Už jsme vzpomínali – což je nakonec očividné – jednu základní vlastnost východního katolicismu, že je totiž nelatinský. Východ nepřijal náboženskou víru jako dcera římské církve, ale přímo od apoštolů. To byl rozhodující faktor při utváření duchovní podoby katolického Východu.
Jedinečné postavení římské církve jako Petrova stolce a jediné apoštolské a patriarchální církve Západu umožnilo vytvořit ideální rámec ke vzniku vysoce centralizované apoštolské organizace, která je tak charakteristická pro latinský katolicismus. Tento vývoj ulehčil pád Západořímské říše. Tato událost dala vznik politickému a kulturnímu vakuu, přičemž římská církev zůstala jako jediný zdroj jednoty a kultury na Západě.
Na Východě se vytvořil velmi odlišný model apoštolské organizace. Nejenže v rámci Východořímské říše existovala centra křesťanského života, ale za hranicemi římského světa existovaly národní církve Persie a Arménie. Na Východě byla taktéž mnohem mnohotvárnější kulturní situace. V Západořímské říši vytlačila latina v převážné míře místní jazyky pohanské bohoslužby dokonce ještě předtím, než ji církev přijala za svůj liturgický jazyk. Ale cizí liturgický jazyk se nedal vnutit více či méně neporušeným a mnohotvárným kulturním skupinám na Východě. Dokonce i v takových střediscích helénismu, jako byla Antiochie a Alexandrie Řekové případkově upřednostňovali v liturgii lokální syrský a koptický jazyk.
Vývoj podle etnických a kulturních potřeb ve vlastním nerománském prostředí měl za následek, že východní katolicismus zaměřil svou pozornost na místní církev jako prvotní realitu křesťanského života. Důraz na místní autonomii, úlohu místního biskupa a kolegiální aspekt hierarchie poskytly Východu nevídanou pružnost, která umožnila pojmout do sebe a zároveň rozvíjet místní kulturu způsobem, který se na západě nikdy nedosáhl. Všechny tyto faktory měly svůj vliv na cosi, co se nazývá orientálním „stylem“ katolicismu.
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu