatost zastírali, musíme uznat, že vzhledem k přítomnosti hříchu je v Božím lidu zapotřebí ustavičné obnovy a neustálého obrácení: církev se "na zemi vyznačuje už opravdovou svatostí", ale "nedokonalou".50 Augustin proti pelagiánům poznamenává: "Církev ve svém celku říká: Odpusť nám naše viny! Má tedy skvrny a vrásky. Vyznáním se však vrásky uhlazují, vyznáním se skvrny smývají. Církev se modlí, aby byla vyznáním očištěna, a tak tomu bude, dokud budou žít lidé na zemi."51 A Tomáš Akvinský upřesňuje, že plnost svatosti náleží eschatologické době, zatímco církev putující se nesmí klamat a tvrdit, že je bez hříchu: "Aby byla církev slavná, bez poskvrny a vrásky, to je konečný cíl, k němuž tíhneme mocí Kristova umučení. Proto se to stane až ve věčné vlasti a ne již při putování; zde [...] bychom klamali sami sebe, kdybychom tvrdili, že jsme bez hříchu."52 Ve skutečnosti "ačkoliv jsme oděni křestním šatem, nepřestáváme hřešit a vzdalovat se od Boha. Nyní se k němu vracíme touto novou prosbou (,Odpusť nám naše viny') jako marnotratný syn (srov. Lk 15, 11-32) a vyznáváme před ním, že jsme hříšníci, jako to učinil celník (srov. Lk 18, 13). Naše prosba začíná ,vyznáním', kterým zároveň vyznáváme svou ubohost i jeho milosrdenství." 53
Je to tedy celá církev, která ve vyznání hříchu svých dětí vyznává svou víru v Boha a oslavuje jeho nekonečnou dobrotu a schopnost odpouštění: díky poutu ustavenému Duchem svatým je společenství všech pokřtěných v čase a prostoru takové, že je v něm každý sám sebou, ale zároveň je druhými podmíněn a má na ně vliv v živoucí výměně duchovních dober. Svatost jedněch tak ovlivňuje růst druhých v dobru, ale ani hřích nemá nikdy pouze individuální dopad, protože zatěžuje, a klade odpor na cestě ke spáse všech. V tomto smyslu se opravdu dotýká církve v jejím celku, v různosti dob a míst. Toto přesvědčení vedlo Otce k rázným výrokům, jako je tento Ambrožův: "Dejme si dobrý pozor, aby se náš pád nestal ránou církve."54 Ona proto, "i když je pro své spojení s Kristem svatá, nikdy nepřestává konat pokání: před Bohem a před lidmi vždy uznává za vlastní své hříšné syny",55 dnešní i včerejší.
3.4. Mateřství církve
Přesvědčení, že církev na sebe může vzít hřích svých dětí pro solidaritu, která mezi nimi existuje v čase a prostoru díky včlenění do Krista a působením Ducha svatého, je obzvlášť účinně vyjádřeno v myšlence "Matky církve" ("Mater Ecclesia"), který je "v protopatristickém pojetí ústředním pojmem vší křesťanské touhy".56 Církev, tvrdí 2. vatikánský koncil, "se stává přijetím Božího slova také matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a narozené z Boha".57 Rozsáhlé tradici, jejíž ozvěnou jsou tyto myšlenky, propůjčuje hlas například Augustin těmito slovy: "Tato svatá matka, hodná úcty, církev, je rovná Marii: rodí a je pannou, z ní jste se narodili - rodí Krista, protože vy jste Kristovy údy."58 Cyprián z Kartága s rozhodností prohlašuje: "Nemůže mít Boha za otce, kdo nemá církev za matku."59 A Paulin z Noly takto opěvuje mateřství církve: "jako matka přijímá símě věčného Slova, nosí v lůně národy a přivádí je na světlo."60
Podle tohoto pohledu se církev bez přestání uskutečňuje výměnou a sdílením Ducha od jednoho věřícího k druhému jako prostředí plodící víru a svatost v bratrském společenství, v jednomyslné modlitbě, v solidární účasti na kříži, ve společném svědectví. V síle této životodárné komunikace může být každý věřící pokládán současně jak za syna církve, nakolik je z ní zrozen k božskému životu, tak i za matku církev, nakolik spolupracuje svou vírou a láskou na zrození nových dětí pro Boha: je dokonce tím více matkou církví, čím větší je jeho svatost a čím horlivěji se snaží sdělovat druhým přijatý dar. Na druhé straně nepřestává být dítětem církve takový věřící, který by se hříchem odloučil od jejího srdce: vždy znovu bude moci přistoupit k pramenům milosti a odstranit tíhu, kterou jeho vina zatěžuje celé společenství matky církve. Ta zase jako pravá matka nemůže být nezraněna hříchem svých dětí dneška, stejně jako včerejška, ale stále je miluje tak, že na sebe v každé době bere tíhu způsobenou jejich vinami: církev jako taková se Otcům jeví jako Matka bolestná, nejen pro vnější pronásledování, ale především pro zrady, selhání, zpozdilosti a poskvrnění svých dětí.
Svatost a hřích v církvi se tedy svými účinky promítají na celou církev, i když nás víra přesvědčuje, že svatost je silnější než hřích, neboť je plodem Boží milosti: světlým důkazem toho jsou postavy svatých, uznaných jako vzor a pomoc pro všechny! Mezi milostí a hříchem není paralela, ani jakási souměrnost nebo dialektický vztah: vliv zla nikdy nebude moci překonat sílu milosti a vyzařování dobra, i toho nejskrytějšího! V tomto smyslu se církev ve svých svatých rozpoznává jako existenciálně svatá: zatímco se však raduje z této svatosti a vnímá její dobrodiní, vyznává nicméně, že je hříšná, ne jako subjekt hříchu, ale nakolik s mateřskou solidaritou na sebe bere tíhu vin svých dětí, aby spolupracovala na jejich překonání cestou pokání a novým životem. Proto se církev "nezbavuje povinnosti velmi želet slabosti tolika svých synů, kteří pokřivili její tvář a dokonce zabránili tomu, aby plně nahlížela obraz svého ukřižovaného Pána, nepřekonatelného příkladu trpělivé lásky a pokorné mírnosti".61
To může dělat zvláště ten, kdo na základě charizmatu a ministeria vyjadřuje silnějším způsobem společenství Božího lidu: jménem místních církví budou moci příslušní pastýři dát hlas případnému vyznání viny a prosbám o odpuštění; jménem celé církve, jediné v čase a prostoru, se bude moci vyslovit ten, který zastává univerzální službu jednoty, biskup církve, "která předsedá v lásce",62 papež. Proto je zvláště významné, že právě od něho vyšla výzva, aby "církev s jasnějším vědomím vzala na sebe hříchy svých synů" a uznala nutnost "je napravit a prosit přitom usilovně Krista o odpuštění".63