Určeno jen pro studijní potřeby posluchačů KTF UK

 

CO JE NOVÝ ZÁKON A JEHO VZNIK

 

1. Pojem Nový zákon a stručné dějiny introdukce

Než se Nový zákon stal jediným souborem křesťanských spisů nejvyšší autority, předcházela tomu dlouhá cesta.

České slovo zákon je tu použito v jiném smyslu, než má v dnešní běžné mluvě. Jeho kořeny musíme hledat až v hebrejském pojmu berít, řecky přeloženo jako diathéké, což v profánní řečtině sloužilo k označení zvláštního druhu smlouvy - poslední vůle či závěti. V biblickém pojetí však toto slovo znamená zvláštní Boží jednání s člověkem a vztah k němu, který do češtiny překládáme slovem smlouva . Před Kristem Bůh na základě smlouvy zaslíbil zvláštní pomoc a požehnání Noemovi, Abrahámovi a Davidovi. Nejvýznamnější je však smlouva uzavřená mezi Bohem a Israelem prostřednictvím Mojžíše (Ex 19,5; 34,10.27).

V době zanikání monarchie za nájezdů cizích vojsk, vyslovil Jeremiáš proroctví o nové smlouvě (Jer 31,31-33). Israel znal obnovování smlouvy, ale Jeremiáš říká, že půjde o něco víc: ne smlouvu, jakou jsem uzavřel s vašimi otci . V Novém zákoně toto Jeremiášovo proroctví Ježíš v eucharistických slovech před svou smrtí vztahuje (novou) smlouvu/závěť k vlastní krvi (Mk14,24; Mt 26,28; Lk 22,20; 1 Kor 11,25). Skrze Ježíšovu smrt a vzkříšení Bůh obnovil svou smlouvu takovým způsobem, že všechny dosavadní smlouvy přesahuje: začleňuje i pohany do Božího lidu. Pavel ji právem označuje v návaznosti na Jer 31 nová smlouva (2 Kor 3,6; srov. Gal 4,24-26).

Teologická reflexe křesťanů a nepřátelské vztahy některých židů, kteří nepřijali Ježíše, k rané církvi v na konci prvního století vedly k tezi, že nová smlouva nahradila starou (teologie substituce) a mojžíšská smlouva se tak stala zbytečnou (Žid 8,6; 9,15; 12,24). Posvátná Písma israelského lidu zůstala však součástí Písma i pro křesťany.

Ve 2. stol. máme doloženo označení Nový zákon pro soubor křesťanských posvátných spisů, což mělo za následek označení židovské bible Starý zákon . Trvalo však ještě několik staletí, než v latinské i řecké církvi došlo k všeobecnému konsensu, že 27 spisů tvoří normativní čili kanonickou sbírku. O historii kánonu pojednáme později.

Jakmile Nový zákona začal putovat lidskými dějinami, rozpoznali jeho čtenáři, že je třeba znát pro jeho pochopení okolnosti, v nichž vznikl. Tyto informace (o autorovi, podmínkách vzniku, o cíli, adresátech apod.) obsahovaly Prology , připojované nejpozději koncem 2. stol. k evangeliím a k některým epištolám, Nejstarším pokusem o úvod do celého NZ je Muratoriův zlomek ze stejné doby. Hermeneutického charakteru byl Liber regularum donatisty Tychonia (asi r. 380) a dále Úvod do božských Písem od Hadriana, pravděpodobně antiošského mnicha z poč. 5. stol., první dílo, které je výslovně označeno jako úvod (eisagógé). Otázkami úvodu do NZ zabývali ve svých dílech i Otcové. Následujících tisíc let díla považovaná za úvody do NZ shromažďovala a opakovala informace minulých generací.

Za první vědecký úvod do NZ lze právem považovat řadu spisů francouzského oratoriána Richarda Simona ( 1712), zaměřená především na kritiku textu. Jeho závěry pohoršily mnoho věřících z řad protestantů i katolíků.

Od konce 18. a po celé 19. století se Úvody protestantských biblistů staly prostorem pro spekulace o dějinách raného křesťanství. Jednotlivé spisy NZ byly připisovány rozličným teologickým školám 1. a 2. stol. Dnes se většina úvodů zaměřuje na pouhé předávání informací o jednotlivých spisech NZ.

O postoji a vývoji katolické exegese ve 20. stol. a jejím vztahu k magisteriu pojednáme podrobněji v jiné kapitole.

 

Pro rozšíření studia:

Merell, J., Úvod do Nového zákona, ČKCH, Praha 1979, 1-7.

Kselman, J.S. - Witherup, R.D., Modern New Testament Criticism, in: NJBC (= The New Jerome Biblical Commentary), Geoffrey Chapman, London 1990, 1130-1145.

Tichý, L., Úvod do Nového zákona, MCM, Olomouc 1992, 1-3.

Wikenhauser, A. - Schmid, J., Einleitung in das Neue Testament, Herder, Freiburg - Basel - Wien, 19736, 1-22.

 

2. Vznik prvních křesťanských spisů

Zbožní židé v Ježíšově době považovali za posvátné knihy, které dělili do tří skupin: Tóra (Zákon), Proroci a Spisy (srov. např. Lk 24,44). Tyto knihy byly biblí také prvních křesťanů. Proč křesťané tolik otáleli, než sepsali vlastní posvátné spisy? Jedním z hlavních důvodů bylo, že Ježíš - narozdíl od Mojžíše, který byl podle tradice autorem Pentateuchu - nezanechal žádný spis, obsahující zjevení, ani svým učedníkům nepřikázal něco sepsat. Ježíšovo hlásání Božího království tedy není závislé na psaném textu. Dále vezměme v úvahu, že první křesťanské generace žily v silném eschatologickém očekávání, jak dosvědčuje jedna z jejich nejstarších modliteb Maranatha (1 Kor 16,22; Zj 22,20: Přijď, Pane Ježíši!). V této životní perspektivě se snad zdálo zbytečné něco zapisovat pro příští generace.

 

a) Listy

Není tedy ani náhoda, že prvními křesťanskými spisy byly dopisy. V očekávání blízkého příchodu Pána bylo nutné pouze odpovídat na bezprostřední naléhavé problémy církevních obcí. První listy pocházejí od Pavla, což je také příznačné. Pavel zakládal nové církevní obce a potom cestoval dál. Dopisy byly jeho sdělovacím prostředkem na dálku. Proto z 50. let 1. stol. pocházejí nejstarší křesťanské písemné dokumenty: 1 Sol, Gal, Flp, Flm, 1 - 2 Kor a Řím. Je třeba být opatrní při rekonstrukci jakési úplné Pavlovy teologie. Pavel nebyl systematickým teologem, nýbrž putujícím kazatelem, který se vyjadřoval příležitostně k otázkám té které církevní obce. Často se konají nedůvodné závěry na základě toho, co Pavel říká a co ne. Např. proto, že Pavel mluví o eucharistii jen jednou, a to v souvislosti s nepořádky při slavení eucharistie v Korintě, nelze tvrdit, že eucharistie hrála v Pavlově životě a apoštolátu nepatrnou úlohu.

Kolem poloviny 60. let umírají významné osobnosti první generace: ti kteří Ježíše znali a viděli ho vzkříšeného, srov. 1 Kor 15,3-8 (např. Petr, Pavel, Jakub, bratr Páně ). Odchod této první generace přispěl ke vzniku křesťanských spisů trvalejšího rázu. Nadále zůstávají významným sdělovacím prostředkem dopisy, třebaže nebyly psány Pavlem osobně, nýbrž v jeho jménu z účelem uchování jeho ducha a autority. Mnoho biblistů řadí 2 Sol, Kol, Ef a pastorální listy (1-2 Tim a Tit) do skupiny deuteropavlovských listů a kladou jejich vznik do let 70-100 (někteří i déle), po Pavlově smrti. Autoři těchto listů - Pavlovi žáci - čelí problémům v církvi, vzniklým po r. 70, a řeší je v tom duchu a tradici, které je vyučil Pavel. Tyto listy se také zabývají bezprostředními problémy, avšak jejich styl je všeobecnější. Např. myšlenka druhého Kristova příchodu nezanikla, ale stala se méně naléhavou, a 2 Sol varuje před těmi, kteří ji příliš přehánějí. Kol a Ef vidí předkládají pojem jedné církve místo jednotlivých místních církví, jak je tomu v dřívějších Pavlových listech. Struktura presbyterů/episkopů a diákonů v pastorálních listech umožňuje kontinuitu církve v dalších generacích.

Mnozí řadí do období po r. 70 také listy připisované Petrovi, Jakubovi a Judovi (významní apoštolové nebo Ježíšovi příbuzní), zabývající se problémy dalších křesťanských generací. Tyto listy jsou rovněž psány v universalistickém duchu. Proto se jim (spolu s 1-3 Jan) dostalo označení katolické , čímž východní křesťanství míní spisy, adresované universální církvi.

 

b) Evangelia

Podle dnes převládajícího názoru bylo jako první sepsáno Markovo evangelium, a to v 60. letech (podle některých dokonce až po r. 70). Literární druh evangelium obsahuje Ježíšova slova a skutky, což nenajdeme v novozákonních listech. Zobrazení Ježíše v evangeliích bylo ovlivněno časovým odstupem několika desetiletí mezi pozemským Ježíšem a dobou, kdy evangelista psal. Ten vybíral z širší dochované tradice o Ježíši to, co mělo živý vztah k životu a problémům křesťanských komunit. Například když Ježíš u Mk zdůrazňuje nezbytnost utrpení a kříže, může to být odraz aktuálního pronásledování, kterým trpěli křesťané, pro něž Marek svoje evangelium psal.

Matoušovo a Lukášovo evangelium, sepsané pravděpodobně 10-20 let později, obsahuje více tradice o Ježíši, zvláště jeho výroky (jejichž pramenem, jak se myslí, byl nezachovaný pramen Q). Tato širší tradice prozrazuje, že adresáti Mt a Lk žili v jiných okolnostech než adresáti Mk. Ještě jinou formou je zpracována tradice o Ježíši v Janově evangeliu (někteří biblisté dnes raději používají označení čtvrté evangelium ), sepsaném v letech 90-100. Rozdílná forma evangelia vedla mnoho biblistů k rekonstrukci zvláštního typu raného křesťanství, tzv. janovské komunity . Přes všechny rozdíly měla kanonická evangelia jediný hlavní cíl: uchovat křesťanům na konci 1. stol. (a později) vzpomínku na Ježíše, aby nezanikla s odchodem očitých svědků.

Žádné z evangelií neuvádí ve svém textu jméno svého autora. Nadpisy se jmény evangelistů pocházejí až z konce 2. stol. (Jan Marek, spolupracovník Pavlův a později Petrův; Matouš, jeden z Dvanácti; Lukáš, spolupracovník Pavlův; Jan, jeden z Dvanácti). Proč křesťanům ve 2. stol. tolik záleželo, aby se znalo autorství evangelií? Apoštolové a jejich žáci jsou zárukou, že Ježíš v evangeliích je Ježíš apoštolů a očitých svědků.

 

c) Skutky apoštolů, Zjevení sv. Jana a další literární druhy

Příkladem dalšího literárního druhu křesťanské literatury mnohem trvalejšího charakteru než listy jsou Skutky apoštolů. Tato kniha jako pokračování Lukášova evangelia sleduje rozvoj křesťanství za hranice Jerusaléma a Judska do Samařska a až na konec země. Skutky apoštolů vznikly v prostředí popsaném ve Sk 1,6-11: Apoštolům nebyla oznámena doba druhého Kristova příchodu. Šířit křesťanství je proto mnohem důležitější než hledět do nebe a čekat na příchod Ježíše. Plán Skutků od činnosti Petra a Dvanácti v Jerusalémě až po Pavlův příchod do Říma, kde jeho poslední slova oznamují otevření spásy pro pohany (Sk 28,25-28), prozrazuje, jak je důležitá návaznost křesťanství na Ježíše, Petra a Pavla, a ujišťuje křesťany, že rozvoj církve není dílo náhody, nýbrž plod vedení Ducha svatého, poslaného Ježíšem.

Kniha Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) představuje další z žánrů křesťanské literatury po r. 70. Patří k apokalyptické literatuře. Ta má svoje kořeny u proroků Ezechiela a Zachariáše a velkého rozvoje došla v poexilním judaismu, jak to dokládá kniha Daniel a dvě knihy pocházející z doby po zničení chrámu v r. 70, totiž 4. kniha Ezdrášova a 2. kniha Baruchova. Apokalyptický směr se zrodil v dobách pronásledování velkými světovými říšemi a ujišťuje Boží vyvolené, že Bůh má dějiny pod kontrolou. Obrazné vize ukazují, co se děje současně na nebi a na zemi - což lze dobře vyjádřit jenom fantastickými obrazy a symboly. Paralelním zjevením nebe a země se věřícím dostává ujištění, že pozemské útrapy jsou podřízeny Boží moci. Pozemské pronásledování je odrazem boje mezi Bohem a vládcem zlých duchů. Zvláštností novozákonní knihy Zjevení je spojení vizí se sedmi listy konkrétním církevním obcím. Autor tak křesťanům na konci 1. stol. připomíná, že Boží království je většího dosahu, než události, které se jich bezprostředně dotýkají. Dává jim naději a ujištění, že navzdory všem jejich trápením jim Bůh dopřeje vítězství. Mnozí moderní vykladatelé této knihy zapomínají, že v první řadě byla adresována konkrétním křesťanům v 1. stol. Z neznalosti zvláštního apokalyptického vyjadřování hledají zase jiní v knize přesnou předpověď budoucího zjevení skrytých tajemství. Nesmíme přehlížet, že Alfa a Ómega, první a poslední (Zj 22,13) přesahuje veškerý čas a lidské výpočty.

Další formy křesťanské literatury se ukryly pod označení list nebo epištola . Protože listy byly nejrozšířenějším literárním vyjádřením prvních křesťanů, byly tak označovány i pozdější spisy, které ve skutečnosti listy nebyly. 1 Petr a Jak mají některé formální rysy dopisu, ale obsahem jsou blízké homilii (1 Petr) nebo řečnické debatě označované jako diatríba (Jak). List Židům má epistolární závěr, ale chybí mu povinné epistolární údaje na začátku včetně označení adresátů, takže určení listu Židům bylo doplněno později na základě obsahu. Elegantní styl prozrazuje helénistické či alexandrijské řečnické umění. Třebaže se list zabývá také konkrétními problémy (pravděpodobně opouštění některých křesťanských projevů vlivem atraktivní síly židovství), hlavním tématem je propracovaná a hluboká kristologie Božího Syna, který svou smrtí nahradil israelskou bohoslužbu a kněžství. Velmi obtížně se zařazuje 1 Jan, který nemá ani podobu listu ani se nezmiňuje o Janovi. Zřejmě přenáší témata Janova evangelia do nové situace janovské komunity. Křesťané již překonali otřes vyhnání ze synagógy, ale jsou nyní zmítáni vnitřními neshodami a schismatem.

Po r. 70 se tedy křesťané nadále vyrovnávají s problémy a zkouškami, ale své odpovědi na ně vtělili do spisů, které snadno hovoří i ke křesťanům v jiných dobách a na jiných místech. Proto již není často možné vyčíst z nich konkrétní problém a okolnosti, které měl autor na mysli. Jestliže rané křesťanské spisy ( protopavlovské ) můžeme na základě jejich konkrétnosti datovat s přesností několika roků nebo dokonce měsíců, pro pozdější spisy potřebujeme rozmezí až několika desetiletí.


Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.