V průběhu několika prvních století po Kristu vznikly ve Východořímské říši dvě hlavní skupiny místních církví, soustředěné kolem velkých sídel: Antiochie v Sýrii a Alexandrie v Egyptě. Tato střediska církevního života byla nejen hlavními městy ve Východořímské říši, ale byla i diecézemi apoštolského původu. Sám sv. Petr řídil Antiochii před odchodem do Říma a též Alexandrie odvozovala svůj původ od knížete apoštolů, a to prostřednictvím jeho učedníka sv. Marka.
Vzhledem na prestiž těchto apoštolských diecézí měly jejich liturgie a obyčeje velký vliv na místní církve, které byly v oblasti jejich vlivu. Evangelia byla od prvopočátku hlásána ve velkých městech Římské říše. Jejich prostřednictvím byly evangelizovány okolní krajiny. Misionáři, vysvěcení a vyslaní biskupy ze starších diecézí, dohlíželi na své vysvěcené svěřence jako jejich představení a napodobovali obyčeje matky církve.
Není zanedbatelný ani vliv Jeruzaléma – třetí církve. Posvátné postavení svatého města jako dějiště našeho vykoupení z něj učinilo velké centrum poutnictví a klášterního života a jeho liturgické obyčeje se rozšířily do celého světa. I když jeruzalémský obřad už neexistuje jako odlišná tradice, stopy jeho obyčejů můžeme najít ve větší nebo menší míře v obyčejích každého obřadu, který se dnes vyskytuje.
Tradice těchto tří církví – Antiochie, Alexandrie a Jeruzaléma – tvoří základní zdroje, z nichž se vyvinul východní obřad. Obyčeje starých Řeků z Alexandrie podlehly silným monastickým a syrským vlivům a rozvinuly se do koptského obřadu současného Egypta a etiopského obřadu, který představuje národní náboženskou tradici v Etiopii. Vývoj syrské tradice, soustředěný do Jeruzaléma a Antiochie, je mnohem komplikovanější. V samotné Sýrii si starodávná řecká liturgie Antiochie později osvojila obyčeje vyhovující Jeruzalému a vytvořil se západosyrský obřad, který se vyskytuje v Levantu a mezi malankarskými křesťany v Indii. Maronitský obřad v Libanonu je v podstatě latinizovanou obměnou téže tradice.
V Persii, mimo hranice Římské říše, měla syrská tradice odlišný průběh. Křesťanství se nejdříve rozšířilo do Perské říše z Edessy v Mezopotámii, která byla dcerou antiochijské církve a důležitým střediskem semitské kultury. Antiochie, Alexandrie a Jeruzalém (Před zničením města v roce 70 zde používali pokřtění Židé v liturgii aramejštinu.) v tomto období utváření se počáteční církve patřily do sféry řeckého jazyka a kultury a řečtina byla jejich liturgickým jazykem. Koptština a syrština byly zavedeny později, když se církev rozšířila do pobřežního pásma Egypta a Sýrie a pod vlivem klášterů a malých usedlostí se transformovaly náboženské obyčeje. Avšak východní Sýrie, neboli chaldejský obřad, která získala svou podobu již v počátcích v církvi v Edesse, si zachovala semitské znaky prvních židovských církví. Tuto tradici dnes nacházíme mezi Chaldejci a Nestoriány na Středním Východě a v přehnaně latinizované podobě, ovšem v současnosti už zrekonstruované, mezi malabarskými křesťany v Indii.
V průběhu 4. a 5. století s růstem významu Konstantinopole do postavení vedoucí patriarchální diecéze na Východě vstoupila do nového a nejproduktivnějšího vývojového stupně syrská tradice. Když císař Konstantin v roce 330 přemístil sídlo své říše do Byzance, byl biskup nového hlavního města jen světícím biskupem arcibiskupa v Herakleji v Trácii v rámci patriarchátu Antiochie. Z Byzance se stala Konstantinopole „nový Řím“ a její biskup, (dvorní) prelát Římské říše, získal postavení s velkou politickou důležitostí jak v církvi, tak i v Římské říši. Svrchovanost církve v Konstantinopoli na Východě brzy získala fait accompli, resp. schválila ji celá církev.
Jak se dalo očekávat, nově získaná výjimečnost Konstantinopole vedla k rozvíjení a obohacování starých tradicí Byzance. Obyčeje Antiochie a Jeruzaléma sehrály rozhodující úlohu při konečném utváření velkolepého byzantského obřadu. Tento obřad se rozšířil po většině křesťanského Východu i do slovanských krajin a v současnosti se s ním setkáváme po celém světě.
Křesťanské tradice v Arménii mají podobné kořeny. Jako „charakteristická syntéza prvků, pocházejících ze Sýrie a Kapadocie, vsazených do rámce převzatého z Jeruzaléma“ (Dalmais), je arménský obřad nositelem podobnosti se starou liturgií Byzance. Ke konci 4. století se arménská církev stala nezávislou na arcibiskupovi v Cézareji v Kapadocii a její liturgie, vysluhovaná v národním jazyku, byla později přizpůsobena byzantskému a latinskému vlivu. Arménští křesťané po celém světě se stále přidržovali těchto obyčejů.
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu