1. Založení Ecole Biblique (1890, schválena apoštolským listem Hierosolymae in coenobio ze 17.9.1892), Marie-Joseph Lagrange, O.P.
2. Revue Biblique (1892)
3. Encyklika Providentissimus Deus (18.11.1893)

1. Zásady o vyučování Písma sv.

• Vulgata, originální jazyky Bible
• slovní smysl a další smysly Písma sv.
• smysl Písma definovaný Církví
• je třeba, aby Písmo sv. bylo „ duší teologie“

• studium starých orientálních jazyků a tzv. kritického přístupu
• vztah Písma sv. a přírodních věd
• zavrhuje aplikování dobrých vědeckých principů mimo správné meze (EB §123, nejasná věta „ Haec ipsa deinde ad cognatas disciplinas, ad historiam praesertim, iuvabit transferri.)
• o inspiraci a neomylnosti Písma sv. v plné šíři, s odvoláním se na I. Vaticanum.

4. Papežská biblická komise (1902, ap. list Vigilantiae)

1. Protimodernistický dekret Lamentabili (3.7.1907) a encyklika Pascendi Dominici gregis (8.9.1907)
2. Pontificium Institutum Biblicum de Urbe (1909), od r. 1930 rektorem P. Agostino Bea, pozdější kardinál
3. Komise de revisione Vulgatae (1907)

1. P. Lagrange se r. 1935 obrací na J. Guittona, aby napsal Svatém Stolci o nezbytnosti podporovat bádání katolických exegetů
2. Encyklika Mit brennender Sorge (březen 1937), proti nacismu, mimo jiné se staví proti novodobému „ markionismu“ a prohlašuje, že posvátné knihy SZ jsou zcela Božím slovem a obsahují zjevení.

1. Na jaře 1941 anonymní dílko (autor don D. Ruotolo), kritizující exegesi a metody používané na PIB („ zasévají zkázu do duší“ , působí „ hluboký úpadek“ ). Pius XII. sám nařídil rozeslat dopis Biblické komise, který na to reaguje.
2. Encyklika Divino afflante Spiritu (30.9.1943)

1. Část historická
2. Část nauková

• studium Písma z originálních textů
• interpretace posvátných knih: literární druhy se týkají nejen profánních oborů, ale také teologie
• zvláštní úkoly exegetů v dnešní době: „ Nejvyšší normou intepretace je poznat a stanovit, co měl spisovatel v úmyslu říci.“ (EB, 557) – využití studia literárních druhů, zvláště v historických textech, a využít objevů, týkajících se starověku Blízkého Východu

3. Problém Odpovědí (responsa) Biblické komise – konzervativní tendence, motivovaná pastoračními ohledy
1. List Kardinálu Suhardovi (16.1.1948) – otázka pramenů Pentateuchu a historicity prvních 11 kapitol Genese

1. Aféra kolem „ Introduction ŕ la Bible“ (1958-1959)
2. Monitum Posvátného officia o historické pravdivosti (20.6.1961)
3. Instrukce Biblické komise o historicitě evangelií Sancta Mater Ecclesia (21.4.1964)

1. Předávání Božího zjevení
1. Božská inspirace a výklad Písma svatého
2. Starý zákon
3. Nový zákon
4. Písmo svaté v životě Církve

1. koncil odmítl mluvit o „ dvou pramenech“ zjevení a nechává teologicky otevřený vztah Písmo– Podání
1. nezamítá tvrzení o neomylnosti Písma svatého, ale více zdůrazňuje pozitivní aspekt, tedy „ pravdivost“ Písma
2. vztah Písma svatého a teologie: „ Písmo svaté však obsahuje Boží slovo, a protože je inspirováno, je to opravdu slovo Boží. Proto má být studium Písma svatého duší posvátné teologie.“ (č. 24)

VIII. Reorganizace Papežské biblické komise (Pavel VI. Motu proprio Sedula cura,       1971)

9. Instrukce Papežské biblické komise Výklad Bible v Církvi (15.4.1993).

 

10. Problém vztahu mezi vědeckou exegesí a vírou

1.Zpochybnění vědecké exegese

Magisteriem oficiálně schválená historicko-kritická metoda v poslední době podléhá kritickým soudům. Poukazuje se na její limity a nedostatečnost. Vytýká se jí, že studuje text výlučně diachronicky, přičemž je třeba vzít v úvahu také jeho finální podobu a uplatnit tak metody synchronní (narativní, rétorické). Zároveň se objevují požadavky umístit biblické texty do současné perspektivy a klást jim otázky z hlediska psychoanalytického, sociologického a politického.

2. věřícími křesťany

Jestliže exegese už není chápána jako teologická disciplína (fides quaerens intellectum), nemůže již být užitečná pro teologii, neboť „ je nemožné postavit most od neutrálního popisného obsahu k teologické skutečnosti“ . Je třeba, aby se exegese konala výslovně v rámci víry.

Bible zpravuje o náboženských zkušenostech a oslovuje náboženskou schopnost člověka. Jaké bude žádoucí Předporozumění pro přístup k Bibli? Neutrální jako u přírodních věd? Nebo předporozumění dané zkušeností víry? Zdá se, že není pochyby. Pro správnou intepretaci Bible může být nejlegitimnějším východiskem právě zkušenost víry, přesněji řečeno víry, předávané toutéž Tradicí víry, která dala vznik biblickým textům. Takové předporozumění není překážkou objektivity interpretace, ba naopak její podmínkou. Podmínka číst a interpretovat Písmo „ v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno“ je tedy podmínkou pro objektivitu výkladu. V 1 Kor apoštol Pavel správně prohlašuje, že „ člověk se schopnostmi pouze přirozenými (psychikos) nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Zdají se mu hloupé a nemůže je pochopit, protože ty věci se dají posoudit jen s pomocí Ducha (pneumatikós)“ (1 Kor 2,14). Kdo nemá toto správné předporozumění, může pochopitelně studovat biblické texty z různých hledisek a dosáhnou zajímavých výsledků filologických, literárních, historických, psychologických a sociologických. Hlavní smysl mu však uniká. Jak říká encyklika Providentissimus Deus, „ protože nemají pravou víru, neproniknou k dřeni Písma, ale ohlodávají jenom kůru“ . Jestliže i práce katolických exegetů zůstane u „ ohlodávání kůry“ , potom nemůže být „ duší teologie“ , neboť takovému studiu chybí duše.

V DV č. 12 se požaduje sjednocení dvou úkolů: “ pozorně zkoumat, (1) co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a (2) co chtěl jejich slovy Bůh zjevit“ . V tomto smyslu je pak celý paragraf rozdělen do dvou částí. První vysvětluje, jak objevit úmysl lidských autorů, a druhá upřesňuje, že pro odhalení smyslu Písma je třeba číst a vykládat je "v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno“ . „ Víra je vskutku tím duchem, v němž se zrodilo Písmo, …a tedy také jedinou bránou pro vstup do jeho nitra“ .